DENÍK Z PU

Pravěký tábor navazoval na Xenos III. Jako posádka vesmírné lodi z Merkuru, Venuše, Marsu a Saturnu jsme se vraceli z planety Stebe. Chtěli jsme se vrátit do Sluneční soustavy, bohužel věci však nešly podle plánu...

Tohle jsou zápisky jedné z astronautek. Mám pocit, že jí tehdy bylo asi čtrnáct...

PRVNÍ DEN

    Hurá! Pomalinku se blížíme k Zemi! Hledání Fantoma vesmíru nám dalo spoustu práce a i přes nekončící pohoštění našich hostitelů jsme Stebe opustili. 

    Ale co se to děje? Přístroje se nějak bouří! HAL se nedá kontrolovat!!! To snad ne! Chytila nás gravitace malé planety a už se řítíme dolů. Všechny teploměry, hloubkoměry, tlakoměry... všechno vybíhá nahoru a dolů jako šílené. Okolo nás všechno píská. Přestala fungovat kontrola gravitace, a tak poletujeme sem tam po kabině. Hrůza! Padáme volným pádem, všichni přitisklí ke stropu lodi. Ztrácím vědomí! Rychlost je nezvladatelná! Pomoc!

    Probírám se mezi troskami naší lodi na louce u velké jeskyně. Všude kolem leží bezvládná těla mých kolegů ze Saturnu, Marsu, Merkuru i mé domovské Venuše. Nejsem ale jediná, kdo přežil. Sbírá se kolem mě ještě něco přes dvacet lidí, avšak není mezi nimi ani jeden velitel, ani jeden tukan... Dokonce i tělesná schránka stellara Andrease Pikose leží bez hnutí ve zkroucené poloze. Přežilo nás tedy jen dvacet sedm. Dvacet sedm mladých astronautů s potrhanými kosmírnými obleky. Nejlepší z nás dosáhli pouhé hodnosti triona! Jaká ironie, hledáme v troskách HALův Krizový plán. Všech deset bodů se snažíme uskutečnit, avšak ženská část trosečníků prostestuje proti prvnímu bodu, kdy velení musí převzít nejstarší muž. Nejstarší je přece deux Plesat ze Saturnu, tak proč nemá být velitelkou ona?!

    Stavíme improvizovaná obydlí podobná podsadovým stanům, původní uskupení se však velení nelíbí, a proto se rozdělujeme na dámskou a pánskou část. Čeká nás klidný spánek a zítra se můžeme pomocí tří zbylých vysílaček spojit krizovou frekvencí 2,22 s HALem.

    Z poklidného spánku mě vyrušil nejprve tichý zvuk bubnů. Přibližovaly se. Posadila jsem se na posteli a protřela si oči. BUM! BUM! BUM! Pravidelné údery, čím dál tím hlasitější. A potom výkřiky, ve stejném jazyce, jakým se mluvilo ve Sluneční soustavě. Avšak mnohem jednodušším. Věty byly neúplné, slovesa v infinitivech... „Vstávat!" „Honem!" křičely hlasy. Podivné postavy s groteskními účesy nás tahaly ven ze stanů. Surově nás uchopili a táhli doprostřed tábora. Tam jsme skončili všichni na jedné hromadě, v jednom chumlu. Zkoumali nás, křičeli ať se utišíme. Potom nás postrkávali v zástupu kupředu k velkému ohni. Odtuď se ozývaly rány. Jakýsi muž s dlouhými černými vlasy mlátil do velkého bubnu potaženého kůží. Jeden z neznámých nás střídavě strkal na jednu či druhou stranu. Ovšem tak silně, že jsme málem všichni popadali. Rozhodně budu mít na ruce nějakou modřinu, jak jsem narazila do své nejlepší kamarádky Reš.

    Když jsme utvořili kolečko okolo ohně, pokřtili nás novými jmény, mě Baf. Potom nás náhodně rozstrkali na tři skupiny. „Zapamatovat! Vaše tlupa!" vysvětlili nám. Potom nás poslali zpět do stanů a bubny utichli. Není čas na útěk, jistě nás střeží! Spí ve velké jeskyni, poblíž které leží trosky lodi. Těla již někdo odklidil, snad odpočívají v pokoji. Sbohem kamarádi, snad se odsud dostaneme živí zpět do Sluneční soustavy!

DRUHÝ DEN

    Vzbudili nás brzo ráno, řekla bych tak okolo sedmé ranní hodiny. Samozřejmě bubnováním! Se zalepenýma očima jsme opustili spací pytle a vylezli ven. "Rozcvička!" zavelel vysoký Punk (tak se národ jmenoval, Punkové). Prý se musíme připravit na lov, a jestli chceme být pravými Punky máme mít skvělou kondici. Aha, my, kteří jsme běhali po Stebe a lovili Fantoma? My, kteří jsme ti nejlepší ze čtyř planet? My, perfektně vycvičení lidé, že se nestaneme Punky? Cha!

    Jak se ukázalo, Punkové byli hudeně (nebo spíše rytmicky) nadaní. Ráno jsme si totiž trénovali hlasivky několika jejich zpěvy. Mimo jiné i jejich hymnou: Známkou Punků.

    Punkové byli i dobří kuchaři, neboť jsme dostali výbornou snídani: pravý chléb a roztlučené ovoce podobné marmeládě (nevím, co používali místo želatýny, a ani to vědět nechci, avšak zdálo se, že na planetě nebylo tolik slimáků, jak by se v tomto deštivém počasí dalo očekávat...).

    Dopoledne hodili každé tlupě pečlivě odměřený kousek... no, ne zrovna látky, spíše pytloviny. A ať s tím něco uděláme. Zároveň nám nakázali, ať vymyslíme jméno. Naše tlupa se pojmenovala Arekto, poskládali jsme to z různých hlásek (já chtěla hlavně A a R). Další dvě tlupy byly MaJoDaPeViTeJa-A, dle prvních dvou písmen jejich nových jmen, plus první písmeno náčelníka AHa. Třetí tlupa se pokřtila Dendemuši (japonsky Šneci).

    Punkové nás donutili vyrobit jim také stanové příbytky. Při jejich stavění jsem se trošku nepohodla s merkuřanem Banurem, alias arekťanem Mičem, a praštila jsem ho tyčí...

    Odpoledne jsme měli zjistit informace o okolí a punských dějinách. Počítali jinak než my, měli pětkovou soustavu. Hov, Eka, Dak, Bet, Ro.

    Večer nás naučili svojí hru nápadně podobnou softbalu. Za každý upuštěný míček jsme museli dělat dřepy, celá skupina jich dělala asi sto padesát každý! FUJ! Punkové jsou až příliš přesní! K táborovému ohni jsme se s Mareis dostavily o pět vteřin později a nesmlouvavý AH nám na zítřek připravil zvláštní rozvičku, barbar!!!

    Dnes jsme měli službu u ohně my, Arekto. Posvátný punský oheň totiž nesmí uhasnout! Řekli nám, že ztvárníme jejich historii a začali nám číst své dějiny... Planeta opic?

TŘETÍ DEN

    Pomóóóc! AHa zřejmě baví mučit nevinné lidi! Jedno kolečko jsme uběhli zhruba za šedesát vteřin, a už jsme nemohli (Nedivte se! Bylo to na lačno a měli jsme obrovskej hlad!). „Uběhnout ekan za ro minuta!" přikázal a drze se postavil na okraj, aby nám mohl počítat. Hajzl! Po čtvrtém kolečku už mi bylo špatně a chtělo se mi zvracet. FUJ! Doběhla jsem to za pět minut. „Dakan hovan dakan dřepů!" přikázal nesmlouvavě. Jasně o minutku později a už dřepy, jako by jich po včerejším softu nebylo dost!!! Už mě nehorázně bolí stehna, a to nás ještě čekaly kliky a poslední kolečko... Byla jsem úplně vyflusaná! Tohle byla hrůůza!

    Dopoledne jsme měli prokázat orientační smysl, hledali jsme navzájem své chýše. Mezi mravencema dosahující velikosti myší! FUJ! Kyselina mravenčí v jejich kusadlech musela být ještě silnější než u těch pozemských, stoprocentně!

    Rozhodně nemůžu Punky obviňovat z nedostatečné péče, ačkoliv nám podávali jednoduchá, pravěká jídla, mohli si zadat i s nejlepšími kuchaři na Stebe. Jako by měli všichni vysoké vzdělání v oblasti pohostinství! I když dnes se to trošku táhlo... nedařilo se jim upéct jídlo a navíc začalo strašně pršet! Poskládali jsme se do jeskyně a hráli vědomostní hru po tlupách, něco na zpúsob Riskuj!

    Začali nás učit další hru, létající disk, neboli frisbee. Když nám disk spadl, čekala nás odměna: dřepy!

ČTVRTÝ DEN 

    Den začal rozcvičkou. Jak lehká a krátká se zdála oproti té včerejší! Připadal jsem si jako motýlek v letu, žádný spěch na čas, žádné dřepy... KRÁÁSA!

    Protože svítilo sluníčko, šli jsme k blízké pláži u třech rybníků. Jednoho vbelkého a dvou malých. Soutěžili jsme ve štafetách plavání+běh+brození. Družstvo náčelníka AHa (MaJoDaPeViTeJa-A) všechno prohrálo, a to i tehdy, když se k nim přidal! Smůla...

    Pro zpestření volných chvílí Reš našla několik stebských dívčích časopisů. Mezi nimi i horoskopy, kterými jsme se bavili dost dlouho... Zvlášť na její účet, chudinka! O tom tajemném hvězdném osudu nás vědělo jen pár. Já, ona, Plesat, Urf, Banur, Štumar a Baš. Potom jsme znovu hráli kvíz, protože lilo jako z konve! A slimáků přibývá, ale ne dostatečně. Ano, k snídani opravdu BYLA marmeláda!

    Večer se hrálo stavění vesnice. První tři místa byla stejná jako minulý rok! Já první, Cvaur druhý a Ku-ur třetí! Tak to už není náhoda...

PÁTÝ DEN 

    Zase krásná a lehounká rozcvička, hurá! Zpíváme mimo jiné i Známku Punků, do které jsme zatím své nápady připojili jen já a Cvaur...

    Dopoledne, když neustálý déšť trochu polevil, hrajeme házení prstenců, kotoučků, nebo-li jednoduše ringo. I když je to velice napínavé (ne, že by od začátku nebylo jasné, jak to dopadne...), Arekto všechno projíždí. Hřiště není přesné, ve skutečnosti je jedna strana o metr kratší... Naši milovaní Punkové prostě nejsou dokonalí! Vyhráli Dendemuši...

    Ale nad Punky jsme vyhráli! (Když taky hrály ručičky chirurga...)

    Cestou od nevyhasínajícího ohně do svého stanu jsem uslyšela známé .../---/...//.../---/...//  Samozřejmě, že mě to konečně napadlo... A naše mužské „velení" si vysílačky schválně vypínalo s tím, že je to neustálé pípání ruší! Až (jestli) se znovu potkáme s HALem, tak mu to řeknu pěkně do očí! Ať okamžitě změní Krizový plán! Vždyť je to jasné jako facka! Morseovka!

        SOS! SOS! Volá HAL, nevím, kde jste. Vyhodnocuji vaši polohu. Získejte dešifrovací klíče!

    Kvůli sneustálému dešti se večerní „schůze" koná v jeskyni, nikoli u ohně. Ale stejně budeme mít hlídku!. Já s Banurem od dvou do sedmi ráno. I když kolem páté se k nám připojili Vrsat s Chšem.

ŠESTÝ DEN  

    K snídani dnes byl perník. Punkové se vyznají! Potom byl turnaj ve frisbee. První zápas s Dendemuši jsme maximálně projeli:. 8:3. Nedá se čemu divit, když jsme pořádně hráli jen já a Banur! Ale přestávku, kdy hrálo MaJóDaPeViTeJa-A s Dendemuši jsme využili k učení, a tak už se po té půlhodině nenašel nikdo, kdo by nechytil a nehodil. Dendemoši prohráli 4:0, takže nás MaJo nejspíš roznese na kopytech...

    Adrenalin byl ve mně na maximálním bodu, jako by mě měl roztrhnout! Nálada se změnila v instinkt šelmy, toužící po krvi nepřátel. Oči v oči dravce. Rozhodnutá se MaJu postavit v plné síle jsem si stoupla na čáru. Vyhození, běh, hod, chycení, pád... Vyhození, přihrávka, chycení, hod, pád... Činy se opakovali, lítala jsem z jednoho konce hřiště na druhý. Oči přilepené na létajícím talíři. Vrážela jsem surově do lidí, skákala po frisbeečku. Nemyslela jsem na nic jiného... A pak to bylo. Bod pro nás!!! Teprve teď jsem si uvědomila, jak ze mě leje pot, jak mě bolí břicho... Ale nepřestávala jsem! Bohužel se MaJu povedlo vyrovnat...

    Pak začala druhá půlka. Další čtvrt hodina akce. Baš přihrával na Plesat. Ringo letělo směrem ke kopci. Rozběhla jsem se a skočila... Dotkla jsem se talíře a ucítila náraz. BUM! Spadla jsem na zem. Šíleně mě rozbolelo břicho, vedle ležel Banur. Spadl ramenem přímo na šutr! Oba ve stejném týmu... Kousek od nás seděla Plesat, které měla přihrávka patřit. Bezva! Zmasakrovali jsme si tým! Druhou půlku jsme udrželi bez bodu. O přestávku jsem myslela, že se rozbrečím. Možná to bylo tím, jak mě bolelo břicho, možná úplně jiným důvodem... Ale nemohla jsem se dočkat, až zápas konečně skončí!

    A skončil 2:1 pro nás! Pořád jsme sice poslední, ale na tom nezáleží! Vyhráli jsme! Za minutu a třičtvrtě již MaJoDaPeViTeJa nesrovnalo!

    Odpoledne jsme se dali do hledání šifrovacích klíčů. Nejprve jsme však museli získat indicie a přeložit si je z jazyku Skunků a jeho nářečí. To jsme však brzy rozluštili společně s Chšem.

• červená a bílá

• mokré dřevo

• k Václavovi zády

• vyhýbej se Matce Boží

• přes potok

• za mostem

• na východ od májky

    Pro poklad jsme šli já, Banur a Mareis z Dendemuši. Najít ho ve vzdálené vesničce nám trvalo dlouho, přestože se Mareis vyptávala každého, koho jsme potkali, jestli neviděl nějaké divné lidi něco schovávat. Našli jsme dešifrovací systém HALeNKa, podle kterého se konečně zbavíme pitomé morseovky, ze které už mi píská v uších a všude slyším: "tu tu tu tů tů tu tu tu..." 

SEDMÝ DEN 

    Celé dopoledne se nic neděje, jen tvoříme šperky... Až po obědě nás napadlo zahrát si cuc&fouk. Bylo nás tam sedm: já, Banur, Štumar, Plesat, Reš, Mareis, Satme. Všem to jde, až na mě a Satme, ale snad to bude lepší, budu trénovat... Přece se nebudu se všema ocucávat!!! Problém je, že při této hře se na všechny strany ozývají podivné zvuky... Což by mohlo vyvolat mylné dojmy o tom, že se u nás ve stanu provozují nějaké orgie, což NENÍ pravda! Vše vzbudilo zájem Punků, a tak nám do stanu vtrhla IF. „Co tu dělat?" „Hrajeme slovní fotbal." „Ne! Tichou poštu!" „Prostě kolektivní hry!" křičeli jsme přes sebe. Potom to spadlo mě a Mareis a dali jsme si pusu, zrovna, když přišla a koukala za rohem...

    Odpoledne jsme obětovávali bohům, ale oběti přerušil dlouhý déšť, při kterém jsme hráli Co je to?

    Večer nám náčelník AP vysvětlil, jak zahnat neustálý přívalový déšť, který se v intervalech vracel zpět nad náš tábor. Prý musíme Boha deště a bouřky odprosit sborovým bubnováním, a proto je nutné vyrobit pro každého buben na odhánění deště, když ani samotné obětování nepomohlo!

OSMÝ DEN 

    Dopoledne jsme vytvářeli bubny. Nejprve jsme vydražili kůže, a potom začali s řezáním dutých kmenů pevného dřeva. Samozřejmě, že jsme pravěkým Punkům nevěřili. Všem nám bylo jasné, že jde pouze o období dešťů, kterým prochází spousta planet. A že záplavová období pokračují v pravidelných každoročních intervalech, vždy když začnou tát ledovce. Věděli jsme, že nad planetou nejsou žádní bohové na obláčcích a při návštěvách velkých hor jsme také žádné nespatřili, ale nemohli jsme jim odmítnout. Zatím nás hostili a skoro nás přijali do svého kmene, tak jim nemůžeme zkazit radost!

    Dnes nás čekal lov, bohužel les patřil jednomu z osamělých primitivů, a tak jsme si museli pořizovat lovecké požehnání... Což dovedlo mladé, nezkušené lovce do mínusu! (Možná si radši měli sednout do borůvek!) Nejhorší bylo lovení divokého prasete na louce. Pomáhala mi Mareis. Sledovali jsme vepře, ale najednou se ozvalo táhlé vytí. Okamžitě jsme zapadly do trávy a schovaly se. Byli blízko. Slyšeli jsme praskající větvičky a viděli jsme, jak se chvějí a lámou stébla trávy. Potom vše utichlo. Těsně kolem nás proběhl divočák, a tak jsme ho chytly, vzaly kůži... Ale naše počínání a vůně masa a krve přilákalo vlky zpět. Utéct jsme skoro nestihly a zpět jsme se vrátily celé potrhané... 

    Díky tomu, že je dnes neděle, a to je i pro Punky boží den, vstáváme o hodinu později. I rozcvička je asi nejjednoduší za ten týden, zde na Pu.

    Učíme se používat lovecký nástroj, flusačky, které používají kmeny v Africe nebo Severní Americe na Zemi. A na střídačku také natáčíme své tance (opice, kosmonauti, lidé). Vypadá to, že když sem na Pu ztroskotala cizí loď měli u sebe videokamery, pásky a hudbu, možná i celé studio... Takže se natáčí I feel good a tanec lidí. Pořádně natáčet prý ale začneme později.

    Odpoledne máme za úkol obchodovat s kůžemi na území Skunků (jiného kmene). Což je velice napínavé a potřebuje to umění utíkat, schovávat se, plížit se a vyhýbat se střelám. Kéž by aspoň les nebyl tak debilní...

    K ohni přišel cizinec. Nikdo neví, co je zač, ale dokázal asi stokrát urazit náčelníka APa i jeho mluvící kost... Náčelník Velké žrádlo byl rozlícen, protože prý toho moc sežereme, a tak si zítra máme zkusit upéct chleba.

DEVÁTÝ DEN

    Vzhledem k tomu, že nám Velké žrádlo pod hrozbou hladomoru přikázal upéct chleba, musíme postavit pece. Každá tlupa zkouší jinou techniku. MaJoDaPeViTeJa-A dělá pec spletenou ze dřeva, Dendemuši staví tee-pee a my děláme jednoduchou pec ve svahu. Rozhodně je to nejčistší způsob, neboť nepotřerbujeme bahno... Ale i přes to, že bychom měli být čistí, tak jsem špinavá jak prase, protože jsem pomáhala jiným tlupám s mícháním bahna a s obalováním dřevěných konstrukcí. Komár tvrdil, že jejich pec nevypadá jako termitiště, neboť viděl dokument o termitech... Hm...

    Cvičeni ve válečné technice, postaveni proti sobě. Tak probíhala Punská hra. Nejspíš se všemu smáli a pozorovali náš boj, jako to dělali římští císaři s gladiátory, neboť jsme po sobě stříleli, ničili si navzájem své jeskyně, a v podstatě se vraždili... Při vysvětlování vlastních pravidel náčelníku AHovi trošičku přeskakoval hlásek...

    Přestože jsme úspěšně dešifrovali HALův kód, pořád jsme nebyli příliš moudří. Počítačově hlasu nebylo skoro rozumět. Zaslechli jsme jen zmínku o tom, ať prozkoumáme vraky lodí a sestavíme vysílačku, která by měla být podobná HALově „mamince" typu TESLA HALeNKa. Najít součástky a sestavit ji, potom by mohl určit naši pozici.

    U ohně se stalo něco neočekávaného, něco, co otřáslo každým Punkem, a možná i námi samými, ačkoliv jsme si to odmítali připustit. Cizinec zhasil oheň!! Náčelníkům padl stín do tváře, skoro plakali, zpívali teskné písně, smutnili... Poslali všechny brzy spát.

    V noci nás probudila IF. „Vstávat prosím! Muset přinést zázračný oheň. Bohové zlobit! Vrhnout noc ve dne! Svítit půlka měsíc. Jestli nepřinést oheň, navždy tma!" řekla smutně a ukázala na oblohu. Měsíc dnes svítil překvapivě jasně, couval. Možná Punky probudila neobvyklá záře a donutila je, aby si mysleli, že je nový den. Šli jsme s Vrsatem. „Jít po zvuku bubnů! Najít oheň!" Na cestě jsme zaslechli bubny úplně v pravo, ale jít bažinou se nám zdálo trochu přehnané... Narazili jsme ještě na Hrš, Komára, Reš, Satme a ještě dva další kosmonauty. Společně jsme následovali zvuky. Přes kopřivy, potoky, bodláčí, les... Komár kvičel, protože si vzal krátké kalhoty. Šli jsme do kopce, a najednou jsme zaslechli kroky... „Zpátky!" zasyčela Reš. Radši jsme se celá skupinka vrátila. Vrsat sice navrhoval, abychom šli dál, že buben už je jen kousek od nás, ale na neznámé planetě jsme si přece jen nebyli jistí, a navíc jsme neměli zbraně! Oheň přinese někdo jiný, a i kdyby ne, slunce přeci musí vyjít! Známe zákoný přírody a vesmíru!

DESÁTÝ DEN

    Budíček byl až v devět hodin, odpustili nám i rozcvičku, zřejmě byli pořád ještě rozrušení z toho, že jim zhasl oheň...

    Dopoledne jsme pekli chleba a natáčeli Planetu opic. Scénu v ZOO, kdy lidé tančí makarénu, jak opice loví lidi, jak Ulyxes utíká... atd. Bohužel jsme naše pece neroztopili dost, a tak se chleba nedopekl...

    Po obědě jsme šli zpátky na koupaliště, kde jsme minule soutěžili ve štafetách. Bylo na čase, bohové se zřejmě usmířili, a tak bylo hrozné vedro! Hráli jsme tzv. Mučírnu, tak testovali, nejen naši rychlost a hbitost, ale i paměť.

    V noci přišla obrovská bouřka, rány jako z děla... FUJ! Cítila jsem elektrické výboje všude kolem sebe, hrozný zážitek!

JEDENÁCTÝ DEN 

    Dnes se kvůli ranní bouřce nekoná plánovaný výlet po řece, ale jede se do velkého města. Kvůli poznání jsme museli zjistit o onom městu spoustu věcí, včetně jména manželky vrchního náčelníka, nebo objem vody v kašně.

    Obědem byl smažený sýr. Což by nebylo tak hrozné, kdyby měli i něco jiného: „Máte palačinky?" „Ne." „Máte rakvičky?" „Ne." „Máte jahody se šlehačkou?" „Nemáme jahody." „Máte zeleninový salát?" „Nemáme zeleninu."

    Město bylo vyspělejší než zbytek planety. Dokonce se zde našli i obchodníci se zbytky ze ztroskotaných lodí. Za sto kamenů jsme tedy koupili dvě součástky. A ještě získali spoustu dalších věcí, neboť město bylo opravdu vrcholem zdejší evoluce...

    Cestou zpět jsme já, Mareis, Satme, Vrsat a Reš hráli dračák. Bohužel jsme to však nestihli dohrát.

DVANÁCTÝ DEN 

    Dopoledne se natáčí, mluvíme opičtinou, Zaius-Zeus... Vrsat se rozčiluje, pythagorova věta, tahák na ULYXES... Také se hraje turnaj v softu... Arekto je poslendí, vyhrálo MaJoDaPeViTeJa-A. Večer nás čeká stejná hra, ovšem proti Punkům!!

    Vedro nás znovu nutí navštívit koupák, kde převážíme náklady kůží, a později natáčíme... „Zeus nikdy nedopustí, abyste vy, lidé, byli na stejný úrovni jako my, vopice." „Bylo neobydleno, obydleno..." „Vy jste vážně ze Zeměkoule?" atd.

    Večer se hrálo proti Punkům... Napětí. Vybrali jsme si pálku a podařilo se nám uhrát dva body! V poli jsme okamžitě vyautovali AHa, IF a APa. Bohužel podruhé se nám na pálce vůbec nedařilo, a tak jsme se brzy ocitli v poli. Punkové uhráli dva body, částečně kvůli tomu, že jsme se neshodli o tom, že když IF trefil míček měl být nový míč, a neměla získat první metu...

    Potom se nám na pálce podařilo uhrát ještě bod. Nyní šlo o všechno. Dva auty, perfektní začátek. Bohužel jsme AHa pustili na druhou metu, a Punkové dali bod. Nabízeli nám remízu, nechtělo jsme, když jsme řekli A, musíme říct i B!

    Nastoupili jsme na pálku: První meta sejf. První, druhá meta sejf. Změna nadhazovače. První, druhá, třetí meta sejf. Doběh! Aut. Aut... Sakra! Kousíček, kousek! Nadhoz. Strike. Nadhoz. Strike. Odpal! Doběh, doběh! 6:3, dva auty. Pálkař. Ball. Ball. Náraz. Meta zdarma! Doběh! 7:3! Nebývalá vlna radosti, všichni se objímají, plácají si. Odpal. Další doběh. Další. Další! 10:3 Všichni jsou happy, už to vypadá na konec, na střídání. Všichni jsou v euforii. Na všech je vidět úsměv roztažený od ucha k uchu. Nádhera. Ale pak se děje něco úžasného! Podařilo se nám ještě pět oběhů. Jdu odpalovat. Ball. Strike. Ball. Náraz. Meta zdarma! 16:3! Pálkař. Strike. Strike. Aut!

    Běžíme do pole všichni maximálně šťastní, připraveni na konec. Na poslední hru. Na vítězství. Ve vzduchu je čistá radost, dala by se krájet. Aut. Aut. Odpal. První meta sejf!... Doběh. 16:4 Jdeme lidi! Do toho! Aut! Konečný stav 16:4 Všude je slyšet smích a radostný řev. „16:4! 16:4! 16:4!" Celý tábor ožívá radostí! Špatná nálada je pryč, zmizela...

TŘINÁCTÝ DEN

    Dotáčíme poslední scény, sekáme dřevo na velký oheň, vytápíme pece... Nikdo se nenudí, všichni mají práci. Dnes musíme zakoupit HALeNKu a dát dohromady vše co máme, neboť se chceme dostat z této pravěké planety! Ne, že bych si nezvykla... Ne, že bych zde nebyla šťastná, neměla přátele... Ale jak bych zde mohla zůstat! Vždyť už jsem tak dlouho neviděla Venuši! Těším se na návrat, stýská se mi. Přestože bude těžké rozloučit se s Punky, kteří mi zatím přirostli k srdci, musíme odletět!

    Odpoledne náčelník uspořádal velké hry, kde jsme mohli získat, nebo utratit své kameny za zábavu: Sochat mamuty, venčit kozu, přecházet suchý brod, tesat do kamene, střílet na žirafu nebo jít do víru vážně...

    Večer nám cizinec prodal další součástky a především i samotný vnitřek HALeNKy! Začalo sestavování, počítač nás konečně našel a slíbil nám, že přiletí do dvaceti čtyř hodin. Punkové posmutněli, zřejmě jim také budeme chybět. Uspořádali velkou hostinu. Ptali se proč nezůstáváme, jak je tu můžeme nechat samotné proti Skunkům? Co když se jm něco stane? Nebudeme o ně mít strach?

    Pohostili nás velkou kýtou z prasete a ovocem, povídali jsme si, zpívali... A nakonec vyřadili nejstarší, kteří nemohou dál... Smutné proslovy, občas nějaká slzička... Konec, uvidíme se za rok... Snad! Tradice se nesmí přetrhnout. Sbohem Pu!

ČTRNÁCTÝ DEN 

    Uklidili jsme tábor, podívali se na Planetu opic. Perfektní film, úžasné! Povedl se nám...

    Zastávka před odletem: V hospůdce. Zase na smažáku... Ale to jídlo jsme si užili! Ztvrdlé hranolky, sýr, na kterým nemůžou nic zkazit, polévka... Katapult, jak Reš mrštila po Bašovi hranolku s tatarkou, jak letěla hranolka ke stropu... Všichni jsme zjistili jaký jsme prasata. A nejen Štumar a Plesat! Pocukrované hranolky, paprička, nácvik na Tichou poštu... Škoda, že jusme s Urf a Reš letěly jiným modulem, takže se s nimi setkáme až jindy... Ale stoprocentně dřív než za rok! Protože Pikomat je úžasnej, protože všichni jsou úžasný! Protože někdo nese někomu kytky, nebo jen obdivuje náušnice... Protože se neuráží, když si z nich děláme legraci... Protože Pikomat jsou perfektní lidi, a já tímhle vyhlašuji konkurz na co nejlepší a nejdřívější sraz, kdekoliv!