Jak vyšší moc se postarala, aby dr. Galén měl důkazy — objektivně potvrzené jinými lidmi — o neuvěřitelném faktu omlazení Karla Čapka!

Dr. Galén bydlel ve svém bytě již od roku 1920. Odebírat „Přítomnost“, redigovanou Karlem Čapkem, nemohl pro svou chudobu.

Když zaslechl z rozhlasu, že Čapek zemřel, s úlevou řekl: „Boží soud!“ Psal se rok 1938.

Víc jak osmnáct let redaktoři „Přítomnosti“ nevěděli o bytě dr. Galéna, až — již dávno po Čapkově smrti — zčistajasna přišlo jedno číslo na ukázku. Ostatní členové rodiny chtěli to číslo ihned vrátit, avšak dr. Galén řekl: „Nechte to tak! Sama prozřetelnost se stará, abych měl důkazy proti Karlu Čapkovi. Budu odebírat několik čísel! Snad se z nich o Čapkovi dozvím něco, co budu potřebovat.“

A ihned v následujícím čísle byl onen předvídaný, usvědčující článek Růženy Jesenské, z něhož to hlavní ohledně nevídaného omládnutí Karla Čapka shrnuje věta: „Karel Čapek ve stáří pojednou vyrostl, chlapsky zkrásněl a oženil se.“

A v dalším čísle zase psala vysokoškolačka, která ráda četla Čapkovy knihy: „Je podivno, že Karel Čapek zemřel za rok a den po proslovu míru.“

Dr. Galén jen suše zopakoval: „Boží soud!“

Právě takhle se spravedlivý Bůh vypořádává s nenapravitelnými arcihříšníky, mezi než jistojistě patří i všichni notoričtí zloději myšlenek Čapkova formátu.

Dr. Galén si také koupil knihu dr. Jana Bělehrádka „Zrakem biologie“, aby se dozvěděl, co všechno ještě biologové nevědí, a hned na první stránce čte svá slova ukradená mu Čapkem:

(předmluva)

Mezi otázkami, jež bývají kladeny biologovi, jsou dvě nejčastější: co je život a jak se biologie dívá na různé stránky člověka. Tento výběr článků a přednášek z let 1920-1941 je celkem, který se snaží dát odpověď k obojímu. Snaží, ale neodpovídá s konečnou platností, protože biologie ještě dávno nedořešila svých základních problémů. Z téhož důvodu čerpá tato snaha o odpověď nejen z vlastní vědy o životě, nýbrž také z přírodní filozofie. Karel Čapek řekl: „Musíme mít s životem trpělivost, neboť je věčný.“ Kolik je v tom pravdy, cítí nejlépe biolog. Ale to je zároveň omluvou soudobé vědě, že nedovede o životě povědět poctivě víc, než co povídá.

Jen si představte, jak asi musí být člověku, čte-li v knize Bělehrádka svou kolosální větu, ukradenou mu Čapkem a vydávanou za vlastní moudrost?! Zvlášť nesmí-li se ten poškozený ani veřejně ozvat!

Když už je řeč o té Bělehrádkově knize, již její první věta vydá za tisíce slov:

Život a jeho projevy zkoumá dnes v kulturním světě 20.000 biologů z povolání.

Pěkné číslo, jen co je pravda! A nic nevyzkoumali!

Maně si vzpomínám slov mého druhého manžela Karla S~, štábního kapitána: „Nevěřím, že to, co říkáš, jest možné!“

„Proč nevěříš?“

„Protože celé štáby vědců na celém světě to nedokázali. Jak bys to mohla dokázat ty?! Jediný lidský život jest na to krátký!“

Já směle opáčila: „Nezáleží, kolik vědců na tom pracuje, ale jak oni myslí. Oni to berou za opačný konec! Proto nic nevědí a nikdy se ani nedozvědí.“

A Karel povídá: „No, jestli se to vše, co říkáš, ukáže pravdou, tak jsou povinni ti dát profesuru a katedru na universitě.“

V rozhlase jednou říkali: „A království za myšlenku zářící do budoucnosti!“

Jiní zase prohlašovali: „Takového člověka by měli na rukou nosit!“

A skutečnost? Jakou asi nesmírnou cenu má člověk, který v jedné osobě zahrnuje neskonale větší vědění o tajemství života a smrti než 20.000 biologů z povolání?! A přece jsem za třiatřicet let nenašla jediného Čecha, který by chránil autorství mých objevů, v dějinách lidstva nevídaných. Mám co dělat, abych před smečkou diplomovaných gangsterů uchránila svou kůži a dílo!

(str. 30)

Tělíska obsažená v protoplazmě jeví často nepravidelný strkavý pohyb, jenž se nazývá Brownovým pohybem molekulárním, protože je působen nárazy vodních molekul na plošky tělíska.

Život jest jasem živého světla kmitů!

(str. 34)

Mikrofotografie pořízené ve světle infračerveném nebo ultrafialovém ukazují, že živá hmota má skutečně „barvu“, tj. stíny v místech, kde lidské oko a obyčejná fotografická deska nevnímají žádné překážky pro světelné paprsky.

Život jest jas i světlo, tanec barevné říše!

(str. 61)

Je známo, že naše světluška dovede vyrábět viditelné světlo. Proč by tedy nemohla živá hmota vyrábět také paprsky neviditelné? Zejména práce z posledních dvaceti let zdají se nasvědčovat, že tomu tak opravdu je. Před několika lety byly objeveny paprsky mitogenetické. Dalším velkým překvapením jest jiný objev, že při smrti živé hmoty rovněž vznikají paprsky. Potvrdí-li se tento objev, bude nutno usouditi, že vznik živé hmoty je spojen s pohlcováním, její zánik pak s vyzařováním paprsků určité délky vlnové, které by tedy byly současně paprsky života i smrti. (...)

To není tak jednoduché, jak si představuje biolog Bělehrádek, poněvadž světelné mikroorganismy, tvořící svět buněčný, mají nedohledné množství tvarů, barev a různé pracovní pohyby i rozmanitý rytmus svého tvoření!

(...) Závislost života na záření je tedy ve skutečnosti mnohem větší, než mohl člověk poznat bez přispění vědy. Moderní biologie, podporovaná poznatky zejména fyziky, obohatila vydatně naše vědomosti v tomto směru — nejen co do ryzího poznání přírody, nýbrž i co do užitku pro lidské zdraví. Ale věříme, že jsme tu teprve na začátku a že toto odvětví vědy, fotobiologie, přinese své nejbohatší ovoce až v budoucnu.

William Harvey objevil oběh krevní a já jsem objevila oběh světelný, který uskutečňuje oběh krevní a bez něho nemůže ani na malý okamžik žíti ani krvinka, ani atom těla — čili tím jsem objevila oběh života. A já za to, že jsem objevila světelné tělo, prolínající každý náš atom — čili oběh světelný —, byla jsem lékaři a soudem odsouzena na doživotí do blázince! Byla jsem zavřená od 21. října 1941 do 30. června 1944 a do dnešního dne chodím s pečetí blázna na čele na tzv. „svobodě“, na níž nemohu dosáhnout rehabilitace ani v komunistickém státě! Pro každého nevinně zavřeného se našla spravedlnost, jen pro silného génia, který objevil již ve dvacátých letech zářivou podstatu života a tím i regenerativní zákon, nikoliv!

(kapitola Smrt a omlazení, str. 99)

Bylo by ovšem těžko vylučovat z oboru vědy jakýkoliv úkaz, jejž může pozorovat každý normální člověk svými normálními smysly. Nelze proto zamítat zásadně, aby se věda zabývala úkazy přírodními, které by svědčily o životě posmrtném. Bohužel ale dosud žádný takový přírodní úkaz, vnímatelný každým člověkem normálním, není znám. Věda tedy nemá nejmenší příčiny, aby pokládala posmrtný život za možný. (...)

Ale když při smrti vyzařujeme paprsky a když vezmeme v úvahu zákon o zachování energie, tudíž ani to, co činí člověka člověkem — duše — podle fyzikálních zákonů nemůže se ztratit, nýbrž se přemístí jinam!

Zde musím navíc podotknout, že dr. Bělehrádek jaksi zapomněl, že mimo lidí normálních a nenormálních, jsou tu ještě géniové a fenoménové s fenomenálními schopnostmi. Podám příklad! Když v roce 1950 jsem navštívila na Bulovce doc. dr. Fořta a přečetla mu své pojednání o rakovině, bylo mi divné, že věděl, že nejsem lékařka a že to v něm nevyvolalo lékařskou zášť, která se u jiných projevovala cynickým smíchem nebo amokem zloby. Na něm jsem neviděla ani jedno, ani druhé! To bylo proto, že byl si dobře vědom, že ani on sám není chráněn před rakovinou.

I ptám se ho: „Věříte tomu, co jsem Vám přečetla?“

„Věřím.“

„A proč věříte?“

„Protože existují osoby, jež vidí mnohem více, než vidí obyčejní lidé.“

„Uhodl jste, pane docente, je to pravda! Já vidím ve vlastním mozku tvorbu mozkových buněk.“

Když se mi podařilo spatřit ve vlastním mozku, oku i vlasu jas života, ale také i černou tmu při výměně látek — tudíž místo, kde celé „hektary“ atomů mizely, aby se nahradily jinými —, tenkrát jsem objevila světelné tělo astrální, které oživuje tělo hmotné a uskutečňuje oběh krevní!

K tomu jsem v roce 1935 viděla ve snu ruského cara Mikuláše II., který zářil oslňující krásou těla světelného — ono stále světélkovalo —, jemuž nemohlo býti napohled více než dvaadvacet let — byl štíhlé, vznosné postavy —, přičemž ve snu byla jsem si vědoma toho, že byl kdysi zavražděn a že mu oddělili hlavu od trupu a dali ji do lihu. Velice jsem se divila, že ho vidím tak nádherně živého a sličného?!

Po probuzení začala jsem uvažovat následovně: „Když jsem ho viděla v roce 1913 v Oděse živého, byl to již starší ustaraný táta, zatímco nyní ve snu vypadá jak sličný jinoch.“

A vzápětí mi došlo: „Vždyť já jsem přece objevila, že stárnutí jest nemoc pozemšťanů, a to ne nevyléčitelná! A ti věční v záhrobním životě přece nemohou stárnout, protože jejich těla jsou z obdobně intenzívního jasu jako hvězdy, zatímco těla pozemšťanů mají jenom stopy životního záření téže kvality.“

Od té doby — tj. od roku 1935 — pokládám život záhrobní za něco nesmírně velkolepého a nádherného, neboť ve tváři cara se zračila skutečná blaženost, skutečné štěstí.

Proto Pán Ježíš řekl: „Nebojte se těch, co těla zabíjejí, duši zabít nemohou!“

A řekl skutečnou vědeckou pravdu!

Věru, že to není vědecké myšlení posmívat se existenci duše, jak to dělá Lepešinská.

Toto jest tedy vědecký výklad existence těla světelného v životě posmrtném!

(...) Věda má ale jiný, a to vážnější zájem na tom, aby se snažila vysvětlit smrt. Smrt se totiž pokládá za opak života a vědě přísluší pátrati po tom, co je život. Poněvadž se dosud nepodařilo vysvětlit život sám, doufá někdy věda, že by snad měla větší úspěch, kdyby přistoupila k záhadě z opačné strany a pátrala po tom, co je smrt. Již tím je však řečeno, že nevíme, co je smrt zrovna tak, jako nevíme, co je život.

V prosinci 1931 byla jsem na přednášce v Lékařském domě v Praze. Jinak dosti nezáživnou přednášku o balneologii uvedl několika slovy prof. Weigner, který mimo jiné řekl: „Dosud nikdo neviděl života samého a nikdo neví, co život jest. Můžeme, dejme tomu, rozříznout dlaň, uvidíme tam kůži, svaly, cévy, krev, nervy a kosti, ale života neuvidíme.“

Po přednášce napsala jsem báseň Tajemství života, kterou jsem se chystala sepsat osm let. Právě prof. Weigner svými slovy dal mi k ní skvělý impuls! Psala jsem ji o půlnoci pod lucernou na náměstí před kostelem sv. Ludmily. Její první dvě sloky zní následovně:

Jediná vím, co život jest,

jsem zasvěcena do tajných věd,

já vidím proudy všech jeho cest

i božské síly v nás vidím sled.

Já vím to, co jest touhou všech

velkých učenců věhlasných jmen,

já vidím rychlý života spěch,

já vidím život, život obnažen.

Pod pojem „tajných věd“ shrnuji nová odvětví vědy o podstatě života, která nejsou dosud zahrnuta v žádné encyklopedii, ale jednou budou tam slavnostně zapsána, a to zlatým písmem na věčné časy!

(str. 134)

Dosud neztečenými pevnostmi jsou rakovina, arterioskleróza a většina duševních chorob. S těmito poruchami zdraví má medicína starosti tím větší, že jich stále přibývá. Ale je pouze věcí času, aby medicína zvítězila i zde zbraněmi, které se osvědčily u chorob ostatních: vědeckým poznáním příčin a výchovou společnosti ve smyslu nabytých poznatků.

Ale jak může medicína zvítězit nad rakovinou, když nezná její podstatu, když sama svými nepravdivými údaji lidi strká do rakoviny?! A na druhé straně umlčuje člověka, který by mohl vnésti jasno do všech jejích problémů — včetně rakoviny, sklerózy, stárnutí a smrti!

Tím, že medicína tvrdí absurdnosti vědou nepodložené, uvádí zejména ženy v osudný pro ně omyl! Například tvrdí, že vlasy jsou „mrtvou hmotou.“ Následek toho je, že ženy si nemyjí hlavu po celé měsíce ba i léta — nebo nikdy. Co by si taky myly „mrtvou hmotu“? To je asi jako by měly umývat špalek na sekání dříví! Nač, když je to jen mrtvá hmota?! Ti „specialisté“, co to tvrdí, měli by se po uši stydět, že tak hrubě nevědecky uvažují! A zamyslíme-li se nad tím tou mou skutečně hlubokou filozofií, až jak nedozírný význam má ta živoucí divotvorná anténa — tj. vlasy — v souvztažnosti ke kůže mozkové, která rozhoduje o vzniku rakoviny — jak vyjádřil se také I. P. Pavlov, že rakovina vzniká tehdy, pozbyla-li kůra mozková vlády nad dělením buněk —, tu si uvědomíme obrovského dosahu mých objevů, které umožňují regulovat vitalitu mozku, což jest věc nesmírného významu.

I. P. Pavlov také řekl: „Až prostudujeme činnost mozku do té míry, že ho budeme moci regulovat, tak se nám podaří odsunout stárnutí a snad i samu smrt. Ale kdy to bude, to vám nemohu říci.“

Já však míním regulovat vitalitu mozku v tom smyslu, aby se získala imunita vůči rakovině!

V naší době každý laik ví, že rádio potřebuje anténu. Ale vědec, který ví, že myslíme elektricky, nezamyslí se nad tím, že anténu potřebuje i lidský mozek. A to anténu živou a ideálně čistou, zachycující nejdražší elementy života! Když jedna tří tisícina milimetru povlaku vadí na fotografické desce, jak by nevadila v procesu přijímání života?! Nedovtipní vědci nepochopí analogii v činnosti listí stromů, srsti zvířat, peří ptáků a lidských vlasů — že ony také musí míti svou funkci. Museli by totiž dělat pokusy na sobě, jako jsem je dělala já celých třiatřicet let!

Tak se stává, že ženy nemyjí si každý týden vlasy, čímž ochuzují kůru mozkovou o její vitalitu, a nastává u nich rakovina, skleróza, atd., atd.

Po tom všem, výše uvedeném od dr. Bělehrádka, jest podivno, že autor píše:

(str. 18)

Otázka podstaty života není otázkou praktickou, (...)

Tím dokazuje, že není si vědom grandióznosti tohoto objevu, který zrevolucionuje všechny obory medicíny — včetně zubařství i očního lékařství!

(...) přesto však stále zaměstnává nejlepší myslitele. I v našem praktickém století může tedy zajímat každého, kdo si žádá odpověď na základní otázky. Platí totiž i zde, že ne samým chlebem živ jest člověk.

No, to bych tedy řekla! A ještě bych zdůraznila, že člověk má dva póly — pozemní a atmosférický, tj. vlasy, jimiž absorbuje všechny elixíry života z atmosféry a dodává je mozku a ten zase vyrábí rozmanitá záření života a rozvádí je po celém těle.

Prof. Mareš se vyjádřil, že v činnosti kůže objevil druhé srdce, neboť činnost kůže napomáhá srdci — čili ulehčuje srdci práci. Ale já jsem objevila ve vlasech druhé plíce ba i ledviny! Neboť vlasy nejenže vydatně dýchají — tj. absorbují všechny životní elementy ze vzduchu —, ale i odvádějí z těla jedy.

Když jsem byla otrávena arzénem, tak mé vlasy se obětovaly do té míry, že mi zachránily život! Muž i tchýně se divili, že jsem nezemřela, ač vpravili do mě usmrcující dózu jedu. Ještě před samotnou otravou omámili mě uspávacím práškem, takže jsem se nemohla bránit, nicméně věděla jsem, co se mnou dělají. Po dvaceti letech muž mi vytkl: „Ty máš ale tuhý život!“ Mé obrovské vlasy barvy ryzího zlata a téměř dvoumetrové délky mě vskutku udržely při životě. Veškeré své živé zlato odevzdaly mozku a krvi jako protijed, samy ztmavěly a spousta jich vypadala. Obličej a hlava mi silně opuchly. Později obličej silně zhubl a dostal pergamenovou barvu.

Onoho roku 1920 jsem tedy sice nezemřela, ale dostala jsem z toho strašné žaludeční vředy. Zvracela jsem sedmkrát za den a jedla půl talíře bujónu, plus ráno a večer půl šálku kakaa. A nic víc! A tak jsem žila devět měsíců! Zhubla jsem ze 70 kg na 45 kg. Jít na operaci nemělo smyslu, neb vředy byly rozesety miliárně. A konečně se svým „ptačím srdcem“ bych ji ani nepřežila. Až čirá náhoda mě poučila, jak se mohu vyléčit z vředů! Když jsem se uzdravila, tak nejenže jsem získala zpět svou váhu, ale moje tělo nabylo klasických forem a bylo celé jak z růžového mramoru. Tu opět mi pomáhaly vlasy myté každý týden, které opět získaly zlatou barvu — poněkud tmavší. Zlato ve vlasech jest silně vitálním elementem!

To vše jsou sice mé objevy dobrovolné i nedobrovolné — jak výše uvádím —, přesto jde o vědecké poznatky neobyčejně zajímavé svou novostí a hlavně tím,že jsem již v roce 1914 — jako jednadvacetiletá — řekla svému choti doc. dr. Č. I. Ch~skému, prosektoru Nové nemocnice v Oděse, že zdravé vlasy prodlužují život člověka. Tím jsem již tehdy je prohlásila důležitým životním orgánem! Stalo se tak téměř před čtyřiceti lety! Avšak vím, že se jistě najdou natolik drzí rádoby vědci, kteří se budou snažit popírat prvenství mých objevů, a tím i jejich autorství.

Ve Večerním českém slově byl 20. prosince 1937 uveřejněn článek Zlato v lidských vlasech s podtitulem Alchymistická dílna v lidském těle, kde mimo jiné stojí: „Prof. dr. B. Němec a doc. dr. J. Babička objevili zlato v lidských vlasech. Objev je tím zajímavější, že dokazuje, že i lidské tělo dovede hromaditi prvky, které jsou pro jeho organizmus jedovaté.“

Tu se páni vědci katastrofálně mýlí, neboť nevědí, co život jest!

Nevědí, že vlasy jsou důležitým životním orgánem s několikerou funkcí, z nichž nejhlavnější jest vyrábět zlato a plynule ho dodávat organizmu — asi podobně jak listy stromů dodávají do těla stromů modro-fialové světlo, které stromy z listů vyčerpají docela, než žluté listí spadne. Živé tekuté zlato ve vlasech patří do základních elementů podstaty života! Jakož i stříbro, které mají na svém těle ryby! A tak naprosto není škodlivé požívat i větší množství stříbřitých rybek — naopak je to zdravé. Oficiální věda ještě nerozřešila alchymistické dění podstaty života v lidském těle v takové míře, aby mohla s definitivní platností říci, že stopy zlata v lidském těle jsou doopravdy škodlivé — jakože nejsou.

Mými epochálními objevy jest možno uskutečniti lidskou nesmrtelnost na Zemi! Ale bez víry v Boha, tvůrce a dárce života, se to prostě neuskuteční.

Všichni ti, kdo se postaví proti Bohu, pravdě a pokroku, budou smeteni z tváře Země! Jak byli smeteni cynikové Karel Čapek, Erik Šaman, Jan Reiniš a mnoho jiných. Včetně Norberta Čapka, který na mě houknul: „Nemám čas!“ a přitom po své přednášce zbůhdarma proklábosil tři čtvrtě hodiny s náhodnými posluchači. Byl osobním „přítelem“ TGM a rozzuřil se, když mi měl umožnit přístup k Masarykovi za účelem omlazení. Nakonec byl usmrcen injekcí v koncentračním táboře. Za zradu holt stíhá člověka zrada! Zradila ho Němcům jeho „sestra“ spoluvěřící, že poslouchal zahraniční rozhlas.

Budete-li se zlobit pro tu koncepci s Bohem, dostanete Basedovku! Máte-li krásné vlasy, dostanete pleš! Máte-li zdravé zuby, přijdete o ně! Jste-li vyšší postavy, ztratíte výšku měknutím kostí! A co jest nejhorší ze všeho, provždy ztratíte pocit štěstí a klidu! Tak dalece znám práci atomů lidského těla, podmíněnou mravním zákonem v nás, že předem vím, co se s každým věrolomným člověkem stane.