Karel S~ sám uvádí, že naše spolužití počalo 1. září 1916.

Už 1. listopadu nechal se Karel znenadání přeložit do vesnice Klein Liebental asi třicet či více verst od Oděsy a říkal mi, abych k němu nešla, neb prý ani to nenajdu — a pak, že je to dálka a nepohodlná cesta. Ale tak asi v polovičce listopadu náhodou mě napadlo jet se k němu přeci podívat.

Vypravila jsem se z domu před šestou ráno, jela městskou elektrikou na konečnou stanici a pak ještě jiným spojem k nejbližší vesnici. Nato šla jsem asi sedm verst pískem a dokonce musela jsem jet na loďce přes liman v husté mlze. Když jsem našla lazaret, ve kterém Karel pracoval, nechala jsem si jej zavolat.

Velmi mě překvapil a polekal jeho nadmíru bledý obličej! V prvním okamžiku měla jsem za to, že ho pojal vztek, že jsem k němu přišla. Jelikož nechápala jsem, čím bych se provinila, bylo to pro mě velmi trapné. Jenže taková smrtelná bledost, vyvolaná hněvem či úzkostí, obyčejně za chvíli mizí, ale u něj zůstávala pořád stejná. Teprve po chvíli jsem tedy pochopila, že on asi tak špatně vypadá a ne se zlobí na mě.

Příčinu toho zvěděla jsem až o pár let později v Čechách! Byla to lehčí kapavka od mé přítelkyně L~, která na jaře 1918 dostala syfilis a na konci ledna 1919 už měla zánět ucha, oka a nosu. Co je s ní dnes? Nevím! Možná, že už nežije?!

Byl velmi rád, že jsem přišla. Pohnulo ho, že se našla žena, která při mrazu dvanáct až patnáct stupňů podnikla obtížnou cestu, jen aby se na něj podívala. Kde je láska, tam je rozhodnutí, síla a nezlomná energie překonávat překážky! Za tři hodiny spěchala jsem zase domů. Tamní Němci si mysleli, že zůstanu aspoň přes noc, abych si odpočala, ale musela jsem zpět, abych nepoplašila doma služku a nájemníky, kteří nevěděli, jestli já spím či jsem umřela, když je v pokoji tma a zavřeno. Ještě všichni spali, když jsem odcházela.

Karel samou radostí nechal se ještě 20. listopadu přeložit zpět do Oděsy. Ani nečekal do 1. prosince! Ačkoliv jsem ho prosila, aby se nastěhoval ke mně, on, aby zatajil svoji nevěru, musel si najít nevytápěný byt — v ruských mrazech, které tenkrát sahaly až ke třiceti stupňům — a vyčkati tam, až bude pohlavně zdráv. Tolik jsem ho prosila, aby přišel alespoň o Vánocích! Nakoupila jsem všeho, čekala jsem ho. On ale říkal, že nepřijde. A taky nepřišel! Nemohla jsem rozluštiti, jaká se to s námi děje hádanka?! Co v tom je? Spoléhala jsem se na Boha a čekala, co bude dál.

Nikdy jsem se nezajímala o hádání budoucnosti, ale o půlnoci před Novým rokem 1917 jsem si ze samých rozpaků umínila, že jen jednou spálím zmačkaný papír, a jestli se mi nic neukáže, že více již hádati nebudu. Ale k mému velikému údivu, uviděla jsem ve stínu asi pětiměsíční dítě vzácných klasických tvarů, jak leží a má vyzdvižené ručičky a nožičky. Byl to tak okouzlující stín děťátka, že jsem se jím dlouho těšila. Zamyslila jsem se nad tím, neboť mojí otázkou bylo: „Bude Karel mým mužem?“ No, a tu najednou vidím to krásné dítko! Tak jsem ještě malou chvilku obracela tentýž papír a z jiné strany ukázal se mi Karel v srbské uniformě, v čepici, jak leží či spíše vstává z leže — ležel a hlavu měl vyzdviženou, kolena ohnutá. Nevěděla jsem, co to znamená, ale dospěla jsem k přesvědčení, že bude asi mým mužem teprve, až bude nejprve sražen k zemi, poražen či pokořen. Velmi mě to vše udivilo! Když jsem se pak stala matkou a nebyli jsme s Karlem ještě svoji, kolikráte jsem si na to hádání vzpomněla.

Když jsem zvěděla, že jsem těhotná s tak vroucně a poctivě milovaným mužem, byla jsem přešťastná, neboť jsem si říkala: „Jak je to krásné míti na cestě ještě jednoho Karolénka v miniatuře!“ Očekávala jsem totiž, že to bude syn.

Jakmile jsem to ale ráno oznámila Karlovi, ten mi povídá, abych šla na potrat!

Bylo to pro mě sice dosti nepříjemné překvapení, ale co nejlíbezněji jsem se k němu přivinula a říkala mu: „Jaký by to byl hřích, naše první děťátko lásky dáti ze zbabělosti před povinnostmi zavražditi.“ Říkala jsem mu ještě, že by to byl zločin, kdybychom my — dva mladí a zdraví lidé s dosti snesitelným postavením — odmítli vychovávat své dítko. A pak jsem mu taky říkala, že u normálně vyvinutých lidí dítko jest největším bohatstvím a štěstím. A dál už si ani nemůžu vzpomenout, co všechno jsem mu tenkrát kladla na srdce.

Nato on políbil mi ruce a povídá: „Odpusť, máš pravdu! Budu se snažiti býti mu co nejlepším otcem, i kdybych musel zametat ulice. Budu to dělat jen, abych uživil to dítě.“

Vrátím se ještě k Novému roku!

Pracovala jsem tehdy ve velkém lazaretu Červeného kříže. Bylo to blízko, jen přes Chrámové náměstí. V šest hodin večer 1. ledna 1917 moje služka P~, poctivá starší ženská, vzkazuje, že přišel Karel, že je churavej a tak jaksi vypadá provinile — že prý si ani netroufá lehnouti na postel, ač má velkou horečku. Ona mu odestlala, aby si lehnul, a sama běžela ke mně.

V lazaretu byla právě vojákům pořádána novoroční slavnost. Byly to děsné chvíle stesku a smutku ubohých raněných. Hrála hudba, zpívalo se a ti ubožáci plakali jak děti, že jsou od rodiny tak daleko a ani nevědí, jestli své drahé ještě kdy spatří. Obzvláště dva pacienti byli ti nejubožejší! První byl jakýsi jednadvacetiletý mladík, nadaný na housle — právě ukončil konzervatoř. Jediný syn svých rodičů! Nyní postrádal levou ruku až za loket. Ubohý! Jak asi musela se trhat na cucky jeho duše při zvuku hudby?! Druhý byl starší muž, otec několika dítek, který byl slepý. On se při každém převazování ptal doktorů, kdypak už bude vidět. Říkali mu, že za měsíc či dva, ale bohužel viděla jsem, že místo očí má jenom jakési červené střepy v očních důlcích. Ten teprve trpěl!

Právě všechny ty hrozné rány, které jsem ošetřovala těm nevinným obětem, vnukaly mi nezlomnou energii, abych byla Karolénkovi andělem strážným a abych dávala pozor, aby se nedostal do nebezpečí. Anebo ještě lépe abych svým vlivem se přičinila, aby on byl přeložen na bezpečné místo, neboť mým heslem bylo: „Dokud jsi zdráv, jsi bohat a šťasten! Budeš-li mrzákem, od státu dostaneš zrovna jen tolik, abys šel žebrotou!“ Vždyť já sama jsem na vlastní oči viděla stovky a stovky mladých ubohých hochů-invalidů, kteří si ani netroufali jet domů, aby nezarmoutili své blízké, a tak chodili v mrazech po žebrotě. Pukalo mi srdce lítostí nad těmi ubohými hrdiny otčiny!

Pospíchala jsem tedy domů! Karel ležel na posteli rozpálen horečkou. Měl čtyřicet stupňů! Byla to asi chřipka, přitom on ale dál chodil na službu. Byl tehdy v tom směru až příliš pilný.

Z toho provizorního, nevytápěného bytu přestěhoval se pak Karel k dr. D~, kde dříve bydlel. Tam byla sice též zima, ale aspoň již bydlel takřka u mě. Ovšem 26. února, po dlouhém těžkém přemýšlení, dospěla jsem k názoru, že žíti ve věčné hádance nějaký polovičatý život déle nemohu. Ještě přede mnou měl totiž Karel známost s jistou telefonistkou, kterou, říkal, má „stále svým způsobem rád“. A když ke mně přicházel, to mi ještě intimní věci, které s ní měl, vyprávěl. Bylo mi to tolik líto, že jsem se právě dne 26. února 1917 rozhodla se s ním definitivně rozejít.

Umínila jsem si, že mu řeknu, že se mi to jeho chování vůbec nelíbí a že, ačkoliv mám ho tolik ráda, bude moudřejší a poctivější, když se nyní rozejdeme, než takhle to táhnout. Vždyť kdybychom jednou měli děti a já s ním byla citově ještě více srostlá, bylo by pak pro mě mnohem bolestnější, kdyby mě nechal. Napsala jsem mu: „Když máš tu dívku tolik rád, tož se s ní ožeň! Ale, prosím tě, víc už ke mně nechoď. Přetrpím to a rozhodně to bude lepší, než abys mě jednou opustil i s dětmi. Vím ze zkušenosti, jak těžce se žije bez tatínka, a nechci, aby tak jednou trpěly i moje dítky. Myslíš-li, že já bych byla pro Tebe lepší, musíš tu dívku nechat a být mým věrným a hodným mužem!“

Poslala jsem mu to rozloučení, neb skutečně jsem očekávala, že se rozejdeme.

Karel byl však velmi dojat po přečtení toho lístku! Poklekl přede mnou na kolena a neobyčejně vroucně ke mně promluvil. Zapřísahal se, že prý uznává, že jsem nejlepší člověk, kterého kdy potkal a kterého by sotva ještě kdy našel v životě, že mi bude nejhodnějším mužem, že mě do smrti neopustí a že hned zítra v deset hodin půjdeme se do kostela vzít.

Podal mi ruku, ale já jsem na ni ani nepohlédla! Myslela jsem si, že, když při mé dobrotě mohl míti ještě jednu dívku, dělá si ze mne legraci a že, kdybych já mu podala ruku svou, on by s posměchem vyprskl: „Á, tak Vy jste mi to tedy uvěřila?! Cha-cha-cha!“ Hoši jsou toho schopní!

Ale mýlila jsem se tenkrát, neb on to myslel upřímně! Vyhrkly mu slzy, podruhé mi podal ruku a řekl: „Vy mi snad nevěříte? Ne, Katušenko, je to pravda, co povídám! Uznávám, že jen Vy jste ta, která mi může poskytnout lásku a štěstí.“

Vzápětí mi políbil ruku a v tomto vypjatém, osudovém okamžiku mi rychlostí blesku vytanulo na mysli: „Co by se stalo, kdybych já tak zítra měla nové příjmení S~ová?“