LADY VICTORIA

JMÉNO: lady Victoria Elisabeth Ashmore

VĚK: 19

MÍSTO NAROZENÍ: Londýn

POVOLÁNÍ: lady

AKTUÁLNÍ STAV: asistentka sira Dynamita

ZÁLIBY: čtení dobrodružných knih, vynálezy, vyšívání

ZÁZEMÍ: dobrá šlechtická rodina Ashmorů, její otec má za sebou vojenskou kariéru

RODINNÉ VZTAHY: otec sir Ian Ferdinand Ashmore, matka lady Anna-Elisabetha Ashmore

JAK MĚ NAJALI:

Narazila jsem na něho v postranní uličce. Už jsem nemohla dál utíkat, nehledě na to, že jsem na úprk nebyla vhodně oblečená. Musela jsem mu třikát odpřísáhnout, že to nebyla moje práce. Jinak by mi nepomohl. 

   „Jsi si jistá, žes to neudělala?” 

   „Ne, vážně ne. Proč bych zapalovala Londýn? K čemu by mi to bylo?” Po mém dotazu se zatvářil trochu dotčeně. 

   „Dobře, budu ti věřit. Proč ale utíkáš?” 

   „Taky bys utíkal, kdyby se za tebou rozeběhli strážníci.” Na to nic neřekl. „Tak pomůžeš mi? Mladá dáma by se neměla vybavovat s náhodným mužem.” 

   Uchechtl se. „Nejsem náhodný muž, jsem sir Michael Alexander z rodu Czabanů,” řekl a uklonil se. 

   „To se omlouvám. Nevypadáš tak. Myslím, že se šlechticem se může vybavovat dokonce i mladá dáma. Jsem lady Victoria Elisabeth Ashmore.” Také jsem se uklonila. 

   „Fajn, zdvořilostem, bylo učiněno za dost,” řekl a strčil mě za hromadu odpadků. Chtěla jsem protestovat, ale pak jsem uslyšela dusot městské hlídky.    Prošli kolem. 

   „Chlapi tady nic není!” zakřičel jeden z nich. Ještě chvíli jsme se schovávali. 

   „Díky.” 

   „Nemáte zač, slečno Victorie,” pousmál se. „A nezahrávejte si s požáry. Od toho jsem tu já.” 

   „To ty jsi zapálil ten požár?” 

   „Kdepak, to byl nějaký začátečník. Až něco podpálím já, poznáš to.” 

   „Nepoznám, pokud to neuvidím.” 

   Povytáhl obočí. „Co?” 

   „No, jak zakládáš požár.” 

   Zadíval se nechápavě. „Umění zakládání požáru je z části i v tom, že tě nikdo nevidí ho zakládat.” 

   „Tak jak to poznám?” naléhala jsem. 

   „Bude to největší požár, cos kdy viděla!” Usmál se. Pak jsme se rozdělili. A já žila svůj klasický život spořádané mladé dámy, která neutíká před strážníky a nemluví o požárech.

Tedy aspoň dokud jsme se znovu nepotkali. Byly to skoro dva roky. 

   „Slečno Victorie?” 

   „Á, sir Pyroman.” 

   „Dávám přednost siru Dynamitovi.” 

   Zamračila jsem se. „Co tu děláš? Někdo tě chytne!” 

   „Hledám tě.” 

   „A proč?” 

   „Chtěla jsi vědět, jak zakládám požáry. Hodily by se mi navíc ruce. Při práci s výbušninami jsou vždycky lepší náhradní.” 

   „To je pěkně nejapný žert!” 

   Usmál se. „Myslím to vážně. Potřebuji asistena, nebo asistentku. Na výpravu za ostrovem pokladů.” 

   „Lháři!” řekla jsem rozčíleně. „To je jen povídačka pro hloupé kluky!” 

   Zavrtěl hlavou. „Pokud by byla, proč by pan Silverpot sháněl posádku?” 

   Zamrkala jsem. „Tomu nevěřím. Pan Silverpot je vážený člověk, nehnal by se za nějakým přeludem.” 

   „Možná proto, že to není přelud, ale skutečnost.” Mluvil ještě dlouho. Upřímně nevím, jak se mu podařilo mě přesvědčit, ale nakonec jsem s tím šíleným nápadem souhlasila. A nelituju toho.