Svatá Alžběta

Historie sochy

Socha svaté Alžběty vznikla ve 20. letech 18. století a je považována za nejstarší sochu Novopacka. Její autor – Matyáš Bernard Braun – se mimo jiné může pyšnit i známými sochami Ctností a Neřestí na Kuksu či sochami na Karlově mostě.

Je to světice, představena v královském rouše, udílející almužnu sedícímu mrzákovi, který je realisticky vytesán. Kdysi bývala socha umístěna u mostu přes Rokytku, dnes bychom ji však našli naproti Domovu seniorů v Nové Pace.

V jiných zemích, jako je například Německo, byla nejuctívanější sochou vůbec.

Víte že...

• • byla uherská princezna...

  • věnovala se péči o chudé...

  • nechala postavit špitál pro nemocné...

  • zemřela ve 24 letech...

  • po své smrti prohlášena za svatou...

  • na jejím hrobě postaven veliký chrám, kde jsou uchovány její ostatky...

  • vznikla o ní řada legend...

  • je jí zasvěcena gotická katedrála v Košicích a chrám v Budapešti...

  • u nás: Alžběta nejběžnější české jméno - řád alžbětinek s nemocnicí na Slupi...

  • je patronkou nemocnic, zdravotních sester, umírajících dětí, bezdomovců a světlušek (nejmladších skautek)...

Příběh o Sv. Alžbětě

Alžběta Bernardová

Před stovkami let osoba, kterou přibližuji, byla velmi populární a všichni k ní vzhlíželi. Byla něco jako matka lidu. Poprosila jednoho, v té době velmi uznávaného sochaře, aby ji zvěčnil. A tak jsem se narodila JÁ. Je samozřejmé, že nejsem úplně přesnou kopií Sv. Alžběty. Ale řekla bych, že ztělesňuji její krásu a moudrost.

Když jsem vznikla, umístili mě do takové malé vesničky. „Turisté“ se tam objevili sem tam, ale i tak se o mě krásně starali. Uctívali mě, denně mi k nohám nosili čerstvé kvítí a tak podobně. Bavilo mě pozorovat malé děti, jak si kolem mě hrají, zpívají si a smějí se. Dost často byly k smíchu.

Pak přišly zlé časy a museli mě přestěhovat. Odvezli mě sem. Sem do Nové Paky. Neříkám, že to tu je zlé, ale nelíbí se mi tu. Lidé kolem mě chodí, dost často si mě ani nevšimnou, přijdu si tu méněcenná. Bohužel už kolem mě nejsou malé děti, ale mám tu čest koukat na děti, které už dávno vyrostly z dětských kočárků. Dříve jsem se těm malým dětem vysmívala, ale teď se mi po nich stýská.

Pravdou je, že nedávno se tu objevila skupinka mladých dívek, které se o mě zajímaly. Potěšilo to mé kamenné srdce. Přece jen jsem nejstarší socha. Dvě dámy z jejich skupiny o mě projevily neobvyklý zájem. Byla jsem překvapena. Co asi chystají? Stále mi to vrtá hlavou, ale za tu dobu, co tu jsem, jsem se něco naučila…

„KDO SI POČKÁ, TEN SE DOČKÁ!“

Ovšem toto je jen jedna z mála situací, kdy se něco točí kolem mě. Jinak jsem tu sama. Chtěla bych se vrátit do své malé vesničky, do dřívější doby, kde ke mně lidé byli vždy uctiví, kde jsem cítila lásku, radost, vůni lesa a lučního kvítí. Ne jako dnes, kde v ovzduší ucítíte kouř z výfukových plynů a když kolem vás někdo projde, zjistíte, že se zaobírá jen sám sebou…

Příběh - PROKLETÍ

Lucie Licková

Znáte ten pocit, když jste pro někoho vzduch? Ten já mívám velice často. Lidé kolem mě chodí bez povšimnutí, mnohdy ani nevěnují jeden jediný pohled, natož aby věděli, kdo jsem a jaký je můj osud.

Bohužel dnes k mým nohám padají jen nedopalky od cigaret, ale pamatuji doby, kdy se mi dvořili pánové z širokého okolí. Ach, je to tak dávno, ale stále vše vidím v tak jasných barvách jako tenkrát. Ale vezmeme to hezky od začátku.

Jen někteří lidé mají to štěstí vyrůstat v bohaté rodině, být inteligentní a mít kousek krásy bohyně, ale já jsem jednou z nich. I přesto to není záruka rodinného zázemí. Jedno lidové rčení přece praví :

„ZA DOBROTU NA ŽEBROTU.“

Jednoho podzimního odpoledne jsem seděla za klavírem - jak romantické. Z klavíru se linuly tóny velkého mistra a kouzelnou atmosféru dokresloval ohnivý západ slunce. Z mého melodického světa mne vypudil náhlý křik. Přistoupila jsem blíže k oknu a věřte mi, myslela jsem, že zřím peklo. Z protějšího domu šlehaly hladové plameny prahnoucí po lidském štěstí. Bez váhání jsem seběhla schody našeho domu, ale náhle jsem se ocitla v nepřehledné situaci. Všude plno křiku a nářku. Najednou jsem upřela zrak na hořící dům a hle, co jsem spatřila, z hořícího okna křičel malý chlapec. Okamžitě jsem vběhla do domu v plamenech. Dusivý kouř mne nelítostně štípal do očí. Překonala jsem točivé schodiště. Skoro nic jsem neviděla a oheň se rychle šířil budovou. S vypětím všech sil jsem našla chlapce, popadla ho a vydala se nebezpečnou cestou zpět. Zdálo se to nekonečné, ale najednou jsem se ocitla venku na čerstvém vzduchu. Zatmělo se mi před očima a omdlela jsem.

Pak jsem se probudila v úplně cizím pokoji. Byl to zdejší klášter, do kterého mě uvrhla má rodina. I přesto, že jsem zachránila život malému chlapci, jsem byla nařčena ze spolků s ďáblem, neboť zdejší společnost nemohla uvěřit zázraku, který se stal. Já ani chlapec jsme neutrpěli žádná zranění.

Říká se, že každý dobrý skutek je po zásluze potrestán, a mě nezbývá nic jiného, než s tímto rčením souhlasit.

Prokletí – být sochou – neberu jako svůj trest, naopak jsem pyšná, že jsem tenkrát sebrala veškerou svou odvahu a vběhla do hořícího domu.

Teď, když už znáte můj příběh, mi možná věnujete pohled plný porozumění a já se tak nebudu cítit jako vzduch.

Zdroje:

informace získány osobně od ředitele muzea v Nové Pace od Mgr. Roberta Radima Novotného

web: http://cs.wikipedia.org/wiki/Alžběta_Durynská

http://mapy.cz (Nová Paka)

prezentace, příběhy a fotografie: Alžběta Bernardová, Lucie Licková