Univerzitní profesor dr. Vladimír Úlehla ve své knize „Zamyšlení nad životem: Úvod do theoretické biologie“ píše:

(str. 21)

Rozvážil jsem pohnutky a prameny strachu před smrtí v knize Záhada smrti, na kterou čtenáře odkazuji. Vyzvedl bych z ní jen poznatek, že lidé nejušlechtilejší se již smrti přestali bát, želíce pouze odchodu ze světa, ve kterém pracovali. Odchod z práce, z účasti, z akce, toť nový, posvěcenější poměr ke smrti, který mne svádí k metafyzické domněnce, že je náznakem budoucího vztahu lidstva a přírody, v němž smrti se nějak vezme nynější její ostří.

Není smrti v těle novém!

(str. 35)

Teprve ke sklonku století XIX., když vstupuje biologie na cestu vědy exaktní, pokouší se vědecké myšlení nalézti v positivismu kladný výklad životního koloběhu. Ale jest vyhrazeno teprve století XX. rýsovati život v perspektivě kosmické a tušiti hloubku životního dění, jehož smyslem jest zlepšovati a vrcholiti kosmos.

V obdivu nad kosmem se hlava sklání!

(str. 42)

Život jest podle něho [Descartes] složitý stroj, složitý automat.

Z hlediska fyzikálního je to tak! Nejvyšším darem Boha považuji schopnost vidět ten mikroautomat při práci! A znát zdroje jeho energetiky, čímž možno člověka regenerovat!

(str. 43)

Vznikají ideály všelidské, geniální Giordano Bruno, upálený roku 1600, předpokládá mnohost světů a na nich mnohost životů, a otázka života se v jeho pojetí poprvé zaleskne magickým světlem záhady kosmické. (...)

To jest též můj názor!

(...) není-li život po smrti, tož nač se ptát, co je život.

Správně!

(str. 43-44)

Hybnou silou řešení obecného stává se již ke konci století XVII., po objevu buňky ve složeném mikroskopu (Robert Hooke 1665), otázka, zda lze nalézti hmotný podklad pro život jako ono podivné dění, jež se odehrává ve všech živých bytostech od člověka a od zvířat mu podobných až k myriadám nepatrných, tvárně jednoduchých bytůstek, jimiž se to hemžívá do milionů v kapce nečisté vody (Leeuwenhoek 1703). Všechno je živé. Tož co mají společného?

Hmotný podklad tu jest, když vidím tu mikropráci, ale inženýra řídícího ty úžasné mikrosystémy přímo nevidím!

(str. 44-46)

Ale laboratorní badatelé nepoddávají se řešení tak neurčitému, které nevysvětluje, proč život stárne a umírá (síly jsou věčné, nestárnou a neumírají), ani nevysvětluje, jak dovede jedna síla kouzlit všechnu různotvárnost druhů živočišných a rostlinných ze stejného primitivního počátku života, ze zárodku. (...)

V tom tkví má silná genialita, že jsem přes půl století objevovala všechna ta „proč“!

(...) Tyto námitky se zdůrazňují, když se revoluční zásah Kopernikův do názoru o makrosvětu opakuje analogicky s mikrosvětem, když Caspar Friedrich Wofl (1759) ve své Theoria generationis vyvrací učení filosofické (Leibniz) i církevní, že zárodek lidský je drobounký človíček, který má miniaturní údy a ústroje stejného v podstatě tvaru jako člověk dospělý, které je proto třeba při růstu jen zvětšovat. Proti tomuto praeformismu staví Wolf přímé pozorování na zárodku kuřecím, že je to útvar jednoduchý, bez údů, bez vnitřností, a že spíše než dospělou slípku připomíná jednoduché bytosti, plovoucí v nálevu vodním a Leeuwenhoekem poprvé pozorované. Závěr Wofův, že také zárodek lidský musí být z počátku tak jednoduchý jako nejjednodušší živá bytost, a jeho názor zvaný epigenesis, že všechny bytosti nastupují při zárodečném vývoji cestu od nejjednoduššího stavu do dospělosti stupni, které v předcházejícím stavu nejsou obsaženy, se přesně ověřuje o tři čtvrti století později, když v roce 1827 objevuje De Beer lidské vajíčko.

Tímto geniálním objevem odsunuje se individualistický a náboženský ráz zamyšlení nad životem z vědy o životě; ať prvok či tvor mnohobuněčný, ať ryba, pták či člověk, všichni vznikají ze stejného základu: vše živé z vajíčka, omne vivum ex ovo, hlásá náš veliký fysiolog Jan Evangelista Purkyně. Je to věta netušeného dosahu.

Ale ještě větší význam vajíčku přiřkla jsem já, neb ve vejci: 1) _ _ _ _ _ _ _, 2) _ _ _ _ _ _ _.

(str. 51)

Cenu vědy určuje její metoda. (Julius Sachs)

Mohu potvrdit! Fenomenální objevy nevznikají ordinérně, jak si to naivně představují všichni ti mudrující hošánkové, chovaní jak v bavlnce na univerzitách!

(str. 55)

Exaktnost ta kotví právě v základním předpokladu čili principu zákonitosti všeho dění. Z ní vyrůstá v přírodní vědě to, co každou vědu nejvíce vyznačuje: způsob, jak se chápe problémů, neboli metodika vědní.

Já děkuji za své objevy svému „úžasnému přírodnímu rozumu“ a své skvělé přírodní vědecké pomůcce, dvoumetrovým vlasům!

(str. 152-153)

Ale i když toho není, studuje se složitá soustava proto těžce, že pokusník nemá vždy dosti vlivu na činitele vnitřní. ... Nejen matematické vyjádření, nýbrž i pokus sám stává se tím obtížnější, čím složitější je soustava studovaná. Obtíže mohou býti takové, že jich za daného stavu vědního prakticky překonati nelze.

Neexistuje druhý člověk na světě, který by se odvážil prováděti na sobě mé grandiózní pokusy!

(str. 153)

Je jistě neobvyklým dokladem úspěšnosti v tomto zápolení, když se podařilo změřiti neméně než dvaadvaceti různými způsoby, kolik je molekul v jednom molu nějaké látky (číslo Avogadrovo = 6,16 × 10²³) ... Anebo když Millikan změřil náboj, jejž nese jeden jediný elektron (= 4 × 10^-11 el. j. ± 0,04) a změřil to podle Taylora (1924) s chybou menší než jedna desetina procenta. V prvém případě číslo jdoucí do set tisíc trilionů, v druhém zlomek, jenž se přibližuje jedné biliontině elektrostatické jednotky (což je sama sebou veličina pranepatrná) a obě veličiny tak přesně naměřeny, jak přesně nedovede nikdo odměřiti milimetr mírou metrovou.

Toho otázka života nepotřebuje!

(str. 156-158)

Kondicionalismus přistupuje k poznání pod zorným úhlem mnohem širším: tak daleko, jak sahá poznávací schopnost lidská, jeví se svět vždy zákonitý a neklade poznání nijakých překážek. Překážíme si jen sami tím, že naše poznávací schopnosti jsou nedostatečné, a je věcí badatelovou usilovat o další pomocné nástroje.

(...) Pochopíte-li tento dosah kondicionalismu, zjeví se vám všechna skutečnost ještě krásnější, barvitější a bohatší než ji zná prostá, naivní mysl. A vysvitne ideální úkol přírodní vědy: zmnožovati dále toto bohatství tím, že vytuší delikátní pavučinu podmínek, v níž jest zavěšeno zákonnými vztahy jsoucno před velkou projekční stěnou Neznámého.

Mysl takto naladěná si klade jiné otázky než mysl laděná kauzálně, a snaží se je řešiti jinými cestami.

(...) Vyznačuje tedy galileovský kondicionalismus moderní vědy přírodní člověka aktivního, v jehož poměru k věcem je přes vší dynamiku více jistoty než bylo v poměru starším.

Mě za mou originální vědeckou aktivitu a řešení nejožehavějších otázek jinými cestami zavřela nedůvtipná, ustrnulá medicínská pavěda na dlouhé roky do blázince!

(str. 161)

Život není v boji proti obecným kosmickým silám; naopak, je článkem všeobecné symfonie věcí. (Claude Bernard)

Skvělá definice!

(str. 161-164)

Třeba teď rozvažovat, zda metodika vědy přírodní je základna pro biologii vhodná, zda pomůže rozřešiti otázku: co je život. (...)

Pozdě, pánové! Podstata života byla mnou objevena před padesáti léty, kdy mi bylo pouhých jednadvacet let!

(...) Vždyť — namítá Rádl — „není pravda, že vědecký vývoj kráčí od metody k faktům a od těch k myšlenkám, nýbrž jako ve vší činnosti lidské, tak i v přírodní vědě fakta a metody povstávají z myšlenek, usilujících, aby se vtělily v určitý tvar. ... Metody, fakta, pojmy, domněnky, nauky, to vše ... jest znamení, že zde kdysi žila a působila idea. Myšlenka sama je ta vnitřní síla, která metody a fakta stvořila, která nutí člověka, aby k nim zaujal stanovisko, myšlenka jest to, čemu člověk opravdu věří, věřiti musí, jinak věřiti nemoha.“

Dále vyslechněme varovná slova Bělehrádkova (1941): „Na otázku, co znamená „život“ v dnešní biologii, bychom dovedli odpovědět jen rozpačitě a ... dlouhým výkladem, plným dohadů. Není tedy divu, že se ozývají dokonce pochybovači, kteří se táží, zda vůbec věda udělala dobře, když převzala slovo tak nevhodné (pro vědu), volené a provázené tolika mylnými nebo aspoň nedoloženými předpoklady, které vážou ruce vědeckému výzkumu, a zdali tím problém života není vůbec od počátku nesprávně položen — zda totiž onen stav, jejž nevědec prvotně nazval životem, opíraje se o svůj primitivní duševní svět a hrubou smyslovou zkušenost, nakonec vskutku neodpovídá něčemu, co je věděcky neřešitelné.“ (...)

I ty Brute! Odmítl jsi se mnou mluvit na mezinárodním kongresu v pražské Lucerně roku 1948, když chtěla jsem tvým prostřednictvím seznámit skvělého Bernala a velkolepého Jolita-Curie se svými grandiózními objevy!

(...) Bělehrádek vyslovuje tu podobnou pochybnost jako E. Bauer (1920), jenž rozeznává pojmy o předmětech a pojmy o úkonech. Takové pojmy úkonové, k nimž patří např. pojem energie, chemického mocenství i života, nepředstavují přímo známý vztah mezi jevy, nýbrž je to jen jméno pro vztah tušený, vztah neznámý. Proto se tu nehodí otázka: co. Tak například představuje slovo život tušený sice, ale neznámý vztah některých předmětů k okolí, a je proto bezpředmětné ptáti se: co je život.

Jenže vývoj vědní ve století XIX. a XX. rozhodl předběžně via facti. Ať se pokusy tříditi vědu liší v jednotlivostech jakkoliv, v tom je si jich většina zajedno, že biologii zařazují v hierarchii vědní do věd přírodních, a to právě u víře, že se na půdě přírodovědecké problém života vyřeší, že se na otázku: co je život? odpovědět dá. ...

Věru, že dá!

... Biologie nestojí však uprostřed šiku věd přírodních. Její postavení je výjimečné, na samé špici soustavy vědní, takže představuje spojku k vědám duchovním, k psychologii, k sociologii a k dalším. Již to praví, že obsáhnout rozsah pojmu biologie není snadné a že kruh, jímž logikové pojem obrazně znázorňují, byl by tu symbol nevhodný. Spíš lze rozsah pojmu biologie přirovnat k rozrostlému stromu, jehož kořeny tkví v samé hloubi věd exaktních, fysiky, fysikální chemie, zatímco se koruna koupe v slunci vrcholných námětů duchovědných.

Má nová věda o člověku je centrálním klenákem, jenž završuje smělou klenbu velkolepého chrámu veškerých věd!

(poznámka, str. 164)

Dobré česky psané učebnice obecné biologie nebo jejich části najde čtenář v knihách: (...), o problému dědičnosti knihy Seklovy, (...)

Chtěla jsem mluvit se Seklou v roce 1950.

I řekla jsem mu něco o životě vlasů, zrudnul vztekem, uchopil své vlasy nad uchem asi 5 cm délky a vykřikl na mě: „Vy chcete tvrdit, že zde ty vlasy jsou živé? Nesmysl!“ a utekl pryč.

Nuže, doplatí na to!

(str. 164-169)

Zamýšlíme se nad tím, co způsobuje, že dovedeme shrnout v jeden pojem jevy tvarově tak nepodobné jako bakterie, lva, dub; úkonem tak rozličné jako žravost mořské sasanky, citlivost nervu, rýhování vajíčka, pohled lidského oka; a že spatřujeme příbuznost ve věcech, jež změny v okolí — např. změny teplotní — buď tak široce snášejí jako bakterie (z nichž jedny snášejí pobyt při absolutním bodu mrazu, druhé vroucí vodu gejsíru) nebo je tak choulostivě odmítají jako lidský mozek nebo tropická kapradina.

Jak to, že přes tolikerou různorodost nalézá věda ve všech těchto jevech něco příbuzného, co ji opravňuje popisovati je jako jevy životní? A nalézá-li, ptáme se: co je jim společného? Co je to jev životní? Projev života? Pak — co je život? Tento ústřední biologický problém života zkoumati a zkoušeti, zda metoda přírodovědecká rozřešiti jej může, to je náš úkol.

Ten začíná již slovní stránkou významu. Již pouhým slovem život nevybavuje se pojem jeden, nýbrž dva: pojem živého jedince čili organismu („život lidský“) a pojem záhadného a společného nositele, jenž je všem jevům životním ve všech jedincích živých společný. Dohodneme-li se, že máme na mysli smysl druhý, že pojmem život rozumíme to, co je společné všemu živému, naskýtá se teprve otázka svrchu nadhozená, zda to má vůbec smysl hledat definici pojmu tak širokého. (...)

Má a ohromný smysl!

(...) Obdobně pojal pojem života E. Bauer (1920), jak jsme již uvedli. I podle něho je takový pojem jen dočasným nástrojem hospodárné mysli, a pokusit se o jeho definici mohl by se člověk teprve, kdyby se podařilo prokázat jeho vnitřní zdůvodněnost, to jest, kdyby se o něm poznalo rozborem vše podstatné a pojem by se při tom nerozpadl.

Ale nechtějme si takto pomocí logiky hrát na schovávanou před čtenářem. Vždyť může právem namítnout, že se otázkou: co je život? každý člověk v některém svém údobí zabývá, a má tedy právo se zeptat, zda a co věda o slově život dovede říci, a nedovede-li říci nic, tož proč?

A tak se nevyhýbejme otázce: co je život? a tažme se jí co nejzřetelněji: Jaká je podstata života? Co je ono Něco, co způsobuje, že tato bytost žije, ona však je mrtva? Co je život?

S ústřední otázkou takto zaostřenou vstoupila biologie na půdu vědy přírodní již v polovině století XIX., ale výsledek vší námahy za celou tu dobu, za plných sto let, mnohé neuspokojuje. Odpovědi ani přibližné na otázku onu biologie dosud nedosáhla, ačkoliv se tu soustředilo k pilné, namáhavé a vymýšlivé práci badatelské mnoho nejnadanějších hlav.

Neúspěch se vysvětluje různými důvody, z nichž nejobvyklejší je obdobný tomu, jenž plyne z citátu Jensenova: Nepoznalo se toho dosud dost, aby pojem života mohl být jasně ražen. Ale bylo a jest dost jiných — v jejich čele od osmdesátých let minulého století Du Bois-Raymond — kteří se touto konejšivou odpovědí spokojit nechtějí. Podle těch nepomůže, pozná-li biolog ještě několikrát tolik zákonných závislostí mezi jevy životními než kolik jich zná doposud, a to proto, že ono základní, ústřední něco, onen život s velkým Ž je ve své podstatě nepoznatelný. Proto je nepoznatelný, praví jedni, že my sami, poznávající, jsme jeho případem, jeho částí. Jak však může poznat část celek? Proto je nepoznatelný, praví druzí, že věda, zvláště věda exaktní dovede poznávati jen to, co dovede změřiti. Ale jak chceme měřit život? Čím? (...)

Přirozeně, že se intenzita života měří čili diagnózuje silou vitality!

(...) Z těchto a jiných důvodů promluvil Du Bois-Raymond za mnoho svých vrstevníků i za mnoho biologů dnešních, když ve své rektorské řeči v roce 1879 prohlásil o problému života své slavné Ignoramus et ignorabimus (Neznáme a nepoznáme). Postoj Du Bois-Raymondův je odleskem diskuze mezi mechanismem a vitalismem, z nichž první spatřuje v živém jen složitý případ dění neživého, druhý však osobitý projev nepoznatelného životního „činitele“.

Rozvážíme obojí možnost; avšak i pro případ, že bychom se přiklonili podle dosavadního stavu vědního k možnosti druhé, musíme vyloučit z rozhodování ty úseky, jež poznatelné prokazatelně jsou, a jež by ukvapený postoj poznati znemožnil. Vystihl to Süssenguth (1938): „Theoretická biologie znamená fysikální a chemický výzkum jevů životních, jenž předbíhá vlastnímu pokusu a proniká stále hlouběji. Ve využití výsledků chemických a fysikálních záleží vlastní úkol příští fysiologie. Tento názor nemá nic společného s mechanismem minulého století. Biolog se nesmí pokoušet zakrýt svůj nedostatek školení fysikálního a chemického předčasným ústupem na předstíranou nepoznatelnost životního problému. Nic není snazšího než zvednout štít s heslem „Ignorabimus“ a mluvit o vyšších sílách a účincích, jež se neřídí „ubohými“ zákony přírodními, což je onen prý protimechanický postoj vitalistů, jimž se nechce dost studovat a přemýšlet, jak dalece lze pochopit daný děj z určitých fysikálních faktů.“

Biologické bádání sporem o řešitelnost svého ústředního problému sice trpělo, ale neustalo. „Úkol fysiologie je zjišťovat změny, jež jsou příznačné pro živý organismus, jež jej odlišují od neživých těles přírodních, a sváděti změny ty pokud možno na určité příčiny fysikální a chemické. Její cíl konečný by byl: nejen takto vysvětlovati jednotlivé změny životní, nýbrž moci pochopiti i celek těchto změn, tedy život sám. Cíle toho nedosáhla fysiologie dosud nikde ani v celku ani v částech; zda ho dosáhne, o tom se projevily nejrůznější názory — optimistické i pesimistické — aniž se dosud podařilo jeden nebo druhý pevně odůvodnit...“

S~ s apendicitem v oděské nemocnici:

„Zavolejte mě až přivezou toho chlapečka.“

„Proč?“

„Když mu sundají obvazy, tu z jeho bříška a stehen vychází úchvatné bleděmodré záření. Vy ho nevidíte?“

„Ne.“

„Ale já je vidím!“

Bylo to v roce 1914.

(str. 170-174)

Jenže o platnosti problémů se nerozhoduje jen praxí. Zavírejte si oči i uši před problémem svědomím diktovaným, a přece mu neuniknete — jako bohatství neospravedlní zlo. O řešitelnosti či neřešitelnosti života nelze rozhodovat jinde než na půdě problému samého. V tomto kritickém stavu rozporu mezi theorií a praxí biologickou zasahuje kondicionalismus. Podle něho by se měla biologie — bez ohledu na to, jaké jsou té chvíle vyhlídky du bois-raymondovského Ignorabimus — prostě vzdáti jakýchkoliv otázek uváděných slůvkem „co“ a „proč“.

Jak to řekl Poincaré: Věda se neptá co, nýbrž jak, studuje vztahy mezi věcmi a ne věci „samy o sobě“. Biologie by se proto neměla ptát: „Co je život, co jest jeho podstata“ a ne „proč je život, co jest jeho příčina.“ Měla by bráti život jako jev daný a obrátiti se k němu s galileovskými otázkami: „Kdy jest život, jaké jsou jeho podmínky“a „jaký jest život, podle jakých zákonných vztahů probíhá život v živých bytostech?“ (...)

To přesně vím!

(...) Metodikou kondicionalismu se poznalo, jak se tělesné i duševní vlastnosti přenášejí na potomstvo, jak lze vlastnosti ty měnit, jak lze historický pojem druhu dynamicky rozebrat atd.

A přesto neznají podstatu života!

(...) To všechno se poznalo a mnoho se ještě pozná, zatímco pojem života zůstává nerozřešen. Ne že by byl neřešitelný. To nikdo nemá práva tvrdit, praví kondicionalismus. Ale v této chvíli je prostě nezvládnutelný. Záhadnost jeho tkví v lidské nedokonalosti rozpoznat a vyjádřit všechny podmínky, z nichž se životní jev skládá. Zda se to jednoho dne podaří, těžko říci. Ale není to nejistota zásadní.

Tedy jsem fenomenálně dokonalá, když vidím jeho podstatu při práci!

(...) Život — praví kondicionalismus — není ani problém výlučný, s jinými problémy nesrovnatelný, neřešitelný, ani to není hromádka poznatků odjinud získaných. Je to prostě veliký úkol. Znamená to studovat velmi mnoho podmínek, hledat vztahy mezi nimi, určovat jejich meznost a kritičnost. Až se to všechno pozná, až budou všechny podmínky života v jejich roli vyjasněny, pak bude jev životní vysvětlen.

17. prosince 1931 prof. Weigner v Lékařském domě řekl: „Dosud nikdo neviděl života samého a nikdo neví, co život jest. Můžeme, dejme tomu, rozříznout dlaň, uvidíme tam svaly, cévy, krev, nervy a kosti, ale života neuvidíme, poněvadž dosud nikdo neviděl života samého a nikdo neví, co život jest.“

Chtělo se mi křičet: „Ale já vím, co život jest!“

(...) Agnostičtí positivisté namítnou, že si kondicionalismus počíná jako materialismus. Užívá také obratu „nic jiného než.“ Materialismu nejsou jevy nic jiného než pohyb atomů, kondicionalismu nejsou nic jiného než souhrn podmínek. Ale skutečnost není ani jedno ani druhé. Je sama o sobě nepoznatelná. Co člověk poznává, jsou jen smyslové vjemy z této nepoznatelnosti a rozdíly mezi nimi (něco je teplejší, temnější, atd. než něco jiného). Život se ani nevysvětlí ani nepochopí, praví tito myslitelé. Na otázku, co je život, je třeba odpovědět prostě: nevíme. Není to však nějaká zvláštní nevědomost pro osobitost životního dějství, což přijímali stoupenci hesla Ignorabimus, nýbrž je to obecná nevědomost lidská. Nevidíme za kopec do oblastí, která je teprve skutečností.

Proti positivistům ozvou se zas ústy Bavinkovými moderní přírodovědečtí noetikové. Namítnou, že se moderní věda dostala o kus dále za agnostickou bezradnost: odhodlala se hodnotit a vybírat. Nepřeberná spousta faktů hrozila, že vědu utluče. A k poznání základnímu bylo stále stejně daleko, všude ve vědě, nejen v biologii. Tu se moderní věda rozhodla z cest, jež všechny jsou možné, volit jen některé. A to ty, jež vedou k pojmovému zjednodušení, a tudy ke skutečnému poznání. Fysikové odstraňují dnes například libovolnou soustavu gram, centimetr, sekunda a nahražují ji měrnou soustavou z jednotek přirozených, z rychlosti světla, z Planckovy konstanty „r“ a z hmoty elektronu.

Planck definoval to, co já vidím v atmosféře za bílého dne!

(...) Biologii plyne z toho výzva, aby nerozebírala kde kterou podmínku životní ve všech jejích vztazích, jak by se snad mohlo vyvodit z kondicionalismu, neboť tím se problém života zamate a nerozřeší. Místo toho nechť zkusmo předpokládá, že se několik skupin jevů životních dá svésti na jednu společnou neznámou, ta nechť se zkoumá, a pak s jinými stejné úrovně nechť se dále redukuje, až se dosáhne jádra životního problému.

To znám!

(...) Konečně by mohl kritický čtenář namítnout, že člověk se rád přesvědčí na vlastní oči. Zdvojnásobeně to platí o nejvřelejším problému lidském, o problému života.

Jsem královnou života, neb znám jeho prameny!

(str. 175-177)

Život je choroba hmoty. (Němec)

Právě naopak!

(...) Život je rozdíl mezi člověkem a mrtvolou. (Reinke)

(...) Život je stálé přizpůsobování podmínek vnitřních podmínkám vnějším. (Spencer)

Vnější okolí určuje sílu života!

(...) Život je souhrn sil odporujících smrti. (Bichat)

(...) Život je složitý, vysoce organisovaný soubor přeměn energie. (Lloyd a Scrath)

(...) Život je předivo z elektronů a positronů. (Gaskellová)

(...) Život je soustava, v níž je hmota ve stavu vypjatém. (Mathews)

(...) Život je choroba Země, způsobená pokleslou zářivostí Slunce. (Jeans)

Choroba je způsobena pokleslou zářivostí! Život není choroba!

(...) Život je schopnost určitých subjektů, nadaných zákonitostí samočinnou a svébytnou, účastniti se po způsobu vedoucího hlasu v hudební partituře stupňovité tvorby okolí, která je řízena nadosobním plánem a vede k výstavbě živé přírody. (Uexküll)

(...) Život je zvláštní způsob pohybu molekulového a životní projevy jsou jeho obměnami. (Rawitz)

... pohybu atomového...

(...) Život je soustava z drobounkých a lehounkých částeček, vitülů. (A. Meyer)

... částeček, luxonů.

(...) Život je zvláštní způsob vazby, jíž se jednotlivé struktury a úkony spájejí v celek živé bytosti sám sebe regulující a uchovávající. (J. B. S. Haldane)

Dobré!

(...) Živá bytost je přírodní těleso, které je schopno látky samo od sebe přijímati, asimilovati, nahražovati, růsti, samo se pohybovati, děliti a regulovati. (Roux v Rhumblerovi)

(...) Živý organismus je těleso hmotné, stupňovitě složité, stále činné (dynamické), stále se rozvíjející, k okolí neustále zaměřené souborem přizpůsobení i tím, že se dále přizpůsobuje a ztracené části nahražuje, tvoříc zvláště za mlada při vší činnosti celek svými možnostmi harmonicky rovnocenný, pohyblivý, v jednotlivostech náhodný, avšak v základě zákonný, dráždivý a jednající, to vše dík nehmotnému a neenergetickému činiteli — entelechii. Entelechie tělo oživuje tím, že některé dění podle zákonů přírodních probíhající nebo připravené přirychluje, jiné brzdí, počínajíc si s tělem podobně jako umělec s dílem nebo inženýr se strojem, a propůjčujíc všemu dění přírodnímu zvláštní účelovou příčinnost, již možno označiti jako příčinnost celkovostní. (Driesch)

Životní myšlené universum!

(...) Živá bytost je cyklický sled pořádku a pravidelností, udržovaný atomární organisací aperiodických krystalů, která se udržuje nad rovnovážným stavem tím, že se živí negativní entropií ze svého okolí. (Schrödinger)

... atomární organizací světla, (...) pozitivní entropií...