Matka Tereza

Nebylo nikoho, kdo by byl více ekumenický či více ctěný světem a evangelickými vůdci, než Matka Tereza, zakladatelka “Missionaries of Charity,” a také jejich ředitelkou až do své smrti v září 1997. V říjnu 1994 obdržela U Thantovu “Peace Award.” (U Thant je Buddhista). Tato cena byla předána vedoucím Hinduistů a OSN guru-em, Sri Chimnoy v Sant Gregoriu, konvent “Missionaries of Charity” v Římě, v uznání “neúnavné službě lidstvu” Matky Terezy. (Christian News, October31, 1994)... Celý svět zná její obětavou práci a obdivuje ji za pomoc opuštěným a zpustlým lidem ulic Kalkuty a kdekoliv jinde, kde se o ně mohla starat. Ale tragedií je, že tito ubožáci odcházeli z čisté postele přímo do věčnosti bez Krista, aniž by jim kdo řekl o Tom jediném, který je mohl zachránit! Je to evangelium, které Matka Tereza, jako celoživotní Katolička, nikdy neznala! Občas říkala, že chce pomoci těm, které utěšovala, aby “se stali lepšími Katolíky, Buddhisty, Muslimy, Hinduisty .... prostě lepší v tom, v co oni věří....” Na kontrast od Bible, která varuje, že “Ježíš Kristus je pravým Bohem a věčným životem, .. varujte se modloslužebnictví!” (1 Jan 5:20-21). Matka Tereza každému - ať už jakéhokoliv náboženství - říkala: “Kterého Boha máte v mysli, toho musíte přijmout...” (Desmond Doig, Mother Teresa: Her People and Her Work, 1976). Dokonce i sekulární tisk se občas pozastavil nad její ekumenickou volností. Time Magazine položil Matce Tereze v prosinci 1989 několik otázek. Její odpovědi jsou velmi poučné: Time: “Vytvořila jste zde, v Kalkutě skutečnou změnu? Tereza: Vytvořili jsme podvědomí o chudých. Time: Kromě toho, že jste ukázala chudé světu, předala jste nějakou myšlenku, jak s chudými pracovat? Tereza: Musíte dosáhnout, aby cítili, že někdo o ně zájem má, a že jsou milováni. Oni jsou pro mne Ježíšem v přestrojení... Time: Co si myslíte o Hinduismu? Tereza: Miluji všechna náboženství...”

Přirozeně, člověk se zamyslí nad tím, jak chudý jeden musí být, aby se stal “Ježíšem v přestrojení,” a kolik peněz musíte mít, aby jste přestal být přestrojeným Ježíšem. Skutečností je, že ve chvíli smrti Matky Terezy, její organizace měla v bance miliony, které nebyly na chudé použité vůbec. Ovšem nejhorší ze všeho je fakt, že zabývala pomocí tělu, zatím co zanedbávala duše! Pastor John McArthur navštívil Matku Terezu v Kalkutě v srpnu 1988, a na rozdíl od Leightona Forda a Billy Grahama oznámil toto: “Dali jsme ji otázky, které by ukázaly její spirituální stav. Její odpovědi byly skličující:” Miluji a respektuji všechna náboženství” .... nemyslitelná odpověď ve světle pekelnosti indických hlavních náboženstvích. “Všichni mí lidé umírají nádhernou smrtí.” nám řekla. Jsem si jistý, že Matka Tereza dává umírajícím falešný komfort.(Masterpiece, Winter 1988).

Nikdo nezpochybňuje upřímnost Matky Terezy, nebo ryzost velkých osobních obětí, které přináší. Přesto existují skličující fakta i v lékařsko/praktické sféře její služby. Veliký počet jejích bývalých pracovníků a i navštěvujících lékařů oznamuje, že pacienti nedostávají dodtatečné léky a že postele, nábytek i všeobecné podmínky nejsou vhodné jak pro nemocnici, tak i kliniku. Zprávy přicházejí od různých nezávislých pozorovatelů a zdají se být mimo veškeré pochyby. Jako jeden příklad, Mary Loudon, dobrovolník v Kalkutě, napsala svou zkušenost ohledně “Domu Pro Umírající,” Matky Terezy: “Můj první dojem byl jako všechny ty snímky, které jsem viděla z Belsenu (nacistický tábor smrti) a podobných míst, už proto, že všichni měli oholené lebky. Kolem žádné židle, jen rozkládací polní lůžka. Něco jako nosítka z První Světové Války.

Žádná zahrada ... žádná zeleň, nic. Pomyslela jsem si, “co je to?” Jsou to dvě místnosti, padesát až šedesát mužů v jedné, padesát až šedesát žen ve druhé. Příliš mnoho lékařské péče nedostávají. Nedostávají nic na jejich bolesti - kromě aspirinu .... pro bolesti, které doprovázejí terminální rakovinu......” (Christopher Hitchens, The Missionary Position: Mother Teresa in Theory & Practice, 1995).... Neobviňujeme Matku Terezu z nedostatku soucitu, nebo krutosti vůči pacientům. Jediným problémem je její římsko-katolická víra v to, že osobní utrpení pomůže k získání spásy! Ona sama to vyjádřila ohledně své vlastní spásy v 1993 na “Presidentské Modlitební Snídaně”: Jeden z nejnáročnějších požadavků na mne, je cestování po celém světě - a ještě s takovou publicitou. Řekla jsem Ježíši, “že když už nepůjdu do nebe pro cokoliv jiného, půjdu tam pro všechno to veřejné cestování, protože to mě očistilo a posvětilo a připravilo mně na cestu do nebe...”

Matka Tereza pouze vyjádřila římsko-katolickou doktrínu! Vatikán II. proklíná každého, kdo se odváží věřit, že nepotřebuje (jako dodatek ke Kristovu utrpení na kříži), trpět za své vlastní hříchy. Ještě dnes nosí někteří kněží a jeptišky žíněné spodní prádlo, dávají si kameny do obuvi, bičují se - a jinak se snaží skrze vlastní utrpení si zasloužit nebe. Chudobu a utrpení Tereza přirozeně neměla, a tak jej vyhledávala a i vytvářela jako přípravu na nebe. Zamyslete se nad následujícím příkladem: “Když dostaly tříposchoďový konvent s mnoha prostornými pokoji, odstranily sestry veškeré koberce. Vyhodily měkké matrace z oken a odstranily všechny pohovky, židle a záclony. Lidé ze sousedství to v úžase z ulice pozorovali... Nádherně konstruovaný dům se změnil v něco, co mělo pomáhat se stát svatým. Veliké pokoje se změnily na ubytovny, společné ložnice, kde stála postel vedle postele. Dokonce i topení nebylo nikdy v zimě zapnuté. Několik sester onemocnělo tuberkulózou během doby, kdy jsem tam žila...” (Hitchens, Teresa)...

Topení nebylo vypnuté pro nedostatek peněz. Matka Tereza měla na účtě miliony, a mohla by si snadno dovolit potřebné vytápění, nábytek a všechno to lékařské ošetření, které bylo potřeba. Přesto se obešla bez tohoto “luxusu,” vnutila stejná pravidla svým “Sestrám Charity,” a právě tak na své pacienty. Není pochyb o tom, že právě tak, jak ona doufala, že si vyslouží nebe skrze strádání a utrpení, právě tak chtěla pomoci svým pacientům tím stejným způdobem, který jim vnutila. Na stěně kalkutské márnice je nápis: “Odcházím dnes do nebe.” V římském Katolicismu je křest nezbytný pro spásu. Jeptišky Matky Terezy tajně “křtily” pacienty tak, že jim pokládaly mokrou látku na spocená čela a pronášely potichu magickou formulku která údajně odstraní původní hřích a umožňuje vstup do Božího království. Ovšem katolická nejistá cesta vede skrze očistec a další utrpení v plamenech, než se dosáhne nebe.

Matka Tereza: Šokující ztráta víry

Epocha

V třeskuté prosincové zimě roku 1979 přijíždí Matka Tereza, přezdívaná Svatá ze stok, do Osla, aby přijala nejvyšší ocenění – Nobelovu cenu míru. Přestože je venku tuhý mráz, má na sobě jen typické modře lemované sárí a sandály…

Ve svém projevu v Oslu mluví o tom, co se od ní očekává: „Je nepřípustné říkat, že milujeme Boha a nemilujeme svého souseda.“ Odsuzuje potraty a závislost mladých lidí na drogách na Západě. Nakonec prohlašuje, že nadcházející Vánoce by měly světu připomenout, že „radost v období svátků je opravdová, protože Kristus je všude – v našich srdcích, v ubohých lidech, které potkáváme, je v našem úsměvu i v úsměvech, které přijímáme.“ Přesto před třemi měsíci píše svému důvěrníkovi, duchovnímu Michaelu van der Peetemu: „Ale co se mne týče, ticho a prázdnota jsou tak velké, že se dívám a nevidím, jazyk se mi při modlitbě pohybuje, ale nemluví. Chci, abyste se za mne modlil…“

Staň se mým světlem

Obě zmíněná prohlášení Matky Terezy jsou v přímém rozporu. Zatímco první je typické pro ženu, kterou zná celý svět, druhé zní jako výrok z divadelního dramatu. Dávají nám nahlédnout do rozporuplné duše jedné z největších ikon minulého století, jejíž pozoruhodné skutky se zdají být neodmyslitelně spojeny s vírou v Boha. Nicméně její dopisy důvěrníkům svědčí o tom, že duše této pozoruhodné ženy je pustá země, odkud se Bůh vytratil.

Nová kniha, vydaná letos v září a nazvaná Matka Tereza: Pojď a staň se mým světlem, je složena z její korespondence důvěrníkům a představeným, psané během 66 let. Matka Tereza si přeje, aby mnoho dopisů bylo po přečtení zničeno, a jejich adresáty o to prosí. Přesto se zachovaly. Dnes je z nich jasné, že Matka Tereza většinu svého života v Boha nevěřila. Duchovní Brian Kolodiejchuk, který dopisy sestavil a knihu editoval, píše: „Necítila Boha ani v srdci, ani ve svátosti oltářní.“

Ztráta víry se datuje do období, kdy se Matka Tereza začíná v roce 1946 starat o umírající lidi na ulicích v indické Kalkatě. Do konce života už ji nenalézá. Ačkoliv na veřejnosti působí vyrovnaně, podle dopisů je ve stavu trvalé a hluboké duchovní krize.

Osamocení a mučení

Ve více než 40 dopisech, z nichž mnohé nebyly nikdy publikovány, si stěžuje na „absenci víry, tmu, osamocení a mučení“, kterým je vystavena. Přirovnává tento stav k peklu a přiznává, že pochybuje o existenci Boha. Je si vědoma rozporu mezi tím, co cítí, a tím, jak se chová na veřejnosti: „Úsměv je maska nebo plášť, který vše zakryje…“ Jednomu ze svých důvěrníků píše: „Mluvila jsem, jako bych ve svém srdci hluboce a něžně milovala Boha. Jistě si pomyslíte, jaké je to pokrytectví.“ Duchovní James Martin, autor knihy Můj život se svatými a editor jezuitského časopisu America, tvrdí: „Nikdy jsem nečetl v životech svatých, že by se někdo potýkal s tak velkou duchovní prázdnotou. Nikdo z nás nevěděl, že se tak mučila.“ To potvrzuje i Kolodiejchuk: „Četl jsem jeden dopis sestrám řádu Misionářek milosrdenství. Zůstaly stát jako solné sloupy. Tato kniha otevře oči mnoha lidem, kteří Matku Terezu znali.“

V Boha nevěřila, přesto měla Boha v sobě?

Kolodiejchuk tvrdí, že kniha rozhodně nechce Matku Terezu nijak poškodit nebo skandalizovat. Sbírá jen podpůrné materiály pro její svatořečení. Už je prohlášena za blahoslavenou, nyní je podle něj čas prohlásit ji za svatou. Sbírka dopisů prý poukazuje především na její hrdinství – tvrdě bojovala sama se sebou, a přesto neopustila náročnou charitativní práci.

Dva rozdílní uznávaní katolíci shodně tvrdí, že kniha je určitým mezníkem v církevní literatuře. Duchovní Matthew Lamb z univerzity Ave Maria na Floridě v USA si myslí, že je obdobou autobiografického Vyznání svatého Augustina, který líčí svůj dlouhý duchovní boj, než se dal pokřtít. Mnohem liberálnější James Martin říká: „Je to její duchovní poselství, možná stejně důležité jako její práce. Může to být také poselství lidem, kteří z nějakého důvodu pochybují. A víte, kdo to je? Kdokoliv! Ateisté, ti, kdo stále hledají, i věřící.“ Oba duchovní se shodují i v tom, že neschopnost Matky Terezy přijmout Boha neznamená, že by v jejím životě nebyl. Boží dar vidí v tom, že vykonává velkou záslužnou práci.

Místo nemocnic kláštery...

Mnoho ateistů ale tyto názory považuje za ironii. Britsko-americký novinář Christopher Hitchens, autor knihy Postavení misionářů, který ostře kritizuje práci Matky Terezy a je i autorem nedávného manifestu s názvem Bůh není velký, tvrdí: „Uvědomovala si jako kterýkoliv jiný člověk, že víra je výmysl lidí. Nezdařenými pokusy o znovunalezení Boha si jen sama pod sebou kopala jámu.“ Mimochodem – v kritice Matky Terezy, která se ale netýká její víry, není Hitchens sám. Spolu s mnoha jinými jí vytýká nedostatečnou péči o nemocné v domech jejího řádu, kritizuje její odmítání potratů a antikoncepce, ale i to, že z peněz, které vybírá, zakládá místo nemocnic katolické kláštery. Stejně tak označuje za problematické i její styky s diktátorskými režimy a Matku Terezu nazývá katolickou fundamentalistkou.

Nová kniha je nicméně vzácným životopisem, který může zcela změnit pohled na významnou veřejnou osobu. Klade si otázky o Bohu a víře, o energii, která žene člověka k velkým činům, a o věčnosti lásky, Boží i lidské. Zoufalé dopisy, které nejsou určeny veřejnosti, svědčí o pravdivém duchovním životě moderní světice.

12.2007

Matka Tereza - svätica či obyčajný fanatik

Lak odpadáva! Tajuplné pozadie blahorečenia matky Terezy

Matka Tereza bola už za života vydávaná a po smrti bola nedávno oficiálne vyhlásená za svätú. Príslušná cirkevná komisia podrobným prieskumom zistila, že menovaná viedla bezúhonný cnostný život a že jej pôsobením došlo aspoň k dvom zázrakom.

Okrem vatikánskej komisie sa však o životné dielo zakladateľky rehole "Misionárok lásky k blížnemu" zaujímali aj viacerí žurnalisti a tí našli na jej bielom sárí niekoľko tmavých fľakov. Osobitne markantnou sa ukázala dvojitá morálka, s ktorou táto katolícka svätuškárka hodnotila svet a ľudí. Pri každej príležitosti, napríklad, brojila proti rozvodom kresťanských manželstiev.

Ak išlo o dav prostých veriacich. V novembri 1995 sa osobne zamiešala do politického boja pri príležitosti referenda, pri ktorom sa mali Íri rozhodnúť, či majú byť povolené rozvody. (To si treba predstaviť: V roku 1995 neboli v Írsku rozvody povolené!). Tereza, hoci nebola Írka, ale Albánka, vyzývala národ, aby hlasoval Nie. Napriek klerikálno-konzervatívnej rušivej paľbe tento raz konečne zvíťazila v Írsku civilizácia a európske právo, čo aj výsledok hlasovania bol ohromne tesný: 50,3 percenta stačilo, aby si Íri vymohli právo na rozvod. Ako to zapôsobilo na matku Terezu? Skoro by sa zdalo, že to aj u nej vyvolalo podivuhodnú flexibilitu názorov. Za pár mesiacov po írskom referende dala interview americkému časopisu Ladies Home Journal, v ktorom sa vyjadrila k chystanému rozvodu princa Charlesa a lady Diany. Konzervatívna katolíčka, priateľka lady Di, preukázala pre dezolátnu situáciu plné porozumenie a povedala: "Bude dobre, keď bude po tom. Takto nebol ani jeden z nich šťastný." Pre bohatých, slávnych a mocných je rozvod prípustný!

Aj k prerušeniu tehotenstva mala vždy zreteľné slová. Raz povedala, že rodičom, ktorí uskutočnili potrat, by nezverila dieťa na adopciu. Pri preberaní Nobelovej ceny roku 1979 označila prerušenie tehotenstva "za najväčšie ohrozenie mieru na svete". S takýmito názormi rýchlo získala dôveru svojho najvyššieho šéfa, Jána Pavla II., ktorý spoznal príbuznosť duší a, samozrejme, osobitne cenil Terezou žitý a propagovaný stredoveký typ ženy.

Pôsobenie starej panej s občianskym menom Agnes Gonxha Bojaxhio sa však neobmedzovalo na moralínové kyslasté rady. V Indii založila celý rad nemocníc, veď chudoba jej ležala na srdci a považovala ju za bohom danú. No lekárska starostlivosť v jej nemocniciach bola úbohá. Americkí a britskí lekári viackrát upozorňovali, že sa tam nepodávajú prostriedky na zníženie bolestí, že strava pacientov je katastrofálna a že lekárske nástroje sa čistia len studenou vodou. Nato matka Tereza akoby neprítomná duchom zdôrazní, aké je to pekné, trpieť pre Pána … A tak mnohí sa nečudovali, keď raz vysvetľovala: "Je to vždy krásny obraz, keď vidím, ako biedni nesú svoj kríž. Ako umučenie nášho Pána, aj ich utrpenie je veľkým božím darom tomuto svetu." Smrť mnohých pacientov sa akceptuje v jej zariadeniach s fatalistickou ľahostajnosťou a v jednej márnici možno obdivovať nápis: "Ešte dnes prídem do neba!"

Britský spisovateľ Christopher Hitchens preskúmal život Jej Svätosti a vo svojej knihe The Missionary Position: Mother Theresa in Theory and Praxis (Misionárska poloha: Matka Tereza v teórii a praxi) vyslovuje názor, že "matke Tereze išlo v prvom rade o to, aby založila kult, ktorý vyzdvihuje význam smrti, utrpenia a podrobenia". Poukazuje na to, že modliaca sa sestra Tereza vidí aj v malomocenstve boží dar a prichádza k záveru, že nie je dobrodinkou ukrátených a trpiacich, ale osobitným božím bičom.

Pre svoju činnosť brala, kde sa dalo a nerušilo ju, keď peniaze pochádzali z pochybných zdrojov. 1,25 milióna dolárov prijala od podvodníka Charlesa Keatinga, ktorý okradol americké sporiteľne o 252 miliónov dolárov, čím poškodil najmä drobných sporiteľov. Pri procese vypovedala v jeho prospech a udala, že ho pozná a cení ako angažovaného kresťana a bojovníka proti pornografii. S čistým svedomím nevyhovela žiadosti štátneho zástupcu, aby vrátila dar, pochádzajúci z krádeže. A s hrdosťou poukázala na to, že veď nemá na starosti iba nemocnice, ale založila aj viac ako 500 kláštorov. Toľko bohumilých ustanovizní sa predsa nedá finančne udržovať z ničoho!

Cítila sa zaviazaná aj haitskému diktátorovi Jean-Claude Duvalierovi a v roku 1981 prišla na Haiti, aby osobne prevzala najvyššie štátne vyznamenanie. Slušne sa poďakovala milým príhovorom, v ktorom uviedla, že Duvalier a jeho žena Michele "milujú" chudobných, ktorí si ich za to tak "uctia". Samozrejme sa aj tu našiel malý darček, ktorý s vďakou prijala. Pri takýchto spoločenských kontaktoch neprekvapuje, že sledovala s nedôverou "teológiu oslobodenia" a podporovala stanovisko pápeža, ktorý ju odmieta a zatracuje.

Matka Tereza si takto koniec koncov svoju katolícku svätožiaru riadne zaslúžila a zbožšteniu starej ženy nestálo nič v ceste. Aleluja!

Matka Tereza opovrhuje ľuďmi a to jej zaručuje miesto medzi anjelmi

Bola váženou osobnosťou, po jej smrti prichádzali slová uznania zo všetkých vládnych palácov, pri prieskumoch mienky medzi mládežou sa vždy umiestni medzi prvými desiatimi vzormi: matka Tereza, "anjel chudobných". Potom čo v roku 1997 umrela vo veku 87 rokov, bola táto svetoznáma mníška v rekordnom čase vyhlásená za svätú. Pritom išlo menej o zázraky a dobré skutky ako skôr o tvrdú politickú kalkuláciu vatikánskych stratégov.

Matka Tereza je synonym pre praktizovanú lásku k blížnemu; aj mimo cirkevných kruhov sa považuje za dokonalú osobnosť, ktorej rehole používajú poukázané dary na najlepšie podporovanie najchudobnejších z chudobných. Tento jej obraz katolícka cirkev vždy cieľavedome využívala, aby zhŕňala body sympatií a peniaze. Pre svoju zdanlivú dôveryhodnosť a aktivity na sociálnych ohniskách sveta sa zdala predstavovať pravý opak škandálmi postihnutého Vatikánu, ako aj (nielen vo veciach ochrany pred otehotnením) čím ďalej tým svetu cudzejšie argumentujúceho pápeža. Jej svätorečením majú katolíci atraktívnejšiu a aktuálnejšiu identifikačnú figúru ako je svätý Nikodém alebo svätá Agáta.

Život matky Terezy vyzerá skutočne ako kariéra budúcej svätej z obrázkovej knižky. Vo veku 18 rokov vstupuje táto ako Agnes Gonxha Bojaxhiu v roku 1910 v Skopje narodená Albánka do rehole Loreto. Skoro ide do Indie a v roku 1946 už má svoju misijnú stanicu v štvrtiach chudoby v Kalkute. S pápežským povolením zakladá o štyri roky vlastnú rehoľu, rád "Misionárok lásky k blížnemu". Podnik rástol a darilo sa mu, dnes má na celom svete viac ako 400 filiálok. V sedemdesiatych rokoch z nej urobili médiá známeho "anjela chudobných", v roku 1979 dostala Nobelovu cenu mieru. Od tých čias bol jej rád nadmieru populárny a dary sa bohato sypali.

Od určitého času však správy médií, najmä z Anglicka, škrabú na obraze ukážkovej katolíčky. Jej zadubene konzervatívne postoje vo všetkých otázkach týkajúcich sa sexuality alebo rozvodov boli už dávno kritizované. Kým vtedy išlo o zásadné etické otázky, ktoré sú sporné, teraz sa dostáva do palebnej čiary rehoľa a jej praktická činnosť. Zo správ, ktoré sa čiastočne opierajú o výpovede bývalých spolupracovníčok rehole, vyplýva opovrhovanie, s ktorým pristupovali k chudobným misionárky lásky k blížnemu. Neprekvapí to toho, kto bral meno rehole vážne a reči jeho zakladateľky pozorne počúval. Matka Tereza nenechala nikdy nikoho na pochybách o tom, že jej záujem vždy patril v prvom rade životu po smrti a že svoje mníšky nikdy nevydávala za sociálne pracovníčky.

V jednej reportáži týždenníka Stern prichádzajú k slovu ľudia zo slumov v Kalkute a jednohlasne hlásia, že tieto misionárky - v protiklade k tomu, čo sa od nich očakáva - pre tamojších ľudí nerobia skoro nič. Na konkrétne žiadosti o pomoc reaguje rehoľa veľmi rezervovane; Pannalal Manik, narodený vo štvrti chudoby, viackrát nepochodil, keď od "anjela chudobných" pýtal podporu na bývanie. Stern cituje jeho slová: "Každý na svete vie, že sestry dostávajú a majú veľa peňazí. Ale nikto nevie, čo s nimi robia." A to je centrálny problém: čo sa vlastne deje s príjmami - darmi?

Je pozoruhodné, že rehoľa neodkrýva svoje financie, hoci to indické predpisy prikazujú. Aj v iných štátoch ostávajú financie pod zámkom, samozrejme aj v Nemecku. Ročné príjmy sa však odhadujú na sumu s trojmiestnym číslom v miliónoch. Pritom je správa rehole skoro zadarmo, lebo ju koná asi 4000 sestier a 300 000 neplatených čestných pomocníčok. Na prvý pohľad by to poukazovalo na to, že dary sa bez veľkých strát dostanú k bedárom. No čísla z Veľkej Británie (1991) ukazujú, že proti 5,3 milióna DM príjmov stojí len nepatrných 360 000 DM ako výdavky. Čo sa stalo s ostatnými miliónmi?

Presnú správu o tom rehoľa médiám odopiera. Na základe medzitým získaných informácií, ktoré možno považovať za isté, sa vie, že peniaze z bohatých zemí nejdú do chudobných zemí. Ak sa raz v nejakom štáte založí pobočka rádu mníšok, ktoré milujú svojich blížnych, musí sa o svoje financie postarať sama. Bývalé mníšky a spolupracovníčky vypovedali, že aj vecné dary sa hromadia a rovnako ako peniaze ani vtedy sa neposielajú do oblastí núdze, keď to darca výslovne prikázal. Ošiaľ šetrenia v organizácii matky Terezy vedie niekedy až k absurdným situáciám. V jednej newyorskej polievkovej kuchyni, vedenej sestrami (sestry vydávajú jedlo, ktoré predtým zorganizovali dobrovoľní pomocníci), nebolo raz chleba; pri nákupe sa naň jednoducho zabudlo a sestry sa zdráhali vydať na dodatočnú kúpu pár chlebov peniaze z vlastnej pokladnice.

Najviac peňazí rehole putuje do Ríma na osobitné konto u Vatikánskej banky. Nech sa tam s nimi deje čokoľvek - chudobným tohto sveta to nepomáha. Finančné machinácie matky Terezy systematicky odmietali pomoc svetským záležitostiam, a tak nedošlo ani k výstavbe eficientnej organizačnej štruktúry. Sestričky nedostávajú ani predbežné ani dodatočné školenie, mnohé pomocné zariadenia pracujú neodborne - a organizátorka toho celého je na celkový stav ešte pyšná: podľa Sternu vraj nazvala misionárky lásky k blížnemu "najdezorganizovanejšou organizáciou na svete".

Tento cynický postoj vedie nielen k tomu, že darované peniaze neslúžia zamýšľanému účelu; svedkovia opisujú na staniciach misionárok pomery svedčiace o opovrhovaní ľuďmi. Chorí na tuberkulózu nie sú izolovaní, injekčné striekačky sa riadne nedezinfikujú, zo zásady sa nepodávajú prostriedky na utíšenie bolesti. Podľa matky Terezy je bolesť "najkrajším darom nebies pre človeka", ktorý sa takto "môže podieľať na utrpení Krista"; Britské noviny Guardian pozorovali v hospicoch pre zomierajúcich len "organizovanú formu zanedbávanej pomoci".

Ako keby už to nebolo dosť, objavili sa najnovšie výčitky, že rád sa zaplietol do aktivít obchodovania s deťmi. Opäť to bol Stern, kto hlásil z Indie prípad, že tam mníšky zobrali jednej matke dieťa a sprostredkovali ho do Nemecka - bez toho, žeby sa adoptívni rodičia dozvedeli, že matka dieťaťa ešte žije a dieťa nedala preč dobrovoľne. Sprostredkovateľom v Nemecku je spolok pro infante; pre jeho praktiky ho kritizuje celý rad expertov pre adopciu. Treba pripustiť, že motivácia bola aj u misionárok aj u nemeckých pomocníčok v prvom rade idealistická: urobiť z týchto biednych pohančiatok dobrých kresťanov. Juristicky sa nedá zakročiť. Súd síce konštatoval, že "predpoklady na adopciu neboli riadne splnené", ale proti pro infante sa nedá zakročiť, lebo chyby … sa udiali v Indii.

Len na prvý pohľad môže prekvapiť, že mníšky sa môžu dopustiť aj falšovania listín. Ak súhlasia výpovede vystúpených misionárok, sú mladé ženy od prvej chvíle vystavené veľkému psychickému nátlaku, aký poznáme pri sektách a všelijakých ezoterických skupinách, kde všade často dochádza k zámernému rozrušeniu osobnej identity dotyčného. Medzi metódy patrí až do najmenších podrobností vypracovaný rozvrh dňa, málo spánku, cenzúra kníh a časopisov ako aj časté prekladanie medzi pracoviskami, aby sa nevytvorili okná do krajiny a nenadviazali medziľudské vzťahy. Vie sa, že pri takto upravených ľuďoch sa môžu etické zásady posunúť a na miesto údajnej služby bohu nastúpia svetské záujmy.

To platí aj o myslení matky Terezy. Jej kalkulácia bola ľahká: Všetko pre boha. Pretože však tento za celý život sa u nej ani raz nezastavil, zbierala peniaze a duše pre jeho zastupiteľský spolok, pre katolícku cirkev. Chudobní a chorí v Kalkute alebo inde jej boli predmetmi, s ktorými sa zaoberala kvôli bohu - možno aj preto, lebo na konci 20. storočia sa takto lepšie dajú zbierať dary ako misionárskymi výzvami, že spásu treba zvestovať aj neveriacim alebo chybne veriacim. Záujem o ľudí, o ich sociálne položenie, to nemala nositeľka Nobelovej ceny mieru nikdy na mysli. Lebo anjel chudobných vedel jedno celkom iste: len ak naďalej budú chudobní, ak bude veľa chudobných, ostane aj ona anjelom chudobných.

Ako sme povedali, starostlivosť matky Terezy platila životu po smrti, nie tu na zemi. Preto je celkom vhodná ako ukážka svätice, ale nehodí sa ako vzor zodpovedného konania. V jednom interview znalec indických pomerov Mark Lindley takto komentoval jej problém: Pre humanistu nemôže byť hlavnou úlohou poskytovať útechu umierajúcim; treba organizovať pomoc žijúcim.

Po prvý krát uverejnené v MIZ 4/99