Odebírám Zápisník, Čtení, Svět sovětů, Vlastu, Mladou frontu a v sobotu ještě Práci a Lidovou demokracii. V nich lovím vědu, obzvláště rakovinu — jako jedinečná odbornice tohoto oboru —, a pátrám po tom, co všechno ještě lékaři o rakovině nevědí. A je toho dost!

S radostí jsem uvítala Váš seriál „Válka proti rakovině.“ Pokusím se napsat komentář na některé Vaše věty.

Zápisník č. 17:

Čísla hrozí. Na zhoubné nádory umírají na světě ročně tři miliony lidí. Kromě toho asi třicet milionů trpí nemocí zvláštního druhu. Říká se ji prekanceróza. (...)

Tedy prekanceróza, tj. bílá nemoc! Jenže medicína nezná její podstatu, protože neví, co život jest. Ale já znám bílou nemoc atomisticky!

(...) Je to jakési kandidátství, čekatelství rakoviny — nemoc se teprve chystá propuknout, nedá se dosud jasně rozeznat. Jednoho dne tkáň přestane odolávat dlouhodobému náporu dráždidel, škodlivin, atd. a, je-li k tomu navíc dědičně náchylná, začne bujet zhoubným způsobem.

Tolik tedy hlásí oficiální věda v prvním díle seriálu.

Já však již v roce 1924 objevila novou, základní nemoc, předcházející každému onemocnění — a tedy i infarktu a rakovině. Je to bílá nemoc! Bílá se jmenuje podle bílého atomistického činitele. Žasnete, že? Vždyť všeobecně se má za to, že Bílou nemoc napsal Karel Čapek, a to roku 1937. Tak je to plagiát!

Měla jsem velkolepý plán jak uchránit ČSR od okupace Hitlerem právě objevem bílé nemoci, předcházející stárnutí i rakovině. Naučím-li totiž někoho vzdorovat bílé nemoci (objev č. 1), stane se imunním i vůči rakovině (objev č. 2). V Německu se již silně harašilo zbraněmi a katastrofě nemohl předejít nikdo vyjma mě! Chtěla jsem omladit stárnoucího T. G. Masaryka, kterého znal celý svět — vypěstovat mu na pleši nové vlasy v původní barvě. To jsou objevy č. 3 (omlazení), č. 4 (nové vlasy), č. 5 (původní barva vlasů). Zuby měl ještě krásné, ty nebylo zapotřebí nahrazovat (objev č. 6).

A tak od roku 1930 posílala jsem každým rokem prezidentovi k narozeninám vědecké dopisy, aniž se mi dostalo jediné odpovědi s pozváním na Hrad. Vždyť Masaryk byl realista! Soudila jsem, že se bude chtít alespoň zeptat, jak si to omlazení představuji. A zatím čekala jsem skoro pět let marně! Vyvodila jsem z toho, že Masaryk nečetl ani jediný můj dopis — že jeho okolí mu je kradlo. Jelikož jsem neměla jiného východiska, tak jsem se rozhodla intervenovat u Karla Čapka.

„Napsal Hovory, tak je u prezidenta jako doma,” říkala jsem si.

Dvě osoby, které se navzájem neznaly, varovaly mě před Čapkem téměř stejnými slovy: „Paní, nechoďte k němu! Je do nedobrý a neučenlivý člověk. Nic Vám nepomůže a ještě Vás poškodí.“

Myslela jsem: „Když nepomůže, jak by mě mohl poškodit? Facku mi snad nedá?!“

Tak jsem 12. března 1934 šla k němu do redakce. Seděl tam za psacím stolem ještě František Borový. Nejdřív jsem Čapkovi dala vizitku — již ta ho rozzuřila — a, aby nemyslil, že se jen vytahuji, podala jsem mu i arch sepsaný, vědecký. Na něm u věty o objevu nové, základní, bílé nemoci udělal tužkou křížek! A jak to četl, tak se tak zlobil, že pot jak hrachy mu hustě pokryl čelo a arch papíru se mu v rukou třepal. Když to dočetl, podal mi arch zpátky, dupnul zlostně nohou a zařval na mě: „A já to neudělám!“

Opakoval to dvakrát — i to dupnutí i ta slova! Pan Borový užasle se díval, co že jsem to Čapkovi provedla, že tak zuří. Přitom já jen chtěla, aby mě uvedl k Masarykovi, neb se tam úředně nemohu dostat. Nedosti na tom! Po tomto incidentu ještě podplatil sluhu Masaryka a další dopisy, adresované Masarykovi, dostal on, Čapek. Tak zhatil můj plán!

Po smrti Karla Čapka psala ve druhém čísle Přítomnosti Růžena Jesenská: „Dívám se, co se to s Čapkem stalo? Ve starším věku pojednou omládl, vyrostl a chlapsky zkrásněl. A po patnácti letech se oženil.“

Tak tedy ukradl to, co bylo předurčeno Masarykovi a těšil se na jeho smrt. Takový to byl „přítel“! Už když jsem Čapka jen spatřila, srdce se mi málem rozskočilo. Měl tak odporný obličej — tak rozervaný, škaredý. „A tohle, že má být náš nejpopulárnější spisovatel?“ myslela jsem s hrůzou. Vzápětí se ostatně projevil svým pravým já! Kdyby se nedostal k mým spisům, tak by se nikdy neoženil. Vždyť i pouhé fotografie by ho usvědčily! Jak vypadal před 12. březnem 1934 a jak potom! Od 12. března 1934 do podzimu roku 1937 mu trvalo, než můj objev přešil na své kopyto.

Chtěla jsem omlazením T. G. Masaryka vzbudit zájem Hitlera, který chtěl se líbit svým soukmenovcům. Kdyby Hitler viděl na obrázcích a ve filmu čtyřiaosmdesátiletého starce jako ztepilého čtyřicátníka, jistě by neodolal a přijel by na zdvořilostní návštěvu na Hrad, aby zblízka okoukl ten biologický zázrak dvacátého století. Až by přijel, s největší pravděpodobností by se i zeptal: „Jak jste toho dosáhl?“

A Masaryk měl mu odpovědět: „Povím Vám to, ale za pakt o neútočení. A kdybyste snad slíbil a nedodržel slib, tak to omlazení z Vás spadne jako podzimní listí, neboť jde o dílo atomů lidského těla a svědomí.“

A Hitler by přijal a česká zem nemusela prožívat kalvárii druhé světové války. A 360.000 umučených obětí nemuselo být! To má na svědomí Karel Čapek! Jeho drzost neznala mezí, neb za plagiát chtěl ještě Nobelovu cenu. Ale Hitler mu namísto toho slíbil šibenici.

Když na podzim roku 1937 rozhlas hlásil premiéru „Čapkovy“ Bílé nemoci, seděla jsem u přijímače. A když reportér povídá: „To snad ani není možné, neboť kdyby takový člověk jako dr. Galén vskutku existoval, vždyť by to byl spasitel lidstva,“ slzy proudem zalili mou tvář.

A já napsala: „Já jsem ten Galén a objevitel nové nemoci, způsobující stárnutí těla. Já jsem spasitel od rakoviny vzkříšením živých.“

Od té premiéry v rozhlase se na Čapka valilo jedno neštěstí za druhým jak lavina! Je zajímavé, že zemřel za rok a den od lžiproslovu míru, což měla být barnumská reklama za účelem obdržení Nobelovy ceny.

A tak od roku 1924 až do dneška — tj. do roku 1966 — mě stále umlčuje všudypřítomná sigeliovština, která se řídí cynickým heslem: „Ať celý svět raději pojde!“ Záhuba je jim milejší, než aby po právu uznali objev nediplomované vědkyně, pouhé ženy. Jenže oni sami také pojdou na rakovinu! A pozdě budou želet, že mě umlčovali, neb velká příležitost se nikdy v životě neopakuje. A propásne-li někdo správný okamžik je nenávratně ztracen.

Ještě jedna pozoruhodnost mě zaujala ve zmiňovaném čísle Zápisníku, a to ve článku Hubneš, hubneme, hubnete:

Málokdo ví, že pocit hladu se utišuje až půl hodiny po jídle. Do té doby ovšem sníme obvykle více, než je třeba.

Bezděčně jsem musela vzpomenout na svou maminku a na své dětství.

Bylo to tak! Tou dobou uplynul rok, co mi zemřel tatínek. Já ukončila polskou školu s vyznamenáním a ředitelka, paní J~ská, mě poslala skládat zkoušku do druhé třídy gymnázia, aniž jsem byla připravená za první třídu ve franštině, němčině a geografii jako mých pět spolužaček. Když se totiž učitelka v poslední třídě ptala: „Kdo půjde do gymnázia?“ já nevstala, neb umřel mi tatínek, tak neměl kdo platit školné.

Ze samé radosti, že jsem dostala vyznamenání, jsem si zároveň zapomněla vyzvednout svůj křestní list. Na to jsem vzpomněla až po cestě ze školy domů: „Nu což, nedá se nic dělat! Zajdu pro něj první den příštího školního roku.“

Tak jsem po prázdninách přišla k paní J~ské a ona radostně zvolala: „Dobře žes přišla! Proč jsi přišla?“

„Pro křestní list.“

„No nic, tady sedni a napiš žádost. Půjdeš do gymnázia! Tvoje spolužačky teď právě skládají zkoušky.“

„Ale paní, kdo za mě bude platit, když mi umřel tatínek?“

„O to se nestarej! Platit za tebe bude dobročinný ústav. Jen se musíš učit na četvjorky a pjaťjorky.“

Bylo to v Oděse a tehdy jsem poznala muka hladu.

Vyučování končilo o půl třetí a teď si představte, že by gymnázium bylo na Václavském náměstí a na franštinu jsem musela tak daleko, jako do Vršovic, a na němčinu, jako na Letnou, a domů, jako do Nuslí. Celý den nic nejíst a stále se jen učit! K tomu jsem měla již šest let plné břicho tasemnic a také roupy. Tasemnice jsem měla od osmi do sedmnácti let a vyléčila jsem se z nich v Kyjevě. Byl jich plný velký nočník! O velké přestávce jsem nenápadně pozorovala, která žačka nechá slupky od salámu, sýra či kůrku chleba a v jakém papíře. Jakmile byl čistý vzduch, ihned jsem běžela do kouta, kde byla veliká halda všech vyhozených papírů, a já rychle vyhmátla ty vyčíhnuté. Úlovek jsem pak obvykle snědla na klozetu, aby nikdo nic neviděl. Ze školy domů jsem přicházela v osm hodin večer úplně vyčerpaná, naobědvala se a musela si trochu odpočinout, než jsem se asi v deset hodin dala do písemných úkolů. A těch bylo! Vždy dvě i více stránek z každé řeči, jichž bylo čtvero — rusky, polsky, německy a francouzsky —, a k tomu ještě aritmetika. A všechno krasopisně! Tak jsem chodívala spát v jednu hodinu v noci — i déle — a v šest hodin vstávala. Není tedy divu, že byla jsem drobné a útlé děvčátko.

Pan J~ski mi diktoval: „Paní doktorová Ch~ská, ul. Sadová --.“

„Děkuji, já si to budu pamatovat.“

A on na to: „Já ti to raději napíši! Ty budeš mít hlad a zapomeneš.“

Celá šťastná jsem to vyprávěla mamince, že budu chodit na obědy: „Jenže, maminko, co když nebudu vědět, jak se některá panská jídla jedí a budu se stydět?“

A maminka řekla: „Nezačínej jíst první! Dívej se, jak to dělají oni, a nebudeš se stydět.“

A teď přijde ta hlavní filozofická věta mé maminky: „A, Kasiu, nikdy nejez tolik, abys už nemohla polknout ani lžíci. Po jídle bylo by ti nevolno! Přestaň jíst tehdy, kdybys mohla sníst ještě několik lžic a za čtvrt hodiny budeš mít příjemný pocit nasycení.“

Bylo to před šedesáti lety! Mě bylo čtrnáct.

A druhá vzpomínka na maminku! Jelikož jsem skládala zkoušky na gymnázium externě, musela jsem mnoho číst. V důsledku toho slzy mi z očí tekly proudem. Lékař mi sice předepsal brýle, ale já si objednala cvikr. Viděla jsem v něm báječně, obzvláště na ulici. Jenže bylo to v máji, bylo dost horko a mě bylo nepříjemné, že skla brání vzduchu a větru proudit do očí. Na druhý den šla jsem navštívit maminku, poněvadž bydlela jsem u paní Č~ské, a maminka mi na uvítanou řekla: „Nu, víš... děvče a v brejlích, to není žádná veliká krása.“

„Ale když lékař řekl, že mám je pořád nosit.“

„Podívej, budeš-li je mít pořád na nose, bude ti stále více slábnout zrak a budeš muset mít stále silnější skla a bez brejlí budeš nemožná. Máš-li je mít ke čtení, budiž, ale nenos je celý den.“

Poslechla jsem maminku a v téměř čtyřiasedmdesáti letech vidím jako dvacetiletá. Bez brýlí navlékám jehlu a šiji!

Je mi záhadou, odkud má maminka brala rozumy, když už před šedesáti lety věděla to o nasycení — o čem píše Zápisník teprve roku 1966 — a to o očích, když nic nečetla?! Na čtení neměla čas! To je asi tím, že dovedla reálně myslet. Ona byla samorostlý génius! To po ní jsem tedy zdědila to reálné myšlení, které dělá ty moje fenomenální objevy.

Druhý díl seriálu, Zápisník č. 18:

Mnohé se už o vzniku a příčinách rakoviny ví, ale odborníci jsou jiného názoru. Říkají, že je mnoho toho, co se neví. (...)

Pravdaže!

(...) Problém rakoviny se zdá být složitý jako sám problém života.

To je tedy fakt!

(...) Najít lék — univerzální a spolehlivý lék — je asi tak složité, jako sestrojit uměle živou hmotu. Výstižné je přísloví: „Čím hlouběji do lesa, tím více stromů.“

Je úplná pravda, že najít lék jest nesmírně těžké! A to proto, že medicína se nedívá na rakovinu z atomistického hlediska — jak nutno se též dívat i na podstatu života — a zabývá se jen buňkou. Tento hluboký vhled jest pro dnešní vědu věcí zhola neznámou! A proto se bez mých atomistických vědomostí s rakovinou nehne z místa. On totiž univerzální lék již existuje! A to ne jeden, ale rovnou čtyři — ovšem s přihlédnutím k intenzitě bílé nemoci.

Byla jsem jistě osudem předurčena, abych pracovala na problému rakoviny, když jsem již v deseti letech objevila lék proti rakovině. Třebaže tehdy jsem ještě nevěděla k čemu je to dobré. Teprve za dvacet let jsem pochopila nesmírnou hodnotu této látky, avšak věda doposud nepochopila její úžasný význam.

Dále píšete:

(...) Rakovina má totiž jednu zvláštní vlastnost. Nehojí se sama.

A hojí se sama, jen je jí třeba k tomu trochu — a celkem lacino — pomoct. Mám to vyzkoušeno na sobě! Mám totiž rakovinu třináct let a udržuji ji v šachu silou své vůle a svého vědění. Ono se mi totiž podařilo, že malá partie buněk se „umoudřila“. A abych se z té rakoviny svou převratnou metodou vyléčila docela, na to mi prozatím nikdo neposkytl finanční prostředky. Pobírám od státu jen směšně nízký důchod!

(...) Otázka vzniku rakoviny je stále nejasná. Mechanismus účinků látek, o kterých víme, že mohou rakovinu vyvolat je dosud neznámý, protože je dosud neobjasněna záhada života.

Zcela správně řečeno! Ale to hlavní je znát mechanismus podstaty života!

17. prosince 1931 v Lékařském domě, v Praze, prof. Weigner zahajoval svým úvodním slovem přednášku a mezi jiným řekl: „Dosud nikdo neviděl života samého a nikdo neví, co život jest. Můžeme, dejme tomu, rozříznout dlaň, uvidíme tam svaly, cévy, krev, nervy a kosti, ale života neuvidíme, poněvadž dosud nikdo neviděl života samého a nikdo neví, co život jest.“

„Báječně,“ myslela jsem, „že jsi to veřejně přiznal. Teď ta slova nemůžeš vzít zpět! A když vy lékaři to nevíte a přiznáváte to, tedy dobrá, ale já vím, co život jest! Osm let jsem se chystala napsat báseň Tajemství života, ale neměla jsem k tomu impuls. Až ty, báječný Weignere, jsi mi ten impuls právě dal!“

Seděla jsem uprostřed řady, daleko od uličky, a přála si, aby mě katapult vyhodil přes hlavy ostatních sedících, které jsem nechtěla rušit svým odchodem. To samozřejmě nebylo dost dobře možné, a tak jsem začala skládat báseň bez tužky a papíru. Jenže bez těch rekvizit se těžko skládá, tak jsem složila jen první dvě sloky, které zde uvedu:

Jediná vím, co život jest,

jsem zasvěcena do tajných věd,

já vidím proudy všech jeho cest

i božské síly v nás vidím sled.

Já vím to, co jest touhou všech

velkých učenců věhlasných jmen,

já vidím rychlý života spěch,

já vidím život, život obnažen.

A po skončení nezáživné přednášky o balneologii, spěchala jsem pod lucernu u kostela sv. Ludmily. Tam jsem v pořádném mrazu sepsala báseň par excellence, čítající celkem čtrnáct nezapomenutelných slok.

Dále píšete:

Ještě před takovými pěti lety se biologové domnívali, že největší revoluce ze všech, revoluce biologická, je na dosah ruky. Zdálo se jim, že záhadu života rozřeší velmi brzo. (...) Nové poznatky celou otázku nesmírně zkomplikovaly. V jejich světle se jeví rozluštění záhady živé hmoty — a tím i rakoviny — jako perspektiva vzdálenější budoucnosti.

A přitom tato revoluce jest již dávno hotová! Ale co za to dostanu? Neboť, jak známo, hoden jest dělník mzdy své. Vždyť beze mě ještě nejméně tisíc let se bude umírat na rakovinu!

Zatímco jsem v roce 1910 byla u strýčka M. U~ského v Kyjevě, doc. dr. Č. I. Ch~ski, prosektor Nové nemocnice v Oděse, ovdověl. Během čtyř dnů ztratil manželku i tchyni na zánět plic. To já ale tehdy ještě nevěděla. Proto jsem si po návratu z Kyjeva do Oděsy na Nový rok 1911 myslila: „Mám, anebo nemám navštívit paní doktorovou Ch~skou, když se se mnou naposled bez příčiny zlobně rozloučila?“

Ačkoliv nejtíž ze všeho se mi učila němčina, učitelku němčiny L. G~ jsem zbožňovala. Jednou přišla do třídy celá uplakaná a já se ptám sousedky: „Proč asi plakala?“

„Což nevíš, co se stalo?“

„Nevím, noviny neodebíráme.“

„Vždyť četník F~ ji zastřelil snoubence, důstojníka A~, krasavce. A pak taky ještě jednoho důstojníka. Stalo se to na Děribasovské ulici.“

To je hlavní třída v Oděse.

Koupila jsem si tedy noviny Oděsskij listok a v příloze byly jejich fotografie s textem: „Tři kamarádi šli společně na korzo na procházku. Třetí z nich, D~, musel se v jednom místě uhnout dozadu za ně a, jelikož byl menší než oni, nebylo ho chvíli vidět. V tom přecházel přes ulici četník, uviděl důstojníky a zasalutoval. Nato se zpoza svých kamarádů vynořil D~, jenž myslel, že četník vůbec nesalutoval, i dal mu políček. Ten na oplátku začal střílet a zastřelil dva nevinné lidi. D~ se nic nestalo.“

Ač lilo, snad celá Oděsa šla těm dvěma zastřeleným důstojníkům na pohřeb.

To mě nesmírně dojalo, pročež napsala jsem dlouhou a krásnou báseň pro L. G~. Její originál dala jsem přečíst také paní Ch~ské. Když ona to přečetla, tak se mě zeptala: „Na koho jsi myslela, když jsi tu báseň psala?“

„Na L. G~, zastřelili ji snoubence.“

Neřekla ani slovo! Na druhý den, když jsem u nich zazvonila, pokojská povídá: „Paní Vás nechce vidět.“

Nedovedla jsem pochopit, čím jsem jí ublížila?! Až po letech, když jsem se stala manželkou dr. Ch~ského, řekl mi, že ona měla podobný osud. Zamilovali se do ní dva muži, z nichž jednoho milovala a druhého ne. A ten druhý zastřelil v souboji jejího snoubence.

Tu báseň mi pak bohužel v Kyjevě ukradli.

Po dlouhém váhání jsem se nakonec přeci jen rozhodla zazvonit u bytu paní Ch~ské a k mému údivu namísto pokojské přišel otevřít lokaj. I řekla jsem, že chci mluvit s paní.

„Paní umřela.“

„To snad starší paní matka?“

„Umřely obě ve čtyřech dnech na zápal plic.“

Tak jsem chtěla odejít, ale lokaj povídá: „Neodcházejte, slečinko, doktor má každou chvíli přijít a bude jistě rád, uvidí-li někoho, kdo znal jeho rodinu.“

A opravdu, vzápětí přišel doktor i v slzách mi vykládal svojí tragédii. Tak jsem k němu tu a tam zašla, aby neřekl, že jsem nevděčnice. Ale vždy jen na deset minut! Jednou jsem přišla o Vánocích, měl u sebe na návštěvě nevlastní dceru S~ ze Lvova, která byla provdána za soudce O. L~. Koukala jsem na hodiny, až uplyne deset minut, abych odešla. Ale doktor asi nevěděl, že vždy za deset minut odcházím a řekl, abych prominula, že mají lístky do divadla a že zítra S~ odjíždí. Já nevěděla, že jsem na S~ udělala ten nejlepší dojem a že ona mu radila, aby mě vzal k sobě — že aby nebyl tak sám. A tak já se urazila a nešla k němu rok či i více! A doktor čekal mě druhý den, ale marně. Chtěl prý mě vyhledat v adresáři, ale neznal moje příjmení. A já zatím div nepřišla o život zastřelením!

Dostala jsem totiž ze zprostředkovatelské kanceláře místo učitelky ke třem dětem hajného S~ského, chlapa sedmapadesátiletého, který chtěl ze mě udělat svou milenku. Bylo to v Rachnach Lesovych. Jeho žena se na mě divně dívala, bylo mi to vše trapné. Pod podmínkou, aby jemu nic neříkala, jsem jí otevřeně navrhla: „Dejte mi zasloužené peníze a já zítra ráno odjedu domů.“

Ona ale na úsvitě to manželovi přec vyzradila.

A on vzal pušku, utíkal, dupal botama po dřevěné podlaze a křičel: „Já ji zastřelím!“

Já zrovna stála u umyvadla v lodičkách naboso — punčochy měla jsem v ruce — a přes košili jen flanelový župánek bez rukávů. Venku bylo patnáct pod nulou! Před odjezdem jsem svůj zimník darovala mamince, že si koupím nový. K tomu ale nedošlo! Vyběhla jsem tedy bočním vchodem mezi stromy a utíkala asi jako Zátopek na druhý konec lesa, kde stará židovka měla chalupu. Byla jejich známá, jednou u nich byla. Teprve když jsem již nohy měla mrazem tmavomodré a zledovatělé šlahouny mě rozdrásávaly kůži do krve, poprvé jsem se zastavila a snažila se popadnout dech. Když jsem viděla, že nikdo za mnou neběží, oblékla jsem si alespoň ty punčochy. Do chalupy na opačném konci lesa jsem doběhla v poledne celá vyděšená a prosila: „Paní, schovejte mě! S~ski mě chce zastřelit.“

„A to se divím?! Znám je dvacet pět let jako slušnou rodinu.“

Židovka byla po obědě, tak mi neměla zrovna co nabídnout — jen suché cukroví, které před časem pekla. Nevzala jsem do úst víc než pár kousků, neb hrůzou jsem nemohla ani polykat. Já byla skálopevně rozhodnutá, že se do hájovny už nevrátím, ač do nejbližší vesnice to bylo nejméně osm verst.

„Půjdu tam na úřad, poprosím, aby vyžádali od nich můj kufr a peníze, a pojedu do Oděsy.“

Ovšem asi ke třetí hodině odpolední dorazil k té židovce pastevec S~ského a řekl, že na všechny strany rozeslali celou rodinu, aby mě hledala, že pán mě prý odprosí a že všichni jsou z toho nešťastní, abych se nebála a vrátila zpět. Bylo mým štěstím, že u S~ských byl zrovna na dovolené jejich nejstarší, dvacetiletý syn D~, který se s otcem prý sepral a vytrhl mu pušku. Kdovíjak to ale ve skutečnosti bylo?! Když jsem se tam pak po úpěnlivém přemlouvání přece jen vrátila, našla jsem cihlový komín rozdrcený střelbou na kousky. A taktéž dubové dveře, vedoucí do mého pokoje, byly prostřílené! Vypůjčila jsem si tedy od té židovky obnošený kabát a šla s pastevcem zpátky. Od tří hodin odpoledne do devíti večer!

Když jsme konečně dorazili do hájovny, odvážila jsem se vejít do kuchyně, kde byl pastevec a děvečka, ale do svého pokoje jsem se sama jít bála. Po úmorném dni mě však záhy zmohla taková únava, že už mi bylo jedno, zastřelí-li mě, či nezastřelí, a tak jsem šla do své postele, pomodlila se a na druhý den jsem se díkybohu probudila živá. Hajného žena ráno prosila, abych zůstala, tak jsem zůstala, ale ne na dlouho.

Dvacet pět verst na dráhu vezl mě od nich pastevec na bryčce jen v demisezónním kabátku, a přitom byl pořádný mráz. Přijeli jsme o půlnoci a můj vlak právě ujel. Na další měla jsem čekat více než dvanáct hodin! Bufetčici, paní R~ské, se mě zželelo i pozvala mě k sobě do bytu, kde mě nakrmila a ustlala mi na skládačce. Asi v pět hodin ráno jsem se probudila a s hrůzou shledala, že jsem ochrnutá. Nemohla jsem se ani hnout! Vytryskly mi z očí slzy, chtěla jsem je utřít, ale ruka byla jako mrtvá. Teď mi bylo hlavně líto té paní R~ské.

„Kolik jen asi kilometrů bude mě muset odvážet do nemocnice? No nic, teď budu spát. Ráno bude dost času přemýšlet o mém hoři.“

Avšak ráno veškeré ochrnutí jako zázrakem pominulo. Byla jsem přešťastná! Když jsem v jednu hodinu odpoledne seděla již ve vlaku, paní R~ská mi ještě na poslední chvíli dala pár palačinek a popřála mnoho štěstí.

Po příjezdu do Oděsy neměla jsem kam se nastěhovat než k paní S~ské, kterou znala jsem od paní Č~ské. Za byt a stravu na měsíc dala jsem jí všechny peníze, které jsem měla. A vzápětí jsem i ulehla na pořádnou chřipku! M. P~ská, dcera kloboučnice, která byla líná uklízet, mě po čase přetáhla do svého bytu v témže dvoře a obstarala mi slušný zimník po bohatém děvčeti z téhož domu. Ale musela jsem za ní uklízet dva pokoje, přičemž platila pět rublů měsíčně. Aby nemusela mýt nádobí, vždy se honem napudrovala, vzala klobouk a byla pryč. Ona čas od času přinesla z pošty hrnec polévky za deset kopějek a z něho najedly jsme se všechny tři — tj. stará paní P~ská, její dcera M~ a já —, ovšem jen se suchými kůrkami černého chleba. I čaj pila jsem bez cukru, neb nebyly peníze a já byla bez zaměstnání.

Nezbývalo mně tedy nic jiného, než jít k dr. Ch~skému a prosit ho, aby mi obstaral zaměstnání. Zařídil to tak, že dostala jsem místo v lázních prof. dr. A~iče na Andrejevském limaně, kde za několik dní po nastěhování — přesněji 15. dubna 1914 — dostala jsem tuberkulózu obou hrotů, a to z černé plísně na vlhké zdi pavilónku, který byl zpola zapuštěn v zemi, neb byl vestavěn ve svahu. Léčil mě třicetiletý lékař dr. S~, který sám ještě téhož léta zemřel na tyfus. Předepsal mi Duotal z I. G. Farben a nařídil, abych ho brala dvakrát denně po jídlo docela maloučko, na špičku nože, poněvadž jest to prudký jed. Za čtyři neděle jsem se uzdravila!

Myslela jsem původně, že chudé děvče, které nemá na Davos ve Švýcarsku, musí nutně zemřít.

„Tož, musím-li zemřít, ať zemřu do půl roku. Nechci se trápit pět let jako ta učitelka u nás v domě. A mám-li žít jen tak krátce, budu žít krásně, jak jsem dosud nežila. Budu se radovat z každého dne, z každého kvítečku a motýla. Na Švýcary sice nemám peníze, ale na švýcarskou čokoládu Gala-Peter ano.“

Přitom mimo královských jídel, které šlechetný prof. A~ič poskytoval i personálu, kupovala jsem si spoustu ovoce, víno, dýně, atd., atd. Tak se stalo, že za čtyři týdny přibrala jsem 16 kg a uzdravila se z TBC.

Právě toho léta zároveň vypukla světová válka a má bývalá spolubydlící M. P~ská mi hlásila, že se přihlásila na kurz ošetřovatelek.

„Pane jo, taková špindíra nevzdělaná a bude ošetřovatelkou?! A proč bych tedy i já se nemohla stát ošetřovatelkou?“ pomyslela jsem si.

Jdu tedy k doktorovi a svěřuji mu své přání.

Dr. Ch~ski na to reagoval slovy: „Sedni si k psacímu stolu a napiš žádost, kterou ti nadiktuji. Podáš ji mně!“

„Proč?“ ptám se.

„Protože já přednáším na univerzitě v tom ošetřovatelském kurzu.“

A tak se stalo, že jezdila jsem s ním kočárem do nemocnice — já na chirurgii a on na patologii. Má práce končila ve dvanáct hodin, tak jsem poté vždy chodila za ním na prosekturu. Aby mi nebyla dlouhá chvíle, doktor doporučoval mi prohlížet si preparáty pod mikroskopem. Nějakou chvíli mě to bavilo, ale pak jsem se vzbouřila a řekla doktorovi: „Na mrtvolách nikdy nepoznám, co život jest!“

Ačkoliv mi bylo pouhých jednadvacet, já se již zaobírala gigantickými myšlenkami jak zvítězit nad stárnutím a smrtí. Též rakovinu přisunul mi osud do programu. Prohlížela jsem preparáty nejen na sklíčkách, ale i ve formalínu, když jednou zahleděla jsem se na doktorově psacím stole na něco tak zrůdně rostlého, že na první pohled nevěděla jsem, o jaký orgán jde. Nestačila jsem ještě přečíst popisku, když vstoupil doktor, a tak se ho ptám: „A co je tohle za nemoc?“

„Jó, milé dítě, to kdybychom my lékaři věděli?! Ale bohužel nikdo o ní nic pořádného neví. Je to nejstrašnější metla lidstva, je to rakovina dělohy.“

Na chvíli se odmlčel, ale pak se jeho obličej rozzářil. Modré oči svítili mu zvláštním leskem, dal palce do vesty, zhoupl se na špičkách bot a slavnostně pravil: „Zlatým písmem se zapíše do dějin vědy ten člověk, který rozřeší její problém. Kasiu, dej se do toho!“

Když uviděl zděšení v mých očích, neb já si pomyslela: „Jak chce, abych to dokázala se čtyřmi třídami gymnázia, když ani univerzitní profesoři tomu nerozumí?!“

Pochopil, co myslím, načež pravil: „Ty máš takový úžasný přírodní rozum, že tobě stačí jen něco napovědět a ty bleskově to promyslíš a podáváš hotovou věc jako na dlani. To já svému asistentu dr. M~ovu něco vysvětluji dvakrát a on ještě tomu nerozumí. Já vím, že ty to dokážeš! A pomni, Kasiu, zlatým písmem se pak zapíšeš do dějin vědy.“

„Tak se tedy věci mají! Lékaři tomu nerozumí! A snad to tak i potrvá dlouhá desetiletí?!“

Moje babička po matce zemřela na rakovinu dělohy v šestaosmdesáti letech v Kyjevě u svého syna, inženýra Jihozápadních železničních drah, M. U~ského. Babička se jmenovala D. O~. Avšak ještě o dva roky dříve byla u nás v Oděse a vařila nám, neb moje maminka C. O~ ležela v nemocnici s tyfem. Mě bylo sedm let a psal se rok 1900. Živě si pamatuji babičku! Byla zdravá a krásná, růžolící, a měla bílé vlasy s pěšinkou.

Když mi bylo deset let, strýček M~ přijel do Oděsy a vzal mě a moji šestiletou sestřenici L~ do Kyjeva. Byl bezdětný, tak nás vzal na velikonoční prázdniny. Před odjezdem strýček V~ projevil starost o L~, ale já mu řekla, aby se nebál, že ji neopustím ani na krok, tak se jí nemůže nic stát. Tak jsme jeli rychlíkem ve spacím voze. To byla krása! Když jsme přišli k bytu a strýček zazvonil, otevřela nám teta J~ i řekla: „Kasiu, ty jsi celá babička! Tak jsi jí podobná.“

To mě velice potěšilo.

Ale jedna otázka nedávala mi pokoje, až jsem se jednou odvážila tety J~ zeptat: „A kde měla babičku tu rakovinu?“

„Nu, víš... tam dole.“

Tak jsem pochopila a neptala se víc. Styděla jsem se.

No, a po zmiňovaných slovech dr. Ch~ského vyvstala přede mnou tato skutečnost znovu: „Tedy lékaři nic nevědí! Nyní jsem mladá, ale možná až budu stará a ohrožená rakovinou, tak, nepomohu-li si sama, nikdo mi nepomůže?!“

A tato má úvaha z roku 1914 stala se nyní skutkem!

Nyní se opět vracím k Zápisníku, třetímu dílu seriálu. Nejzajímavější věty vypisuji a odpovídám na ně:

Rakovinná buňka je možná jen jiný stav normální buňky, je to buňka „přepojená“. Vědci usilovně hledají tajemný vypínač. (...)

Ano, takové jest metapsychické myšlení atomů. Buď normální, anebo šílené!

(...) Jen tak lze buňku donutit, aby se vrátila k původnímu, normálnímu životu.

Já vím jak!

(...) Buněk, jak jsme řekli, je v těle na 300 biliónů, jeden molekulární řetězec má 4.000 článků, počet možných kombinací je velké sousto i pro výkonný samočinný počítač, přičemž nikdo neví, kde hledat právě tu jedinou správnou kombinaci, která je nositelem poruchy — a stačí porucha v jedné buňce. Špatná informace se pak obtiskuje do potomstva. Chyba v regulaci a dědičná schopnost nesprávné vlohy může být klíčem k nalezení příčiny — je to asi v jádru buňky a v nukleových kyselinách.

„Kdybychom si toto uměli vysvětlit, dovedli bychom také rakovinu léčit,“ řekl mi hlavní onkolog ČSSR dr. František Vaďura.

K tomu jest třeba znát prapříčiny!

(...) „Zatím známe spíše druhotné okolnosti, za kterých rakovina propuká, kdy se manifestuje viditelnými a zjistitelnými příznaky, to jest, kdy se projevuje jako hmatatelný nádor. Ale jak nemoc vzniká v zárodku, to nevíme.“

Ale já to vím! A toto mé vědění má za sebou přes půl století usilovné výzkumné práce.

Ze čtvrtého dílu seriálu:

Badatelé dnes spolehlivě znají viry, které u zvířat jsou schopny vyvolat dvacet jedna druhů rakoviny. U člověka však chybí důkaz. Zastáncem virové teorie původu rakoviny je i president Akademie lékařských věd SSSR N. Blochin. Soudí, že nádorotvorné viry mohou být obsaženy v každém z nás, že však o tom, zda onemocníme, či nikoliv, rozhodují i jiné okolnosti, vnější faktory. Zejména zhoršené životní podmínky, styk se škodlivinami.

Blochin má celkem pravdu. Až na to, že nezná podrobnosti úžasné práce životních mikroorganismů! A neví, že viry se v člověku rodí!

Ještě jsem zapomněla ze třetího dílu seriálu ocitovat poslední větu:

Lék proti rakovině, až bude nalezen — a předpovídat letopočet mohou jen šarlatáni — bude mít pořadové číslo několik miliónů nebo miliard.

Je-li někdo silný génius, tak ho nazývají šarlatánem a podvodníkem! To se mi stalo v roce 1925, kdy jsem se zabývala pěstěním a vzrůstem vlasů na pleši. To vyžadovalo podporu slunečních paprsků a v zimě skoro žádné slunce nebylo. Tak jsem šla k advokátu dr. U~ovi a zeptala se, zda bych směla svým klientům ordinovat horské slunce, kdybych se tomu u lékaře naučila.

Pěstění a vzrůst vlasů na pleši zdálo se mu být holou nemožností, tak mi řekl: „Vy jste fušerka a podvodnice! Mluvila jste čtvrt hodiny, zaplatíte 25 Kč.“

Když takhle nevinný člověk dostane morální facku za epochální objev, tak mu úplně zajde chuť dělat něco dál. A tak si od té doby vždy pomyslím: „Jakpak se asi budou povolaní činitelé na mě dívat za tenhle spis? Zdalipak mě nesjedou jako dr. U~?“

Jenže všeho moc škodí! A obzvláště v problému rakoviny. Vždyť vlasy mají co mluvit do toho! A pleš jest vskutku nebezpečná věc z hlediska podstaty života a měla by dostat nové vlasy.

K pátému dílu seriálu:

Bádání směřuje k pochopení složité látkové přeměny uvnitř buněk. Pro nás je důležité, že souběžně s tím bude pravděpodobně automaticky objasněn, pochopen a hlavně léčebně zvládnut i složitý mechanismus vzniku nejobávanější nemoci moderní doby, rakoviny. Z našeho hlediska byly tyto zdánlivě odbočující exkurze nutné jen potud, aby naznačily, že problém léku proti rakovině není otázkou náhodného objevu, ale záležitostí tak komplikovanou a dlouhodobou, jako sám problém rozřešení podstaty života.

To mi připomíná větu z knihy amerického autora Irvinga Fishera: „Až bude objeveno tajemství rakoviny, myslím, že tím zároveň bude rozřešeno i tajemství života.“

Správně to uhodl! Jenže se to muselo stát obráceně — nejdřív tajemství života a pak i tajemství rakoviny —, neboť bez znalosti tajemství života se nikdy tajemství rakoviny nerozřeší. A žádný inženýr vám nevyrobí přístroj, který by vám ukázal podstatu života!

Ze šestého dílu seriálu:

Kdy se dočkáme léku proti rakovině? To se neodváží předpovídat nikdo. Dosavadní zásoba vědeckých poznatků umožňuje soudit, že tajemství živé hmoty, zvláště buňky a nukleových kyselin, bude rozluštěno. Některé úspěšné pokusy na zvířatech vzbuzují naději, ale nic více než naději. Budou-li někdy koncem tohoto století — nebo v příštím — zvonit zvony na oslavu vítězství lidského ducha nad záhadnou nemocí, tedy asi nejen na počest nového léku, ale patrně i na počest začátku největší revoluce všech dob, revoluce biologické. Člověk pak bude umět měnit vlastnosti živých tvorů, vytvářet nové živočišné druhy, sestrojovat živou hmotu.

Tato poslední věta se nepodaří! Nemůžeme fušovat Pánu Bohu do řemesla. Vždyť stačí, když vysoko pozvedneme vitalitu již existujících zvířat!

Když dr. Ch~ski mě přiměl k bádání, dodal: „Ale pomni, Kasiu, dobrý vědec musí být zbožný! Nebude-li zbožný, pravda mu bude stále unikat jako voda mezi prsty.“

A jak vidím, měl pravdu! Je zcela zřejmé, že vědci vzali bádání za opačný konec. Nejdřív jest třeba vycházet ze zdravého hlediska, že veškeré atomy vesmíru přece stvořil Bůh, a ne člověk. Tedy i atomy lidského těla, které jsou poslušny Bohu! A plive-li ateista v tvář živého Boha, atomy takového nevděčného individua mohou vyvolat rakovinu. A také vyvolávají! Kdežto, žije-li člověk v maximální harmonii a lásce s Bohem, dárcem života, tu i rakovina je na něho krátká. Mám již třináct let rakovinu a nebojím se jí! Ateizmus jest tedy zhoubná doktrína, která v poctivém člověku nemá místa. Ještě totiž není dostatečně probádáno, jak vysoké procento účasti na rakovině má psýché!

Nic nemám proti tomu, když někdo nabídne lék proti rakovině, udělaný člověkem. Ale mé čtyři léky, které jest třeba užívat zároveň, stvořil Bůh! Já jsem je jenom objevila na základě atomistického pojetí podstaty života a sounáležitosti atomů lidského těla s živými atomy přírody. Já nemám ponětí o nukleových kyselinách, a přesto jsem vítězkou nad rakovinou, neb znám harmonii mikroorganismů podstaty života. Jest paradoxní ironií osudu, že dílo, které nemohou zvládnout všichni vědci světa a které jsem já uskutečnila, jest umlčováno pětačtyřicet let. Totální zrada vzdělanců!

Ateizmus způsobuje rakovinu, poněvadž atomy lidského těla jsou poslušny Bohu a za pohrdání Bohem tyto atomy způsobují rozpad těla. Ateizmus se silně provinil na lidech, sníživ je na úroveň zvířete. Že prý člověk nemá duši?! Ale vždyť tělo bez duše jest mrtvola! A právě duše to jest, která dovede uskutečnit omlazení a prodloužení života. Co chcete víc, já duše viděla ve snu!

Bylo to, tuším, v roce 1935. Každopádně to bylo deset dní před tím, než rozhlas vysílal z Londýna jubilejní slavnost pětadvaceti let od korunovace anglického krále. Zdálo se mi, že jdu po králově boku a mluvím s ním. Ale nevím jako řečí?! Já anglicky neumím! Po levé straně byl černý les, do něhož neprosvítalo slunce, a po pravé straně nedohledná, rovná, jasná louka s krásným trávníkem, zalitá sluncem. Ačkoliv anglický král byl tehdy podle vnějších měřítek starý pán, ve snu se mi jevil jako přesličný jinoch, ne starší dvaceti jednadvaceti let. Jeho tvář byla nepopsatelně krásná a jakoby z měsíčního světla. Byl štíhlý v pase a oblečen jako prostý ruský voják — tj. bílá košile, černé kalhoty a vysoké boty. Pojednou se mi utrhl, spěchá někam vpřed a já se dívám kam pospíchá. A co nevidím?! Z východu jde k němu usměvavý car Mikuláš II. — stejně mladý, stejně oblečen a stejně sličný, jak dvojče — s rozpřaženou náručí. Přitom já ve snu věděla, že Mikuláš jest již po smrti, a proto volám na anglického krále, aby k němu nechodil. On mě ale neslyšel a jde! Mikuláš ho objal, políbil, vzal ho něžně v pase a odvedl do toho černého lesa, takže za pár chvil se mi oba ztratili z očí.

Když ho políbil, tak jsem konstatovala: „Teď jsi synem smrti, políbil tě mrtvý.“

No, a za osm měsíců anglický král zemřel. Ve skutečnosti je ale živ — mladý a sličný v jinošském těle z astrálního světla!

Stejně jako car Mikuláš II., kterého jsem viděla na vlastní oči v Oděse roku 1913 u příležitosti 300 let dynastie Romanovců. Jel pomaloučku odkrytým automobilem s následníkem trůnu po Chrámovém náměstí do chrámu a já klečela na okenním parapetu v bytě známé, paní G~ské, co bydlela ve vedlejším patrovém domě. Vedle mě stál shodou okolností můj pozdější choť dr. Ch~ski. Dlouhý a silný cop jako ze zlata mi splýval až po paty, po tmavomodrých šatech a car i následník mi salutovali. A já nemohla udržet slzy, neb tušila jsem již tehdy roku 1913 jejich tragický konec. Zahynuli o pár let později! Když jeli zpět, tak hošíček seděl za tátou a vyklonil se, aby mi zasalutoval, jakož i car salutoval. Byla jsem neobyčejně krásná, zato car nevypadal vůbec jako car. Vypadal jako prostý, ustaraný táta! Měl na sobě plášť obyčejného vojáka, pleť měl spíš popelavou s nádechem až do žluta. Já tehdy nevěděla, že byl tak surový, že nechal před svým palácem povraždit přes tisíc nevinných lidí! Naproti tomu v záhrobí byl tak okouzlující, tak nádherně mlád.

Od té doby nezlomně věřím v záhrobní život, věčný a mladý. Vždyť stárnutí jest nemoc pozemšťanů, která měla by se léčit! Vždyť duše nestárne! To jest právě duše, která umožní omlazení a prodloužení lidského života. A konečně, zamyslíme-li se trochu nad zákonem zachování hmoty, což lidské já není-liž hodno, aby bylo zachováno věčně v jiném, dokonalejším světě?

Když můj choť dr. Ch~ski umíral, začal se vleže pohybovat nahoru dolů.

Já se ho zeptala: „Co to děláš?“

Odpověděl: „Pluji daleko!“

Další nezpochybnitelný důkaz o nesmrtelnosti duše podala mi má sokyně — později přítelkyně — Kalinka, s níž můj manžel žil na hromádce čtyři roky. Později ji opustil, neb se zamiloval do mladší Marie.

Když se Kalinka dozvěděla, že Karel zemřel, šla ke spiritistům a ptala se, je-li možné vyvolat ducha Karla S~.

Řekli: „Ano.“

Ona byla vdova se synem R~, tehdy sedmnáctiletým, přičemž médium mluvilo v tom smyslu, aby syna vychovávala v pravdě a šlechetnosti. Kalinka byla zklamaná, neb domnívala se, že to káže — jak to kázal za života — otec jejího syna R~. Ale nakonec médium řeklo: „A pozdravuj Kateřinu! Řekni jí, že jí přeji vše nejlepší.“

Kalinka užasla: „Odkud médium ví, že existuje Kateřina?“

To jsem totiž já, bývalá manželka nebožtíka Karla S~. Tak přece to tedy mluvil Karel, a ne otec jejího syna R~.

Když byl Karel ještě živ, tak se jednou zeptal devadesátileté paní P~ové, zda-li duše stárne.

„Ne,“ odpověděla mu, „když jsem dosáhl patnáctiletého rozumu, tak ho mám stejný dodnes. Já vím, že mám tělo staré, ale duše jest stále stejná.“

To samé cítím já! Třebaže mi bude příští rok čtyřiasedmdesát let, duševně se cítím jako pětadvacetiletá.

Biologům se dosud ani nesnilo o velkolepých perspektivách, které čekají na šlechetného člověka! Na nešlechetné to neplatí, poněvadž atomy jejich těl pracují destruktivně k zániku. Vždyť i známé přísloví praví: „Zlo se pozře samo!“ A vůbec, jest třeba povznést myšlení inženýrů, lékařů a jiných lidí čistého srdce a ušlechtilého ducha, aby nežili tak krátce, aby svým věděním a svou tvůrčí prací neustále obohacovali lidskou společnost.

Je mi smutno, když čtu, že třicetiletí sportovci se považují za přestárlé. Ze zdravotnického hlediska ostatně nepovažuji za správné například závody v běhu! Člověk má běhat proto, aby se hodně najedl vzduchu, prokrvil tělo a získal přírodní teplo, a ne proto, aby si ztrhal srdce, plíce i cévy a aby padal vyčerpáním. Vždyť tím se strhávají i důležitá životní centra! Nežijeme přece proto, abychom běhali, ale máme běhat, abychom posílili vlastní vitalitu. Jednou to tak bude! Až lidé dostanou správný rozum. Vždyť cena života jest příliš vysoká, než aby se jím plýtvalo na nesmyslné rekordy! Nemyslíte?!