Vím, řekli mi, že Tys už hostem věčna!

Tak překvapena hrůzou, bolem jsem se chvěla

i marně spatřit chci Tě v říši nekonečna,

kde duše Tvá. Proč jen mě opouštěla?

I bolem se mi duše rozdrásává!

Snad je to boží trest, má láska býti měla

bez výtek zlých, tak čistá a jásavá.

Snad málo jsem Ti já, můj hochu, odpouštěla?

Však bol ukrutný byl udělen za mou lásku.

Ty Bože víš, jak těžce jsem zkoušela!

A dnes odpouštím vše i hledám Tě, obrázku

v dálavách, kde milou Tvou tvář bych uzřela.

I téměř už tak jasně zřím, jak ke mně jsi laskavý,

i k tobě cítím vroucnou, ohromnou, božskou lásku.

Tu zmizíš mi, zas dělí nás dálavy!

Kde jsi, můj něžný prchavý obrázku?

V zoufalství klesám já bezmocná, sil zbavená

i zlá duševní poušť přede mnou se rozvírá.

V tom tajný slyším hlas, naději okřídlená,

nejistě rozdmýchává se a doutná v zázrak víra.

I z nebe hlas šeptá mi: „Snad možno odčiniti

tvůj strašný bol, zas štěstím ovát tebe

i vrátit ti jej zas, pro tebe jej vzkřísiti.

Jen vroucně pros! I kaj se a pros nebe!“

Poslechla jsem, činila jsem pokání,

a přec pochybností má víra plná byla.

Když tu zázrak stal se za svítání,

prchnul můj sen, šťastná jsem se probudila.

Posílám Ti z nezbadané končiny,

kde ve víru hvězd v blaženosti letíme,

pozdrav: „Odpusť nám naše viny,

jako i my odpouštíme!“

A ještě jedno mám tak vroucné k Tobě přání,

když chceš na výši stát těch pravých, ryzích lidí:

„Ať ani jeden čin Tvůj srdce mé nezraní

i aspoň sen vysněný mě nešidí!“