Vysoce vážený pane Prezidente!

Jsem vdova po MUDr. Č. I. Ch~ském, prosektoru městské nemocnice a docentu univerzity v Oděse, manželka Karla S~ z Vysokého Mýta, kapitána ruských legií v záloze, matka dvou dcerušek ve stáří devět a sedm let.

Na cestě z Oděsy do Vysokého Mýta bylo mi v Budapešti při celní prohlídce důstojníky uherského vojska odebráno 20.000 Rbl (vydaných první vládou). Stalo se tak dne 24. března 1919 před očima odjíždějících členů československého vyslanectví.

Žádost o vrácení zmiňovaných peněz i ostatních drobnějších předmětů, doložená potvrzením pana majora francouzských legií Čermáka, tehdejšího zástupce ČSR v Budapešti, byla poslána Ministerstvu zahraničních věcí 16. dubna 1919.

Ministerstvo zahraničních věcí mi sice dosud nevrátilo žádost jako bezpředmětnou, ale také nikdy při intervenci — každoročně opětované — nebyla mi dána naděje, tj. ani alespoň přibližně určená doba, kdy mi bude konečně navrácen majetek odňatý v sousedním státě při výkonu úředním.

Jmenovaný obnos jest jediná peněžitá část mého věna a nyní, když vidím naléhavou potřebu založiti si samostatnou existenci, jest i naprosto nepostradatelný. Proto osměluji se co nejuctivěji prositi, aby moji pohledávku vůči republice uherské převzal stát a mně ztráta byla nahrazena cestou milosti z prostředků státních.

Věřím ve vzácné pochopení pana Prezidenta pro ušlechtilé snahy, spoléhám na osvědčený výjimečný Jeho cit pro slabé, jimž bylo ukřivděno, a doufám, že moje prosba plným právem bude uznána za vyplnitelnou.

Na konci prosím, aby pan Prezident ráčil přijmouti mé nejupřímnější ujištění, že vždy budu přesvědčena o Jeho nezměrné dobrotě, i když snad důvody — dnes mně neznámé — nedovolí Jemu mně účinně pomoci. Budu vždy vychovávati své dítky v nadšeném obdivu pro Jeho hrdinské ctnosti s vřelým přáním, aby i ony uskutečňovaly vznešené Jeho životní ideály.

Znamenám se s výrazy nejhlubší úcty a oddanosti: Kateřina S~ová

(v Praze, 1. února 1927)

Stálé ministerské komisi pro podporu Čechů a Slováků z Ruska!

Prosím o náhradu škod, které jsem utrpěl vinou politických poměrů v Rusku ztrátou svého úplně zařízeného čtyřpokojového bytu, který byl věnem mé choti Kateřiny S~ové.

Současně dovoluji si upozorniti, že jsem dosud o náhradu nežádal a svou prosbu dovoluji si odůvodniti následujícím:

Jako rakouský kadet 1. dubna 1915 zběhl jsem v Karpatech k Rusům a již 3. dubna 1915 v Jasle jsem se přihlásil do „České družiny“. Poněvadž přihláška nebyla dlouho vyřizována, nastoupil jsem 16. července 1916 službu u 1. srbské dobrovolnické divize v Oděse jako zdravotní podporučík. Tamtéž jsem se v roce 1916 oženil. Má choť byla vdovou po MUDr. Č. I. Ch~ském, docentu na univerzitě v Oděse, a měla po svém muži zděděný čtyřpokojový byt, skvěle zařízený. Byt se skládal z pokoje pro hosty, pracovny, jídelny, ložnice, kuchyně s příslušenstvím a koupelny. Všechny místnosti byly skvěle vybaveny nábytkem: bohatá knihovna, piano, perské koberce, obrazy-originály, sošky, porcelán, křišťálové sklo, stříbrné příbory, náčiní kuchyňské, pokrývky, podušky, záclony a prádlo všeho druhu.

Když v r. 1917 srbská vojska opouštěla Rusko, očekával jsem právě rodinu. Zůstal jsem proto s rodinou v Oděse, kde jsem nalezl zaměstnání. V r. 1918 se poměry rychle horšily a ke konci roku a počátkem r. 1919 počalo civilní obyvatelstvo utíkati. I mně s rodinou nezbylo nic jiného. Na normální zlikvidování majetku nebylo pomyšlení — prodávati nebylo komu, neboť nebylo kupců. A tak v únoru 1919 se mi podařilo sehnati alespoň peníze na cestu tím, že jsem celý byt s veškerým zařízením a potřebami přenechal petrohradskému ing. V. S~, který mi vyplatil 45.000 Rbl. znehodnocené valuty.

Do vlasti jsem se vrátil 26. března 1919 úplně ožebračen, neboť 24. března v Budapešti při celní prohlídce byl mi důstojníky uherské obrany zabaven poslední majetek 20.000 Rbl proti potvrzení. Ztrátu z Budapešti jsem přihlásil u Ministerstva zahraničních věcí v dubnu 1919, avšak žádost do dnešního dne nebyla vyřízena. V únoru 1927 obrátila se manželka s prosbou o urgenci na „Civilní kancelář“ pana Prezidenta a v květnu 1928 na „Červený kříž“ v Praze, na jehož doporučení podána stížnost k „Mezinárodnímu soudu“ v Hágu. Veškeré žádosti i stížnosti zůstaly bez výsledku. Poslední pro opožděné podání! Ministerstvo zahraničních věcí — ač jsem vícekrát intervenoval — mě v tomto směru nepoučilo, ani ve stanovené lhůtě nepodalo žaloby.

Tak na prahu vlasti naše naděje na neodvislost, vlastní domov, odpočinek za prožité hrůzy občanské války a vysilující úzkosti po dobu rakouské okupace, na dokončení vzdělání, rodinné a snad i životní štěstí zmařeny!

Důvody sociální spravedlnosti (rodiče, hospodářské poměry, příčiny):

Rodiče J~ (1859) a H~ (1869) S~ovi, potomci šlechetných, přísně čestných měšťanských rodin, vychovali dva syny a čtyři dcery, z nichž dvě jsou provdány. Nezaopatřeni zůstali oba synové a dvě dcery.

Otec obdržel od svých rodičů dům, pole, závod koželužský a obchod, kteréžto statky značně rozšířil a pouze s matčinou pomocí bez nehod a konfliktů spravoval 40 let. Potřebné zákazníky, otce četných rodin, podporoval dlouhodobým úvěrem. Zklamal-li někdo jeho důvěru, raději ztrátu oželel, než by působil rodině dlužníka těžkosti. Měl zásadu: nemůžeš-li pomoci, neškoď, nezarmucuj! V mladším bratru viděl svého nástupce. Mě poslal studovat s vřelým přáním, abych jako lékař lépe a vydatněji než on pomáhal, těšil, budil víru v život a odkrýval jeho kladné hodnoty.

Za války rodiče nezískali žádného nového majetku, ač v r. 1914 měli jen ve zboží 300.000 zl. K. Na věno obou sester, na daně a běžné potřeby musili odprodati řadu předválečného majetku. Bývalý stát těžce poškodil rodiče výjimečnými rekvizicemi zboží i plodin, zásadním odmítnutím přídělů pro závod i obchod a nemyslitelným zdaněním. Za můj vstup do zahraničního vojska! Československé úřady vinou abnormální poválečné psychologie veškerého lidstva daňová břemena mnohonásobně ještě zvýšily. Otec vlivem válečných ztrát a mé nezvěstnosti značně utrpěl na tělesné i duševní zdatnosti. Přetížen prací a bez vyššího vzdělání nemohl dospěti k racionálním zásadám vedení podniku a bez přesných účetních pomůcek stal se snadno obětí nepřátel. Neuvěřitelné platební rozkazy přivedly rodiče do dluhů. Rekurzy, hrozby a exekuce vyžadovaly mobilizaci všech sil. Za těchto okolností nebylo možno ani rozumně mysliti, jak tedy ještě sledovati pokles a vzestup cenných papírů, plniti povinnosti obchodní a rodinné?!

Zatížen nemovitostní erární pohledávkou 717.409 Kč jsou dosud rodiče i děti zbaveni úvěru, zničen starý obchod, který v r. 1925 musil býti uzavřen, znemožněn každý přesun nemovitého majetku a každé hospodářské podnikání pro nedostatek provozovacího kapitálu. Nezodpovědní, třídně zaujatí lidé — nebýt matky a uznání u Ministerstva financí — připravili by rodinu o vše, i o čest a život! Daňový spor, který se vleče od r. 1916 a není dosud ukončen, způsobil rodině statisícovou škodu, podryl zdraví otci, matce, bratrovi a znemožnil nejen mně, ale i mladším sestrám přiměřené vzdělání. Dnes nemají rodiče jiného příjmu než výnos z 15 ha půdy, kterou v lepších létech pronajímali. Rodiče mohou právem říci, že poznali muka berního otroctví, pod jehož tíhou úpíme ještě dnes, když za pernou a často bezvýslednou práci — na vlastním majetku — připadá pro jednoho člena rodiny na úhradu veškerých životních potřeb po dobu jednoho roku 857 Kč.

Zlo v rukou nepřítele zvyšuje touhu po životě a podněcuje výkonnost, ale bezpráví, lhostejnost, svalování vlastní viny na hlavu oběti — od blízkých lidí, od vlastních spoluobčanů — odnímá úctu i víru v práci, spořivost, poctivost a mravní poslání státu. To skličuje ba ochromuje!

… ten lhal, jako když tiskne, kde se mu to jen hodilo! Já sama musím uvésti pravdu, aby má stávající (1959) žádost o zvýšení důchodu nevypadala jako lež.

Osobní data (životní neúspěch, vysvětlení):

Narodil jsem se ve Vysokém Mýtě roku 1891, maturoval na gymnáziu ve školním roce 1910-11 a studoval lékařství v Praze.

… od roku 1911 do 1914, aniž složil jedinou zkoušku!

Vojenskou službu jsem nastoupil 27. července 1914 u 27. polního pluku ve Štýrském Hradci. Dne 1. dubna 1915 jako rakouský kadet jsem samojediný zběhl v Estemneku v Karpatách. 3. dubna 1915 v Koněčné a za tři dny v Jasle přihlásil jsem se — kromě pozdějších přihlášek — do „České družiny“ v Rusku. Dobu zajetí prožil jsem v Haliči, Kostromě a ve státních dřevařských podnicích u Haliče, kdež jsem byl zaměstnán jako medik. 16. července 1916 nastoupil jsem službu u 1. srbské dobrovolnické divize v Oděse jako zdravotní nadporučík. Mám legionářský průkaz č. XX.XXX ze dne --/ --/ 1922.

Do vlasti jsem se vrátil 26. března 1919. 1. února 1920 byl jsem jmenován kapitánem ruských legií v záloze. 30. listopadu 1923 byl jsem propuštěn z činné služby — pro opožděnou přihlášku aktivní službě v míru — se zaopatřovacími požitky za 15 let 7 měsíců vojenské služby na základě 35% nezpůsobilosti. Výslužné 850 Kč měsíčně bylo mi vypláceno do 1. listopadu 1927.

… a další léta až do roku 1934, kdy nastoupil opět vojenskou službu za 1.100 Kč měsíčně. Já zatím se dvěma dětmi byla nucena žít v Praze za 500 Kč měsíčně!

Po odchodu z činné vojenské služby nemohu si opatřiti přiměřenou existenci pro nedostatek jakéhokoli odborného vzdělání, neb příznivá léta musil jsem obětovati vojenské službě. 22. září 1926 po marných pokusech nalézti přiměřenou existenci, nemocen, rozerván, odejel jsem do Vysokého Mýta k rodičům. Manželku a obě dítky musil jsem zanechati v Praze — pro zásadní odlišnost povahy rodičů a manželky — a posílal jsem jim celé výslužné, a to kromě všech potřeb, jež rodiče poněkud mohli postrádati.

… jednou za měsíc mi poslali králíka, toť vše!

Od 1. prosince 1927 nemám příjmu, ač pracujeme s bratrem vytrvale od rána do noci. Stálý úbytek a beznaděj jsou prozatím výsledky! Ztrátou výslužného jest ohrožena existence mé rodiny, neboť nemohu ani s pomocí rodičů plniti povinnosti vůči dítkám a manželce, která následkem útrap prožitých v Rusku téměř nepřetržitě churaví a při nejlepší vůli není schopna výdělečnou prací vypomáhati.

… zamlčel, že jsem měla tři podnájemníky a prala na valše na osm postelí prádlo. Vždyť jen za 500 Kč nemohly jsme my tři žít!

Stát denně staré propouští a nové přijímá! Mohl jsem snad čekati zavržení, opuštění, když jsem se neprovinil? Nesplnil jsem otcovu nejvřelejší touhu, neboť nemám povolání, ve kterém i já spatřoval jsem ideální poslání. Nedovedl jsem zpracovati a ovládnouti neočekávaný příval dojmů ze života — veřejného i rodinného. Nenalezl jsem zkušeného přítele. Neměl jsem síly, abych vydělával, pracoval v domácnosti, vychovával děti i ženu a studoval.

… tohle je tedy krutá lež! On neumyl ani lžičku a děti jsem musela od něho vzdalovati, neb řekl, že je kopne, až odletí do kouta.

Nerozuměl jsem manželce, která v Rusku překvapovala divy statečnosti a obětavosti, když se jednalo o život můj neb dítěte, ale jako hospodyně byla bezradnou.

… denně měl oběd o třech chodech a týdně dvě obrovské vánočky jsem pekla, když ještě byl zaměstnán. Ze samého kuchtění a obsluhování pana manžela se mi již ve čtyřech měsících po porodu ztratilo mléko, jak jsem se uhonila a ustarala. To byl tyran k pohledání!

Myšlenka na likvidaci manželství z vděčnosti z dob perspektivy smrti neb vyhnanství, touha po osvobození se od povinností, o nichž jsem neměl tušení, zatlačila otázku existence.

… chtěl likvidaci manželství, když si namluvil Vlastu T~ovou! Krutým způsobem řekl: „Děti dáme do sirotčince, tebe do blázince a ožením se s Vlastou.“ N~ bylo devět měsíců a E~ tři roky a tři měsíce.

Snad gymnázium nebylo pro mne vhodnou školou či snad blahobyt a láska, jež chrání před tvrdostmi života, byly mi na škodu? Snad bych se vyvinul v pravého muže jako rolník při tuhé práci, pozorováním, přemýšlením a jen v zimě nad knihou?

… tuhá práce mu skutečně chyběla! Žil si jak baron, pěstoval ženy a knihy, čerta se staral, co dám dětem jíst a do čeho je obleču a obuji.

Snad bych přece byl lékařem, kdybych se vrátil sám či získal ženu zdravou, silné vůle, s jasným smyslem pro realitu, která by mne mohla býti přítelem a rádcem?

… i tato věta je lží! Aby on mohl dostudovat, chtěla jsem prodělat kurz porodní asistentky a pracovat, abych mu nebyla na obtíž. Vždyť jednu dcerku by prarodiče uživili, než bychom si našli byt v Praze. Tchýně mi to ale nedovolila! Ona spoléhala, že mne co nevidět dají do blázince. Jenomže, než se jim to podařilo, psal se rok 1941 a děti byly dospělé.

Snad by se vytvářel můj život příznivěji, kdyby mé manželství zůstalo bezdětným? Život jest složitý problém! Každému daří se vyřešiti jen jeho části. Kdo jest vinen? Život! Ale jest možno jím pohrdnouti? Štěstí omamuje! Tragikou, překážkami, převraty jest život zajímavý. Ty nutí k přemýšlení! Nikoli štěstím, ale utrpením člověk roste. Kdybych byl sám, kdybych mohl rodinu uživiti, nikdy bych se neosmělil dožadovati se pomoci. Prositi velí mi láska a odpovědnost za tři životy!

… i toto je podlá lež! Peníze mé chtěl pro své milenky.

Proč přicházím s žádostí teprve nyní:

O fondu Čechů a Slováků z Ruska dověděl jsem se v červnu 1928 od manželky. Vyžádal jsem si od obecního úřadu osvědčení, které přikládám, a chtěl jsem se ihned o náhradu škody ucházeti. Rodina hladověla, u známých byly dluhy a mnozí naléhali na zaplacení, nebylo na nájemné, rodiče nemohli pomoci. Pomohla mi „Kancelář legií“ jak otec! Přátelé probudili naději na výslužné při příležitosti státního jubilea! Poslána žaloba do Hágu! Bankéř O. L~ ochotně mě vyplatil 1.000,- Kč, ač soud zamítl otcovy nároky! Chtěl jsem se zříci podílu ve prospěch více opuštěných a svůj den záchrany a radosti očekával jsem od jubilejní žádosti. Den radosti ale nepřišel!

Pro své děti a svou ženu, pro důvěru přátel, kteří mi uvěřili a pomohli, posílám nyní tuto prosbu-zpověď a co nejvroucněji toužím, aby pro etický účel získala plného porozumění.

… svoloč! Jak nehorázně lhal!

S úctou: kapitán v záloze Karel S~

(v Praze, 12. dubna 1929)

Ctěný pane štábní kapitáne,

Váš dopis ze dne 12. t. m. jsem obdržel. Vysvětlujete mi a omlouváte se, proč jste druhý den ke mně s částkou 1.000 Kč — jak jste slíbil — nepřišel. Já Vám vše rád věřím, ale jest to velice slabá omluva pro Vás, pane štábní kapitáne, ježto jste v tentýž den, ve který jste mi splácení slíbil, musel věděti, že máte za pí. Kateřinu jisté platební povinnosti, takže ta Vaše omluva působí na mne dosti podivným dojmem?! Chci ale věřiti, že vše napravíte a dodržíte, co jste slíbil, v nejkratší době.

Dále Vás musím upozorniti, že asi před rokem byla u mne Vaše paní se vzkazem od Vás, abych zapůjčil jistému obuvníku (M~ovi) v Dejvicích 1.000 Kč na půl roku, že za to udělá zadarmo Vašim dívkám botičky. Učinil jsem tak kvůli Vám i Vašim dětem a zapůjčil jsem onomu živnostníku požadovaných 1.000 Kč. A poněvadž i přede mnou řekl, že ušije Vašim dívenkám obuv, nevzal jsem od něho žádného úroku. Tento však za jeden a půl roku splatil teprve 300 Kč a nyní již drahný čas se ani neukáže, aniž něco splácí. Za to, pane štábní kapitáne, mohu poděkovati také jenom Vám!

Dále Vám oznamuji, že pí. Kateřina, když byla před rokem na tom tak bídně, že neměla, co by dala dětem jísti, prosila mne o zápůjčku 200 Kč. I tu jsem vyhověl a peníz ten jí zapůjčil! Vrátila mně teprve 100 Kč a 100 Kč mně ještě dluhuje.

Jak seznáváte, číním Vám úlevy na všechny strany, ale Vy, Vaše paní i Váš pan otec mně činíte potíže!

To je asi tak vše, pane štábní kapitáne, co na Váš dopis mohu odpověděti. Očekávaje brzké dodržení Vašeho příslibu, zdravím Vás přátelsky a znamenám.

S veškerou úctou: Š. E. B~

(v Praze, 24. května 1930)