V publikaci „Radium, prvek budoucnosti“, vydané Státním radiologickým ústavem ČSR, se píše:

(...) v deníku ozdravovny napíše doktor Tobé: „Paní Marie Curieová zemřela v Sancellemozu 4. července 1934. Churavěla nepoddajnou perniciósní anémií s rychlým a horečnatým průběhem. Kostní dřeň nereagovala... pravděpodobně proto, že byla porušena dlouhým působením radiových paprsků.“

Suchý zápis lékařského deníku uzavřel životní kapitolu výjimečné ženy, která dala lidstvu nedocenitelný dar — radium, prvek budoucnosti. Vlastní impuls k objevení radia vznikl náhodným zjištěním Henri Becquerela, který zjistil, že blízké fotografické desky jsou porušeny. ... Odtud velký význam radia ve zdravotnictví, speciálně při léčení rakoviny, kde spolu s paprsky X a chirurgickým zákrokem jsou zatím jedinými účinnými zbraněmi.

Mohu s dobrým svědomím říci, že jedna Polka to s rakovinou začala a druhá Polka to s rakovinou ukončí! Již šestatřicet let pracuji na problému rakoviny. I u mne byl impuls k badatelské práci dán vědcem, a to doc. dr. Č. I . Ch~ským, prosektorem Nové nemocnice v Oděse, mým prvním chotěm. Když v roce 1914 vypukla válka, zapsala jsem se do kurzu válečných ošetřovatelek a jezdila s ním do nemocnice na praxi. Po ukončení své práce šla jsem na prosekturu a tam v jeho kabinetě čekávala jsem, až přijde z pitevny. Mezitím jsem prohlížela preparáty pod mikroskopem. Pojednou jsem se zadívala na kus lidského masa ve skle, hrůzně znetvořeného, když právě vstoupil choť.

„Co je to za nemoc?“ ptám se

„Jó, milé děvče, to bychom my lékaři rádi věděli, ale my neznáme podstatu této nemoci. Nevíme proč a čím vzniká. Je to rakovina dělohy.“

Zamyslila jsem se: „Tak je to tedy! Až já se jednou dostanu do situace své babičky, tak lékaři mi nepomohou. A nepomohu-li si sama, zahynu.“

Moje babička po matce totiž zemřela na rakovinu dělohy v šestaosmdesáti letech.

Zdá se, že choť četl mé myšlenky, neboť vzápětí s rozjásanou tváří pravil: „Víš, zlatým písmem by se zapsal do dějin vědy ten, kdo by rozřešil problém rakoviny — buď by objevil jejího původce či její podstatu a příčiny vzniku. Zlatým písmem by se najisto takový génius zapsal do dějin vědy.“

On věděl, že jeho slova padnou na úrodnou půdu, neboť mě nazýval lékařským fenoménem, majícím „úžasný přírodní rozum.“ On nejednou prohlásil: „Tobě stačí něco napovědět a ty hned bleskově to promyslíš a podáš dokonale zkonkretizovanou věc. Kdežto můj asistent, dr. M. M~ov, je tupec! Často mu musím věc vysvětlovat dvakrát, aby to pochopil. Není schopen samostatného myšlení. Ah, kdybys ty jen měla maturitu! Ihned bych tě dal zapsat na univerzitu. A to bys byla lékařka, která by předčila všechny doktory, které znám.“

Osud se mi čtyřikráte postavil do cesty, abych nemohla dokončit gymnázium. Nyní mu děkuji z celého srdce, že se tak nestalo, neboť kdybych byla lékařkou, nikdy bych neučinila své objevy, nikdy neměla jistoty svého originálního způsobu myšlení. Byla bych ve vleku některých vědeckých nedomyšlených polopravd, jak je učí školní medicína. A je jich nemálo! A právě proto nikdy bych se nedostala k ryzím pravdám, které mi ujasnily podstatu a příčiny vzniku rakoviny.

Než jsem ale dospěla na tento vrchol myšlení, musela jsem udělat na padesát objevů, neboť nemůžeme se přiblížit k problému rakoviny, dokud nemáme rozřešeno tajemství podstaty života a smrti, tajemství definice mládí a co jest vlastně stárnutí. Medicína učí pouze o degeneraci, ale jest zoufale naléhavě třeba znáti také zákonitosti regenerace neboli ono mičurinství na člověku, zdokonalování jeho biologické podstaty. A k tomu jest třeba znáti spoustu věcí a vlivů, jako např. vlivů atmosférických, zářivých — mezi nimi obzvláště kosmické záření —, vlivy nenápadných, ale smrtících virových plynů, vlivů dýchacích, světelných, tepelných, vlhkostních, aj. Teprve když jsem objevila novou nemoc, která způsobuje stárnutí, rakovinu a smrt a která předchází i každému infekčnímu onemocnění, teprve pak mi nastalo jasno o principech vzniku rakoviny. A musela jsem dopodrobna domyslet veškerý její děj! A věřte mi, že to nebylo tak lehko domyslet.

Medicína dodnes učí, že nejmenší částečka lidského těla jest buňka. Ale to není pravda! Má nová věda o člověku učí, že jest to světelný atom. Univerzitám celého světa tak scházejí následující odvětví vědy: atomoanatomie lidského těla, atomobiologie, atomofyziologie, regenerativní atomoabsorbce, atd., atd. Medicínská věda denně otevřeně přiznává, že neví, co život jest, že nezná tajemství zrodu buněk. Pak ovšem není divu, že se ani nemůže dopátrat té zákonitosti, proč se rodí buňky zdravé a proč rakovinné. Zkrátka, dnešní vědu patří co nejdřív od základů zrevolucionovat. A to čím dřív, tím líp! Aby vědci dobré vůle neumírali předčasně, naprosto zbytečně dle nedomyšlených pravidel dnešní vědy. A aby zároveň zmizely mnohé další nedořešené problémy vědy, jako např. problém obrny, tbc, srážení se krve po operaci, atd., atd. Vždyť nejen tuberkulóza jest lehce a úspěšně vyléčitelná, ale i stárnutí jest vyléčitelná nemoc! Dovedete si to představit?

Můj druhý manžel, štábní kapitán Karel S~, mi kdysi před lety řekl: „Víš, že v mnoha státech světa jest vypsána odměna v miliónové hodnotě měny toho kterého státu za objev léku proti rakovině? Proč tedy ty odměny nebyly již vyplaceny, vždyť nádory léčí se paprsky a operací?“

„To nestačí! Nedovedou rakovině předejít.“

A já přitom myslela, co všechno ještě musím objevit, abych měla právo na tu odměnu.

Později, někdy v roce 1940, jsem četla knihu předsedy „Americké společnosti pro potírání rakoviny“ Littlea, který píše: „Jak byl bych šťasten, kdyby tak někdo objevil její imunitu.“

To již jsem mohla s klidem poznamenat: „Ale božínku, vždyť je to právě můj obor a dávno hotová věc!“

Manžel na to řekl: „Je-li to vše pravda, co tvrdíš, pak ti mají dát profesuru a katedru na univerzitě, abys tam přednášela svou novou vědu o člověku. Máš dostat Nobelovu cenu a prémie za objev podstaty principů rakoviny.“

A ještě skepticky dodal: „Přece se mi nechce věřit, že by tyto objevy mohl učinit jediný člověk?!“

„Proč?“ táži se.

„Prostě proto, že jediný lidský život jest na to krátký. Navíc, na celém světě pracují celé štáby vědců a nedobrali se dosud ani jediného zásadního objevu na tomto poli.“

„Nezáleží na tom, kolik vědců pracuje! Důležité je, jak se pracuje, jak se myslí — zda tak precizně, že vytvořené teze jsou pak neomylné, neboť vznikají z pokusů na vlastním těle. Neexistuje druhý člověk na světě, který by na sobě vyvolal rakovinu, aby se na ní učil. Já děkuji za své objevy svému originálnímu způsobu myšlení! A konečně, žádný z vědců na celém světě nemá takovou skvělou přírodní vědeckou pomůcku, jako mám já — mé dvoumetrové vlasy. Právě z nich jsem se učila poznávat živočišnou elektřinu a vliv atmosférické elektřiny na elektřinu živočišnou.“

Z rozhlasu onehdy jsem slyšela tuto větu: „Nejnebezpečnější vědec je ten, jenž ustrnul na jemu známých faktech a nepřipouští žádné jiné vědecké hledisko jiných badatelů.“

Již počátkem roku 1934 jsem byla zoufalá z jednání s lékaři, kteří zrazovali smysl života, neboť upadali v amok zloby za to, že jsem se opovážila dělat objevy já, nelékařka. Ovšem kdybych jí i byla, nevedlo by se mi lépe! Jak to Karel Čapek později vypodobnil v plagiátu Bílá nemoc o dr. Galénovi, který napsal na můj objev nové nemoci a na můj plán, jak předejít druhé světové válce.

Počátkem března onoho roku 1934 jsem totiž bezradná navštívila Karla Čapka v redakci a řekla mu: „Přicházím k Vám jako k osobnímu příteli prezidenta osvoboditele — když jste s ním sepsal ty Hovory. Žádám Vás, abyste mě k němu uvedl za účelem omlazení, neb úředně nemohu dostat audienci. S lékaři se vůbec nedá jednat! Každý by jen chtěl zvědět čím a jak se to dělá a mě zapřít.“ A zároveň jsem mu podala výňatek z mého díla, aby viděl, že to není podvod.

Tak se rozzlobil při čtení, že mu papír skákal v ruce, a pak dupl i zařval: „A já to neudělám!“

Hrůza mě obešla z té zrady na Masarykovi!

A ty spisy, které jsem roky posílala TGM k narozeninám, Masaryk nespatřil, ale zato je četl Karel Čapek a po třech letech napsal plagiát Bílá nemoc. Avšak já jsem ten Galén — „doktor dětina“ — a objevitel nové nemoci, způsobující stárnutí těla! Já jsem spasitel od rakoviny vzkříšením živých! Ostatně, dotyčný zloděj myšlenek, zrádce nejskvělejšího člověka a bezostyšný podvodník již i Mloky napsal po rozmluvě se mnou — to je též plagiát! — a ještě chtěl za ně Nobelovu cenu, kterou mu ale naštěstí nedali. Pak napsal ještě Bílou nemoc a již již měl tu cenu dostat, avšak zaúpěl: „Jen ne letos, to bych visel.“ Bál se Hitlera.

Kolo osudu se ale naštěstí točí, neb zemřel za rok a den po proslovu — jidášském „poselství míru“ —, které bylo jen šikovně maskovanou barnumskou reklamou pro Nobelovu cenu. Vždyť ten slavný „mírotvůrce“ mi házel klacky pod nohy, abych nemohla uskutečnit svůj plán — tj. předejít druhé světové válce tím, že by omlazený TGM ve svých čtyřiaosmdesáti letech mohl do roka vypadat jako krásný čtyřicátník. Tak by jistě vzbudil pozornost všech potentátů světa a myslím, že ani Hitler by neodolal a šel by se mu pokloniti, aby na vlastní oči viděl ten moderní zázrak vědy.

I ptal by se Masaryka: „Člověče, jak jste toho dosáhl?“

A Masaryk měl mu říci: „Řeknu Vám to, ale jedině za pakt o neútočení!“

A ten by byl přijat někdy v roce 1935 a mohli být ušetřeni všichni naši umučení. A nejen to, dalo se s tím dělat ještě daleko víc! Čapek se však přičinil o českou kalvárii a ještě měl tu drzost, že vystupoval v roli proroka, když i to proroctví mi ukradl. A autorka toho všeho musí kvůli zradě vzdělanců mlčet!

Já nemám strach, že nepadnou ve věčné zatracení další zrádci pravdy a pokroku! Jako padli Karel Čapek, Norbert Čapek, Erik Šaman. Ten také napsal plagiát, nazvaný Svatý Fábera, a zemřel v den, kdy vyšel první výtisk „jeho“ knihy. Norbert Čapek již roku 1930 vybuchl na mě, „Já nemám čas,“ a vzápětí mluvil s houfem lidí asi tři čtvrtě hodiny. To jsem ho tehdy chtěla prosit o totéž co později Karla Čapka, neb i on se stýkal s TGM.

Tenkrát jsem byla všemi těmi podlidmi na výsluní umlčena, ale nyní má věc jest více aktuální než kdy předtím, neb jde o atomovou válku a věc spěchá. Neb každým dnem může býti shozena první atomová puma! A padne-li první, již nikdo nikdy nezabrání, aby nepadaly další. Co myslíte, nejsou-li mé objevy větším přínosem pro lidstvo než atomové a vodíkové bomby?

A což takhle dát Západu ultimátum! Za věčný mír, že se bude moci podílet na výnosu vysoké slovanské kultury. Vždyť jinak ani za několik set let se Amerika nedopracuje mých objevů, neb já jsem skutečný vědecký fenomén. S holýma rukama jsem udělala epochální objevy! Ostatně, i samotná madame Curie zemřela na tu mou novou nemoc — na nedostatek záření života v organismu, který způsobuje i perniciosní anémii. To mimochodem znamená, že anémie se dá léčit týmiž silami, jimž žijeme! A i všichni ostatní vědci, pracující s radiem, jsou v nebezpečí, že onemocní tou mou novou nemocí. Proto myslím, že v zájmu tak širokého měřítka — jak bylo výše uvedeno —, jest třeba světově zpopularizovat výsledky mého vědeckého bádání a zhodnotit je podle zásluh celoživotní práce.

A ještě něco! Američané, ani jiní nemohou učinit ty objevy již proto, že nenajdou druhého takového mladého, zdravého a krásného člověka, který by se dobrovolně propůjčil tomu, aby dělal na sobě po třicet let nepřetržitě pokusy umělého stárnutí — jak jsem to zahájila já v sedmadvaceti letech, abych se dozvěděla, jak postupuje stárnutí, jak se projevují jeho fáze, abych mohla dopodrobna pochopit samotnou podstatu stárnutí. Kdybych měla se vším všudy vylíčit, jak jsem na to strašlivě doplácela, to by z toho byla pořádná kniha! Takovou oběť ještě nepodstoupil nikdo na světě.

Když jsem se k té sebezničující oběti tehdy odhodlala, tu se mě můj anděl strážná zeptal: „A nebojíš se tak riskantního podniku?“

„Nebojím!“

„Zdalipak víš, že na konci stárnutí jest rakovina?“

„Vím to a věřím, že pak mi Bůh dá rozum, jak se tomu bránit. Jako mi již dal rozum v jednadvaceti letech, jak se mám uzdravit z tuberkulózy.“

A vskutku Stvořitel mi dal rozum, jak se mám bránit vzniku rakoviny! Já se již dva roky bráním vzniku rakoviny v pravém prsu, do kterého jsem se silou bezděčně uhodila, když jsem ve tmě nalítla na hranu dveří. A v týdnu poté, kdy byl stále uvnitř celý bolavý, jsem byla do téhož místa ještě dvakráte uhozena loktem mého kapriciosního vnoučka.

Je zajímavé, že osud mi také „pomáhá“ dostat se k bádáním, k nimž sama bych jinak nepřišla. Takových šťouchanců osudu měla jsem totiž víc! Jakoby patřily k mému badatelskému programu a poslání.