ELFOVÉ

Prvními obyvateli země Aesterrie jsou elfové, vysocí humanoidi s jemnými rysi a zašpičatělýma ušima. Žijí ve středu země, v hustých lesích, kde staví svá krásná sídla a oddávají se různým radovánkám, které přísluší jen nesmrtelným. Všechny své přírodní a magické znalosti načerpali od lesních duchů a druidů, ke kterým se stále modlí. Vzhledem k tomu, že nestárnou, mají sklony k pomalosti (oni sami to nazývají rozvážností) a všechno jim trvá několikrát déle než ostatním. Zatímco lidé vybudují středně velké město, elfové postaví dva domy. Krásné, dokonalé a s výhledem, který bere dech. Ale pořád jsou to jen dva domy. Nynějším vůdcem elfů, Tar'khien, je Adamaar Le'rberiel.

ELFOVÉ

Elfové se dělí na čtyři národy, lesní elfy (tarnelse), vznešené elfy (taralte), pouštní elfy (tarporte) a temné elfy (tarnaerte), z nichž v Aesterrii žijí jen první tři. Tarnaerte se již dávno od ostatních distancovali a nyní žijí sami na ostrově Akrean.

Tarnelse jsou nejpočetnější, sídlí v lesích a většinou se věnují přírodní magii a lukostřelbě. Mají dvě centra, Kortirion na severu a Aeldar na jihu.

Vznešení elfové, moudří kouzelníci a politici, spravují hlavní město Lartheian.

Tarporte sídlí na hranicích s mágy, ve městě Vaeleran a přilehlých pouštních vesničkách. Žijí téměř nezávisle na ostatních, ačkoliv i oni mají zástupce v Tar’pien, elfské radě. Jsou skvělými krotiteli pouštních zvířat a jsou daleko odolnější než ostatní.

Tar’pien má za úkol komunikaci s ostatními rasami a zároveň má rozhodující slovo při všech větších sporech mezi městy a jednotlivými elfími národy (těch je ale tak málo, že tuto funkci rada většinou nevykonává). Z elfského vládního systému vychází i mágská Rada starších.

V Tar’pien zasedá sedm nejváženějších elfů. Tři taralte, dva tarnelse, jeden tarporte, z jejich řad je volen vůdce nazývaný Tar’khien. Z důvodů elfské dlouhověkosti se zástupci volí na dvě stě let. Po tomto volebním období mohou být zvoleni znovu, a proto to v praxi většinou vypadá tak, že rada zůstává stále stejná, dokud se některý z elfů nerozhodne odstoupit ve prospěch někoho jiného.

Elfové jsou skvělými umělci, jsou posedlí dokonalostí a krásou, a tak jsou ostatním národům v tomto ohledu vzorem. Zároveň slaví neuvěřitelné úspěchy v zemědělství a velmi dobře rozumí zvířatům.

ELFÍ NÁRODY

Jak bylo zmíněno, jsou lesní elfové, tarnelse, nejpočetnějším národem. Mají o poznání veselejší povahu než ostatní a většinou se baví zpěvem a hrou na strunné nástroje. Jsou nejlepšími lučišníky v Aesterrii a skvěle rozumí stromům a lesním tvorům, ať už zvířatům, dryádám nebo kentaurům. Občas si z ostatních elfů dělají legraci, smějí se jejich vážnosti a velmi rádi se napijí dobrého vína. Jsou odtažitější ke vznešeným elfům, kvůli rozdílným povahovým rysům. Klasických kouzelníků je mezi nimi minimum, používají především přírodní magii a léčitelství. Žijí v domech postavených na vysokých stromech a jejich architektura je vzdušná a jednoduchá. Z odkazu původních obyvatel Aesterrie vychází asi nejvíc ze všech. Taralte se počítají jako elfská honorace. Mají největší politický vliv. Žijí v nádherných vysokých domech, většinou postavených kolem vodních ploch. Jejich doménou je magie světla a studium knih. Většinou z nich pochází skvělí malíři, architekti a politici. V armádě zastávají role generálů a k boji většinou používají meče, nebo elfské šavle. Často se snaží učit (možná spíš poučovat) ostatní národy i rasy, což vzbuzuje pocit, že jsou dost nafoukaní. Jsou rozvážnější než tarnelse a upravenější a noblesnější než tarporte. Rádi se oblékají do šatů krásných světlých barev a milují šperky. Nikdo nedokáže ocenit krásu tolik, jako oni. V pouštních oblastech na jihu elfské země přebývají tarporte. Staví tam své malé zvláštní domky, které trochu připomínají šnečí ulity, a krotí nebezpečná zvířata. Ze všech elfů mají největší sílu a jsou robustnější a hrubší. Nemají tak velký smysl pro krásu, jak ostatní příslušníci elfské rasy, dávají přednost funkčnosti, což se odráží na volbě jejich ošacení. Běžně nosí plátěné hábity, které jejich těla chrání před ostrým sluncem.

Většinou nemají potřebu rozhodovat o věcech ostatních, protože je život na poušti naučil samostatnosti. Bojují dlouhými meči a často používají bojové biče a vrhací zbraně. Jsou skvělými vypravěči a mají úžasnou orientaci.

Temní elfové, tarnaerte, jsou skupinou vznešených elfů, která se velmi brzy po příchodu do Aesterrie oddělila. Nejsou jako ostatní příslušníci elfské rasy, vzhledem jsou sice podobní taralte, ale povahu mají velmi krutou a chladnou. Říká se, že jejich charakter výrazně ovlivnilo vyznávání měsíční magie. Tarnaerte, jsou mezi elfy takovými černými ovcemi, odmítli i místo v Tar’pien i celou radu. Uznávají pouze svou vlastní vládu – královskou rodinu.

Tarnaerte izolovali svou civilizaci na ostrově Akrean, kde se věnují studiu měsíční magie. Jsou opředeni záhadami a už dlouhá staletí odmítají kontakt s jinými obyvateli země Aesterrie.

Ti, kteří chtějí poznat tarnaerte a vkročí bez pozvání na půdu Akreanu, většinou nedopadnou dobře. Vypráví se, že temní elfové s cizinci rádi hrají hry o jejich život. Pozvání k takové hře se nedá odmítnout a těch pár šťastlivců, co svůj život neprohraje, se smí vrátit zpět domů přes nehostinné Stříbrné hory, jež se rozléhají na celém západním pobřeží ostrova. Na ostatní čeká nepříliš hezká smrt.

Ti, co se z Akreanu vrátili, vypráví příběhy o pohádkově krásném městě Indarhysu a celém temném společenství s obdivem. Celé město je prý postaveno z křišťálu, domy mají prapodivné geometrické tvary a scenérii obklopují vysoké skály. Na Akreanu panuje přísná hierarchie, příslušníci různých vrstev se odlišují maskami.

HISTORIE ELFŮ

Příchodem na kontinent začali elfové počítat kalendář, který je obecně uznávaný v celé zemi. Do Aesterrie dorazili přes Půlnoční oceán, kde je na ostrově Akrean kvůli neshodám opustila skupina, z nichž se později vyvinuli tarnaerte.

Na východním pobřeží, na hranici pouště, se usadili tarporte unavení dlouhou cestou, schopni se smířit s životem v nehostinných podmínkách. Ostatní putovali dále do středu země, kde narazili na původní obyvatele, lesní národ a druidy. Tito tvorové měli menší vzrůst, stejně špičaté uši a úplně zelenou kůži. Dokázali na sebe brát podobu zvířat a s přírodou žili v absolutním souznění.

Elfy přivítali a rozhodli se jim poodkrýt něco ze svého vědění. Lesní národ učil elfy téměř dva tisíce let, a potom zmizel… Nikdo je už nikdy nespatřil, zřejmě již měli pocit, že novým obyvatelům předali dostatek informací o světě, a mohou tak s klidem odejít.

Od té doby je elfové stále uctívají a mluví o nich s neskrývanou úctou. Ti, kteří jim zůstali nejblíže nakloněni, si začali říkat tarnelse a zůstali hluboko v lesích.

Poslední skupina elfů toužila prozkoumat zemi. Z temných hvozdů se přesunuli do světlejších oblastí s množstvím jezer, kde začali budovat obrovská města a přicházet na první kouzla magie světla. Na východě země se elfové seznámili s hobity, kteří žili na Paloučku. Tyto nekonfliktní bytosti elfy tolerovali, ale žili (a stále žijí) jako nezávislé společenství.

Elfové stavěli svá sídla ještě více než dva tisíce let do doby, než ze severu přišli první lidé a usadili se na severu pod Hraničními horami. Budovali města a pomalu se dostávali blíž k hranicím elfské země. Elfové byli překvapeni, když se lidé objevili. A to především proto, že se objevili ozbrojení a s chutí válčit. Naneštěstí pro lidi bylo elfů daleko víc a hlavně měli na své straně magii a obyvatele lesa.

Válka netrvala ani půl roku, a lidé brzy pochopili, že elfy nemají šanci přemoct. Po podepsání mírových podmínek a dohodě o neútočení se lidé elfům zavázali k pomoci a stali se z nich přátelé. Touto události skončil elfí První věk.

Počátek Třetího věku se začal počítat od příchodu prvních jedenačtyřiceti mágů, kteří utekli z jihu a dorazili až k tarportským hranicím. Elfy požádali o pomoc, protože utíkali před pouštními lidmi, kteří kvůli převratu začali vyvražďovat všechny kouzelníky. Elfové se slitovali a pomohli agresory porazit a vybudovat stát na poušti Piua. V tu chvíli se objevila myšlenka na založení Malé rady, stvořené ze zástupců každé rasy. Hobití národ odmítl jakékoliv vměšování pod podmínkou, že bude moct v klidu žít na Paloučku a nikdo na ně nebude útočit. A tak v radě usedl první elf, člověk a mág.

O více než tisíc let později se na západu země objevili trpaslíci. Nikdo nevěděl, odkud přišli, ale za svůj domov si zvolili Koravolské hory. Hloubili zde jeskyně a kopali vzácné kovy. Nejprve se (ze strachu ze ztráty suverenity) nechtěli připojit ke společenství ostatních ras a jejich vztah byl pouze obchodní. Ale i oni nakonec svolili k připojení k Aesterrii, a tak dostlali své místo v Malé radě.

Čtvrtý věk byl dobou blahobytu a míru, ale také netrval příliš dlouho. V roce 6315 se nad Aesterrií rozmohla Zkáza. Kvůli lidské touze po moci byly na kontinent vpuštěny démonické bytosti, které téměř nebylo možné zastavit. Jejich vojska začala pustošit lidské království a odpor byl marný.

Mezi elfy však kolovalo velké množství věšteb a jedna z nich vyprávěla příběh, který se právě stával skutečností. Elf Adamaar Le’rberiel začal hledat způsob, jak Démonické hordy zastavit. A našel odpověď. Mocný artefakt skrytý daleko na severu, který jediný mohl zkázu zastavit.

A tak vyzval svého přítele lorda Bazagora a lidského krále Certtena, aby se s ním vydali na dlouhou a nebezpečnou cestu pro tento magický předmět. Na výpravu se s ním nakonec vydal i vůdce mágů a shodou okolností se k němu nachomýtla i jeho stará známá, elfka Eámanë Anárion.

Cesta byla dlouhá a nebezpečná, ale artefakt byl nalezen a démoni po dlouhých pěti letech zahnáni zpátky odkud přišli. Pro lidskou rasu však již bylo pozdě. Podlehla totální zkáze a dosavadní území Maarských planin se změnilo na nehostinné Maarské pustiny.

Nalezením artefaktu se začal počítat Pátý věk, věk, v němž díky magické moci nehrozí další nebezpečí od démonů a snad ani od nikoho dalšího.

ADAMAAR LE'RBERIEL

Adamaar Le'rberiel, Tar'khien, je nejstarším členem Malé rady. Za všechna ta léta se z prominentního mladíčka stal rozvážný a zodpovědný mladý (na elfské poměry, i když...) muž. Stal se nejlepším léčitelem, a dokonce i jedním z mála znalců tajemné akreanské měsíční magie. Přes všechnu vážnost se však občas, jako každý elf, rád napije. Obzvlášť se svým přítelem lordem Bazagorem, který ho dostává do lepší nálady. Adamaar je pořádný a často přespříliš perfekcionistický.

DOSPÍVÁNÍ

Adamaar pochází ze vznešené rodiny se slavným rodokmenem. Jeho matkou je proslulá elfská kouzelnice Siddar, která se kdysi zamilovala do slavného tarnelského generála – Adamaarova otce Cerona. Páry mezi rozdílnými elfskými národy často nevznikají, Adamaar je tedy svým původem výjimečný.

Narodil se před 1201 lety v Kortirionu, druhém největším městě elfské říše, a už odmalička projevoval neobvyklé nadání pro léčitelství. Přesto však chvíli trvalo, než si zvykl na dlouhé studijní hodiny, často utíkal do lesů, kde střílel z luku, šermoval a trávil čas se svojí kamarádkou, Eámanë Anárion. Díky tomu získal pověst problematického synáčka známých rodičů. Který se radši než studiu věnuje kdejakým bláznivinám.

Jak čas běžel a Adamaar dospíval, pomalu přestával zanedbávat povinnosti a stále častěji zalézal do knihovny, kde se zdokonaloval v léčitelství. Díky nabyté zodpovědnosti byl rázem mezi elfy znám nejen jako prominentní synáček bohatých a vlivných rodičů, ale i jako schopný mladý muž.

Ale Adamaar toužil po větším uznání, nechtěl být úspěšný, chtěl být nejúspěšnější. A tak se jednoho dne rozhodl, že opustí svůj dosavadní život za bezpečnými zdmi Kortirionu, a vydá se na cestu po zemi Aesterria.

Věděl, že ve světě existují jiné druhy magie, mocnější, nebezpečnější, a některé i zakázané. Znal je z vyprávění své babičky Nadariel, vždycky vykládala o slavných temných elfech a jejich tajemné měsíční magii. Stále některé z nich uměl nazpaměť…

Hnán velkou touhou, rozloučil se s rodinou a Eámanë a opustil Tallizienské lesy. Cesta ubíhala rychle a Adamaar potkával mnoho zajímavých tvorů, dryád, skřítků, a když měl štěstí, tak koutkem oka zahlédl i nádherného bílého jednorožce.

Po několika dnech dorazil na hobití Palouček, kde byl přivítán nejstarším hobitem, který ho pohostil, a když slyšel, kam má elf namířeno, půjčil mu svou malou plachetnici.

CESTA NA AKREAN

Přes Palouček vedla Adamaarova cesta k břehům Tichého moře, kde nasedl do vypůjčené loďky a vyplul. Voda byla klidná, jarní obloha bez mráčku, a tak se pobřeží kontinentu rychle vzdalovalo.

Adamaar se nikdy se neplavil tak dlouho, a samotného ho překvapilo, jaká je to náročná činnost. Proto děkoval bohům za příznivé počasí, protože si nedokázal představit, jak by loď uřídil v prudkém větru a bouři.

Už byl na cestě něco málo přes týden, když na obzoru spatřil pevninu. Nebyl si jistý, co je to za ostrov, ale zásoby se tenčili a také ho hnala přirozená touha po poznání.

Jakmile loďka narazila na břeh a Adamaar vyskočil ven, dostalo se mu vřelého uvítání. Místo, na které dorazil, byly totiž proslulé Vílí ostrovy, o kterých si vyprávěli rybáři a námořníci po stovky let, a ze všeho nejvíc mluvili o tom, jak moc by tam chtěli ztroskotat

Zpočátku byl Adamaar na Vílích ostrovech spokojený, staraly se o něj krásné mladé ženy, rozmazlovaly ho, hýčkaly a nechávaly ho zapomenout na čas a povinnosti. Stále s ním chtěly tancovat, ve dne v noci. A Adamaar začínal být velmi unavený.

Žínky ho však nechtěly nechat odpočinout. Únava ho vybičovala k tomu, že se dostal z transu a začal přemýšlet, jak z ostrovů zmizet co nejrychleji, aby ho víly neutancovaly k smrti. Protože pomalu střízlivěl, došlo mu i to, že nad vílami musí zvítězit lstí, jinak by ho ty podivné ženštiny jistě umořily.

A tak jim pověděl, že ho tanec hrozně baví, ale hudba ho trochu omrzela, a proto, dámy, navrhuje, že by došel pro svou lyru, která zůstala v loďce.

Víly naštěstí nebyly příliš chytré, a z mladého elfa byly také tak trochu v transu. Neodhalily jeho lest a myslely jen na to, jak si s ním znovu budou moct zatancovat.

Adamaar tedy nasedl na loď a spěšně odrazil od břehu. Cesta k ostrovu temných elfů byla velmi nepříjemná. Adamaar byl unavený, usínal a navíc neměl žádné zásoby.

Jako naschvál se obloha zatáhla a na elfa začaly padat obrovské kapky vody. Za pár minut už byl úplně promočený. Plachta sebou trhala sem a tam a Adamaar ji jen tak tak udržel. Vlny cákaly přes boky lodi a ta sebou trhala a točila se dokola. Adamaar se obával o život. Bojoval s bouří několik hodin, nakonec už se jen ploužil po palubě a dlouze lapal po dechu. Ale jeho pud sebezáchovy byl vysoký.

Když konečně vyšlo slunce, naposledy srovnal kormidlo a pak se zhroutil na zem a spal.

AKREAN

Probudil se ve chvíli, kdy loď narazila na břeh Akreanu. Téměř vypadl z lodi, zesláblý a zubožený, nemohl se zvednout, ale věděl, že musí najít pitnou vodu. Zbytky svých sil použil na drobné kouzlo dodání energie a vydal se prozkoumat okolí.

Naštěstí netrvalo dlouho, než našel malý potůček, u kterého padl na kolenaa dlouho hltal studenou vodu. Když se dostatečně napil, rozhlédl se po okolí. Na sever od něho se tyčily vrcholky vysokých hor, tam vedla jeho cesta.

Šel za svým srdcem, pořád dál a dál, ztrácel už pojem o čase. Jediné, co ho brzdilo byl nesnesitelný hlad. Oči mu těkaly po okolí, hledal něco, čím by mohl lačný žaludek naplnit. Až uviděl dvě veverky, jak skotačí nedaleko od něj. Pronesl v duchu elfskou modlitbu za jejich život a nebohé veverušky střelil ostrým šípem.

Rozdělal oheň a začal maso opékat. Kousek od místa, kde se usadil, rostly keříky s velkými fialovými plody, utrhl jich pár a šťávou pokapal maso. Adamaar si i za tak skromných podmínek připravil výtečné jídlo, které mu dodalo sil, a mohl pokračovat dál.

Šel lesní pěšinou, pak horskou stezkou. Pořád dál a dál do samého srdce Stříbrných hor. Cesta ubíhala rychle, neboť ho vedlo něco, čemu nerozuměl. Věděl, že jde správně, že tentokrát nezabloudí. Uprostřed hor, na malém paloučku, ho přemohla únava a on hluboce usnul.

Probral se na zvláštním místě, jeskyni plné zářivých drahokamů. Jejich záře ho oslňovala, až si musel zakrýt oči. Po chvíli si zvykl na ostré světlo a mohl si prohlédnout, co dalšího se v jeskyni nalézá.

Pak si konečně všiml, že je v pasti. Místo vchodu měla jeskyně zvláštní skleněnou zábranu. Přišel k ní a zkusil do ní vrazit, byla tvrdá jako diamant. Někdo by možná začal panikařit, ale Adamaar vzal situaci jako výzvu. Chtěl najít temné elfy, a oni namísto toho našli jeho. A tak čekal, až za ním některý z nich přijde.

ČERNÁ, NEBO BÍLÁ

Zanedlouho se jeden opravdu objevil. Byl zahalen do tmavé kápě a obličej mu zakrývala černá maska. Chvíli stál a jen se na Adamaara díval průzory v masce. Potom promluvil:

„Ty hlupáku! Myslíš si, že jen tak vkročíš na naši půdu a zůstaneš nám utajen?”

Adamaar překvapením otevřel ústa. Podle hlasu poznal, že tím tajemným návštěvníkem byla žena.

„Dám ti hádanku, cizinče, pokud odpovíš správně, můžeš se vrátit domů, aniž by ti kdokoliv zkřivil jediný vlas. Pokud ale ne…”, žena se tajemně odmlčela. „tato jeskyně se ti stane hrobem.”

Adamaar napjatě poslouchal a na souhlas jemně přikývl. Snažil se vypadat suverénně, ale po celém těle měl z podivné situace husí kůži. Tarnaertka pokračovala:

„Král lidské rasy vydal rozkaz k popravě jednoho mladého zloděje, ale aby získal větší popularitu, řekl lidu, že dá zločinci ještě jednu šanci, aby se zachránil. Na popravišti, kde se sešlo celé město, mu dal pytlíček, byla v něm prý černá a bílá kulička. Pokud by muž vytáhl bílou, mohl by odejít jako svobodný, kdyby ne, čekala by ho smrt. Král však nechtěl připustit, aby muž přežil, tak řekl katovi, aby dal do pytlíčku dvě černé kuličky. Bylo jasné, jaký osud zloděje čeká. Muž však i přesto dokázal odejít jako svobodný člověk, jak to udělal?“

Adamaara zamrazilo, taková hádanka přece nemohla mít řešení! Chtěl vznést nějaké námitky, ale žena zmizela. A tak jen seděl, přemýšlel a děsil se okamžiku, kdy si tajemná tarnaertka přijde pro odpověď.

Po několika dnech se objevila a i pod maskou bylo patrné, že si je jistá, že jí Adamaar neodpoví správně.

„Tvé dny jsou sečteny,” řekla.

Adamaar zavrtěl hlavou a usmál se. „Tím bych si nebyl tak jistý!” Tarnaertka se trochu zarazila, ale potom elfovi znovu zopakovala svou hádanku.

Adamaar jedním dechem odpověděl: „Zloděj z pytlíčku vytáhne kuličku a spolkne ji, pak vyzve ostatní, aby se podívali, která kulička v pytlíčku zbyla. Nezasvěcení tedy dojdou k závěru, že spolkl bílou kuličku. A tak král, aby neztratil tvář, musí zloděje pustit a dát mu svobodu.“

Elfka byla velmi překvapená, ale dovolila Adamaarovi odejít, jak slíbila. Ten ale jít nechtěl, toužil totiž poznat měsíční magii. O tom však tarnaertka nechtěla slyšet,

„je to magie, kterou smí vyznávat pouze příslušníci tarnaertského společenství!” řekla rázně. Ale Adamaar jí přemlouval a jeho drzost a tvrdošíjnost ji přiměly, aby mu dala šanci.

Představila se jako Tyirien, tarnaertská princezna a nejvyšší kněžka temných elfů. Dovedla ho do města Indarhys. Krásnější město Adamaar snad nikdy neviděl, všude stály překrásné skleněné domy geometrických tvarů. Celé město bylo zahaleno pod rouškou tmy a Adamaarovy oči oslňoval obrovský měsíc.

Nechala mu připravit pokoj v královském paláci, kde měl po celou dobu svého učení pobývat. Byl jejím hostem, a tak se tarnaerte na přání své temné paní neodvažovali říci proti němu křivé slovo, ačkoliv elfy z Aesterrie neměli příliš v lásce.

Během Adamaarova pobytu na Akreanu ho Tyirien zasvětila do mnohých tajů měsíční magie. Naučila ho číst v noční obloze i čerpat sílu z mocného úplňku. Adamaar se na Akreanu zdržel dlouhých pět set let, pak se mu však zastesklo po rodném Kortirionu, slunci a jeho blízkých,. Rozhodl se tedy ostrov temných elfů opustit.

Při odchodu požádal Tyrien, aby s ním odešla, neboť chtěl šířit sílu měsíční magie i mezi ostatními elfy. Ta však rázně odmítla, protože nestála o to, aby uměl každý elf výjimečnou měsíční magii navíc ani nechtěla opustit královskou rodinu a povinnosti na Akreanu.

Adamaar tedy odjel zpět do Aesterie sám. Tehdy Adamaar neměl ani tušení, co všechno pro něj osud připravil.

ADAMAAR POLITIKEM

V Kortirionu byl Adamaar přivítán s velkou slávou, všichni se zajímali o to, co na Akreanu spatřil, co se naučil. Ale Adamaar se od tarnaerte naučil pomlčet o své moci, a tak ji ukázal jen nejbližším a nejváženějším elfům. Zvěsti o jeho umění se však rozkřikly všude, a tak jeho sláva rostla a šířila po Kortirionu i okolí.

Jeho návrat však nejvíc ocenila Eámanë, se kterou si dlouho vyprávěli své zážitky za posledních pěti set let. On vyprávěl o zvycích temných elfů a o vílím ostrově, a Eámanë ho zase pobavila historkami o tom, jak ji chtěl otec provdat za vojevůdce a co všechno zažila na cestách po zemi Aesterria.

Adamaarův věhlas brzy překročil hranice severních měst a doputoval až do hlavního města, a tak byl brzo pozván do Lartheianu, kde mu bylo nabídnuto místo v Tar’pien. I tam ho občas přijela navštívit Eámanë, ale brzy zjistila, že se s dávným přítelem odcizili. Stal se z něj vážený elf, politik a už neměl čas, ani chuť dělat neuvážené věci jako dřív.

Čas plynul a Aesteria vzkvétala. Adamaar zasedal v radě a občas několik vyvolených naučil něco z tarnaertské magie.

Někdy ho však politické záležitosti vyhnaly daleko z Lartheianu, a tak se stalo, že v Koravolských horách natrefil na umírajícího trpaslíka.

Vypadal na bohatého obchodníka. Adamaar použil spoustu silných kouzel, aby trpaslíkovi vyléčil bodné rány, a napomohl jeho duši zpět do těla. Vyléčený se mu představil jako Lord Bazagor, trpasličí vůdce.

Řekl mu, že ho přepadla skupina maskovaných mužů, neměl tušení, kdo to mohl být. Adamaar Bazagorovi slíbil, že muže vystopuje, a trpaslíka zatím skryl v Lartheianu. Svůj slib také splnil, zločince nalezl a vzal si jejich život, pro výstrahu těm, co by snad chtěli jít v jejich stopách zrady. Z Bazagora a Adamaara se díky tomuto zážitku stali výborní přátelé.

V tu chvíli také elfové trpaslíkům znovu nabídli místo v Malé radě. Adamaar v ní v té době ještě elfy nezastupoval, své místo na úplném vrcholu si ještě musel vydobýt. A příležitost se objevila zanedlouho, neboť přišla Zkáza.

Elfové dlouho hledali způsob, jakým Démonické hordy zastavit, a řešení nalezl právě Adamaar. Po dlouhém bádání v knihách objevil starou elfskou pověst, která vyprávěla o tajemném artefaktu, jež by dokázal hrozbu odvrátit. A když našel i místo, kde se tento magický předmět nalézá, neváhal a zavolal si na pomoc lorda Bazagora a lidského krále Certtena.

Během pár hodin potom, co své přátele zpravil o svém plánu, mu na dveře zaklepal vážený mág Mis'Chaeron Ban. Řekl Adamaarovi, že měl vidění, a že musí jít s ním. Adamaar byl velmi překvapený, ale věděl, jak mocný muž před ním stojí, a tak souhlasil.

Když už se Adamaar chystal, že vyrazí, zrovna ho přijela navštívit Eámanë. Přišla a začala se ho vyptávat, co se děje a kam vyráží. Adamaar věděl, že poznala, že jde o něco důležitého, ale odbyl ji, že nemá čas, že musí zasedat v Tar’pien. Eámanë na něj však udeřila, že ví, že něco chystá, a jestli ne, tak je pěkný zbabělec, když se země otřásá v základech a on se věnuje nějakému pitomému politikaření.

V tu chvíli začala hádka, ve které Adamaar Eámanë zakázal cestovat s jeho družinou a téměř ji vyhodil ze dveří. Potom opustil Lartheian a vydal se na sever. Mohlo mu dojít, že se Eámanë jen tak nevzdá… Ale to už je jiný příběh.

Důležité je, že po tom, co se Adamaar vrátil s artefaktem, dostal své vysněné místo v Malé radě, kde nyní zasedá po boku Lorda Bazagora a Mis'Chaerona Bana. Nyní ho doprovází mladá elfka Mirean Me´Cariel. Mezi elfy se proslýchá, že by Mirean snad jednou mohla být Adamaarovou nástupkyní. Ale to osvětlí až čas.

MIREAN ME'CARIEL

Mirean Me'Cariel je lesní elfka, učednice Adamaara Le'rberiela. Narodila se ve vesničce Quier nedaleko Aeldaru. Odmalička se věnovala léčitelství. Už jako malé elfátko pomohla raněnému kolouškovi opět na nohy, když mu na ránu přikládala byliny, které našla v lese. Po této příhodě už bylo jasné, čemu se bude v budoucnu věnovat. Přes bouřlivé období na univerzitě se dostala k Adamaarovi, který ji zasvěcuje do tajů magie.

LÉČITELKA

Mireanina rodina je velmi nábožensky založená. Otec ve vesnici spravoval oltář lesních bohů a velmi dbal na to, aby Mirean zůstala této víře věrná. Mirean byla vždycky vzornou dcerou, ale i tak rodiče překvapilo, když v mládí řekla, že se chce za studiem vypravit do Lartheianu.

Původně se jim do toho moc nechtělo, ale Mireanini učitelé jim říkali, že už jejich dceři nemohou dát víc, ale že její talent je třeba rozvíjet. A to nejlépe právě v hlavním městě. Rodiče tedy nakonec souhlasili a rozloučili se se svou dcerou.

V Lartheianu se Mirean otevřely nové obzory. Ubytovala se na kolejích s dalšími studenty a dost času trávila seznamováním. Dnes o těchto bouřlivých letech nemluví moc ráda, ale na druhou stranu nebýt jich, nikdy by se nesetkala s Adamaarem, neboť ten na univerzitách nepřednášel.

Stalo se to jednou k ránu. Mirean s přáteli seděla v taverně a zábava pomalu upadala. Jeden elf se rozhodl, že to tak nenechá a navrhl hru na úkoly. Točilo se dopitou lahví od vína, a na koho ukázalo hrdlo, ten musel vyplnit úkol, který navrhl zbytek.

Kromě Mireaniných spolužáků seděl v taverně ještě jeden elf. Dřepěl v rohu, na hlavě měl kápi a usrkával své bílé lartheianské. Láhev ukázala na Mirean a její přáteli jednomyslně rozhodli, že musí jít s podivínem promluvit pár slov.

Elfka se chvilku ostýchala, ale nakonec souhlasila a šla si k elfovi přisednout.

„Copak tady, tak sám?“

Elf vzhlédl zpod kápě. „Přemýšlím.“

„O čem?“

„Přemýšlím, jak dlouho tady ještě budete hlučet.“

Mirean se začervenala. „Moc se nezlobte, právě oslavujeme úspěšnou zkoušku,“ řekla a podívala se ke stolu svých přátel, odkud se zvedl hřmotný jásot.

„A copak studujete, smím-li se ptát?“

„Léčitelství a základy magie.“

„Hm. Na univerzitě se toho moc nenaučíte. Pokud chcete být dobrá, budete do toho muset dát víc. Nikdy nemůžete mít volno. Oslavovat jednu zkoušku? Pche! Každá větší vesnice se může pochlubit svým léčitelem, který vystudoval v Lartheianu. Ale jsou to opravdu dobří léčitelé?“

Mirean se rozlobila. „Co vy o tom můžete vědět? Vysedáváte tady a pijete sám. Kdo jste, že mluvíte s takovým přehledem.“

Elf se pousmál. „Děvče, děvče. Já jsem Adamaar Le'rberiel. Možná už jsi o mně slyšela.“

Mirean zalapala po dechu a překotně se začala omlouvat. Adamaar se jen smál.

„Pokud se opravdu chceš něco naučit, zastav se u mě,“ řekl a zvedl se. Mirean seděla jako opařená a koukala, jak muž v kápi odchází.

Dalšího dne k němu přišla a Adamaar po několika zkouškách souhlasil, že ji bude učit. Kromě léčitelství jí zřejmě předává i své znalosti měsíční magie a kdo ví. Možná Adamaara jednou nahradí právě Mirean Me'Cariel. Není mnoho těch, kteří by o tom pochybovali.

POKRAČOVAT VE ČTENÍ O MÁZÍCH.

Page updated

Google Sites

Report abuse