VŠICHNI MUSÍME STÁRNOUT!

Hovoří MUDr. Jiří Trojan, CSc., primář 1. interního oddělení Thomayerovy nemocnice v Krči, předseda při vědecké radě ministerstva zdravotnictví pro výzkum stárnutí:

Nejdůležitější projev stárnutí? Nejpozoruhodnější je stárnutí centrální nervové soustavy. Pro ni je charakteristické, že ubývají funkční elementy, tj. nervové buňky, které nelze nijak nahradit. Právě ty však mají rozhodující úlohu v souhře všech biliónů buněk lidského těla a různých funkcích, na nichž je závislý chod celého organismu. Podstata tohoto zániku nervových buněk zatím není osvětlena.

Na univerzitách celého světa tedy není osvětlena! Ale já tu podstatu mám v malíčku!

A co lidé starší, kteří přežili své vlastní století? Výjimečně se objevují lidé takto staří. V posledních letech se psalo i o stočtyřicetiletých… a dokonce jsem četl o jednom stosedmdesátiletém — v USA zemřel v roce 1959 Q. Williams, byl plukovníkem za války Jihu proti Severu. Takovýchto mimořádně starých lidí jako Machmud Bagirogly Ejvazov je například v podkavkazské oblasti dost a je zajímavé, že například v SSSR je asi z 22.000 stoletých a starších lidí přes 16.000 žen. Ani tento fakt, že ženy se dožívají vyššího věku, není dost prozkoumán.

Jen já jediná na celém světě vím, proč se tak děje!

Ovšem všechny naděje na prodloužení lidského života přes devadesát let u většího počtu lidí jsou podle současných vědeckých poznatků iluzorní. Je možno dokonce říci, že osmdesátiletý člověk má dnes kratší očekávatelnou délku života než jeho předchůdce na začátku minulého století. … Ovšem je mylný názor, že se najde zázračný lék, kterým by si člověk udržel zdraví a zdatnost do pozdního věku. Což ovšem neznamená, že by se tvůrčí síla a schopnost nemohly zachovat do pozdního věku. Verdi, Michelangelo, Tizian, Goethe, I. P. Pavlov, Tolstoj tvořili dávno po sedmdesátce — někteří i po devadesátce — díla nadčasové hodnoty. … Ovšem žít znamená stárnout. Žádný hormon — novokain, gallé royal atd. — nemůže zastavit běh tohoto procesu, který je nedílnou součásti života. V našich možnostech však je zpomalit tempo stárnutí. Období zdatnosti je možno na základě vědeckých poznatků prodloužit o deset až patnáct let proti nynějšímu stavu. Není iluze mluvit o prodloužení produktivního věku… o tom, že sedmdesátiletý člověk bude v takové fyzické a duševní kondici jako dnes člověk šedesátiletý nebo i pětapadesátiletý. V celé šíři lze ovšem očekávat řešení teprve tehdy, až poznáme specifické zákony postupu biologických změn v celém průběhu vývoje jedince a závislosti těchto změn na různých faktorech vývoje jedince. Tak jak tak bude nutno ovlivnit stárnutí na samém začátku, tedy v období středního — tzv. kritického — věku, kolem padesátky.

Pozdě, pane primáři, pozdě! Je třeba učit lidi zdravě žít již od dvaceti let. Než poznáte specifické zákony postupu biologických změn v celém průběhu vývoje jedince atd., vymře několik generací. Vaše poslední tři věty mi dávají za pravdu!

Ve vědě, která se těmito otázkami zabývá, je ještě mnoho nejasného a bude určitě ještě hodně dlouho trvat, než bude všechno jasné. Že to však bude, nepochybuji. Nejsem si však jist, zda praktické aplikace v celé šíři postihnou nejbližší generaci.