Velevážený pane S. Bártl, hrdino z Antarktidy!

Především děkuji Vám za tak velkolepý článek. Takové vědecké články by měly být houšť! Já jako důchodkyně věnuji měsíčně 40 Kčs na tisk a lovím na jeho stránkách nerozřešené problémy vědy, do kterých já perfektně vidím. Stále se píše: „Neobjevujte objevené,“ a přece se tak děje ze zášti diplomovaných!

Nejdříve se zmíním o notičce, otištěné 6. září 1966 v Mladé frontě (citováno z Le Monde), str. 4: „Za dalších padesát let dokáže lidstvo řídit svou úmrtnost.“

Po přečtení jsem si řekla: „Vědci chtějí čekat padesát let na objev, který jest na světě již od roku 1922, tj. čtyřiačtyřicet let! Vždyť to by se ti dnes žijící už nedočkali!“

Je mi třiasedmdesát let a jsem z Oděsy. Mým prvním chotěm byl doc. dr. Č. I. Ch~ski, prosektor Nové nemocnice v Oděse. Byl to starší muž, jehož jsem milovala pro jeho vzácnou ušlechtilost a moudrost. A proto jsem strašně trpěla nad bezmocností vědy, která mi nedávala žádné naděje — měl anginu pectoris a zemřel na recidivu zánětu plic v roce 1916. Těžko jsem se smiřovala se svým žalem, načež jsem se vzbouřila proti tupé vědě, která nic neví. Vždyť stále netuší, jak bojovat proti stárnutí, rakovině, infarktu a smrti!

„Kolik jen vzácných vědců a géniů na celém světě zbytečně, předčasně stárne, a tím také trpí,“ to jsem si říkala, když mi bylo třiadvacet let.

Spousta inženýrů si totiž postesklo: „Já mám velkolepé plány, ale realizovat je nemohu, když je mi už padesát šedesát let. Kdyby to tak bylo o pětadvacet let dříve!“

Pošetilí! Je mi třiasedmdesát a jsem na vrcholu svých tvůrčích sil. A pracuji bez brýlí! S každým rokem jsem moudřejší — teprve nedávno jsem se naučila psát i ty zatracené české čárky. A kolik jen vyvolených umírá, ač by mohli být fyzicky nesmrtelní ve věčném mládí a nesmírně užiteční lidské společnosti? Neb s léty roste moudrost! To, co já nyní vím, neměnila bych za všechny doktoráty světa.

Jsem i já jednou „z té dlouhé řady statečných a ušlechtilých žen“, kterážto jsem s tichou samozřejmostí podstoupila „pokusy na sobě“. A to dvakrát a oba trvaly dlouhá léta! První pokus — jak postupuje stárnutí, tj. umělé stárnutí — trval dvanáct let, od 1924 do 1936. A druhý, přímo šílený pokus vyvolat na sobě „normálně“ — jak sama vzniká — rakovinu jsem uskutečnila ve věku šestapadesáti let, kdy každý průměrný člověk má před rakovinou panický strach. Za čtyři roky se rakovina skutečně objevila v jedné formě a zanedlouho se objevila i rakovina kostní. Měla jsem něco přes rok rakovinu kosti kotníku. Dvakrát jsem se bolestivě uhodila na to samé místo a po celou tu dobu noha zezadu vypadala jako obrovská hruška. Vyhojilo se to beze stopy!

Někdy ve dvacátých letech jsem četla buď ve Večerním českém slově, anebo v živnostenských novinách — snad to byl Nový večerník —, že nějaký starý lékař vždy jezdil z Prahy do své rodné vesnice na prázdniny a tam znal starou babku, která měla pokročilou rakovinu dělohy, tj. byla na umření. Ale když přijel opět napřesrok a brouzdal se lesem, potkal ji zas. Červená jak růže, zdravá jak řípa a žasl nad tím, co viděl — nesla roští na zádech.

I ptal se: „Jak se máte, babičko?“

„Děkuji, pane doktore, celkem dobře! Loni na mě sice sahala smrtka, ale letos, zaplaťpámbu, jsem zdravá.“

U nezasvěcence by to vyvolalo jen údiv, ale pro odbornici to byla odpověď na otázku číslo jedna. Potvrzovala totiž mou teorii, která mi vyléčila hrozivě vypadající kostní rakovinu kotníku. Veliké věci se vždy dělají pomalu! Hlavní však jest, že vím, jak a proč obě rakoviny vznikly.

I když jsem je čekala, přece na chvíli mě přepadl strach: „Tak a teď nevím, co mám dělat dál?!“

Ale pak jsem se napřímila, hrdě vypjala hruď a řekla: „Co jest víc? Šílená rakovinná buňka, anebo vysoce inteligentní člověk s úžasným přírodním rozumem?“

Právě to — „člověk s úžasným přírodním rozumem“ — o mně kdysi řekl můj první choť doc. dr. Č. I. Ch~ski, prosektor Nové nemocnice v Oděse.

On také řekl: „Člověk jest arcidílo Stvořitelovo!“

„Uvidíme, kdo zvítězí? Kdo s koho?“

A tak se stalo, že silou vůle se má rakovina fixovala, nešíří se a trvá přes třináct let, aniž mi škodí! Ba co víc, zkoušela jsem čím působiti na její úplné vyhojení a řešení jsem našla, jenže v podmínkách, ve kterých žiji, to nelze uskutečnit.

A povolaní činitelé dělají vše možné i nemožné, aby mé objevy nikdy nespatřily světlo světa. Tak ještě ukrást mé spisy a mě umlčet, to ano! Ale z pochopitelných důvodů nic konkrétního ve spisech nestojí, to mám v hlavě.

Žádný vědec světa se nemůže pochlubit, že pracuje na problému rakoviny dvaapadesát let. To bylo tak! Když roku 1914 moje práce ošetřovatelky na chirurgii končila ve dvanáct hodin, tak jsem šla na prosekturu, kde pracoval můj choť, a čekala na něho do tří hodin, kdy se jelo domů. Abych se nenudila, doporučil mi prohlížet si preparáty. Chvíli mě to bavilo, ale pak jsem se vzbouřila a řekla: „Na mrtvolách nikdy nespatřím, co život jest!“

Přesto zaujal mě preparát ve formalínu, zrůdně rostlý, i ptám se manžela: „Co to je za nemoc?“

„Jó, to kdybychom my lékaři věděli?! Ale bohužel nikdo o ní nic pořádného neví. Je to nejstrašnější metla lidstva, rakovina dělohy! Kasiu, zlatým písmem se zapíše do dějin vědy ten, kdo rozřeší její problém. Dej se do toho! Já vím, že ty to dokážeš, ty máš takový úžasný přírodní rozum.“