Embedded Files
Životopis Sv. Rocha
Svatý Rochus se narodil roku 1295 a už od malička projevoval zájem o bezdomovce, chudé a nemocné. Kolem 20. roku věku opustil rodný domov a vydal se na cestu do Říma, kde chtěl pomáhat ostatním. Pro pomoc druhým obětoval vše. Nakonec se nakazil a sám přežíval na samotě. Když myslel, že jeho život je u konce, ucítil na své tváři něco vlhkého a teplého. Byl to psí čenich. Pes patřil pastýřům, kteří se k němu v období nemoci báli přijít. Pes byl jediný, kdo neměl strach a láskyplně a nezištně ošetřoval Rocha. A právě pes mu také vdechl zpět sílu do života.
Mezitím se ve Francii rozpoutala válka a když se Rochus se svým psem vrátil domů, byl obžalován ze špionáže a společně se svým psem uvězněn. Než ve vězení umřel, svěřil se knězi, kdo vlastně je.
Teprve po jeho smrti bylo vše uvedeno na pravou míru a Rochus byl oceněn za všechno dobro, které vykonal. O sto let později byl kanonizován.
Historie sochy
Socha se nachází na morovém sloupu, který je nejstarší sochou
v Nové Pace. Na sloupu se dále nachází Sv. Šebestián, Panna Marie, Sv. Jan Evangelista a Jan Nepomucký. Stáří sloupu se odhaduje tak kolem roku 1666, vystavení pak souvisí s morovou ránou, která v roce 1586 udeřila
na Novou Paku. Obyvatelé se modlili k Panně Marii, a nakonec morová epidemie ustala.Podle legendy za to může slib, který modlící obyvatelé Panně Marii dali, a to ten, že pro ni vystaví krásnou sochu.
Sv. Rochus
Morový sloup
Jak to vlastně doopravdy bylo...
Už je to mnoho let, co jsem tady na tom podstavci. Povím vám svůj příběh, který se odehrál v českých zemích ve třináctém století.
Byly to hrozné časy, ještě teď se z toho vzpamatovávám, zemřelo mnoho lidí, všude jsem viděl jenom samou bolest a utrpení. Zemřeli i někteří členové mé rodiny. Dokonce i můj pes Raťafák. Měl jsem ho opravdu moc rád. Od té doby jsem chodil světem křížem krážem a snažil se zaplnit prázdné místo po něm něčím jiným. Zkoušel jsem různá místa, dokonce ani střídání partnerek mi nepomohlo. Cítil jsem se zbytečný. Když tu jsem jednoho dne potkal ji. Janičku. Zahlédl jsem ji jen krátce. Byl zrovna veliký déšť, ona nesla čistá prostěradla do nemocnice. Jaký to šlechetný čin. V našem kraji totiž zrovna propukl MOR! Sledoval jsem ji, tak bedlivě až jsem přehlédl kočár, který se na mě řítil. Srazil mě. Když jsem se probudil, byl jsem v nemocničním pokoji a ona se o mě starala. Na první pohled jsme se do sebe zamilovali. Bylo to něco úžasného. Když přišla k mému lůžku, zapomínal jsem na všechny své bolesti. Sedávala u mě a povídali jsme si spolu kolikrát až do rána, o mé a její rodině, o práci v nemocnici, o psech. Byla mi blízká a já věděl, že je to ta pravá. Hned jak jsem se uzdravil, neváhal jsem a šel jsem pro kytici a prsten, neboť jsem měl hodně času nad vším dostatečně přemýšlet. Pozval jsem Janičku na večeři. K ničemu odvážnějšímu jsem ale nezískal odvahu. Po večeři jsem ji šel vyprovodit domů a když jsem byl před jejím domem, pozvala mě dovnitř. Souhlasil jsem. V jejím útulném bytečku jsem ji požádal o ruku. Jakmile řekla své “ANO”, strhla se citová lavina a děly se věci, o kterých tu radši teď nebudeme mluvit. Jedno ale říct mohu, stálo to za to. Důkazem je Rochus mladší. Prožívali jsme všichni tři krásná léta.
Založil jsem útulek pro zatoulané psy, Janička dál pracovala v nemocnici, kam jsem jí chodil občas vypomáhat, a morová nákaza se přestávala šířit světem. Jednoho dne však Janička přišla domů celá bledá. Den za dnem jí bylo hůř a hůř, až mě jednoho dne na tomto světě zanechala s Rochem mladším samotného. Lékaři mi oznámili, že stejně jako můj pes zemřela na mor. Rozhodl jsem se, že rozhodně nenechám zemřít na mor i svého jediného milovaného synka, a tak jsem se začal pídit po nějakém zázračném léku. Po několika měsících jsem si uvědomil úžasnou věc. Napadlo mě, že když se zdravý člověk dostává do pravidelného styku s nemocným v počátečním stádiu nemoci, je vůči nákaze imunní.
No, nakonec se stalo to, s čím jsem opravdu nepočítal. Zemřel jsem. Jsem tady na tom sloupu už řádku let. Po mé smrti mi totiž byly připsány četné zázraky, zvláště ty související s morem a infekčními nemocemi. Dokonce mě i svatořečili a stal jsem se patronem psů a invalidů. Co víc si přát. Škoda jen, že mi neudělali sochu v sedě. Bolí mě často nohy.
Kateřina Michálková a Petra Stříbrná v roce 2011/2012
Zdroje
Svatozář vyrobila Kateřina Michálková
Model vytvořila Petra Stříbrná
Fotografii vytvořila a upravila Kateřina Michálková za pomoci Kristiny Novotné
Modelem stála Petra Stříbrná
Page updated
Report abuse