Suchardův dům - Svatý Jan Nepomucký

Dobrý den,

chcete-li se dozvědět něco málo o sv. Janu Nepomuckém, jste na správné stránce.

Čeká tu na vás poutavý příběh, který ve vás vyvolá pocit klidu.

V následujícím článku se dočtete něco málo z historie.

PŘÍBĚH JANA NEPOMUCKÉHO: Tomáš Dikoras

Píše se rok 2011. Přesné datum vám říkat nebudu, není důležité. Jedna věc, která se však v tomto roce odehrála, je mnohem důležitější, než se na první pohled zdá.

Jak už všichni víte, nastal rok 2011. Jedenáct...magické dvojčíslí, které je však úplně obyčejné. A nebo ne? Pro Jana Nepomuckého rozhodně magické je. V podvečer teplé, avšak větrné

noci, kdy si lehký větřík pohrával s letními listy stromů, se to stalo. Bylo to jako zázrak, jako náhlý příliv vln, které na písečné pláži malovaly mapy světa. Z nebe pomalým a táhlým krokem sestupoval zlatavě zářivý paprsek, který mířil přímo k soše Jana. „Jane, Jane Jane," ozýval se hlas, na němž bylo poznat, jak je silný a plný odhodlání. Z paprsku nikdo nevyšel. Klidný hlas se zastavil těsně před Janem. Chvíli vyčkával. Nikoho neslyšel. Jen vítr a praskání větviček. To asi lesní zvěř právě vyšla, aby se podívala na ten zázrak. A on se stal. Paprsek vjel do Jana. V tom okamžiku socha otevřela oči a měla v nich tu jiskru, tu, která vycházela z paprsku. Jan zamrkal. Hlavou však nezahýbal. Bál se. Vždyť se už pár let nepohyboval. Po vteřinách, které v tuto chvíli plynuly pozvolným tempem, se odhodlal. Vystoupil ze zděného výklenku, rozloučil se se svými nahými andělíčky a vydal se napospas osudu. Zvěř odběhla. Vrátila se tam, kde dávají lišky dobrou noc. Jan pokračoval. Nezastavoval se. Rozhlížel se po okolí Nové Paky. Nevěřil, že je stále tak krásná, jak si ji pamatoval. Za svitu půlměsíce, který se důstojně vracel z úplňku, vypadala novopacká krajina jako pohádková říše, ve které můžete najít vše, na co jen pomyslíte. Víly, skřítci, strachopudi a další jemná stvoření ho obklopovali a vítali. Byli rádi, když viděli úsměv na Janově tváři. Jiskra v očích se začala zmenšovat a Jan přesně věděl, co má udělat. Už nešel. Vznášel se těsně nad zemí a vítr pohrávající si s listy stromů si všiml jeho volného pláště, do kterého byl oblečen. Neváhal a zamířil přímo k němu. Plášť už nebyl svislý dolů, byl plný života a energie, takže se natahoval do všech stran a jeho divoké, nespoutané pohyby připomínaly rozpálený oheň, jež plane nad rozžhavenými uhlíky. Jan už byl namístě. Toto místo dobře znal. Větřík ho odnesl zpátky tam, kde strávil tolik let v možná úplném zapomnění. Andělíčci ho přivítali. Trochu se však otřásli zimou, jelikož vítr dával jasně najevo, že je i nyní v jejich přítomnosti. Jan se postavil na své místo a s hlavou vztyčenou pohlédl vzhůru. Paprsek se zmenšoval, až úplně zmizel. Vše bylo jako dřív. Pomalu svítalo. Jan si v duchu říkal: „Kéž bych i nyní za denního světla mohl viděl Novou Paku tak, jako tomu bylo tu kouzelnou noc v roce 2011."

ZDROJE: informace získány osobně od ředitele muzea v Nové Pace Mgr. Roberta Radima Novotného