Nejvyšší věda všech věd jest atomisticko-elektromagnetická luxonologie čili věda o podstatě života v člověku a v okolní přírodě!

To již ostatně vyjádřil i Lysenko, že to jedno jest — člověk a obklopující jej příroda. Já však říkám, že člověk pluje ve vzdušném moři života jako ryba ve vodě, obepínající ji ze všech stran — zevně i vnitřně. Toto jest nová věda, pojednávající o všech pramenech života —jejich absorpci, jejich zmnožování a zániku. Toto jest věda, která objevila božskou duši v člověku, vládnoucí vířením atomů lidského těla, zaměřenou k mravnímu principu v nás a podléhající vesmírnému zákonu odvety, který sídlí pod kůží člověka a jemuž se nelze vyhnout.

Materialisté říkají: „Kdyby byla nějaká duše v člověku, tak by, dejme tomu, amputovaná noha musela znova narůst.“

To je ale poněkud hrubý a cynický požadavek po duši, jíž bylo kus těla uloupeno násilným zákrokem člověka. Duše není kejklíř! Já jsem však prostřednictvím svých výzkumů přesto objevila ono tvůrčí univerzum v člověku, které nikdy v něm neumírá — i kdyby ten člověk byl třeba nad sto let stár a nevím jak zubožen —, které jen čeká na vhodné podmínky, aby mohlo tělo toho člověka regenerovat do nejklasičtější krásy a síly, která třeba v mládí ani nedosáhl. A jelikož lidský život jest plynulým tokem, zachovávajícím svou formu, tudíž špatné látky odcházejí a nahrazují se vždy dokonalejšími a dokonalejšími, až se dostanou ke klasicky normálním buňkám a šťávám, které vytvářejí ono dokonale mladé tělo v každém věku. Pro tvůrčí univerzum v nás totiž neplatí čas, ale hlavně naprosto odevzdaný kontakt se svým laskavým Stvořitelem, který v člověku zažehl rytmus dýchání čili rytmus života. Toto myslící tvůrčí univerzum vytváří nové vlasy na pleši i dvacet let staré! Vytváří i třetí krásné zuby! Ovšem dáme-li mu k tomu vhodné podmínky. A najít ty podmínky bylo úkolem mého bádání.

Již I. P. Pavlov řekl: „Zjistili jsme, že mozek úzce souvisí s celým organizmem.“

Nuže, jaká mysl, takové i tělo! A přitom dle dnešního stavu univerzitní vědy každý člověk se považuje za odsouzence k smrti, neboť myslí, že musí nevyhnutelně zemřít. A proto každý těžce se vleče celým životem s tím neúnosným a nesmiřitelným balastem, který ho nakonec unaví až k smrti, že opravdu musí zemřít. Neboť „moderní věda“ vzala mu víru v Boha — to On přece učinil, že člověk jest, že žije, dýchá a myslí — a nahradila Ho opicí! Tím postarala se, aby nemyslel, že v něm hoří božská jiskra života, která mu jest příslibem netušených možností až ke genialitě. Proto materialistická věda jest — bez urážky myšleno — „o sto let za opicemi“! Neboť vzpourou proti svému Stvořiteli nikdy nedosáhne rozřešení nejožehavějších problémů tajemství života a smrti — ani jiných závažných problémů, jako např. vyléčení cukrovky, atd., atd.

Vznešená a pravdivá věda se nesmí zakuklit do žádné uniformity, jak se zakuklila materialistická věda, která nepřipouští žádné jiné myšlenkové směry než právě jen směr materialistický. Tím se dostala do slepé uličky! A jako že se Kateřina S~ová jmenuju, tak tvrdím, že žádný materialistický vědec nikdy neobjeví možnost lidské nesmrtelnosti za Zemi, neb mu bude scházet „souhra s Tvůrcem laskavým.“ A je to škoda, veliká škoda!

Vezměme například v úvahu takového sovětského vědce Něgovského, který vzkřísil mrtvého vojáka Čerepanova a který chtěl by, aby mohl vrátit životu lidi zemřelé nejen před pěti, ale i před dvaceti minutami. Ale neví, jak toho dosáhnout! V tomto problému mohla bych mu vydatně pomoci, neboť vím, čím žije krev a mozek. A konečně, nebylo by škoda, aby sám Něgovskij zemřel pouze proto, že neví, co život jest, jak se absorbuje a co jest ve své podstatě smrt?! A i kdyby to věděl, nemá-li nezměrné lásky a vděčnosti ke svému dárci života, Stvořiteli, nedovede toho zdárně používat! Neboť zpupné lidi Bůh raní duševní slepotou a ti ztratí pojem objektivity a budou si škodit v domnění, že si pomáhají k životu. Taková jest nezvratná vědecká pravda, mnohokráte dokázaná skutečně udavšími se fakty.

Jelikož většina lidí nejsou andělé a jsou spíš nakloněni k tomu, aby páchali zlo, již slyším, jak by chtěli — již jen proto, že tu vidí skutečně něco božského, vymykajícího se jejich sobectví, sadismu a škodolibosti — mou novou vědu o člověku, nejvyšší vědu všech věků, nazvat „vědou reakční.“ Ale není v ní vůbec nic reakčního! Naopak, je to ta nejkomunističtější věda, jakou si lze představit. Proč? Protože dává příslib i z nejubožejšího tvorečka vypěstovat nejzdatnějšího a radostného člověka. To již přece samo o sobě jest vrcholem komunistického zaměření! Dále proto, že dává všem lidem dobré vůle na celém světě amnestii od trestu smrti, udržovaného dnešním stavem oficiální vědy. A konečně proto, že činí člověka radostným a nesmírně šťastným na Zemi, která se mu stává skutečným rájem čili královstvím božím na Zemi, kde nebude ani válek, ani útisku. Neboť, kdo by se neřídil heslem „Žít a nechat žít!“, zestárne a zemře zákonem odvety, který řídí víření atomů lidského těla. Má věda, to je tichá a pokorná prosba ke Stvořiteli, aby mi zjevil věčné pravdy a zákonitosti toho nejdražšího, co na světě jest — života.

Když mi bylo sedm let a slyšela jsem, že dospělí si stěžují na dospělé, velmi mě to rmoutilo. Když jsem osaměla, tak jsem se nahlas modlila: „Pane Bože, až budu velká, tak mi dej dělat to, co ještě nikdy nikdo nedělal! A aby ta má práce učinila svět lepším a lidi šťastnější!“

Já nevěděla, že se to jmenuje objevy a vynálezy! Se mnou o tom tehdy nikdo nemluvil. Byla jsem jim příliš malá na takové řeči a já se nepokoušela diskutovat s otcem o tom, co si myslím. Stejně by mi neuvěřil, že všemu rozumím jak dospělá.

On totiž často říkal: „Ona tomu nerozumí,“ a tím mě urážel.

Avšak Otec nebeský vyslyšel sedmileté děvčátko a celý můj život utvářel tak, že mě tu a tam stavěl před hotovou věc — například hrozící smrt manžela na tuberkulózu. Říkal: „Zachráníš-li ho silou svého rozumu, budeš ho mít. Ne-li, zemře!“

A já ho zachránila, a to dvakrát — v roce 1918 a 1923! Podruhé s novým onemocněním opět TBC.

V roce 1920 mě osud pro změnu postavil před problém vrozené srdeční slabosti čtrnáctidenní dcerušky, která mi několikrát denně umírala.

Primář porodnice řekl: „Musí zemřít! Proti tomu jest lékařská věda bezmocná.“

Prosila jsem Boha: „Pane, ujasni mi, ať pochopím, proč umírá?! Ať nezemře!“

Stalo se! Ujasnil mi příčinu umírání a z ní jest dnes statná žena, která vede baletní školu a má ještě statnější dceru.

Před druhou světovou válkou slyšela jsem z rozhlasu přednášku kněze, že když člověk poslouchá Boha, Bůh poslouchá člověka. A jest to pravda, naplnivší se v mém životě vícekrát!

V roce 1940 ve strašném fyzickém utrpení jsem se tázala svého Boha: „Je možné, ó Pane, abys mě nechal zemřít dříve, než uplatním vše to vědění, které Tys mi laskavě po tolik let sděloval? Je možné, aby to vše zemřelo se mnou bez užitku? Proč jsi mi tedy našeptával tolik pravd?“

A tu najednou mé myšlenky zachytily tato překrásná, konejšivá slova: „Já stvořiv tebe, smrti tvé nežádám, vývojem k světlu bytost tvou opřádám.“

Já v pohnutí odvětila: „Ó Ty láskyplný, nekonečně milovaný můj Tvůrče, děkuji Ti za ta slova, která jsou dražší všech pokladů světa.“

Tato nejdražší slova sdělil jen mně jediné na celém světě, neboť bychom o tom již četli v tisku či knihách, kdyby je řekl ještě někomu jinému!

Od té doby cítím se blahoslavena a jediná z miliónů vyvolena státi se prostřednicí mezi Bohem a lidmi — ukázat jim pravou, laskavou tvář milujícího Boha, který není katem, zabíjejícím lidi. Skutečným katem, uvádějícím lidstvo ve smrt, jest totiž nedomyšlená věda! Nevědomí lidé umírají dle všech pravidel dnešní vědy, která dosud neví, co život jest?! K těmto nejvyšším metám lidského myšlení mě dovedla největší pokora a nejvyšší láska k mému Stvořiteli a nebeskému ochránci i dárci nejvyšších moudrostí, překonávajících smrt.

Nyní, myslím, materialistům zbývají dvě možnosti! Mají-li schopnost sebekritiky, tak připustí, že se mýlili, a otevřeně se přidají na mou vědeckou víru a zvítězí nad vlastní smrtí. Ale kdyby snad chtěli chytračit a nalapali se mých definicí, zatímco v srdci svém by zůstali zatvrzelí ateisté, nic nepořídí a budou umírat klasickým způsobem zlodějů myšlenek. Jak zemřel zloděj myšlenek Karel Čapek za rok a den po jidášském „proslovu míru,“ který nebyl ničím jiným než barnumskou reklamou pro obdržení Nobelovy ceny za plagiát Bílá nemoc na můj objev nové nemoci, způsobující rakovinu a smrt. A jak zemřel druhý zloděj myšlenek Erik Šaman v den, kdy vyšel první výtisk jeho plagiátu Svatý Fábera.

Možná, že celé mé dílo zůstane na mrtvém bodě prostě jen proto, že nejsem v módě. Bůh a božské zákonitosti života nejsou populární! Co však musí prožívat objevitelka nových zákonitostí — které může jen objevovat, a nikoliv uvádět v širokou praxi, jelikož se svými objevy není zrovna v módě —, to bych definovala jako těžký duševní teror. A přitom lidé mi říkali, že kdybych opravdu dovedla předcházet rakovině, ostatní by mě na rukou nosili. Vidím, jak mě „na rukou nosí“! Na dvě žádosti o zvýšení penze, která mi náleží ve výši 1.700 Kčs měsíčně, mi vůbec neodpověděli a dál mi vesele vyplácejí jen 992 Kčs. Za byt a elektriku dám 350 Kčs měsíčně, tudíž na otop, jídlo, knihy a papíry mám zbytek. To je, panečku, podpora vědy!