Velevážený pane R. Fauknere!

Ve Vaší fantastické povídce „Zaspal jsem století“ vyzpíval jste odvěkou, nejvřelejší touhu lidstva, aby žijící člověk mohl vidět, jak bude svět vypadat za sto let. Chci zde na některé Vaše věty odpovědět z mého vědeckého hlediska!

Mezi jiným píšete:

Může-li se kuřecí srdce udržet při životě pouhým dodáváním potřebných látek, proč by to nebylo možné u člověka jinak zdravého?

Pochybuji, že by se pokus se srdcem kuřete dal aplikovat na člověka!

A dále:

Beztak jsem již v mládí toužil po tom, abych se mohl podívat, jak bude svět za sto let vypadat. (...) Zdálo se mi to groteskní. Vedle okénka bylo zrcadlo, vypadal jsem stejně mladistvě jako před sto lety a taková stará babička mi říká „prastrýče“.

Mezi řádky však čtu to, co jste se neodvážil napsat, co však prozrazuje téma povídky: býti sto let stár a vypadat stejně mladistvě jako před sto lety. Dejte si říct, že to nebude ani Lepešinská, ani Studnička, kdo by mílovými kroky popohnali vpřed nauku o živé hmotě, protože ani Lepešinská, ani Studnička nevědí, co život jest. Obzvláště když Lepešinská píše: „Boj proti stáří je neobyčejně složitý. Vyžaduje trpělivé a všestranné zkoumání specialistů různých oborů biologie a lékařství.“

A když dodám slova z Vašeho článku Ke kořenům života: "Jde nyní o to, jít ještě dále po cestě, kterou naznačil Engels: zkoumat živou hmotu, živou bílkovinu, pátrat, kde v ní jsou opravdové atomy života, jsou-li to nějaká seskupení molekul, nějaké mikroskopické útvary ve hmotě na první pohled bezstrukturní,“ tu možno vidět, že to jest opravdu věc velmi, velmi tajuplná.

Kdyby v naší době nebylo barbarské řevnivosti vzdělanců, kdyby nebylo nesvědomité inteligence, nebylo by ani geniálních chudáků, kteří kvůli oné vzdělanecké řevnivosti musí za své grandiózní objevy — ve druhé polovině dvacátého století — živořit jako žebráci. Já mám 150 Kčs měsíčně na vše po zaplacení bytu a elektriky. A platím vše pětkrát víc než bývalo na lístky!

Jaký postoj byste zaujal k té skutečnosti, že dr. Galén z plagiátu Bílá nemoc Karla Čapka jest živoucí osobností, vysoké vědecké úrovně, který objevil novou, základní nemoc, způsobující stárnutí, rakovinu a smrt — nemoc, která předchází každé onemocnění, ať bakterijní či degenerativní? On studoval na sobě vývoj umělého stárnutí a objevil, že jest to nemoc sice chronická, ale ne nevyléčitelná! Dr. Galén chtěl zachránit naši republiku od vpádu Němců tím způsobem, že chtěl omladit osmdesátiletého až čtyřiaosmdesátiletého T. G. Masaryka, kterému by na pleši vypěstoval nové vlasy v původní barvě, a tím by ozdravil kůru mozkovou.

Vlasy jsou totiž důležitým životním orgánem, který absorbuje elementy života ze vzduchu a dodává je mozkové kůře! Toto vlasovo-mozkové léčení kůrou-nervy bylo objeveno o čtvrt století dříve, než Pavlov řekl: „Až prostudujeme činnost mozku do té míry, že ho budeme moci regulovat, tak se nám podaří odsunout stárnutí a snad i samu smrt. Ale kdy to bude, to vám nemohu říci.“ A také dříve než prof. Herčík řekl: „Vždyť my ani nemáme orgánu vyrábějícího život!“

Tím dr. Galén chtěl dosáhnout toho, že by Masaryk vypadal jako ztepilý čtyřicátník a celý svět, který ho znal, sklonil by se před tímto biologickým zázrakem dvacátého století. Když dr. Galén viděl, že jsme byli ode všech opuštěni, a když ještě v novinách četl: „Když Němci budou chtít obsadit naši republiku, tak by ani nemusel na naši půdu vstoupit jediný Němec. Stačilo by, kdyby na hranicích Němci postavili tlusté Berty a rozbili by republiku napadrť,“ on zhrozil se té představy, jak by to vypadalo — jak už to viděl v první světové válce —, i mínil, „Co kdybychom to vzali podle Krista: Čiňte dobře nepřátelům svým a nebudete míti nepřátel!“

Měl zato, že kdyby Hitler viděl na obrázku neuvěřitelně omládlého Masaryka, že by neodolal a učinil by zdvořilostní návštěvu u TGM, aby na vlastní oči spatřil ten div omlazení. Pří té příležitosti by se zeptal Masaryka: „Jak jste toho dosáhl?“

A Masaryk měl mu říct: „Povím Vám to, ale za pakt o neútočení!“

A Hitler by to přijal, neb chtěl se blýskat na všechny strany jako nedostižný vůdce.

Tak chtěl dr. Galén předejít tisícům a tisícům umučených!

Tak asi od roku 1926 dr. Galén vždy k narozeninám posílal prezidentu Masarykovi dopis, objasňující možnost omlazení a prosil o audienci, které se mu nikdy nedostalo. Nechápal proč?! Vždyť TGM byl takový realista! Čekal pozvání v tom smyslu: „Pěkně píšete, pane doktore Galéne, ale já bych rád slyšel více podrobností, jak si to představujete,“ ale žádné nedostal.

Léta plynula a každý rok přinášel nové zklamání. Již z toho byl dr. Galén zoufalý! Jeho grandiózní plán na záchranu republiky nemohl býti uskutečněn a politické události dostávaly dramatický spád. Tím dr. Galén strašně trpěl! I rozhodl se tedy navštívit Karla Čapka, který právě napsal Hovory — tudíž dalo se předpokládat, že jest nejlepším přítelem prezidenta —, a poprosit ho, aby dr. Galéna uvedl k osvoboditeli za účelem omlazení.

Když toto své rozhodnutí oznámil svému příteli, tak ten mu řekl: „Pane doktore, nechoďte k Čapkovi! To je nedobrý a neučenlivý člověk. Nic Vám nepomůže a ještě Vás poškodí.“

Dr. Galén zamyslil se nad tím a řekl: „Půjdu, neb nevidím žádné jiné východisko. No, když nepomůže, jak by mohl mě poškodit? Pár facek mi snad nedá?!“

A tak 12. března 1934 dr. Galén navštívil Karla Čapka v redakci. Když mu podal svou vizitku — na níž stálo „badatel v oboru předbakterijních příčin nemocí a stárnutí“ atd. —, tak aby redaktor nemyslel, že jest to vizitka vychloubačná, podal mu i arch papíru. Na něm bylo mezi jiným napsáno, že objevil novou nemoc základní, která jest matkou všech nemocí, a že vyvarujeme-li se této nové nemoci, nemůžeme ani onemocnět, ani zestárnout, ani zemřít. Jinými slovy, staneme se nesmrtelnými v mladém těle! Tyto své definice, které znal již v letech dvacátých, sepsal dr. Galén v roce 1930, tedy téměř před čtvrt stoletím.

Karel Čapek když přečetl vizitku, rozzuřil se tak, že mu spis doslova skákal v rukou a pot jak hrachy pokryl jeho satanské čelo.

Dr. Galén se na něho díval v úžasu, co se to s ním děje?! To ho tak rozzuřilo, že někdo chce omladit prezidenta? To ho tak nenávidí a závidí mu vše, dokonce i jeho život?

Když Čapek dočetl, zuřivě dupnul nohou a zařval na dr. Galéna: „A já to neudělám!“

Před tím, než dr. Galén mu to dal číst, řekl: „Přicházím k Vám jako k osobnímu příteli prezidenta, neboť s lékaři se vůbec nedá jednat. Každý by jen rád zvěděl, čím a jak se to dělá, a mě by zapřel anebo zničil. Proto přicházím k Vám!“

Po tak surovém zakončení rozmluvy se dr. Galén zhroutil při myšlence: „Tak takovéhle „přátele“ máš, Ty náš drahý tatíčku,“ a v chodbě budovy plakal.

Když později — v době nemoci prezidenta — dr. Galén slyšel z rozhlasu, že absces na plicích sám se přes noc vyhojil, tak řekl si: „Jaký je to nádherný organizmus!“ I rozhodl se ho ještě zachránit z mrtvice a docela uzdravit. Jel do Lán v poslední den života TGM a měl s sebou prostředky k jeho záchraně. Ale narazil na zaprodaného vrátného, kterého Čapek podplatil.

Ten vrátný se s dr. Galénem hodinu hádal, že ho k prezidentu nepustí, i řekl: „Napište to a podejte!“

Když tak dr. Galén učinil, vrátný šel s tím do zámku. A když se vrátil, tak řekl: „Oni to budou studovat a Vám napíší.“

„Proč tak jednají? Vždyť již není času na studování! Vždyť noviny píší, že jeho hodiny jsou sečteny?!“

A vrátný škodolibě řekl: „Aha, vy jste ten, co stále psal na Hrad.“

A dr. Galén, úplně zničen, myslel: „A vy jste zase ti, co mé dopisy kradli! Proto mě Masaryk nepozval — protože je nespatřil.“

Dr. Galén proklel ty úkladné vrahy, Čapka a Beneše!

Benešovi totiž dr. Galén psal ještě, když byl Beneš ministrem. Stejně bezvýsledně! Beneš nemohl snést — když již byl prezidentem —, že láska lidu se upírala k Masarykovi, a proto musel Masaryk zemřít. I když nemusel!

Dr. Galén zaúpěl: „Pane Bože, ohni v prach tu benešovskou pyšnou šíji. Ať po něm celý národ plije!“

A ohnul! Ovšem tuhletu pravdu o Benešovi dosud nikdo neví. A jsou lidé, kteří se ještě dnes k Benešovi modlí, neboť jej staví naroveň s Masarykem. I když Beneš byl jeho úkladným, rafinovaným vrahem!

S rozbitým srdcem se dr. Galén vracel vlakem z Lán do Prahy, když tu najednou se ve dne rozsvítila světla pouličních luceren. Z toho mystického úkazu až naskakovala husí kůže!

Asi měsíc po smrti TGM byl dr. Galén sám z toho žalu nemocen.

Když dr. Galén slyšel z rozhlasu první vysílání hry-plagiátu Bílá nemoc — již po smrti Masaryka —, napsal: „Já jsem ten Galén a objevitel nové nemoci, způsobující stárnutí těla! Já jsem spasitel od rakoviny, stáří a smrti vzkříšením živých!“

Později se jakýsi redaktor během filmování této hry Čapka zeptal: „A pane doktore, jak dlouho jste tu hru psal?“

Čapek odvětil: „Což o to, napsal jsem ji za měsíc, ale přemýšlel jsem o ní tři roky.“

„Nu ovšem,“ řekl si dr. Galén, „od 12. března 1934 do podzimu roku 1937.“

Hodně to ale předělal a ještě hru nazval „utopií“, aby dr. Galén ho nemohl žalovat za plagiát!

Navíc pomlčel o tom, že dík ukradeným Galénovým spisům, zasílaným TGM, sám tak neuvěřitelně omládl, že téměř v padesáti letech vypadal jako pětatřicetiletý krasavec. Jeho bližší okolí to pozorovalo s úžasem a Růžena Jesenská napsala v Přítomnosti: „Karel Čapek ve stáří pojednou vyrostl, chlapsky zkrásněl a oženil se.“

Nu ovšem, když kradl Masarykovi spisy od dr. Galéna!

Olga Scheinpflugová ve svém Českém románu píše, že v den svatby vzpomněl si Čapek na starého pána, ale přesné znění jeho slov neuvádí. Mohla býti: „Nebýt smrti starého pána, tak jsem se nikdy neoženil,“ nebo podobně.

Ale kradená nesmrtelnost přináší brzkou smrt! Nejdřív Bůh ukáže zloději myšlenek, až k jakému vrcholu lze dospět, a pak ho znenadání srazí do propasti smrti. Však Olga píše také ve své knize, jak neštěstí se sypalo jedno za druhým na Čapkovu hlavu od smrti TGM.

Materialisté sice říkají, že není Boha, ale to není pravda. Existuje vyšší moc čili vesmírný zákon odvety, jemuž neujde nikdo! Jest totiž zakódován v atomech lidského těla a poroučí víření atomů buď k rozkvětu, anebo zániku. Tento zákon odvety nařídí lidský mozek tak, že člověk dělá vše to, co směřuje ke smrti, v domnění, že dělá to, co směřuje k prodloužení života. Jak to dělal Karel Čapek a také mnozí jiní, kteří rovněž zahynuli. Podstatu života pochopí jedině ten vědec, který spatří jeho atomistický děj! A kdo spatří při práci atomistické mikroorgány, ten se musí v hluboké pokoře skloniti před stvořitelem zázraků života.

Když Karel Čapek zcizil můj plán jak zachránit republiku a zneužil mého objevu nové nemoci, ono mu nestačilo, že napsal plagiát, on navíc pumpnul stát o sto padesát tisíc, aby také natočil film. A i to mu bylo málo! On ještě chtěl dostat za plagiát Nobelovu cenu! Za tím účelem se jel do Stockholmu doprošovat již dříve, neb myslel, že tu cenu dostane již za Válku s mloky, kterou také napsal po rozmluvě se mnou. Tam mu ale řekli, že to nic není, ať prý napíše román na tři sta stran. Proto napsal tu Bílou nemoc, a proto si dělal barnumskou reklamu filmem! Ovšem ani s tím vším se nakonec nespokojil! Pro jistotu se chtěl stát populárním na celém světě, a proto napsal „poselství míru“, které mu do angličtiny překládal prof. Lesný. Vysílali to na Štědrý den roku 1937 rozhlasem Rabíndranáth Thákurovi. Bylo to ale jidášské „poselství míru“, neboť Čapek tím, že mi zatarasil cestu k Masarykovi, ve skutečnosti připravoval válku! Bůh se již na tu jeho podlost nemohl dívat a způsobil, že vlastizrádce Čapek zemřel za rok a den — jak Lomikar — po tom svém lžiproslovu.

Asi v roce 1946 Jan Reiniš, čtyřiadvacetiletý redaktor, napsal velký chvalozpěv na Čapka za Bílou nemoc a nazval ho „prorokem“. Navštívila jsem tedy ještě v témže roce v Praze Jana Reiniše a řekla mu, že ten chvalozpěv a proroctví patří mně, neb Bílá nemoc jest plagiát.

Strašně byl tím uražen, že prý má Karla Čapka rád.

Řekla jsem mu: „Karel Čapek i bez toho plagiátu by byl dost slavný. Napsal mnoho knih! Věřím Vám, že ho máte rád, ale jak můžete schvalovat to, co udělal Masarykovi? Vždyť je to vražda!“

Tu ukrutné chmury Reiniše přešly v těžko skrývanou radost. Nedovedla jsem ihned pochopit tuto změnu?! Teprve až doma jsem shledala, že mi ukradl výstřižek z novin s fotografií Karla Čapka, kde Čapek vypadal jako pětatřicetiletý a kde bylo napsáno: „Což o to, napsal jsem ji za měsíc, ale přemýšlel jsem o tom tři roky.“ Jíti na druhý den k Reinišovi pro ten výstřižek jsem si rozmyslela, neb ten sprostý cynik by mi to popřel a ještě by mi vynadal. Ale to nebylo vše, čemu se radoval! Dostal tím totiž zároveň i nápad, jak namísto Čapka si zajistit tu Nobelovu cenu.

Z necelý rok, v dubnu 1947, jsem byla v Černínském paláci na garden párty, neb jsem si myslela, že tam uvidím Jana Masaryka. Chtěla jsem mu vše říci, jak to bylo, a že jsem byla od Němců zavřená na doživotí v blázinci za to, že jsem pracovala pro TGM.

Vždyť asistent Š~ mi za války v ústavu na Albrechtově jasně řekl: „Čert Vám byl dlužen Masaryka! Kdybyste nepracovala pro Masaryka, tak jste tady nemusela být.“

Jan se ale v zahradě vůbec neukázal. Byla to vlastně jen snobská přehlídka krásných šatů z tylu a bůhví z čeho ještě byla všechna ta pompézní nádhera. Pojednou se však přede mnou mihnul párek! Jí jsem koukala na sukni z bleděmodrého tylu s květy a jeho jsem zahlédla pouze letmo tvář. Všiml si mě a neuklonil se! Marně jsem si lámala hlavu, kde jsem jen já již viděla tu povědomou mi tvář?! Jaký je to úředník, z jakého ministerstva? Šli podruhé a já se dovtípila: „Aha, to je Jan Reiniš!“ Ale jak zestárnul?! Snad o dvacet let! To již nebyl ten růžolící, rozesmátý klučina. Naopak, byl to vystrašený starší člověk, vpadlých očí a tváří, s vyčnívajícími lícními kostmi a barva jeho obličeje byla nemožná.

No, a asi za tři měsíce nato čtu v novinách: „Jan Reiniš se zabil při havárii letadla, jímž letěl domů ze Stockholmu.“

Tak dělal to jako Karel Čapek! A také zemřel jako Čapek za rok po svém hanebném jednání! Jestli to bylo přesně za rok a den, neměla jsem času zjišťovat. Zahynul i s tou svou redaktorkou či sekretářkou. Tak trestá zákon odvety!

Takových případů zločinu a trestu z vyšší moci viděla jsem za svůj život dost a dost. Pak ať mi někdo vykládá, že není Boha! K smíchu je mi takový primitivizmus myšlení. To, co neumí vytvořit člověk, stvořil Bůh!

Dalším obdobným případem byl Erik Šaman!

Tuším, že v roce 1937 — ještě za života TGM — jsem mu napsala dosti dlouhý dopis. Neodpověděl mi naň, ale později napsal plagiát Svatý Fábera, v němž píše, že nějaký lékař objevil něco, čím by zachránil lidstvo. Podrobnosti nevím, neb já sama to nečetla. Byla jsem v tu dobu zavřená v ústavu a po propuštění nemohla jsem tu knihu sehnat. Avšak v době internace četla jsem nekrolog, v němž stálo: „Je podivné, že Erik Šaman umírá v tentýž den, kdy vychází první výtisk jeho knihy.“ Kdyby jen ten redaktor věděl, že umírá zákonem odvety! Bylo to někdy v první polovině roku 1942.

Dr. Galén zaměřil své objevy k tomu, aby soudobým géniům a lidem dobré vůle prodloužil život. Aby mohli uskutečňovat své geniální plány beze strachu ze stárnutí, rakoviny a smrti, a tím učinili Zemi rájem pro veškeré lidstvo. Aby svým příkladným životem přesvědčili ostatní lidi, že nesvědomitost se trestá smrtí z vyšší moci, jíž předcházejí nejstrašnější nemoce — jako např. rakovina, atd., atd. Dr. Galén by byl býval tak rád podchytil život slavného Joliot-Curie, Bernala a jiných tak mnohých vědců dobré vůle. Jedině tenkrát přestane kralovat podlost, až se skvělými vzory stanou nesmrtelní v mladém a krásném těle! Ježíšovo evangelium má býti povzneseno na vrchol výsostného zdravotnictví, neboť ono jest nejdokonalejším receptem k dosažení lidské nesmrtelnosti za Zemi. Proto Kristus řekl: „Pokoj lidem dobré vůle,“ neboť kde není dobré vůle, tam také nemůže býti pokoje.

Československá Ústava hlásá, že vědecká práce jest svobodná a chráněná a že vědci jsou finančně zajišťováni, aby se mohli nerušeně věnovat své vědecké práci. Nic z toho ale neplatí pro dr. Galéna! Nesčíslněkrát se pokoušel — po válce a i po Únoru — dosáhnout zaslouženého zhodnocení svých grandiózních objevů, ale všude bezvýjimečně narážel na dr. Sigelie z Bílé nemoci. To jest na bezohledné cyniky a lidi bezectné! Vzdor tomu, že mají doktoráty!