Socha ženy - Zemědělství

Socha Zemědělství stojí na náměstí před Českou spořitelnou.

Kdyby lidé věděli, kdo a co všechno kolem nich žije, propukl by chaos. Myslím tím v téhle době. Protože všude kolem nás existují čarodějky a čarodějové, v lesích žijí skřítci a elfové, ale je jich málo a skrývají se. Dříve tomu tak nebylo. V dobách, kdy nebyla auta a lidé se myli jednou za týden, se o nadpřirozených bytostech moc dobře vědělo a lidé s nimi vycházeli. A odtud pochází příběh. Ten vám budu nyní vyprávět. Je o mé předkyni, která byla čarodějka stejně jako já. Byla to velmi mocná kouzelnice a v novopackém kraji, kde žila, ji každý znal a chodil k ní pro pomoc. Často a ráda se procházela v přírodě a pozorovala rolníky, jak pracují na polích.

V jedné rolnické rodině měli dceru. Byla sice krásná a moc dobře to věděla, ale byla tuze líná a drzá! Když se šlo pracovat na pole, snažila se vyhnout práci, a když ji někdo napomenul, odmlouvala. Její rodina z toho byla zoufalá, ale nechtěli ji vyhnat z domu. Stále k ní byli shovívaví.

Jednou, když byl horký den, seděla dívka ve stínu na kraji lesa, jedla maliny a pozorovala ostatní, jak obdělávají pole. Připadala si jako šlechtična, která sleduje své poddané. Najednou za ní zašustilo listí a z lesa se vynořila čarodějka.

„Odpočíváš?“ zeptala se jí.

Dívka se na ni podívala a natáhla k ní ruku s hrstí malin: „ Dalo by se tomu tak říkat. Dáš si?“

„Ne, děkuji,“ řekla čarodějka a posadila se vedle dívky: „ Proč nejdeš svým rodičům pomoci? Jsou určitě unavení a když vás bude víc, práce vám půjde rychleji.“

„Proč bych jim pomáhala? Já tuhle práci dělat nechci. Nemůžu za to, že jsem se špatně narodila,“ odsekla dívka a nasypala si maliny do pusy.

Čarodějka se zamračila, ale pak se jí zase ve tváři objevil klidný výraz: „ Ty jsi ale nevděčná. Měla bys být vděčná za to, co máš!“

Vstala a zmizela. Dívka jen ohrnula nos a začala sbírat další maliny.

Jednoho večera se sešli všichni sousedi v jedné hospodě, aby se usnesli, co udělat s líným děvčetem.

„Takhle to už dál nejde!“ začal otec dívky. „ Ale máme ji rádi, nemůžeme ji vyhnat. Žena by nesnesla, kdyby se jí něco stalo.“

„Ale co s ní?“ řekl jeden ze sousedů.

„Co ji potrestat? Může nám pomoci čarodějka!“ vykřikl jiný.

Otec dívky vstal: „ To je nápad! Zítra za čarodějkou dojdu!“

Dalšího dne, když všem práce skončila, se otec dívky sebral a došel do chaloupky za městem navštívit čarodějku. Zaklepal na dveře a postarší žena ho pustila dál.

„Vím, proč jsi tu, hospodáři,“ řekla klidným hlasem.

„A dokážeš nám pomoct? Přemýšleli jsme, jak bychom naši dceru potrestali, tak si jdu k tobě pro radu,“ posadil se muž na židli.

„Nápad mám, ale je krutý. Chování tvé dcery se však musí potrestat. Přísně. Ona není dobrým člověkem.“

„A pomůže to?“ zeptal se muž tiše.

„Nevěříš mi snad?“ pousmála se stařena. „Zítra se u vás zastavím.“

Muž odešel. Další den, když dojedli oběd, seděl otec s rodinou u stolu a byl celý netrpělivý. Když se otevřely dveře a čarodějka vstoupila, málem nadskočil napětím ze židle. Čarodějka neotálela a hned spustila na dívku:

„Nejspíš víš, proč tu jsem. Přišla jsem tě potrestat za tvé namyšlené, nezodpovědné a neohleduplné chování.“

Dívka zvedla nos a prskla: „Já se tě nebojím, čarodějnice! Jsem ráda taková, jaká jsem!“

Tahle slova rozhodla. Kolem chalupy se setmělo a svíčka, kterou měla čarodějka v ruce, vzplála. „Tvůj osud je zpečetěn. Dokud se nenaučíš být dobrým člověkem, budeš procházet všemi generacemi, dokud se z toho nepoučíš!“

Zahřmělo. Čarodějka zmizela a kolem chaloupky se znovu rozednilo. Dívka vůbec nepochopila, co se jí stalo a bylo jí to jedno. Cítila se zdravá. Po několika letech na to však přišla. Nestárla. Všichni její příbuzní a přátelé začali stárnout a poté umírat. Rodily se nové děti, ale ona byla stále stejná. Čarodějku od té doby nikdo neviděl.

Dívka si na začátku říkala: „ To je požehnání. Nikdy neumřu.“

Procestovala celou zemi, žila párkrát i v cizích krajích, ale vždy to dopadlo stejně: Nastoupila do nějaké práce, kde se jakékoli činnosti vyhýbala, nad každým ohrnovala nos a poté ji vyhodili.

Zažila utrpení první i druhé světové války a pak to přišlo. Stesk po rodině, výčitky svědomí za své hloupé chování k nim. Chtěla vše vrátit, napravit, ale bylo pozdě. Byla prokletá.

„Mohu to napravit i teď?“ ptala se sama sebe. „Za zkoušku nic nedám!“

Po mnoha letech se vrátila do Nové Paky. Byl již konec dvacátého století. Dívka se dokázala za tu dobu, co byla na světě, přizpůsobit okolí. Nastoupila do obchodu mé matky, která byla také čarodějka. To ovšem dívka nevěděla. Začala pilně pracovat a po nějaké době ji ta práce začala i bavit. Naučila se pomáhat lidem, dokonce i těm cizím. Naučila se konat dobré skutky. Takovou dobu jí trvalo, než se napravila. Až opravdové trápení a soužení ji k tomu dohnalo. Chtěla napravit své špatné chování z minulosti.

Jednou, když přišla na směnu do obchodu, má matka ji už čekala.

„Stalo se něco, paní?“ zeptala se dívka.

„Vlastně ano,“ usmála se máma. „Odčinila jsi svůj trest, stala ses dobrým člověkem. Jsi zbavená svého prokletí.“

„Co?“ zarazila se dívka. Nechápala.

„Jsem potomek čarodějky, která tě tenkrát zaklela. Zbavuji tě tvého prokletí. Jsi na světě už hodně dlouho.“

Dívka se rozzářila. „Takže… takže jsem odčinila vše špatné? A … a můžu spokojeně odejít?“

Moje máma se usmála. Dívka se rozplakala a objala ji. Máma jí položila ruku na hlavu a ona se proměnila v prach. Matka nechala na její počest postavit sochu, která stojí na novopackém náměstí. Hlídá banku a pozoruje všechny lidi kolem.

Ale protože na náměstí postavili peněžní ústav, dnes spořitelnu, a vůbec netušili, jakou historii má socha, dali jí název Zemědělství.

Eliška Štěpová

zdroje: informace získané od ředitele muzea v Nové Pace, Mgr. Roberta Radima Novotného

http://cs.wikipedia.org/wiki/Bohumil_Kafka, http://www.mapy.cz/#x=15.517037&y=50.494509&z=16&t=s&q=Nov%C3%A1%20paka&qp=10.562668_48.580799_20.288104_50.848993_6

Eliška Štěpová

Martina Syrovátková