V dějinách úcty Nejsvětějšího Srdce Ježíšova je mnoho ctitelů, tato kapitola sezabývá nejvýznamnějšími z nich. První ctitelkou Nejsvětějšího Srdce Ježíšova byla jeho matka Maria. Ježíšovo Srdce začalo tlouci od okamžiku, kdy Maria vyslovila své odevzdané „Staniž se!“ (srov. Lk 1, 38) „Ona je převzácným darem Nejsvětějšího Srdce Páně.“
Svatý Bernard z Clairvaux
Svatý Bernard (1091 – 1153) byl jedním z prvních ctitelů Srdce Ježíšova. Ztráta matky v raném mládí měla vliv na jeho silné přilnutí k Matce Boží, která jej obdařila mnoha milostmi. Jedním z jejích velkých darů byla úcta k Božskému Srdci jejího Syna. Svatý Bernard vyzývá své svěřence, aby se utíkali k Marii s největší důvěrou, protože „Syn svou Matku určitě vyslyší,“ a „ona
představuje žebřík pro hříšníky, je mojí největší důvěrou a zároveň příčinou mé naděje.“ Na stupních žebříku vysvětluje stupně duchovního života, kde nelze přeskakovat příčky. K Bohu Otci se dostaneme jen skrze Ježíše a k Ježíši prostřednictvím Jeho Matky. Tak svatý Bernard skrze Marii vytrvale směřoval k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Poznal, že v přítomnosti Jeho Matky se tato cesta stává lehkou a příjemnou, plnou čistoty a milosti. Proto bylo v duchovním životě svatého Bernarda neoddělitelné Srdce Ježíšovo a Srdce Jeho Matky.
Svatá Mechtilda Magdeburská
Svatá Mechtilda (asi 1207 – 1282) je prvním člověkem, který píše v duchovní literatuře o zjevení Srdce Kristova. Kristus jí říká, že: „rána v srdci byla pouhým úderem na bránu nebes, až do chvíle, kdy z mého srdce vytryskla na zem krev. V tom okamžiku se otevřelo Království nebeské.“
Svatá Gertruda Helftská (1256 – 1302), nazývána také Velká, je největší německou mystičkou. Patří k velkým ctitelkám Božského Srdce Ježíšova ve středověku a je předchůdkyní jeho novověké úcty.
V jednom ze svých mystických vidění rozmlouvala se svatým Janem, který ji přivedl k Ježíši. Při tomto setkání svatá Gertruda položila svou hlavu na Ježíšovo Srdce, ponořila se do rytmu tlukoucího Srdce a naslouchala jeho sladkým úderům – tlukotu Boží Lásky. Svatý Jan Gertrudě tehdy řekl, že i on pocítil sladkou Lásku Ježíšova Srdce, když položil při Poslední večeři svou hlavu na Kristovu hruď (srov. J 13, 23). Od Ježíšova Srdce se pak jeho duše zapálila svatým neuhasitelným ohněm lásky. Když se ho světice pokorně zeptala, proč nic o Nejsvětějším Srdci, na kterém odpočíval, nenapsal pro naše povzbuzení, svatý Jan jí odpověděl: „Mým úkolem bylo zvěstovat mladé Církvi učení o nestvořeném Slově, poklady Srdce Ježíšova jsou určeny pro dobu pozdější, aby se chladná láska ke Kristu vzpomínkou na taková tajemství opět rozehřála.“
Až nové době bylo vyhrazeno poznat rozkoš úderů tohoto srdce k povzbuzení lidstva v lásce k Bohu.
Francouzský jezuita Claudius Colombiére (1641 – 1682) byl pověřen, aby se stal apoštolem úcty k Srdci Ježíšovu. Vybral si jej sám Ježíš, viděl v něm důvěryhodného přítele a věrného služebníka. Pro církev začíná nová doba, která je pro lidstvo nadějí. „Hle, dnes se naším očím ukazuje svrchovaně božské a nadějné znamení: Nejsvětější Srdce Ježíšovo (…), od něho si musíme vyprošovat a očekávat spásu.“
Svatá Markéta Marie Alacoque (1647 – 1690) patří k největším apoštolům a ctitelům Božského Srdce. Narodila se zbožným a váženým rodičům Klaudii a Philibertovi Alacoque dne 22. července 1647 ve vesnici Lautecour poblíž Paray-le-Monial. Pokřtěna byla ve Verosvres v diecézi Autun. Její otec, hluboce věřící člověk, byl královským notářem. Díky laskavé a chápavé matce vládla v rodině pokojná rodinná atmosféra. Markéta již v dětství vyhledávala tichý kout, kde by se mohla v klidu modlit. O znechucení a odporu k hříchu píše ve svém životopise: „Jediná moje Lásko, jak jsem ti zavázána za to, že jsi o mne pečovala již od nejútlejšího mládí, činíc se velitelkou a paní mého srdce, ač jsi dobře věděla, jak Ti bude odporovati! Jakmile jsem se dovedla poznávati, ukázala jsi mé duši ošklivost hříchu, která vtiskla do mého srdce tolik hnusu k němu, že mi sebemenší poskvrna byla nesnesitelnou mukou, a chtěli-li mne zastaviti v bujnosti dětství, stačilo mi říci, že to uráží Pána Boha.“ V modlitbách se utíkala hlavně k Panně Marii, kterou velmi milovala, a vkleče se modlívala růženec. Harmonické ovzduší bylo narušeno smrtí otce, který zemřel ve věku 40let 11. prosince 1655. Zůstalo po něm pět nezaopatřených dětí a početná rodina zažila období bídy a chudoby.
Osmiletou Markétu svěřila její matka klariskám v Charolles, které si později přály, aby k nim vstoupila. Malá dívenka se stala oblíbenou a získala si lásku všech řeholních sester. V klášteře přistoupila k prvnímu svatému přijímání. Od té doby byla přitahována zbožným životem a zatoužila po řeholním životě. Těžce však onemocněla dětskou obrnou – několik let nemohla chodit, nepomáhaly jí žádné léky a po dvou letech odchází z kláštera. Slíbila Panně Marii, že se stane její dcerou, když bude uzdravena, což se také stalo. Markéta pak slíbila, že se bude ke cti Panny Marie postit každou sobotu a konat dobré skutky. Po smrti otce se staraly o domácnost příbuzné, které Markétě působily mnoho příkoří. Markéta jim to ale nezazlívá, ve svých zápisech je nazývá „dobrodějkami své duše“.
V těžkých chvílích se utíkala ke svátostnému Ježíši, který jí vložil do srdce lásku k nemocným a chudým. V jejich nemocech je ošetřovala, těšila i poučovala,
rozdávala, co dostala. Pomáhala opuštěným dětem a vyučovala je katechismu, byla u nich velmi oblíbená.
Pak nastalo v životě Markéty období, kdy se nechává zlákat světem. Měla zálibu v krásných šatech a ráda vyhledávala různé zábavy. Ježíš však bděl nad její nevinností, stíhaly ji nevysvětlitelné nemoci i zázračná uzdravení. To vše ji přivádělo k větší zbožnosti. Prožívala různá vidění a vnitřní hlasy, ve kterých ji Ježíš poučoval, a dal jí poznat krásu ctností chudoby, čistoty a poslušnosti. Četla v té době také životy svatých, aby z nich čerpala vzor a povzbuzení.
V roce 1669 přijala svátost biřmování, v němž dostala sílu k následování vnitřního hlasu, aby vstoupila do kláštera řehole Navštívení Panny Marie v Paray le Monial (byl na ni vyvíjen tlak, aby vstoupila k voršilkám). Vstupu do kláštera jí bránili její příbuzní, především její nemocná matka, která se odvolávala na potřebu péče o svou osobu. Také ďábel ji pokoušel slovy: „Ubohá bídnice, co si jen myslíš, hodláš-li se státi řeholnicí? Celý svět se ti vysměje, neboť tam jakživa nevydržíš; a jaká hanba svléci řeholní roucho a opustit klášter! Kam se potom poděješ?“
Nakonec do kláštera v Paray vstoupila ve 24 letech, dne 20. června 1671. Oblékla řeholní šat 25. srpna 1671 a změnila své jméno na Markéta-Marie. O rok později – 6. listopadu 1672 – složila řeholní sliby chudoby, čistoty a poslušnosti. Na poslušnost kladl Ježíš velký důraz: „ Jsem rád, budeš-li dávat přednost vůli svých představených před mou vůlí, až ti budou zakazovat, co jsem ti poručil. Nech ať učiní s tebou, co jim bude libo, já už naleznu způsob, jak provést své záměry, třebas to budou prostředky, jež tomu na pohled odporují.“ Na jiném místě říká: „Bylo by mi příjemnější, kdyby ses z poslušnosti oddávala všemu pohodlíčku, než se stroze trýznila a postila z vlastní vůle.“ Sestra Markéta Marie byla obdarována nejen zdravým úsudkem a jasným rozumem, ale i velkým darem modlitby a usebranosti v Bohu. Modlitbě věnovala všechen svůj volný čas, modlila se i v noci: „(...) trávila jsem noci, jako jsem strávila den, prolévajíc slzy u paty svého Krista na kříži, jenž mi ukázal, aniž jsem to vůbec pochopila, že se chce státi naprostým pánem mého srdce a že mne chce úplně zpodobniti se svým strastiplným životem.“ Modlitba byla její radostí, útěchou a posilou v pochybnostech, které často dorážely na její duši. Někdy působila dojmem, jako by svým duchem byla přítomna více v nebi než zde na zemi.
Ježíš se Markétě Marii zjevil třikrát.
Poprvé 27. prosince roku 1673, kdy měla zjevení v klášterní kapli, jí dovolil spočinout na své hrudi a zjevil jí tak tajemství svého Svatého Srdce. Její srdce vložil do „planoucí výhně“ svého přesvatého Srdce a řekl jí, že si ji vyvolil, aby poklady Jeho Srdce zvěstovala lidem. Markéta Marie o tom později napsala: „U svatostánku jsem setrvala na modlitbách o něco déle, než bylo mým zvykem. Vědomí Boží přítomnosti mě tak pohltilo, že jsem úplně ztratila pojem o čase a o místě, kde jsem se nacházela. Tiše jsem odpočívala na Ježíšově Srdci a Pán mi odhalil zázraky své lásky a tajemství svého Božského Srdce, které byly doposud přede mnou zahalené závojem tajemstvím. Nemohla jsem být na pochybách ohledně zjevení, protože Pán velmi otevřeně a jednoznačně ke mně promluvil: „Moje Božské Srdce tak nekonečně miluje lidi, že hořící plameny své Lásky už nemůže v sobě udržet. Tvým prostřednictvím, ač jsi jen nevědomým nástrojem mého milosrdenství, chci obohatit lidstvo o poklady svého Božského Srdce. Tobě odhalím nekonečnou cenu těchto pokladů, které představují nesmírné množství milostí, určených pro záchranu otupeného a lhostejného lidstva. Vyvolil jsem si tě za svůj nástroj právě proto, že jsi nehodná a nevědomá, aby nikdo nemohl pochybovat o tom, že toto dílo pochází ode mne, a ne od člověka.“ Ježíšova pociťovala několik dní opojení Božskou láskou tak silně, že mohla vykonávat běžné věci jen s velkým přemáháním.Po vložení svého srdce do Srdce Ježíšova pociťovala několik dní opojení Božskou láskou tak silně, že mohla vykonávat běžné věci jen s velkým přemáháním.
Druhé velké zjevení měla Markéta Marie v jeden červnový pátek roku 1674 při vystavení Nejsvětější svátosti. Zjevil se jí Ježíš celý zářící slávou a s pěti ranami zářícími jako pět sluncí. Největší žár a plameny vycházely z jeho Srdce. Dal jí poznat zázraky své čisté lásky a ukázal, jak velmi miluje lidi, od nichž přijímá jen nevděčnost a pohrdání. Řekl: „cítím to víc, než všechno, co jsem protrpěl během svého umučení. Kdyby mi tak vrátili něco za mou lásku, považoval bych za maličkost, co jsem pro ně udělal, a přál bych si, kdyby bylo možné, trpět ještě víc. Ale jedinou odplatou za mou touhu činit jim dobro je odmítnutí a chladné jednání se mnou. Alespoň ty mě utiš zadostiučiněním za jejich nevděčnost tak, jak jsi schopna.“ Markéta Marie se cítila neschopna tohoto úkolu, avšak Ježíš ji povzbuzoval: „Budu tvou silou.“
Žádal od ní tyto úkony smíru: časté svaté přijímání (velký důraz kladl na svaté přijímání v první pátek měsíce) a „svatou hodinu“ – čas modlitby a rozjímání ve čtvrtek od 23. hodiny do půlnoci jako připomínka hořkosti v Getsemanské zahradě, kdy byl opuštěn svými apoštoly. Od tohoto zjevení se necítila hodna objevit před Boží tváří byť jen s malým proviněním. Ve svém životopise píše, že by raději snesla nejhorší mučení, než se objevit poskvrněná sebemenší vinou v přítomnosti svatého Boha. Byla přímo sžírána touhou po utrpení, které by Ho usmiřovalo.
16. června 1675 došlo k třetímu, poslednímu velkému zjevení. Stalo se tak v oktávu svátku Božího těla, když klečela před Nejsvětější svátostí. Pocítila silné hnutí odvděčit se Bohu za Jeho lásku. Ježíš před ní odkryl své Srdce a chtěl, aby udělala to, co po ní už dlouho žádal. Řekl: „Pohleď na toto Srdce, které tolik milovalo lidi, že se vůbec nešetřilo, vyčerpalo se a strávilo, aby jim dokázalo svou lásku. Za to jsem dostal od většího počtu lidí nevděk, neúctu a svatokrádeže, chlad a pohrdání, které mi ukazují v této svátosti lásky. Ale ještě víc mě bolí, že to činí srdce mně zasvěcená. Proto tě žádám, aby pátek po oktávu Božího Těla byl vyhražen pro zvláštní svátek ke cti mého Srdce. V ten den se má přistoupit k svatému přijímání a konat odčinění slavnostním aktem, aby se napravilo špatné zacházení, které se mi dostalo na oltářích. Slibuji ti, že mé Srdce se rozšíří, aby v hojnosti vylilo vliv své Božské lásky na ty, kteří ho takto budou uctívat.“ Markéta Marie měla pochybnosti, zda bude schopna takový úkol splnit. V klášteře panovala atmosféra pochybností o pravosti jejích zjevení, spolusestry jí nedůvěřovaly a zjevení připisovaly její přecitlivělosti a zlým duchům. Když vážně onemocněla, požadovala matka představená jako důkaz pravosti zjevení její uzdravení. I když se Markéta Marie uzdravila, bylo její okolí stále na pochybách. Do této atmosféry vstupuje řeholník Claudius Colombiére, který byl Boží Prozřetelností poslán do kláštera a pověřen duchovním vedením Markéty Marie. Ona sama říká, že uslyšela vnitřně tato slova: „Hle ten, jehož ti posílám.“ Nařídil jí, aby vše sepisovala, i když ji to stálo velké sebepřemáhání. Stal se jejím zpovědníkem a zároveň oporou v jejích nejistotách o pravosti zjevení. Jednou při svatém přijímání měla vidění planoucího Srdce Ježíšova a dvou dalších srdcí, spojujících se v něm. Projevilo se tak přání Ježíšovo, aby oba byli šiřiteli úcty k Jeho Božskému Srdci. Dne 28. června 1675 se Claudius Colombiére zasvětil Božskému Srdci a stal velkým šiřitelem Jeho úcty.
Markéta Marie prožívala v klášteře mnoho utrpení a ta se stala podle jejích slov „velikou útěchou.“ Největší obavy měla, aby jimi nebylo zneuctěno Božské Srdce. Když prohlásila před svou komunitou (na Ježíšovo přání), že ona je obětí za nedbalé konání povinností spolusester (roztržitá modlitba, lhostejné přijímání svátostí), byly její spolusestry popuzeny, ponižovaly ji, modlily se nad ní exorcismy a polévaly svěcenou vodou. Markéta Marie říkala, že tehdy ve svém životě nejvíce trpěla, ale zároveň cítila velký pokoj a radost, že může trpět pro Ježíše. Svá utrpení obětovala také za duše v očistci. Uvádí konkrétní osobu řeholníka, který trpěl v očistci za to, že dával přednost svým osobním zájmům před slávou Boží, protože příliš lpěl na váženosti svého jména. Další příčinou jeho očistce byl nedostatek lásky ke svým spolubratrům a posledním důvodem – „že měl přirozené náklonnosti k tvorům a příliš je jim dával najevo v duchovních rozhovorech, což se Bohu velmi nelíbilo.“ Utrpení Markéty Marie přijímal Ježíš také za duše žijících osob. Jestliže byla určitá duše v nebezpečí zatracení, Markéta naléhala na Ježíše tak dlouho, dokud jim neodpustil. Prostřednictvím utrpení chce Bůh zdůraznit svou milosrdnou lásku a zároveň spravedlnost. Svatá Markéta ochotně přijímala každé utrpení, protože se chtěla připodobnit Kristu. Jednou jí Ježíš vložil na hlavu trnovou korunu, která se stala symbolem nadcházejícího utrpení.
Přímo si žádala trpět pro Ježíše, mnohdy se jí však zdálo, že je úplně zničena a žádala: „Ó Bože můj, dopřej mi milosti, abych vydržela až do konce.“ Vždy, když měla obdržet nový kříž, Ježíš si ji připravil bohatými milostmi a dal jí dar své neustálé přítomnosti, kterou mnohdy těžce snášela pro pocit své hříšnosti a nehodnosti.
Markéta Marie byla přesvědčena, že láska k Bohu je naplněním života. Prosila: „Učiň, abych nemohla milovat nic než tebe. Proměň mě celou na srdce, abych tě mohla milovat! Zdravím tě, Srdce svého bratra, zůstaň se mnou! Zdravím tě, přelaskavé Srdce, obejmi mě! Zdravím tě, toužebné a překrásné Srdce, okouzli mě!“ Markéta Marie Alacoque zemřela 16. října 1690, blahořečena byla v roce 1864, za svatou ji prohlásil Benedikt XV. dne 13. května 1920.
.
Svatý Jan Eudes
Svatý Jan Eudes (1601 – 1680) patří mezi významné šiřitele úcty Srdce Ježíšova i Srdce Panny Marie.
O Ježíšově Srdci píše v knize Coeur admirable: „Klaněníhodné Srdce Ježíše Krista je začátek a pramen všech tajemství a všech okolností jeho života, všeho nač myslil, co konal a trpěl (…), je to svátek svátků, poněvadž ke všemu ho vedlo jeho láskou hořící Srdce.“
Sestra Josefa Menéndez (1890-1923) měla podobná zjevení jako Markéta Marie Alacoque. Zjevení jsou sepsána česky v knize Poselství světu. Jedno z poselství dané sestře Menéndez 15. října 1923:
Doporučuji ti obzvláště troje cvičení:
První: Konání svaté hodinky, poněvadž ta je jedním z prostředků, kterým Bohu Otci může být dáno nekonečné zadostučinění skrze Ježíše Krista, Jeho Božského Syna.
Druhé: Pobožnost pěti Otčenášů ke cti mých ran, neboť skrze ně byl svět vykoupen.
Třetí: Stálé spojení nebo raději denní obětování zásluh mého Srdce, poněvadž tím dáš všem svým skutkům nekonečnou cenu.
Ustavičně používej můj život, moji krev, moje Srdce..., důvěřuj stále bez obavy v toto Srdce: toto tajemství je málokomu známo; chci, abys je znala a těžila z něho.
Úcta k Božskému Srdci je do 16. století začleněna do pobožnosti k pěti ranám Kristovým.
Rána v boku zaujímá nejdůležitější místo kříže a je propojena s tajemstvím Srdce Ježíšova.
O rozšíření pobožnosti se nejvíce zasloužila sv. Markéta Marie Alacoque svými spisy, které jsou nejbohatším zdrojem uvedené pobožnosti. Obsahem spisů jsou hluboké myšlenky, jejich prostá opravdovost a zároveň život Markéty Marie podle nich. Již Benedikt XV. napsal, že jejich drahocenné prameny budou nejdůležitějším základem této pobožnosti.
Klanění je prvním podstatným rysem úcty k Božskému Srdci Páně. Klanění je úcta, kterou vzdáváme jen Bohu (srov. Zj 15, 4). Protože božství a člověčenství je u Krista neoddělitelné, vzdáváme mu úctu božskou. Božství je spojeno s Jeho Srdcem, kterému se klaníme, a tedy uctíváme celého Krista.
Krista následujeme snahou utvářet svůj život podle Něho. Uctíváním Božského Srdce se chceme přiblížit vnitřnímu životu Ježíše, Jeho cítění a smýšlení, nechat se oslnit krásou Jeho nitra
a jít za ním. Ideálem je učinit své cítění Jeho cítěním, své myšlení Jeho myšlením. Následovat Jeho dokonalost (srov. Žid 7, 19; 28).
Ježíš nám dal příklad lásky, když za nás položil svůj život (srov. Jan 15,13). „Naplnění zákona je láska.“ (srov. Řím 13,10). Největší dar lásky, který nám Ježíš zde na zemi zanechal, je Eucharistie. Zbožně přijaté svaté přijímání lásku k Ježíšovu Srdci posiluje.
Usmiřování je útěchou Srdce Ježíšova, při kterém zároveň získáváme milost (srov. Řím 5, 21). Při něm Ježíše odprošujeme za urážky, kterých jsme se dopustili my nebo jiní. Těšíme Jeho Srdce skutky konanými na úmysl smíření a smírným svatým přijímáním.
Pobožnost k Srdci Ježíšovu je pro nás nevýslovným dobrodiním a velkým
duchovním ziskem, je vhodná a užitečná pro naši dobu, říká Pius XII.
V encyklice Haurietis aquas ji Lev XIII. označil jako „velmi osvědčenou formu uctívání Boha“ a dále také „tato pobožnost, již radíme, bude všem ku prospěchu.“
Markéta Marie v pobožnosti zdůrazňovala její smírný charakter, sama se chtěla stát smírnou obětí za urážky působené Ježíši v Nejsvětější Svátosti. Pokořovala své tělo a přála si zakončit svůj život jako Ježíš. Z jejích spisů můžeme vyčíst několik základních myšlenek:
a) Kristus touží po spáse všech duší, chce, aby se celé lidstvo spasilo. To, že pobožností lze přivést mnoho lidí ke spáse a že je možné jejím prostřednictvím založit království čisté lásky, je důvodem Kristových zaslíbení a odměn těm, kteří se zaslouží o její rozšíření.
b) Pobožnost k Srdci Ježíšovu nazývá „láskyplným vykoupením“, kterým chce obnovit v duších účinky vykoupení – byly dány vtělením, utrpením a smrtí Krista. V pobožnosti je možné vidět pokračování pramenů milostí získané Kristovou smrtí na kříži.
c) Pobožnost je určena všem, i hříšníkům, nejen duchovně pokročilým. Sv. Markéta Marie ji nazývá posledním usilovným pokusem lásky Ježíšovy k nám. Tato myšlenka se v jejích listech často opakuje: pobožnost zahrnuje poklady velké ceny, které chce Ježíš rozdat všem bez rozdílu, a zachránit tak mnoho duší od zavržení. Je nástrojem zničení satanovy moci. Jeho nenávist je v souvislosti s touto pobožností velmi nápadná. Marie Markéta se setkala s velkými obtížemi při pořizování prvního obrazu Srdce Ježíšova, což připisovala strachu satana před slíbenými Ježíšovými milostmi při uctívání Jeho Srdce.
d) Sv. Markéta nazývá pobožnost k Srdci Ježíšovu velkým plánem, který má pro nás Bůh. Sdělil jí to ve svých zjeveních Kristus, když jí řekl, že se ustanovil jejím osobním rádcem a učitelem, aby jí pomohl naplnit tento „velký plán.“ O něm se také zmiňuje ve své korespondenci velkým ctitelům Srdce Ježíšova, jezuitům P. Croisetovi a P. Colombiérovi – necítí se hodna, aby byla nástrojem takového plánu. Zároveň si Ježíš přeje, aby otci Colombiérovi sdělovala, jaké poklady jsou ukryty v Jeho Srdci: „A když jsem namítala, jak jsem ubohá a jaký je rozdíl mezi mužem tak velikých ctností a zásluh a ubohou bídnou hříšnicí jako já, pravil mi: „Neskonalé bohatství mého Srdce vše doplní a vyrovná. Jen mu vše pověz bez obavy.“
e) Pobožnost k Srdci Ježíšovu vidí jako nejjistější prostředek ke svatosti, dokonalosti a konečně ke spáse. Říká, že poklady Jeho Srdce jsou nekonečné, rychle povznášejí duši k dokonalosti, přinášejí bohaté ovoce a velkou změnu v životě člověka. Ježíšovým přáním je, abychom v Jeho Srdci přebývali.
f) Úcta k Srdci Ježíšovu je zdrojem nekonečně velkého pokladu požehnání a bohatých milostí. Sv. Markéta říká, že ti, které používá Ježíš jako nástroj svých plánů, mohou být šťastni. Není jí však dovoleno mluvit o odměně pro ty, kteří se na plánu podílejí, protože šíření úcty má být nezištné a jen pro větší čest a slávu Boží.
Podle sv. Gertrudy má pobožnost lidi vytrhnout z lhostejnosti a netečnosti, má obnovit jejich horlivost a zapálit srdce jako u prvních křesťanů. Rozehřát srdce lidí unavených a zahlcených životním stylem dnešní doby, kde materialismus a hedonismus vytlačují Boha ze srdce lidí. Pobožnost má přinést lidstvu stejnou očistu a obnovu, jaká následovala po potopě a po vykupitelské smrti Ježíšově na Golgotě.
Sv. Gertruda se zapsala do dějin úcty k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu zjevením, které objasňuje vznik a význam této úcty. Když ve zjevení odpočívala se sv. Janem na hrudi Ježíšově, pocítila nevýslovnou blaženost a sv. Jan jí řekl, že poznat blaženost těchto úderů Srdce je určeno moderní době. Doslova: „Dát však poznat rozkoš úderů tohoto Srdce, bylo vyhrazeno nové době, aby se svět v lásce Boží už stárnoucí a malátnějící, z doslechu o nich opět rozehřál.“
Zdroj