Počátkem roku 1960 bylo mi divné, že mi začaly otékat nohy. Zpočátku ke kolenům, potom i stehna a břicho a nakonec jsem otékala celá. Sousedka za zdí — když obsadila i ten pokoj, který přiléhal k mému — se ohromně radovala, když jsem jí vyprávěla, že mi otékají nohy. Nedovedla jsem si to zprvu vysvětlit, proč se tak radovala?!

Až 12. prosince 1960 probudila jsem se ráno silně přiotrávena karbolem! Jelikož mám záduchu, tak jsem si na noc u okna pokaždé nechávala škvíru — asi deset centimetrů. To pootevřené okenní křídlo měla jsem přitažené silným psím řetězem přes podokenní prkno a řetěz zajištěn u vešroubovaného kroužku. Za těchto okolností se stalo sousedčiným sadistickým zvykem, že ona stála na žebříku a tou škvírou mi celou noc inhalovala do pokoje karbol. Vzbudila jsem se se strašným pocitem v srdci, jakoby v něm bylo betonové lešení! I povzdychla jsem si: „Pane Bože, proč jsi to dopustil?“

24. prosince 1960 ume paní D~ová — bydlící tehdy prozatímně v našem domě, teď je v činžáku — pozvala na Štědrý večer, že se budeme fotografovat. Její roční dcerka se mě lekla a začala křičet! To dítě pochopilo, že nevypadám jako každý jiný člověk. To dítě zpozorovalo, že jsem otrávená, že nemám normální záření obličeje. Pan D~ má moje foto ve skupině, kde je to na mně poznat.

Já nevěděla, že jsem otravovaná každý den a každou noc! Později, když jsem sedla na stoličku pod elektrické světlo, všimla jsem si totiž, že shůry na mě padá zvláštní plyn, který má účinek jakoby mrazu — mrzlo mi v nose. Tak jsem přišla na to, že plyn se již dávno inhaluje trubkovým elektrickým vedením z vedlejšího pokoje. Otvor nad tím svítidlem jsem proto ihned zasádrovala.

Brzy nato ta sousedka poslala ke mně svého syna, který předstíral, že matku nemá doma, abych mu ohřála polévku. Přitom se nenápadně díval na strop, kde viděl zasádrované ústí roury. A také se díval dozadu na kufřík s mými spisy. Z něj již dříve sousedka kradla mi písemnosti! A chtěla ještě krást, jak mohla jsem nedávno zřetelně vidět, poněvadž šátek pokrývající kufřík, byl položen jinak, než byl původně. Kluk lhal, neb také slyšela jsem její podpatky.

Sotva v domě obsadila vedlejší místnost, poslala kluka, abych mu půjčila vrtáček — nástroj, jímž se obyčejně dělají dírky do dřeva. Když mi ho ale kluk zanedlouho vracel, mezi závity nebylo dřevo, ale malta. Tak jsem ho zabalila do papíru jako důkaz, že se ve zdi mezi cihlami navrtávají díry, které nenarušují omítku v mém pokoji, avšak přes které se inhalují do mého pokoje otrávené plyny. A to jednak proti posteli a, když sedím u kamen na druhém konci pokoje, i tam stále vdechuji prudce jedovaté plyny, že srdce běží stovkou za minutu a člověk se stává neschopným jakékoliv práce. A toto mé bydlení v plynové komoře trvá již takřka šest let! Jak masivně jsou za tu dobu narušená játra — která jsou tak citlivá na otrávený vzduch —, slezina, ledviny a vůbec celý organizmus, to ukáže pitva, až umřu.

Mé okno je ve výši asi dvou metrů od země a každou noc tam na žebříku někdo stojí a pouští různé smrtící plyny. Buď sousedka, které prvním rokem nevadilo ani šestnáct stupňů pod nulou, nebo její syn, který vraždil již jako dvanáctiletý! Přitom při jednání s člověkem byl přímo okouzlující — tedy dokud nepřišel na to, že na leccos jsem přišla —, byl jak učiněné neviňátko. To jest totiž jejich taktika, jejich alibi! Jinak, když matka měla zrovna noční směnu a syn nebyl doma, tak u nich na noc bývala dvě děvčata z Vertexu, která se střídala v nepřetržitém inhalování plynů. Jednou mě zajímalo, kdo byl tu noc pod oknem — kluk, nebo holka? —, tak jsem se šla po ránu do zahrady podívat na stopy. V mokré půdě byly otisky bot s drobně sekanou podrážkou.

Počkala jsem v síni, až kluk půjde do školy, a když šel po schodech nahoru, tak jsem řekla: „Ty máš ale krásné botičky!“

Zastavil se překvapením a já řekla: „Jakoupak mají podrážku?“

Zvedl nohu a ukázal. Byla to drobně sekaná podrážka!

Jak vidět, vypravoval to matce a ta ihned celou cestičku pod jejím a mým oknem posypala drobnými kaménky, které neprozrazují stopy.

Když se mě před třemi lety ptal esenbák — kvůli tomu, že kluk vystřelil okno učitelce od naproti —, kdo k sousedce chodí, tak jsem řekla, že k ní chodí asi sto lidí, že já se o to nestarám, kdo tam chodí, že já se s ní nestýkám. Ovšemže já nemohla říct, že ti všichni jsou stejní vrahové jak ona, neb se s nimi baví a zároveň pumpuje plyn do zdi. Je to slyšet a já nemohu dýchat! Existuje jen mizivé procento nezasvěcených návštěvníků, kdy po dobu jejich návštěvy mám pohov od plynů.

Teď nepamatuji se, jak mi to říkal?! Buď mu již loni v létě bylo osmnáct let, nebo teprve bude. Nicméně v době, kdy mu bylo plus mínus patnáct, chystala jsem se jít s bandaskou pro vodu k vodovodu v síni. Když jsem vystoupila ze svých dveří — naše dveře jsou vedle sebe v pravém úhlu —, mimoděk jsem se octla u jejich dveří, které seshora mají prosklení a dole škvíru. A tak já zaslechla, jak kluk zrovna s důrazem řekl: „A prečo...?“

Jelikož od přírody nejsem zvědavá, tak jsem neposlouchala dál, co „prečo“, a šla k vodovodu. Když jsem se vracela a stála opět u dveří, strnula jsem hrůzou, neb sousedka dvakrát po sobě zopakovala slovensky: „Za týžděň všeci zomreli, polskí aj maďarskí!“

Z toho vyplývá, že kluk se ptal: „A prečo S~ová nězomrela?“

Věru, pěkné rozhovory to vedou v té jejich travičské domácnosti! To je tedy horor na horor!

Když sousedka chtěla přivézt svůj nábytek ze Slovenska, chodila s metrem v ruce a utírala si slzy. Neplakala jako člověk, ale jako had! Tehdy jsem ještě nevěděla, jaká je to ukrutná vražednice, i zeptala jsem se jí, proč pláče.

Řekla, že její kredenc neprojde těma schodama pod tímhle úhlem.

Tak já jí povídám: „Nechejte ji, kde je! Třeba se tam za pět let vrátíte?!“

Odpověděla, že prý se tam nikdy nevrátí.

Bylo mi to divné, nechápala jsem proč?!

Později mi paní D~ová řekla, že ona se zmiňovala, že udělala s Vertexem smlouvu na dva roky. Asi předpokládala, že do té doby zemřu a potom že s lupem odjede zpátky na Slovensko?! Ale již ne tam, kde původně byla, ale někam jinam! Mám za to, že její bratr — závozník — jí vyhlédl místo, kde bude mít nové „působiště“.

„Už asi,“ pomyslela jsem si, „vyhlídli další oběť, kterou usmrtí a oloupí!“

Při jejím nastěhování 1. července 1960 jsem se jí v rámci běžné zdvořilostní konverzace zeptala, kde má muže.

„Je zavretý, odsúdili ho na seděmnáct rokou pre vojenskú zradu,“ řekla.

Lidé na Zaháji povídali, že udával na smrt partyzány!

A oni takového zabijáka za „dobré chování“ klidně pustí zpátky na svobodu! Asi aby pomáhal manželce vraždit další nevinné oběti?! Soud ho sice soudil za vojenskou zradu, ale již ne za to, že rukou společnou s manželkou celá léta vyvražďovali okolí. A nikdy vraždit nepřestanou!

Ačkoliv ona je kuřačka a i když třeba stojí s rozprašovačem různých plynů těsně pod oknem, ještě stále to ujde. Když ale přijel její manžel z uranových dolů, tuším z Příbrami, a dělal jí „kavalíra“ — tj. stál s ní celou noc na žebříku pod oknem —, ten jeho dech byl přímo nesnesitelný, chlapský, kuřácký. A navíc k tomu ten plyn! Co jen druhů plynů již na mně vyzkoušela?! Třeba dvacet i více! Existují totiž domácnosti, které vaří směsi jedů a jí je dodávají!

Asi před třemi až čtyřmi lety zastavilo před domem směšně malé auto na čtyřech kolech, tmavomodré barvy ve světlejší tónině a z něho vystoupil muž — hubený jak tuberák před smrtí —, dvě nedomrlé děti — asi deset a dvanáct let — a nezdravě vypadají žena. Ta nesla zřejmě větší nádobu jedu — asi dva litry — přikrytou špinavou plachetkou. Ani se tam chvíli nezdržela a hned zas odešla. Když jsem se chtěla podívat na číslo auta, už bylo pryč. Zamrzelo mě to, poněvadž to mohla být důležitá stopa.

Tak jsem se později sousedky zeptala: „To byla vaše sestra?“

Má sestru, která dostala cukrovku. Lidé, kteří se zabývají tajným travičstvím, umírají často na rakovinu a cukrovku! Její otec zemřel na rakovinu a matka na cukrovku — párkrát jí amputovali ruku. Tak já, abych zvěděla, kdo to byl, tak jsem předstírala, že myslím, že to byla její sestra.

„Nie,“ odpověděla, „to bola od maminó sestry dcéra.“

To bychom tedy měli, to se dá zjistit!

30. září 1965 jsem koupila dříví a chodila je odnášet z ulice, když v tom přijel mladík na starém, černém motocyklu a pod bundou měl příčně položenou láhev. Šel k sousedce a zakrátko se vracel bez lahve. Šla jsem se nenápadně podívat na číslo a pamatuji si je!

I zeptala jsem se ho, zda je zdaleka.

„Ne, odsud z Litomyšle,“ odpověděl.

Toho mladíka viděla jsem již jednou — asi před rokem — sem přijet. Snad sem jezdí často?! Já ulici nehlídám! Je zajímavé, že „kuchaře“ jedů lze snadno poznat, neb jsou nepřirozeně bledí a mají tu a tam narušenou kůži na obličeji a rtech. Sousedka si také sama jezdila pro jed do Chocně! Ale nevím, zda jednou za měsíc, či jak?!

Začátkem loňské zimy šla jsem již potmě z obchodu. Jak jsem se blížila k našemu domu, zatímco jsem kráčela po krajnici, ucítila jsem ze silnice starý známý pach jedu!

„Ó je,“ pomyslela jsem, „že by již přijela ze Slovenska?“

Byla tam totiž na dva dny i se svou dcerou.

Dojdu pomalu k domu a tam stojí černé auto. Již nepamatuji se, jestli to byla Felície či Oktávie?! Číslo ale každopádně bylo SY 08 - buď 13, nebo 11. Myslím, že 13! Než jsem to stačila zjistit, vyšel z domu slabší muž nevelké postavy v krátkém snad kožíšku s ušankou na hlavě. „Uši“ mu plandaly kolem tváří, otevřel dvířka u volantu, vzal malý předmět — podle všeho láhev — a dal se pěšky do města. Já šla mezitím dolů do síně a nikým nepozorována strčila jsem ruku mezi deky a polštáře, na kterých jely v autě. Byly ještě teplé!

„Dobře,“ pomyslela jsem si, „ještě neměla čas vizitýrovat v mém bytě.“

Dělá to totiž vždy, sotva odejdu z domu. Krade a otravuje, co se dá! Hlavně postel a látky! Jídlo nosím raději s sebou, mám-li jaké. Jinak mi otravovala i vodu a sůl! Otevře každý zámek, takže nové klatky již ani nekupuji.

Když ještě byl její muž ve vězení, navštěvovat ho směla jednou za tři měsíce. Vždy pak přivezla kus uranu a položila ho pod obrácený květináč v mé síni! Když se ten kriminálník vrátil z výkonu trestu, přivezl také uran! Já, nabírám-li kusy uhlí do kbelíku a přijdu-li na kámen, vyhodím ho do popela — mour dávám do lavůrku. No, a jak jsem na druhý den začala topit, tak jsem našla kus těžkého uranu v přebraném uhlí. To mi ho tam museli dát, zatímco já byla ve městě! Mám ty urany dobře schované coby corpus delicti.

Mimo syna měla u sebe v bytě dva tři roky ještě dceru a ta mě nenechala ani patnáct minut bez plynu! A takové vražednici nechali nosit jídla v restauraci Hvězda! Obě jsou to i dosti silné reakcionářky, poněvadž, když již úspěšně přistáli Nikolajev s Popovičem, mladá to okomentovala: „No, to je toho,“ a když Američané zkušebně odpálili atomovou pumu, stará zas jizlivě utrousila: „Vidítě, nikto jim nězakáže odpalovať atomouky!" A i přes to všechno si ta mladá vzala syna esenbáka! Nyní je již pár měsíců vdaná a narodila se jí dcera. Další budoucí vražednice! Myslím, že by bylo jedině spravedlivé všechny tajné traviče kastrovat. Komunistická společnost nepotřebuje vrahy!

Když mi paní D~ová vyprávěla, že sousedka za dva roky pojede zpátky na Slovensko — ale „ne tam, kde byla“, ale „někam jinam“ —, tak jsem již věděla, kolik uhodilo. Hořela jí půda pod nohama! Když svému synovi říkala: „Všeci za týžděň zomreli, polskí aj maďarskí,“ tak kolik asi jen může mít na svědomí lidských životů za čtyřicet let, když ji umírali „za týžděň“?! Ona vůbec nechápe, proč já jediná jsem za takřka šest let života v plynu nezemřela. Kdybych zemřela, nemohla bych celý český národ varovat před hromadným vyvražďováním! Jest hanba vědě, že dosud žádná pitva nepřišla na to, že spousta lidí jest trvale beztrestně trávena. To musí přestat! Vždyť četla jsem v novinách, že i po čtyři sta letech byl detekován jed v kostech mocného krále.

Pokoutní travičství ale není jediný způsob vraždění! Za tím musí stát i samotní lékaři, neb laik nemůže znát všechny ty nejrůznější účinky jedů na specifických místech těla. Když jsem měla otevřené okno a usínala jsem vsedě jakýmsi uspávacím plynem bez zápachu, ona vlezla oknem dovnitř a mě v bezvědomí postříkala jedem tříslové žlázy. A já dlouho nevěděla, co mě to tak bolí?! Ta bolest se přelévala do nohy, resp. do stehna! Až jednou přebrala a já měla na inkriminovaném místě spálenou kůži. Určitě v tom musí mít prsty i nějaký zločinecký lékař! Vsadila bych se, že slovenský!

A konečně, ta bezskrupulózní ženská vraždí ještě ultrazvukem a laserem! Při ultrazvuku cítím takový temný nízký tón, který zahučí a bolí! K ní chodil mladý, vysoký „majster“ z Vertexu, který přišel z vojny — bylo mu asi dvaadvacet let —, a zároveň jeden obstarožní chlap — také z Vertexu a vždy navoněný. Jednou večer jsem toho staršího viděla přes skleněnou výplň dveří, jak k ní jde. Chvíli jsem stála ve své síni a nerozuměla, o čem spolu mluví. Již jsem chtěla odejít, když na pár vteřin opakovaně zazářilo oslnivé bílé světlo a potom rubínové.

A on řekl, „Takhle se to dělá! A kdo…,“ teď jsem nerozuměla, co se ptá.

A ona odpověděla: „To majster!“

To jsou tedy další dva vrahové, kteří chladnokrevně vraždí přes zeď!

To si nepřejte prožít ten pokus! Když paprsek zasáhne srdce, tak organizmus dostane takovou křeč, že celé tělo je silou katapultováno do vzduchu. Ve starém kalendáři mám poznamenáno, kdy se to stalo!

Kolik celkem žije v Litomyšli vrahů a vražednic, co držívají službu v noci u sousedky, to přesně nevím?! Až na několik rozpoznaných individuí, o nichž si vedu záznamy!

A to zdaleka není vše! Ta sousedka si časem také usmyslila, že vyvraždí celou moji rodinu! Za tím účelem si tady v Litomyšli namluvila mého zetě. Ten domýšlivý hlupák nalítl, neb myslil, že ho miluje. Přitom za ní chodili chlapi jak do hodinového hotelu! Dřív také on docházel za ní do bytu, ale to nevyhovovalo jejím vražednickým plánům, a tak se již drahnou dobu chodí ona pelešit k němu. A není vůbec vyloučeno, že i on už také podsypává uspávací prášek dceři a vnučce?!

To samé mi dlouhá léta dělal i můj vlastní muž, který měl milenku za podnájemnici. Z toho jsem pak v roce 1926 dostala záduchu! Až později jsem četla, že od dlouhého užívání uspávacích prášků je záducha.

Když se s ním tedy vyválí, zařídila si to tak, že neodchází hned zpátky domů. Řekne mu asi něco ve smyslu, „Něvyháňaj ma, miláčík, je mi u těba tak dobre,“ a pak ho uspí do hlubokého bezvědomí — a i dceru s vnučkou —, že nikdo neslyší, jak jim potají otlouká smaltované nádobí, rozbijí kamna „klubky“, rozmontuje žehličku a přestřihne uvnitř drát, dělá díry na punčochách, otravuje zásoby jídla a mnoho hodin otravuje dceru i vnučku z bezprostřední blízkosti. A to hrozně popálí sliznice dýchadel! A co jen zkazí zdravé krve?! Jenom, když měla dva dny noční směnu, tak tam nebyla. Pro takový případ si ale sehnala zástupce, který chodí na půdu a do spodní místnosti inhaluje jed. Slyšela jsem ho přes strop v jedenáct hodin v noci! A já dokonce vím, kdo to je! Dceři a vnučce však nemůžu nic říct, poněvadž mi nevěří — zeť je tak zpracoval proti mně. Musím se jen bezmocně dívat, jak mi pomalu umírají! Má vůbec v tomto státě matka právo chránit životy svých potomků?

Starší dcera, která je v Praze, mi asi před čtyřmi lety řekla, abych jí psala dopisy na adresu do práce. A tak sousedka, která si namluvila i vedoucího na poště, aby mohla kontrolovat mou korespondenci — já od té doby nemohu psát nic závažného! —, se mě zeptala: „Dcera bydlí v tom samém bytě, co bydlela?“

„Ano,“ odpověděla jsem.

Vzápětí mě ale obešla hrůza, aby ona snad nenatáhla své vražednické prsty i na ní. A už se tak i stalo! Nad bytem dcery totiž bydlí domovnice, která se chce zmocnit dceřina bytu. To řekla jiná sousedka, paní L~ová.

Ona řekla doslova: „Ten byt musí mít F~ová!“

A přitom my v tom bytě bydleli již od roku 1920.

A tak to, čeho jsem se tolik obávala, je nyní skutečností! Moje litomyšlská sousedka zřejmě navštívila tu pražskou domovnici a naučila ji vraždit přes strop?! A ona mou dceru vraždí již celé čtyři roky! Chudák holka je již tak zesláblá, že dva měsíce nechodí do práce. A doktor neví, co jí je?! Jenom tolik, že má „zničené srdce“! Já, když k ní přijedu na návštěvu, sice spávám v jiném pokoji než ona, ale kdybych neměla na noc u okna škvíru na dva prsty, byla bych z toho taky dozajista polomrtvá. Přes ten strop často bývá slyšet, jak upadne odšroubovaný nástavec rozprašovače a jak ta domovnice po tmě šátrá po xylolitu. Jednou nenašla otvor, tak dokonce rozsvítila. A navíc rozprašovač dělá tik-tak-tik-tak-tik-tak, když inhaluje. Ani starší dcera tomu ale nevěří! A ta vražednice s ní chodí na schůzky a chová se jako její dobrá přítelkyně, aby měla alibi. To je moje drama!

Pavel Vranovský psal onehdy v Práci, že odsuzuje slovenský rasizmus, který se ohání heslem: „Čecha do měcha a s měchom do Dunaja!“

Dle mých osobních zkušeností to vypadá tak, že si Slováci dali závazek vyvraždit celý český národ! Jim nelze věřit, byť i s vámi jednají žoviálně. To jest jejich taktika, to jest jejich alibi!

Jest tu ještě spousta dalších otřesných věcí, které se ani neodvažuji dáti na papír!