Kormidelník Holk zachycuje i luští problém lásky a manželství. Vyzdvihuje přitom cenu lásky opravdové, spočívající v duševní příbuznosti a nekotvící v rozjitřené smyslnosti. Podotýkám, že pravá láska jest svatá, neb nemůže vzniknouti s nečistým svědomím. A už vůbec ne na úkor druhého!

(nedatovaná poznámka)

Pro pí. S~ovou, choť kapitána!

Dostavte se v úterý dne 17. t. m. v 10 hod. dopol. k přednostovi osobního oddělení Ministerstva národní obrany, podpluk. ruských legií A~ovi (bývalá kadetka, barák č. 1).

(v Praze, 12. května 1921)

Drahý tatínku!

Bojím se, jestli E~ není churavá?! Proč nepíšete?

Karel mi dnes sdělil, že je od 1. září převeden v Chebu a kontrolní komise zrušena. Byla jsem teď u podplukovníka A~ prositi, jestli je možné ponechati Karla v Praze, a on mi zdůrazňoval, že Karel ponejprv ani nemá aktivitu a že navíc takovému nespolehlivému člověku, jako je on, nemůžou přiznat aktivního důstojníka, když jedná jako sedmnáctiletý či osmnáctiletý chlapec a neručí za sebe. Na všechny moje námitky — že práci vykonává svědomitě — mi dosti ostře řekl: „Vy můžete omlouvat svého muže, ale my nemůžeme přijmout mezi důstojníky pána, který nezodpovídá za své činy!“ Tím se moje „audience“ skončila.

Tuto „hodnost“ má díky Vlastě! Všichni jak jeden poukazují na jeho nemravné jednání. Ačkoliv hraje hodnýho, mluví s ní dále! V pátek ho viděli s ní a dnes s ní byl zase celé odpoledne. Divím se velmi, že neexistuje taková moc, která by přeložila Vlastu do nějakýho Chebu, aby neničila štěstí čtyř či ještě více lidí.

Karel mi teď dělá prapodivné návrhy! Nejdřív ho napadlo, že celý náš byt pronajme panu Š~ jako kancelář a že já se přestěhuji do jakéhosi bytu na Malé Straně nebo na Hradčanech. Já prý budu žít tam a on zde! Já jsem mu opáčila, že pak teprve by prasačil v plné míře, že už mám konečně právo na lepší život, než byl dosud, a že on na prahu nového štěstí zrovna plánuje mě zavrhnouti jen pro své požitkářství. Dále navrhoval, abych jela do Mýta!

Já jsem přesvědčena, že to jsou plány a návrhy té bídnice! Karel sám byl hodný, ale po dnešní debatě s ní si asi ujednali, jak mě odklidit?! Četla jsem kdysi v novinách, že jistá ženská byla vypovězena z Prahy na pět let za krádež. Proč tedy není zákon, který by i takovou bídnou děvku, jako je Vlasta, vypověděl z Prahy? A to za zločin nepoměrně větší než je jen nějaká obyčejná krádež. Vždyť je to příšernější i než vražda! Je to totiž pomalá vražda, týrání, mučednictví. Takovou cuchtu by měl zákon vypovědět přinejmenším na severní točnu!

Myslím, že pan Š~ je realistický člověk a že snad nebude se snažit úplně zničit toto naše ubohé hnízdo?! Očekávám, že dá se s ním jednat jako s člověkem, a ne despotou.

Karel asi odejde z vojenštiny! Čekám už pár dní, že přijedete, byl byste velmi vítán. Na brzkou shledanou, anebo hned odepište. Čekám! Líbám ruce!

Kateřina

(v Praze, květen 1921)

Karel odešel chvíli před Vámi s panem S~. Řekl, že jde k panu krejčímu Š~, ale hezky lhal, neb šel na už dříve ujednané rande na půl šestou, jak sám to později pod tlakem dosvědčil. Šel s tou bestií do biografu a pak chodili po sadech. Vrátil se v deset hodin a řekl, že prý abych mu to odpustila, že to bylo naposled a že Vy jste tu zmiji tolik rozrušil, že se jí udělalo špatně. Ale mně ubohé bylo každý den — po celých osm měsíců — špatně. A nebylo živé duše, která by mě chlácholila. Vždyť on, „dobrodinec“, mi říkal: „Jen pojdi!“ Bylo mi tak smutno!

Ačkoliv Karolénka dal čestné slovo, že už nebude více lháti, stále lže! Mně se zdá, že pod nekonečnými výmluvami o obchodních záležitostech, o jednáních na ministerstvu atd., atd., bude pořád dělati totéž, co dělal dosud, maskujíce se různými ušlechtilými výmluvami.

Chtěl, abych mu hrála na piano, ale sotva jsem začala, N~ — neposlušná jak vždy večer — tolik řvala, že Karolénka sám řekl, abych šla raději k ní. Musela jsem jí pohrozit a ukázat, že se hněvám. Teprve pak poslechla, utišila se a usnula. Bylo jedenáct hodin. Karolénka, když mě viděl smutnou, prosil, abych se na něj nehněvala a abych mu to odpustila. Já mu na to řekla: „Mým nejtoužebnějším přáním bylo by, kdyby Ty ses jednou provždy odnaučil lháti.“ Ovšem, jak vidno, vše úplně nadarmo! Říkala jsem zároveň: „Každý z nás varuj se lhaní, neb lež jen dočasu platí. Vidíš, cožpak máš potom, když ta lež jednou vyjde najevo, navrch? Jakpak Ty potom vypadáš? Že je to velmi a velmi nepříjemné, že ano?“

„Ano, máš pravdu, Katuško, odpusť mi!“

Objala jsem ho, líbala jeho hlavičku a prosila ho se slzami v očích, „Už nikdy nelži, děťátko. Vždycky mně všechno řekni jak mamičce. Já tak ráda bych Tě viděla čistým a jasným jak zářící sluníčko. Buď upřímný jak dítě,“ a dala jsem mu dobrou noc.

(v Praze, 9. července 1921)

V neděli o jedné hodině obědval a řekl, že má službu. I přišel až v pondělí ve tři hodiny k obědu! Nato ujišťoval, že má v pět hodin jít do kasáren. Prý všichni důstojníci mají být v kasárnách v očekávání nepokojů. Vrátil se dobře po deváté hodině v úterý! Prý musel mít také službu. V to úterý obědval doma o jedné hodině a zpátky domů se vrátil až dnes ve tři hodiny k obědu. Pak znova v pět hodin odešel a kdy se vrátí, toť otázka?! Teď už je půl desáté!

Když jsem se ho včera ptala, „Teď je nějaká nová móda, že budeš míti obden noční službu?“ tak řekl, že ode dneška bude míti na celý týden pokoj. Teprve se uvidí, jaký já budu míti z toho pokoj?!

Dříve se ani jeden den neobešel bez randíčka s Vlastičkou. Teď asi je to stejné, poněvadž veškeré obchodní záležitosti s různými pány se vyjednávají v její společnosti. Když jsem se smutná, s nedůvěrou v sobotu Karla ptala, jak ještě dlouho bude trvat to loučení s Vlastou — jestli to bude nekonečné?! —, tak mi řekl, že prý sama uvidím a přesvědčím se, že každý den bude přicházeti ve tři hodiny a nebude dělati nic jiného, než seděti doma či se mnou a s dětičkami choditi ven, a že se s ní již více nesetká. Ale už uplynulo celých pět dní a já jsem ho — zrovna tak, jak dříve! — ani takřka neviděla.

(v Praze, 13. července 1921)

Vyšetřil jsem dnešního dne o 2 hod. odpol. pí. Kateřinu Ch~skou-S~ovou, bytem P~ckého --, Praha --, která udává, že byla dne 24. t. m. napadena sl. Vlastou T~ovou a shledal jsem následující:

1) na obou stehnech, na zevní straně v dolní třetině, četné podlitiny krevní povrchové, barvy žluto-zelené, velikosti až halíře, odpovídající seskupením a velikostí otiskům prstů;

2) na zevní straně levého ramena podobné podlitiny jako pod první položkou;

3) vyšetřovaná stěžuje si na bolesti v pravém rameni, ale objektivně dá se zjistiti citlivost v kloubu pouze při obdukci.

Dr. J. Š~, městský lékař na Král. Vinohradech

(v Praze, 26. července 1921)

Drahá matinko a tatínku!

Jak víte, Karel mě pohnal k soudu!

Byli jsme na stání včera a on tak hnusným způsobem mě tam očerňoval, až dokonce na žádost soudního rady musel prohlásiti, že to vše potvrdí rodiče, bratr J~ a sestry H~ a R~. Když pak vzápětí byl vyzván k podepsání toho, co prohlašuje, podpis odmítl a hned začal kroužiti kolem, že soudce sám zpozoroval, že se se mnou jedná nečestně. Nato pan soudce řekl několik hluboce významných vět, že Karel se před nimi nemohl ospravedlniti, a tak hned pravil, že vlastně to, co říkal, že prý to tak nechtěl formulovat atd., atd.

Soudce uviděl, že Karel mluví nelogicky, a tak řekl: „Vy, pane kapitáne, jste už zde mnohokráte byl a chtěl jste všemožným způsobem se zbaviti svých povinností, zatímco paní Ch~skou jsem jaktěživ neviděl. A říkám Vám, že u nás v republice jsou takové zákony, že musí být vyslechnuty obě strany. Obě strany mají právo dokazovati důvody pro to, co se tvrdí, a teprve pak může soud usuzovati podle spravedlnosti. Jenom Vašemu udání se věřiti nebude, neb to může býti falešné.“

Na Karlovu větu, že se prý stát musí starat o děti, ten soudce důrazně řekl: „Otec a máti, ne stát! U nás ještě jest rodina uznávána za posvátnou, a proto stát vždy hájí zájmy celé rodiny, a ne jednotlivce.“

Vzápětí pan U~ zdůraznil, že Karel ani neuznal za nutné formálně dáti dětem otce, což právě také vrhá nepěkný stín na něj.

Slyšela jsem kdysi z úst tatínka, že kdyby si Karel vzal Vlastu T~ovou, to by ho prý více nenechal překročiti práh domu a máti prý by natáhla bačkory. Jsem zvědavá, co nyní řeknete proti mně, když už jest vidno — oči se Vám snad již otevírají —, co jste natropili nelítostným pronásledováním mě a štvaním Karla proti mně. Vy si děláte plány, ale naštěstí Bůh spravedlivý řídí naše osudy. A ty Vaše plány se řítí s třeskem! Mysleli jste, „Káču dáme do blázince a Karla bohatě oženíme,“ a tu znenadání vyskytne se Vlasta. Bolestný to bod pro Vás! Nejde to tak lehce, jak se snad zprvu zdálo. Pamatujte, že křivda se mstí sama!

Mám za to, že ta slova, že by máti nepřežila, kdyby si Karel vzal Vlastu, nejdou příliš dohromady s tím, že máti šlo vždy prý hlavně o to, aby Karla jeho žena měla ráda. Tahleta Vlasta, jak Karel sám říká, má ho prý velmi ráda. Není jako já, která prý Karla umořím k souchotím. Co je tedy na závadu, aby on ji pojal za ženu? Vlasta přece musí být něčím úžasným, když si ji „moudrý“ Karel vybral?! Proč jste nikdy nevzali v úvahu, že by i Karel mohl mít nějaké chyby, a nezkoumali ho? Všechno nepěkné bylo vždy jen z mé strany. Vždyť si vzpomeňte jaké „radosti“ Vám Karel působil, když byl na univerzitě! Za tři roky nesložil ani jednu zkoušku ten Váš „vzácný synáček“. A Vlasta má stejný rozum jako Karel — tj. jedná na základě prvního popudu a nemyslí na následky. Jejich společnou zásadou je nastrojit si šos a vrtět se před samečkem, resp. samicí.

Karel vede svůj život jako kohout, ale takový kohout často končívá na smetišti Stejnou zásadu jako Karel mívala jistá L~, kterou pak zakrátko potkal syfilis, a dnes už jsou z ní asi jenom kosti v zemi. Vzpomínám, jak se mi posmívala, že snad si nemyslím, že by se stala rodícím strojem jako já.

Tím, že si Karel vezme nějakou Mařku, a ne Vlastu, tím mě nespasí. To je mi jedno! Myslím, že svědomí Vám diktuje, aby si Váš syn nevzal Vlastu proto, aby se stal otcem svých a mých dítek a také prvních Vašich vnoučátek. Teď můžete mu hroziti, aby si nebral Vlastu, a přitom za dva a půl roku nedokázali jste se zmoct mu říci, aby si vzal mě. Naopak, on to dávno chtěl udělat, ale povídal mi: „Otec nedovolil!“ Na poctivé rodiče se patří — obzvlášť zvěděli-li, co jsem pro jejich syna za války v Rusku dokázala a nejednou zachránila mu i život —, aby požehnali nám k sňatku. Vy jste ale hleděli najít ve všem jen mou vinu a štvali jste mě jako lesní zvěř.

Ještě v Rusku říkala jsem Karolénkovi: „Tvoje rodiče já budu stále velebit, že mi stvořili Tebe.“ Ovšem již první den zde potkalo mě hořké zklamání!

Já hloupá jsem si myslela, že budete říkati: „Tak to je tedy ta naše hrdinka, která nám zachránila syna.“ Vždyť už pochybovali jste, zda je vůbec živ! No, a když jste ho konečně spatřili nejenom živého, ale i úplně zdravého — žádného mrzáka —, tak samou radostí zmohli jste se akorát na nějakou bramborovou polévku a brambory na loupačku s nechutnou bílou omáčkou. Po synově pětiletém utrpení ve válce! Pro mě to byla první rána, neboť u nás v Rusku jsou lidé upřímní a pohostinní. Když měli ke mně za Karlem přijet čtyři důstojníci — pro mě docela cizí lidé —, ač já neměla peněz nazbyt, přesto na stole byl prima salám, sardinky a cukroví. Kdybyste něčím podobným chtěli uvítat Karla, mohli jste klidně pro to nechat poslat. Neprojedli byste snad barák! Vy jste nepoznali, co je skutečný hlad, a proto nemáte ponětí, čím byste mohli potěšit vyhladovělého syna po pětiletém válečném utrpení. Po tom prachbídném obědě dostala jsem navíc „pamlsek“, když mi Karel oznámil, že otec mu vytýká, proč nepřijel sám — že zde má pro něj dvoumiliónovou nevěstu. Ten okamžik zhatil veškeré mé naděje! Nic dobrého jsem od Vás více nemohla očekávati. Můj titul hrdinky se zřítil do propasti. Zůstala jsem jen potíží na krku. A teď jak se jí zbavit?

Karel rád něco nařizuje, ale sám nejhůře to plní! Podle jeho rozkazu jsem u Vás měla jít v osm hodin spát a on sám měl vynášeti malou E~ nahoru, abych já neuškodila si před dalším porodem. Tenkrát už bylo osm pryč a Karel se tolik zapovídal s tatínkem a bratrem, že neslyšel mě anebo ani nechtěl mi odpovědět na otázku, zanese-li E~ nahoru. Uznáte, že každý by se rozčílil, kdyby po nějaké osmkráte opakované otázce ani nezasloužil to „ano“ či „ne“. Tatínek mi nedávno říkal, že není si jist, jestli jsem Karla tolikráte oslovila — toť se ví, že učinil si špatný úsudek v té věci! —, že jenom zpozoroval, jak jsem se rozčílila, a že prý pochopili jste, že já E~ proto Vám beru z rukou, že si nepřeju, abyste ji držela. To byla ale hodně potměšilá domněnka! Věděla jsem, že Vaše děvčata jsou proti tomu, abyste Vy ji nosila na to vysoké poschodí, obzvláště večer. Úplně jsem s nimi souhlasila. A navíc vzpomínka na dr. Ch~ského — že půl roku před smrtí měl podobně jako Vy napuchlé nohy — nedovolovala mi v mém svědomí nechati Vás vynášet již dosti těžkou E~ nahoru. Když se tedy Karel neměl k tomu vynést to dítě, svědomí mi diktovalo, abych to zařídila sama. Ale za tak ušlechtilou pohnutku jsem od Vás neočekávaně uviděla nechuť dát mi mé vlastní dítě. Nemohla jsem pochopiti, co v tom je zlého?! Byl to pro mě takřka jako políček! A to vše zato, že jsem Vás litovala, abyste do půl roku neumřela. Už tehdy jsem to říkala Karlovi, ale on — ačkoliv je Vaším synem a já cizí — mi na to řekl: „Nelam si s tím hlavu. Když umře, tak umře! Ona má už svůj věk, už přežila svůj život. Jen ty hleď, ať jsi zdravá. Ty jsi ještě mladá.“ A za to jste mě nenáviděli?! Přijde doba, kdy všechny své chyby budete viděti zřetelně jako na dlani a budete s nimi srozuměni.

Jako například ty nešťastné střevíce! Samozřejmě, že když jsem je obdržela až takřka ke konci léta, nic jiného jsem v tom nemohla nevidět nežli nechuť ke mně. Když tatínek dal Karlovi s sebou na cestu do Prahy pár set, úpěnlivě jsem ho prosila, aby mi koupil střevíce z látky, to a to číslo, za nějakých 90 Kč. No, a on mi přiveze gramofonové desky! Ty se párkrát zatočí a leží nepovšimnuty. Přitom platil za jednu 150 Kč. Jak mi to nemělo být líto?! Není se co divit, že jsem plakala nad tou nespravedlností. No, a Vy jste mi na to řekli: „Budeš-li dělat rámus, dáme tě do blázince!“ Když jsem sama pracovala, přišel den výplaty, dostala jsem peníze a koupila si to a to. A tady?! Koho jsem měla prositi o střevíce nežli vlastního muže? A za to jste mi hrozili blázincem!

Ať si pan otec dělal všelijaké nekalé plány, ale ve Vás jsem doufala mít matičku. Myslela jsem si, že, když sama matkou jste, nebudete zatracovati matku svých vnoučátek. Prosila jsem Vás vroucně, abyste promluvila Karlovi do duše, aby se moc nezakoukával do paní Š~ové, neb začne-li si muž jednou zvykat na jinou ženu, pak už ho rodina ztrácí. No, a teď je to díky Vlastě realita! Ještě jste sama Karlovi říkala: „Víš, kdybych zvěděla, že mi je tatínek nevěrný, umřela bych.“ A co jste jen uchystali mně?! Vy jste mi tehdy vynadala a začala vychvalovat ctnosti paní Š~ové. Tak jsem musela hledati jiný prostředek — tj. vyvolati v Karlovi žárlivost. Kolik mě to jen stálo sebezapření, duševních otřesů?! Toho všeho jsme my všichni mohli zůstat ušetřeni, kdybyste jednala moudře, když jsem Vás o to tolik prosila.

To samé se opakovalo, když poté, co jsem na vlastní oči viděla nestoudné chování paní Š~ové s panem S~ v divadle, jsem Vás upozorňovala, že by Vaše dcera R~ vlezla do neštěstí, kdyby si něco začínala s tím pánem. Kdepak, to jste mě ještě obviňovali, že jí nedopřeju štěstí! Teprve náhoda Vám otevřela oči, jaký je pan S~ věrolomný sukničkář. Kdybyste mě dříve poslechli, ušetřili byste R~ nešťastného zamilování se, které trvalo půldruhého roku. Až když drzost paní Š~ové sahala až tam, že pana S~ telefonicky vyzývala na ples, a Vy tak konečně zpozorovali, že tady už je v sázce štěstí Vaší dcery, teprve pak jste rozluštili ten tvrdý pro Vás oříšek, který pro mě byl od první chvíle až nápadně jednoznačný.

A totéž, když j sem Vás prosila, abyste nařídila služce P~ové, aby kapek zkrotla a neroztahovala svou panovačnost. To jste mi říkala, že za ni ručíte hlavou! Na to jsem Vám já odpověděla, že hlavou nemůžete ručit ani za své dcery. Až když já odešla do Prahy, teprve jste v plném světle poznali její „vzácnou“ povahu, která se uplatňovala v sekýrování jiných — když už nebylo Káči. A letěla záhy pryč! Jak to říkal sám tatínek, že to „nebylo s ní k vydržení“. Je to od Vás neprozíravé, když slepě věříte služkám, které ze závisti řeknou leccos, a necháváte je brousit si svůj ostrovtip na vlastní snaše. Karel to má zděděné po Vás, že milostpaní je na milost i nemilost služky! Tam nemůže býti vzorné hospodářství, kde služka — jak to po vysokomýtském vzoru Karel u nás zařídil — vydává paní domu peníze.

A tak bych donekonečna mohla vypočítávati bezpráví z Vaší strany a ze strany Karla. Nic z toho jsem si věru nezasloužila!

Kateřina

(v Praze, nedatováno)

Tenkrát prý nesměla jsem jet do Prahy, abych já sama vychovávala E~. Tenkrát všichni byli toho náhledu, že nejlépe vychovám to dítě já sama, nežli svěřovati je někomu jinému. Ale od chvíle, kdy se vyskytla milenka mého muže Vlasta, každou chvíli se mi vyhrožuje, že se mi soudně odejmou obě děvčátka, neb prý jsem pro ně „nebezpečná matka“ a nedovedu je řádně vychovávati. Myslím, že i nejslabší logik z toho udělá závěr, že tou snahou po odejmutí dětí se zde páchá hnusný zločin na matce, která se stala obětí lidské zvrhlosti, pozbyla milovaného muže, jemuž věnovala svých nejkrásnějších pět let života a své zdraví, a která kvůli jeho záchraně před Němci sama dobrovolně zřekla se sňatku do okamžiku nežli jemu už přestane hroziti nebezpečí smrti. Za to on ani za dobu dvou a půl let nenašel vhodný okamžik konečně dáti dětem své jméno uzavřením právoplatného sňatku. A ten samý nezodpovědný člověk dnes chce oné ubohé matce odejmout její „nemanželské" děti a k tomu používá nejhnusnějších úskoků. Jako například to tvrzení, že jsem pro děti nebezpečná!

Ráda bych věděla, kdy jsem se stala „nebezpečnou“? Ještě v Rusku každý obdivoval, jak E~ je vždy čisté a krásné děťátko, ačkoliv měla jsem pro ni jen dvě košilky — až pozdějc čtyři. A pak když přijeli jsme do Čech, to všichni příbuzní nemohli se jí natěšiti, jak je roztomilá. Roztomilým může býti jen dítko, které má vzorný dohled! I ještě dnes každý, kdo vidí mé dítky, nemůže si je vynachváliti. A ten, který mě uvrhl do neštěstí, má tu drzost tvrditi, že jsem „nebezpečnou matkou“?! Hanba! Já bych naopak řekla, že on jest nebezpečný pro osoby, které řízením osudu s ním kdy přišli do styku. Jak kdysi vyjádřila se G~: „Nešťasten jest ten, kdo měl to neštěstí byť i jen jednou se s Karlem setkati.“

Ani jakákoliv další jeho věta nezní logičtěji než ta první! Je to obrovský řetězec nestydatých a drzých lží v rozmanitých formách kombinovaný. Přitom on chce prý vychovávati děti lépe než já?! Ten, který jim nemůže býti ani sebemenším vzorem či příkladem! Rozházeti rodinné štěstí, to je nelidské, ale snažiti se všemožnými úskoky odejmout i beztak již trpící matce ještě dítky, to je přímo satanské.

Tolikrát musela jsem poslouchat, že mě Karel přivezl do zámožné rodiny. Ale tisíckráte lituji toho! Neb právě ta zámožná rodina popletla mu hlavu s bohatým ženěním a, co nejhůř, nadobro vyvrátila i ty jeho nejelementárnější morální zásady. Udělat to, co on udělal se mnou, kdyby se to, chraň Bůh, týkalo Vaší dcery, to byste to docela jinak posuzovali. Vždyť já také jsem dítě své máti! A možná, že vroucněji milované! Dávno už to bylo, když jednou mi moje matinka políbila ruku před odjezdem. Bylo mi tenkrát osmnáct let. Deset let uplynulo, než teprve jsem pochopila, co to znamená! Tenkrát mi to bylo divné a nepřikládala jsem tomu žádnou váhu. Nejednou se totiž mé ubohé matince svíralo srdce, že nemohla mi to či ono poskytnout. Vaším štěstím je, že Vaši rodiče ani prarodiče nevpadli v německé drápy — v drápy pronásledovatelů a ničitelů Slovanstva —, jinak také byste přišli o jmění, jak moje babička. Ale v mých žilách přec teče ušlechtilá krev, ačkoliv nemám jmění! Já nejsem stvořena k rozšiřování zla, za jakou Vy jste mě vždy pokládali.

Důkazem toho jest, že mně bylo by bývalo stačilo zůstati pasívní, když přišli z policie pro Karla, aby on více nežil. Ačkoliv jeho chování občas bylo hrozné, přece jsem nasazovala i svůj život, abych ho zachovala nejenom živým a zdravým, ale také šťastným. Kolik ušlechtilých a nadějeplných vět jsem mu vštěpovala, abych ho povznesla z apatie, do které — jak sami víte — tak často upadal. Je přímo nemožné vylíčiti veškerou moji fyzickou a myšlenkovou námahu, abych Karla učinila šťastným i tenkrát, když byl Němci odsouzen k smrti a nevěděl, kolik ještě dní bude se těšiti ze života. Vy jste si spokojeně vedli domácnost, zatímco já jsem — od okamžiku, kdy mně osud dopřál Karla — nepoznala klidu ani ve dne, ani v noci. A přitom všem musela jsem konati své povinnosti matky a ženy!

Když Karel si klidně spal, já jsem se klepala bázní. Kdo to asi o jedné hodině v noci zazvonil u domovníka? Jestlipak to náhodou není patrola? Zaštěkal-li pes v nezvyklý čas, už jsem se dívala pokradmu z balkónu. Jestlipak to nejdou zatknout Karolénku? Anebo, zvonil-li pozdě telefon, hned jsem se strachovala, nezeptají-li se mně z policie: „Bydlí u vás pan Karel S~?“ Bože, co jim odpovím? Jak ho schovám? Jenom ti Němci uchystali mně devět měsíců spánku, jakým spí vrabec na větvi. A co teprve pak ti bolševici a banditi! Když jsem mu o jedné hodině v noci chodila naproti s revolverem — když byl konduktorem —, také jsem takřka nespala. A i když jsem zrovna nikam v noci nešla, stejně jsem pořádně oka nezamhouřila, protože v zimě ve tři ráno už musel míti na stole teplou snídani, kterou jsem ohřívala na plotně já sama, neb služka spala — žádná by nebyla ochotna takhle ponocovat. Můj Bože, toho všeho je moc a moc! A u Vás jste dovolili služkám říkat mi „mizero“ či „potvoro polská“.

A teď tedy Vy, bohatí lidé, chcete žebráka připravit o poslední hůl?! Kdyby mi Karel v Rusku řekl, že mě za dvě a půl léta v Čechách vyhodí na ulici, věru neprodávala bych svůj pěkný byt a nejela bych sem. Karel řekl, že otec si prý nepřeje, abych já dostala tento byt. Kombinace znamenitá! Nebude mít byt — nemohu pořád bydlet s dětmi v pronajatým pokoji —, tak ji vezmeme děti a ať jde ke všem čertům. Ať si vydělává, jak umí! Poznala jsem mnoho křivdy od všelijakých lidí, ale tak velkou křivdu, jako od Vás, bohatých lidí, jsem jaktěživo nezakusila! A za co? Za to, že jsem si zničila zdraví tou věčnou bázní o Karla a nespaním. Abych zachránila Vám syna! Zde v Čechách ještě jsem nepoznala štěstí.

Myslím, drahá matinko, kdybyste Vy sama byla tolik klamána, také by Vám do zpěvu nebylo. Kdybyste už byla matkou tří dětiček a Vám by se pořád říkalo, „Až se polepšíš, tak se možná s tebou ožením,“ a uplynulo by pět let a stále ještě by se tak nestalo, jak asi Vy byste byla podrážděná? Já polepšovati se víc nedokážu! Málokterá bude kdy taková, jako jsem já.

Vytýkali jste mně, že jsem nehospodárná. To je ale divné?! Proč tedy v Rusku, v těch těžkých poměrech, dokázala jsem tak hospodařiti, že Karel měl hodně špeku na krku a vypadal jako nějaký hrabě. Tenkrát vařila jsem mu sama! Kuchařku, která se mi nabízela, jsem z úsporných důvodů nechtěla přijmout a raděj dělala jsem všecko sama. Přitom byla jsem v té době už tři měsíce těhotná s E~. Navíc, když jste byla u Karla v Praze, Vy sama jste vychvalovala, jak chutně uvařil a Vás pohostil. Vždyť to pro Vás samotnou bylo překvapením, neb řekla jste, že před válkou se „nikdy o kuchyň nezajímal“. Tedy to uměl ode mě! Když chtěla jsem něco uvařit v Mýtě, tak závistivá M~ mi desetkrát odstrčila hrnec na okraj sporáku a dělala všemožné překážky, jen aby se mi to nepodařilo. Pak přirozeně nechala jsem toho. Vaši českou kuchyni předělávat jsem samo sebou nemohla a musela jsem si zvykat na polévky takřka bez zeleniny, zadělané často česnekem, což u nás v Rusku se nedělá. Nemohla bych v Rusku mít Vám za zlé, kdybyste také najednou nedokázala uvařit boršč či musaku. Vždyť jest známo, že v každé zemi mají jiné zvyky! Ale Vy jste mě docela neoprávněně obviňovali, když už jste nemohli vyšťourat nic jiného.

(v Praze, nedatováno)

Dozvěděla jsem se, že máti prý slepě miluje Karla — tedy více než ostatní své děti. A právě tahle její slepá láska ho uvrhla do neštěstí! Rozdrtila mu rodinu a ty nejnevinnější jeho dítky a své první vnoučátka okradla o klidný a šťastný domov. Třeba totiž umět milovat! To znamená milovat rozumně a snažit se zachovat toho, koho milujeme, v největším klidu. Někdy k jeho dobru musí se ho upozornit i na věci nehezké, a ne slepě odpouštět vše a pokrytecky snažit se jeho vinu zakrývat a dokonce házet špínu ještě na jeho družku. Moje nejkrásnější snahy pro štěstí ne své, ale více Vás všech a mých dítek, Vy jste vždycky opačně chápali a hrubě pošlapali. Bolelo mě to nevýslovně, neboť takovou nebetyčnou nespravedlnost jaktěživa jsem nesklízela. Když jsem uviděla ty potencionální ženichy Vašich dcer, o kterých se tolik napovídalo, tak přímo jsem řekla, že podle mého názoru ti páni nejsou pro štěstí jak H~, tak R~. Ani v panu S~ neviděla jsem ideálního milovaného muže — spíše přítele, jen ne manžela. Také pan P~, myslím, nemohl nikterak vyhovovati estetickým požadavkům dívky, jakou je R~. Přála jsem jí něco vzácnějšího než pana P~. To ale Vy ve své zaslepenosti nikdy nepochopíte!

(v Praze, nedatováno)

Milý Karle,

promiň mi, žádám-li Tě, abyste Vaši návštěvu odložili na jiný den. „Kdy?“ ti ještě sdělím. Dnes odpoledne nebudeme doma! Vezmi si, prosím, moje slova k srdci. Víš dobře, že s Tebou nejupřímněji cítím. Neničte život našim rodičům, takový bol jim k stáří působiti si věru nezaslouží. Vždyť pro Vás tolik dobrého způsobili!

Srdečně Tebe i ostatní zdraví Tvá upřímná sestra H~

(ve Vysokém Mýtě, 15. srpna 1921)

Drahá maminko a tatínku!

Líbám Vám ruce a vzdávám srdečný dík, že jste také přispěli k tomu, že jsem od dnešních osmi hodin ráno Katuše S~ová!

Promiňte, prosím, že jsem se opozdila s gratulací k Vašemu svátku. Už jsem se chystala ji napsat, když přišel Karel a trápil mě s Vlastinými návrhy — že prý jí patří první sňatek a že dá mi čestné prohlášení, že se v můj prospěch vzdává veškerých požitků, stanovených zákonem Ministerstva národní obrany atd., atd. Já jsem mu na to řekla, že už mám toho všeho dost! Na moje energické zakročení on zareagoval slovy: „Dobrá, tedy postavíme Vlastu před hotovou věc.“ Když jste naposled volali, poslal mě k telefonu a zakázal mi Vám vyzradit, že ta intrikánka u sebe už po tři měsíce vězní jeho dokumenty. Ale tatínek to vytušil! Karolénka mi dnes ráno řekl: „Vlasta o tom, že vstupuji s tebou do manželského svazku, neví. A ať si třeba mě i žaluje! Já jsem jí tenkrát, když ke mně přicházela, sňatek nenabízel — teprv pozdějc, když mě k tomu nutila.“

Tak vidíte, dobré Vaše snahy můžou nakonec přec zažehnat to obrovské nedorozumění, které jste Vy vznítili mezi mnou a Vámi všemi, včetně Karla. Přísahám na život a štěstí svých dítek, že jsem nikomu z Vás nikdy nepřála neštěstí. Vidíte to pěkně z příkladu R~! Věděla jsem dobře, že R~ bude proti mně štvát tatínka a všechny ostatní, že jí odmlouvám pana S~. Já ale dávala všanc svoje manželské štěstí, jen abych R~ ušetřila toho, co mám já sama s Vlastou, a také abych ochránila ty nevinné dítky, které by z toho chatrného svazku v budoucnu eventuálně povstaly. Vy jste tenkrát nedokázali pochopit tuto mou ušlechtilou pohnutku a všechno vykládali jste mi za zlé. Mysleli jste: „Vždyť tuto obětavost by nepodnikla ani její sestra — aby pobouřila proti sobě celou rodinu! —, natož tahle, která ještě sama je v tak neurčitém postavení v cizině, závislá na lásce a nelásce týchž lidí, proti kterým se nyní staví.“ Nemohli jste nikterak pochopit, jak upřímného příteli si z Ruska Karel přivezl.

Když jsem se onehdy ptala, „Karolénku, jak to přijde, že Ty mě celé dopoledne tak nehorázně špiníš u soudu a ještě tentýž večír přicházíš ke mně jako muž? Jak tomu mám rozumět? Když někoho nesnáším a jsem s to na něj napovídat u soudu ty nejhnusnější věci, jak potom večír mohu mu vyznávat lásku? To už to jednání musí přece býti stejné ať v dobrém, nebo ve zlém směru,“ on mi na to opáčil, „Ty jsi totiž, Katuško, pytel dobroty! Stačí se k tobě přivinout a zaplakat a ty hned všechno odpustíš a zapomeneš.“

Z toho je právě vidět, že nejsem tak špatnou, za jakou jste mě pokládali! A Karla dnes miluji ještě obětavěji než dříve, neb odpouštím mu i ty největší křivdy Nemohla bych věru ani sobě odpovědět, jestli miluji více dětičky než Karolénku?! Myslím, že naprosto nemáte příčiny pochybovati o mojí upřímnosti.

Také doufám, že snad už nebudete E~ vychovávati v nelásce k její mamičce, neb ona si to věru nezaslouží. Jinak samotného Boha přizývám za svědka a soudce! Kdo dětem nedopřává máti, tenkrát když ta máti jest a tolik kvůli těm dětem zkusila — což jí právě dělá cennou matkou —, toho ať soudí sám Bůh. Takový člověk ani neví, jak tím těm dětem ubližuje. Matka je vždy matka a já teprve se čubkou nestanu!

Gratuluji Vám, drahá matinko, k Vašemu svátku, upřímně Vám přeji mnoho štěstí a také abychom Vás ještě dlouho viděli zdravou a klidnou naší matičkou. Přijměte to také od Karolénky! On neví, že píšu, ale zajisté bude mi vděčen. Říkal, že tím dnešním sňatkem plní Vaše přání. Zasílám tedy všem srdečný pozdrav a Vám a tatínkovi líbám ruce! Jak se daří malé E~? Gratulujte jí, že jest Vaší vnučkou! Slíbila mi, že mamičce bude psát. Proč nepíše? Pozor, aby nenastydla! Strojte ji podle počasí. N~ se po ní stýská! Při upomínce o ní se chudinka vždy podívá dokola a pak si povzdychne. Čekám, že R~ s E~ mi odepíšou! N~ posílá babičce pusu! Děkujeme Vám za výborné máslo.

(v Praze, 20. srpna 1921)

P. S.

Karel o našem sňatku prohlásil: „Byl jsem osel, že jsem to neudělal již dávno, byl bych šťasten.“ Domů se ale vrátil o jedné hodině v noci! Ta zpropadená Vlasta odnesla mi svatební noc.

(v Praze, 21. srpna 1921)

Karolénku!

Přeji Ti mnoho štěstí ke dni Tvého svátku! Ať se děje cokoliv, já stále chovám docela ryzí, upřímný cit k Tobě. Můžeš třeba to pošlapat — to je Tvoje věc! —, já však s nezlomnou vůlí spěji k určitě vytknutému cíli.

(v Praze, 3. listopadu 1921)

Drahý tatínku!

Nerada píšu tak choulostivé věci, ale toto již opravdu přesahuje důstojnost, kterou každý má podle svého vzdělání a postavení zachovávati!

Dnes jsem se musela červenat studem a hanbou, kterou jsem pociťovala jako horké políčky, sypoucí se na mě od slov, které lpěly hanbou na Karlovi. A to proto, že se stále vodí s takovou pověstnou nestydou! Dneska čirou náhodou bylo mi řečeno, že se na Vlastu v kasárnách dívají jako na lehkou, neboť tahá se nejen s důstojníky, ale i s poddůstojníky a také s vojáky. A že Karel je prý takový dětina, že nemá za groš hrdosti, když se s ní vodí! Uvědomělí důstojníci se tomu diví?! Jeden z vojáků, který nám dříve nosil uhlí, byl tolik nadšen pro Vlastu — tolik ji chválil a tak nápadně —, že obě naše služky řekly, že on asi s ní něco má. Alespoň to dělalo takový dojem! Já tenkrát jsem tomu nepřikládala váhu, ale po dnešní rozmluvě s jistou osobností — která jest vyloučeno, aby lhala, neb snažila se mi lichotit —, vzpomněla jsem si na to připodotknutí našich děvčat. Měla jsem už v životě všelijaké ošklivé pocity, ale něco tak zahanbujícího, jako dnes, ještě ne! Musela jsem zčervenati až po uši a spolknouti jakého mám - - - - - muže.

Tolik jsem ho milovala a teď musím snášeti jeho hanbu, což je ještě příšernější pocit než křivda! Když mě poznal v Rusku, žila jsem v aureole krásných pochval od lidí solidních. Když se mu ode mě dostávalo toho nejpečlivějšího a nejjemnějšího chování, ustavičně se divil, že i v odlehlém Rusku našel si v ženě maminku. Pořád mi říkal: „Ty moje mamičko, pochybuji, že by se našel na světě druhý člověk, který by mě něžněji a obětavěji miloval.“ Byla jsem tou, o níž psal Ministerstvu národní obrany: „Opustiti svoji ženu jsem nechtěl nejen z důvodů výše uvedených, nýbrž i proto, že byla vdovou po muži, jehož znala a vážila si velká část vzdělanců v Oděse.“

V témže přípisu našla jsem také vyřknuta — prohlašovati a plniti, tyto věci jsou ale bohužel u Karla tak daleko od sebe jako Slunce od Země! — jeho slova: „Mravné jednání jest jednáním rozumným — čili ať vláda udělá výchovou lidi rozumnými, a tím okamžikem je udělá také mravnými. Mravnost je podmíněna rozumem, právě tak jako život je podmíněn touhou žít.“

Já ale podotýkám: „Žít kapek rozumněji než Karel si to představuje!“

Jsem více než přesvědčena, že jeho spolužáci — tj. lidé, kteří čerpali poznání z jedné a téže školy jako on — v drtivé většině vedou rozumnější život než Karel. A proto, i kdyby stát či škola nakládaly studentům lopatou rozum do hlavy, nebude to nic platné, dokud každý jednotlivec sám ukázněně nebude se snažiti vychovati ze sebe uvědomělého člověka čili vyššího tvora nad zvíře, a ne darebáka.

Karel psal ve svých písemnostech: „My, kteří tolikrát jsme byli v nebezpečí, vážíme si cizího života a svobody víc než vlastního. Přiznáváme životu i té nejposlednější bytosti nedozírnou cenu, neznáme však soucitu s těmi, kteří nemají soucitu s nevinnými lidmi.“

No, a dnes je to facka, facka a facka! Vlasta mu vykořenila z hlavy všechna nejkrásnější hnutí duše. Ať ji potrestá Nejvyšší! Karel je dnes duševní mrzák. Tatínku, je nejvyšší čas, abyste mu rezolutně nařídil, „Buď, anebo!“ jinak bude to nekonečné. Kdovíjakou ještě nestvůru si namluví po Vlastě?! On mi řekl: „Ty si dělej, co chceš, a já také budu si dělat, co chci.“ Pěkný názor, co? Moderní! On o mně a priori ví, že od dětí se za žádným chlapem nehnu, a proto dává drzé nabídky na ospravedlnění svých zlozvyků. Vám tím připraví skutečnou hanbu, která bude na Vás lpět jako žíravina a bude vyžírat Váš klid a zdraví. Když už i od rozvodu poněkud upustil a také jaksi skepticky se vyjadřuje o Vlastě, proč tedy dobrovolně vrhá se do bahna? On už odvykl rozlišovat, co je mravné a co nemravné! Když říká, „Katuško, dělej všecko, jak já chci, a bude dobře,“ proč tedy ale musí se pořád tahat s všelijakými čubkami? Od toho mu ani cti, ani zdraví věru nepřibude!

A to už ani neříkám, že tím ukřivďuje mně a dětem, neboť věčným zotročováním své manželky, krade dětem možnost dostat se do lepší společnosti. Člověk se nestává moudřejším od ustavičného ponižování, nýbrž tím jen zblbne! A pak je samozřejmé, že když od útlého mládí uvádí do společnosti své dítky matka, jež je ubohá a zaleknutá, ty děti nutně ztrácejí možnost dostat se tam, kam patří a budou neustále odstrkovány. Za hanbu a nemravnost otce! Musela bych popsat celé archy, abych Vám mohla znázornit, v jak tragický děj Karel obrací všechen budoucí život mých dětí a Vašich vnoučátek. Možná, že mé dcery jednou přijdou o pěknou partii kvůli svému nemravnému otci?! Možná, že je jednou odmítnou v ušlechtilé rodině, neboť právě tak jako odlesk cti a úcty rodičů padá i na jejich děti, stejně tak i stín hanby rodičů lpí na jejich nebohých potomcích?! A on, požitkář, se nikterak nerozpakuje svoje avantýry draze zaplatiti štěstím svých dcer.

Myslím, že tak hluboce se nezahloubáte v tomto dramatu, ale bohužel je to všecko pravda. Musíte vynaložiti veškeré úsilí, abyste tomu zamezili! Takhle se Váš syn nemůže chlubiti svou mužností a charakterem a musí kušovat jako myš v koutě, neboť se mu již teď vyhýbají poctiví lidé. Vyzývám Vás k rozhodnému zakročení jako matka svých dítek, Vašich vnoučátek, aby se nemusely styděti za takového otce, Vašeho syna!

(v Praze, nedatováno)

Paní Kateřině S~ové!

Přeji si, aby má rozvodová záležitost do konce tohoto roku pro mě uspokojivě byla zakončena. Nechci Vám žádným způsobem ubližovati a jsem přesvědčen, že si nikterak neposloužíte, budete-li záležitosti, jež mají význam pro nás dva — a nikoho jiného! —, předkládati třetímu.

Daruji Vám byt s potřebným zařízením. Z mého platu budete dostávati zákonem předepsaný díl. Získám-li 20.000 Kč, vyplatím Vám je proti potvrzení, že jsme úplně vyrovnáni. Dítky budou vyrůstati u rodičů. Máte právo je navštěvovati. Budete-li kdy schopna lépe je zabezpečiti než já, vezmete si je.

Neuposlechnete-li, neb budete-li mi dělati nové nepříjemnosti, odcestuji raději do ciziny!

Karel S~

(v Chebu, 6. listopadu, 1921)

Tatíčku, náš tatíčku, rozvzpomeň se přece! Nevím, jestli najdeš našim dětičkám lepší mamičku, která by dovedla tolik trpět a tak nezištně milovat. Vždyť sklízím samou pohanu a slzy, jenom slzy!

(v Praze, nedatováno)

Drahý můj Karolénku!

Ani mně, ani malé N~ jsi nedal sbohem! A zač? Přece nezasloužila jsem od Tebe takového jednání! Přece ses usmíval, když jsem plakala radostí, že jsem Tě zase spatřila. Bylo mi jako bych Tě neviděla nejmíň deset let, a ne měsíc.

Viď, že v Rusku byli jsme mnohem šťastnější než tady?! Ty jsi měl mě, já Tebe a my oba naši drahou E~. K tomu měli jsme krásnou okřídlenou naději! A zde máš rodiče, kteří Ti rozbourali Tvé rodinné hnízdo. Vezmou Ti také štěstí, klid a přesvědčíš se, že i tu naději na uspokojivé budoucno. Tolikráte jsi nebyl jimi uspokojen a nakonec uvidíš o kolik Ti „prospějou“ svými nekonečnými vrtochy.

Drahý Ty můj Karlíčku, líbám Ti ruce! N~ zve tatíčka! Milovaný Karolénku, napiš mi přece! Neprosím, ale žebrám jako nejvíce ponížený Tvůj ubohý tvor.

(v Praze, nedatováno)

Drahý Karolénku!

Možná, že Ty tomu víc rozumíš než já?!

Když jsi byl posledně doma, byl jsi zvědav, nechováme-li já či Božka zvláštní sympatii k panu S~. Já jsem odpovídala odmítavě i za sebe i za ní.

A tak možná, že dokonce stala jsem se obětí pomluvy?!

Ta naše korespondence — a jmenovitě Tvé dopisy — nikterak neshodují se s Tvým jednáním o poslední návštěvě. Jak pozoruji, já byla jsem příliš ryze upřímná!

O tom, že si všichni tři spolu příležitostně pohovoříme, jsem Ti psala, ale že v Božce děje se poněkud změna, to jsem Ti ani nepsala, ani neříkala. Nicméně nyní přec poukážu na pouhý fakt, že když Ty nebo já přišli jsme třeba v deset hodin večer z biografu a něco potřebovali jsme z kuchyně, Božka nadávala a ani nám neotevřela. Není-liž to pravda?! Nebo že jsme vždycky večír od ní byli okřiknuti jako dva haranti. My ve svým vlastním bytě! Teď ale dlouho nespí, očekává, kdy S~ přijde, podává mu teplou vodu, a když se nedočká, nechává mu kuchyň otevřenou. Párkrát našla jsem tu kuchyň otevřenou v jedenáct hodin večer, když už Božka byla v posteli. Taky se tam hodně dlouho debatuje — do půlnoci i do jedné hodiny. Všimla jsem si, že já večír v kuchyni Božce překážím. Pořád se po mně kouká, já couvám! Teď jsem po večerech zaměstnána jen čtením a spravováním punčoch.

Jelikož vím o jejím dřívějším ohavném jednání vůči mně, můžu předpokládat, že třeba něčím mě pošpinila před Tebou, že jsi se mnou tak nezaslouženě drze jednal?! Ten inkriminovaný dopis nemůže býti obviňovacím dokumentem, neb líčí pouze fakta, která nedají se vyvrátit! Ty ale jsi — budeš-li se řídit vnuknutím služky a lidí, kterým do našeho intimního rodinného života nic není — padouch.

„Ovšem má-li trvati dále taková harmonie v manželství, musí toto zůstati pro sebe. Mezi manžele nepatří nikdo. Každé manželství má právo na svůj vlastní život a kdo se do něho mísí, dopouští se přinejmenším hrubé beztaktnosti.“ Toť hluboce významná a pravdivá slova dr. Ostrčila v knize „Hygiena ženy“.

(v Praze, nedatováno)

Drahý Karolénku!

Dnes dostala jsem Tvůj druhý dopis. Tak blahodárně hřejivě působil na mě! Děkuji za 300 Kč. Co je s kabátem? Proč jsi nepřislal na něj peníze?

Zlobíš se na mě a uvidíš, jak velice mi křivdíš! Po tom, co jsem Ti psala v noci, včera ráno řekla jsem Božce, aby šla pryč. To ji nemile překvapilo.

Řekla: „Teď nepůjdu, až večír.“

Já jí odpověděla: „Snad myslíte, že až přijde pan S~, budete mu žalovat, že jsem Vám dala výpověď, a on mě vezme za pačesy?!“

Teď ale se mi podařilo získat dokument, který stvrzuje můj dopis o Božce a vrhá jasné světlo, odkud pochází můj rozvod! Potom ani Ty nebudeš moci zapírat, že já mám pravdu. Opisuji Ti to doslovně! Nepostačí-li to, napříště Ti to pošlu stvrzené o správnosti notářem.

Pane S~,

promiňte, že obtěžuji. Máte veliký podíl na tom rychlém rozchodu! Předvídala jsem, že až nás překvapí, že to praskne.

[To Ti stačí, co? A teď to její „just“ — jak ona se ráda vyjadřuje —, tj. vždycky někomu něco tvrdit naopak, aby vyvolala opovržení. Uvidíš dále!]

Je do Vás podle všeho řádně zamilovaná. Mohl byste se stát Karlovým následníkem, neb o Vás celé dny básnila. Přála bych si se s Vámi ještě sejít! Mohu pouze večír od 8 hod. Piště, neb vzkažte mně: Božena Z~ová, ul. S~ského --, Vinohrady.

S pozdravem: Božka

To jest vše!

To víš, vzteky se jí užíralo srdce, že já jdu s jejím milencem do biografu, a chtěla tomu udělat přítrž. Nevím, co Ti mohla napovídat či třeba dokonce i napsat, že já z toho mám na druhý den Tvého příjezdu rozvod?! Když jsi mi psal ty dřívější dopisy, byly tak čisté, přátelsko-manželské, rozumné, otevřené a poctivé. A pak s účastným soucitem jsi mi ještě laskavě nabídl: „Nebylo by, Katuško, lepší abys raději neměla žádné podnájemníky, znepokojují-li Tě?“

A já myslela jen čistě na výdělek 400 Kč a, abych Ti mohla vypomoct od dluhu, řekla jsem: „Ať klidně zůstanou.“

Možná, že sis to hned jinak vykládal?! Jakékoliv mé postranní úmysly ovšem nepřicházejí nikterak v úvahu.

Takže jsem se nemýlila! Aby Božka získala si muže, nezdráhala se k tomu zintrikovat dokonce i můj rozvod. Až příliš draho mě tedy vychází to její štěstí! Bůh je ale svědkem, že jí to vyjde ještě dráž, neb už vše vychází najevo. Sám pan S~ mi dal ten dopis, abych já se mohla očistit od podezření před Tebou. A já pečlivě ho uschovám! Jako ty otcovy dopisy! Božku mám tím v hrsti, neb sama se tam vyjadřuje o poměru se S~.

Dávno to bylo, co jsem Božce říkala, že nic zlýho tý zpropadený Vlastě nepřeju: „Ať se třeba vdá za kohokoliv, jen ať mi mýho muže nechá.“

A Božka na to: „Just ať se nikdy nevdá! Ať je celý život nešťastná.“

„Proč?“ ptala jsem se jí.

A ona odpověděla: „Já chci, ať má každá taková ženská rozšťouraný srdce.“

Teď druhý příklad!

Když měla za to, že S~ se chce oženit s L~, vdanou paničkou, tak řekla, že nebude nic o tom rozšiřovat, neboť tu L~ by muž vyhnal a S~ by se pak s ní musel oženit. Jakmile se ale přesvědčila, že S~ od ní ustupuje, to řekla, že udělá klepy a že ji pak muž vyžene a S~ si nevezme. A ať prej má polízaníci!

Teď třetí! Týká se té dívky z Roudnice, co je se S~ vyfotografovaná.

Na dušičky byl S~ doma a, když přijel, říkal — už nevím z jakého důvodu —, že jí dá kvinde. Pak Božka mně s takovým jásotem povídala, že S~ jí řekl, že až ta dívka přijede, že rozstřihne jejich společné foto a jí dá její kus. A tím se rozejdou! Božka řekla mu prý: „Že to just neuděláte?“

„A jestlipak věděj, milostpaní, on mi na to podal ruku, že to udělá.“

Tehdy jsem se divila, proč jí na tom tolik záleží?

Teď ještě něco!

Právě třetího prala Božka prádlo. Když Ty´s odjížděl, tak já a S~ měli jsme čerstvě převlečené peřiny. Teď jemu a sobě znova převlíkla peřiny, ale mně nikoliv. Ačkoliv žádná ženská k němu za tu dobu nepřijela, už na jeho peřině byly dva fleky. Víš od čeho!

Božku vydržovat, to je, jako když muž má ženu. Ba ještě víc! Ta jí více a lépe než já. A krom toho dostane ještě 200,- Kč na ruku! Vidím, jak mně teď, když je pryč, přebývá mléko a všecko. Pěkně si to malovala, jen co je pravda! Já budu ji vydržovat, budu ustavičně churavá od její arcidrzosti, dostanu za to rozvod a S~ ¬bude mít ji za ženu. To je kombinace, co? Ani nejlepší stratég by to tak nevyšpekulíroval!

Spoustu bezesných nocí bys mi ušetřil, kdybys jednal rozumně, nebratřil se s takovou zlotřilou ženskou a nehledal v ní přítele a rádce. A tu věčně oddanou a poníženou Káču kdybys tak ukrutně nezavrhoval.

(v Praze, nedatováno)

Žena nepodvádí muže, nezradí, pokud v ní on sám srdce nezkazí či nepošlape — pokud ji nezradí či neodpudí svou malicherností, svým sobectvím, svou omezeností, svou špatnou a bídnou povahou. A tak miluj! Nechej, ať cítí se netoliko Tvou samicí, ale především Tvou nejdražší hlavou, Tvým dítětem, Tvým přítelem. Nos ji v záňadří, aby jí bylo teplo, a pak můžeš být klidný. Pak co rok bude se k Tobě blíže tuliti, až srostete jako siamští blíženci. Neposkytneš-li jí toho, zkazíš ji! Odpudíš-li ji svou špatností, pak odejde! Odejde, jakmile nějaké šlechetnější ruce se k ní vztáhnou. Neboť pak musí odejít! Vždyť ona toho tepla potřebuje! Potřebuje toho uznání jako vzduchu k dýchání. Hle, zde je Tvé štěstí! Podle karátů ji oceň! Rozumíš?

Ty prostě nemáš stálého stanoviště — netoliko ve smyslu fyzickém, ale i duchovním a morálním —, nemáš podkladu, nemáš klidu. A ona Ti všecko dá! Jen jí nepřefilozofuj, jako jsi přefilozofoval své schopnosti a svých tolik let života. Všechno můžeš kritizovat, jen ne svou vlastní ženu! Myslím, že cítíš v tom pravdu?!

(v Praze, nedatováno)

Já Ti neporoučím, nekážu, jen vyjadřuju to, co pokládám za zdravé. V plném toho slova smyslu! Víš, že na troskách nejlépe se staví?

Manželství rozumím ne jako sousedství dvou mramorových soch, které se na sebe donekonečna usmívají v nádherné zahradě Lordů, ale spíše jako spojenectví dvou sobě si blízkých námořníků, zmítaných ve své skořápce bouří do neznáma. Jsou-li v nebezpečí, jeden druhému pomáhá překonat hrozbu, že budou pohlceni rozevírající se propastí hlubokých vod oceánu — ať by je to oba mělo stát nadlidskou námahu a vytrvalost. Vždyť jde o jejich holé přežití! A to, i kdyby byli tak umdlení, jak ti námořníci tehdy na naší lodi. Vzpomínáš na ty živé mrtvoly? Ani jedné uvědomělé duši nenapadlo jimi pohrdat za jejich trapné vzezření. Já jsem dokonce měla chuť zlíbat jim mozolnaté ruce za jejich bohatýrství.

Ty ale říkáš, „Přijdu domů, spatřím nepořádek, churavou ženu,“ — no, to je tedy odporné! —, „začnu jí nadávat a raděj uteču.“

Jako tchoř! Zbabělec!

Co je snad krásné u sochy, je pohromou člověka! Představ si, kdyby ty sochy ožily, jak dlouho by se tak ještě dovedly usmívat?! Hlad a zima by je nutily trochu té své iluze vyměnit za práci. A čím dříve by s tím jako lidé začaly, tím lépe by se jim vedlo! Naopak, kdyby se stále držely svého starého zvyku a i kdyby je snad železná nutnost nakonec přece k té změně donutila, neměly by už dostatek sil a zahynuly by. Jak by nás asi pobouřilo, kdyby tak noviny psaly, že sedláci nemají chuť sejt a že s tím začnou snad až někdy v říjnu?! Co bychom tomu řekli? A tak je to ve všem. Začínej vždy vše v pravý čas! Kdo otálí, je zlodějem ba i vrahem! Jak? To se pak v životě samo ukáže a svědomí na to dotyčného upozorní.

Já také nejsem bez chyb, ale moje chyby jsou pravým opakem Tvých. Tvé mají svůj původ v nenávisti, v destruktivitě, ve zlomyslnosti! A to především vůči mně a našim dětem, neboť s chamradí jsi naopak měl vždy nemístný soucit. Musíš mi to jednou říci, proč jsi nás tolik nenáviděl? Ale říct přímo, bez jakýchkoliv vytáček a okolků. Já dosti čtu v očích, poznám klam!

Moji chybou byla ta moje nekonečná shovívavost, důvěra a dobrota. To mě ¬— potažmo nás všechny — přivedlo na mizinu! Věřila jsem Ti příliš a také jsem byla přespříliš velké dobrotisko. Jedině díky tomu začal´s mě šidit a k tomu i okrádat finančně! Nemíchala jsem se do Tvých peněz zase jen z důvěry a Ty jsi jakoby nevěděl, že peníze jsou v manželství společným majetkem. Dala jsem Ti vždy vše, co jsem měla, neb mojí zásadou bylo: ty a já jsme jedno. A bohužel jsem Ti dala i víc než jen peníze — to, co dnes nedostanu zpátky ani za poklady světa —, tj. zdraví. Dávala jsem Ti ho dobrovolně víc, než by dokázal i nadprostřední člověk dát druhému, ale Tobě bylo vše málo. Nejlepší sladkosti jsi vyzobal a chtěl jsi ještě víc, ještě víc, ještě víc! Viděl´s-li ještě životní záblesk ve mně, vzal´s mi i ten. Když už jsem nemohla ani chodit, ani dýchat, „zotavoval´s“ mě, vyvolávaje z mých očí potoky hořkých slz. Nevím už, jakým zázrakem má dušička nevyskočila z mého těla?! Proč jsi to vše dělal?

Kdybych tak řekla, „Máš 25.000,- Kč?! Dobře, ukaž, dej to sem, koupíme to nejnutnější,“ a aspoň 15.000,- Kč z toho bych — za to ručím! — uložila. A žádný dluh by nebyl! Kdybys netrápil mě tím svým „hospodařením“, jak jen bychom všichni kvetly. Až by nastala možnost, zařídila bych roztomilý obchod — ať už voňavky, anebo mytí vlasů — a jsem si jista, že by se nám všem z toho tvářičky jen smály.

Věru ustavičně vidět jak ten, komu jsem se svěřila ve svém člunu, provrtává v něm neúmorně díru a přibližuje záhubu nás obou, to je zrovna tak, jako když na rozžhavené plotně medvěd se učí tančit — nejprve se horkem potí, pak ho třese zima hrůzou, pak chvíli je v zoufalství, nakonec ochabuje a odhodlaně čeká, kdy nastoupí poslední rána. Byla jsem velmi hloupá! Měla jsem jednat jako pěst, moje něha a láska mi ale vše pokazily. Tam, kde jsem měla jít s karabáčem — ¬dovolávat se svého práva —, šla jsem se slzami a dostávala jsem kopance. Věřila jsem blbci, a proto jsem sama blbá! Mýlíš se, když předpokládáš, že mi Tvé nabídky sloužit mi v nemoci působily hořkost. Zvykla jsem již totiž Tvému počínání — kde je třeba náplast, tam nasypeš soli, kde je třeba lásky, tam boule a modřiny —, jsem už v tomto směru dosti otužilá.

Ty mi teď píšeš, jako by mi psal můj sedmiletý synek, „Ty stříbrné příbory,“ — v hodnotě přes 1.000,- Kč! — „jsou jen podlá, jedovatá alpaka.“

Ani nápad s příborem, ani s — jak Ty říkáš — „zpožďujícími se“ hodinkami! Teď nastal čas, aby ses postaral, aby v mé a v N~ hrudi nezastavily se naše živoucí hodinky. Ty totiž špatně jdou! Úžasně se divím, že Ty nechápeš, že vyjma Tebe nám nikdo nemůže posloužit a že jest Tvojí prvotní povinností nám zkrátit naše utrpení. Ale ne tak, jak Ty si to myslíš! Sousedka N~, ač celý den je sama zaměstnaná, musí nám vařit, krmit, kupovat, podávat, topit atd., atd. Ty nejsi tu pro nás, když Tvojí vinou trpíme! I nezčervenáš po kořínky vlasů?

Říkáš: „Živte se dobře!“

Mám dnes 40 Kč a z toho musím vyžít sedm dní plus nakoupit na svátky — tj. na další dva dny. Čtyřicet děleno devíti rovná se 4 Kč a nějaké drobné na den!

Jeden musí to odstonat, druhý jej pečlivě ošetří, potěší, a tak za krátkou dobu oba se zotaví a i zkrásní. A už s veselou myslí a novou nadějí se radí, jak by podnikli něco ku zlepšení svého života. A jeden u druhého vždy vidí hráti sluníčko v očích, na čele a v úsměvu.

Proč jen v souvislosti s Tebou zní takové libé věty jako čirá utopie?

(v Praze, nedatováno)

Karolénku,

jdi si spánembohem cestou, kterou sis vybral, a uvidíme!?

Už je to hezky dlouho, co víš, že kabát je hotov. Od Tvého příjezdu bude to hnedle měsíc! Mnohokrát už jsem Tě hezky prosila, abys přislal na něj peníze, ale, jak vidím, Ty sis nezvykl zdvořilostem. Jsi marnivý a nechceš, abych o Tobě mluvila cokoliv, co by se Ti nelíbilo, ale lidi se mě stále ptají, kdypak už budu mít ten dlouho vychvalovaný kabát. Ještě jsem nikomu neřekla nic o Tvojí brutálnosti ale věru, jestli hezky rychle nebudu ten kabát míti, nejen Vinohrady, ale celá Praha a všichni známí i příbuzní budou vědět, jak bídný jsi podnikatel. Objednáš na mě plášť, a když jest hotov, dostane ho snad Tvá milenka? Přece nebudeš si hráti na neuvědomělé dítě, které neví, že třeba ho zaplatiti?! Pokrytče!

Sumu 4.000 Kč dokázal jsi nejednou v minulosti rozfofrovat, aniž bych to zjistila. Tobě vždy nestačilo peněz na děvky a nikdy stačit nebude! Ještě dnes platíš dluhy za věci, které by racionálně myslící muž ani neobjednal. Jako například ty dvě úplně stejné uniformy!

Já, když jsem v Rusku mohla slušně zpeněžit kožich, neudělala jsem to a se vší radostí dala jsem ho Tobě, abys nenastydl. Vždyť za ty tisíce mohla jsem si pro sebe koupit nový kotníkový prima kožich a ne mučit se těhotná ve strašně těžkém trestaneckém kabátě. Neudělala jsem to, neboť jsem si myslela, že mi to jednou v Čechách vynahradíš hezkým kabátem. A nyní po pěti letech věrné psí služby, otroctví, utrpení tedy nezasloužím ani kabát?! Kdybych žila jen pro sebe, všecko nechala plavat a ládovala se jak Božka, byla bych zdravá a tlustá. A i jako obyčejná služka vysloužila bych si už na kabát. Ba i více!

Upřímnost a oddanost — tj. vlastnosti, které já vynáším na své kartě — budeš ještě na světě hodně hledat, chlapečku. Připrav se ale na to, že druhý takový „double“ asi sotva najdeš! Ostatní lidi jsou víc praktičtí — čili vypočítaví — a mají se moc rádi, než aby se tolik kořili, jak já jsem to dělala v hlubokém přesvědčení, že je to ta nejušlechtilejší věc a to nejsprávnější pro štěstí rodiny. Každý miluje potud, pokud mu to svědčí! Pročpak by si kvůli lásce nechal ubližovati na zdraví a na své marnivosti? Všude Káči nejsou! Ještě se o tom mnohokráte přesvědčíš, Ty babo malicherná! S tím kabátem ukázal ses v celé své opravdovosti — bez škrabošky. Lituji tisíckráte, že jsem si celých pět let kazila zdraví tím, že jsem si ustavičně vsugerovávala, že jsi nejrozumnější a nejušlechtilejší hoch na světě.

Již jen posledními dopisy ukázal jsi, jaké jsi zvíře!

Píšeš: „Katuško, budu se snažiti žíti tím estetickým způsobem.“

Ano, to je právě on, ten „estetický“ způsob! A pak, holka, postarej se o všecko sama — i o to, abys získala úctu. Ano, dělám všecko sama a líbí se mi to velmi! Velmi mi také svědčí, že už nemám doma takovou hyenu, jakou byla Božka.

„Teď rozšiřuj svoje poznání, aby ses stala nepostradatelnou svým dětem.“

No ovšem, tak jako posledně! Od Tvých pěstí a nezvedených, hrubých nadávek jistě získám širší rozhled a stanu se mnohem vzdělanější. Anebo snad můj mozek mají vytrénovat takové intelektuální variace, jako když po „upřímných a ušlechtilých dopisech, psaných z čistého srdce“, následuje směšný a bezdůvodný rozvod?! Takové věci mohou se zroditi leda v chorém mozku, neb zde není sebemenšího stínu logiky. Jsem zvědavá, co budeš mluviti u soudu? A přísahámbůh, že budeš nucen nějak to odůvodnit! Jsem na to hodně zvědavá.

Teď, když se mi už konečně oči otevřely, dívám se na všechno lhostejně — ¬žádný pláč, žádné zoufalství. Ani nevíš, jak jsem podivuhodně klidná! Líbí se mi to moje duševní ticho. Jak nyní vidím, mezi námi zeje umělá propast a činitel — totiž činitelé —, kteří ji vykopali, ještě jednou napnou své síly, aby ji zachovali. Stane se tak, uvidíš! Bylo to, je a vždy bude mým nezrušitelným heslem, že svorný celek rodiny jest jejím největším štěstím. Já sama jsem učinila vše možné i nemožné, abych celek rodiny zachovala! Mám na to mnoho důkazů plných sebeobětování, a proto mám čisté svědomí. A to mi stačí! Pamatuj, to mi stačí.

Druhou neděli byl u mě tatínek a divil se všemu! Četl Tvoje dopisy a můj ¬— ten, který obsahuje Božčin lístek.

Myslím, že konec listopadu je nejvyšší čas, abych už měla kabát. Čekám ihned docela jasné psaní s odpovědí bez vytáček! Mám za to, že — zvážíš-li to kolem a kolem — uznáš sám, že bude lepší, abych já co nejdřív měla ten kabát. V opačném případě bys tím u soudu jen ukázal na svou duševní bídu a malichernost. Jsem si jistá, že Tvoje stávající počínání, bude Tě stát mnoho peněz za advokáty, mnoho hanby a zdraví. A až uplyne nějaká doba, určitě si aspoň jednou povzdechneš: „Neměl jsem to dělat, nikoho poslouchat a byli bychom šťastní! Je škoda, že jsem na to nepomyslel dříve.“

Teď ještě šlo by to tak lehce napravit. Ani nevíš jak lehce! Když už se to ale jednou rozvíří u soudu, bude to horší. Zbytečně budeš vystupovat veřejně jako darebák! Přece to je darebáctví, co teď se mnou děláš. Nikdo Ti to neschválí! A přitom by stačilo jen upřímně Katušce říct, „Byl ja durak, Katušinečka, prostitě meňja!“ a budeš ji znovu míti takovou, jakou byla, když jsi ji před pěti lety poznal. To je jediný a nejmoudřejší prostředek. Ty se ale sám ženeš neštěstí vstříc! Za mě by ses nikdy a nikde nemusel stydět. Přece nejsem potomkem řezníka! A kdybys už konečně jednou přestal být popudlivý, uviděl bys, kolik bys mohl mít radosti ze života. U čerta, vždyť malá N~ je den ze dne krásnější!

Mně se stále zdá, že Ti leží v hlavě něco ohledně pana S~?! To se velmi mýlíš, dítě! Když jsi ho sem nastěhoval, první, co jsem mu hned řekla, bylo: „Pane, přicházíte do mého domu. Prosím Vás tedy, abyste neudělal něco, co by rušilo moje rodinné štěstí. Já mám Karolénka a dětičky moc ráda a nic mě od toho neodvrátí.“

On mi odpověděli „Milostpaní, pamatujte, že jste — a jednou provždy zůstanete! — ženou mého kolegy. Neudělám nic, co by se mu snad mohlo nelíbiti. Nikdy ne!“

To „Karolénka“ je ještě tak čisté a posvátné, jaké vždy bylo! Ale možná, že už je to naposledy?! Jednou budeš s nostalgií vzpomínat na všechny ty krásné chvíle v rodinném kruhu. Dobrovolně se odtrháváš od rodiny jako marnotratný syn.

(v Praze, nedatováno)

Náš milovaný tatíčku!

N~ je patnáct měsíců. Je rozkošná dívenka! Stává se moc podobná E~, jak vypadala, když přijeli jsme z Ruska. V neděli jela jsem s ní do pole — tam ke hřbitovu. Ustrojila jsem ji do šedého E~ pláště a šedého pleteného čepce z Ruska a, víš, ani bys neřekl, že to není malá E~. Tentýž zjev! Je slibné děvčátko! Myslím, že obě holčičky budou sobě hodně podobny — tentýž obličej, tytéž tatíčkovy ručičky, nožičky a postavičky. Jsou stejně rozkošné! Myslím, že pomalu se naplňuje můj dívčí sen. Vždyť probůh je to tak krásné! Krásnějšího nic nemůže býti než dvě zdravé, rozkošné dětičky. To je to pravé naplnění života!

Včera hrála jsem valčík Fausta, Orfeus v podsvětí, Bohému, Hoffmannovy Povídky Offenbacha a Meistersinger Wagnera. Je to něco pohádkově krásného! Hrála jsem pro Božčinu maminku, která přišla orodovat za svoji slečnu dceru. Byl zde také pan T~. On naší N~ pořád rád něco kupuje. Jednou přinesl tabulku moc dobré čokolády, podruhé šlehačku a včera opičku, která „cvičí“ při zmáčknutí dřívkama — totiž dělá kotrmelce. V sobotu odpoledne Božka odjela do Kutné Hory na sjezd všech Z~ových po dvacetiletém rozloučení. To víš, že tam nesměla chybět! Včera — v pondělí odpoledne — se Božka vrátila a její maminka večer přišla k nám. Je to roztomilá a hezká žena — ani nevypadá o moc starší než P~ a zároveň je o hodně sympatičtější. Je jí asi pětapadesát let, ale vypadá nad mé původní očekávání. Pan Š~ a pan S~ jako kdyby se propadli pod zem. Více se o Tebe nezajímají!

Jestlipak se učíš, děťátko? A pilně? Viď, miláčku, že ta Tvoje medicína je — dá-li se to tak říct — most k životu! Když jej pevně vystavíš, můžeš bez obav kráčeti směle a vítězně kupředu. Myslím, že docela rozumíš a chápeš celou hloubku této věty?!

Můžu Tě potěšit, hurá, N~ už chodí! Panu B~ říká „táto“ a vždycky jde k němu na návštěvu do pokoje. Přijde ke dveřím, klepe a křičí, „Táto, táto,“ a pak kramaří v jeho kufru.

U nás je celkem hezky, ačkoliv dnes celý den pršelo.

Víš, dnes mi bylo hodně smutno! Vzpomínala jsem na svoji maminku — ta byla asi mnohem hodnější než já. Ačkoliv měla nesmírně tvrdý a smutný život, dovedla to v sobě po celá dlouhá léta potlačovati, neb věděla, že jí lidé neporozumí. Byla příliš ideálně založena a cítila, že jest i vyšších ponětí. To aby si ulehčila stesky a nářky! Musím s úctou přiznati, že od ní nezaznamenala jsem za celý život ani jediného bodlavého slova, výčitky a, chraň Bůh, nadávky. Ani též jediný stesk nevyšel z jejích úst, ačkoliv kdekdo jí velmi a velmi křivdil. Příliš dobře také věděla, že její vdaná dcera — i kdyby tisíckráte chtěla býti jí nápomocnou — to nesmí, neb muži ve své i sebeušlechtilejší tchýní podezřívají nepřítele. A proto nebyla dotěrnou, jak jiné. Spíše naopak! Nechtěla svojí osobou působiti rodinné roztržky. Teprve když se sami stáváme rodiči, začínáme — pouze začínáme! — chápati své rodiče. Mnoho s takovou matičkou umírá hrozně smutných tajemství — neprozrazených, aby svému citlivému dítěti nepokazila ten růžový názor na svět. Aby se ono nenakazilo nechutí žít a tvořit! Taková matička je opravdu mučednice, světice.

(v Praze, 11. prosince 1921)

Pan H~ se svojí paní je při každé slavnostní příležitosti zván k ministrům na čaj. Teď právě přijel P~ a byl tam. Byla jsem také přítomna. Mluvila jsem! Ty´s mohl mít totéž.

Byla jsem otázána, zdali mohu ručiti za Tebe a jsi-li normální? Nevěděla jsem, co mám na to odpovědět?! Prozatím tedy raději nic nevím!

Nemohla jsem vše říct, jak jsi chtěl, etiketa a čas tomu nesvolily. Doplním to až později písemně! Tedy náš život v Rusku a Tvé lepší stránky. Ty špatné oni znají! Ať chceš, nebo nechceš, musím říci pravdu, jinak náprava není možná.

Mám za to, že na ministerstvu a snad všude mají Tebe za abnormálního! Já vím toho mnoho, ale pan M~ mi řekl, že nechce zraniti mé srdce a že by mi něco řekl?! A přece nic jsem se nedozvěděla. Snad není to ještě ozvěna Š~vých kombinací? Znovu Ti však opakuji, že pouhé Tvé jméno asociovalo všude „nenormální“. Takové jednání, co Ty´s dělal, na velitelství považují za abnormální jev!

Stále se ptali: „Ručíte, že nebude Vás více trápiti?“

Na moji poznámku, že s dřívější milostnou avantýrou je snad konec, říkali: „Namluví si jinou!“

Ptali se: „Ručíte, že bude se skutečně učit?“

Vyprávěla jsem o Tvém čestném plnění povinností lékaře a sympatiích, které sis mnohde získal. Musíš vše odpřísáhnouti, abych nebyla za lhářku!

Dále žádali záruky, že od nynějška budeš žíti jako čestný muž, otec a důstojník, a že budeš se ke mně chovati jako kavalír — neboli, jinými slovy, jako charakterní, rozumný muž. Taky je zajímalo, chápeš-li hloubku svých hloupostí?! Neměl by ses proto stále urážeti a musíš to všechno uznat! Buď si jist, že nepíši to s pocitem výčitek. Jsem k tomu nucena okolnostmi!

Když to tedy shrnu, očekává se od Tebe, že všude budeš chodit jen se mnou a s dětmi — je-li pro ně možno. Nebudeš sám toulati se po Praze a vymetat kavárny! Každou volnou chvíli využiješ ke studiu. Nebudeš se snažiti nikde ospravedlňovati z věcí, které nejdou již omluviti! A budeš klidné a veselé mysli — žádný neurastenik.

Pan Š~ říkal, že u nich na poschodí jeden plukovník, padesátník, také si namluvil v kanceláři „bobečka“. Měl velmi dobré postavení — sedmdesát úředníků pod sebou. No, a tak dalece to došlo, že si z něj brzy všichni dělali blázny, jak ta mladá ho drží pod kramflekem. Až nakonec byl přeloženej na Slovensko! A je po kariéře!

(v Praze, nedatováno)

Měly jsme opravdu potěšení z Tvého lístku. Ty jsi snad mířil na dva zajíce najednou s tím německým podpisem!

N~ je opravdu skvost, už všecko mluví a každé její slovíčko má v sobě tolik toho dětského půvabu. E~ se pořád těší na tetu R~, až prej přijede. N~ si zase vzpomíná: „Stlejček J~ je v Mejtě. V Mejtě stlejček a tatíček Kalel je v Chebu.“

Pokoj je ještě prázdný! Nic si z toho nedělám, raděj počkám, nežli bych si vzala něco ordinárního do bytu. Až budu hotová s látkou a střevícema, tak Ti to napíšu. Mimochodem, tenhle růžový dopisní papír právě jsem měla. Nemysli, že zbytečně utrácím!

Včera jsem byla u pana H~, pozdravuje Tě. Hezky hrál na piano Hoffmannovy povídky a jiné věci. Paní zpívala, má kupodivu milej hlas. Pan H~ povídal, že je správné život chápati tak, jak on je, a ne dělati si všelijakých nereálných iluzí! Kupříkladu je ještě spousta věcí, které bychom si přáli míti, ale naše postavení nám toho nedovoluje. Pak nemáme na to ani mysliti, neb zbytečně bychom si jitřili svůj klid a štěstí. To sice nejsou přesně jeho slova, ale téma a smysl je týž!

U nás je stále zima, vítr a déšť.

(v Praze, nedatováno)

Děkuji Ti za peníze a za to „srdečně“! Ono mi je jaksi milou pomůckou k práci. A věru silnější než sebevětší výhrůžky. Na ty už nereaguji! Z ohnivě milující a také popudlivé Jižanky stávám se lhostejnou, zádumčivě uzavřenou Seveřankou.

Už dva dny je v Praze tatínek! Bydlí u H~, u mě nebyl. Prý chtěl sám odvézt mi koš, ve kterém sousedka N~ přinesla mi kousek másla, kousek tvarohu, pár jablíček, několik vajíček, výborný tvarohový koláč — musejí mi napsat ten recept — a pro N~ šatičky a prádélko. H~ prosila o dětskou košilku a slintáček. Dala jsem jí to a nastříhala ještě z papíru vzor na rozkošnou, elegantní, kimonovou, pohodlnou košilku. Doufám, že bude mít z ní radost?! Zapomněla jsem N~ dát od cesty a asi jí to bylo líto. Dostane to podruhé!

Vyzvali mě k soudu, za koho prý jsem se vdala?! Jestli za otce svých dětí, anebo jestli snad za někoho jiného? A kohopak v tom eventuálním případě navrhuji za poručníka svým dětem? Byl tam právě jiný soudce než tenkrát a — ¬stejně jako všichni moudří a hodní lidé — pověděl mi, „Teď jste pohromadě, má to tak zůstat! Nepodepisujte mu žádný rozvod,“ a přál nám oběma štěstí.

Byla jsem u dr. P~, vypadla mi plomba. Půjdu tam ještě s jiným zubem. Říkal, že vpravení všech scházejících zubů stálo by asi 300,- Kč a bylo by to hotové za dva dny. Jednou si to určitě dám udělati!

Jak se Ti daří? Jsi zdráv? Nepadej duchem a věř, že upřímnou snahou vždy zvítězíš a jednou přijde den — krásný den! —, kdy útrapy budeš míti za sebou a budeš se těšit — a my všichni s Tebou! — z výsledků svojí poctivé práce.

... to jsem Ti psala 11. února a potom byl u mě tatínek a jeho vinou je, že jsem Ti to ještě neposlala. On nedovede jednati tak, aby si zachoval úctu jiných! Jemu nic nepiš, poškodil bys sebe, neboť on ani netuší, kolik mi řekl nespravedlivých — a proto drsně bolestných — vět. Jenom kvůli Tobě zachovala jsem se více než takticky, takže ani nezpozoroval, co provedl. On vůbec neuvažuje o tom, co říká! A je to jen pro jeho škodu. Já si už více do kaše plivat nenechám! Sám se přesvědčíš, že je omezený a neopatrný, až se ho jednou jen tak mimochodem nenápadně zeptáš, o čem se mnou mluvil.

Ten člověk vyvolal tolik bouří v mé duši! Ale i ty jsou prospěšné pro mě a pro dobro mých dítek, neboť, burácejí-li prudkou silou, tím učí mě, krystalizují mé názory. Právě obrovským vypětím myšlení dělám nové a neochvějné závěry, které mě povznášejí do vysoce rafinované kulturní výše a přidávají mi hrdosti a samostatnosti — a s tím i štěstí, větší životní energii a neohroženost. Měl by si ten starý intrikán už jednou zapamatovat, že jeho léčky a úskoky se o mě roztříští jak vlna o skálu, neboť nemají žádnou morální podstatu. Jenom v jeho vlastním mozku se jeho jednání zdá být morálním, leč skutečné právo a zákon uznají to za nemorální. Až přijedeš, budeme mluviti!

N~ kapek kašle, ale je to jenom od rýmy. Jinak celé dny tak něžně a s nadšením hovoří o tatíčkovi — jen samé „tajej, tajej“ či „tati Kajej“. Volá Tě s takovou něhou a oddanou láskou, až to dojímá! A to vše, ač je vedena tou zavrhovanou a velice křivděnou mámou.

Hříšníci, kdy už konečně poznáte pravdu a naučíte se rozlišovat pravé od zlého?! Teprve pak přestanete býti těkavými, neurčitými a stanete se pevnými, silnými a šlechetnými, neboť jen v pravdě je síla.

(v Praze, březen 1922)

Maminko a tatínku!

Máte rádi E~? Prej moc! A jestlipak víte, co je E~? Ano, E~ je má pravá, živá, klíčící láska ke Karlovi!

Modlila jsem se štěstím při početí tohoto dítěte! A Karel ve chvíli jeho prvních životních impulsů vyřkl tomu ještě nenarozenému tvorečkovi rozsudek smrti. Potrat! Otec-kat! Zbabělost před povinnostmi otce hnala ho zničiti v zárodku své první dítě. „Hrdina“! Chtěl bojovati za všelijaké srbské ideje — taky za ruské, všeslovanské —, ale ulekl se pouhého otcovství. Až jsem mu musela dávati za příklad Cigány! Že i tihle kočující, zpola divocí, nevzdělaní lidé vychovávají své děti — že neházejí je do vody.

Veškerá utrpení, která jsem trpělivě snášela kvůli tomuto dítěti, budou ale jednou dokázány! Jak Karel nelidsky zacházel s E~ v Rusku! Až ho všichni sousedé chtěli zažalovat na policii. Jak zvířecím způsobem bil to nemluvně! Byly kvůli tomu nejednou výstupy se sousedy.

Ký div, že, když jsem přijela z Ruska, vypadala jsem na pětatřicetiletou, ačkoliv bylo mně pětadvacet?! A že pak asi týden učila jsem se mluvit, neb od té křížové cesty a nespaní po celý měsíc sotva jsem únavou nepřišla o řeč! Vy jste se jenom divili, kdeže měl Karel oči, když si mně namluvil, avšak z celého gymnázia bývala jsem nejhezčí dívkou. Ovšem to živoření při Němcích, bolševicích a ve válce — za neustálé děsivé úzkosti o Karlův život —, bralo mi plnými hrstmi zdraví i krásu. Ten další průběh věru znáte Vy lépe nežli já!

Začněme tedy od okamžiku, kdy Karel odjížděl do Chebu! Mám Váš a H¬~ dopis, kde nejvřelejším Vaším přáním je, aby si mě Karel vzal. A také pan otec v tom svém ultimátu totéž napsal — že aby si mě Karel vzal a byli jsme pohromadě spokojeni, že to je „nejvroucnější přání otce J~“. To jsou jeho slova! Svědek je dr. U~ a jiní! Navíc, když Karel byl na pár dní v Mýtě před svým odjezdem do Chebu a pak přijel a přivezl mi šaty, koš jablek, pytel brambor a ještě asi máslo a jiné — už nevím jaké — věci, tak na poznámku Božky — že těch brambor není moc a že kdyby jste byli od té dobroty, to byste nám ještě jednou tolik poslali a dříve, nežli nastoupil mráz — Karel řekl: „Jen napište, chcete-li, a pošlou vám, kolik budete chtít.“ Z toho vidět, že tehdejší poměr byl docela přátelský.

Už v samotný den odjezdu Karel po obědě potkal na Václavském náměstí pana S~. Toho samýho S~, který se přičinil, že jsem nepřivezla z Ruska do Čech jen hromádku kostí či mrtvolku E~. Karel totiž během cesty projevoval „moderní“ otcovský cit tím, že když E~ měla chřipku a už asi dva dny měla čtyřicítky horečky — pozbyla takřka vědomí —, tak na moji prosbu, aby ji chvíli přikrýval, zatímco si půjdu za svojí potřebou, mně drze odpověděl: „A čert ji vem! Ať chcípne, když nerozumí sama, že musí být zakrytá.“ Prosím, dítě rok a měsíc staré, takřka v bezvědomí od horečky, má podle jeho velice učeného mínění prý samo vědět, že se nemá odkrývat, když je mráz a jede se v dobytčáku! To je vzdělání, co? Tak tedy Karel přivedl pana S~ a v tom přišel ještě další pán a oba se dohodli, že budou spolu v našem velkém pokoji bydlet. Karel a pan S~ ihned přestavěli nábytek a v tentýž večír Karel odjel.

Psala jsem mu krásné dopisy, on mi také. Už mi svítalo opravdové štěstí! Ačkoliv první dvě neděle bylo mně děsně, než jsem si zvykla, že Karel nepřijde každý den domů. Pak už to šlo lépe. Dokonce za druhé dvě neděle jsem se spravil o čtyři kila a i N~ vypadala skvěle. A přitom jsem měla spoustu práce. Všecky ponožky jsem spravila! I jiné věci se samozřejmě nahrnou do rukou.

(v Praze, nedatováno)

Karolénku!

Šťastně jsme se dostaly domů, dětičky už skoupané spinkají.

Jsem ráda, že jsme byly u Tebe! Myslím, Ty také?! Mám milé dojmy z té návštěvy. Přála bych si, aby tak bylo povždy! Bylo to tak krátké a přece tak krásné. Ani sama si nevěřím, že jsem ještě dnes byla v Chebu?! Ten Tvůj bezvadně krásný profil vidím i teď! Byl jsi přímo rozkošný ráno, když jsi spal jako dítě.

Líbám Tě, Karolénku! Piš krátce a upřímně.

(v Praze, 5. července 1922)

Večer ticho, děti spí. Jsem sama, sedím a dumám.

Kdesi daleko — na mnoho mil — mám muže, kterého bych tak ráda měla u sebe. Rozprostírá se divné prázdno v duši. Mám a nemám! Proč? Na to ani nesmím mysliti, neboť by se mi živě vybavila celá ta moje Golgota i s těmi veškerými hnusnými stíny. Snažím se celou svojí vůlí zahaliti do neproniknutelné mlhy to burácející „proč“. Lžu sama sobě, že těch hrozných stínů ani nebylo!

Něco silnějšího, nežli jsme my, nás poutá k sobě. Důkazem toho je, že teď se dívám na své manželství dosti reálně — neočekávám žádných iluzí, ani nedosněných snů —, a přece něco v tom je, co sbližuje život dvou jedinců, příbuzných sobě duchem. Moje návštěva je jakýsi brom pro naše dnešní nervy. Potvrď, že ano?! Sladká vzpomínka se táhne světlým uklidňujícím pásmem a myslím si přitom: „Vždyť je to můj muž, Karolénka — nepostradatelná tepna mého já a celého kvartetu, konečná stanice ženské duše, poslední akord hudby.“

A to vše je ode mě vzdáleno. A zase to neúprosné „proč“?! Už mlčím! Jenom se těším na odezvu tohoto dopisu.

(v Praze, 16. července 1922)

Chtěla bych k Tobě býti upřímnou, Tys ale mi za upřímnost vždycky křivdil!

Kupříkladu, že jsem Ti zjevně ukázala, jak vroucně jsem Tě milovala. Měla jsem Ti tedy snad lhát a zakrývat to a teprve pak bych zasloužila větší úctu? Vytýkáš mi, že jsem prý o Tebe stála?! Můj Bože, je to snad hanba? Mužská logika jest asi taková, že té se má více žádati, která to neoplácí. A zpozoruje-li muž, že ho žena miluje, začíná ji ustavičně trápiti.

Nemohla jsem jednat jinak a hned uvidíš proč!

Na gymnáziu byla jsem považována za nejkrásnější dívku a pak jako dospělou mě chtěli malíři kreslit hlavinku. To jsem skutečně byla hezká a roztomilá a věděla jsem, jakou ještě mohu být. Měla jsem za to, že bych se k Tobě docela krásně hodila. Což snad ale mohu za to, že jsi mě zrovna našel v tak zuboženém stavu, zapříčiněném nemocí a následným pohřbem dr. Ch~ského? Navíc jsem pak celý měsíc hladověla, nežli mi vydali vdovskou penzi! Běhala jsem kvůli tomu po všelijakých úřadech a ještě musela se ospravedlňovat od všech těch lží, které na mě udávala R~, aby mě vyštvala z bytu. Byla jsem v plném slova smyslu uštvaná, umučená a také všechny ty nespravedlnosti skličovaly mého ducha. Pak není divu, že jsem příliš svůdně v obličeji nevypadala, ačkoliv tělo bylo stále bezvadně krásné. Měla jsem za to, že ta nejistota se přece jednou skončí a zase budu hezounké děvčátko. Vždyť byla jsem z gruntu tak dívčí! Ale Ty´s mi po celých prvních pět měsíců opět přinášel snad ještě hroznější nejistotu, která mě přímo drtila. Výraz neštěstí tak zase halil tu mou nevinně usměvavou tvářinku!

Pak po narození E~ ještě hůře jsem trpěla za sebe a za dítě. Dokonce jsem přímo úpěla hořem za nás tři ubohé, pošlapané a za to, co jsem si u lůna vypěstovala s tolikerými oběťmi! Vždyť to, co bylo mi nejdražší — rodinné štěstí —, bylo mi vydrápáváno z krvácející hrudi.

Ty dále už víš sám, co všechno jsi mi dělal po cestě z Ruska atd., atd. Tenkrát bylo mi to velmi nepříjemné! Měla jsem tisícery chutě Ti to vytýkat, ale přece jsem to neudělala. Není-liž pravda, Karolénku?!

A to všechno jen kvůli tomu, že jsem Ti ukázala, jak velice jsem Tě milovala — tj. že byla jsem upřímnou. Ukrutná křivda! Za tu nejvznešenější lásku dostalo se mi jen pohrdání, pohrdání a pohrdání. A od koho? Od Toho, pro koho jsem dýchala, kým jsem žila a v kom se uzavíral pro mě celý svět a má duše splývala s Ním. Nerozuměl jsi, nepochopil jsi a nezasloužil jsi! Řekni přece, že je to pravda?!

Jest dosti zajímavo, že mezitím, co šel tvůj dopis, mně se zdál krásný sen!

Viděla jsem Tě jako asi sedmiletého či desetiletého divukrásného hošíčka, a přece jsi byl zároveň mým mužem. Líbala jsem Tě a tiskla se k Tobě s takovou něhou, láskou a touhou! Pak jsem viděla lva uvázaného na železný řetěz a obecenstvo mu házelo párky a salámy. Myslela jsem, že ta šelma musela jistojistě zkrotnout, když se má tak dobře. Jenom se mi zdálo, že od té spousty lidí jde jí trochu hlava kolem. Neříká Ti to něco?!

Dnes už zase přijel tatínek a přivezl spravené boty. Říkal, že jenom od práce zaplatil 180 Kč a kolik prej set by nás to stálo, kdybychom to dali udělat v Praze. Viď, je hodný! Ještě mi přivezl kousek vepřového.

Víš, u nás je stále zima, hnedle každý den padá sníh. Musela jsem tedy občas topit, neboť jinak by mi N~ umrzla. Nemohla jsem při té zimě a jiných výdajích s tím, co jsem měla, vystačit. Abychom neměly hlad, udělala jsem dluh u paní B~ 150 Kč. Šetřím, jak jen to jde, ale nastaly příčiny, které mně způsobily výdaj 100 Kč. Nebýt jich, byla bych dlužná jen 50 Kč. Ve středu večer ucítila jsem totiž nesnesitelnou bolest uretry. Následujícího dne byla jsem nucena zajít k lékaři. Zkrátka a dobře, stálo mě to i s lékem 60 Kč. A pak mi jednou zhasla elektrika, přičemž chyba byla mimo pojistky. Jelikož už dlouho jsem potřebovala pro sebe pracovní lampu, nechala jsem při jednom s opravou připevnit nad stůl tu starou a dát tam novou šňůru. A abych, když při čtení v posteli usnu, nesvítila nad stolem celou noc, také jsem pořídila žárovku nad postel. To celé vyšlo na 40 Kč, což spolu s vyšetřením dělá těch 100 Kč.

Teď už mi nic není. Také N~ je zdravá! Velice krásně vypadá, je malá šmajchlovnice. Když zlobí, řeknu, „Karle, pojď sem, N~ zlobí,“ anebo říkám, „Tatínek přijel, on na tebe přijde.“ N~ se ihned utiší a tichounce říká, „Táta tam,“ a ukazuje prstíčkem do Tvého pokoje a má radost, že Tě spatří.

Ani nevíš, jak se snažím hezky upravit náš byt k Tvému příjezdu!

(v Praze, nedatováno)

Rozkošný můj Apollo!

Těším se na Tebe a myslím, že poznenáhlu se ze svůdného Apollóna staneš mohutným Prométheem. Dovedu si živě představit, jak se teď tváříš!

Děkuji Ti za 500 Kč! Dnes jsem je obdržela.

Víš, jednou večer byla jsem na Wilsonově nádraží a chtěla jsem zvěděti, kdy přijíždějí vlaky z Chebu. Byla mně vypsána celá tabulka vlaků z obou nádraží, takže bych musela celý den býti na nádražích, kdybych nevěděla určitě, kterým vlakem přijedeš. Napiš mi to a já přijdu Ti naproti!

Vyzvali mě z Politické správy, abych jim dala správné vysvědčení o narození naší E~. Řekla jsem jim to a uvedla svědky. Pak na otázku, byl-li sňatek v Rusku uzavřen, řekla jsem, že „ne“. Proč Ty´s jim lhal, že „ano“? Já jsem to tvrditi nemohla a neprohrála jsem, neboť nakonec mi řekl úředník, že z ministerstva pošlou tu záležitost do Ruska a diplomatickým způsobem to zjistí — jestli se to shoduje s mým udáním. Takže lháti nejenže není třeba, ale ani to není možno! Ty by ses měl stydět za to, že´s říkal jim o neuskutečněném sňatku v Rusku. Dokážeš jim to snad? Čím? Viď, že k té lži Tě donutil Tvůj „moudrý“ táta s těmi jeho zpropadenými radami?! Jak nečistými cestami chtěl Tě uvést na čistý trůn! Ale to odjakživa nefunguje, pánové.

Pak ta Tvoje „vznešená“, „nedotknutelná“, „milovaná“, „neposkvrněná“ Vlasta! Byla jsem včera u pana B~, omluvila jsem se a slíbila, že mu budeme vyplácet po 1.000 Kč. „To se mi nelíbí, neb zrovna moc bude scházeti ve Vaší domácnosti,“ řekl, když zvěděl, že z 2.600 Kč budeme žíti i platiti dluh. On by nejraděj to celé dostal od Tvého táty a já myslím, že Ty bys pak otci vyplácel třeba po 500 Kč měsíčně. Když Tvůj táta se dozvěděl, že máš poměr s Vlastou, to ještě tenkrát tomu nadržoval, aby mě utrápil. A přitom nemyslel na to, že s Vlastou utíkají tisíce z naší domácnosti. Tomu starému „mudrcovi“ nedošlo, že tím nadržováním okrádá mě, naše děti a Tebe o dobré jméno a zdar života a sebe o jméno poctivého otce. „A teď, Káčo, plať všechny chyby, vyrovnávej to svým zdravím! Já radit Karlovi po dvě a půl léta jsem uměl, ale teď platit neumím — a dokonce necítím se povinen.“

Ano, je docela zřejmě vidět, že jejich bohatství povstalo z cizí křivdy! Tak ale bude jim jednou zaplaceno třebas na jejich dětech. Nezlob se, je to pravda! Dej mi raděj pusu a napiš, kdy přijedeš?! Jsem pouze upřímná! Ty trpké vzpomínky vždycky ve mně zaburácejí jak sopka. Nemohu se přece na ně usmívat!

Měj tolik odvahy a napiš rezolutně tátovi, aby už to dal panu B~! A pak, že se s ním pozvolna budeš vyrovnávat. Uznej sám, nebylo by to správné?! Tvůj otec nese největší vinu, neboť vytrvale, umíněně, plánovitě, systematicky a velmi opatrně kul po dvě a půl léta hnusný plán a teď jidášsky dává ode všeho ruce pryč. Ty´s přece již svoje neplechy zaplatil sňatkem, tak pročpak by on je nemohl zaplatiti částkou 10.000 Kč?! Vždyť moje a Tvoje ustavičně ničené zdraví stojí věru víc! Protože nejsme tak bohatí, jak oni a musíme vychovávati dvě děvčátka, tak to snad máme vynaložiti zdravím? Kdo nás o ně olupuje je ničemný bandita!

(v Praze, nedatováno)