Tušení

Můj génie neplač, tvá cesta trnitá

proč není dosud vavříny pokrytá.

Ptáš se mne, kdy už slávy zář zasvítí,

kdy bude stláti moje cesty kvítí?

Však možná dlouho ještě budeš sníti,

než lampy tvé jas vůkol se rozsvítí.

Ty víš, jak bolí sny tvé neuznané,

tvé dílo dosud jenom posmívané.

Však vytrvej hrdě, až tvůj nastane den,

kdy slavně, bouřně splní se dlouhý sen.

Jak zvony srdce, kdy jasem budou bíti,

oči smáti se, na tisíce tváří se rdíti.

Pozdravů hromy z mnoha hrdel zníti

jak déšť té vůně, milé palby kvítí.

Chvíle veliká, tvůj vzplane aureol,

a budeš šťasten, zašeptáš: „Vrchol!“

Vznět

Jak horský pramen, tak čistou duši mám,

pro mne jsou cizí faleš, přetvářka a klam,

jen láska, krásno, Bůh má v srdci mém chrám,

úsměvem, písní já lásku vůkol rozsévám.

Dav nepochopí těch výšin závratných,

té mluvě písní něžných a udatných,

té bouři srdce, co nadchne skřivánky,

divokou radost, jak láska cikánky.

Modlitbě tiché, jež ze rtů splývá,

jak větřík v lese tajemně si zpívá,

jak hejno ptactva vesele se točí,

jak světla září nadšeně z mých očí.

A přece blátem, vždy na mne se hází,

vy duše černé, černější všech sazí,

nedosáhnete, já stojím výše,

směji se, zpívám a modlím se tiše.

Modlitba

Jak já se nemám k Tobě, Bože, modliti,

když večer vkládáš na má víčka sen

a ráno opět budíš k novému žití,

jak mám Ti vděčit za skvostný dar ten?

Ach, vím, já vím, co jest Tvým přáním,

ty chceš, by člověk šťasten byl, vděčný,

by svěží vstával ráno se svítáním

a žil nádherný život svůj věčný.

Rozžeháš plamen tvůrčí síly neznámé,

rozléváš radost, Ty, do všech mých žil,

vždyť vším, cos stvořil, den co den se kocháme

a duch můj dříve ve Tvém Duchu žil.

Jak já se nemám k Tobě, Bože, modliti,

když v sobě cítím Tvůj živoucí Duch,

i k Tobě navždy se chci připojiti,

Tys láskyplný stvořitel a Bůh.

Metafyzika

Pojednou se rozřešil můj problém naléhavý

jak vysvětliti lidstvu mystérium života,

impuls výměny látek, tep srdce proudí z hlavy,

elektromagnetismem se život v náš třepotá.

Vždyť dosud věda neví, čím srdce poháněno,

co že to proudí nervy i jak že to vypadá!

Bůh dal mi jasnozření i velel: „Rci jim, ženo,

co vlastně jest sám život a co smrti záhada!“

Život jest jas i světlo, tanec barevné říše,

větší nezmar jak bacil, neúmorný stavitel,

jejž nezná lidské oko, buduje tělo tiše

dle plánů předurčených, jež tvořil sám Stvořitel.

Když živé světlo hasne v nás, tvoří mezery

v mozku a mikrotonus tepelnosti se chvěje,

když mizí z těla dále světelný jas veškerý,

smrt číhá chladnoucím nic, není v život naděje.

Všem známo, že širé moře jednotlivé kapky plní,

vězte, že od zrození tak i životní síly smíme sáti

svým hlubokým dechem, vlasy, tělem, vůní,

nositel magnetismu nemá proč se smrti báti.

Toť jest největší síla, jež život náš rozvíjí,

mění nás v nesmrtelné, bakterie zabíjí.

Co život jest?

Život jest jednou řadou znovuzrození,

život jest jasem živého světla kmitů,

jest jedním proudem buněčného vtělení,

bouří světelnou, střídáním blesků svitu.

Ale ta bouře, spoutaná moudrou kázní,

jest Duchem, tvořícím vše, co hmotou sluje,

vždy život opět odvěkou hudbou zazní,

k žití věčnému již zvolna lidstvo pluje.

Až k přístavišti, kde není pohrdání,

kde v duši sídlí jen víra, láska Boží,

kde v obdivu nad kosmem se hlava sklání

a v srdci plamen věčného žití hoří.

Vědecké evangelium života

Čím víc vše lidé nenávidí,

tím proud života odtrhují

od vlastních těl, jen sebe šidí,

své tělo záští naplňují.

Kde vládne křeč, tam není místa

ve stísněných plicích pro přijetí

života dechem, síla čistá,

kosmická nemá zde rozpětí.

Bez radosti se v lidské hrudi

neuhnízdí silný jas života

ni úsměv šťastný se neprobudí,

krev hnije spíše, než klokotá.

Bakterie to mají rády,

ony usadí se tam spíše

a ještě pozvou kamarády,

kde krev nežije, ale kýše.

Avšak v tom těle, kde smích vládne,

kde láska proudí horkým kovem,

tam hynou škůdci, žití zrádné,

neb není smrti v těle novém.

Tvořeném jen z věčného světla,

jež proudí z věčnosti do tebe,

když duše v lásky mír rozkvetla,

v celém tvém já když žije nebe.

Jež sklání se k nohám člověka,

prolnuté božskou silou žití,

na záchvěv štěstí tvého čeká,

démantem v očích tvých se třpytí.

Kouzelným rozjasněným tvým úsměvem,

zachvívá štěstím plnou tvou hruď,

zní nespoutaným písní zpěvem,

jen zůstaň dobrým a šťastným buď.

Nemysli, že zavřen v trezoru,

můžeš beztrestně spílat světu,

v tvém těle jest zárodek moru,

jenž zkosí tělo i v rozkvětu.

Ten zákon v nás nelze obcházet,

toť omyl, že to Bůh nevidí,

kdo koukol sil, bude jej sklízet,

jak ozvěnou sám sebe šidí.

Zlo zpupně vyslané do světa,

vždy z kosmu zpátky se odráží

a přijde tam, odkud odlétá,

původce svého vždy poráží.

Jen vyčkat třeba naplnění,

zločin a trest vždyť jsou dvojčata,

jiných pravidel v kosmu není,

za každý čin přijde odplata.

Pro zlé jest peklo, jež má v sobě,

a z něj nemůže uniknouti,

snad mír nenajde ani v hrobě,

jen stále trpí a se hroutí.

Pro dobré ráj, jenž v srdci kvete,

toť s láskou mír a dobrá přání

i mně i bližním, tobě světe,

modlitba božská za svítání.

Za všechno krásné díkůvzdání

Ti, stvořiteli můj nejmilejší,

v důvěře k Tobě, v odevzdání

pod Tvou ochranu nejsvětější.

Život jest jemné záření luxonů

To jemné záření luxonů, spojené s Božstvím, živým Věčnem,

jest náplň života vesmíru, ač věčné, přece tak mladé,

vždy snoubí se s živými těly v mohutném proudu nekonečném,

proniká i zemi i moře i vzduch naplňuje všade.

V nás něco žije, co nehřeší, neochuraví, neumírá,

co Bohem samým jest živoucím, jež chví se zlatostřikem v nás,

a svítí jasem hvězdných svitů v mikrokosmickém tanci kmitů,

jichž rytmus řídí sám Bůh z nebe, astrální svítí života jas.

Z luxonů živí své záření, kde není kmitů, žití není,

a světlo se krví, tělem stává, neb jenom život prozářen

nebeským světlem odolává rozpadu, smrti a zničení,

když božským teplem se zahřívá i citem lásky rozechvěn.

Zvonivou píseň na rtech zpívá, ve vlasech třpytem svým se skrývá

a v očích žhne tajemnou sílu i lásky divná čarozvěst

proniká ze srdce v srdce druha a jasem tváře se usmívá,

to všechno, city i myšlenky, toť čarokrásný život jest.

Slib nesmrtelnosti

Co bys dal za právo svůj ještě jeden život žít,

co bys dal za štěstí s rozumem zralým začínati,

své tělo v zjev zářící rozkošným mládím omladit,

s moudrostí Šalamouna žít, ne s chybami klopýtati.

Jak v prvním svém životě hledati cíl, jak bludný syn,

když v beznaděj se ztrácí tak často štěstí, mizí víra,

kdy chvíš se v nejistotě a stíny tvoří další stín,

když srdce lká a pláče i v zoufalství se bolem svírá?

Co za to dáš smrtelný, když v klidu tvůrčím můžeš žít,

co za to dáš mi, starče, když kouzlem mládí obestřu tě,

když jako mladík svěží, pružný a šťastěn můžeš snít,

když nový život začneš, rozvineš k vzletu své perutě?

Když přes bolesti světa uděláš rázně dlouhý škrt,

když utopický Faust skutečností se nyní stává,

jak svatý Pavel věštil, ty překonáš v svém těle smrt,

jak vítěz nad životem, když mládí ti na pozdrav mává.

S Bohem, ne s čertem v spolku ve světlo pravdy vnoříš svůj zrak

a uzříš tvorbu žití, jež právem jest jen zasvěcenci,

jak tvoří vlastní tělo, zajásáš jak v slunci pták,

zvíš dobře, co nevědí ni vědci světa, ni učenci.

Moc velká, výjimečná mi Bohem dána jest na Zemi,

jíž jenom Kristus učil a jíž chtěl spasit celý svět,

já změním tvoje tělo v krásné, s kostmi, s buňkami všemi,

naučím nepřeberné síly životní píti květ.

Kdy v očích živé světlo, jak v hvězdách nebes se rozsvítí,

kdy světélkovat bude tvá pleť kouzelným magnetem

a v srdci velká láska spontánní silou se zanítí,

přerozen duší, tělem vítězně půjdeš zas světem.

Když v tvém životě další nastane rozkvět, nové zrání,

regenerace těla svého když jasně rozpoznáš,

když smíš se přeroditi v nádherný zjev bez umírání,

rci, starče zeslabený, vědou zastrašen, co mi dáš?

Můj pozdrav nesmrtelnému

Jaká ironie osudu čiší ze slova „nesmrtelný“,

jaká to bolest zeje v srdci toho, jenž jest miláčkem bohů,

jaký to smutek sídlí v duši, jaký to žal nesmazatelný

a jaká křivda nekonečná za apoštolskou svou úlohu.

Co platné všechny ty oslavy, co platná záře vlastní slávy,

že v celém světě, v rodném kraji velikost oslavence hájí,

když tělo přec pozvolna zmírá, životnost mizí ze srdce, z hlavy

a duchaprázdná prohlášení, jak dýkou vzácné srdce krájí.

Nezodpovědnými vždy slovy, že nikdo tomu nezabrání,

by nám náš vůdce neusýchal a nestal se pouze symbolem

bez masa, bez kostí, jen jméno a práce prý zůstanou navěky,

a že ten konec již se blíží, že neodvratný jest jak sudba.

Ta slova jako kletba ruší vývoj života, mučí duši,

takové oslavy, děkuji pěkně, nejsou štěstím, ale trpkým bolem,

pod nimi zachví se i člověk i rozložitý dub pravěký,

tak servíruje se našemu Masarykovi smutná hudba.

Tělesnou nesmrtelnost dáti již deset let mně všichni brání,

proto já nyní toto píši a opět protestuji proti svědomí dvojakému

těch, jenž veřejně vyznávají, jak prý Masaryka milují,

na prosby moje v přímluvu odmítnou vždy, nepustí mne k němu.

A tak, náš milý prezidente, namísto štěstí, jež rozzáří,

povznese k výšinám jistoty v nezmar zdravého těla žití,

vždyť na pořádaných oslavách Vás pochovávají hrobaři,

a zatím každý, kdo tolik poznal, má právo nesmrtelně žíti.

Velkého znalce zásad žití, věru, toť špatně oslavují,

jenž své teorie utvořil a jimi dosud trvá a žije,

zná jisté pravdy, jiné hledá, netaktně víru podlamují,

jež jest zkušenostmi nabytá, z pramenů Věčna život pije.

Co může myslet a co říci?

Jsou to duševní trpaslíci!

Audienci já nedostanu úředně, to zhola jest vyloučeno,

již vícekrát prosila já marně i těch, co s prezidentem mluví,

vše spiklo se proti objevu, jež Kristus znal, vše pobouřeno,

uráží mne a se posmívá, div neplivá v tvář, všude pomluví.

Avšak můj objev placen jest krví, on nespadl mi jak dar do klína,

dvacet pět roků utrpení, bezesných nocí, přemýšlení

nad zákony, jež nejsou psány a jež stvořila jsem jediná,

umělým stárnutím na sobě přináším živým všem vzkříšení.

Umělá mívám ochrnutí, po dlouhé týdny řeč se ztrácí,

nemohoucně se brada chvěje a jazyk stěží se obrací.

Také umělé mám šediny na dvoumetrových vlasech rusých,

ze záplavy husté mám třetinu, toť drahá daň za mé pokusy.

Když víme, proč nám stárne tělo, víme též, jak se stáří bránit,

víme, jak rozkvět posílit, jak máme věčné mládí chránit.

Toť oběť velká, dobrovolná, zúmyslně ztrácet zuby, vlasy

jen proto, aby svět se změnil, pro ty, jež slovům nevěřili,

musela jsem se zříci všeho, i štěstí z ženství, z dívčí krásy,

aby ostatní, co tak bloudí, vzkříšením k mládí šťastně žili.

By svět probudil se ze spánku a zdeptal falešné morálky,

by vskutku pravda zvítězila a nebylo již nikdy války.

By lepší řád nastal na světě, zvítězil rozum místo vraždy

a věda oči otevřela, by mohl býti zdráv i šťasten každý.

Masaryk, když své stáří shodí a v nové tělo se přerodí,

svůj úkol splní neslýchaný, i když má kmetská slavná léta,

ten epochální zázrak, na nejž lidstvo nedočkavě čeká,

kdy vypěstujem z letitého starce zářícího nadčlověka,

bude oznámen v celém světě, že i ve „stáří“ se rozkvétá,

a tímto faktem prokázaným se nový řád na světě zrodí.

Všichni, kdož spíte, nevíte ani,

že i ta báseň jest nespaní.

Jiným rozdávám světlo zářící,

sobě úpadek tepla, zimnici.

Chci jen spravedlnost

Já epochální své objevy na fórum světa chci povznésti

i nové zákony a jevy všech sil přírodních objevené,

jak taj života i sám život, do všech podrobností přednésti,

jež dosud v žádné stolici univerzit neověřené.

Chci autorské mít právo, na všechny věky podržeti,

za objevy placené draze mým nevýslovným utrpením,

jež pro dobro lidstva jsem snášela bez hlesu v mukách čtvrt století,

v bolestech častých rakoviny, jíž zdolání jest vykoupením.

Abych vše mohla rozpoznati, musela jsem dřív život znáti,

jak množí se i jak uniká, jak a z čeho rakovina vzniká

v mikroskopických tvarech jejích a čím i jak ji zažehnati,

vlivem nesčíslných příčin vzniká, jichž souhrn v chorobu se stýká.

Velmi složité toť problémy, v své různosti tak zajímavé,

že jenom myšlenkové vjemy jsou s to ochromit běh života,

i jak těžko jest rozpoznati, kdy opravdu jest tělo zdravé,

kdy krev nebývá katarální, bez jedů v sobě kdy klokotá.

S tím žádný lékař nepočítá,

že pod kůží nám život kmitá,

světelná říš v těle pracuje,

duchovnem tělo vyměňuje.

Vždyť Božstvo v nás věda popírá,

jen kostmi, masem se obírá,

však neví, jak se toto tvoří,

toť jest kouzelná dílna Boží.

Že z sil kosmických nepřeberných,

schématy různých těl nádherných,

světelných hmot prací nadlidskou

zcelují tmu biologickou.

Nebude moci použíti objevů všech těch medicína,

dokud se Bohu přiblížiti ve své pýše stále zapomíná,

každý, kdo tělo živoucí úspěšně chce léčiti,

musí sám velejemnou duši ve svém nitru míti.

Jen pokorným Bůh našeptává ze studnice moudrostí života

a každý pyšný, velký nabob jednou jak zdeptaný tvor ztroskotá.

Tak první objev, co jest život, a druhý, co jest rakovina,

třetí, cukrovka objasněná, a čtvrtým jest tuberkulóza,

že vlasy lidské jsou orgánem, světová věda zapomíná,

šestý, jak vzniká nemoc srdce i jak arterioskleróza.

Sedmý, že opět pleš narůstá, osmý, že rostem v každém věku,

že třetí zuby rostou zhusta, já život věčný dám člověku,

jenž proto, by žil v mládí věčném, se musí celý obnoviti,

v nádherné tělo nesmrtelné dle slov Kristových přeroditi.

Jsem objevila nemoc stáří, jež dá se léčit opět v mládí,

vrátí jas pleti, kouzlo tvarů i očí třpyt, jež máme rádi,

však jak božská káže neúprosná, spravedlivá klausule,

toť exkluzívně, výlučně a jen pro lidi dobré vůle.

Chci spravedlnost za těžkou práci, já nedopustím ke zcizení,

já nemám formule napsané a nestrpím závist, ´ni zlobu,

když svět mi nedá, co mi patří, ať čeká věky objevení,

umožněné mým zpětným zrakem, jenž vidí ve vlastním mozku kmity

a různých světel tvar i práci i tenké mozkové závity,

jediný řetěz, zrod života i práci kolosálního kosmu.

Za dva tisíce let jen jedinkrát se rodí

brilantní nadčlověk, div fenomenální,

znám živý vzduch i jeho mrtvolu,

tajemství své si vezmu do hrobu.

Kdo jsem?

Jsem odhmotněný rozum, jenž se vznáší

do nadzemských sfér, jsem z Ducha zrozen duch,

jenž mluví s Tvůrcem svým řečí bez hlasu,

řečí kosmickou, jež moudrost přináší

z pramene Věčna, kde není hran času,

blízko, tváří v tvář, kde mluví se mnou Bůh.

Já nejsem snílek, já nejsem šílenec,

já pravdu velkou o zrodu žití dím,

jsem nadosobní nebeský vlastenec,

já o vzkříšení ze smrti, z bolestí vím.

Jsem světlonošem, jsem nový zákoník,

nezlomná víra jak přeroditi svět,

jak dáti štěstí, novému mládí vznik,

jak slzy ubohých miliónů osoušet.

Jak vnutit kvésti v srdcích lásky květy,

jak sobce změnit v ovečky tak svorné,

jak přebudovat zkamenělé světy

v zář paprsků lásky a víry pokorné.

Jak jas rozžehnout, jak vykřesati smích

tam, kde zoufalství burácelo léta,

jak život zvednout v příbytcích útulných,

kde jen beznaděj strašila prokletá.

Jak naučit lid věřit v pravdu Věčna,

jak jediná jest korunou života,

věčného mládí jest niť nekonečná,

jak nezmar život v nás vtělen třepotá.

Množí se, svítí, nové tělo tvoří

a hřeje teplem jediného Boha,

v tvém srdci vžehnut, věčným ohněm hoří,

jímž plá i slunce i žije obloha.

Ve vzduchu stejně jako v tobě kmitá,

valí se řekou etheru z vesmíru,

každým atomem v moudrém tempu kmitá

a v tobě kvete za podmínek míru.

Zasvěcencům Ducha

Z hlubin tajů mystiky zrozen

na oltář lidstva se vznáší

můj objev jak plápol vzkříšení,

jenž bolest i smrt zaplaší.

Bůh mi tajemství našeptával,

do schématu žití mne zasvětil,

vždy novou sílu mysli dával,

vznešenou práci mou posvětil.

On dal mi kalich utrpení

i dal mystické lásky moře,

pohroužil v nadpozemské snění,

miluji Tě, mi blízký Bože.

Před Tebou se pokorně skláním

za objev žití pro člověka,

tak divukrásný výtvor nebes,

na nejž má duše život čeká.

Já prosím, zařiď vše nejlépe,

jen Tvojí moudrosti já věřím,

tak odevzdaně vše přijímám,

hloubku lásky Tvé nezměřím.

Dej štěstí lidstvu, jež miluji,

já nechci žádných slz viděti,

ať radostně životem plují

i těší se jak bezstarostné děti.

Já smím čerpati z Tebe vzněty,

z nichž kouzlím tvůrčí pravidelnost,

toť skvosty jsou Tvé lásky květy,

z nichž vyrašila nesmrtelnost.

Jest těžko s temnem bojovati,

nikdo nevěří objevům mým,

lidstvo chce dál nemocno spáti,

zatím já o jasu života sním.

Životospráva dvacátého století

rovná se požívání omamných jedů,

dosud ani ti největší učenci

neujasnili si mou novou hygienu.

Jest to kult lidské nesmrtelnosti,

uskutečnitelný již zde na Zemi,

plný extáze smíchu, gejzírů radosti,

o takovém světě zdá se mi.

Kdož ještě jednou chtěl by život svůj žít,

kdož by z bolestí chtěl jako zmrtvýchvstát

a nový život v žilách svých rozproudit,

zákony vyšší by dopodrobna musel znát.

Naučíš se vidět do zákonů vlastního žití,

naučíš se sáti z přírody co nejvíc živých sil,

v tvém těle jak v chrámu se tisíce světel rozsvítí,

budeš opět mladým, jak v plné síle žití jsi byl.

Neboť, když podle mé nauky, vše jinak v životě se cení,

tělo v mladé, krásné, božské, nehynoucí pomalu se mění.

Duše lidská nestárne, ale trpí nad nemocným tělem! Tak podle nálady duše vzniká i patologická forma těla. Avšak duše zasvěcence do vyšší vědy o člověku modeluje vlastní tělo do klasických forem a naplňuje je zářícím jasem dokonalého a nepomíjejícího mládí.