Silná genialita mých myšlenek spočívá v tom, že přímo klasická logičnost mého myšlení jest vedena „úžasným přírodním rozumem.“ Jak to těmito třemi slovy vyjádřil můj první choť, doc. dr. Č. I . Ch~ski, prosektor Nové nemocnice v Oděse.

On řekl: „Ty máš takový úžasný přírodní rozum, že ti stačí něco jenom napovědět a ty bleskově vše promyslíš do nejmenších podrobností a podáváš hotovou věc tak precizně, že člověk jen žasne. Ty jsi skutečný vědecký fenomén, jak bývají počtářští fenoménové! Kdybys měla maturitu, tak bych tě okamžitě dal zapsat na univerzitu — na lékařskou fakultu — a z tebe by byla lékařka, která by strčila do kapsy všechny doktory, které znám. Můj asistent, dr. M. I. M~ov, to je tak málo pružný myslitel, že mu musím vysvětlovat až dvakráte jednu věc a ještě tomu neporozumí. Ach, jaká škoda, že nemáš tu maturitu!“

To řekl v roce 1915. Avšak v roce 1914 jsem absolvovala na univerzitě ošetřovatelský kurz. A nyní říkám: „Zaplaťpámbu, že jsem tenkrát neměla maturitu, neboť by byla ze mne jen obyčejná lékařka a nic víc! A neudělala bych žádné epochální objevy, neboť nedovedla bych se vymaniti z lékařských polopravd — přesněji řečeno, lží. Ano, lží, které brzdí pokrok medicínské vědy o celá staletí! I já bych uvažovala o lékařských problémech stereotypně, jak to předepisuje školní medicína.“

No, a z toho právě plyne ten ohromný rozdíl, myslí-li člověk svým původním, neotřelým způsobem, tak odlišným od nabiflovaných dogmat, která nemají faktického podkladu — tj. obsahují falešná pojetí o skutečnostech neměnných čili klasických. Vždyť oni se ani nesnaží je překontrolovat, zrevolucionovat podle potřeb druhé poloviny dvacátého století!

Tak vezměme pro srovnání příklad myšlení obyčejné vystudované lékařky a myšlení mého!

Lékařka-odbornice ve svém článku Péče o vlasy mezi jiným píše:

Dobré vlasy umyje i vaječný žloutek. Vlasy namočíme a žloutkem jako mýdlem myjeme hlavu. ... Upozorňuji, že každý prostředek k mytí vlasů — i který si kupujete v obchodě — slouží vždy jen k mytí a nepodporuje vzrůst vlasů, ani nebrání jejich vypadávání.

Toto jest myšlení lékařské!

Když jsem v roce 1921 několikrát přečetla v tisku zprávu, „Kdyby se našel někdo, kdo by dovedl vypěstovat vlasy na pleši, stal by se milionářem. Věda ale praví: kde není vlasů, nenarostou!“, ihned jsem věděla, že věda lže, neboť mně narostly vlasy vytržené násilím i s kořínky a krví.

Stalo se to tím způsobem, že mě má pětiměsíční dceruška prudce kopla nožičkou do oka, když jsem se k ní nakláněla do kočárku. Nevšimla jsem si, že mé vlasy spletené do volného copu se zachytly o šroubek boudičky kočárku, a jak jsem sebou prudce trhla, tak se mi silný pramen vlasů vytrhl a na hlavě zůstala kulatá pleš o průměru asi čtyř centimetrů. Zamrzelo mě to, že budu míti pleš, ale ta se dala zakrýt jinými hustými vlasy. Smířila jsem se se stavem věcí a zapomněla na svou pleš. Za nějaký čas — po pár měsících — jsem si na svou lysinu vzpomněla a chtěla se podívat, jestli kůže se udělala lesklá jako u plešatých, a k mému údivu jsem shledala, že po pleši není ani památky, že pleš zarostla normálními vlasy k nerozeznání od vlasů ostatních.

Teď asi pochopíte, jak se ve mně vařila krev hněvem, když „vlasový specialista“ prof dr. Šamberger při naší vzájemné rozmluvě — jež byla bouří odporu proti mému tvrzení, že pleš zaroste — stále dokolečka omílal ono krajně nerozumné vědecké dogma: kde není vlasů, nenarostou!

Proto jsem se ještě v témže roce 1921 rozhodla, že budu pár roků dělat pokusy na své hlavě, a když dosáhnu toho, že uměle vypadané vlasy vždy narostou, otevřu salón k pěstění vzrůstu vlasů na pleši. Nicméně předtím jsem ještě jednou zašla k panu prof. Šambergerovi, abych se ho zeptala, jestli takový podnik, který by se specializoval na alopecii, již třeba někde v lékařské ordinaci neexistuje jako dobře zavedená věc — že bych se v takovém případě vzdala myšlenky začít to sama.

Ale pan profesor mi řekl: „Pokud je mi známo, takový podnik neexistuje.“

„Napište mi to na papír, pane profesore.“

Napsal a mám ten jeho lístek doposud!

A nyní začalo pro mě nové trápení, neb z oficiálních míst nechtěli mi dát povolení, protože prý nejsem ani lékařka, ani kadeřnice. Řekla jsem jim, že kadeřníci vlasy ničí a pálí a že já za to nemohu, že dosud na to žádný lékař nepřišel. Tak jsem šla podruhé na Ministerstvo zdravotnictví a pan ministerský rada H~ dopáleně bouchl pěstí do stolu a řekl, „Oni vám to musí dát,“ až konečně dali.

Moje maminka mi myla vlasy stále jen žloutkem a já měla vlasy nevídané hustoty a krásy. Když jsem tedy slyšela, že někdo myje vlasy jen bílkem, tak jsem si řekla, „Paradox!“a začala uvažovat svým nelékařským způsobem myšlení následovně, „Když se z celého vajíčka vyklube celý organizmus kuřete i s peřím, které má v sobě značnou dávku živého zlata — svou žlutou barvu —, které útlý organizmus kuřete potřebuje a spotřebuje čili absorbuje z peří do tělíčka, a když lidské vlasy, srst zvířat a peří ptáků jsou vlastně bratři, poněvadž mají stejný úkol nového orgánu — jehož některé nové funkce jsem já objevila —, tudíž v celém vajíčku jsou všechny substance, aby vytvořily i nové vlasy na pleši.“

A nemýlila jsem se, neb vlasy vyrostly i na pleších lysohlavých mužů! Po roce ošetřování lesklé pleše bez jediného chloupku narostly vlasy délky asi šesti až sedmi centimetrů v poloviční hustotě než vlasy ostatní. Za dva roky by byly od ostatních k nerozeznání! Chtěla jsem tedy pochopitelně, aby mi to na klinice ověřili — jak to bylo před rokem, a jak to vypadá za rok. A tu tatáž asistentka, která před časem uveřejnila, že „žádný prostředek nepodporuje vzrůst vlasů, ani nebrání jejich vypadávání,“ chtěla po mně, abych jí napsala „čím a jak se to dělá,“ že to „předá panu profesorovi,“ lhala, „a pan profesor se podívá, zda-li je to na vědeckém podkladě.“

Já jí ale řekla: „ Já jsem sem proto, vážená paní, nepřišla! Když ty vlasy narostly, tudíž je to na vědeckém podkladě. Má úcta!“

Ona to chtěla provozovat sama, neb dala výpověď partaji ve svém domě a zařídila si tam přepychovou ordinaci pro muže, kterým doporučovala masáže obličeje, pudrování, atd. A ještě by tak ráda chtěla znát tajemství vzrůstu vlasů na pleši, aby obrovským písmem přes celou fasádu toho domu mohla napsat: ZDE SE PĚSTUJE VZRŮST VLASŮ PODLE METODY DOC. DR. VLASTY ŘÍHOVÉ. A policajti by museli rovnat frontu plešatých, která by klidně mohla býti hrozivě velká, neb v Praze je holohlavců bezpočet. A paní doc. dr. Říhová mohla se stát zanedlouho díky mému objevu pěstění vzrůstu vlasů na pleši milionářkou. Jo, jo, tak se to dělá! Jeden se moří desetiletí nad objevy a druhý shrábne milióny.

Tenkrát jsem se na vše tak dopálila, že jsem zanechala té práce a dnes jenom lituji, že jsem nenechala tu obrostlou pleš ofotografovat a obě fotografie dát úředně ověřit. To mě bohužel tenkrát nenapadlo! Ono by to také stačilo i bez kliniky dr. Šambergera.

Tak tedy vypadá rozdíl lékařského myšlení a myšlení mého!

Když mi bylo sedmnáct let, složila jsem v biografu — dívaje se na film Mládí Puškina — následující verš, který jest vlastně nesmrtelný:

Uměj najti ty v grjazi zlato,

uměj ceniť ljubov druzej

i buď priměrom do zakata

i do načala novych dněj.

Dr. Říhová ve vejci vidí jen mýdlo, ale já v něm vidím zázračný elixír života, který vykouzlí na pleši nové vlasy, posílí mozek, atd., atd. Není-liž to úžasný rozdíl v tuctovém myšlení vystudovaných doktorů a v mém badatelském a objevitelském uvažování?! A tak je to v kterémkoliv oboru! Ať se zadívám na cokoliv, vidím, že medicína se belhá o berlích, a tudíž daleko takto nedojde — k velkému zklamání současníků a i samotných vědců. Kdežto moje myšlení se podobá tryskovému letadlu, které dělá skoky kupředu o několik staletí ba i o celé tisíciletí.

Vezměte například Lepešinskou! Ta, i když objevila léčení ran krví čili živení choré tkáně, nedovede o tom říci, že jest to vlastně léčení atomistické. Ustrnula na materializmu, prostřednictvím něhož se člověku trestuhodně upírá existence duše původu božského, která je jen dočasně ve spojení s pozemským tělem. No, a ona se přesto bláhově domnívá, že „najde cestu k objevení příčin rakoviny.“ Prý pracuje „na otázce vzniku života a na problému vlivu nervové soustavy na vývoj buňky.“ A krom toho ji prý zajímá „otázka prodloužení lidského života.“ Prohlašuji s dobrým svědomím, že se Lepešinské, která vědu uzavřela do uniformity materializmu, nikdy nepodaří rozřešiti tyto čtyři nejožehavější problémy!

Můj první choť, doc. dr. Č. I . Ch~ski, mi řekl: „Skutečný vědec má být zbožný! Není-li zbožný, nedokáže uskutečnit veliké věci, poněvadž nepozná pravdu, která bude mu neustále unikat pod rukama.“

A řekl vskutku svatou pravdu, o níž jsem se nesčíslněkrát přesvědčila. Neboť rouhače a nevěřící Bůh raní duševní slepotou!

Jsem z Oděsy, miluji ruský lid pro jeho skvělé duševní kvality, ale nemohu se smířiti s ateistickou vědou na scestí. Tak např. není si možno v SSSR představit jediné továrny bez inženýra. A vesmír, že by snad mohl být bez inženýra?! S jeho matematicky přesnými trajektoriemi mnoha nekolidujících planet? Přece ty dráhy musel určit a vypočítat nejvyšší matematik čili Stvořitel! Je to tak jasné pružnému rozumu člověka. Vždyť by to byl paradox: vesmír bez inženýra?!

A pak je tu ještě jeden argument! Mé myšlenky nejsou mé, ty přišli z univerzální moudrosti, tj. od Boha. Neboť jak bych jinak mohla s takovou rychlostí a neomylností je psát?! Mé pero málem nestačí tak rychle psát, jak se mi vybavují slova. Já píši sáhodlouhé články bez jediného škrtu! Já jsem jen dobrý přijímač moudrostí, na Zemi dosud nepoznaných. Již Verdi řekl, že „hudba je již jako celek hotova v nebesích“ a že „skladatel ji jenom zapisuje.“ A to řekl v době, kdy ještě nebylo rozhlasu. Skutečný mistr svého díla pracuje rychle!

Jak chce Lepešinská najít cestu příčin rakoviny, když neví, že do lidského těla — do jeho atomů — jest vepsán železný mravní zákon odvety? To on poroučí víření atomů lidského těla, jemuž jsou ony bez výjimky poslušny. Stejně jako i planety poslouchají Boha ve svých drahách, aby nenastal chaos, srážky a katastrofy. Lepešinskou holt univerzita nenaučila chápat lidské tělo a život v něm atomisticky! Právě duševno má přitom naprosto rozhodující vliv na víření atomů v těle — a tím i na jeho chemické složení —, které, odchylují-li se od normálního víření, vytvářejí nemoce. V tom jest tedy zahrnut i onen problém vlivu nervové soustavy na vývoj buňky! Jak chce Lepešinská rozřešit otázku vzniku života, když vůbec neví, co život jest? A také právě proto ani nemůže rozřešit otázku prodloužení lidského života.

Myslím, že jsem již dost jasně vyjádřila mé hledisko na nemožnost rozřešení problémů, které si Lepešinská uložila. Její předsevzetí pro ni zůstanou jen zbožným přáním! Nyní jde ale o to, zda mají určití vědci monopol na určité objevy, i když je nikdy neuskuteční? Tím rozhodně nechci ranit Lepešinskou, které si velice vážím a obdivuji se jí za její práci v osmdesátce. Naopak, přála bych si, aby mohla pracovat se stejným elánem jako nyní i ve své stoosmdesátce, dvěstěosmdesátce, třistaosmdesátce, čtyřistaosmdesátce, atd., atd. Z mého pojednání o Lepešinské, však myslím, se rýsuje jasná představa o tom, jak v uvedených problémech vynikám nad ni. A světe div se, já vůbec nemám doktoráty! Nyní asi vyvrcholí úřední šiml direktivou, že nemám právo hlásiti se ke svým objevům?! A nijak nevadí, že nejlepší duchové lidstva, budou mezitím — i do budoucna — umírati předčasně na rakovinu, mrtvici, atd., atd. Není-liž to škoda?!