DEN TŘETÍ

Ke krádeži artefaktu došlo roku 6420, neboli 100 V. věku. Stalo se tak v noci ze 13. na 14. července. Během elfské hlídky kdosi nahradil pravý artefakt věrnou napodobeninou, čehož si všimla až královna Bar’tarell (odkaz), která okamžitě svolala poplach. Při prohledávání okolí se nic nenašlo, neboť démoni nezanechali ni stopu. 

Zlí jazykové tvrdí, že ke zjištění, že se jedná o falzifikát, přispěla touha urkh-aiské družiny artefakt ukrást. Ovšem většina moudrých lidí o této možnosti pochybuje, neboť se jen těžko věří, že by mohl jeden z aesterrijských národů vůbec pomyslet na krádež předmětu tak mocného a důležitého. 

( Art’Ir: O krádeži artefaktu a dalších démonických zvěrstvech)

Probudili se do nepříjemného rána. Všichni byli unavení a málomluvní. Seděli v hodovním sále a čekali. Vešel Adamaar. Byl bledý, jako kdyby během noci zestárl o desítky let. 

   „Obávám se, že jsme se ocitli tam, kde jsme byli před sto pěti lety. Do bodu, kdy nás může cokoliv ohrozit, cokoliv zranit,” řekl smutně. „Je třeba přerušit oslavy, začít zbrojit, trénovat bez zábavy, připravit se na boj, ať už s jakýmkoliv nepřítelem.” Elfův pohled zamířil k urkh-aiskému stolu. „Proto dnes začneme cvičit a budeme cvičit do té doby, než se postavíme tváří v tvář nebezpečí.” Domluvil a odešel. V sále bylo ticho. 

   Tyirien, Baelhara a Jandulinka seděly u stolu. 

   „Včera jsem ještě chválila aesterrijské společenství, teď myslím, že jsem jeho prosperitu svými slovy zakřikla,” promluvila elementálka. 

   „Nedávej si viny,” řekla povzbudivě Tyirien. „My na ostrově už dávno víme, že jsou pevninští elfové jiní. Příliš se spřátelili s lidmi.” 

   „Pokud artefakt sebrali urkh-aiové, není se čeho bát, ne?” odtušila Jandulinka. 

   „Kdo ví…” zabručela Baelhara. 

   Tyirien pokrčila rameny: „Pokud to opravdu udělala Eámanë, doufám, že ji nezaslepila touha po pomstě. Přesto moc nevím, co se od ní dá očekávat.” 

   „Pokud by to opravdu udělala nemrtvá královna, už by se začala mstít.” 

   „Nevím, Baelharo, opravdu nevím, co si o tom myslet. Neměla jsem žádnou vidinu, co ty?” 

   „Nic,” hlesla elementálka, „vůbec nic.”

   Adamaar se vrátil do hodovního sálu a posadil se vedle Tyirien.

   „Eámanë měla pravdu s tou hlídkou,” řekl hluše. „Je to moje vina, ať už ho ukradl kdokoliv.”

   „Možná je to dobře. Když chce někdo ukrást tak mocnou věc, pravděpodobně je schopen jít přes mrtvoly.” 

   „Co to vůbec bylo za nápad?! Měl jsem ho nechat uvnitř, v bezpečí, hlídaný vojáky… Ale copak jsem včera mohl uvažovat rozumně? Když sem nakráčí mrtvá Eámanë? Určitě to bylo schválně. Věděla, že přijdu o ostražitost!” 

   „No tak, příteli,” ozval se lord Bazagor, který právě přišel. „Je to vina nás všech. Viděli jste už dneska strážce artefaktu?” 

   „Protrpěl šok,” řekl Adamaar. „Několik hodin jen nehnutě seděl a něco si mumlal.” 

   Jandulinka se zamračila. „Chudák.” 

   „Uklidní se. Ale slábne. S každou minutou, kdy neví o artefaktu, slábne. Pokud artefakt nenajdeme, zemře.”

...

Mis’Chaeron Ban se ostražitě rozhlédl. V zahradách však nikdo nebyl. 

   „Proč jsi mě sem zavolal?” zeptal se svého bratra, který netrpělivě poklepával nohou. 

   „Mám nápad. Chtěl jsem ho s tebou konzultovat. Přemýšlel jsem nad tím, pokud artefakt ukradli nemrtví, můžou kdykoliv zaútočit. Chci mít jistotu.” 

   „A?” 

   „Namíchal jsem lektvar pravdy, když ho dáme Eámanë a zeptáme se jí, zda artefakt sebrala, musí nám odpovědět!” 

   Mis’Chaeron se zamračil. „Nedělej to. Pokud by tě u toho přistihla, okamžitě by tě zabila. Nestačil bys zamumlat ani to nejjednodušší kouzlo, věř mi, viděl jsem ji s mečem. Je to pěkný pohled, když bojuje na tvé straně. Jinak ne. Navíc si myslím, že to nebyla Eámanë. Bojím se, že artefakt opravdu ukradli démoni.” 

   „Ale jistota…” 

   „Ne!” přerušil ho rázně Mis’Chaeron. „Nedělej to. Byla by to pošetilost.”

...

   „Co bys dělala, kdybychom ho opravdu ukradli?” zeptal se Vothar Jur. 

   „Nevím. Utekli bychom, zničili portál a vrátili se. Ale oni nás předběhli! Měli jsme portál zničit už dávno…” Odmlčela se. Dívala se na malou fontánku. Uprostřed stál delfín plivající vodu a dvě nahé najády, které ho podpíraly. 

   „Okamžitě mě obvinil,” řekla hořce. „Hned. Teď budou všichni plivat po mém národu. Všichni ho budou proklínat. A přestanou až ve chvíli, kdy jim cestu zastoupí první démon.” Posadila se na okraj fontány a pohladila rukou hladinu.

   Vothar odešel. Cítila se ukřivděně, ale přesto trochu provinile. Chtěla se vrátit do Aesterrie už dávno. Ano, po Proměně byla dlouhé roky sžíraná nenávistí. Přemýšlela o pomstě, strašlivé pomstě se všemi hrůznými detaily, které stále nedokázala vytěsnit z paměti. Strašily ji ve snech i během dne. Potom se rozhodla věnovat všechno svému národu. Nechtěla už nikdy vidět elfy, ani mágy, ani trpaslíky. Nikoho. Později přišly myšlenky na velkolepý návrat, při němž představí nové obyvatele Maarských pustin. Několikrát o tom přemýšlela, když rostlo město Dragh-sani, když začali urkh-ai fungovat jako samostatný národ. Ale nikdy nesebrala odvahu. Až teď. A zrovna to přišlo nevhod.

...

Odpoledne se znovu otevřely dveře arény. Mladí dobroduzi se rozdělili do malých skupinek. 

   „Dnešní disciplína nebude jednoduchá, neboť již jde o skutečný výcvik,“ vysvětlil Adamaar. „Budete se muset umět zorientovat v neznámém a velmi složitém terénu a projít připravenou cestu. Najdete na ní základny s důstojníky, kteří vám za malou úsluhu řeknou, kam musíte dál. Bohužel tito důstojníci znají jen název další základny, ale netuší ani to, kdo na ní slouží, ani neví, kde se místo nachází. Vaším úkolem je proběhnout všechny základny, protože na poslední se dozvíte důležitou informaci. Každý tým má vlastní jména základen, takže si nemůžete poradit. Vyhrává ten, kdo je nejrychlejší. Nějaké otázky?“

   „Co se stane, když přijdeme na základnu, kterou máme navštívit až později?“ zeptal se Mateyas.

   „Poběžíte dál, ale minimálně už budete vědět, co je to za základnu, což se hodí.“ 

   „A můžeme si udělat mapu?“ zeptala se Tami’P. 

   „Můžete, ale pravděpodobně vás to jen zdrží, základny nejsou tak daleko od sebe,“ odpověděl Adamaar. Nikdo další se už na nic neptal, a tak Tyirien odstartovala hru. 

   „Taková pěkná hra a teď je zkažená blížícím se nebezpečím,“ povzdychla si Mirean, když kráčela na tribunu. 

   „Myslím, že si to stejně užijí, a aspoň se zbaví stresu“ usmála se povzbudivě Tyirien. „Jen se podívej na Bazagora.“ 

   „Tohle vypadá jako pěkná trpasličí zábava,“ mnul si ruce Bazagor. Adrenalin z další hry ho úplně pohltil, a tak vůbec nemyslel na artefakt, ani nic podobného. Dokonce se vesele zašklebil na Bar’tarell: „Dneska vás porazíme na celý čáře!“ 

   Bar’tarell se pousmála a pokrčila rameny. „Vsadíš se?“ 

   Bazagor se chvíli zamýšlel, ale nakonec sáhl za opasek a zacinkal hrstí plnou zlaťáků. 

   „Tak dejte bank ke mně, vítězi ho vyplatím,“ navrhla Jandulinka. 

   „Chováte se jak děti,“ zamračil se Mis’Chaeron a kývl hlavou směrem k Adamaarovi. Elf stál u jedné ze skleněných stěn a zamyšleně koukal dolů. „Jen je nech, ať se baví, dokud můžou…“ 

   Bazagor zastrčil peníze zpět do váčku a přistoupil k Adamaarovi. „Vždyť to nemusí být tak vážné, třeba artefakt schovávají nemrtví pod postelí,“ zašeptal spiklenecky. Adamaar si povzdychl: „Kéž bych měl také náladu na žerty.“ 

   „No, tak!“ Bazagor ho poplácal po rameni. „Zatím se ještě můžeme smát, tak toho využijme.“ 

...

   Důstojníci chtěli po dobrodruzích různé úkoly, některé byly pochopitelné, jiné prostě šílené. Všem jim docházelo, že hra byla připravená na zábavný turnaj, jen se vlivem událostí trochu přiostřila. Jinak by přece nemuseli tancovat a poznávat známé hrdinské eposy… Avšak po chvíli byli rádi za každý úkol, který nevyžadoval fyzickou námahu. Základny od sebe sice opravdu nebyly daleko, ale les byl kopcovitý, na několika místech téměř neprostupně zarostlý ostružiním, jinde se muselo přelézt přes spadané stromy.

   Nejhorší však bylo, když se dostali na poslední základnu. Splnili úkol a čekali, že skončí, avšak ta slibovaná informace, bez které by úkol nedokončili, jejich naději pohřbila. 

   První se hroznou novinu dozvěděl tým elfů, ve složení Peatrel, Onderas a Camerel. Proběhli kolem stráže do důstojnického stanu. Důstojník, ramenatý elf v lesklé zbroji, seděl za improvizovaným stolem a příchozí družinu si měřil přísným pohledem. 

   „Jsme tady, měla by to být poslední základna. Sdělíte nám informaci, kterou máme zanést zpět Adamaarovi?“ zeptal se Onderas. Důstojník se na všechny tři zadíval s podivným výrazem lítosti a pochopení. Trochu je to vyděsilo. 

   „Bohužel. Rozkazy se změnily. Vzhledem k postupu nepřátelské linie, budete muset donést novou informaci přes další základny. Chápu, že jste unavení, ale zoufalá doba si žádá vaši sílu a odhodlání. Tudíž pospěšte na základnu Harren, máte v rukou život celé Aesterrie.“ 

   Camerel zaúpěl. „To jako vážně musíme všechno proběhnout znovu?" 

   Důstojník pozvedl obočí. „Jen směle do toho! Otálení nás může stát víc, než si nyní uvědomujete..." 

   Ven vyšli v pěkně roztrpčené náladě. 

   „Pch, už vím, proč jsem se nehlásil do armády," povzdychl si Onderas. 

   „Život nezávislého dobrodruha je daleko zábavnější. A hlavně svobodnější." Camerel pokýval hlavou. 

   „S tím se ale nedá nic dělat," řekla Peatrel. „Měli bychom vyrazit, podle všeho máme pořád ceklem náskok." Elfové se na sebe podívali a dali se do běhu. Celé to začalo nanovo, protože názvy základen se pro ně změnili, a oni vůbec netušili, jaká z nich nyní může být Harren.

...

   Mijara, Joseraj a Tofer běželi lesem. Byli pořádně unavení, ale nevzdávali se. Les je pěkně trestal. Větve a ostružiní se jim pletly pod nohy a několikrát je pěkně poškrábaly. Zrovna mířili na poslední základnu, když zničehonic Mijara zastavila. 

   „Počkejte! Vidíte to?“ vykřikla a ukázala přímo před sebe. Joseraj s Toferem se snažili odvodit, kam její ruka směřuje, až potom také spatřili kus pergamenu nedbale nabodnutý na jedné mimořádně pichlavé větvičce. Tofer k němu doběhl a dal se do čtení. Překvapeně vykulil oči a podal lístek Mijaře. 

   „Myslím,“ řekl, „že tohle by měl vidět Bazagor.“ Všichni tři trpaslíci se po sobě podívali, zpráva na lístku rozhodně nebyla pozitivní, spíš hrozivá. Znovu se dali do běhu, ale hra už jim přestala připadat důležitá.

...

Viggerta seděla na lavičce a črtala do velkého bloku svázaného z listů výjimečně jemného elfského papíru. Připadala si jako jediná, kdo nezapomněl žít navzdory nepříjemné situaci. Doufala, že všechen stres brzy pomine. Na rozdíl od ostatních, kteří jen bezradně chodili kolem a báli se útoku démonů, anebo nemrtvých, nezapomínala na práci. A bylo jí jasné, že zatímco všichni panikaří, může situaci využít ve svůj prospěch – tedy ve prospěch svého salónu.

   Za těch pár dní v Hradci ji už napadlo dost nápadů, které by se mohly projevit v její nejnovější kolekci. Ale nade všechna očekávání ta inspirace nepocházela od elfů. Ji samotnou překvapilo, že první kresba, kterou tu vytvořila, v sobě nesla rysy urkh-aiské módy. Když to viděla, chtěla obrázek ihned zahodit, ale pak se nad tím zamyslela. Móda byla už pár desítek let dost jednotvárná, a tak možná bylo načase změnit její směřování. Vrozený cit ji říkal, že se touto drsnější, skoro až démonickou, módou trefí do černého. Rozhodla se pro volnější střih a tmavé barvy. Přímo před očima viděla nové kombinace a velmi ji to těšilo. Zběsile vedla uhel po papíře, až ji zničehonic cosi vyrušilo. Zvedla oči, právě kolem ní procházela Jandulinka. Ale to, co Viggertu upoutalo, byl šátek, který měla hobitka zastrčený za zástěrkou.

   „Zastav se, prosím.“ Hobitka na ni překvapivě vykulila oči. „Pomalu se otáčej.“ Jandulinka se tvářila nechápavě, ale udělala, co trpaslice řekla. Viggerta ji zamyšleně sledovala, a potom se usmála. „Moc pěkný šátek,“ řekla a znovu se dala do kreslení.

   Jandulinka na ni ještě chvíli vyjeveně koukala, ale pak pokrčila rameny a zamířila pryč. Viggerta měla pravdu, byl to opravdu moc pěkný šáteček, vůbec nechápala, proč ho někdo nechal válet v lese na zemi. Ale když se k němu nikdo nehlásil, rozhodla se nechat si ho. A zjevně udělala dobře, když jí ho pochválila taková uznávaná kapacita v oblasti módy.

...

Ani po večeři neměli mladí dobrodruzi chvilku klidu. Vládci svolali shromáždění sotva pár minut potom, co všichni opustili hodovní sál. Adamaar stál na plácku před Velkým palácem a zaníceně debatoval se správcem, který si stěžoval na stále se snižující zásobu skleněných talířů. Neodbytně se dožadoval, ať Adamaar mladým domluví, nebo se budou muset smířit s velmi neceremoniálním, avšak daleko bytelnějším nádobím. Adamaar nepřítomně přikyvoval a správce ho dál zahlcoval počtem chybějících vidliček a nožů. Nakonec k všeobecné úlevě Adamaar na správce zvýšil hlas a ponížený elf se naštvaně odporoučel pryč.

   Zábavná etuda dobrodruhy naplnila novou vlnou veselí, a tak už ani trpaslíci neremcali, že se po večeři má odpočívat. 

   „Díky, že jste dorazili tak rychle, a také děkuji, že jste omluvili menší zdržení,“ řekl Adamaar a trochu se pousmál. „Pan správce Harean mi však původně přišel říct, zda je nutné chystat opevnění, a tak jsem si řekl, že není špatné, naučit vás, jak se improvizovaně staví taková zábrana proti nepříteli.“

   „Adamaare, ještě než začneme, dorazili nám nějaký nový mlaďoši,“ zakřičel přicházející Bazagor, v jehož závěsu kráčela Bar’tarell, Mis’Chaeron a jeden elf a jedna urkh-aika.

   „Výborně!“ usmál se Adamaar. „Tak přátelé, tohle je Danalas, další z mé družiny. Pověz, příteli, co tě zdrželo?“ Danalas, tmavovlasý taralte se zatvářil velmi vážně a začal mluvit.

   „Byl jsem vybrán jako eskorta jednoho člena Tar’Pien, který cestoval přes nebezpečné Žluté hory na jihu Tallizienských lesů, proto jsem musel zdržet, ale jak vidím, oslavy se stejně protáhnou, akorát se bude míň oslavovat a více bojovat.“ Adamaar pokýval hlavou, a potom se otočil na další novou tvář a jen tak mimoděk kývl hlavou na Bar’tarell. 

   „Díky, za předání slova,“ ušklíbla se Bar’tarell. „Tohle je Ter-ai z řádu drag-urkhů.“ Ter-ai měla přes pravé oko vytetovanou dlouhou černou čáru a trochu nervózně se usmívala. 

   „Já vedla drag-urkhský průzkum daleko za západními hranicemi Pustin, ale jsem ráda, že jsem mohla dorazit sem do místa tak spjatého…“ zarazila se a podívala se na Bar’tarell, která nenápadně vrtěla hlavou. „eh, s naší historií.“ Mis’Chaeron se ušklíbl, nedokázal si představit, co by se dělo, kdyby se někdo z urkh-ai přímo zmínil o ukradeném artefakt. Nálada se sice od rána zmírnila, ale spousta lidí ještě nemrtvé podezřívala z krádeže.

   „Tak to bychom měli,“ spráskl rukama Adamaar. „Nyní přejděme ke stavbě, kterou vám popíše lord Bazagor.“ Trpaslík se na elfa zle zadíval a váhavě řekl: „Stavění barikády není složitý. Vaším úkolem je za prvý nashromáždit, co největší počet věcí, kterýma můžete zatarasit cestu a za druhý je postavit na sebe tak, aby to nikomu nespadlo na hlavu, a když už spadlo, aby to přistálo na hlavách vašich nepřátel.“

   „Přesně tak, jen upozorním, že byste měli použít jen věci, které jsou ve výseči, takže se prosím nesnažte nosit žádné věci z paláců. Obzvlášť pak žádné nádobí a příbory.“ Dobrodruzi se svorně zasmáli, a pak se dali do práce.

...

Nastal večer a v Ceremoniálním sále se rozhořely svíce. Zdálo se, že listy kouzelného stromu visí trochu schlíple, navíc jejich špičky získaly kovově modrou barvu. Vešel Adamaar, v těsném závěsu za ním se drželi dva sloužící. Postavili se vedle řady skleněných trůnů a čekali. 

   „Dlouho jsem přemýšlel o tom, co se stalo. Artefakt zmizel a my nemáme ani potuchy o tom, kde se nachází. Nebo snad máte někdo nějaké informace?” V sále se nikdo ani nepohnul. Chvíli trvalo bezradné, trochu provinilé ticho. 

   „Škoda. Nezbývá než v této kritické situaci obnovit instituci Malé rady.” Pokynul sloužícím, ti přesunuli do popředí tři trůny. „Prosím tedy lorda Bazagora a Mis’Chaerona Bana, aby se mnou znovu doopravdy zasedli v Malé radě.” Oba muži se přesunuli a zasedli po Adamaarově boku.

   Výraz na tváři Bar’tarell Fri se během chvilky několikrát změnil. Prvotní upřímné překvapení vystřídalo rozčílení, a potom čirá zlost. Zbledla, zaplálo jí v očích, potom se prudce vzpřímila. Její ruce zaťaté v pěst se třásly. 

   „Žádám, Adamaare, místo v Malé radě pro národ urkh-ai, neboť i my chceme rozhodovat o budoucnosti Aesterrie.” Adamaar otočil hlavu. Velmi pomalu a s příliš strojenou důstojností. 

   „Lituji, Eámanë. Nemám ve vás dostatečnou důvěru. Ani v tvůj nemrtvý národ a je mi líto, že to musím říct, bohužel ani v tebe.” 

   Bar’tarell zaprskala. „To jsem si mohla myslet! Můj národ pro vás trpěl. Pro všechny do jednoho zemřel a vy teď nemáte slušnost přijmout ho mezi sebe! Vy nevíte, jakou bolestí jsme prošli.” Bazagor se díval do země. Mis’Chaeron se mračil. 

   Adamaar se s kamennou tváří otočil zpátky do sálu. „Kdybych tě teď nechal usednout po našem boku, bylo by to z pouhé lítosti. A to ani já, ani ty nemůžeme chtít. Dále se o tom nebudeme bavit.” Bar’tarell naprázdno otevřela pusu a bez výrazu se posadila.

   „Pokud opravdu nikdo z vás nemá žádnou informaci,” začal Adamaar s ustaranou tváří, „dostali jsme se do slepého bodu. Zeptám se jen Tyirien a Baelhary, zda náhodou neměly nějaké vidění. Cokoliv, co by nás poslalo správným směrem.” Obě vědmy zavrtěly hlavou. 

   „Potom nás, bohové, chraňte.”

...

Místnost byla obrovská, vysokými úzkými okny do ní vplouvala měsíční záře a osvětlovala velkou nástěnnou mapu. Na ostatních stěnách visely rozličné obrazy, které zachycovaly válečné vřavy a historické výjevy, včetně portrétů známých státníků. Uprostřed pokoje stál oválný konferenční stolek, čalouněná pohovka a malá kulatá podnožka. Naproti krbu, v němž dohořívalo jediné poleno, se otevřely dveře vedoucí do pracovny. Vyšel z nich Adamaar. Promnul si oči a zívnul. V ruce nesl několik pergamenů, které odložil na stolek, aby měl volné ruce a mohl přiložit do krbu. Když oheň zaplál, Adamaar zapálil svícen a rozvalil se na pohovku. Sáhl po vrchním svitku a dal se do čtení.

Zkazky o artefaktu se liší v mnoha ohledech, ovšem jedno mají všechny společné. To je absolutní nezávislost artefaktu, která se ovšem ukazuje až ve chvíli, kdy artefakt přejde do ,vlastnictví’ poté, co je strážcem dovoleno, aby byl předmět odnesen z jeho tajného úložiště. Jakmile je artefakt jednou přenesen na povrch a opouští své místo, stává se nezávislým předmětem, ke kterému se nevážou žádná vlastnická práva. Ani strážce artefaktu již nesmí rozhodovat o tom, co se s artefakte stane. Zůstává mu na blízku, neboť jinak ztrácí sílu. Jak je ovšem všeobecně známo, je artefakt bez strážce slabší, a pokud se k němu nevrátí a strážce zemře, už nikdy nebude tak mocný, jakým býval v blízkosti strážce.

Někdo zaklepal na dveře. Adamaar sebou trhl a odložil svitek na stůl. Dovnitř vešel lord Bazagor. 

   „Výborně,” oddychl si. „Bál jsem se, že už budeš spát.” 

   „Jak bych mohl,” povzdychl si elf. 

   „Víš, chtěl jsem s tebou mluvit, jsme přece jen nejlepší přátelé, a tak…” 

   „Zadrž,” přerušil ho Adamaar a vstal. „Otevřu nám nějaké víno, ať se nám lépe mluví. Také se ti budu muset s něčím svěřit.” Poodešel k mahagonové skříni, otevřel prosklená dvířka a vytáhl štíhlou láhev a dvě sklenky na vysokých nožkách. „Tak cos mi chtěl říct?” zeptal se během nalévání. 

   „Víš, jak jsme všichni říkali, že jsme nic nenašli, a tak… No, tak my jsme něco našli. Něco divnýho, podívej.” Bazagor si sáhl za kazajku a vytáhl zmuchlaný kousek pergamenu. „Zatím jsem se rozhodl, že to ukážu jen tobě. Našel jsem ho tu noc, co zmizel artefakt.” 

   Adamaar sebral nabízený cár a prudce vydechl. „Výborně!” 

   „Co?” 

   „Také jsem k tobě nebyl úplně upřímný. Má družina tehdy také něco našla. Abych byl přesný, má družina našla druhou část tohoto papírku.” 

   Bazagor se pousmál. „No to je skvělé! To znamená, že máme stopu!” 

   „Obávám se, že to nebude zas tak jednoduché,” řekl rozmrzele Adamaar. „Je to napsáno nějakými runami, kterým nerozumím. Nevím, o co by mohlo jít. A nikdo z mých lidí zatím nepřišel s ničím kloudným. Ani nevíme, odkud může ten list pocházet.” Bazagor sklopil oči, Adamaar zachytil jeho zaváhání a tázavě se na něho podíval. 

   „Máš snad ještě něco?” 

   „Dnes jsem našel něco, co mě velmi znepokojilo, ale trpaslíci nejsou příliš důvěřiví, však víš…” Bazagor sáhl za opasek a vytáhl další cár papíru. Adamaar po něm chňapl. Tentokrát šlo o běžné písmo a společnou řeč.

Ha! Ha! Směju se vaší Malé radě! Nebo spíš Malé zradě? Ha! Nic nevíte, a proto vás pohltím jako ta nejžravější temnota na světě. Artefakt se nevrací, zůstává věrný ruce, která ho drží…

„Od koho by mohl být?” zajímal se Bazagor. 

   „Nevím, ale bojím se, že od démonů. V tom případě by se naše pátrání zcuklo jen na oblast démonických run. Možná bychom měli začít společně pracovat na jeho přeložení.” Na chvíli se odmlčel. Dolil si víno a dopřál si pořádného doušku. „Ale ten vzkaz mě znervózňuje. Pokud je vážně myšlen, tak jak ho chápu. Může to znamenat, že démonům někdo od nás pomáhá…” 

   „Eámanë!” 

   „Přesně toho se bojím.” 

   „Ale vždyť s tím můžeme něco udělat, nebo ne? Vykázat nemrtváky, uvěznit je, cokoliv…” 

   Adamaar zavrtěl hlavou. „Ne, měli bychom si to lépe rozmyslet. A navíc nemáme důkazy. I v tak těžké době je třeba dbát na dodržování zákonů, pokud bychom se jich vzdali, zavládla by anarchie. To nemůžeme dopustit.” Tentokrát si dolil Bazagor a skleničku vyprázdnil jedním lokem. „Měli bychom o tom povědět i Mis’Chaeronovi, nemyslíš?” 

   „Já si to myslím, ale moje družina mu nevěří. Ne dost. Chápej, že pár let po začátku pátého věku jsme fungovali jako Malá rada a každý nás znal, ale teď už to tak není. Po tom, co se srovnala situace po válce, se začal každý zajímat o svůj vlastní stát, přestali jsme se scházet, protože všechno fungovalo samo od sebe. Proto ho mladí elfové příliš neznají, a to ani nemluvím o mladých trpaslících, kteří se narodili do pátého věku, ti o něm nemůžou vědět zhola nic.” Bazagor zabručel. „Předneseme to zítra na sněmu, pokusím se promluvit se svou družinou, udělej to samé, příteli.” 

   „Dobře, Adamaare. Ale slib mi, že budeš sledovat ty nemrtvý, protože já z nich očka nespustím, to teda ne!” 

   „Třeba nám v něčem pomůže ten náš podivný papír. Vezmu zítra elfy do knihovny a zamyslíme se nad ním. A kdo ví, třeba nám zítřek bude nakloněný.” Bazagor pokýval hlavou. Dopili víno. V tichosti, neboť měli oba hlavy přetížené spoustou myšlenek.

...

POKRAČOVAT DNEM ČTVRTÝM.