Drsňák Ed

         Narodil jsem se ve městečku Buford, na břehu Missouri v Severni Dakotě do rodiny ošetřovatelky a vesnického lékaře. Matka pracovala ve Willistonu v nemocnici, kde jseme s ní s mladší sestrou strávili rané dětství. Nemocnice tou dobou představovaly shromaždiště utrpení a bolesti těch nejchudších a nejosamělejších Američanů. Kdo stonal ale měl alespoň trochu peněz, povolával si lékaře k sobě domů. Lidé se nemocnic báli. Otec tak trávil většinu dne na cestách. 

     Když jsem pak přerostl cíp matčiny zástěry, jež stárla mezi lůžky často na smrt nemocných pacientů ve špitále, jezdíval jsem v sedle za otcem při jeho lékařských návštěvách. Osady v Dakotě byly malé a hodně vzdálené, často jsme k pacientům dorazili pozdě a málokdy mohl otec nemocnému pomoci. Ty vzácné chvíle, kdy opiová tinktura či včasné puštění žilou dokázalo zmírnit utrpení, jehož jsme byli denodenně svědky, se mi tak vrývaly nesmazatelně do mé dětské paměti. Znal jsem každý z otcových kovových nástrojů na provádění venepunkce, trepanace či amputace nebo obyčejného trhání zubu. Věděl jsem už jako malý jak vyvařit makovou palici nebo tužebník. 

     Jak jsem rostl, stával jsem se otci stále platnějším pomocníkem a později, když už otec nemohl, na mnohé návštěvy vyrážel i sám. I přes to jsem stálé více cítil potřebu většího zázemí. Jedno puštění žilou většinou nestačilo, druhé však bylo málokdy možné včas stihnout. Přesto odmítali nemocní i jejich rodiny péči v nemocnici. 

     Když syn otcova bohatého přítele, který na začátku svých studií na Bostonské lékařské fakultě přivezl zprávu o éteru, pomocí něhož bylo možné pacienta například před amputací uspat tak, že během celého zákroku ani jednou nezasténal, rozhodli jsme se vyzkoušet nový přístup přímo v Bufordu. Zprávy o „nové“ metodě se na Missouri rychle roznesla. Náročnější operace již ale nebylo možné provádět doma. Mé zkušenosti s nemocničním prostředím nám umožnily vybudovat v krátkém čase malý špitál přímo v Bufordu. Pacienti přibývali a málokdy se stalo, že by některé z deseti lůžek zůstalo přes noc prázdné. Z velké části se jednalo o pacienty, u nichž po uráze musela být provedena rozsáhlejší operace. 

     Jednoho dne ráno jsme si u jednoho z mladých dřevorubců, jemuž bylo zapotřebí den předem odejmout chodidlo poté, co mu je rozdrtil padající strom, všimli rychle se šířícího zarudnutí v oblasti holeně, s podkožním hromaděním bublin vzduchu. Okamžitě jsem ránu otevřeli a znovu ošetřili. Již druhý den se ale podobná porucha hojení objevila u všech pacientů, které jsme ošetřili po zmíněném mladíkovi předešlý den. Třetí den se již třaskavé podkožní pucháře objevily u všech operovaných pacientů, společně s horečkami, blouzněním a výrazným zhoršením celkového stavu. Pověst naší nemocnice tak utrpěla stejnou ránu, jako většina ostatních nemocnic a stejně jako ty se i ona během dalšího roku stala útočištěm nevyléčitelně němocných, již neměli rodinu a peníze, které by jim umožnily léčení doma. I přes víru v nové lékařské postupy, jež mi ale nebylo nikdy umožněno opravdu studovat, jsem se nedokázal přes tento neúspěch přenést. Pokusil jsem se vrátit zpět k podomnímu pouštění žilou a přikládání hojivých obkladů. 

     Nedůvěra pacientů a hlavně nedůvěra ve mě sama mi však zabránila v této činnosti dále pokračovat. Když se pak do chudých poměrů, kam mne a mou mladou ženu celá situace uvrhla, narodil můj třetí syn, nezbylo mi, než hledat zdroj obživy někdě jinde a hlavně rychle. Šířící se zprávy o nalezištích zlata a možnosti rychle zbohatnout mě tak zastihly v tu pravou chvíli. Dva mí starší synové pak nedali, než že se na cestu za vydají se mnou. Tak jsme se ocitli ve Firhigh a věříme, že až tady bude o něco bezpečněji, a ono bude, najde zde trvalý domov i jejich matka, má žena, zbytek naší rodiny.