Pastýřská madona

český sochař

BOHUMIL KAFKA

ŽIVOT

(* 14. 2. 1878 Nová Paka, + 24. 11. 1942 Praha)

Bohumil Kafka se narodil v Nové Pace roku 1878. V jeho rodišti se můžete setkat mimo jiné i s jeho významnou sochou Pastýřská madona, která je umístěna před gymnáziem a střední odbornou školou pedagogickou.

STUDIUM A KARIÉRA

Odborná sochařskokamenická škola v Hořicích

Uměleckoprůmyslová škola v Praze u Stanislava Suchardy a Akademie výtvarných umění u Josefa Václava Myslbeka

Spolek výtvarných umělců Mánes

členem Société du Salon d'Automne

profesorem Uměleckoprůmyslové školy

profesorem Akademie výtvarných umění

Bohumil Kafka studoval na Odborné sochařskokamenické škole v Hořicích, dále na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u Stanislava Suchardy a na Akademii výtvarných umění u Josefa Václava Myslbeka (1898-1901). Od roku 1898 byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes. Po asistentské práci v ateliéru u Suchardy (1901-04) pracoval v Paříži, kde se také v roce 1906 stal členem Société du Salon d'Automne. V roce 1916 byl jmenován profesorem Uměleckoprůmyslové školy a roku 1925 profesorem Akademie výtvarných umění.

DÍLO

Tvořil v duchu secese a symbolismu.

Vedle své volné tvorby vytvořil mnoho dekorativních prvků fasád, bust, soch a pomníků.

Raná Kafkova díla (Mrtvá labuť, Ruina života) a zvláště ta z pařížského pobytu (Hasnoucí hvězdy, Mumie, Šílení) patří k nejhodnotnějším projevům českého secesního symbolismu. Vyniká zvláště socha Somnambuly, jejíž stavba se vymyká dřívější tradici prostorové kompozice. Postupně však silný expresívní výraz přešel do klidnější polohy, díla byla plošnější a silněji svázaná se secesním dekorativismem.

Ve své další tvorbě se Kafka už nevyrovnal s moderními podněty novoklasicismu; v posledním období se vrátil k již překonané realistické tradici v Myslbekově duchu (pomník Jana Žižky na Vítkově) a jeho tvorba ztratila svou dřívější aktuálnost. Žižkův pomník ovšem vznikal za pohnutých okolností v době okupace a byl po částech ukrýván. Teprve po válce, už po Kafkově smrti, došlo k jeho osazení. Je pozoruhodný tím, že jde (podle statistik UNESCO) o největší jezdeckou sochu svého druhu na světě.

PŘÍBĚHY

Vesmírná madona

Žila kdesi ve vesmíru na neznámé planetě, na neznámém místě. Jako by se tam zastavil čas, nic nestárlo, vše bylo krásné, čisté. Kolem dokola voňavé jehličnaté a husté listnaté lesy, které střídaly rozkvetlé louky plné čmeláčků a včeliček. A kdo tam žil? Žena jménem Madona... nebyla obyčejná, přátelila se s jasnými hvězdami, měsíčným prachem a s Mléčnou dráhou často chodívala na kafe. Ráda se mazlila s okřídlenými beránky, kteří jí pomáhali s uklízením celého vesmíru. Jednou se dívala z rozkvetlé, ránem vonící zahrady do dáli, jak si duha češe své dlouhé barevné vlasy. Najednou se na obzoru objevila malá postavička. špinavá od hlavy až k patě a velice unavená. Madona k ní hned přiběhla, vykoupala ji a dala spát. Vzala dítě jako své vlastní, naučila ho spoustu užitečných věcí. Děťátko ji mělo velmi rádo a ve všem ji poslouchalo. Zalévalo květiny na zahradě, pomáhalo duze upravovat její barevné prameny, zajíčkům, veverkám i srnkám dávalo dobrou noc a sovám přálo hodně moudrosti a žádné starosti.

Madona se každý den pečlivě starala o náš svět, posílala beránky, aby vymetli špatný vzduch, a občas jim do batůžků přidávala konev vody. Zanedlouho duha rozsvítila svět sedmi barvami. Hlídala také planety, aby se nesrazily a aby se naučily samy o sebe postarat. Kometám a hvězdičkám dávala do ocásků více světýlka a sluníčku přidávala teplo. Od rána do večera dohlížela na celý vesmír i na svou malou planetu a dítě. To už ji dvakrát přemlouvalo, aby se nebála a pustila ho s létajícími beránky podívat se na Zem. Napotřetí se mu Madonu podařilo přesvědčit.

Vzlétlo s beránky do vesmíru přímo k planetě Zemi. Bylo velmi zvědavé a tak rozrušené z tolika lidí, co tam chodili, a z takových srandovních krabic, které jezdily všude po zvláštně šedavé cestě.... Drželo se beránka jako klíště, chtělo mu něco ukázat a vtom... Spadlo. Letělo vzduchem a dopadlo na padák. S ním se sneslo až úplně na zem, na louku. Nebyla tak čistá ani voňavá. Byla tam skládka, nedaleko silnice. Dítě nevědělo, co má dělat. Mělo ohromný strach a byla mu zima. Začalo brečet. Madona ho uslyšela. V tu chvíli ji něco napadlo, něco, na co by nikdy předtím ani ve snu nemyslela. Věděla, že nesmí na Zem, ale nevěděla proč. Na dítěti jí moc záleželo, víc než na sobě. Vzala s sebou pár beránků, kteří ji snesli až k dítěti. Ale co to? Beránci už nemají křídla. Jak se dostanou domů? Na svou planetu?

V té době se lesem potloukal mladý chlapík a cosi hledal. Když spatřil Madonu, přestal hledat, chvíli obdivoval její krásu a vykročil k ní. Přisedl si a vyptával se. Madona mu převyprávěla celý svůj dlouhý příběh. Chlapík pomalu vstal a v domnění, že je Madona blázen, něco prohodil, rozloučil se a radši odešel. Madoně se chlapík také zalíbil, seděla na louce dál, dívala se na dítě, které drželo ovečku, a vzpomínala na tu krátkou chvilku s pohledným chlapíkem. V tu chvíli za nimi z čistého nebe uhodil blesk a všichni se proměnili v sochu.

Od té doby už vesmírná madona není, je to jen socha s beránky, dítětem a zamyšlenou dívkou, kterou lidé pojmenovali Pastýřská madona. Komety a hvězdičky si snaží udržovat své světýlko a sluníčko své teplo. Beránci si skoro každý den připomínají překrásnou, milou a hodnou Madonu v té době, když na obloze uklízí nečistoty z vesmírné nicoty.

Nešťastná Madona

Sedím na louce. Na právě posečené trávě. Slunce svítí a právě vyvedená mláďata se snaží dohonit pyšně pochodující matku. Je jaro. Pro mnoho lidí optimistické roční období, ale co je na jaru tak úžasného? Prší, sněží, slunce svítí a krutý vítr zmítá koruny stromů. Co je na tom veselého? Jistě, můžete podotknout : "Jaro je život." Jistě, dává život mnoha mláďatům, ale za jakou cenu? Že jejich rodiče jsou zase o něco starší a že jejich prarodiče třeba již vůbec nežijí? To je to všemi opěvované jaro? To je to všemi opěvované roční období? V mém nitru však jaro probouzí jiné emoce : smutek, bída, nešťastná láska. Ano, kvůli jedné májové noci . Kvůli jedné noci pné lásky a vášně. Kvůli chvíli štěstí mě bude po celý zbytek života provázet osamění, posměšné pohledy lidí a pochmurné myšlenky proudící z mého nitra.

(v mysli)

"Až se narodí, utopím jej. Stejně si žádný život nezaslouží."

(V tom se však ozvalo mé svědomí)

"Je to živý tvoreček a každá sebemenší dušička má právo na život."

"Bůh ti dal za úkol jej ochraňovat , ne zatracovat."

Madona: "Život? Život v bídě a nenávisti? To je opravdu život? To raději žádný!"

Svědomí: "Neměla bys mrhat darem, který ti Bůh svěřil do rukou, a vůbec, kdo ti dal právo rozhodovat o životě druhých?"

Madona: "Ten, který mi můj vzal."

Svědomí: "Obětuj svůj život svému dítěti a nebudeš ničeho litovat."

Madona: "Jak to můžeš s takovou jistotou říct?"

Svědomí: "Jsem tvé druhé já, zeptej se svých rodičů, myslím, že ti odpoví, že nebýt tebe, nepoznali by, co slovo ŠTĚSTÍ vůbec znamená."

Z výrazu ve tváři Pastýřské madony můžeme s jistotou poznat, že i madona si své životní štěstíčko našla, i když se zprvu zdálo spíše neštěstím.

Pastýřská Madona

Jednou jsem přemýšlela, odkud se tu asi vzala tato krásná socha. A kde asi vzala svůj název? Pastýřská madona. Celý den mě nic nenapadalo, byla jsem smutná, ale řekla jsem si, že nad tím budu přemýšlet i druhý den. A šla jsem spát.

Když jsem zavřela oči, hned se mi za nimi začal odehrávat příběh. Příběh plný napětí, kouzel a fantazie. Bylo to, jako bych byla jeho součástí. Ale teď už dost mluvení a šup k vyprávění!

Bylo už pozdě večer a unavená matka ještě krmila svého malého kloučka. Matka měla své dítě moc ráda a vždy ho bedlivě hlídala. Dnes však byla velmi unavená, a proto uspala malého a šla také na kutě.

Ráno se klučina probudil brzy, a protože si ho maminka nevšímala, rozhodl se jít na ranní procházku sám. Klouček sotva chodil, ale přesto prošel kolem louky plné oveček.

Když se maminka probudila a nikde neviděla svého malého synka, propadla panice. Vyběhla ven a hledala ho. Po chlapci však nebylo ani vidu ani slechu. Viděla jen rozlehlé louky plné ovcí a krásně kvetoucích rostlin a … vysokou skálu, na kterou se chlapeček pokoušel vylézt. Matka se k němu rozeběhla. Začala šplhat po kamení za synkem. Ale tato skála byla prokletá. Jen se matka dotkla svého syna, zkameněla ona, on a dokonce i ovečky, které se zrovna popásaly u paty skály.

Po deseti letech toto údolíčko zalila řeka. Socha zezelenala pod nánosem vodních řas. Po zhruba sto letech byla socha vytažena zpět na souš. Pod vodou ji našli potápěči, kteří hledali starověké město. Sochu pojmenovali Madona – protože jim připomínala sochy s Madonou a Kristem. A pastýřská, protože pod matkou s dítětem jsou ovce. Proto PASTÝŘSKÁ MADONA.

KDE NAŠI SOCHU NAJDETE

ZDROJE

knihy: SAYER.,Derek. Ottova encyklopedie A-Ž. Ottovo nakladatelství,

CHURAŇ., Milan a kolektiv.KAFKA Bohumil.Praha1998,ISBN 80-85983-65-6

mapa získána z www.mapy.cz

foto: vlastní