Madona s dítětem

Historie

Naši sochu zhotovil v 70.-80. letech Ladislav Zívr. Nejprve stála před novopackou radnicí, dnes však zdobí exteriér základní školy Husitská.

Naše příběhy:

Rubrika: Je to správné?

KDO S KOHO

V minulém příběhu jsme se ponořili hluboko do historie, ale dnes si vystačíme s 20. stoletím. Příběh, který vám tu teď překládám, ve mně vyvolává pocit děsu a bezmoci.

Bylo to hrozné! Zemřela mi sestra, kterou jsem tolik milovala, a z mého synovce se během tisíciny vteřiny stal sirotek. Po delších soudních tahanicích jsem ho dostala do péče, takže k mým dětem, devítiletému Michalovi a dvouměsíční Alici, přibyl sedmiletý Patrik. Snažila jsem se vytvořit harmonické prostředí a musím říct, že se mi to dařilo do té doby, než mě zasáhla další rána. Kluci mi jako obvykle pomáhali s koupáním maličké, najednou někdo zazvonil, Patrik šel otevřít a volá na mě: Annie, pojď sem.“ Ve dveřích stála naše babička, jak ráda jsem ji viděla, z našeho láskyplného objetí nás vytrhl Michalův křik. Myslela jsem, že jsem v hodně zlém snu. Malá nedýchala, okamžitě jsem zavolala lékaře, ale bylo příliš pozdě.

Trvalo mi hodně dlouho, než jsem se smrtí dcerky vyrovnala. I Patrik byl událostí zasažen, troufám si tvrdit, že měl Aličku moc rád a bral ji jako sestru. Jednou za mnou přiběhl a povídá mi: ,,Annie, myslím si, že Michal není tak hodný, jak se zdá.“ Pokárala jsem ho, že není hezké lhát, a poslala jsem ho učit se.

Po nějaké době jsem si všimla Michalových změn v chování. Byl velmi průbojný, ze školy nosil neustále poznámky za rvačky spolužáky. Myslela jsem si, že ho to přejde, přece je to kluk, říkala jsem si! Jednou jsme vyrazili na výlet na kolech, asi v půlce cesty jsme si udělali přestávku. Bylo nádherně, most byl slunkem rozpálen, nabádala jsem kluky, aby nechodili příliš k zábradlí, bylo vetché, neměla jsem z něho dobrý pocit. Kluci vedli vášnivý rozhovor, který se postupně stupňoval v hádku, najednou Michal povídá :,,Je mi jedno, co si myslíš, prostě jsi srab.“ ,,Možná jsem, ale lepší být srabem nežli vrahem.“ Zbystřila jsem. Michal se zle podíval, ale Patrik pokračoval dál :,,To s Alicí nebyla nešťastná náhoda a ti postřílení holubi…“ Nestačil dokončit větu, Michal se na něho vrhl. Snažila jsem se zasáhnout, ale najednou se zábradlí prolomilo. Instinktivně jsem sáhla po chlapcích, v každé ruce jsem křečovitě svírala jednoho. Věděla jsem, že oba neudržím, to vycítil i Michal: ,,Stejně pustí tebe, já jsem totiž její!“ Nemohla jsem už dále náporu vzdorovat, povolila jsem levou ruku…….

Kdo myslíte, že v ní visel? Patrik, nebo Michal? Čekáme na vaše odhady...

Tajemství Madony

Je noc. Měsíc se dostává do fáze úplňku. Co se to děje? Začíná mě ovívat lehký vánek a přestávám být tak zkamenělá. Mohu se hýbat!! Pohlédnu na uzlíček, co držím v ruce. Jemně se zavrněl. Dítě! Ale čí? Nechápu to. Procitla jsem i s miminkem. Dost, zanechám přemýšlení a půjdu toho rychle využít. Nedaleko koše najdu pohozený velký bílý plášť, zahalím do něj sebe i dítě a vydávám se na průzkum. Koukám do oken domečků, a protože to nikomu nevadí, usoudím, že jsem neviditelná. Tím lépe. Mohu se kochat, jak si malé či větší děti hrají, baví se s rodiči, rodiče je ukládají ke spánku, čtou jim pohádky. Nádhera! Z dětských pokojíčků čiší něha a láska. Nahlédnu taky do domovů, kde to tak není. Děti spí neklidně a budí se s nočními můrami a nikdo za nimi nepřijde, jsou tam samy. Rodiče na ně křičí a mlátí je. Nechápu, jak se někdo takhle může chovat! Jsem otřesena a tisknu tím více malé dítě k sobě. Zajímalo by mě, jaká jsem byla já? Určitě jsem měla děti ráda, ale měla jsem také svoje děti? Může být to maličké štěstíčko, co držím v náruči, mé? Projdu skoro celé město Nová Paka a s pocitem, že bych chtěla všechny děti chránit, chtěla bych, aby každé dítě mělo rodinu,ve které by mu bylo dobře, mě jakási magická síla dovede zpět na mé místo. Cítím, jak mi začínají tuhnout prsty u nohou a křičím:,, Ne,ne!! Ještě ne! Chci vědět, jestli to dítě v mé náruči je moje! Jestli jsem měla to štěstí porodit svoje miminko!“ Vždyť to je přece to nejkrásnější, co může žena udělat. Porodit své dítě, dát život dalšímu človíčku...Slyším, jak mi neznámý hlas v hlavě odpovídá.,,Ano, je to tvé dítě, tvé štěstíčko,které velmi miluješ.“ Zaplavila mě vlna lásky, tím větší, protože to děťátko je mé. Chtěla bych, aby každé dítě mělo od svých rodičů takovou lásku.

S těmito slovy zkameněla úplně s miminkem přitisknutým co nejblíže k tělu. O její měsíční procházce se nikdo nedozví, bude to její krásně tajemství.

Zdroj:

Infomace o historii sochy jsme získali od ředitele muzea v Nové Pace, Mgr. Roberta Radima Novotného.

Další zdroje:

http://mapy.cz/

http://cs.wikipedia.org/wiki/Ladislav_Z%C3%ADvr