USNESENÍ, ŽE JEST PŘÍPUSTNO ZADRŽETI V ÚSTAVU

Okresní soud civilní pro vnitřní Prahu připouští, aby Kateřina S~ová, nar. --/--/ 1893, posledně bytem v Praze --, B~ova --, nyní v Zemském ústavu pro choromyslné v Praze --, byla v tomto ústavu zadržena po dobu 12 měsíců.

Útraty řízení 40 K zaplatí Karel S~, Praha --, B~ova --.

ODŮVODNĚNÍ

Kateřina S~ová jest v uvedeném ústavu v léčení od 21. října 1941. Při soudní lékařské prohlídce dne 14. listopadu 1941 zjistil soudní znalec MUDr. L. H~, že jmenovaná trpí duševní chorobou schizofrenií a že jsou zde podmínky pro úplné zbavení svéprávnosti.

Soud osobním výslechem a pozorováním choré se přesvědčil o správnosti tohoto posudku, a proto rozhodl, jak se stalo.

Toto usnesení se ve smyslu posudku znaleckého chorému nedoručí, ježto by to bylo pro jeho stav zřejmě bezúčelné, jeho stavu škodlivé, a doručí se zmocněnci pro doručení, jímž se ustanovuje p. Karel S~, Praha --, B~ova --.

(v Praze, 15. listopadu 1941)

USTANOVENÍ OPATROVNÍKA

PRO DUŠEVNĚ CHORÉHO PRO DORUČENÍ NEBO PRO ZASTOUPENÍ

Okresní soud civilní pro vnitřní Prahu ustanovuje Kateřině S~ové, posledně bytem v Praze --, B~ova --, která jest ošetřována v léčebném ústavu pro choromyslné v Praze --, p. Karla S~, bytem v Praze --, B~ova --, opatrovníkem, aby přijal za ni usnesení, jímž se rozhoduje o ponechání v léčebném ústavu.

Proti ustanovení opatrovníkem není opravného prostředku.

(v Praze, 15. listopadu 1941)

USNESENÍ O ZBAVENÍ SVÉPRÁVNOSTI

Okresní soud civilní pro Prahu-Jih usnesl se takto:

Kateřina S~ová, nar. --/ --/ 1893, posledně bytem v Praze --, B~ova --, nyní v Zemském ústavu pro choromyslné v Praze --, zbavuje se úplně svéprávnosti pro duševní chorobu.

ODŮVODNĚNÍ

Duševní stav choromyslné byl soudně vyšetřen v řízení o přípustnosti zadržení v uzavřeném ústavu léčebném okresním soudem civilním pro vnitřní Prahu v Praze a bylo zjištěno podle posudku soudního znalce MUDr. L. H~, že Kateřina S~ová trpí duševní chorobou schizofrenií a že jest úplně nezpůsobilá spravovati samostatně své záležitosti.

Soudce na základě vlastního pozorování připojil se k nálezu a posudku soudního znalce.

Ježto podle zprávy Zemského ústavu pro choromyslné v Praze --, ze dne 23. prosince 1941 a podle výsledků soudních vyhledávání nenastala od té doby změna v duševním stavu vyšetřované osoby, jež by byla závažná pro rozhodnutí, bylo od opětovného výslechu choré a od vyšetření soudními znalci upuštěno a za základ rozhodnutí byl vzat výsledek dřívějších shora uvedených vyhledávání.

Byla proto Kateřina S~ová pro duševní chorobu úplně zbavena svéprávnosti.

O nákladech řízení rozhodnuto nebylo, ježto nevzešly.

Toto usnesení se ve smyslu znaleckého posudku choré nedoručí, ježto by to bylo jejím stavu škodlivé a zřejmě bezúčelné, a doručí se opatrovníku pro doručení.

(v Praze, 6. ledna 1942)

USTANOVENÍ OPATROVNÍKA

Usnesením okresního civilního soudu pro Prahu-Jih ze dne 6. ledna 1942 byla Kateřina S~ová, bytem dříve v Praze --, B~ova --, nyní v léčebném ústavu pro duševně choré v Praze --, úplně zbavena svéprávnosti pro duševní chorobu.

Soud ustanovuje jí p. Karla S~, bytem v Praze --, B~ova --, opatrovníkem.

Tento nechť přijde dne 23. února 1942 v 9:30 hod. k tomuto soudu do síně č. 2, aby byl vzat do slibu, a nechť přinese s sebou tuto ustanovovací listinu.

Kdo byl úplně zbaven svéprávnosti, jest co do způsobilosti k jednání roven dítěti mladšímu sedmi let.

Majetek zbaveného svéprávnosti má býti spravován podle předpisů všeobecného občanského zákona o správě majetku poručníkem.

(v Praze, 5. února 1942)

Velectěný pane Karle S~,

dovoluji si Vám tímto oznámiti, že došlo mně zprošťující usnesení okresního soudu civilního pro Prahu-Jih, dle něhož byl jste zproštěn úřadu opatrovníka své manželky a novým opatrovníkem byl ustanoven JUC. J. S~, Praha --, B~ská --. Z příkazu soudu pak vracím usnesení, jímž jste byl svého času ustanoven opatrovníkem.

Vypracoval jsem žalobu na rozluku, avšak před podáním zjistil jsem, že jste mně předložil osvědčení o státním občanství, jež bylo vydáno v r. 1934, a tudíž je neplatným, což jsem přehlédl. Proto budete si muset zaopatřiti nové osvědčení o protektorátní příslušnosti pro sebe a pro svoji manželku, kteréžto osvědčení Vám vydá magistrát hlavního města Prahy.

Očekávaje Vaše ctěné zprávy, jsem s projevem dokonalé úcty: JUDr. C. U~.

(v Praze, 19. prosince 1942)

Velectěný pane Karle S~,

dnešního dne doručen mně byl ve Vaši rozlukové záležitosti rozsudek krajského soudu civilního v Praze, jímž manželství Vaše s pí. Kateřinou S~ovou bylo rozloučeno bez viny stran. Proti tomuto rozsudku je možno podati odvolání, které však, doufám, opatrovník žalované strany nepodá.

Podávaje Vám tuto zprávu, jsem s projevem dokonalé úcty: JUDr. C. U~.

(v Praze, 26. května 1943)

Karle!

Přeji Ti ke Tvým jmeninám vše dobré, přestože jsi pro mne dnes již tak vzdáleným pojmem, že ani ta Tvá Marie žárlit nemusí. Přec však zůstáváš otcem našich dětí a S~ovým dědečkem, čímž bereš na sebe před Bohem velkou zodpovědnost! Nastala chladna a S~ měl bílé punčošky. Dej mu teplejší, anebo ty bílé dvoje! Tys v létě ukazoval paní K~ové, jak krásný zimník dala mamička S~ovi ušít, tož nepočínej si po mejťácku — krásný zimník schovávat na neděli. Stejně z něj vyroste a Ty necháváš dítě studit v tom hadříčku, co v něm byl zde. Oblékej ho teple! Šálu na krk a rukavičky! Vždyť je to slaboučké dítě. Jedno nachladnutí může přivodit těžkou nemoc. Až bude v dobré kondici, nechej ho očkovat proti záškrtu! Opatruj ho dobře! Vždyť je poslední z Tvého rodu.

Na pytlíku s cukrem stála Tvou rukou napsaná tři slova: Kulík, Janiš, Závod 2. Porovnala jsem to písmo s N~ písmem a je to, jakoby to psala jedna ruka, z čehož mám obavy, aby to dítě nebylo nešťastné. A to z těchto důvodů! Cit má po mámě, umělecké a intelektuální nadání také, myslí částečně po mně, ale rukopis a jistý úsek myšlení má po Tobě. Nedovede myslet královsky, velkoryse, čímž se v ní tříští její osobnost a činí ji nešťastnou. Když jsem byla doma, byla jsem nevyčerpatelným zřídlem, dodávajícím odvahu do života dětem i Tobě v dobách nejtěžších a Bůh nás nikdy nezklamal v našich nadějích. Kdybych i já tak katastrofálně myslela, ztroskotala by naše rodina před dvaceti lety, neb Ty bys zemřel na tuberkulózu! Avšak já jsem se nelekla ani Tvé tuberkulózy a vše jsem nasadila, abych Tě uzdravila.

Nebála jsem se ani nejvyšší nouze! Měls tehdy 740 Kč penze jako neaktivní důstojník, kterou Ti po čtyřech letech odejmuli. Patrně se domnívali, že do čtyř let zemřeš na tbc, když Ti ji napsali jen na ty čtyři roky?! Až pak Ti dali 500 Kč výjimečné podpory. Později pronajímala jsem dva pokoje a vydělávala mytím vlasů, abych mohla E~ platit balet u paní N~ské, poněvadž jsem viděla, že od nemocného a nezaměstnaného táty nemožno očekávat žádné vzdělání. Tak mi nezbývalo nic jiného, než posílat ji na balet, když pro to měla výjimečný talent a byla slabé konstrukce, těžší práce neschopna. Ty ses se mnou tenkrát hádal, že prý půjde se učit do baletu, až se naše poměry zlepší, až prý jí bude dvacet let. Já však byla toho názoru, že proutek se musí učit ohýbat, dokud je mlád.

Na Nový rok 1923 přijels těžce nemocen na tuberkulózu z Chebu a Ministerstvo národní obrany si dalo na čas, než se rozhodlo — až po sedmi měsících — vydati rozkaz, abys jel na ozdravný pobyt. To musíš považovati za veliké štěstí, protože mou, řekla bych, klasickou péčí se Ti mezitím dostalo rychlého a trvalého uzdravení, které trvá dvacet let. Jels do ozdravovny již coby „zdravý-nemocný“, jak Ti říkal primář dr. J~, jenž měl Tě tam pro forma tři měsíce. A to jenom proto, aby Tě — jako svého bývalého spolužáka — nějaký čas živil coby nezaměstnaného. Kdyby nebylo mé veliké lásky a obětavosti a kdybys jel na ozdravný pobyt ihned, dlouho bys tam věru nepobyl se svými 64 kg při výšce 176 cm. A složili by Tě pěkně do hrobečku! Stejně, jak jsi viděl ukládat do rakve své kamarády.

Tož od roku 1923 až do podzimu 1934 byls bez zaměstnání vyjma jeden a půl roku u firmy Baťa za prodavače bot. V roce 1935 prohlásils — již zaměstnaný v Bajkalu —, že E~ neuživíš — když byla čekatelkou na slíbené výhodné místo na Ministerstvu národní obrany —, a poslal´s ji do Vysokého Mýta. Když po dobu celého snad roku zakoušela od Tvého otce a Tvých sester výčitek, rozhodla se — namísto strastiplného čekání na výhodný post — raději podepsati běžnou smlouvu a živiti se sama.

Pamatuješ, jak jsi mi říkal, jak obě dětičky Tě měly rády? Jak chtěly chodit s Tebou a prosily: „Tatíčku vyprávěj nám něco!“ A Tys nikdy neměl pro ně ani čas, ani srdce! Byls na ně hrubý a nelidský. Dokonce jsi je bil! Matka nemůže zapomenout na takové momenty, jako když jsi pětiměsíční E~ zbil důstojnickým páskem za to, že se pomočila. Vždyť je to právo všech kojenců světa! Jak pominutý běhal jsi s ní po pokoji a utíkal přede mnou, abych ji nemohla zachránit. A tloukl jsi a tloukl, že dítě křičelo nelidským hlasem bolesti! A snad bys jí byl býval utloukl k smrti, kdyby podnájemníci celí vyděšení ji nepřiběhli bránit. A když potom usnula, byla žlutá jak z vosku a já se lekla, že jest mrtva! Anebo zde v Praze, když jsem nebyla doma, vrhl ses na E~ — již asi dvanáctiletou — a stloukls ji tak, že já po návratu domů zděsila jsem se skvrn krve na kanapi a na podlaze až velikosti dlaně. Chudeře E~ tehdy vyhrkla krev z plic, jak jsi ji bil do zad. Žádný slušný otec své dítě tak nebije!

To samé jsi mi ostatně udělal v Rusku dvakráte! Jednou pěstí do zad za to, že jsem chtěla opláchnout dveře od mýdla a Tys naopak chtěl, abych nechala práci nedodělanou a šla ven. Podruhé chrlila jsem krev, když jsi mne zkopal botou do plic za to, že jsem chtěla probuzenou E~ převinout a nakrmit a Tys chtěl, abych ji nechala plakat, až se sama najím. Tenkrát jsi mě div nezabil! Zkopals mě, až jsem měla dvaačtyřicet modřin, které napočítal dr. M~. Škrtils mě a já prosila: „Nečiň tříměsíční dítě sirotkem!“ Teprve, až přišli podnájemníci do kuchyně, utekls.

Jak nyní do toho vidím, pravá příčina onoho nelidského bití nespočívala v tom, že jsem chtěla nakrmit dítě — vždyť jsem to dělala každý den —, ale v tom, že já z lásky k Tobě v domnění, že bych mohla při porodu zemřít — protože jsem měla velmi štíhlé boky a lékařka to prohlásila za chlapeckou postavu —, nechala jsem u notáře napsat byt na Tvé jméno. Pan notář podíval se pátravě na Tebe a na mě a třikráte zrazoval mě od toho úmyslu slovy: „Dejme tomu, že při porodu nezemřete, načež se může stát, že Váš muž Vás vyhodí z Vašeho vlastního bytu, a pak úředně nic nepořídíte. Takové případy se již staly!“ Já mu řekla, že Ti věřím, a byt napsala na Tvé jméno. Proto jsem utržila tolik kopanců! Chtěls mi způsobit vnitřní zranění, abych pak pomalu dochcípala a Tys zůstal „nevinný“, jak jsi to četl v detektivním románě Nevinný.

Tím končím životní kapitolu prožitou v Rusku a vracím se k poměru dětí k Tobě! V jejich dětských dušičkách se totiž nepřetržitě odehrávala tragédie nepochopené lásky k otci. Obě dcerušky Tě měly vždy velmi rády a mají i dosud, jen Tys v to svým převráceným způsobem myšlení nikdy nedovedl uvěřit a je pochopit. A tím stále zraňuješ jejich srdce! N~ má nadosmrti na čelíčku znamení, které utržila z lásky ke svému otci. Když ještě neuměla dobře chodit — snad jí byl rok a čtvrt —, ona v domnění, že nohavice podnájemníka patří Tobě, ho objala za nohu, přitulila hlavičku a říkala: „Táta, táta!“ Když on odešel do pokoje, stále myslela, že jsi to Ty, a tak nešikovně spěchala za Tebou, že si rozbila hlavičku o roh zdi u dveří. Tys zatím byl v Chebu a psal se rok 1921.

Všechny křivdy jsem Ti odpustila, ale Ty nemáš s námi slitování! Když jsem zde měla 3. října N~ i S~, byla jsem potěšena i zarmoucena, když jsem viděla, jak trpí a hynou bez mé péče. A domyslím-li tragédii E~, vidím, jak těžce ses provinil na dětech! Poněvadž, kdybych já byla doma, nikdy by E~ neonemocněla. A kdyby i onemocněla, ihned bych se zasadila o to, aby se zotavila. Nejdříve jsem slyšela, že nastoupí do angažmá v Kohoutově divadle, ale asi jest až příliš hubená, když se tak nestalo. Tož co je ji platné umění tančit, když jest nemocná?! Když jsi jim vzal mámu a babičku, chovej se k nim alespoň tak slušně, jak ses choval k našim služkám!

Najdi také trochu lidskosti ve svém srdci ke svým dětem a napiš jim častěji pár laskavých slov! Ani nevíš, jak mne to zabolí, když mi N~ žaluje: „Psala jsem tatínkovi, ale on mi neodpovídá.“ Když jsi naše děvčátka přivedl na svět, máš k nim morální povinnost, i kdybys měl milenek jako prstů.

Asi před rokem mi N~ říkala, že ji dr. W~ chválil, že prý má tak nádherně klenutý hrudník, že nikdy neonemocní tuberkulózou. Pokývala jsem tenkrát hlavou a myslela si své: „Jen kdyby to Pán Bůh dal! Ale vše záleží na okolnostech. Budou-li okolnosti ve všech směrech příznivé, zůstane i klenutý hrudník i neporušené zdraví.“ Ač si jinak pana dr. W~ velice vážím, jeho tehdejší prognózu do budoucna jsem — dle svých zkušeností — nemohla vzíti vážně. Ale dítěti jsem raději neřekla nic! Postavení pana doktora totiž samo vylučuje hlubší studium příčin a následků změn lidského organizmu, protože se dá předpokládat, že hošíček vyrůstal v dobrých poměrech a hned po dostudování žil opět v blahobytu, a tak prostě neměl možnosti prakticky sám na sobě a na svých dětech pozorovat neuvěřitelné biologické změny ve svůj neprospěch či ve svůj prospěch. Zato já znám vliv rozličných příčin s matematickou přesností! Proto jsem tenkrát myslela: „Kdo ví, co bude s N~ za rok, i když nyní jest tak nádherná?“ A nyní jsi to viděl na vlastní oči! Je to obličej potažený kůží a její organizmus se nachází na pokraji onemocnění tbc, což teď přiznává i lékař. Anebo možná už nemocná je a buď o tom neví, nebo to skrývá. A zde jsem se přiblížila k bodu jejího myšlení po tatínkovi. To dítě myslí katastrofálně, a proto hyne!

Krom toho potřebuje věno a nemá ho! Od otce nic neočekává, neb ses nikdy nestaral o to, abys svým dcerám nějaké věno dal. Tys jim věno ještě u soudu vybral! I to, co dostaly od prababičky S~ové! M~ již nevěří ani ve mne. Když jsi tedy nemohl těm dětem více dáti, než jsi dal, proč jsi ještě mě znemožňoval, abych já jim pomáhala? Proč jsi mi všemožným způsobem zabraňoval osamostatnit se, abys nemusel nás živit, nic nám dávat a také nic vyčítat? Je to lidské? Pomyslím-li navíc na přetěžkou situaci E~, která musí od L~ snášeti nesnesitelné jednání za trochu jídla a za nerozumnou lásku — také proto, že nemá mámu a domov, kde by si mohla odpočinout, aniž by musela pracovat —, tak se mě často zmocňuje hrůza. Aby si, chudák, nezoufala! Je mi nesmírně těžko! Dokud neznala L~, byla tak zdravé a krásné děvče. Ona také ztratila víru ve mne! Ač ví, že já jsem je obě dvě vychovala, dala jim vzdělání a baletní školu. Proč tolik ponižujícího hoře se jen svalilo na hlavy mých dětí Tvou vinou? Kdyby měly náležitého otce, nikdo by se neopovážil nepěkně na ně promluvit.

A S~, ten chudáček, již v pěti letech stárne! Má nyní menší ručičky, než když byl tříletý. Také jeho zuby vykazují špatnou výživu a jsou o něco menší. Ty zuby bývaly širší a bělejší a třpytily se jak perličky! Kdyby ho nyní spatřil dr. W~, nepoznal by to kdysi „královské dítě“, toho našeho „malého lorda“, který, kdyby mělo kilo víc váhy, odpovídal by ve třech letech výškou, vývojem a inteligencí čtyřletému dítěti. Dr. W~ si tak tehdy udělal věrný obrázek o mé nadprůměrné inteligenci, kterou rozpoznal dík mé vzorné péči o dítě, a odmítl mě dát do blázince.

Měls krásné děti i vnoučka, s nimiž ses tak rád chlubil. Tu jejich krásu jsem vystupňovala já — mou vlastní hygienou! Měl´s „malého lorda“, přičemž sám jsi říkal, že S~ má v sobě tolik kouzla, že se každý před ním zastaví, se zalíbením se na něj zadívá a alespoň ho pohladí. To kouzlo osobnosti jsem dovedla dát dítěti jen já! Ale dnes je dítě ubohé, chudokrevné, s tmavými kruhy pod očima a nešťastné. Nemá jedinou blízkou duši, která by se mu věnovala.

A konečně, kdo ho to jen naučil rozmačkávat mouchy? To musel vidět, jak to dělali dospělí. To je Tvůj zvyk! A asi taky Tvým dam?! Když mu byli tři roky, také viděl mouchy, ale ani by ho nenapadlo, je zabíjet. Musíš mu vysvětlit, že mouchy jsou nositelky zárodků všemožných nemocí, a vzbudit v něm ošklivost vůči tak odpornému zlozvyku. A nesmíš ho bít přes tak maličké a ubohé ručičky! Raději mu je častěji umyj a polib je! Dítě jest zneuznané veličenstvo, neb jest předobrazem božím. Má v sobě tolik božského! A stává se nositelem všeho toho, čím jsme my.

Když tak vidím, jak ničíš mé životní dílo — výsledek mé úmorné pětadvacetileté práce —, jak ničíš životy a štěstí svých dětí, nedovedu to pochopit. Jak můžeš je ničit za lásku? Vždyť oni Tě milují pro Tebe samého! Kdežto ke mně cítí spíše uznání za vše, co jsem pro ně udělala, a také soucit za mé utrpení. Od nejútlejšího dětství jsi i s celou svou rodinou pobuřoval mé děti proti mně.

Naše děti od roku 1920 neslyšely od Tebe a Tvého otce nic jiného než: „Vaše máma jest méněcenná a patří do blázince!“

Anebo tchán říkal dvou až tříleté E~: „Tvoji mámu patří utopit v potoce!“

S jakým jen despektem se na mne dívaly mé vlastní děti, když rostly?! A tím jsi zabil v nich lásku ke mně!

Ač na druhé straně viděly, že dík mé práci mají vše — i balet —, přesto již velké jsi je musel sám okřiknout: „Matka ti dala život a vše ostatní, tož chovej se k ní slušně!“

Až mě ztratily, teprve se jim otevřely oči — čím vším jsem jim a Tobě byla!

Píši Ti taky proto, že se mi v noci zdálo, že jsem přišla domů, v kuchyni byla nová kredenc a někdo choval v náručí něco strašlivě naříkajícího.

Já se tedy ptám: „Kdo to je?“

„S~,“ bylo mi odpovězeno, „právě ho přejelo auto!“

Viděla jsem část hlavy rozmáčknuté na placku a tolik krve! Prý měl také přejetá žebra!

No, a v tom jsem se probudila. Říká se, že je to k nemoci! Tož, probůh, nepouštěj ho ani samotného po ulici! To se mi zdálo na Tvé narozeniny.

Když měl S~ dostat spálu, zdálo se mi, že jsi mu vytrhal všechny hořejší zuby a říkals mně: „Ony mu narostou jiné!“ Sen mi byl vyložen, že je to k nemoci! To bylo v pondělí a za dva dny byl S~ odvezen do nemocnice na spálu.

Dávej tedy na něj dobrý pozor! Kdyby byl mrzutý, nebij ho řemenem, ale podívej se mu do krčku, nemá-li zánět mandlí, a změř mu teplotu. Kdyby mu něco málo chybělo, dej mu klystýr a ulož ho do postele v teplé místnosti. A ne, aby hopsal v posteli a nastydl se víc! Uvař mu čaj a nechej ho vypotit, abys předešel těžšímu onemocnění. Kdyby to nepomohlo, zavolej lékaře. Tím se řiď, kdyby mu něco chybělo! S~ Tě má tolik rád a říká Ti na Tvé přání „tatíčku“, tož buď k němu dobrým tatí

kem.

Když jsem ještě byla doma, nebylo dost dobře možno Ti to vše říci, Tys žil jak v transu — stále myšlenkami nepřítomen, stále zasněný — a nebylo možno Tě oslovit bez nebezpečí dlouhé hádky, jak jsi byl pln nenávisti vůči rodině. Nejdříve jsi děti přivedl na svět a potom jsi je nenáviděl! Dva roky jsem se neozývala, ale jednou jsem Ti to konečně musela říci.

Jen si vzpomeň, jak jsi mi říkal, jak Bůh potrestal toho plukovníka, který schválně držel Tvou žádost o aktivování v zásuvce až do restrikce — abys nebyl aktivován. Kvůli tomu já i s dětmi měly jsme nepopsatelnou bídu přes dvacet let! Nakonec mu Bůh odejmul to nejdražší, co měl. Zemřel mu jediný syn, vysokoškolák! A Tys ho viděl jíti zhrouceného k nepoznání, nemocného a s hlavou schýlenou k zemi. Pak měl dost času přemýšlet o tom, jak zlo se vrací a za co ho Bůh trestá. Čím jsme se jen já i s dětmi na něm provinily, že se těšil z naší bídy a z našeho hoře, když jsme ho ani neznaly?

Také říkals mi, jak byl Bohem potrestán advokát H~, který vědomě vedl spor tak, abys pro nic za nic musel platit, tuším, 12 000 Kč. A když ses ho po letech tázal, jak mohl to udělat, cynicky odpověděl: „Myslel jsem, že jste boháč, a chtěl jsem vás pumpnout.“ Byla to věru nejapná odpověď, neb hrozil nám exekucí celého bytového zařízení, tož bezohledně chtěl nás zničit. Jen díky té skutečnosti, že účty za nábytek zněly na mé jméno, nemohl tak učinit! Z kvetoucího muže s elánem stal se člověkem s chorobně bledou a žlutou tváří bez krve.

No, a Ty myslíš, že za tu vší křivdu, kterou nám činíš, budeš vyňat ze zákona vyšší moci? Karel Čapek to také tak myslel a kde jest?! Když položím na váhy spravedlnosti skutky, které jsem já vykonala pro Tebe a co´s učinil Ty, pak jest nad slunce jasnější, že Bůh a pravda jsou na mé straně.

Jen se rozvzpomeň, jak jsi přišel o vánočních svátcích roku 1916 se čtyřiceti stupni horečky — abys nezemřel v ruských mrazech v netopeném bytě v Balšoj Arnautskoj ulici, kde jsi bydlel u židovky — a jak se Ti dostalo ode mne té nejlepší péče, aby ses uzdravil.

Podruhé jsem Tě zachránila před trestem smrti — kterému podléhals v době okupace Oděsy německým vojskem za to, že jsi byl přeběhlík a velezrádce, neb ses dal zapsat do srbské armády — tím, že jsem Ti na policii vymohla falešný pas. Přitom toho času byla policie již zpola obsazena Němci! Dostavila jsem se na policii a prosila, aby Ti byl vydán falešný pas. Řekli mi, že dík popularitě mého prvního chotě doc. dr. Č. I. Ch~ského a dík mé bezúhonnosti bude falešný pas vydán, zaručím-li se já svým čestným slovem a podpisem, že nejsi ani špión, ani zločinec jakéhokoliv druhu. Zaručila jsem se za Tebe!

Sotva měls ale pas v rukou, odjels na Don do děnikinské armády bojovat proti bolševikům — oklamav mne, že ses prý zapsal do důstojnické pekárny a že tento týden budeš míti noční službu a nepřijedeš domů. A abych neviděla, jak si vezmeš své věci, zavedl´s mě do biografu s R~ a jeho milenkou. Lhal´s, jak když tiskne! Když jsem se vrátila domů a moje maminka mi řekla, že jsi vzal věci a políbil jí ruku — ač, bůhví proč, nenáviděl´s tu andělskou duši, která nikdy v životě nikomu neublížila —, tu se mi ujasnilo, že jsi nás opustil nadobro a patrně odjel na Don, jak Tě zval K~ a ten druhý.

Svědomí mi říkalo: „Spěchej, neotálej ani minutu, hledej ho a zachraň ho! Nepůjdeš-li ihned, nenajdeš ho více mezi živými a celý život si to budeš trpce vyčítat, že jsi mohla ho zachránit a neučinila jsi to. A tvá dcera E~ nebude míti tatínka a bude trpět celé své mládí podobně, jak jsi trpěla ty, když jsi vyrůstala jako sirotek od třinácti let, ztrativ otce.“

To byl takový kategorický imperativ svědomí, že jsem musela uposlechnout a potřetí Ti zachránit život tím, že jsem Tě přivezla z Donu.

A počtvrté, že jsem Tě ihned uzdravila z tuberkulózy, získané na Donu.

No, a popáté, že jsem Tě uzdravila z tbc, získané v Chebu roku 1923, když jsi přijel k nám zpátky do Prahy.

Zaúpěla jsem tenkrát bolestně: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mi dal tak hloupého muže, který dělá rozhodnutí, aniž by se poradil, aniž by uvažoval, co z toho vzejde? A já musím tak těžce odčiňovat jeho chyby života! Což budu nucena po celý život ještě myslet za něj?“

Věděla jsem tenkrát v Rusku, že musím jeti za Tebou, i kdyby to bylo na Don, anebo třeba na Sibiř. Byla jsem vždy v životě odvážnou! Ale tentokrát musela jsem s sebou vzíti i čtyřapůlměsíční E~, která byla živena „Nestlém“, neb jsem se obávala nechati ji pod dozorem mé matky, která nebyla tak, jako já zasvěcena do tajemství umělé výživy dítěte. Nechati dítě doma pro mne tehdy znamenalo dítě ztratit! Vzíti s sebou znamenalo skoro totéž! Sousedé a podnájemnici říkali o mně, že se chápu „šíleného“ podniku — jeti za Tebou s dítětem —, neb vůbec nevěřili, že se mi podaří Tebe najít. Tvrdili, že se i s dítětem vydávám v nebezpečí smrti, když chci jet na frontu proti bolševikům. O letci Lindberghovi také zprvu říkali „šílený“ a přec byl nakonec hrdinou! Měl bys děkovat Bohu, že jsem Tě přivezla v pravý čas — již těžce nemocného na tbc —, z vlaku Tě uložila rovnou do postele a obklopila svou láskyplnou péči.

Tož tehdy mi to trvalo tři dny, než jsem obešla všemožné úřady — i úřad vydávající zahraniční pasy — a než jsem se dozvěděla, kam ses ztratil. Naposled jsem byla u hlavního lékaře města Oděsy, který žasl, že vůbec mám odvahu jeti na Don, kde se bojuje proti bolševikům, a to ještě s nemluvnětem. Držel mou ruku v obou svých dlaních a těmi nejsrdečnějšími slovy mě zrazoval od mého úmyslu řka: „Škoda jest Vás, madam, zahynete!“

Když viděl, že trvám na svém, řekl: „Víte, co se Vám může stát?“

„Co?“ tázala jsem se.

„Vaše dítě mohou bolševici před Vašimi zraky rozsekat na kusy, Vás znásilnit a pak zabít!“

Odvětila jsem: „Připouštím, že by se to mohlo stát. Ale nade mnou a mým dítětem bdí všemohoucí Bůh a ten nás bude chránit i na frontě proti bolševikům! A já přece za ním pojedu, neb vím, že by bez mé pomoci zahynul a já bych si to celý život vyčítala. Musím to udělat právě pro ty výčitky svědomí, které mě neúprosně již nyní popohánějí: Jdi, spěchej a neotálej ani minutu, abys nepřišla pozdě!“

To byl neúprosný povel vyšší moci, proti němuž jsem byla bezmocná, i kdyby mě to mělo stát hodně útrap. A to nevyzpytatelné svědomí se nemýlilo, neb kdybych přijela o čtvrt hodiny později, přijela bych pozdě!

„Provázej vás Bůh,“ řekl mi ten lékař na rozloučenou.

Když jsem přišla domů, viděla jsem, jak i chudák malá E~ spoluprožívala tragédii! Jen na několik hodin jsem se vzdálila, a ačkoliv dítě jedlo včas, přece ho byla polovička na tvářičkách. Dívalo se mne vpadlýma, ustrašenýma očima!

Tento dopis by se velmi prodloužil, kdybych vypisovala podrobnosti všech útrap! Stačí připomenout, že již v Rostově na Donu nemohla jsem nikde koupit Nestlé a dítě mřelo hlady. Udělaly se jí tři velké vředy na tvářích a na nose. Také měla horečky! A to vše utrpení měla proto, že jela za tatínkem, který ji opustil. Bylo mi hrozně, když v jedné stanici jsem z okna vlaku viděla asi tříměsíční dítě — drobného, kostlivcovitého stařečka — u prsu hladové a vyhublé matky. Tenkrát tam totiž nebylo tak precizní rozdělování potravin pro obyvatelstvo, jako máme my nyní tady na lístky, a chudý člověk mohl snadno umřít hlady. Nikdy v životě jsem se tak horoucně nemodlila k Bohu jako tenkrát: „Pane na nebesích, zachovej mi při životě mou malou E~ a dej, ať najdu nezraněného a nezmrzačeného Karolénku!“

Nejpřísnější vojenský generál, který kontroloval lidi přijíždějící na frontu — a říkalo se o něm, že nepropustí žádnou ženu —, mne nechal pokračovat!

Pak při zpáteční cestě se ostatně i dozvěděl vše o mém heroickém podniku. Když viděl, že vezu Tebe zpět, byl dojat, tiskl mi ruce se slovy: „Jakživ jsem neviděl takovou ženu a tak velikou lásku,“ a přál mi vše dobré do budoucího života.

Ovšem svízele osmidenní cesty na selském voze po ruských „silnicích“ — ve žhavých kozáckých stepích u Jekatěrinodaru — stávaly se pro malou E~ přímo hrozivé. Dítě bylo velmi nemocno! Navíc jsem se každý večer — při zastávce o západu slunce — dozvídala, že vojenský štáb zase nám před nosem ujel. Až jsem se na sklonku jednoho takového dne dala do horoucího pláče: „Bože můj, rci mi, co mám dělat? Pojedu-li dále, dítě zemře! Zůstanu-li, táta zemře!“

Takto plačící, ujala se mě mladičká kozačka! Zavedla mě ke své babičce, která mě pohostila a poskytla mi možnost vykoupat dítě i sebe a usnouti na posteli jako člověk. Ráno obdarovaly mě ještě na cestu a babička udělala křížek na čelo s přáním, abych Tě nalezla.

A, světe div se, ještě téhož dne zastihly jsme hlavní štáb! Ale také chystaný odjezd kolony o dvě stě vozech na frontu, s níž měl´s jet v jedenáct hodin večer do boje i Ty. Je Ti víc než dobře známa dramatičnost té chvíle, kdy věc se měla tak, že nejet v onen okamžik na frontu, znamenalo dezerci a trest smrti. Ani šéf generálního štábu neviděl žádné východisko z té situace, která nakonec přece jen — díky mému zasazení se o Tvé osvobození — dopadla příznivě. A to vše se navíc odehrávalo v době, kdy jsi byl již nemocen tuberkulózou, aniž jsme to Ty anebo já věděli!

Jakmile jsme dorazili domů, rovnou jsi ulehl do postele a poležel sis pěkně dlouho. Sám jsi později řekl, že rentgenový snímek plic z roku 1923 objevil pleuru, přirostlou k žebrům! Tož, nebýti mého „šíleného“ podniku jeti za Tebou na frontu třebas i s dítětem, zemřel bys onoho roku 1918 na Donu. Kdyby ne od střely na bitevním poli, tak jistojistě tam někde v nemocnici na tbc! Neb nikdo mimo mne nemohl Ti posloužiti takovými znalostmi a takovou péči, která určitě uzdravuje.

Jen si spočítej pěkně po pořádku, kolik dobrých skutků jsem já učinila pro Tebe, a sečti ve svém svědomí, čím Ty ses mi za to odplatil. A nemysli, že nebudeš před Bohem účtovat! Zde v blázinci mám nejlepší příležitost pozorovat, co se stane s lidmi, kteří plivají Bohu do tváře. Naplňuje mě např. neochvějnou vírou ve Všemohoucího skutečnost, že jedna osoba, která bránila mému snažení dostat se k prezidentu — která tím zradila TGM —, skutečně zešílela a je zde v ústavu coby beznadějný případ. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě! A navíc, když si vzpomenu na ten sen v Oděse o Tobě, že jsi stál přede mnou, nepoznávals mě, a přitom jsi strašlivě naříkal: „Ona (to jest já) mě nemá ráda, ona mě nemá ráda!“ je mi těžko, poněvadž je mi Tě předem líto. Když někdo svévolně roztoči kolečka osudu, pak již nemůže je sám zastavit!

Pro nedostatek času trvalo mi tak dlouho, než jsem tento dopis dohotovila, až je tu prosinec. Proto již přeji radostné Vánoce ve zdraví S~, E~ a Tobě! S~ a E~ mnoho líbám!

Kateřina

(v Praze, 1. prosince 1943)

Milá N~!

Mně na penězích vůbec nezáleží! Nikdy v životě jsem nebyla hamižná, a kdybych mohla, dala bych Ti je všechny.

To, co Tys pro mne udělala, se vůbec nedá penězi zaplatiti! Tys mi vrátila ukradený život čili vrátilas mi právo žít tváří v tvář hrozící brzké smrti, neb tamty útrapy bych jistě dlouho nevydržela. A dobře jsi tak udělala i pro sebe, neb jinak lidé by říkali: „Ta N~, od ní kus dále, neb její máma zemřela v blázinci.“ Tobě, stejně jako mně musí záležeti na mé rehabilitací — že jsem nikdy bláznem nebyla a že jsem se jen stala obětí žárlivé a podlé Mařeny, která tátu k tomu prachsprostě donutila.

A konečně, zase se činím, abych měla vlastní vydělané peníze. Mnoho peněz! A určitě je míti budu! I když stůňu, i když Ti zrovna nepíši, nezahálím. Pracuji nejintenzivnějším vypětím ducha! A ani tentokráte se mi raději neposmívej, abys pak sama před sebou nemusela se mnoho stydět. To není, milá N~, výčitka, ale jenom přátelská rada! Vždyť my si dost rozumíme, není-liž pravda?! A až ty peníze budu míti, pak koupím Ti za Tvoji skromnost, šetrnost a odříkání, co budeš chtíti. Budu Ti štědře spláceti svůj věčný dluh lidskosti!

Zatím buď dobré mysli a budeme dělat, co se za daných okolností dělat dá. Své sestře E~ naprosto nemusíš ničeho závidět! Co ona má jen starostí a trápení?! Stále je přepracovaná, věčně nevyspalá, uhoněná jak pes! Nechtěla bych být v její kůži. Zaplať Bůh, že jsem již bez manžela!

(v Praze, nedatováno)