Ovládám zvláštní dar nebes rozpoznávat a hodnotit absolutní atomobiologické pravdy, které se vytvářely mým vědeckým myšlením a krystalizovaly se přes půl století!

    Narodila jsem se roku 1893 v Oděse.

    Již v pěti letech, když mi otec říkal, „Chceš-li, budu ti vyprávět pohádku, Kasiu,“ já se ho zeptala, „Co je to pohádka?“

    „To je taková smyšlená, nepravdivá historie — vyprávění o něčem, co se nikdy nestalo.“

    „Tak to já slyšet nechci, já chci poslouchat samou pravdu!“

    Otec mě pohladil po hlavě s lněnými vlásky, dlouhými přes ramena a na čele končícími ofinkou, a řekl mamince: „To je hlava! Z té něco bude.“

    A správně prorokoval. Uhodl to!

    O zimních večerech přicházívali k nám ze sousední vily známí a otec čítával nahlas Bibli. Mně maminka vždy řekla: „Jdi spát.“

    Já šla poslušně do pokoje, v němž bylo skoro úplně tma — zůstávaly jen trochu pootevřené dveře —, ale ne spát, ale poslouchat otcovo čtení. Usedla jsem na zem mezi kamny a kufrem a přímo hltala slovo boží. Někdy jsem si vzala tajně kus cukru z homole a šla na své teplé místečko naslouchat Bibli.

    Rodiče by mi to dobrovolně nedovolili, to jsem věděla. Bylo by to marné prošení, poněvadž říkávali často: „Ona je maličká, ona tomu nerozumí.“

    Věděla jsem, že bych je nepřesvědčila, kdybych jim řekla, že všemu rozumím stejně jako oni. Ještě by mi zabouchli dveře, abych nic neslyšela! Tak jsem je musela klamat. A dařilo se mi to dlouho! Až jednou jsem tam na zemi usnula s kusem cukru v ruce a máti říkala: „Nešťastné dítě, ono spí vsedě.“ Ale mamince jsem neprozradila, že jsem naslouchala Bibli. To bylo mé sladké tajemství!

    Byly-li výroky obzvláště významné, otec je hřímal: „A pomněte, že hříchy otců se vymstí na dětech.“

    Možno říci, že celá moje mravnost se zakládá na této větě. Přece jsem nemohla chtít, aby moji budoucí potomci trpěli! Proto jsem v životě nikdy nikomu neublížila.

    V roce 1900 — to mně bylo sedm let — udály se dvě příhody, které daly základ mému vědeckému myšlení!

    Bydleli jsme ve vile generála P~. Sestra jeho ženy trpěla tuberkulózou. Stěžovali si tatínkovi, že byla půl roku v sanatoriu a nic to nepomohlo. A otec řekl: „Proč jste mi to dávno neřekli? Býval bych vám poradil.“

    Chopili se toho slova „poradil“ a ptali se: „Co byste poradil?“

    „Šalvěj! Ať třikrát denně pije šalvěj.“

    Poděkovali a otec již na to zapomněl.

    Za nějaký čas přišel tatínek domů a rozradostněn vypráví mamince: „Tak si představ, že mi přijeli poděkovat. Ta paní se úplně uzdravila z tuberkulózy po šalvěji. Doktoři a sanatoria nepomohli a šalvěj ji uzdravila.“

    A já se tehdy zamyslila nad tím, že existují věci, které jsou nad doktory a sanatoria. Na šalvěj jsem pak v životě více méně zapomněla — jen někdy jsem ji doporučovala proti kašli dle rady tatínka —, ale s tuberkulózou bylo mi souzeno setkávat se v životě častěji. To již mé vědění pokročilo mílovými kroky!

    Roku 1914 jsem se za čtyři neděle vyléčila z TBC obou hrotů v lázních prof. A~iče královským jídlem a Duotalem. Roku 1918 jsem vyléčila Karla S~ z těžké TBC, i když mu pleura přirostla k žebrům. A to bez léku! Pouze dobrým jídlem — za války a revoluce v Rusku, kdy byl hlad — a sluncem! To bylo v Oděse. Podruhé onemocněl v kasárnách v Chebu a přijel mi do Prahy domů na Nový rok 1923 těžce nemocen na TBC. Ztratil dvanáct kilo! Zase jsem ho vyléčila dobrým jídlem a povzbuzováním. A bez léku! Starší dcera E~ měla dvakrát TBC — v roce 1942 a 1947. Též se uzdravila bez léku!

    To jsou zajisté zajímavá vědecká fakta, bereme-li v úvahu, ve kterých letech se ty jednotlivé případy udály. Dr. Hlávka roku 1954 řekl: „Lékařská věda až do roku 1948 neměla spolehlivého léku proti TBC a my lékaři se bohužel museli dívat bezmocně, jak nám pacienti umírali pod rukama.“

    Druhý podnětný zážitek z roku 1900 byl ten, že mě potrhal pes, který mě znal a obvykle nechal se v klidu pohladit. Tentokrát ale asi mě nepoznal?! Uviděl mě z dálky, hnal se jak šíp, chytil mě za šatečky a s takovou silou mnou třepal, že jsem povlávala jak praporek, držíc se kliky u dveří. Vykousl mi kus masa na stehně — díky Bohu kus malý jen jako větší knoflík — plus na kříži mám nadosmrti znamení čtyřech tesáků. Na můj pokřik mi přišli na pomoc, psa odehnali, zavedli mě k jeho pánu — lékaři —, který mi rány ošetřil, a ty se brzy zahojily. Avšak myšlenka, proč ten lovecký pes, který snad nevážil více než já, měl tak velkou sílu, nedávala mi pokoje.

    Tuto záhadu jsem rozluštila v osmi letech, kdy jsem ráda běhala s dětmi o závod. Čím více jsem běhala, tím jsem měla větší sílu a obratnost. Když kluci znenadání nastrčili pod nohy překážku, jiné holčičky upadly. Zato já ji lehce přeskočila a běžela dál! Usuzovala jsem v osmi letech takto: „Čím více běhám, tím více dýchám. A čím více naberu vzduchu do sebe, tím mám větší sílu. Proto tedy ten pes měl takovou sílu!“

    V patnácti letech na gymnáziu profesor přírodovědy S~ski řekl: „Například pes nemá pórů, a proto nemůže dýchat celým tělem jako člověk. A pouze potí se na tlapách a na jazyku, který vyplazuje, je-li mu horko.“

    „Stop,“ myslela jsem, „tady není něco v pořádku, tady se věda mýlí! Kdyby nemohl dýchat celým tělem, nemohl by tolik běhat, protože jeho tělo bylo by příliš otráveno kyselinou uhličitou. A přitom pes po běžeckém výkonu neprojevuje chorobný stav. Naopak, oči se mu jiskří a srst září, leskne se. Je uhřátý zdravým teplem z pohlceného vzduchu a to není možné, aby toho dosáhl pouze tlapkami a jazykem. Nedýchá-li póry, tedy dýchá srstí!“

    To byl objev — v mých patnácti letech — hoden titulu akademika. To se dá lehce experimentálně dokázat! Ale tento průlomový poznatek nechala jsem si pro sebe z obavy, aby mě nevyhodili z gymnázia za troufalost, že jsem se opovážila kritizovat vědu.

    Avšak z toho gymnázia mě nakonec přece vyhodili! I když jsem ze dvou předmětů, které jsem zbožňovala, měla 5+. Nejvyšší možnou známku v Rusku! Šlo o náboženství — vlastně o jeho hlubokou transcendentální filozofii — a přírodovědu. Tyto dva směry myšlení zůstaly mi na celý život! Zato historii jsem přímo nenáviděla. Považovala jsem ji za ztrátu času a zdržování člověka od práce, která by zdokonalila lidský život.

    „Aby lidé nestonali, nestárli a snad také neumírali,“ myslela jsem tehdy nesměle již jako patnáctiletá.

    Můj vyhazov z gymnázia zavinily následující okolnosti!

    Již od osmi let trpěla jsem tasemnicemi. Bylo jich za ta léta tolik v břiše, že když jsem se z nich v sedmnácti letech vyléčila, byl jich plný velký nočník. Proto jsem v patnácti letech měla bříško dokulata.

    Ředitelka gymnázia M. M. M~ská, stará panna ke čtyřicítce, se zamilovala do katechety, kněze W. P~ckého, jemuž bylo dvacet sedm let. Byl to půvabný člověk — svým světlem vycházejícím z tváře. Byl blondýn vždy zadumaný a vážný. My všechny žačky jsme ho zbožňovaly! Tím ale není nikterak řečeno — aspoň ne za mou osobu —, že by to byla láska pohlavní. Nic takového jsem ještě nedovedla cítit. Milovala jsem ho láskou dětskou. On vážil si mě proto, že ani jediné jeho slovo mi nevypadlo z paměti. Stávalo se, že se zeptal cosi, co vykládal na počátku školního roku, a nikdo to již nevěděl — ani první žačka ne —, ale já to věděla. Za to mi dal 5+. U S~ského na přírodovědě se stávala obdobná věc. I on mi dal 5+.

    Panna M~ská ze žárlivosti usoudila, že P~cki mi dal 5+ „za pohlavní lásku“ a že jsem v jiném stavu. Zavolala mě, sedly jsme na drožku a vezla mě k mé bývalé ředitelce polské školy, paní J~ské, která mě do gymnázia doporučila. Mluvila s ní vzrušeně něco francouzsky a pak se mě zeptala: „Kdo ti dal peníze na uniformu?“

    „To strýček z Kyjeva.“

    Nato nazdvihla cíp černé zástěrky a říkala paní J~ské: „Tři měsíce, tři měsíce!“

    Mně se zdálo, že mluví něco nelogického, neboť jsem nechápala, proč vlastně říká „tři měsíce“.

    Nakonec řekla, aby do školy přišla teta, u níž jsem bydlela, poněvadž já byla sirotek — tatínek mi umřel ve třinácti letech. Tetě řekla, aby mě zavedla k ženskému lékaři a ten, aby zjistil můj stav. A jeho vyjádření, aby teta přinesla jí. A dodala, že, ukáže-li se, že jsem „prašivá ovce“ a jsem v jiném stavu, přirozeně již nemohu chodit do gymnázia. Ale kdyby snad prý bylo všecko v pořádku, tak se budu učit dál.

    Lhala, neb předem věděla, že mě tak, jak tak vyloučí. Jí šlo hlavně o to, jestli měl P~cki poměr se mnou, či ne. Když ne, tak si myslela, že ho ještě upoutá. Rašple zmalovaná! Proto mě chtěla vzdálit ze třídy, aby nebylo „konkurence“.

    Jak velice já se styděla před lékařským vyšetřením, lze si snadno představit. Dr. A~ič napsal, že jsem „panna v úplném pořádku“. Když to M~ská přečetla, tak řekla tetě, že „prašivá ovce“ stejně nemůže chodit do gymnázia, protože by matky vzaly své dcerky ze školy, kdyby tam dál chodila „prašivá ovce“. Bylo to v době Velikonoc!

    Odešla jsem tedy ze čtvrté třídy a považovala to za největší tragédii svého života. Proto jsem usedavě plakala od pondělka do pondělka a div jsem neoslepla. Když mé oči byly již samá krev a nesnesitelně pálily, odhodlala jsem se jíti k lékaři, doktoru R~skému. Byl to takový milý, starý pán. Jakmile mě spatřil, spráskl ruce a řekl: „Jaktěživ jsem neviděl takové oči! Probůh, co se vám to stalo, slečinko?“

    Styděla jsem se mu říci pravdu, a tak jsem odpověděla, že jsem si před týdnem vetřela náhodou cibuli do očí.

    Když pak přijel kyjevský strýček, tak mě odvezl k sobě do Kyjeva.

    První žačka M. L~cká těžce nesla, že P~cki mi dal 5+ a jí ne. Vždyť ani neuměla to, na co se ptal! Byla do něho také zamilovaná, ale patrně pohlavně?! Proto mě nenáviděla a také doufala — jak ředitelka M~ská —, že ho získá. Proto se rozhodla, že mě zaživa pohřbí. Chtěla mě vypudit z jeho vzpomínek. Tak jednou zčistajasna vstala na hodině náboženství a hlásila P~ckému: „Prosím, Kateřina O~ se v Kyjevě zbláznila!“

    To byla pro P~ckého těžká rána, neb, ač se ničím neprovinil, cítil, že je toho bezděčnou příčinou. Ale dravčici L~cké to nestačilo, poněvadž jindy zase na náboženství řekla: „Prosím, O~ zemřela!“

    P~cki pravil: „Vstaňte, pomodlíme se za její duši.“ Jak mu asi bylo, dá se domyslet.

    Později mi teta K~ vyprávěla, že když P~cki přišel zaopatřit strýčka X~ svátostmi umírajících, velmi dlouho se zadíval na mou fotografii na zdi, ale neřekl ani slovo. Kdyby se byl býval zeptal, proč jsem umřela, teta by mu řekla: „Vždyť neumřela! To je zase klep.“ A tak chudák P~cki nesl svůj „kříž“ zbytečně dál.

    Když mě strýček V~ přivezl zpátky k sobě do Oděsy, nalezla jsem oddanou kamarádku v sestřenici L. U~ské. Strýček byl bratr mé matky C~. Mně bylo sedmnáct a jí třináct, ale chytrá byla jako já — dobře jsme si rozuměly. Vyprávěla jsem jí svůj příběh, ale neměla jsem odvahu jít k P~ckému. Styděla jsem se, že se kvůli mně dostal do nepěkného světla.

    To již jsem byla guvernantkou u dcery baronesy von S~, která bydlela v létě u baronky v Oděse. Pojednou se klíčnice E~ splašila, že musí nařezat růží, neb prý přijde kněz P~cki. Rázem jsem měla srdce v hrdle z hrůzy, jak se bude na mě dívat?! Zdalipak pochopí, že já za nic nemohu? Seděl nahoře na terase a mluvil s baronkou. Na terasu vedlo patnáct schodů. Když jsem dole spatřila, že sedí u dveří, a tudíž bude mě vidět, jak budu vystupovat nahoru se čtyřletým J~, rozbušilo se mi srdce. Tušila jsem, že před baronkou mohly by být z našeho shledání řeči, neb byla jsem sličný zjev štíhlé postavy, v tmavomodrých šatech, s velkýma zelenýma očima a se zlatým bohatým copem pod kolena — po mamince, ta měla též zelené oči a bohaté vlasy.

    Vystoupala jsem tedy na terasu téměř nedýchajíc úzkostí, pozdravila a upřeně se zadívala do jeho obličeje, zda spatřím alespoň malý náznak, že mě rád vidí. Ale on se na mne díval nepřítomnýma očima, jako bych byla vzduch. Poděkoval chladně na pozdrav a nic víc. Já ale nevěděla, že on myslí, že jsem mrtvá!

    „Och, mám já to ale smutný osud,“ pomyslela jsem si. „Jediný je to přítel a on se na mne hněvá. Já přece ale za nic nemohu!“

    Po tomto setkání-nesetkání nadobro jsem ztratila odvahu jíti k němu a prositi o protekci na nějaké místo. U baronky byla jsem totiž prozatímně, než přijede vychovatelka z Varšavy. Po půl roce přijela a já se vrátila ke strýčkovi, který kromě L~ měl doma ještě další čtyři děti. Nejstarší M~ se vdala, potom byl devatenáctiletý Ž~, učil se na strojvůdce, čtrnáctiletý K~, sestřenice L~ a šestiletá S~. Nemohla jsem tudíž dlouho bydlet u strýčka. Musela jsem si rychle najít zaměstnání a to v mém postavení bylo tak těžké.

    „Kdybych já měla složenou maturitu, bylo by to zcela jiné! Ale takto mě ředitelka M~ská uvrhla do bídy,“ říkala jsem si.

    L~ mě stále povzbuzovala: „Jdi k P~ckému! Věř mi, že se nezlobí! Viděla jsem ho jet na saních do nového kostela v kožichu a kožešinové čapce. Vypadá tak mile, že bych řekla, že se ani zlobit neumí.“

    Po velkých duševních bojích jsem se jednoho dne rozhodla, že tedy k němu půjdu. Zazvonila jsem a opět měla srdce v hrdle ze strachu, jak to dopadne?! Otevřel dveře, vstoupila jsem.

    Cize se na mne podíval a lhostejně se zeptal: „Co si, slečno, přejete?“

    „Vždyť on se mnou mluví, jako by mě nikdy předtím neviděl,“ problesklo mi hlavou. V tom samém okamžiku jsem se chtěla otočit a utíkat pryč! Pak mě ale naštěstí napadlo zeptat se, za co se na mě zlobí?! I řekla jsem: „Já jsem Kateřina O~.“

    „Kateřina O~?!“ opakoval jak ozvěna.

    Vzal obě mé ruce i složil je jak k modlitbě. Vzal je do svých rukou, stejně složených jak k modlitbě, a přitiskl je na svá prsa. Když jsem se podívala vzhůru — byl vyšší než já —, v jeho očích jsem viděla třpytit se slzy. Patrně děkoval Bohu, že nejsem mrtvá?!

    Pozval mě dál a tykal mi jak malé školačce: „Proč jsi nepřišla hned ke mně? Býval bych tě dal zapsat do jiného gymnázia a platil bych za tebe.“

    Za mne původně platil dobročinný spolek a já pak po tom „incidentu“ předpokládala, že za „prašivou ovci“ nikdo nebude ochoten dál platit. Navíc jsem se domnívala, že když jsem odešla z jednoho gymnázia s „ostudou“, že mne již v žádném jiném ani nepřijmou — jako bych byla dána do klatby.

    „Nu, víš co? Zařídím to tak, že ti najmu učitelku, která tě připraví ke zkouškám externě. Bydlet budeš u paní Č~ské. Je to starší dáma, finančně zajištěná. A aby zase nebyly řeči, nebudeš se se mnou veřejně stýkat. Vše zařídí panna G~cká, která vede můj útulek pro ženy a dívky, přijíždějící z venkova, aby měly kam hlavu složit, než si najdou místo — aby se nestali oběťmi nepoctivých mužů.“

    Začas nastaly zkoušky ve státním ruském gymnáziu. Uměla jsem vše, že bych to mohla recitovat ze spaní. Osud je ale osud!

    Jedna dívka se mě zeptala na národnost.

    „Polka,“ odpověděla jsem.

    „Polka? Tak to tě určitě vyhodí! Tady obstojí u zkoušky jen Rusové. Všechny ostatní vyhodí!“

    Hrůza mě obešla: „Co na to řekne P~cki? Asi, že jsem líná?! Ale to není pravda!“

    Fascinována jejími slovy a vystrašena, dostala jsem takovou trému, že jsem nebyla s to vypravit ze sebe slovo, ač jsem se požadovanou látku učila do omrzení. Zkoušející učitel byl vychrtlý stařík a mně se zdálo, že mě provrtává očima za to, že jsem Polka. A on chudák asi jen trpěl žaludečními vředy — jak jsem později vydedukovala — a očima, vypoulenýma bolestí, mi chtěl jen napovědět, když ústy nesměl?! A tak mi napsali vysvědčení jen za třetí třídu. Bylo mi velmi zatěžko říci P~ckému, že jsem propadla.

    Postaral se tedy o to on, kněz P~cki, dále paní Č~ská, dr. Ch~ski a slečna H~, teta pana A~ského, aby mě A~ski přijal za prodavačku do svého prvotřídního voňavkářství.

    Tam jsem ale pobyla jen rok, který se stával stále více nesnesitelným kvůli Ž~, která také byla šíleně zamilovaná do kněze P~ckého. A mne začala nenávidět, když slyšela, jak jsem jiným vyprávěla svůj příběh. Ž~ dovedla ve skladu rozbít voňavku a říci, že jsem to udělala já. Ač sama denně kradla do štuclu jak straka, mne pomlouvala z krádeží. Přitom já si nevzala ani špendlík, natož mýdlo za dvacet kopějek! To jsem si poctivě koupila.

    Vzhledem k tomu, že dlouhodobá pracovnice se chtěla opět vrátit do práce, A-ski byl nucen dát výpověď dvěma dívkám. První jsem byla já, koho zavolal a komu dal výpověď, a druhá byla Italka H~, nejpracovitější ze všech. Při odchodu z obchodu se S~, teta Ž~, ptala: „Tak vy ani nevzkážete Ž~ žádnou výčitku, že vás tak dlouho mučila?“ Ž~ totiž bydlela daleko za městem u hřbitova, proto odjížděla z práce již v šest hodin. Ty dvě hodiny na oběd brala až večer. My ostatní jsme pracovaly od osmi ráno do osmi večer.

    „Teto S~, Ž~ moc dobře ví, že když jsem nastoupila, gáži mi dali předem, neb neměla jsem co jíst. Ž~ ví, že živím matku a že odcházím z obchodu bez groše. Budiž! Řekněte Ž~, že za to, že mi nepřála pracovat u A~ského, nic horšího jí nepřeju, než aby ona nadosmrti prodávala mýdlíčka. A i její děti a vnuci! To stačí.“

    Všichni se zamyslili nad tou mou šalamounskou odpovědí, kterou jsem vyřkla, ač mi bylo teprve devatenáct let. A pokladní B~ povídá: „Nechápu vás, jak se můžete smát a radovat, když odcházíte s prázdnýma rukama a nevíte, co bude dál?!“

    „Pravdaže nevím, ale ještě jest tu Bůh! Nebo si snad myslíte, že střed světa je v obchodě A~ského? Svět je široký a v něm existuje spousta možností! A bude-li to Bůh chtít, tak je klidně možné, že já se budu vozit v kočáře a vy tu budete stále prodávat mýdlíčka. Já mám vyšší ambice, než jen celý život prodávat navoněná mýdlíčka.“

    To vyvalovaly oči, když jsem za dva roky nato opravdu jezdila v kočáře! Nenamluvil si mě totiž nikdo menší než prezident a zakladatel polského klubu „Ognisko“ dr. Č. I. Ch~ski. Když manžel velel rozsvítit a ukazoval mi klubový divadelní sál a jeviště, v tmavé chodbě na nás narazil pan D~ski, dodavatel A~ského. Úžasem couvnul, když viděl, koho to vede prezident pod paží! Až se vzdálil, tak jsem podotkla: „To je dobře, že mě viděl. Zítra budou v obchodě A~ského všichni vědět, že se vozím v kočáře. A ty zlé budou prskat vzteky!“

    Při odchodu z obchodu ani mě nenapadlo, že mým nastávajícím bude zrovna dr. Ch~ski — ač jako čtrnáctiletá chudá gymnazistka docházela jsem k manželům Ch~ským na obědy. Já to myslela všeobecně! Chudák doktor ovdověl v roce 1910. Sblížila nás válka a jeho srdeční nemoc — měl anginu pectoris. Já se stala jeho žačkou na ošetřovatelském kurzu a hned nato jeho osobní ošetřovatelkou. Byl mi vděčen, že jsem se stala věrnou strážkyní jeho zdraví. Jednou řekl: „Ty jsi jediný člověk, který mě viděl býti šťastným v manželském svazku.“

    Teprve v tomto přístavišti klidu a blahobytu — již jsem nemusela hladovět — začal můj rozum vydávat své květy ducha!

    V jednadvaceti letech jsem objevila, že zdravé vlasy prodlužují život člověka. Nyní zároveň mohu říci, že pleš jest bezesporným mostem k srdeční i mozkové mrtvici. A to jest velmi vážná věc, poněvadž vlasy určují chemismus těla — hospodaření s vápníkem a vitamíny —, vlasy určují mechaniku světelných mikroorganismů, o nichž medicína nemá ponětí — jako před Pasteurem neměla ponětí o bakteriích —, a vlasy také určují zdraví srdce, a tím i délku lidského života. Toto jest nový úsek vědní, vlévající světlo do nejtěžších problémů vědy — včetně rakoviny, resp. příčin jejího vzniku — který já mám v malíčku, protože mám vysoce vyvinutý smysl pro záření života vůbec.

    Že světelné mikroorganismy existují jako samostatný stát ve státě buněčném, na to mám obrázkový důkaz ze žurnálu Signál, pořízený při tisícinásobném zvětšení. Proč je jen světová lékařská věda tak nejednotná?! V jednom státě se to tiskne veřejně — jistě proto, aby vědci celého světa drželi krok s pokrokem vědy — a v sousedním státě se za tentýž objev, objevený jiným způsobem než jest způsob oficiální, odsuzuje na doživotí do blázince! To udělali mně za to, že jsem objevila světelné tělo, prolínající každý náš atom, bez něhož se zastavuje srdce.

    Na jedné lékařské přednášce byl vysmíván Mesmer. Zastala jsem se ho a řekla, že podstata života jest elektromagnetická. Avšak přednášející řekl, že dodnes se nevěří, že život jest elektromagnetický. Přitom sami lékaři zaznamenávají elektrické proudy vycházející z mozku!

    V měsíčníku Karavana z 1. února 1949 stojí: „Nervy přenášejí pocity do mozku rychlostí nejvýš 100 m/s, což značí rychlost 360 km/h.“ To je přece rychlost elektrická! Tamtéž se zároveň píše: „Elektrický úhoř dokáže dát elektrickou ránu o napětí až 500 voltů.“ No, co k tomu dodat!

    Za mé objevy, učiněné bez univerzitního vzdělání a bez vědeckých přístrojů — pouze silou mého myšlení —, mělo by mně být uděleno nejvyšší vyznamenání. A mne zatím stále vedou v evidenci „bláznů“! A necítí čestnou povinnost rehabilitovat mne od nezákonného lžirozsudku, který jest vyloženě bezprávní. Za to budou platit předčasnou smrtí na mrtvici mozku a srdce, anebo na rakovinu.

    Jelikož vidím více než ostatní lidé — jak to o mně řekl doc. dr. Fořt —, je pochopitelné, že také vím více — ve svém novém oboru vědním —, než ví ostatní. Objevila jsem tajemný svět říše světelné v nás s jeho jemnou mechanikou života, která se dá i zfilmovat. Objevila jsem oběh světelný! Tím se objasňuje lékařská záhada, jak se bolest promítá, i když tu není žádných viditelných cest. Jsou tu totiž neviditelné cesty světelné, které jsem objevila. William Harvey objevil oběh krevní, ale bez oběhu světelného krev umírá a srdce se zastavuje.

    Kdo má tak široký rozhled o tajemstvích života, ten nalézá ve slovech Leonarda da Vinci, které napsal před více než čtyřmi sty lety, tu nejmodernější biologii — dosud medicíně neznámou, jako jest jí neznám život sám. Chci pro dnešní vědu vyzvednout z hlubin věků věčné a neměnné vědecké pravdy a podat je srozumitelně modernímu pojetí. Chci slovy Leonardovými nesmírně obohatit naši generaci. Chci nevšední moudrostí Leonardovou předejít evropské válce — třetí světové válce —, a tím zachránit bílou rasu od zániku.

    Jsem jedinou nositelkou proroctví umírajícího vědce, doc. dr. Č. I. Ch~ského, prosektora Nové nemocnice v Oděse, který 23. května 1916 předpověděl druhou světovou válku, pochod na Berlín a druhé stěhování národů čili žlutou potopu. On řekl doslova, „Nemysli, že půjde jen vojsko. Nikoliv! Půjde celý národ s vozy, dětmi a dobytkem. Půjde nezadržitelně jak lavina. Vše zpustoší na své cestě a nebude ušetřena žádná bílá tvář,“ a poté umlkl.

    Zamyslila jsem se nad tím, jak budu zavražděna kulí, mečem či bodlem. Pochopil, na co myslím a řekl: „Vykonáš veliké věci na Zemi!“ To byla jeho poslední slova.

    Překvapena tímto jeho výrokem, myslela jsem: „Chtěla jsem sice pracovat vědecky, ale jak já to nyní dokáži? Můj drahý choť a mecenáš mi umírá a já tu zůstávám sama, slabá žena, sotva třicetiletá. Jak já si jen poradím?“

    Avšak mou „univerzitou“ stal se další krutý osud!

    Dr. Č. I. Ch~ski vyřkl celkem sedm proroctví, z nichž prvních šest se naplnilo s úžasnou přesností. Například řekl: „Já umřu a pro tebe přijde mladík z cizí, daleké země. Pojme tě za ženu a odveze tě do té své země. Ne, že bych ti nepřál lásky — jsem toho dalek —, ale ten mladík bude tě tak strašlivě mučit a mučit, až tě…,“ a umlkl.

    Měla jsem za to: „… až tě umučí.“ Ale nechtěl mi asi říci: „… až tě dá do blázince.“ Snad z vyšší moci nesměl mi to prozradit, aby se můj osud naplnil?!

    Pak dodal: „Když on tě bude tolik mučit a mučit, věř, lehčeji by se mi umíralo, kdybych mohl tvůj osud změnit.“

    Byla jsem tím pohoršena a protestovala jsem, že se vdávat znovu nebudu. „Proč mi to říká?!“

    On se na mě přísně podíval a pravil: „Mlč, já ho vidím!“

    Před majestátem smrti jsem se neodvážila dále se příti!

    Toho času byl Karel S~ v kostromské gubernii zajatcem, avšak můj umírající choť ho přec jasně viděl. Ačkoliv ležel na smrtelné posteli v Oděse! On ale viděl i Karlovy budoucí zlé činy — až do 21. října 1941, kdy dal mě Karel odvézt do blázince — čili viděl události o čtvrt století napřed. I více!

    Co se ještě stane? O tom až později!

    Z výše uvedeného jest očividně zřejmé, že věda se ještě ani dost málo nepřiblížila bezesporným skutečnostem, které v univerzu existují jako neměnný zákon. Legionář Karel S~ opravdu mě přivezl do té své země a opravdu mě nepředstavitelně mučil celých pětadvacet let!

    Po přečtení obou knížek — Leonardo da Vinci I., II. od Merežkovského — umínila jsem si, že vypíši drahocenná slova, která jinak zapadnou bez užitku. Tisíce a tisíce lidí četli ty dvě knížky, avšak ani jeden člověk nedetekoval v nich perly nejvyšší lidské moudrosti. S výčitkami svědomí jsem se denně dívala na ty knihy, že se do toho dám, ale srdeční indispozice a nával nových témat, která jsem musela po nocích dávat na papír, způsobily, že jsem se k tomu nedostala. Proto kéž by mi nyní bylo popřáno alespoň měsíc či dva času, abych z nich vypsala všechny zásadní vědecké pravdy.

    Toto mé zdržení ve skutečnosti způsobila moje chudoba a ignorance těch, kteří by mi měli pomáhat v mé vědecké práci. Správně by se mi mělo vyjít vstříc tím, že by se mi zapůjčil psací stroj a dcera by mi to opsala za normální poplatek od stránky. Zdarma mi to dělat nebude! Jinak budu opět nucena nastavovat noci a mučit i nadále své již tak zmučené srdce — po téměř čtyřicetiletém utrpení v šedesáti dvou letech. Vždyť nikdo ze současníků není tak povolán objevovat biologickou pravdu jako já!

    V československé Ústavě se praví, že vědecká práce jest chráněna zákonem a že vědeckým pracovníkům se finančně umožňuje výzkum. V mém případě se ani jedno, ani druhé neděje! Já ta Leonardova slova nepotřebuji pro sebe — já vědění mám v malíčku —, já je jen potřebuji zaznamenat pro nevěřící Tomáše. Každý průkopník nového úseku vědního zakusil mnoho výsměchu a pronásledování za opovážlivost svých nových myšlenek, ale tak krutě, jak se mnou se žádným nejednali. Aby za velkolepé objevy odsoudili člověka na doživotí do blázince! Byli tak zaslepení zlobou, že neviděli, že obětavě pracuji na imunitě vůči rakovině již čtyřicet let.

    2. května 1519 Leonardo da Vinci zemřel, ale jeho nesmrtelné výroky v nejmodernější biologii — dosud medicíně neznámé — byly pronášeny již někdy roku 1472 a výše, neb se narodil 1452. Tedy zhruba před 500 lety! Leonardo věděl z biologie více, než vědí biologové dvacátého století. Má genialita spočívá v umění objevovat tyto biologické pravdy a zachovat je na věčné časy celému lidstvu. Ne jako muzeální unikum, ale jako živou, omlazující, novou vědu o člověku!

    V každé knize najde se věta, která převyšuje cenu knihy. Je ale také třeba umět číst mezi řádky! Přesněji řečeno, ihned tvořit komentáře dokonalejší než to čtené, neboť myšlenky rodí myšlenky. U mne to tak je! Čtu-li něco nedomyšleného k absolutním pravdám, zdokonaluji to pod zorným úhlem nové vědy o člověku. Stát by mě tedy neměl mořit hlady — upřením mi téměř půl penze bez zákonného důvodu —, ale měl by mi dát zvláštní zaměstnání hledati perly moudrosti i zašlých věků i doby moderní, která — i při vší své dobré vůli — tone v polopravdách.

    Žijeme v době paradoxů! Například stále se zoufale hledá elixír života, ale zároveň se lidé panicky bojí těch elixírů života, jimiž žijeme — tj. vzduchu, větru, slunce, deště a kosmického záření. Dokonce se bojí uranu vysílaného sluncem, zapomínajíce na to, že veliký matematik a chemik vesmíru zamíchal všechny elementy tak, aby sloužily člověku a nezabíjely ho. Že mám pravdu, toho důkazem jsou stromy staré šest až patnáct tisíc let! Tedy úsudek vědců o kosmickém záření jest chybný, neb kosmické záření jest i nejskvělejším elixírem života i zároveň nejdokonalejší a neškodnou dezinfekcí. A tak je to ve všem, co čtu! Chybí tu kontrolor pojmů, a tím kontrolorem jsem já. Divíte se, jak jsem k tomu dospěla? Čtyřicetiletou vědeckou prací!

    Já mluvím řečí tak moudrou a prostou,

    Já jenom mluvím a lidé v krásu rostou.

    (díl I., str. 64)

    Giovanni se díval a myslil: „Tak vida, kdo je Leonardo! A já jsem ještě pochyboval, málem uvěřil klevetě. Člověk, který vytvořil tohle — bezbožník? A kdopak potom z lidí je Kristu blíže nežli on!“

    Proroctví o mém osudu se naplňuje!

    Když jsem poznala Karla S~ v Oděse, byla jsem unešena jeho světlým zjevem, který, jak se mi zdálo, měl míti všechny ctnosti ušlechtilé duše. Chtěla jsem míti děti s plavými vlásky, tudíž to byl ideální typ, kterého jsem hledala. A zatím to byl albín! Měl kůži na hřbetě rukou tak bílou jako vařená slepice a ta bělost za dvacet pět let přešla v nevyléčitelnou ceratózu. Duševně byl nejnecitelnější sadista a násilník. Bil mě za lásku! Měl nenormální představy. Nesnesl vidět mě veselou. Vždy mě křivdami rozplakal tak, že mi popraskaly krevní cévy kolem očí až k obočí — stejně tak daleko i dolů —, že vypadaly jak krevní pihy, a než se to vše vyhojilo, znovu začal mě obviňovat z věcí nespáchaných. A když ve mně žralo rozhodnutí vyhodit ho z bytu, četl mé myšlenky, postavil se do pokorného postoje a s nejroztomilejším úsměvem řekl: „Odpusť mi, Katušinečko, byl jsem hloupý!“

    Když mé utrpení trvalo již léta, byly tu dvě děti a já žila v Praze — tj. v daleké cizině —, zeptala jsem se ho: „Proč mi to děláš?“

    „Protože moje matka říkala, že Panenka Marie se nikdy nesmála.“

    „Ale vždyť já nejsem Panenka Marie!“

    Na to mi opáčil: „Já chci, aby moje žena byla jako Panenka Marie, pokorná a tichá! A v posteli, aby byla ta největší svině.“

    „No, to tedy odpusť, ale já nedovedu býti ani jedno, ani druhé. Jsem jenom člověk!“

    On chtěl, aby žena, která se mu oddává, byla úplně bezmocná oběť. Proto mě nejdřív mučil a potom se chtěl milovat, když ve mně všechno bolelo a byla jsem chorá i neměla nejmenší touhy. Tak mě znásilňoval a zároveň mi vytýkal, že ho nemám ráda! Byl blázen, poněvadž žádal nemožné.

    Strašlivě mi záviděl dar slova, přičemž jednou mi řekl: „Co bych za to dal, kdybych dovedl tak jako ty za chvíli vytrousit z rukávu skvělý článek o dvou tisících slovech bez jediného škrtu — bez knih, jen z hlavy.“

    Jindy zase povídá zlostně: „ Buď ráda, že nežiješ ve středověku, poněvadž by tě za tvé nové myšlenky upálili na hranici jako čarodějnici.“

    A já připodotkla: „A ty bys byl první, kdo by mě udal inkvizici!“

    V tu dobu jsem ještě nevěděla, že již od roku 1920 usiloval o to, aby mě dal na doživotí do blázince. Mé dílo chtěl vydávat za své! Zapomněl ale na to, že by ho nedovedl obhájit před celosvětovým vědeckým fórem, poněvadž sám mu ani za mák nerozuměl. Byl dokonce tak podlý, že chtěl — když již jsem byla zavřená v ústavu a směla si psát, co je mi libo —, abych veškeré své články posílala po dceři jemu.

    V roce 1940 jednou mi řekl: „Katuško, ukáže-li se vše to, co tvrdíš, pravdou, tak jsou povinni ti dát profesuru a katedru na univerzitě.“

    Avšak odborné kruhy věděly, že mi to patří a nedaly mi to! Raději mě zavřely do blázince a sobě tím napsaly ortel smrti. Poněvadž to nebyl soudní omyl, ale justiční zločin! Poněvadž četly četné mé články, které muž mi kradl a nosil je lékařům a soudcům, aby je poštval proti mně. Mám o tom důkazy!

    Asi měsíc před mým zavřením muž mi řekl: „V ústavu na Vinohradech říkali, že buď jsi výrazný génius, anebo blázen.“

    „Nemůžeš-li mi dokázat, že jsem blázen, tudíž jsem výrazný génius! Jak vidno, i mně neznámí lidé to poznali podle mých spisů, které jim donášíš.“

    Nijak to nekomentoval, ale za měsíc na to byla jsem v blázinci, protože zvítězila zrada vzdělanců a jejich řevnivost. A také protože opilý policajt chytal mě za ňadra a jeho ruce svezly se i do klína. Pobouřeně jsem uskočila a on na to, „Tak vy nedáte! Dobře, tak se to na policii zařídí,“ řekl výhružně a vzteky odešel.

    Myslela jsem: „Co ty, pologramotný chlape, můžeš zařídit?!“

    A zařídil! O půl jedenácté večer přijel se záchrankou a natošup byla jsem v Kateřinkách. Když si mě odváželi — bylo to 21. října 1941 —, tak můj muž mě vyprovázel slovy: „Já jsem již v roce 1926 měl v kapse papír opravňující mě tebe dát do blázince.“

    „Ničemo,“ problesklo mi hlavou, „tedy před patnácti lety, kdy E~ bylo osm a půl a N~ šest, chtěls ty ubohé děti připravit o matku a domov!“

    Stále přemýšlel jak naše dvě děti dát do sirotčince. A sám pan štábní kapitán bez zaměstnání — byl načas prodavačem bot u Bati, dostal housera, pohádal se a dostal výpověď — odjel na „čtrnáct dní“ do Vysokého Mýta k rodičům. Zůstal tam od podzimu 1926 do Velikonoc 1931! Dokud ho vlastní sestry nevyhnaly, i když jim dělal čeledína a vařil i jídlo prasatům. Mne zatím nechal v Praze s dětmi žít za 500,- Kč měsíční podpory. Slovy „pět set korun měsíčně“! Byl bez zaměstnání 12 let. Dvanáct let! Přitom děti chtěly jíst. Byla jsem ženou štábního kapitána a záviděla jsem příjmy domovnici, která neměla děti.

    Navíc, když ještě pracoval u Bati, věděl, že Baťa prohlásil, že dá ženě s nejdelšími vlasy vilu. Dozvěděla jsem se to čirou náhodou v prodejně po Karlově smrti. Přitom já měla husté vlasy v barvě ryzího zlata, dlouhé 205 cm! Jistě bych tu vilu dostala, ale Karel mi to neřekl. Záviděl mi i ty vlasy!

    Když odešel od Bati, tak mi později řekl, že mu nabízeli místo redaktora ve Zlíně, vilu a auto. A on to odřekl a mně zase nic nepověděl.

    „Proč?“

    „Protože nedovedu psát jako ty.“

    „Všechno bych psala já a nikdo by to nemusel vědět. Měli bychom spolu malé tajemství a rázem bylo by po bídě.“

    Karel byl štábní kapitán, ale gáži měl roťáka — tj. něco přes 1.000 Kč —, protože nebyl aktivní. Když v roce 1920 vyšel rozkaz, aby se zálohy daly aktivovat, první podal žádost o aktivování a byl přeložen do Chebu. Referent ty papíry ale tak dlouho držel v zásuvce, až přišla restrikce. Zpátky z Chebu mi pak Karel přijel nemocen na těžkou TBC, zhubl o 12 kg a byl bez místa. Dali mu směšnou penzi 740 Kč. Na těžce nemocného a čtyřčlennou rodinu! Nadlidským úsilím a sebeobětováním jsem ho tehdy znovu uzdravila — jako jsem ho již z TBC uzdravila v Oděse roku 1918, kdy mu pleura přirostla k žebrům. To poznal rentgen v Praze. Až za sedm měsíců od Nového roku si na něj Ministerstvo národní obrany vzpomnělo a poslalo mu rozkaz jeti na ozdravný pobyt. Jel tam již coby zdravý-nemocný na pouhé tři měsíce. Až v roce 1934 opět nastoupil službu do kanceláře s tím malým platem. A když přišel Hitler, tak byl krátký čas tajemníkem na Ministerstvu sociální péče. A pak šel do penze.

    Bídu jsem měla celý život a mám ji až dosud nezaviněně! Úřady namísto, aby mi daly penzi 1.750 Kč měsíčně, daly mi směšných 1.000 Kč. K tomu jsem měla už jen 400 Kč z vkladu, což byly mé peníze ještě z Oděsy. V roce 1950 ale vklad došel. Dvakráte jsem prosila o zvýšení penze, marně! Proč jenom nemám právo na lidštější život?!

    Zatímco se Karel schovával před zodpovědností u rodičů, vydělávala jsem pronájmem dvou pokojů a pěstěním vzrůstu vlasů — bohužel jen u dvou pánů. Jeden z nich vytrval rok a nové vlasy na pleši byly v poloviční hustotě. Byl ochoten dát se ověřit na klinice, ale asistentka dr. Šembergera chtěla zvědět čím a jak se to dělá, tak z toho sešlo. A ten ničema Karel dal do mého chorobopisu brožuru, jíž hlásím, že zahajuji pěstění vzrůstu vlasů na pleši po šestnáctiletých pokusech. To je „corpus delicti“! Měla jsem se dvěma dětmi asi raději mřít hlady, abych se slavnému soudu zachovala?!

    Slyšela jsem nedávno cosi z rozhlasu, že vdovy po prvorepublikových důstojnících nemají právo na vyšší penzi, protože prý tito důstojníci týrali vojáky. V mém případě je to obráceně! Karel s lidmi jednal jak anděl, aby nikdo neuvěřil, že je Mefisto a mučí svou vlastní ženu. Jednou mi řekl: „Člověk, aby se měl dobře, musí být tak podlý, aby se to lidem zdálo až neuvěřitelné.“

    Jedné ze svých četných milenek prozradil: „Já ženu dám do blázince.“

    A ona tomu nechtěla věřit: „Ale jděte, pane S~! Vy jste takový anděl, vy přece nejste schopen něčeho podobného.“

    On potřeboval alibi, poněvadž chtěl vraždit! Dvacet let mi vyhrožoval, že mě zabije. Nutil mě k sebevraždě, když naše holčičky byly ještě v předškolním věku. Chladnokrevně mě tehdy instruoval: „Děti pošly k R~ na Žižkov a sama vezmi dva kotlíky, přeřež si žíly a stoč ruce, aby krev stékala do kotlíků a nestříkala po stěnách.“ Stěn mu bylo líto! Co tomu řekne psychiatr?

    A tak i v komunistickém státě se úřaduje postaru! Všechny ženy důstojníků jsou naházeny do jednoho pytle, ač já byla ta největší oběť mužovy zvůle a zvůle nepoctivých soudců a lékařů. Soudce mě vůbec neviděl, poněvadž mě nepozval k stání — o jeho konání jsem vůbec nebyla zpravena —, a přesto napsal v rozsudku, že podle jeho „pozorování“ soudí, že jsem blázen. A to má zůstat beztrestné? Ostatně i Leonarda da Vinci — největšího člověka, vědce a umělce — nazvali „bezbožníkem“.

    Můj první choť, dr. Č. I. Ch~ski, mi jednou řekl: „A pomni, že vědec musí být zbožný. Nebude-li zbožný, pravda mu bude unikat jako voda mezi prsty a nedokáže ničeho vskutku velikého.“

    Měl pravdu, neboť i dílo Leonarda i má vlastní práce jeho slova jen potvrzují! Ty, kdo se rouhají Bohu, Bůh duševně oslepí a oni nechápou tajemství života a smrti. I při svém univerzitním vzdělání! Jsou syny smrti! A mne takoví rouhači prohlásili za blázna.

    (díl I., str. 328-331, 333-338)

    Starý doktor scholastiky si vyžádal slovo, a když mu bylo uděleno, poznamenal, že se spor vede nesprávně, neboť platí jedno z dvojího: buď spadá otázka o zkamenělých živočiších do nižší, „mechanické“ vědy, vzdálené metafysice, a pak o ní nemůže být řeči, jelikož se tu nesešli proto, aby se přeli o předmětech nefilosofických; nebo se vztahuje ku pravé, vyšší vědě — k dialektice; v tom případě musí také býti o ní uvažováno dle pravidel dialektiky a povýšiti úvahy na čisté myšlení.

    „Vím,“ pronesl Leonardo s ještě pokornějším a ještě více nudu jevícím vzezřením, „vím, co chcete říci, messere. Také jsem o tom mnoho přemýšlel. Ale to všecko není takové!“

    „Není takové?“ ušklíbl se stařec a jako by se byl celý naplnil jedem. „A když to není takové, messere, osviťte nás, buďte tak dobrý, poučte nás, co tedy podle vašeho je takové?“

    „Ach ne, nechtěl jsem vůbec… Ujišťuji vás… Já jen o ulitách… Já, vidíte, myslím… Zkrátka, není vyšších a nižších věd, ale je jediná, vyplývající ze zkušenosti…“

    „Ze zkušenosti? Podívejme se! Nu, a jak pak, dovolte, jak pak metafysika Aristotelova, Platonova, Plotinova — všech starověkých filosofů, kteří uvažovali o Bohu, o duchu, o podstatách — snad nemyslíte, že to všecko…?“

    „Ano, to vše není věda,“ namítl klidně Leonardo. „Uznávám velikost starých, ale ne v tom. Ve vědě šli lživou cestou. Chtěli poznat, co je poznání nepřístupno a přístupné přehlédli. Zamotali sebe a jiné na mnoho století. Neboť, uvažujíce o předmětech jichž nelze dokázati, nemohou lidé dospěti ke shodě. Kde není rozumných důkazů, zaměňují je křikem. Ale kdo ví, tomu netřeba křičeti. Slovo pravdy je samojediné, a když je vysloveno, musí umlknouti všechen křik proucích se; pokračují-li však, znamená to, že ještě nejsou u pravdy. Což se v matematice hádají o to, je-li dvakrát tři šest či pět? Rovná se součet úhlů v trojúhelníku dvěma pravým nebo nerovná? Nemizí-li tu všeliký rozpor před pravdou, takže její vyznavači se jí mohou kochati v pokoji, čehož nikdy nebývá v pochybných sofistických vědách?...“

    Chtěl ještě něco dodati, ale pohlédnuv na tvář soupeřovu, umlkl.

    „Nu, tak jsme se domluvili, messere Leonardo!“ ušklíbl se ještě jedovatěji doktor scholastiky. „Věděl jsem ostatně, že my si spolu porozumíme. Jediného nemohu pochopiti — už mi starému odpusťte. Jakpak to? Je-li možno, že by všecky naše poznatky o duši, o Bohu, o záhrobním životě, nepodléhající přirozené zkušenosti, „nedokazatelné“, jak jste se sám ráčil vyjádřiti, ale potvrzené nezvratným svědectvím Písma Svatého…“

    „Toho nepravím,“ zarazil ho Leonardo zamračiv se. „Knihy Bohem vnuknuté nechávám mimo spor, neboť jsou vyšší pravdou…“

    Nedali mu dokončiti. Nastal zmatek. Jedni křičeli, druzí se smáli, třetí, vyskakujíce z míst, obraceli se k němu s hněvivými tvářemi, čtvrtí, krčíce pohrdlivě rameny, se od něho odvraceli.

    „Dosti! Dosti!“

    „Dovolte mi námitku, messerové!“

    „Ale jaképak je tu namítání, dovolte!“

    „Nesmysl!“

    „Prosím o slovo!“

    „Platon a Aristoteles!“

    „Celá ta věc nestojí za snědené vejce!“

    „Copak tohle se smí? Pravdy naší svaté matky církve!“

    „Kacířství, kacířství! Bezbožnost…“

    Leonardo mlčel. Jeho tvář byla tichá a smutná. Viděl svou osamocenost uprostřed těchto lidí, pokládajících se za sluhy vědy; viděl nepřeklenutelnou propast, dělící ho od nich a cítil hněv ne na své protivníky, ale na sebe, že neuměl včas pomlčeti, uhnouti ze sporu; za to, že ještě jednou nesčíslným zkušenostem napříč se dal zmámiti nadějí, že stačí odkrýt lidem pravdu, aby ji přijali.

    Vévoda s velmoži a dvorními dámami dávno již ničemu nerozuměje, přece sledoval spor s velikým potěšením.

    „Výborně!“ radoval se, mna si ruce. „Skutečná srážka! Podívejte se, madonno Cecilie, hnedle se seperou! Stařeček támhle vylézá z kůže, celý se třese, hrozí pěstmi, strhl čepici a hází ji. A ten černý, ten černý za ním — pěnu má u úst! A proč, když se pováží? Pro nějaké zkamenělé ulitky. Podivný národ tihle učenci! Bída je s nimi, věru! A ten náš Leonardo, jaký je! Ještě se stavěl, jako by neuměl pět napočítat…“

    A všichni se smáli, těšíce se ze zápasu učených jako ze zápasu kohoutů.

    „Půjdu já si chránit svého Leonarda,“ pronesl vévoda, „sic ho červené čepice dočista uklovají!“

    Vstoupil v zástup zatvrzelých protivníků a oni zmlkli, rozestoupili se před ním, jako by se byl uklidňující olej rozlil na rozbouřené moře: stačil jediný úsměv Morův, aby byla smířena fysika s metafysikou.

    Vyzývaje hosty k večeři, doložil s blahovůlí: „Nu, signorové, pohádali jste se, pohorlili, a dosti! Je třeba se též posilniti. Pěkně prosím! Soudím, že moji vaření živočichové z Adriatického moře — dobře, že ještě nevyschlo — vzbudí méně sporů, nežli zkamenělí živočichové mezera Leonarda.“

    (...)

    Po večeři se hosté rozešli. Jen malou vybranou společnost pozval vévoda do příjemného, útulného pokoje, kamž přinesli vína a ovoce.

    „Ach, výborně, výborně!“ tonula donsella Ermellina v nadšení. „Nikdy bych nebyla uvěřila, že je to tak zajímavé. Přiznávám se, myslila jsem: to bude nuda. A ono je to lepší než každý ples! S radostí bych každý den byla přítomna takovým učeným zápasům. Jak se na Leonarda rozzlobili, jak začali křičeti! Škoda, že mu nedali dokončiti. Tak jsem si přála, aby vypravoval něco o svém čarodějnictví, o nekromantii.“

    „Nevím, je-li to pravda, snad se jen tak žvaní,“ pronesl jistý starý velmož, „že prý si Leonardo vytýčil v mysli tak kacířské mínění, že nevěří ani v Boha. Oddav se přírodním vědám, myslí, že je daleko lépe býti filosofem nežli křesťanem…“

    „Nesmysl!“ rozhodl vévoda. „Znám ho. Zlaté srdce. Vychloubá se jen slovy, ale ve skutečnosti neublíží ani bleše. Povídají: nebezpečný člověk. Pane, to si našli koho se bát! Otcové inkvisitoři si mohou křičeti co hrdlo ráčí, já svému Leonardovi nikým nedám ublížit!“

    „A potomstvo,“ pronesl s uctivou úklonou Baltasare Castiglione, skvělý velmož Urbinského dvora, jenž přijel na návštěvu do Milána, „potomstvo bude vaší výsosti za to vděčným, že jste zachránil tak nevšedního, možno říci jediného na světě umělce. A přece je škoda, že zanedbává umění, naplňuje si hlavu takovými podivnými myšlenkami, takovými nehoráznými chimérami…“

    „Máte pravdu, messere Baltasare,“ přisvědčil Moro. „Kolikráte jsem mu říkal: zanech té své filosofie! Nu, ale vždyť víte, umělci jsou už takový národ. Ani na ně nelze klásti požadavků. Divní patroni!“

    „Zcela správně se vaše jasnost ráčila vyjádřiti!“ ujal se slova druhý velmož, hlavní komisař solných daní, jemuž se již dávno chtělo vypravovati něco o Leonardovi. „Právě divní patroni! Takového něco si někdy vzpomenou, že prostě stojíš ohromen. Přišel jsem nějak onehdy do jeho dílny — alegorický nákresek jsem potřeboval na svatební skříňku.

    „Což,“ povídám, „je mistr doma?“

    „Ne, odešel, je velmi zaměstnán, ani objednávek nepřijímá.“

    „A čímpak,“ ptám se, „je zaměstnán?“

    „Zkoumá tíži vzduchu.“

    Myslil jsem si tehdy: tropí si ze mne žerty. Ale potom se setkám se samotným Leonardem.

    „Což, pravda-li, messere, že prý zkoumáte tíži vzduchu?“

    „Pravda,“ povídá a na mne se podívá jako na hlupáka.

    Tíže vzduchu! Jak se vám to líbí, madonny? Kolik liber, kolik gramů obsahuje jarní vánek…“

    „Copak ještě tohle!“ poznamenal mladý komoří s náležitě tupou a sobělibou tváří. „Ale já tuhle jsem slyšel, že vynalezl takovou loďku, která jede proti proudu a bez vesel!“

    „Bez vesel? Sama od sebe?“

    „Ano, na kolech, silou páry.“

    „Loďka na kolech! Snad jste si to právě sám vymyslil…“

    „Cti se vám mohu zaručit, madonno Cecilie, slyšel jsem to od fra Lucy Pacioliho, jenž viděl nákres stroje. Leonardo soudí, že v páře je taková síla, že jí možno uvésti do pohybu nejen loďky, ale celé koráby.“

    „Tak vida, vida, vidíte, říkala jsem to — to právě je černá magie, nekromantie!“ zvolala donsella Ermellina.

    „Inu, divný, divný patron, proč bychom si to neřekli,“ uzavřel vévoda s dobrodušným úsměvem, „ale přec ho mám rád: s ním je veselo, nikdy se neznudíš.“

    (...)

    Vraceje se domů, šel Leonardo tichou ulicí předměstí Vercelské brány. Po jejích stranách škubaly kozy trávu. Opálený chlapec v hadrech hnal před sebou prutem hejno husí. Byl jasný večer. Jenom na severu, nad neviditelnými Alpami se kupily těžké, jako kamenné mraky, vroubené zlatem, a mezi nimi na bledém nebi zářila osamělá hvězda.

    Vzpomínaje dvou zápasů, jichž byl svědkem — zápas zázraku ve Florencii, zápas vědy v Miláně —, přemýšlel Leonardo o tom, jak jsou různé a zároveň si podobné — jako dvojníci.

    Na kamenných schodech, přilepených zvenčí k vetchému domku, jedlo šestileté děvčátko režnou placku s pečenou cibulí.

    Zastavil se a zavolal je. Podívalo se na něho bázlivě; potom, nabyvši důvěry z jeho úsměvu, usmálo se samo a sešlo, stoupajíc zvolňounka hnědýma, bosýma nožkama po schodech, politých kuchyňskými pomyjemi s vaječnými a račími skořápkami. Vyňal z kapsy pečlivě do papíru zabalený pocukrovaný a pozlacený pomeranč, jeden z pamlsků, jaké se podávaly u dvora: často si je bral ze stolu a nosil v kapse, aby je mohl rozdávati na svých procházkách dětem ulice.

    „Zlatý!“ zašeptalo děvčátko. „Zlatý míč!“

    „To není míč, to je pomeranč. Jen ho okus, uvnitř je sladký.“

    Neodhodlávajíc se okusiti, prohlížela nevídaný pamlsek s němým nadšením.

    „Jak ti říkají?“ zeptal se Leonardo.

    „Maja.“

    „A víš-li pak ty, Majo, jak kohout, kozel a osel šli chytat ryby?“

    „Nevím.“

    „Chceš-li, já ti to povím?“

    Hladil ji po zcuchaných, měkkých vlasech svou něžnou, dlouhou a úzkou, jako dívčí rukou.

    „Nu, pojďme, sedněme si. Počkej trochu, měl jsem ještě anýzové pokroutky. Protože vidím, Majo, že ty se do zlatého pomeranče nepustíš.“

    Jal se hledati v kapse.

    Na zápraží se objevila mladá žena. Pohlédla na Leonarda a Maju, kývla přívětivě hlavou a usedla ke kolovratu.

    V patách za ní vyšla z domu shrbená stařenka s právě tak jasnýma očima, jaká měla Maja — patrně její babička.

    Pohlédla také na Leonarda a náhle, jakoby poznavši ho, spráskla ruce, sklonila se k přadleně a řekla jí cosi do ucha: ta vyskočila a křikla: „Majo, Majo, pojď honem!“

    Děvče váhalo.

    „Tak přec pojď, darebnice! Jen počkej, já ti…“

    Polekaná Maja vyběhla po schodech. Babička jí vytrhla zlatý pomeranč a hodila ho přes zeď na sousední dvůr, kde chrochtaly svině. Děvče se dalo do pláče. Ale stařena mu cosi zašeptala, ukazujíc na Leonarda. Maja v tu chvíli ztichla a pohlédla na něho široko rozevřenýma očima, plnýma hrůzy.

    Leonardo se odvrátil, sklopil hlavu a mlčky, rychlým krokem odcházel.

    Pochopil, že ho stařena znala, slyšela, že je čaroděj a myslila, že může Maju uhranouti.

    Odcházel od nich jako by prchal, v takovém zmatku, že hledal dále v kapse nepotřebné již anýzové pokroutky, usmívaje se neuvědomělým, provinilým úsměvem.

    Před těmato ulekanýma, nevinnýma očima dítěte se cítil osamělejším než před zástupem lidu, chtějícím ho zabíti jako bezbožce, než před shromážděním učenců, vysmívajících se pravdě jako blábolení šílencovu: cítil se tak dalekým od lidí jako osamělá večerní hvězda na beznadějně jasném nebi.

    Vrátiv se domů, vstoupil do pracovny. Se svými zaprášenými knihami a vědeckými přístroji mu připadala šerou jako vězení. Usedl ke stolu, rozsvítil svíci, vzal jeden ze sešitů a pohroužil se do nedávno započatého zkoumání zákonů pohybu těles po nakloněné rovině.

    Matematika stejně jako hudba měla tu moc uklidňovati ho. I toho večera poskytla jeho srdci známé úlevy.

    Skončiv výpočet, vyňal z tajné zásuvky ve stole deník a levou rukou, obráceným písmem, jež bylo možno čísti jenom v zrcadle, poznamenal myšlenky, jež mu vnukl zápas učenců:

    „Lidé od knihy a od pera, žáci Aristotelovi, vrány s pavím peřím, hlasatelé a opakovači cizích prací zhrdají mnou, objevitelem. Ale mohl bych jim odpovědět jako Marius římským patriciům: krášlíce sebe díly cizími, nechcete mi ponechati ovoce mých vlastních.

    Mezi přírodozpytci a napodobovateli starých je právě takový rozdíl jako mezi předmětem a jeho odrazem v zrcadle.

    Myslí si, že nejsa od pera jako oni, nemám práva psáti a mluviti o vědě, poněvadž svých myšlenek nedovedu vyjadřovati, jak se patří. Nevědí, že má síla není ve slovech, ale ve zkušenosti, učitelce všech, kdo dobře psali.

    Nepřeje si a nedoveda opírati se jako oni o knihy starých, opru se o to, co je pravdivější než knihy — o zkušenost, učitelku všech učitelů.“

    Svíce hořela matně. Jediným společník jeho bezesných nocí, kocour, vyskočiv na stůl, lísal se lhostejně k němu předa. Osamělá hvězda zdála se nyní skly zaprášených oken ještě vzdálenější, ještě beznadějnější. Pohlédl na ni a vzpomenul Majiných očí, upřených na něho s nekonečnou hrůzou, ale nezesmutněl: byl opět vesel a pevný ve své osamělosti.

    Jen v nejtajnější hloubi jeho srdce, jíž si sám nebyl vědom, vřela jako teplý pramen pod korou ledu na dně zamrzlé řeky nepochopitelná hořkost, podobná hryzení svědomí, jako by byl skutečně něčím vinen před Majou — chtěl si odpustiti a nemohl.

    Další pozoruhodná pasáž dokazuje, jak již i žák Leonarda intuitivně vytušil, že vlasy mají svůj vlastní život.

    (díl I., str. 71)

    Ale nade vše překvapily Giovanniho vlasy [mony Kassandry]: suché, kypré, lehké, jakoby měly svůj vlastní život, (…)

    A vskutku mají! Věda je však prohlašuje za mrtvou hmotu.

    (díl I., str. 49)

    Laskavě přejel rukou [Leonardo] černou srst [kocoura]. Zapraskaly na ní jiskry. Kocour si podložil sametové tlapky, vážně se uložil, začal příst a upřel na pána nehybné, zelenavé zřítelnice, plné něhy a tajemství.

    Čím více budu vypisovat zajímavé věty, tím více bude jasné, kolika chyb se dnešní věda dopouští. A vlastně by se to mělo nazvat Leonardo da Vinci opravuje dnešní vědu či Leonardo da Vinci vnáší světlo do dnešní vědy a mělo by to vyjít knižně! Až bych vypsala vše podivuhodné a doplnila to svými komentáři, byla by to nová bible dvacátého století, která by lidem otevřela oči.

    (díl I., str. 39-40)

    „Nyní anebo nikdy,“ myslil Beltraffio. „Musím se rozhodnouti a říci, že chci vstoupiti do jeho dílny.“

    V tu chvíli Leonardo zastaviv koně, pozoroval let mladého sokola, jenž slídě po kořisti — kachně nebo čápu v bahnitých rákosištích Muniony — kroužil pod oblohou plavně a zvolna; potom padl střemhlav jako kámen, vržený z výše s krátkým dravčím skřekem a skryl se za vrcholky stromů. Leonardo ho provázel zrakem, neztráceje ni jediného obratu, pohybu a vzmachu křídel, otevřel k pasu přivázaný zápisník a jal se zapisovati — patrně pozorování při letu ptáka.

    Beltraffio zpozorovav, že drží tužku ne v pravé, ale v levé ruce, pomyslil: „levičák“ — a vzpomenul podivných slechů, šířených o něm — že prý Leonardo píše své práce obráceným písmem, jež možno přečísti jen v zrcadle, ne od leva napravo jako všichni, ale od prava nalevo, jako píší na východě. Říkali, že to dělá proto, aby skryl zločinné, kacířské myšlenky své o přírodě a o Bohu.

    „Nyní anebo nikdy!“ řekl si znovu Giovanni, a pojednou vzpomněl drsných slov Antonia da Vinci: Jdi si k němu, chceš-li zahubit svou duši: je kacíř a bezbožník.

    Leonardo mu s úsměvem ukázal na mandlový stromeček: malinký, slabý, osamělý rostl na vrcholku kopečku a téměř ještě holý, bojící se chladu, již se důvěřivě a svátečně obalil bělorůžovým květem, jenž zářil naveskrz protkaný sluncem a lepě se odrážel na modrém nebi.

    Ale Beltraffio nemohl se jím kochati. Bylo mu v srdci těžko a neklidno.

    Tu Leonardo jako by byl uhodl jeho smutek, s dobrou, tichou tvářností řekl slova, jichž Giovanni později často vzpomínal: „Chceš-li býti umělcem, zanech všelikého smutku a starostí mimo umění. Tvá duše ať je jako zrcadlo, jež obráží všechny předměty, všechny pohyby a barvy, samo zůstávajíc nehybným a čirým.“

    Jak jasnozřivá a následováníhodná slova!

    (díl I., str. 169-170)

    Právě dokončil [Leonardo] složitý výpočet. Vnitřní nutnost rozumu — zákon matematiky — opodstatňoval vnější nutnost přírody — zákon mechaniky: dvě veliká tajemství splývala v jedno ještě větší.

    „Nikdy nevytvořili lidé,“ myslil s tichým úsměvem, „nic tak prostého a krásného, jako jsou jevy přírodní. Božská nezbytnost nutí svými zákony, aby následky vyplývaly z příčiny nejkratší cestou.“

    V jeho duši byl známý pocit nábožného úžasu před nekonečnem, v něž nahlížel — pocit nepodobný žádnému z ostatních, lidem přístupných pocitů. Na okrajích vedle náčrtku stroje k vyzdvižení nejsvětějšího hřebu, vedle číslic a výpočtů napsal slova, jež v jeho srdci zněla jako modlitba: „Ó podivuhodné Tvé spravedlnosti, první Hybná Sílo! Tys nechtěla ni jediné síly zbaviti pořádku a vlastností nezbytných dění, neboť má-li hnouti tělesem na sto loktů a na dráze se vyskytuje překážka, velela jsi, aby síla nárazu způsobila nový pohyb, dostávajíc v náhradu za neuraženou dráhu rozličné postrky a otřesy — ó, božské nezbytnosti Tvé, Ty první Hybná Sílo!“

    I Leonardo chápal, že to, co nemůže učinit člověk, činí Bůh. A já pochopila, že stejně jako existují zákony fyzikální, tak existuje i justice nebes či tedy vesmíru — tj. zákon spravedlnosti čili odvety. A proto Ježíš říkal, že ten, od něhož pochází pohoršení, lépe by udělal, kdyby si uvázal kámen kolem krku a vrhl se do moře, neboť utrpení, které na něho čeká, jest mnohem horší smrti utopením. Ještě horší jest ale umírat na zauzlení — jak umíral Karel — a rakovinu.

    (díl I., str. 173-176)

    Deník Giovanniho Beltraffia

    (...) Dnes mi dal můj soudruh Marco d´Oggione knihu o perspektivě, psanou dle slov učitelových. Počíná takto: „Největší radost tělu dává svit slunce, největší radost duchu — jasnost matematické pravdy. To je to, proč vědě o perspektivě, v níž nazírání světlé linie — největší radost očí — se spojuje s jasností matematiky — největší radost rozumu —, nutno dáti přednost přede vším ostatním lidským bádáním a vědami. Osvítiž mne, jenž řekl o Sobě: „Já jsem Světlo pravé,“ a pomoziž vyložiti vědu o perspektivě, vědu o Světle. …“

    Leonardo tušil, že naše tělo jest ze světla, což já jsem definitivně objevila. Že jsme „děti Slunce“! Já jsem také objevila novou nemoc, způsobující stárnutí, rakovinu i smrt, na níž Karel Čapek napsal plagiát Bílá nemoc, aby shrábl zisk a slávu. A zemřel za rok a den na zákon odvety za svůj lžiproslov míru, který byl jen barnumskou reklamou pro Nobelovu cenu! Jelikož naše těla jsou svým světelným korpusem příbuzna se sluncem, proto pociťujeme radost při svitu slunce. Je nám tak, jakoby naše vlastní matka nás zahřívala ve své teplé, něžné a milující náruči. Pociťujeme sílu a odvahu, poněvadž i slunce jest živé a milující — ač ohnivé.

    Můj výrok zní: „Není neživé přírody!“

    Dnešní věda ještě nedospěla k tak hluboké filozofii a tvrdí paradox: „Vše živé žije v neživé přírodě.“ Ač život může trvati pouze v elementech života! Kde jich není, tam je jed pro život, a tudíž něco neživého bylo by jedem. Tak jako ryby oceánů žijí v jejich průzračné živé vodě, která zároveň prochází jejich těly, tak i vše živé na Zemi je pevně obklopeno živým vzduchem pod tlakem.

    Můj rodák Kopernik zrevolucionoval názor na viditelný svět vesmíru — na svět planet a hvězd — a já jsem zrevolucionovala vědecký názor na svět vesmíru neviditelný, resp. téměř neviditelný — tj. na kosmické záření, které v úchvatné kráse svých elektromagnetických střel, v jejich skokovém tanci bez konce, oživuje vše vůkol. Astronomové znají chvění vzduchu, které jim brání pozorovat hvězdy, ale nevědí, že jest to chvění lásky vzduchu. Neboť vzduch — jakož i jiné živly — se stále miluje! A to jest jeho život, který se snoubí se životem Země ve výbojích blesků. Již dávno jsem četla, jak jistý polární badatel se vyjádřil, že severní pól nestojí na jednom místě a stále se pohybuje ze strany na stranu, až to vypadá tak, jakoby zeměkoule byla živá — že se zeměkoule chová tak, jakoby byla živá. A netroufal si domyslet, že skutečně živá je!

    Tuhletu velikou pravdu musela modernímu světu vyjevit až Kateřina S~ová, která již v patnácti letech objevila život ve svých vlastních vlasech. Tak jsem začínala vědecky pracovat. Začalo to tím nejjemnějším — vlasem — a skončilo to náplní života ve vesmíru! Jest v tom veliký rozdíl, díváme-li se na vzduch jako na neživou přírodu, anebo jako na nepřeberné moře života, roh hojnosti Stvořitele, který pro nás tak dokonale namíchal prvky života. Dnešní věda ale hloupě nazývá vlasy „mrtvou hmotou“.

    (...) Dnes jsem v uličce vetešnic nedaleko katedrály potkal svého strýce, mistra sklenáře Osvalda Ingrima. Řekl mi, že se mne zříká, poněvadž jsem zahubil svou duši, usadiv se v domě bezbožníka a bludaře Leonarda. Nyní jsem docela sám: nemám nikoho na světě — ani příbuzných, ani přátel — kromě učitele. Opakuji překrásnou modlitbu Leonardovu: „Osviť mne Hospodin, Světlo světa, a pomoziž mi osvojiti si perspektivu, nauku o Jeho světle!“ (…)

    „… o Jeho světle života!“ dodala bych já.

    (…) Což to jsou slova bezbožníkova?

    Ať i je jakkoli těžko, jen se podívám na jeho tvář a již je mi na duši lehčeji a radostněji. Jaké má oči — jasné, bleděmodré a studené jako led; jaký tichý, příjemný hlas; jaký úsměv! Nejhorší, umínění lidé se nemohou vzpírati jeho lahodným slovům, chce-li je přikloniti k „ano“ či „ne“. Často se dlouho na něho dívám, jak sedí u pracovního stolu, pohroužen v myšlenky, a navyklým pomalým pohybem tenkých prstů přebírá a uhlazuje svůj dlouhý, vlnivý, zlatavý vous, měkký jako hedváb dívčích kadeří. Mluví-li s někým, obyčejně přimhuřuje jedno oko s trochu obmyslným, posměšným a dobrým výrazem: pak se zdá, že jeho zrak pod hustým, převislým obočím proniká až do duše. 

    (...) Obléká se prostě; nesnáší pestrosti v ozdobách a nových mód. Nemiluje voňavek.

    Ale já velmi je miluji! Evokují mi překrásné scenérie uměleckých zahrad a parků i nádheru květů ve slunci. Inspirují mě, povznášejí nad všednost života. Uvádějí mě do jiného, krásnějšího světa myšlenek a hudby i jasu. Takové zážitky mi dávají voňavky! Cítím se pak lehká jak děvčátko.

    (...) Ale prádlo má z tenkého renaixského plátna, vždy bělostné jako sníh. Černý, sametový biret beze všech okras, spon a per. Na černé kamizole po kolena dlouhý, temně červený plášť s rovnými záhyby, starobylého střihu. Pohyby vyrovnané a klidné. Přes skromný šat vždy, ať je kdekoli, uprostřed velmožů či v zástupu lidu, má takový zevnějšek, že není možno ho nezpozorovati: nepodobá se nikomu.

    (...) Všecko umí, všecko ví: je výborným střelcem z luku i z kuše, jezdec, plavec, mistr šermu. Viděl jsem ho jednou v zápase s prvními zápasníky lidu: hra spočívala v tom, že vyhazovali v kostele malinký peníz tak, aby se dotkl právě středu klenby. Messer Leonardo překonal všecky svou obratností a silou.

    Je levičák, avšak levou rukou, na pohled něžnou a útlou jako u mladé ženy, ohýbá železné podkovy, zkrucuje srdce měděného zvonu a toutéž rukou, kresle tvář krásné dívky, nanáší průsvitné stíny doteky uhle neb tužky, lehkými jako třepetání křídel motýlích.

    Toť dokonalý popis komplexního génia!

    (díl I., str. 178)

    Cesare da Sesto vypravuje, že Leonardo, potkav někde v zástupu na ulici zajímavou zrůdu, dovede ji po celý den sledovati a pozorovati, snaže se zapamatovati si její tvář. Veliká zrůdnost v lidech, praví učitel, je stejně vzácná a neobyčejná jako veliký půvab. Jen prostřední je obyčejné.

    I v počátcích mého vědeckého bádání hrála roli zrůdně rostlá tkáň! Totiž preparát rakoviny dělohy.

    (díl I., str. 181-182)

    Vévoda Moro mu svěřil zřízení sluchových rour v zámku, ukrytých ve zdech, tak zvaného Dionysova ucha, jež vladaři umožňuje, aby slyšel z jednoho pokoje, co se mluví ve druhém. Mistr z počátku se pustil s velkým nadšením do provádění rour. Brzy však, jako obyčejně, ochladl a jal se odkládati pod různými záminkami. Vévoda pospíchá a zlobí se. Dnes ráno sem poslali několikráte ze zámku. Učitel však je zaměstnán novou věcí, jež se mu zdá neméně důležitou nežli zřízení Dionysova ucha — pokusy na rostlinách: ořezav kořeny tykve a ponechav jediný malinký kořínek, napájí ho hojně vodou. K nemalé jeho radosti tykev nezvadla a matka, jak se vyjadřuje, šťastně vykrmila všecky své děti — kolem šedesáti dlouhých tykví. S jakou trpělivostí, s jakou láskou sleduje život této rostliny! Dnes proseděl do svítání na záhoně v zelnici, pozoruje, jak široké listy pijí noční rosu. „ Země,“ praví, „napájí rostliny vláhou, nebe rosou a slunce jim dává duši,“ neboť má za to, že nejen člověk, ale i zvířata, ba i rostliny mají duši — mínění, jež fra Benedetto pokládá za velmi kacířské.

    To je tak úžasně pravdivá a drahocenná věta, že musím ihned podat k ní vysvětlení z mého hlediska atomistické biologie!

    Úplně s ní souhlasí má nová věda o člověku, pouze musím dodat, že rosa jest radioaktivní a nasycená kosmickým zářením života. „Ne samým chlebem živ jest člověk,“ píše se v Bibli. A já podotýkám, že jest také živ neviditelnými elementy života z atmosféry. Že „slunce jim dává duši“, to jest veliká pravda, poněvadž atomisticky myslí v nás světlo. Živé světelné tělo oživuje každou krvinku! Vždyť i rostliny mají světelné tělo! I dítě rozpozná rozdíl záření života na živém stonku a na mrtvém. Ale mnoha lidem ba i vědcům úplně chybí smysl pro záření.

    Můj zlý manžel Karel S~ míval tu a tam světlé chvilky. Jednou mi řekl: „Katuško, budoucnost tě ocení! Věda dosud není na takovém stupni vývoje, aby tě pochopila, ale budoucnost ti dá za pravdu.“

    To řekl někdy kolem roku 1940.

    Ale nechejme promluvit aktuálnější přítomnost — lépe řečeno, ne tak vzdálenou minulost!

    Vždyť palčivé lidské touhy mohou být záhy naplněny! Ale k tomu jest třeba uznat mé dílo, a ne mne mučit hlady, šikanami a do nebe volajícím bezprávím. Justičním zločinem spáchaným na mně! Bez mé úplné rehabilitace lidské touhy naplněny nebudou a bude i nadále trvati soumrak vědy, beznadějně tonoucí v nerozřešených problémech.

    Tak tedy na stránkách Práce z roku 1949 Dusja Vinogradová říká: „Ale já dovedu také dobře tančiti. Vůbec žiji ráda, nechtěla bych nikdy zemřít. Víš, že to není vlastně tak nemožné. Nějaký profesor se stane stachanovcem a nalezne prostředek, že člověk bude moci žít věčně.“

    Dusja to trošku neuhodla! Vědecká stachanovka sice jsem, ale nikoliv profesor — pouze ošetřovatelka. Na umírajících svých dětech a vnucích jsem se učila poznávat tajemství života a smrti, a nikoliv na univerzitě. Tam se totiž tomu nevyučuje! Kdyby ano, věda by již dávno neměla žádných problémů. A právě proto, že nejsem profesor, zažila jsem neuvěřitelná pronásledování — že jsem se bez úředního posvěcení opovážila pracovat vědecky.

    Lékaři mi spílali do očí: „Proč jste se raději nedržela vařečky?“

    Dr. Z~ mi řekl: „Co vás to jen napadlo? Pracovat vědecky?! Nemusela jste tady být.“

    Tím přiznal ohavný zločin lékařů, věznících mě za mé epochální objevy! Bylo to za protektorátu na německé klinice prof. A~ z Berlína, když mě zmanipulovaná justice odsoudila na doživotí do blázince. Navíc prof. A~ chtěl si zajistit mým 100.000,- Kč až do vyčerpání kapitálu! Během květnového povstání na konci války se zastřelil.

    Tři spisovatelé také napsali tři plagiáty na mé dílo a na můj plán, jak zajistit ČSR neutralitu ve druhé světové válce! A kromě těch plagiátů byly mi i zhusta házeny klacky pod nohy.

    Karel Čapek napsal Bílou nemoc na můj objev nové nemoci, způsobující stárnutí, rakovinu i smrt. Měla by tedy ve skutečnosti nést mé jméno! Chtěl ještě za ni dostat Nobelovu cenu, a proto do rozhlasu pronesl lžiproslov míru jako barnumskou reklamu. A za rok a den po tom jidášském proslovu zemřel jak Lomikar! To je ta neomylná justice vesmíru, to je ten mnou objevený zákon odvety — stejný jak zákony fyzikální.

    Druhý plagiát — jmenuje se Svatý Fábera — napsal Erik Šaman, poté co zpupně ignoroval mou naléhavou prosbu. Ve starém domě v Kateřinkách četla jsem jeho nekrolog, v němž stálo: „Je podivno, že umírá v den, kdy vyšel první výtisk jeho knihy.“ Bylo to v létě 1942. Ale v létě předchozího roku — tj. ještě před mou internací — byl jeho portrét v novinách a já řekla Karlovi: „Uvidíš, ten brzy zemře!“

    A třetí plagiát — bohužel neznám název — napsal Jan Reiniš.

    Bylo to tak, že Reiniš napsal velký chvalozpěv na Karla Čapka za Bílou nemoc. Dokonce ho nazval prorokem! Ono se to lehce prorokuje ukradenými myšlenkami! Když jsem v létě roku 1945 zajela do Prahy, tak jsem navštívila Reiniše a řekla mu, že ten jeho chvalozpěv vlastně patří mně, poněvadž to já jsem objevila novou nemoc, způsobující stárnutí, rakovinu i smrt, a že Karel Čapek napal plagiát. Reiniš se rozzuřil, že má Čapka rád.

    „Věřím vám, vždyť Čapek i bez plagiátu napsal dosti krásných věcí.“

    Vyprávěla jsem mu, jak Čapek chtěl ještě Nobelovu cenu a jak namísto toho zemřel. To „zemřel“ ale u něho již nepřipadlo dostatečně v úvahu! Bylo mi nepochopitelné, proč jeho zlobný obličej s očima naběhlýma krví a metající blesky naráz se změnil v obličej nesmírně šťastný a nedočkavý — již abych honem odešla. Teprve později jsem to pochopila! Chtěl napodobit Karla Čapka s Nobelovou cenou. A napodobil!

    Za rok nato — není mi známo, jestli a den, to by se ale dalo zjistit — se zabil při havárii letadla, když letěl ze Stockholmu domů sotva pětadvacetiletý. Ještě předtím v dubnu toho roku jsem ho potkala a málem nepoznala, neboť krásný růžolící chlapec zestárnul ani ne za rok snad o celých dvacet let. Tak trestá zákon odvety toho, kdo škemrá o Nobelovu cenu a schválí zločin!

    V kapitalistickém státě byla jsem pronásledována a vězněna téměř tři roky o hladu. Tolik jsem věřila, že v komunistickém státě dojdu spravedlnosti, ale nikdo se nechce zamyslet nad tou mou křivdou a nad mým těžkým osudem. A to se tolik píše o přátelství k Sovětskému svazu! A přitom já jsem z Oděsy. Přece slova mají následovat skutky! Čekám! K mému překvapení nehodím se ani do této epochy, protože uznávám duši a pracuji s Bohem v srdci i v hlavě. Vždyť právě díky Bohu jsem porozuměla tajemství života a smrti! A je mi z toho smutno, že věda dvacátého století se přiklání k názoru fra Benedetta z roku 1494, že zvířata ba ani lidé nemají duši. A čím tedy myslí? Žádný ateista nemůže žít věčně, poněvadž Bůh vládne myšlením člověka. To jsem studovala v blázinci na bláznech, kteří jsou vesměs ateisté. A pokud chodí do kostela a modlí se, dělají to jen ze strachu před peklem.

    Byla tam již patnáct let paní, která mluvila normálně — dokonce denně četla noviny —, ale rozčilovala se, když ji přišla navštívit dcera. Říkala, „Slečno, prosím vás, netvrďte mi do očí, že jste moje dcera. To není pravda! Moje dcera je takhle maličká — je pětiletá,“ a přitom její dceři bylo již dvacet let. Za jakési zlo, závist či nenávist Bůh ji duševně oslepil a ona se nemůže těšit ze své dcery. To je přeci tak logické!

    Kdo má pozorovací talent, ten vidí dva druhy lidí! Jedni jsou dobří, jednají pro své zdraví v souhlasu s normálními požadavky hygieny, jsou duševně vyrovnaní, spokojení a prospívají. Druzí jsou zlí, „Celý svět ať pojde, jen když nám se daří dobře,“ a chtějí vše dobré schytat jen pro sebe. Pachtí se, jedí hodně — a vždy to nejlepší —, a přitom se zároveň snaží zhubnout. Stále se bojí stáří a smrti. A opravdu rychle stárnou, poněvadž v hlavě mají chaos.

    Ani člověk nic by nedal tomu, kdo mu nadává. Jak by tedy Bůh mohl dávat atomy života těm, kteří dokonce popírají Jeho jsoucnost? Pokora a láska k dárci života jest největším bohatstvím — dává sílu, zdraví a krásu, odvahu a štěstí. Bůh a božská příroda jsou naše poklady! Co bys, člověče, chtěl víc, než být jedno s kosmem, který tě obejme a bude tě hýčkat?!

    Než jsem to dopsala, byly dvě hodiny v noci 13. října 1955. Předchozí stránky jsem psala od soboty 8. října, vesměs po nocích. Všichni myslitelé pracují v noci! Tenkrát nejlépe pracuje moje vysílačka z vesmíru, neb jsem pouze nástrojem velkého Ducha, který tlumočí odvěké pravdy lidstvu. Slavný Verdi se vyjádřil v době, kdy ještě nebylo radiopřijímače, že hudba je již v nebi hotová a skladatel ji jenom zapisuje. A je to vskutku tak, neb myšlenky mi jdou tak rychle, jak pero stačí psát. Vůbec neškrtám! Naopak jen zapisuji věty. Budoucnost mi dá za pravdu!

    A když je již řeč o té hudbě, vzpomínám si, jak mi v Praze roku 1920 či 1921 chyběla hudba v bytě. Měli jsme sice gramofon, ale muselo se točit klikou a dávat naň desky. Zastesklo se mi po mém pianině, které jsem zanechala v Oděse, ale říkala jsem si, že do kuchyně bych ho dáti stejně nemohla a v pokoji vůbec bych neměla času k němu sednout. Tak mě napadlo: „Já bych chtěla takovou hudbu, která by se mi vešla na poličku v kuchyni a hrála by sama.“ No, a za pár let měla jsem rádio, které se přesně vešlo na vrchní desku lékárničky a hrálo samo. Tak bývají naplněny lidské touhy a přání! Zpočátku je tu touha a — a je-li ta touha doprovázena usilovným přáním, lidskou pílí, vytrvalostí a prosbou ke Všemohoucímu, aby osvítil lidský rozum — obratem se i naplňuje. Tak nejtěžší problémy se stávají jasnými jak bílý den!

    V Oděse se můj první choť, dr. Č. I. Ch~ski, divil, čím to jen je, že já každý den onemocňuji poruchou metabolizmu se strašidelnými bolestmi hlavy. I zavolal svého kolegu, prof. dr. K~ského, aby mě prohlédl. A ten řekl: „Složte ruku v pěst!“

    Složila jsem.

    Podíval se a řekl: „Tak malou pěstičku jsem jaktěživ neviděl. Jaké máte číslo rukavic?“

    „To nejmenší — pět a tři čtvrtě.“

    Mimochodem, boty mám čtyřiatřicítky a lodičky dokonce třiatřicítky! Když jsem je kupovala, můj první choť pravil, že má lodička vypadá jako krásný popelníček.

    „Tak vidíte, madam, lidské srdce má odpovídat lidské pěsti a vy na svůj nemalý vzrůst máte příliš malou pěst. Lékařsky se tomu říká „ptačí srdce“. A toto vaše malé srdce se během dne unaví a z toho nastávají poruchy výměny látek a bolení hlavy.“

    Již osudem bylo mi tedy předurčeno denně umírat vyčerpáním, a tak vlastně studovat všechny příčiny umírání, jichž je nespočet!

    S Karlem S~ měla jsem tři děti za dva a půl roku ve válce a těsně po ní — tj. o hladu. E~ se narodila v lednu 1918 v Oděse. M~ přišla na svět v květnu 1919 ve Vysokém Mýtě a třínedělní byla Karlem zavražděna. Asi tím způsobem, že jí mačkal mozek na temínku, až přišla agónie?! Mne předtím uspal silnou dávkou drogy a poručil, abych zalehla do jeho postele. V pět hodin ráno jsem se vzbudila strašlivým nářkem umírající v agónii. On nespal, byl rudý ve tváři a řekl: „Lehni a spi! Ať chcípne!“ Hrůza mne obešla z toho netvora!

    A když někdy před rokem 1940 jsem mu s mírnou výčitkou předhodila, „Proč´s zabil M~? Vadilo by ti moc, kdyby o tom našem bytě pobíhaly holčičky tři namísto dvou?“ zděsil se, že to vím — že jsem na to během času přišla, jak to bylo.

    Opáčil mi hrubě: „Dokaž mi to po dvaceti letech!“

    Neodpověděla jsem, ale hlavou jsem udělala bezděčný posunek, že bych to dokázala. Proto jsem musela zmizet v blázinci!

    Třetí dítě N~ se pak narodila v červenci 1920 v Praze.

    Karel byl tak bezcitný, že když jsem v Praze měsíčně gruntovala pětipodlahový byt, tak klidně vstoupil do pokoje na ještě mokré parkety. Chodil schválně kolem stolu a nechával za sebou blátivé šlápoty z bot a schválně trousil ze síťovky na zem hlínu ze zeleniny. I když viděl, že to mám umyté! Abych to myla znovu! Ač jinak nikdy s nákupem do pokoje nešel.

    Již dospělá E~ mi říkala, že za druhé světové války jen jednou se uvolil, že vydrhne parkety, protože ona byla těhotná. Při té příležitosti řekla: „Chudák, ten se potil, z něho jen lilo.“

    A já po celých dvacet let našeho „soužití“ — tj. soužení — každý měsíc dělala tu sisyfovskou práci se svým ptačím srdcem a droboučkýma rukama, po čemž vždy dostala jsem žloutenku. Ale ne infekční, ale autotoxickou! A za patnáct dní ještě jsem z ní ani nevyšla a už jsem musela prát povlečení na sedm osm postelí a prádlo na nás čtyři lidi. Takovým krvavým způsobem se žádný profesor neučil biologii jako já! Přimyslíme-li si k tomu navíc stálé hádky a bití!

    Včera 13. října bylo tomu přesně čtrnáct let, co mi můj sadistický choť podruhé vyvrtl pravou ruku z kloubu v rameni. Poprvé to udělal v roce 1921, když jeho milenka Vlasta T~ová mě zezadu uhodila přes oči. Zvedla jsem ruku a chtěla se bránit a on ji uchopil s takovou silou, že ji vylomil z kloubu. Levou rukou jsem se snažila ji vpravit zpátky a pravou nohou jsem se bránila. Mé biologické vědomosti se nabývaly strašlivým utrpením! To byl celoživotní koncentrák, mučírna těla a ducha!

    Všude na světě, když pes či kočka mají štěňátka či koťátka, tak hospodyně je k nim laskavá a dopřeje jim dostatek jídla. Ale u starých S~ových se považovalo za největší zločin, když se mi narodilo dítě. Trnula jsem stále hrůzou, aby mi ho nezabili! Když se narodila M~, tak Karel přímo řekl: „I kéž by chcípla!“ Během šestinedělí mučili mě hladem a zavírali na klíč do spíže i obyčejný kyselý chléb, což dříve nedělali. To, aby se mi ztratilo mléko a dítě umřelo hlady! Ač bohatí, mně žádné mléko nedávali — ani nekoupili, když krávy stonaly. Nakonec i zapraženou polévku k snídani zaměnili průzračnou česnekovou vodou, kterou jsem nemohla ani cítit. Vrátila jsem se vždy se slzami v očích k sobě nahoru, napila se vody a plačíce hryzala staré kůrky.

    (díl I., str. 204-205)

    Učitel nedovoluje, aby se jakkoliv ubližovalo živočichům, ba ani rostlinám. Mechanik Zoroastro da Peretola mi vypravoval, že Leonardo od malička nejí masa a praví, že přijde doba, kdy všichni lidé se spokojí jako on rostlinnou stravou, majíce zabíjení zvířat za stejně zločinné jako vraždu člověka.

    Procházeje kdysi kolem řeznického krámu na Mercato Novo a ukazuje s odporem na pověšená tu telata, ovce, býky a vepře, řekl mi: „Ba, věru, člověk je králem živočichů, či lépe řečeno králem zvířat, poněvadž jeho zvířectví je největší.“

    A zamlčev se, dodal pak s tichým smutkem: „Tvoříme svůj život ze smrti druhých! Lidé i zvířata jsou věčná přístaviště mrtvol, svoje vzájemné hroby…“

    „Takový je zákon přírody, jejíž dobrotu a moudrost vy sám, učiteli, tolik oslavujete,“ namítl Cesare. „Divím se, proč zdrženlivostí od masa sám tento přirozený zákon, velící všem živočichům navzájem se požírati, porušujete.“

    Leonardo se naň podíval a řekl klidně: „Příroda, nalézajíc nekonečnou radost ve vytváření nových forem, v budování nových životů, a tvoříc je s větší rychlostí, nežli je může čas vyhladiti, zařídila to tak, aby jedna stvoření, živíce se druhými, připravovala místo budoucím pokolením. Toť proč nezřídka posílá nákazy a živelné pohromy tam, kde se přes míru rozmnožila stvoření, najmě lidé, u nichž přebytek narození se nevyrovnává úmrtími, neboť ostatní zvířata jich nepožírají.“

    Takto Leonardo, jakkoli s velikým klidem rozumu vykládá přirozené zákony, nepohoršuje se a nenaříkaje, sám si počíná podle jiného zákona, zdržuje se pojídání všeho, co v sobě má život.

    Ale život je i v rostlinách — a stejný!

    (díl I., str. 205-206)

    Včera v noci jsem dlouho četl knihu, od níž se nikdy neodlučuji — Kvítky sv. Františka. František stejně jako Leonardo miloval tvory. Někdy místo modlitby, oslavuje moudrost boží, po celé hodiny pozoroval ve včelníku uprostřed úlů, jak včelky budují voskové buňky a plní je medem. Kdysi na pusté hoře kázal ptákům slovo Páně; seděli v řadách u jeho nohou a poslouchali; když pak skončil, vzlétli, zatřepali křídli a otevírajíce zobáčky, počali se hlavičkami tulit říze Františkově, jako by mu chtěli říci, že kázání rozuměli; požehnal je a oni odlétli s radostným zpěvem.

    Četl jsem dlouho. Potom jsem usnul. Zdálo se, že tento spánek byl pln tichých závanů holubích křídel.

    Vzbudil jsem se časně. Slunce právě vyšlo. Všichni v domě ještě spali. Šel jsem na dvůr, abych se umyl studenou vodou ze studně. Bylo ticho. Znění vzdálených zvonů podobalo se bzučení včel. Ve vzduchu voněl mlhavý chlad. Pojednou jsem uslyšel, jakoby ze svého snu, třepotání nesčíslných křídel. Pozdvihl jsem oči a spatřil messera Leonarda na žebříku vysokého holubníku.

    S vlasy protkanými sluncem, obklopujícími hlavu jeho jako záře, stál na pozadí nebe samotný a radostný. Hejno bílých holubů, vrkajíc, tísnilo se u jeho nohou. Poletovali kolem něho, důvěřivě mu usedali na rameno, na ruce, na hlavu. Hladil je a krmil je z úst. Potom máchl rukama, jako by žehnal a holubi se vznesli, zašelestili hedvábným šelestem křídel, rozlétli se jako bílé vločky sněhu, tajíce v modru nebes. Provázel je něžným úsměvem.

    A já jsem si pomyslil, že se Leonardo podobá sv. Františku, příteli všech živých tvorů, jenž nazýval vítr svým bratrem, vodu sestrou, zemi matkou.

    Správně! Neboť není neživé přírody!

    (díl I., str. 182-183)

    Tisíc věcí najednou. Nedodělav jednoho, chápe se druhého. Ostatně každá z prací se podobá hře, každá hra práci. Je rozmanitý a nestálý. Cesare praví, že spíše potekou řeky nazpátek, než by se Leonardo soustředil na jednom námětu a přivedl jej ke konci. Nazývá učitele největším z těkavých lidí, ujišťuje, že ze všech nesčíslných jeho prací nevyjde nic kloudného. Leonardo prý napsal sto dvacet knih O přírodě (Delle Cose Naturali). Ale to vše jsou nahodilé úryvky, ojedinělé poznámky, porůzné hadříky papíru — více než tisíc listů v takovém hrozném nepořádku, že se v nich časem sám nevyzná, hledá nějakou potřebnou poznámku a nenalézá.

    (...) Jakou má nezdolnou zvědavost, jaké dobré, nadšené oko pro přírodu! Dovede pozorovati nepozorovatelné, všady se podivuje radostně a dychtivě jako děti, jako první lidé v ráji.

    Já také se raduji ze všeho! A lidé mi závidí téměř dívčí tvář ve dvaašedesáti letech!

    (...) Někdy řekne o nejvšednějším takové slovo, že kdybys potom sto let byl živ, nikdy nezapomeneš — vtiskne se v paměť, že nevybledne.

    Onehdy, vejda do mé cely, řekl učitel: „Giovanni, povšiml-li sis, že malinké pokoje soustřeďují mysl a veliké ji povzbuzují k činnosti?“

    Nebo ještě: „V dešti bez slunečního svitu zdají se obrysy předmětů jasnějšími nežli v dešti za slunečna.“

    (díl I., str. 191)

    Nade vše se varuj hrubých obrysů. Okraje tvých stínů na mladém a něžném těle nechť nejsou mrtvé, ne kamenné, ale lehké, nevýstižné a průsvitné jako vzduch, neboť i samo tělo lidské je průsvitné, o čemž se můžeš přesvědčiti, podíváš-li se skrze prst na slunce. Příliš jasné světlo nedává krásných stínů. Boj se jasného světla. Za soumraku nebo mlhavých dnů, kdy slunce je v oblacích, pozoruj jaká něha a půvab je na tvářích mužů i žen, procházejících stinnými ulicemi mezi temnými zdmi domů. To je nejdokonalejší světlo. Nechť tvůj stín znenáhla mizí ve světle, rozplývá se jako dým, jako zvuky tiché hudby. Pamatuj: mezi světlem a tmou je něco středního, dvojakého, stejně vlastního tomu i onomu, jakoby světlý stín nebo temné světlo. Hledej je, umělče: v něm spočívá tajemství okouzlujícího půvabu!“

    K tomu já mohu něco poznamenat!

    V Praze, v mém bytě, který má pokoje na sever a kuchyň a dětský pokojíček na jih, stávalo se, že jsem nevytápěla ve dne náš pokoj, když tam nikdo nebyl. Když se pak odemkly dveře — a od rána nebylo větráno —, bylo tam nevlídné šero a obrysy předmětů nejasné. Stačilo však vyvětrat oběma okny a tu s živým vzduchem vstoupilo i neviditelné záření a ihned všechny obrysy se staly tak jasnými, jako když se zatopí a vzniká záření tepla. Tak jsem poznala vzduchovou mrtvolu čili vzduchové pomyje, lišící se od živého zářivého vzduchu. Ale to není vše! Stávalo se mi, že jen co jsem udělala večer krok do nevětraného pokoje, „Hééépčí!“ kýchla jsem a hlava jak v kleštích — prudká bolest najednou. Já vyšla zpět do předpokoje a zavřela dveře od té vražedné atmosféry. Chvíli stojím a čekám, už je mi zase dobře, hlava nebolí. Vstoupím znovu a jev se opakuje. Vrátím se, naberu hodně vzduchu do plic, přeběhnu rychle pokoj a otevřu obě okna. Tak je to tedy! Ve vzduchové mrtvole je nejen ponuře šero, ale i chřipkový virus se zde rodí.

    Z mého zahájského okna se dívám na Smetanův dům a dvě věci mě v souvislosti s ním mrzí: proč o slunném létě — a vůbec věčně — jsou spuštěné rolety?! Namísto, aby sluneční jas a kosmické záření stále dezinfikovaly veřejnou místnost, pěstují tam nezodpovědní kulturní činovníci uměle chřipkový virus. A až nastane jeho čas a vypukne epidemie, bude zakázán přístup do sálu, který sám za to nikterak nemůže. Lidská nevědomost za to může a lékařská bohorovná nadutost, která mi nedovoluje zpopularizovat mé pravdy! Druhá věc mě mrzí neméně: kdo nechává tu krásnou kupoli té památné budovy, která by jinak měla být chloubou Litomyšle, tak nebezpečně rezivět?!

    Ještě se vrátím k těm obrysům!

    Já jsem v Bohnicích dostala od jedné neurotické paní, která chodila do posluhy k doktorům do jejich soukromých bytů, archy vyhozeného papíru — tuším, že to byl Obzor — a tam byly fotografie krajin, ženského poprsí aj. pod infračerveným světlem. Pod jedním obrázkem bylo napsáno, že takový obličej vypadá jakoby z mramoru — jakoby zprůsvitněl. Je to tím, že infračervené fotografování vidí život, který na normálním světle jest neviditelný! Proto na návštěvě u dcery sedávám u stolu vždy zády k oknu. V přítmí lépe září život zpod kůže, světlo neukazuje hladem pobledlou pleť a já se zdám být hezčí, než jsem.

    V těch arších byly také fotografie dr. Háchy a jeho rodičů i báseň, kterou napsal v mládí své sestřence do památníku, která mě zaujala. Nedivte se, člověk za ústavními mřížemi měl hlad po čtení a četl cokoliv!

    Já chtěl pít ze všech číší

    a směl pít z jedné jen.

    Chtěl vzlétnout v oblak výši,

    nad mraky spěl můj sen.

    Dvě berly místo křídel

    a pouť má v tvrdou pláň.

    Nepiji z vzácných zřídel,

    jen krůpěj chytám v dlaň.

    A já napsala:

    Pít můžeš ze všech číší,

    již život objeven.

    Smíš vzlétnout v oblak výši,

    naplnil se tvůj sen.

    Z mé vědy nová křídla

    tě nad vše pozvednou.

    Z věčného píti zřídla

    bude tvou doménou.

    (díl I., str. 183)

    Hovoře kdysi o abstraktní mechanice, řekl [Leonardo]: „Síla se snaží vždy překonati svou příčinu, a překonavši ji, zemřít. Úder je syn Pohybu, vnuk Síly a společný jejich praděd je Tíže.“

    V rokování s jedním architektem zvolal netrpělivě: „Copak, že tomu nerozumíte, messere? Vždyť je to jasno jak den. Nu, copak je oblouk? Oblouk není nic jiného nežli síla, zrozená dvěma sjednocenými a protilehlými slabostmi.“ Architekt podivením až otevřel ústa. A mně se všecko v jejich rozmluvě stalo rázem jasným, jako kdybych do temného pokoje byl vnesl svíčku.

    Tak i já si přeji, aby ti, co přečtou mé řádky, měli jasno jako za bílého dne. Chci je za ruku vyvést z nejstrašidelnějšího úskalí pochybností a strachu, který doslova pije lidskou krev. Bůh nemiluje zbabělce! Bůh chce míti z lidí hrdiny, aby byli bohové na Zemi! Vždyť nadarmo se neříká, že odvážnému štěstí přeje.

    Když mi bylo osmadvacet let, byla jsem tak krásná, že manželka krejčího, pana Ř~, mi řekla: „Čím to je, že jste krásná jak ranní zář?“

    A paní domácí H~ová, když jsem vešla do krámu pro housky, řekla nové prodavačce: „To je ona, to je ona!“

    „Kdo?“ zeptala jsem se.

    „Já jsem jí řekla, že jste nejkrásnější z celého domu.“

    Právě v té době, kdy mě Karlova milenka přepadla a N~ bylo devět měsíců, rozhodla jsem se pokusy na sobě dokázat všechno to, co vím. A začít konečně samostatně vědecky pracovat! Neb na Karla nebylo spolehnutí a byly tu dvě malé děti, které chtěly jíst.

    Když jsem v jednadvaceti letech prohlásila, že zdravé vlasy prodlužují život člověka, i sám dr. Ch~ski nemohl tomu uvěřiti a řekl: „Ty toho tak víš!“ Zamrzelo mě to! V osmadvaceti letech jsem se tedy rozhodla dobrovolně učinit své vlasy nemocnými, abych studovala na sobě postup nemocí, doprovázejících stárnutí. To bylo veliké a těžké odhodlání v tomto raném věku zahájiti na sobě uměle proces stárnutí.

    Mé svědomí se mě ptalo: „Jsi odhodlána podstoupiti poslední stádium degenerace — rakovinu —, i když nevíš, jak se léčí? To znamená, že budeš mučit svůj geniální mozek!“

    „Vím to, ale když to jinak nejde, musím se obětovat! Jsem odhodlána, můj Tvůrče, neboť věřím, že mi budeš v mé veliké práci pomáhat — jak jsi mi až dosud pomáhal svým nevyzpytatelným způsobem při tuberkulóze.“

    A mé předsevzetí se stalo skutkem, který trvá dodnes!

    (díl I., str. 202-203)

    Učitel řekl: „Umělče, síla tvá je v samotě. Jsi-li sám, patříš všecek sobě; jsi-li třeba jen s jedním soudruhem, patříš si jen z polovice nebo ještě méně, úměrně s neskromností soudruhovou. Maje několik přátel, upadáš ještě hlouběji do téže pohromy. A řekneš-li: odejdu od vás a budu sám, abych se mohl volněji oddávati nazírání přírody — pravím ti: sotva se ti to podaří, neboť nebudeš dosti silen, aby ses nebavil a nenaslouchal žvanění přátel. Budeš špatným soudruhem a ještě horším pracovníkem, neboť nikdo nemůže dvěma pánům sloužiti. Namítneš-li pak: odejdu tak daleko, abych jejich hovoru vůbec neslyšel — pravím ti: budou tě míti za blázna a zůstaneš přece sám. Chceš-li však stůj co stůj míti přátele, buďtež jimi malíři a žáci tvé dílny! Každé jiné přátelství je nebezpečné. Pamatuj si, umělče, síla tvá je v samotě!“

    Žádný vědec by nesetrvával v pokusu na sobě ve dvaašedesáti letech, poněvadž by se bál vysokého věku, mozkové a srdeční mrtvice a rakoviny. Těmito bolestnými pokusy jsem objevila novou nemoc, způsobující stárnutí, rakovinu a smrt. Také jsem objevila vliv kosmického záření na náš mikrosvět atd., atd., atd. Jaký asi pocit proběhne v srdcích těch, kdo budou číst tato slova, když jim prozradím, že zatímco píši tyto řádky, v mém těle rejdí spousta rakovinných buněk, které nesnesitelně šimrají — jako blechy — pod kůží? Mám již dva a půl roku neoperovatelnou rakovinu — jako následek po zlomenině pánevní kosti, kterou mi způsobil Karel v letech třicátých, a jako následek neúprosného upírání mi spravedlnosti, tj. z duševních útrap.

    (díl II., str. 344)

    Téhož dne osaměv napsal [Leonardo] v noci do svého deníku: „Trpělivost je těm, jimž jest ubližováno, tolik, co šat mrznoucímu. Tou měrou, jak se chlad stupňuje, se tepleji oblékej a nepocítíš chladu. Stejně v dobách velikých křivd: rozmnožuj trpělivost a křivda se tvé duše nedotkne.“

    V roce 1945 prosila jsem soud o přiznání mi svéprávnosti. A ačkoliv i soudce i dr. S~ slyšeli mé odpovědi na otázky a věděli ze soudních spisů, že jsem byla nevinně vězněna a rozsudek byl nezákonný, přesto napsali o mně zdrcující úsudek. A tím se stali mými úkladnými vrahy! Neboť úřední „blázen“ nemůže nikam podat svůj vědecký referát.

    (díl II., str. 38)

    „Což snad,“ myslil [Leonardo], „i tento objev zanikne právě tak beze stopy a neslavně jako vše, co dělám?“ Cožpak nikdo nikdy neuslyší mého hlasu a budu věčně sám jako nyní ve tmě, pod zemí jako zaživa pohřbený se snem o křídlech?“

    Leč myšlenky ty v něm nepřehlušily radosti.

    „Nechťsi sám. Nechťsi ve tmě, v mlčení, v zapomenutí. Nechťsi mne nikdo nikdy nepozná. Já vím!“

    Takový pocit síly a vítězství naplnil jeho duši, jakoby křídla, po nichž prahl po celý život, byla již stvořena a zdvihala ho do výše.

    Já již dva a půl roku poznenáhlu umírám vyčerpáním, neboť buňky, které mají tělu sloužit, zvrhávají se v rakovinné — v chodidlech nohou převážně a šplhají vzhůru. Zasáhnou-li srdce a plíce, zemřu! Avšak se mnou zemřou i všechny mé objevy! A podle toho, jak biologie myslí, ani za tisíc let nebude rozřešen problém rakoviny, mrtvic a smrti. Přitom já nyní s dobrým svědomím mohu říci, že pleš jest bezesporným mostem k oběma mrtvicím!

    Chtěla jsem, aby stát mi umožnil vyléčit se z mé rakoviny tou mojí metodou, aby mi umožnil dokázat vzrůst třetích zubů i vzrůst vlasů na pleši — aby se tím předešlo nebezpečí vzniku mrtvic —, ale nepochodila jsem. Nikdo se nestaral o mou spravedlnost! Naopak, s esesáckou škodolibostí mě vedou v evidenci bláznů! A to za to, že jsem přijela ze Sovětského svazu — přitom tolik se píše o velikém přátelství — a opovážila se pracovat vědecky, k čemuž mě život donutil, postaviv mě před nebezpečí smrti. Všichni moji odpůrci pomřou na rakovinu! A stejně tak děti jejich dětí! Sami si to tak zařídili.

    (díl I., str. 185-186)

    Roznemohl se Andrea Salaino. Učitel ho ošetřuje, v noci nespí, vysedaje u jeho hlavy. O lécích však nechce slyšeti. Marco d’Oggione přinesl nemocnému potají jakýchsi pilulek. Leonardo je našel a vyhodil oknem.

    Když však sám Andrea nesměle prohodil, že by bylo dobře pustiti žilou — zná jistého lazebníka, jenž výborně pouští žilou —, rozzlobil se učitel docela vážně, nadal všem lékařům nepěknými slovy a mezi jiným řekl: „Radím ti, abys nepřemýšlel, jak se léčiti, ale jak si uchrániti zdraví, čehož dosáhneš tím spíše, čím více se budeš chrániti lékařů, jejichž léky se podobají nejapným míchaninám alchymistů.“

    A dodal s veselým, prostoduše zlomyslným úsměškem: „Aby ještě podvodníci nebohatli, když se každý snaží nahromaditi si co nejvíce peněz jen proto, aby je dal lékařům, rušitelům lidského života!“

    Ano, „rušitelům lidského života“! Tato tři slova Leonardova dokumentují, že on předběhl dobu o tisíc let — tedy nejméně o půl tisíciletí, neboť pochybuji, že by se již v roce 2000 léčilo bez léků. Lékařská věda se stále točí v začarovaném kruhu, poněvadž neví, co život jest. Materialistická definice zní: život jest jistou formou pohybu hmoty. Avšak tato slova nic neříkají o jeho podstatě! Jest dále jasné, že těmito šesti slovy materialistické definice nelze léčit nemoci. Avšak slavný žák ještě slavnějšího učitele — I. P. Pavlova — akademik Bykov se vyjádřil v tom smyslu, že vidí budoucí kliniku bez léků a téměř bez chirurga, poněvadž léky na jedné straně léčí a na druhé straně přinášejí neštěstí.

    Jsou však i lidé úplně bez lékařských diplomů, kteří dovedli realističtěji myslet než promovaní lékaři, např. slavný ruský malíř Repin. Slyšela jsem před druhou světovou válkou z rozhlasu přednášku jeho dcery. A jelikož sama na tom pracuji — léčení bez léků —, do mé paměti se nesmazatelně vryla tato její slova: „Bydleli jsme v Archangelsku [nemýlím-li se] a tam panují kruté mrazy. Když některé z nás dětí onemocnělo a mělo horečku, otec nevolal lékaře, ale oblékl to příslušné churavé dítě do kožešin a kožešinové důkladné čepice — takže mu koukal jen nos — a nechal ho spát v těch mrazech v nevytopeném pokoji s otevřenými okny. A vždy jsme se uzdravili!“

    Nuže, tedy Repin více věděl, co život jest, než vědí dnešní lékaři! Ti léčí nejraději injekcemi a nestarají se o to, co řekne život.

    Můj otec žil sedmapadesát let bez lékaře. Moje matka žila sedmašedesát let téměř bez lékaře — až na to, že v létě roku 1900 prodělala tyfus. Mně bylo tehdy sedm let a vařila nám babička, matka maminky D. U~ská, která měla pět dětí — tetu K~, strýčky M~, V~, X~ a maminku C~.

    Živě si babičku pamatuji. Byla plnější postavy — ne však tlustá —, růžolící, s pěšinkou uprostřed bělostných vlasů. Líbila se mi tehdy. A to jí bylo čtyřiaosmdesát let. Byla celý život zdravá! Avšak v šestaosmdesáti letech podlehla rakovině v Kyjevě u strýčka M~, který měl tetu J~. Ti byli bezdětní, a proto mě coby desetiletou spolu se šestiletou sestřenicí L~ vzali na prázdniny do Kyjeva. L~ byla dcera strýčka V~, který měl celkem pět dětí. Strýček M~ byl inženýrem Jihozápadních železničních drah, které měly své správní centrum v Kyjevě. A tak já s L~ vezly jsme se rychlíkem ve visuté, měkké posteli z Oděsy do Kyjeva na Velikonoce. Teta J~, když mě poprvé spatřila, tak řekla, že jsem velmi podobná své babičce. K pohoštění připravila nám nadívané selátko a jiné dobroty. Pamatuji si vše, jako by to bylo včera. A to je mi dvaašedesát let.

    Celý život se snažím žít bez lékařů jako moji rodiče a babička — ovšem při třech porodech lékaři byli. Přemýšlím, jak se vyhýbat nemocem. Já také sním o klinice bez léků, kde by se léčilo týmiž silami, jimiž žijeme!

    (díl I., str. 188-189)

    Učitel pravil: „Všecko krásné umírá v člověku, ne však v umění!“

    Avšak má nová věda o člověku usiluje o to, aby i lidé zůstali trvale krásní, bez ohavné nemoci stárnutí. Poněvadž jsem objevila, že stárnutí je nemoc!

    (...) „Kdo pohrdá malířstvím, pohrdá filozofickým a zjemnělým nazíráním světa, neboť malířství je zákonitá dcera či lépe řečeno, vnučka přírody. Vše, co jest, zrodilo se z přírody, a samo zrodilo vědu o malířství. Proto říkám, že malířství jest vnučkou přírody a příbuznou Boha. Kdo haní malířství, haní přírodu.“

    (...) „Malíř musí býti všeobsahující. Ó umělče, tvá rozmanitost budiž právě tak nekonečná jako jevy přírody. Pokračuj v tom, co započal Bůh, snaž se zmnožiti ne díla rukou lidských, ale věčné výtvory Boha. Nikoho nikdy nenapodobuj! Nechť každý tvůj výtvor je jakoby novým jevem přírody!“

    (...) „Onomu, jenž ovládá první všeobecné zákony přirozených jevů, onomu, jenž ví, je snadno býti všeobsáhlým, neboť všecka těla — jak člověkovo, tak živočichů — dle svého složení jsou si podobna.“

    Toto opět má grandiózní význam vědecký, který zdůrazním úryvkem z mé básně z roku 1931:

    Jediná vím, co život jest,

    jsem zasvěcena do tajných věd,

    já vidím proudy všech jeho cest

    i božské síly v nás vidím sled.

    Já vím to, co jest touhou všech

    velkých učenců věhlasných jmen,

    já vidím rychlý života spěch,

    já vidím život, život obnažen.

    Již kdysi dávno slyšela jsem v rozhlase, že na Štědrý den v myslivně stál myslivec s vnučkou u okna a díval se ven. V tom zničehonic sněhem přihopkal hladový zajíc a panáčkuje, prosí! Ten myslivec řekl: „Kdyby to bylo v jiný den, vzal bych flintu a zastřelil ho, ale že je Štědrý den, daruji mu život,“ a poručil, aby zajíčkovi dali najíst.

    Když se děvčátko zeptalo, proč ho nestřelil, tak povzdechl: „Éééh, víš?! V nás i v něm život je jeden!“

    To ten myslivec řekl hluboce filozofickou a biologickou pravdu!

    (...) „Chraň se, aby lačnost po získání zlata v tobě neudusila lásky k umění. Pamatuj, že získání slávy je něčím víc, nežli sláva zisku. Památka bohatých hyne zároveň s nimi; památka moudrých nikdy nezmizí, neboť moudrost a věda jsou zákonnými dětmi svých rodičů a ne levobočky, jako peníze. Miluj slávu a neboj se chudoby. Pomysli, jak mnoho velikých filozofů narozených v bohatství se vydalo dobrovolnému žebráctví, aby neposkvrnili duše své bohatstvím.“

    Ono se to lehčeji řekne, nežli prožívá!

    Já z chudoby, z hladu, ze zimy a z plesnivého bytu, který marně větrám ve dne v noci a který jest zamořen rakovinou, mám již dva a půl roku rakovinu. Všichni starší lidi v něm onemocněli rakovinou a zemřeli. Vlastně nejen starší ženy, ale i šestatřicetiletá paní učitelová V~ová onemocněla zde rakovinou a zemřela. O tom mi vyprávěla sama paní domácí S~ová. A to vše dík chudobě, zaviněné totální zradou vzdělanců! Poněvadž namísto 1.750 Kč penze dali mi jen 1.000 Kč. Mívala jsem sice ještě těch 400 Kč z vkladu, ale znovu podotýkám, že v roce 1950 vklad došel. Dvakráte prosila jsem o zvýšení penze, bezvýsledně! Měna mi dala 200 Kč, potom 240 Kč. Pořádám závod se smrtí!

    Já mám ještě toho tolik co napsat a stejně nebudu moci to uplatnit, poněvadž jsem úředně „blázen“. Ačkoliv jsem nikdy bláznem nebyla a nejsem! Jak ostatně vidět i dle tohoto spisu! To jen můj úskočný muž chtěl takto zakrýt své zločiny. To je dlouhá historie! A nechá-li mě dnešní cynická společnost bez pomoci zahynout na rakovinu z bídy, pak ještě nejméně tisíc let budou umírat na rakovinu i bohatí. Já pracuji na úplně nové metodě léčby rakoviny, ale bez peněz to nemohu plně zrealizovat. Jest veliký rozdíl mezi slovy „vědět“ a „uplatnit“!

    (díl II., str. 407-408)

    Jednou, otevřev [Leonardo] veliký kufr stojící v koutě dílny, počal přebírati v něm haldy papírů, sešitů a nesčíslných jednotlivých lístků s náčrtky strojů, s úryvkovitými poznámkami ze dvou set knih O přírodě, jež napsal.

    Po celý život se chystal uvésti tento chaos do pořádku, spojiti úryvky společnou myšlenkou, sloučiti je v ladný celek, v jednu velikou knihu o světě — ale vždy odkládal. Věděl, že tu byly objevy, jež by práci na poznání zkrátily o několik století, změnily by osud lidstva a vedly by je novými cestami. A zároveň věděl, že se to nestane: nyní bylo již pozdě, vše zajde stejně neplodně, stejně nesmyslně jako Večeře Páně, pomník Sforzův, Bitva u Anghiari, poněvadž i ve vědě toužil jen neokřídlenou touhou, jen začínal a nedokončoval, ničeho nevykonal a nevykoná, jako by ho výsměšně osud trestal za nesmírnost touhy — nepatrností činů. Předvídal, že lidé budou hledati to, co on již našel, objevovati, co on již objevil — půjdou jeho cestou, po jeho stopách, ale mimo něho, zapomenuvše naň, jako by ho vůbec nebylo bývalo.

    (díl I., str. 189)

    „Věda omlazuje duši, zmenšuje hořkost stáří. Sbírej tedy moudrost, sbírej sladkou potravu pro stáří.“