(1844 – 1907)
Laická sestra v klášteře Navštívení Panny Marie v Chambéry ve Francii a pobožnost
NIHIL OBSTAT
A. Can. Eltschkner,
cenzor
IMPRIMATUR
Pragae, die 7. Aprilis 1927
+ Ant. Podlaha,
Episcopus Paphiensis,
Vicarius generalis
Vyhlašujeme, že slovami, které uvádíme v těchto záznamech, nechceme nijak předbíhat úsudek naší svaté Matky Církve, ale že se jí ve všem úplně podřizujeme
PŘEDSTAVENÁ A SESTRY KLÁŠTERA NAVŠTÍVENÍ PANNY MARIE
V CHAMBÉRY A VE VÍDNI
***
Ve Vatikánu 18. Května 1924
Knížku o sestře Marii Martě Chambonové, kterou jste mi poslala, aby sem ji odevzdal Svatému otci jako důkaz Vaší oddanosti, jsem obdržel. Oznamuji Vám bez prodlení, že Svatý otec měl z tohoto spisu radost a upřímně si přeje, aby se zprávy o cnostech a o příkladném životě této řeholnice a věrné služebnice Boží co nejvíc rozšířili a povzbuzovaly duše, aby horlivě kráčeli cestou dokonalosti. Svatý otec se raduje spolu se spisovatelkou a uděluje jí i jejím sestrám apoštolské požehnání.
Rovněž i já Vám děkuji za výtisk, který jste mi dobrotivě poslala, a využívajíce tuto příležitost, posílám Vám, velebná matko, uctivé pozdravy.
Vaší Velebnosti cele oddaný
P. KARDINÁL GASPARI
***
V Chambéry 9. Července 1924
Pojednání o sestře Marii Martě a o svatých ranách má na zbožné duše opravdu velký vliv. Těší mě, když vidím, že náš Pán a Spasitel je tímto způsobem víc milovaný a vroucněji uctívaný. Kéž nemoci moderní společnosti najdou lék ve Spasitelových ranách!
Zvlášť se raduji, že tento podnět vzešel prostřednictvím Marie Marty z naší saleziánské rodiny.
+ DOMINIK CASTELLAN,
Arcibiskup chamberský
***
Františka Chambonová uzřela světlo světa dne 27. Května 1844. Pocházela z prosté, ale opravdově křesťanské rolnické rodiny, žijící ve vesnici Croix-Rouge při Chambéry. Pokřtěná byla v den narození ve farním chrámě sv. Petra v Lemençu. Pán se této nevinné duši zjevoval už od dětství. Když jí bylo 9 let, vzala teta Františku na Velký pátek s sebou do kostela, aby tam uctila svatý kříž. Tu se děvčeti ukázal Spasitel na kříži, Jeho tělo bylo samá rána. „Ach, v jakém stavu byl tehdy Pán!“ říkala jednou při vzpomínce na onen obraz.
To bylo první zjevení o utrpení Pána, které mělo mít v jejím životě důležitou úlohu. Ale v dětství se jí přece jen častěji zjevoval Ježíšek. Zavítal k ní viditelně v den prvního sv. přijímání a od té doby až do smrti ho viděla ve sv. hostii vždy, když přijímala. V mládí býval jejím stálým společníkem, doprovázel ji na pole, cestou ji potěšoval a dovedl ji šťastně domů. Na sklonku života vzpomínala na ty blažené okamžiky a říkala: „Byli jsme stále spolu. Jak jsem byla šťastná; vždyť jsem měla nebe ve svém srdci!“
Ale tehdy, v dětských letech, ji ani nenapadlo, aby někomu říkala o svých důvěrných stycích s Ježíšem. Radovala se z nich a ve své jednoduchosti se domnívala, že je tomu tak i u ostatních lidí.
Místní farář pozoroval dívčinu nevinnost a horlivost a dovolil jí častěji přistupovat ke stolu Pána. A když poznal, že je povolaná k řeholnímu stavu, dovedl ji sám do kláštera saleziánek v Chambéry.
Františka Chambonová vstoupila do kláštera v osmnácti. Po dvou rocích složila svaté sliby a dostala jméno Marie Marta. Bylo to na slavnost Panny Marie Královny andělů, 2. Srpna 1864.
Na zevnějšku této Bohu zasvěcené duši nebylo nic přitažlivé. Její krása byla opravdu celkem skrytá uvnitř. Pán jí tak chtěl zřejmě nahradit, co jí neposkytl v darech přirozených. Její chování bylo neobratné a drsné, měla jen nepatrné duševní vlohy a ty nebyly vyvinuté; neuměla psát ani číst. Byla živé, trochu tvrdohlavé a ne právě přímé povahy. Spolusestry o ní žertovně říkaly: „Ó, ano, byla už svatá, ale taková, že občas bývala k zlosti.“ Ale působením milosti se její cítění a nazírání zušlechtilo. „Světice“ poznala svoje slabosti. S dojemnou prostotou si Ježíšovi stěžovala na svoje chyby, ale On jí odpovídal: „Tvoje chyby a nedokonalosti jsou nejlepším důkazem, že to, co se v tobě děje, je od Boha. Nikdy tě jich nezbavím; jsou pláštěm, kterým přikrývám svoje dary. Ty se snažíš, abys je utajila, já se potom o to starám ještě víc.“ Nyní budeme psát o sestře Marii Martě z jiné, zajímavější stránky. Bystré oči jejích představených brzy postřehly pod jejím drsným zevnějškem duševní krásu, která pod vedením milosti den za dnem rostla. Je možné zde uvést velmi nápadné věci, které určitě poukazují na božského Umělce, a to tím spíše, že nedokonalosti její přirozené povahy jí zůstaly. Jaké osvícení, jakou hloubku projevoval její nevzdělaný rozum! Jaká nevinnost, jaký silný duch víry, jaká ryzí zbožnost, jaká pokora, jaká touha po oběti naplňovala její srdce, které přece bylo téměř stále odkázané jen na sebe! Zatím nám postačí úsudek její představené, matky Terezie Evženie Revelové, která píše:
„Poslušnost je jí vším. Dětinská upřímnost, přímost, duch lásky a sebezapírání, který ji naplňuje a zvlášť její pravá, hluboká pokora jsou neklamnými znameními, že Bůh tuto duši vede. Čím víc milostí dostává, tím víc sebou pohrdá, protože ji stále pokořuje myšlenka, že by mohla být klamaná. Ráda přijímá pokyny od jiných; slova zpovědníka nebo představené ji lehce upokojí. Co však o ní zvlášť příznivě svědčí, je její vášnivá láska ke skrytému životu, neodolatelná touha uniknout veškeré lidské zvědavosti a strach, aby nikdo nezpozoroval, co se děje v jejím nitru.“
První dva roky řeholního života sestry Marie Marty plynuly v pokoji, pravidelně, bez mimořádných událostí. Když odhlédneme od neobyčejného daru modlitby, ustavičné usebranosti, stále vzrůstajícího hladu a žízně po Bohu, nenacházíme v této životní etapě opravdu nic neobyčejného.
První důkazy božské přízně začínají v září 1866. Mladá sestra bývala často poctěná zjevením Spasitele, nejblahoslavenější Panny, svatých i duší z očistce. Ukřižovaný Ježíš se jí zjevoval téměř denně a ukazoval jí svoje svaté rány, aby se při zbožném usebraní do nich ponořila a měla účast na Jeho utrpení. Rány byly často zářící a oslavené, jindy zase krvavé a přemodralé.
Když představené poznaly vůli Boží z neklamných znamení, o kterých tu nemůžeme pro malý rozsah spisu podrobněji pojednávat, rozhodli se, i když ne bez váhání, že budou Marii Martě postupně dovolovat, co od ní ukřižovaný Ježíš žádal. Tak musela spávat na zemi, nosit ve dne i v noci drsnou žíněnou košili, uplést si na hlavu trnovou korunu. Pro bolest, jakou jí způsobovala, si hlavu vůbec nemohla položit. Po osmi měsících, v květnu 1867, žádal Ježíš kromě těchto kajících cvičení i oběť nočního odpočinku. A tak zatím co všichni v klášteře spali, bděla sestra Marie Marta před svatostánkem.
Přirozenost tím trpěla, ale byly tak získané důkazy Boží přízně. V nočním tichu se jí Pán svěřoval nanejvýš podivuhodným způsobem. Někdy sice musela celé hodiny zápasit s ospalostí a únavou, ale obyčejně ji Pán uvedl hned od svatého vytržení.
V těch blažených chvílích hovořil Ježíš o svém utrpení a o tajemství své lásky, zahrnoval ji něžností, vzal její srdce a ponořil ho do svého a stále víc a víc získával vládu nad touto pokornou, prostou a učenlivou duší.
V září roku 1867 se ocitla sestra Marie Marta, jak jí Ježíš už dřív řekl, ve zvláštním stavu, který se dá těžko vysvětlit anebo popsat. Ležela na lůžku se zavřenýma očima, bez pohybu, beze slova, nepřijímala potravu a přece byl její krevní oběh celkem pravidelný a tvář zbarvená do růžova. To trvalo tři dni ke cti Nejsvětější Trojice, a to 26., 27. a 28. Září. Pro naši sestru to byly chvíle neobyčejných milostí.
Zdálo se, jakoby nuznou celu, do které sestoupila Nejsvětější Trojice, naplňovala nebeská sláva. Bůh Otec ukázal Marii Martě Ježíše v hostii a řekl:
„Daruji ti toho, kterého mi tak často obětuješ.“ Potom jí dal vnímat milost tajemství vtělení a vykoupení a způsobil, že hluboko chápala oba tyto skutky Boží lásky.
Potom jí Bůh Otec ukázal Ducha Svatého, který jako ohnivý proud vycházel z Božího nitra, a dal jí ho se slovami:
„V něm je světlo, utrpení a láska. Lásku dáš mně, světlo tě naučí poznávat mojí vůli a budeš v každém okamžiku trpět to, co jsem pro tebe určil.“
Poslední den jí Bůh Otec ukázal ve světle, které na ni proudilo z nebe, Ježíšův kříž; přitom lépe pochopila, jakou velkou cenu mají svaté rány pro její spásu. V jiném světle, vznášejícím se od země k nebi, najednou jasně poznala svoje poslání, že totiž má učinit zásluhy sv. ran užitečné celému světu.
Zvláštní cesty, po kterých Bůh vedl tuto vyvolenou duši, byly příčinou, že její představená a novicmistryně nechtěly být sami za všechno zodpovědné a obrátili se ke třem církevním hodnostářům, všeobecně váženým a známým pro svoji učenost a zbožnost. Byli to: kanovník Mercier, generální vikář a ředitel kláštera, P. Ambrož, provinciál savojských kapucínů a kanovník Bouvier, spirituál chamberských saleziánek. Tito tři examinátoři důkladně a přísně zkoumali cestu, po které se sestra Marie Marta ubírala, a výsledek byl: Co se děje v duševním životě této řeholnice pochází od Boha. Proto radili, aby se všechno zapisovalo, ale aby zatím z opatrnosti zůstalo všechno v tajnosti, až se Bohu zalíbí závoj mlčení nadzdvihnout.
A tak nevěděly ani spolusestry o neobyčejných milostech, kterých se dostávalo jedné z nich a to právě té, která byla – podle lidského soudu – k tomu nejméně schopná.
Matka Terezie Evženie Revelová, která považovala radu oněch hodnostářů za pokyn z nebe, zapisovala potom denně s úzkostlivou svědomitostí, co jí prostá sestra sdělovala. Nakonec, sám Pán Marii Martě přikázal, aby svojí představené nic nezatajovala.
Matka Terezie Evženie, důvěrnice projevů Božích milostí, začíná svoje záznamy slovami:
„Před Bohem a našimi svatými patrony zapisuji tu ze svaté poslušnosti a co nejvěrněji věci, které pokládám za zvláštní důkaz přízně Božského Srdce a za zvláštní nebeský dar, udělený nám pro blaho naší řeholní společnosti a ke spáse světa.
Jak se zdá, vyvolil si Bůh z naší malé družiny nástroj, kterým chce obnovit pobožnost ke sv. ranám našeho Pána Ježíše Krista. Tím nástrojem je naše laička, sestra Marie Marta Chambonová, vyznamenávaná Spasitelovou viditelnou přítomností. Denně jí ukazuje svoje svaté rány a žádá, aby jejich zásluhy obětovala za potřeby svaté Církve, za obrácení hříšníků, za záležitosti naší řeholní družiny a především za ubohé duše v očistci.
Ježíš si vyvolil naši sestru i za oběť svojí lásky a svého božského zalíbení. My sami co chvíli zakoušíme, jak mnoho zmůže u Boha její modlitba.“
Co tu dále uvádíme je vyňaté ze záznamu matky představené.
Jednou Ježíš povídal své služebnici: „Bolí mě, že jsou duše, které považují zbožnost k mým ranám za něco zvláštní, zavrhnutíhodné, téměř nenáležité. Tak se od této pobožnosti odvyká a zapomíná se na ni. V nebi jsou svatí, kteří velmi uctívali moje svaté rány, ale NA ZEMI NENÍ TÉMĚŘ NIKDO, kdo by mě ctil tímto způsobem.“
Věru oprávněný je tento Spasitelův povzdech! Neboť ve světě, který myslí jen na požitky, ztratí většina lidí i tací, kteří se nazývají křesťané, úplně smysl pro oběť. Duše, které rozumějí kříži, anebo o Pánově utrpení vážně přemýšlejí, jsou velmi vzácné, a přece právem nazývá sv. František Saleský Kristovo utrpení „pravou školou lásky a nejlepší a nejmocnější pohnutkou ke zbožnosti.“
Ježíš však rozhodně nechce, aby jeho nesmírná láska ležela ladem, aby se na požehnané ovoce jeho sv. ran zapomnělo a aby přicházelo na zmar. Proto si vyvolil, jako to obyčejně dělá, nejnepatrnější nástroj, prosté děvče, aby dokonala dílo svojí lásky.
Dne 2. Října 1867 ležela sestra Marie Marta na povlečení. Tu se otevřela nebesa a ona tam viděla tu jistou slavnost, jenže o mnoho krásnější a vznešenější. Zúčastnilise jí všechny oslavené členky její řehole. Řeholnice z prvních dob jeho trvání se k ní obrátili s radostným dojetím a řekli: „Bůh Otec daroval naší svaté řeholi svého Syna trojím způsobem: především Jeho kříž a Jeho rány (to zvlášť vašemu klášteru), dále Jeho Nejsvětější Srdce a konečně Jeho svaté dětství, abyste je uctívali. Ve styku s Ježíšem musíš být prostá jako dítě.“
Tento trojnásobný dar není úplně nový. Když si přečteme dějiny řádu Navštívení, najdeme tyto tři pobožnosti už v životopise matky Anny Markéty Clementové, současnice sv. Jany de Chantal, a všechny řeholnice, které ona vychovala, tyto pobožnosti obzvlášť milovaly. Proto je též ona sama spolu s naší svatou zakladatelkou sestře Marii Martě připomenula.
O několik dní potom se naší sestře zjevila matka Marie Pavlína Deglapigny, která zemřela před osmnácti měsíci a potvrdila jí ono darování sv. ran. Řekla: „Naše řehole měla už velký poklad, ale něco jí ještě chybělo. Proto je blahoslavený den, kdy jsem opustila zem, neboť nyní už nemáte jen Nejsvětější Srdce našeho Spasitele, ale máte celé jeho člověčenství, zvlášť Jeho svaté rány. Já jsem vám tuto milost vyprosila.“
Snad nemá ten, kdo má Srdce Ježíšovo, celého Ježíše, všechnu jeho lásku? Jistě, ale jeho svaté rány jsou téměř vyzařováním a velmi výřečným svědectvím této lásky.
Proto si též náš Spasitel přeje, abychom uctívali celou jeho svatou osobu a při uctívání Jeho rány v boku nezapomínali na ostatní, které mu též zasadila Jeho láska k nám.
Náš svatý otec František Saleský, který se jí často zjevoval, ji ubezpečil o pravdivosti jejího poslání. Sestra Marie Marta mu jednou ve svojí prostotě pověděla:
„Víš, milý otče, že sestry nebudou dbát na moje slova, protože jsem tak nedokonalá.“
„Moje dcero“, odvětil světec, „Bůh pohlíží na věci jinak než lidé. Člověk všechno posuzuje z lidského hlediska, Bůh však uděluje svou milost právě nejubožejším, kteří se nemůžou ničím prokázat, aby všechno co v nich působí Bůh, sloužilo k Jeho slávě. Můžeš se ze svých nedokonalostí radovat, protože skrývají Boží dary. Bůh tě vyvolil, aby si doplnila pobožnost k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Ta byla zjevená mojí dceři Marii Markétě (pozn. Alacoque, 1647 – 1690), pobožnost ke svatým ranám zjevuje svojí milé Marii Martě (pozn. Chambonové). Mému otcovskému srdci působí velkou radost, že se tato úcta k Ježíšovi ukřižovanému má obnovit skrze vás. To je ono doplnění vykoupení, po kterém Ježíš tolik toužil.“
I nejblahoslavenější Panna potvrdila naší sestře její poslání. V jistou řeholní slavnost se jí zjevila, doprovázená svatými zakladateli řehole a sv. Markétou (pozn. Marie Alacoque) a dobrotivě řekla:
„Jako jsem já kdysi přinesla plod svého života svojí příbuzné Alžbětě, tak ho nyní daruji vaší řeholi. Váš svatý zakladatel následoval mého Syna svými pracemi, svojí mírností a pokorou, vaše svatá matka Jana (pozn. Františka Frémyot de Chantal) mě následovala ve velkodušnosti, s jakou přemáhala všechny překážky, aby dosáhla spojení s Ježíšem a vyplnila Jeho vůli. Tvoje blahoslavená sestra Markéta (pozn. Marie Alacoque) v sobě napodobila Srdce mého Syna, aby ho darovala světu. Ty však, moje dcero, jsi vyvolená, abys usmiřovala Boží spravedlnost tím, že uplatňuješ zásluhy utrpení a sv. ran mého jediného milovaného Syna.“
Když se sestra Marie Marta zmínila o těžkostech, které ji při tom čekají, neposkvrněná Panna jí odpověděla:
„Ani tvoje představená, ani ty se proto nemusíte znepokojovat; můj Syn zajisté ví, jak jednat, vy jen dělejte ze dne na den, co od vás žádá a chce.“
Tato povzbuzení blahoslavené Panny byla stále častější a udělované různým způsobem.
Jednoho dne jí Matka Boží řekla:
„Jestli chcete být bohaté, musíte čerpat z ran mého Syna. Všechna osvícení Ducha Svatého pocházejí z Ježíšových ran a vy obdržíte tyto dary v té míře, jak budete pokorné. Jsem vaše Matka a nabádám vás: čerpejte z ran mého Syna! Položte se na ně a snažte se v co nejtěsnějším spojení vysát Jeho krev – co se však nikdy nemůže stát. Musíš využít rány mého Syna na obrácení hříšníků.“
Vedle poučení udělených prvními členkami řehole, její sv. zakladatelem a Pannou Marií musíme uvést i ty, které sestra Marie Marta dostávala od Boha Otce, kterému byla oddaná s dětskou něžnou důvěrou a od kterého byla opravdu božsky hýčkaná. On první jí oznámil poslání, jaké má, a občas jí ho znova připomenul:
„Moje dítě, daruji ti svého Syna, využij to a denně mi plať, co si moje spravedlnost za všechny dlužná. Čerpej jen z Ježíšových ran, abys zaplatila dluhy hříšníků.“
V různých potřebách řeholnice konávali procesí a zvláštní pobožnosti. Bůh Otec pověděl sestře Marii Martě:
„Co mi tímto dáváte je jako nic.“
„Když to nic není“, odpovědělo dítě směle, „tak ti obětuji všechno, co Tvůj Syn pro nás učinil a vytrpěl.“
Na to Nebeský Otec řekl:
„Ó, to je něco velkého!“
I božský Spasitel povzbuzoval svojí služebnici a potvrzoval jí znovu a znovu, že je opravdu povolaná, aby obnovila pobožnost k Jeho sv. ranám:
„Vyvolil jsem tě, aby si ve smutných časech, ve kterých žijete, oživila pobožnost k mému trpkému utrpení.“
Potom jí ukázal svoje rány jako knihu, z které se měla učit číst, a řekl: „Neodvracej oči od této knihy a naučíš se z ní víc, než vědí největší učenci. Modlitba k mým sv. ranám obsahuje všechno.“
Jindy, bylo to v červenci, když sestra Marie Marta klečela před velebnou Svátostí, ukázal jí svoje Nejsvětější Srdce jako pramen všech jeho ostatních ran a připojil:
„Věrnou služebnici Marii Markétu (pozn. Alacoque) jsem vyvolil, aby lidi naučila znát moje božské Srdce, moje milá Marie Marta je potom naučí pobožnost k ostatním mým ranám. Moje rány vás jistě zachrání, ony zachrání svět.“
Jindy řekl: „Tvojí úlohou je starat se, abych byl zvlášť v budoucnosti skrze svoje rány poznán a milován.“
Vyzval ji, aby Jeho sv. rány obětovala za spásu světa:
„Dcero moje, svět zůstane ve větším anebo menším zmatku podle toho, jak splníš svoji úlohu. Ty jsi vyvolená, abys zadostiučinila mojí spravedlnosti. Máš zde na zemi v klášteře žít život, jaký se žije v nebi, máš mě milovat, stále mě prosit o utišení mého hněvu a obnovit pobožnost k mým svatým ranám, kterou budou zachráněné nejen duše žijící nyní, ale i mnohé jiné. Jednoho dne budu od tebe požadovat účet, jak jsi použila tento poklad k blahu mých tvorů. – Opravdu, moje nevěsto“, řekl jí později, „bývám zde a ve všech srdcích. Založím v nich svoje království, upevním svojí vládu a odstraním svojí mocí všechny překážky, neboť jsem Pán srdcí a vím o každé jejich nouzi. Ty jsi vodovodem mých milostí. Dobře si pamatuj, že vodovod nemá nic sám od sebe, ale má jen to, co se jím vede. Ty jsi takovýmto přítokem, nesmíš si teda nic ponechat, ale musíš povědět všechno, co ti říkám. – Vyvolil jsem tě, abys všechny upozornila na cenu zásluh mého umučení, sama však musíš zůstat skrytá. Na mně je, abych později světu oznámil, že byl zachráněný tímto prostředkem a přímluvou mojí neposkvrněné Matky.“
Když Spasitel Marii Martě svěřil, jaké má poslání, oznámil jí též mnoho pohnutek k uctívání Jeho sv. ran a jaké hojné požehnání z něho plyne.
Chtěl ji přimět, aby se pobožnosti k nim ujala se vší horlivostí a ukazoval jí každý den, ba téměř každou chvíli nesmírné poklady těchto zdrojů života.
Řekl jí: „Kromě mojí svaté Matky neměla žádná duše milost, jakou máš ty, totiž hledět ve dne v noci na moje svaté rány. Dcero moje, znáš tento poklad světa? Svět o něm nechce nic slyšet. Ukazuji ti svoje rány, abys lépe pochopila, co jsem udělal, když jsem přišel, abych pro tebe trpěl.“
„Vždy, když mému Otci obětujete zásluhy mých svatých ran, získáváte nesmírný poklad. Podobáte se potom člověkovi, který našel na svém poli velký poklad, ale protože nejste schopní ho dobře uschovat, Bůh Otec a moje přesvatá Matka ho opatrují. V hodině smrti vám ho vrátím a zisk věnujete duším, které to potřebují, neboť poklad mých svatých ran musíte využít.“
„Když je váš Otec tak bohatý, vy nesmíte zůstávat chudí. A v čem spočívá vaše bohatství? V mém svatém utrpení.“
„Jestli je někdo v nouzi, nechť jen přijde s důvěrou a čerpá z pokladu mého umučení a mých sv. ran.“
„Tento poklad je váš, obsahuje všechno, jen peklo ne.“
„Jeden z mých učedníků mě zradil a prodal mojí krev. Vy však můžete každou její kapku opět získat. Jediná kapka stačí, aby omyla celý svět, a vy na to nemyslíte, nevíte, jakou cenu má toto výkupné.“
„Moji mučitelé udělali dobře, že mi probodli bok, přibili ruce a nohy. Tak otevřeli prameny, z kterých se budou po celou věčnost vylévat vody mého milosrdenství.“
„Mému Otci se zvlášť líbí obětování mých sv. ran a bolestí mojí nejsladší Matky. Tím mu vzdáváte povinnou nekonečnou úctu, přinášíte mu nebeský dar.“
„Tu máš, čím bys zaplatila všechny dluhy. Obětuješ-li mému nebeskému Otci zásluhy mých sv. ran, dáváš mu zadostiučinění za lidské hříchy.“
Uvedená slova byla sestře Marii Martě povězena při různých příležitostech – zvlášť v roce 1868. Týkala se zčásti jí samotné, zčásti celé řeholné komunity a všech věřících. Ježíš naléhá na ni a skrze ni i na nás, abychom do Jeho sv. ran skládali celou svojí důvěru a pro jejich zásluhy pracovali na spáse duší. Musí se to však dít pokorně:
„Když mi lidé způsobili tyto rány, ve své pošetilosti se domnívali, že je všemu konec; ale moje rány zůstanou navěky a všichni tvorové budou na ně věčně hledět. Říkám ti to, abys na ně nehleděla jen ze zvyku, ale abys je uctívala pokorně.“
„Váš život není z tohoto světa; odstraňte z něho Ježíšovy rány a stanete se úplně pozemskými. Jste příliš zaujatí smyslnými věcmi, takže nemůžete přijmout přehojné milosti, které vám přitékají pro zásluhy mých ran. Měli byste víc pozorovat slunce v jeho plném žáru. Ani moji kněží neuvažují o Ukřižovaném, jak by měli; chci, aby celá moje osoba byla uctívaná.“
„Žeň je velká a přehojná. Nesmíte se dívat na to, co jste už dosáhli, ale musíte se pokořit a ponořit do vlastní nicoty; tak získáte duše. Nikdo se nemusí bát ukazovat věřícím na moje rány. Po jejich prosté cestě se dá lehko dojít do nebe.“
Dále máme ten poklad užívat se srdcem planoucím láskou. Jednou ukázal Pán sestře Marii Martě zástup serafínů, obklopující oltář při sv. mši a říkal jí:
„Jsou pohrouženi v adoraci před krásou a svatostí Boží, obdivují a klanějí se jí, nemůžou ji však napodobit.
Vy se naopak můžete rozjímáním pohroužit do utrpení Pána a snažit se, abyste se stali podobnými trpícímu Spasitelovi. Když chcete obdržet žádané milosti, musíte k mým ranám přicházet se srdcem rozníceným láskou a musíte horlivě konat střelné modlitby.“
Pán od nás taktéž žádá pevnou víru: „Moje rány jsou úplně čerstvé; musíte je obětovat tak, jako by to bylo poprvé.“
„V rozjímání o mých ranách najdete všechno pro sebe i pro jiné. Ukazuji vám je, abyste se do nich ukryli.“
Chceme-li čerpat z tohoto pokladu, potřebujeme i důvěru: „Dcero moje, nesmíš se pro věci tohoto světa znepokojovat; až na věčnosti uvidíš, jakého zisku jsi nabyla z mých ran. Rány mých nohou jsou jako moře, přiváděj tam všechny lidi; vchod je dost velký, všichni budou mít místo.“
Musí se to dít v apoštolském duchu a neúnavně: „Je potřeba mnoho se modlit, aby se pobožnost k mým ranám všude rozšířila!“ Při těchto slovech viděla Marie Marta, jak z Ježíšových ran vychází pět světelných paprsků a jak zaplavují celý svět.
„Moje rány zachovávají svět. Ony jsou pramenem všech milostí, proto mě musíte často prosit o rozmnožení lásky k nim, musíte je často vzývat, bližním na ně poukazovat, opět a opět o nich hovořit, abyste získali duše pro tuto pobožnost.“
„Bude dlouho trvat, než se tato pobožnost ujme, ale jen pro ni pracuj statečně dál!
Každé slovo vyslovené ke cti mých sv. ran mi působí nevýslovnou radost; počítám každé. I když se najdou lidé, kteří nechtějí o mých ranách nic slyšet, přece se musíš snažit, aby si i je pro tuto pobožnost získala.“
Jednou měla sestra Marie Marta nesnesitelnou žízeň, tu jí Spasitel řekl: „Pojď, dcero moje, ke mně, já ti dám vodu, která tvoji žízeň uhasí. V kříži je všechno, tam najdou všechny duše dost, aby uhasili svoji žízeň. V mých ranách máte všechno; ony tvoří znamenitá díla ne snad v radostech, ale utrpením. Vy jste pracovníky na vinici Pána;
s mými ranami nabydete lehko velký zisk. Obětuj mi svoje skutky i spolusester ve spojení s mými přesvatými ranami. Není nic záslužnější a mně milejší. I nejmenší nejnepatrnější činy obsahují nevýslovné bohatství.“
Při důvěrných sděleních, která jsme tu uvedli, neukazoval Pán Marii Martě vždy všechny svoje rány, někdy viděla jen jedinou.
Tak jí jednou řekl: „Musíš se snažit, abys hojila moje rány, rozjímajíc o nich.“ Potom jí ukázal ránu pravé nohy a řekl: „Jak velice bys ji měla uctívat a skrývat se v ní jako holubice ve skalní puklině.“
Jindy jí ukázal levou ruku se slovami: „Moje dcero, vezmi zásluhy z mé levé ruky a věnuj je duším, aby na věčnosti stáli po mé pravici. Bohu zasvěcené duše budou stát při posledním soudě po mé pravici, nejdřív však od nich budu žádat počet z duší, které měli povinnost zachránit.“
Ježíš žádá pro svoji trním korunovanou hlavu zvláštní úctu, usmiřování a lásku. Jednou řekl své nevěstě: „Trnová koruna mi způsobila větší muka než všechny ostatní rány; po smrtelném zápase v Getsemanské zahradě byla mým nejhroznějším utrpením. Abyste zmírnili tyto bolesti, musíte zachovávat svá Pravidla.“
„Podívej se na tu hlavu! Z lásky k tobě se dala poprobodávat; pro její zásluhy máš být v nebi korunovaná. Blahoslavená duše, která o této hlavě pozorně rozjímá, blahoslavenější je však ta, která koná to, o čem rozjímala. Duše, které na zemi ctili moji trnovou korunu a rozjímali o ní, budou jednou v nebesích mojí korunou. Za chvilku, za kterou tu rozjímáte o této trnové koruně, daruji vám na věčnosti jinou korunu, neboť moje trnová koruna vám zjedná velkou slávu.“
„Svoji trnovou korunu dávám svým milovaným. Náleží zvlášť mým nevěstám a vyvoleným duším, je slastí svatých v nebi, ale mým miláčkům na zemi patří hlavně její utrpení.“
Při těchto slovech viděla Marie Marta, jak z každého trnu vychází nevýslovně krásný žár. „Moji praví služebníci chtějí trpět, jako jsem já trpěl, ale nikdo nemůže vytrpět tolik jako já.“
Od duší, které jsou mu oddané, žádá Ježíš něžnou soustrast. Jednoho dne ukázal své služebnici na svojí krvácející, trním probodenou hlavu s tak bolestným výrazem, že neměla slov, aby se o tom vyjádřila, a přitom řekl:
„Podívej se na Toho, kterého hledáš, v jakém je stavu! Podívej se sem a vytahuj trny z mojí hlavy tím, že mému Otci obětuješ zásluhy mých ran. Vzchop se a hledej mi duše!“
Z těchto slov zaznívá horlivost o spásu duší, jsou jakoby ozvěnou stálého Ježíšova „žízním“.
„Pamatuj si: Utrpení je pro tebe a milosti, které z něho plynou, jsou pro jiné. Jedna jediná duše, která spojí svoje konání se zásluhami mojí koruny, získá víc než celý klášter.“
Vedle těchto přísných nabádání, Pán svoji služebnici též povzbuzuje, takže se jí srdce rozohňuje svatou láskou a je ochotná ke každé oběti. Tak se jí ukázal v říjnu 1867 v nebeské slávě se zářící korunou a řekl:
„Moje trnová koruna bude osvětlovat nebe i všechny svaté. Na zemi ukazuji její slávu jen několika vyvoleným duším, neboť svět je zastřený přílišnou temnotou, než aby mohl uvidět její vznešenost. Hle, jaká je krásná teď, po těch velkých mukách, které mi kdysi způsobila!“
Pán šel ještě dál. Učinil ji účastnou nejen na svém utrpení, ale i oslavení, když jí dal na okamžik vidět svoji budoucí slávu. Jednou jí položil na hlavu svou svatou korunu, což jí způsobilo prudkou bolest, a řekl:
„Zde máš moji korunu; moji svatí tě budou takto pozorovat.“ A obrátil se k nim a ukázal na svoji obětní ovečku se slovami: „Hle, ovoce mojí koruny!“
Je-li koruna Pána štěstím blahoslavených v nebi, je i předmětem hrůzy pro zavrhnuté. O tom měla sestra Marie Marta jednou vidění. Uviděla soudnou stolici, zaplavenou paprsky, které vycházeli ze svaté koruny. Duše za duší se objevovala před nejvyšším Soudcem. Ty, které zůstali za pozemského života věrné Bohu, vrhali se plné důvěry do Spasitelova náručí, ostatní pohleděli na svatou korunu a vzpomněly si na lásku Ježíše Krista, kterou pohrdali, a řítili se s hrůzou do věčné propasti. Toto zjevení dojalo ubohou sestru tak, že se ještě celá chvěla strachem, když o něm vyprávěla.
Když Pán naší pokorné laičce ukázal všechnu krásu a bohatství svých sv. ran, nemohl před ní skrývat poklady, které obsahuje velká rána jeho lásky.
„Hle, zde je přebohatý pramen, z kterého máte všichni čerpat,“ říkal jí a ukazoval jí svoje oslavené rány, mezi kterými vynikala krásou rána Jeho Srdce.„Pojď do rány mého boku, je to rána lásky, z které šlehají živé plameny.“
Někdy ji Pán za několik dní dopřál hledět na svoje oslavené člověčenstvo. Byl u své služebnice a povídal si s ní důvěrně, jako to dělal se sestrou Marií Markétou Alacoque. Tato světice, která „Ježíšovo Srdce nikdy neopustí“, říká: „Tak jsem směla hledět na Pána.“
Spasitel ji laskavě pozval: „Pojď do mého Srdce a neboj se! Přitiskni sem rty a napij se lásky, abys ji potom mohla ve světě šířit. Vlož sem ruku a naber si mé poklady!“
Jednoho dne jí zjevil, jak velmi touží, aby mohl udělovat milosti, kterými je jeho Srdce přeplněné. „Ber, neboť jejich míra je plná a nemůžu je už zadržet. Toužím je rozdávat. Rád bych vás obdarovával ze své hojnosti, neboť dnes jsem přijal ve svém slitování duše, které jste zachránili svými modlitbami.“
Téměř stále a různými způsoby ji povzbuzoval, aby žila sjednocená s jeho Nejsvětějším Srdcem: „Buď s tímto Srdcem vroucně spojená, abys mohla čerpat moji krev a dávat z ní i jiným.“
„Jestli chcete vejít do mojí blaženosti, musíte se ukrývat v mém božském Srdci. Jestli chcete poznat celou hloubku milosrdenství Toho, který vás tak miluje, přitiskněte svoje rty s velkou uctivostí a pokorou na ránu mého Nejsvětějšího Srdce. Tam je váš střed. Nikdo vám nemůže bránit, abyste toto Srdce milovali anebo jiné ho učili milovat, jedině byste sami nechtěli. Chci, abyste mě milovali beze vší lidské útěchy.“
Potom Pán povstal a řekl citlivá slova: „Duše zasvěcené Bohu musí být od všeho odloučené. Kdo se chce dostat k mému Srdci, nesmí lpět na ničem, co by ho ještě poutalo k zemi. Kdo chce Pána najít, musí Ho hledat úplně sám, musí Ho najít ve vlastním srdci.“
„Potřebuji tvoje srdce, aby mi dávalo náhradu a bylo mým společníkem. Naučím tě, jak mě máš milovat, protože to neumíš. Věda lásky se nečerpá z knih; uděluje se jen duši, která rozjímá o Ukřižovaném a je s Ním v důvěrném spojení. Všechny své činy musíš konat sjednocené se mnou.“
Těmi slovami se sice Pán obracel především na sestru Marii Martu, ale skrze ni na všechny lidi, zvlášť na duše, které jsou mu zasvěcené. Dal jí též poznat, jak je možné dospět k vroucnému spojení s Jeho Srdcem a jaké velké požehnání z toho vyplývá:
„Neodpočívá-li nevěsta při svých pracích na Srdci Snoubence, marní čas. Když pochybí, nechť se jen s velkou důvěrou přivine k mému Srdci. V této výhni zmizí všechny vaše nevěrnosti, láska je zničí a stráví. Jen mě milujte a ostatní přenechejte mně. Máte odpočívat na Srdci svého Mistra jako sv. Jan. Když mě takto milujete, velmi mě oslavujete.“
Ó, jak Ježíš touží po naší lásce! Jednou se zjevil své služebnici, zářil slávou a říkal jí s hlubokým povzdechem: „Prosím jako žebrák; jsem žebrákem lásky. Volám svoje děti jedno po druhém, a když ke mně přicházejí, hledím na ně se zalíbením. Vždyť na ně čekám.“
Potom vzal na sebe podobu žebráka a smutně opakoval: „Žebrám o lásku, ale stejně většina duší mně zasvěcených mi ji odpírá.
Moje dcero, miluj mě čistě, jen pro mě samotného, nehleď ani na trest, ani na odměnu.“
Potom ukázal na sv. Marii Markétu (pozn. Alacoque) a řekl: „Tato mě milovala takovou čistou láskou jen pro mě samotného.“
I sestra Marie Marta se snažila, aby tak Ježíše milovala. Božské Srdce ji přitahovalo velkou horoucností a ona k němu spěchala v ústrety s plamennou láskou, která ji stravovala, ale též naplňovala nebeskou sladkostí. Ježíš jí řekl:
„Dcero moje, když si vyvolím srdce, aby mě milovalo a plnilo moji vůli, rozněcuji v něm oheň své lásky. Ale nedělám to stále, bojím se, aby sebeláska nepřipočítala všechno sobě, a aby moje milosti potom nebyly přijímané ze zvyku a jako věc, která se rozumí sama sebou. Občas se vzdaluji a ponechávám duši sobě samé. Tehdy poznává svou slabost, dopouští se chyb, ale ty ji udržují v pokoře. Nikdy neopustím duši, kterou jsem si jednou vyvolil; mám ji stále před očima. Nejsem tak nedůtklivý; odpustím a opět se k ní vrátím.“
„Každé pokoření tě vroucněji spojuje s mým Srdcem. Nežádám od tebe velké věci, nechci nic jiného, než jen lásku tvého srdce!“
„Velmi se přiviň k mému Srdci a poznáš, že je plné dobroty. Při něm se naučíš laskavosti a pokoře. Pojď, milé dítě, pojď do mého Srdce! To není jen pro tebe, ale i pro tvoje sestry. Pověz své představené, aby do mých ran vložila všechny práce i odpočinek spolusester; tam budou uložené jako v bance a dobře opatrované.“ (Když sestra Marie Marta oznamovala tyto Pánova slova představené, ve své dětské nevědomosti se jí zeptala: „Co znamená slovo banka?“ Potom pokračovala:)
„Spojení s mým Srdcem dosáhnete sebezapíráním a pokorou. Dcery moje, kdybyste věděli, jak moje Srdce trpí nevděčností tolika lidí! Spojte svoje útrapy s jeho utrpením!“
Poklady Srdce Pána jsou otevřené hlavně těm, kteří mají vést jiné: „Vykonáš zvláštní čin lásky, budeš-li denně moje rány obětovat za všechny novicmistryně vaší řehole.“
„Pověz své novicmistryni, nechť přijde a naplní svou duši u pramene; potom bude její srdce zítra plné a bude moct moje milosti vylévat na vás. Máte v duších rozněcovat oheň svaté lásky tím, že opravdu často hovoříte o utrpení mého Srdce. Udělím všem milost, aby porozuměli zásadám mého Nejsvětějšího Srdce. Prací a spolupůsobením toho v hodině smrti všechny dosáhnou.“
„Dcero moje, tvoje představené jsou pokladní mého Srdce. Byl bych rád, kdybych do jejich duší mohl vložit tolik milostí a utrpení, kolik chci. Pověz své představené, aby přišla k pramenu, který vyvěrá z mého Srdce a mých ran, a čerpala z něho pro svoje sestry. Nechť hledí na moje svaté Srdce a se vším se mu svěří a nechť se nestará o lidi.“
Božský Spasitel se nespokojil s tím, že sestře Marii Martě svěřil pobožnost ke svým ranám, že jí vyložil pohnutky k ní i její požehnané účinky, že jí oznámil podmínky, které zajišťují výsledek této pobožnosti, ale dal jí mnoho dojemných přislíbení, která se často v různých formách opakují, takže je pro nás nelehké omezit se jen na několik. Ale hlavní myšlenka je nakonec vždy ta stejná.
„Dcero moje, nemusíš se bát, že bys v pobožnosti k mým ranám zašla příliš daleko, neboť zde se nikdo nezklame, ačkoli se věci, o které jde, zdáli nemožné.“
„Splním všechno, o co budu poprošen pro své svaté rány. Pobožnost k nim se musí rozšířit.“
„Dosáhnete všeho pro zásluhy mé krve, vždyť má nekonečnou cenu.“
„S mými ranami a s mým Srdcem můžete dosáhnout všeho.“
„Z mých ran se dají získat plody svatosti.“
„Jako zlato v tavírně zkrásní, tak se tvá duše i spolusester zdokonalí, když budou spočívat v mých ranách. Tam se můžete každou chvíli očistit. Moje rány zahojí vaše rány, zahladí všechny vaše chyby. Ti, kteří uctívají moje rány, nabydou pravé poznání Ježíše Krista. Rozjímání o mých ranách bude vaši lásku rozněcovat víc a víc.“
„Dcero moje, ponoř svoje skutky do mých ran a nabydou ceny. Všechny vaše činy, i ty nejnepatrnější, když jsou pohroužené do mojí krve, nabydou nekonečnou cenu a moje Srdce se z nich těší. Když obětujete moje rány za obrácení hříšníků, získáte od Boha, i když se neobrátí, ty samé zásluhy, jako kdyby se byli obrátili.“
„Nechť máte jakékoli problémy a utrpení, skryjte je rychle do mých sv. ran a ponesete je lehčeji.“
„Pro nemocné říkejte často střelnou modlitbu:
Můj Ježíši, odpuštění a milosrdenství pro zásluhy Tvých svatých ran! Tento povzdych potěší jejich tělo i duši.“
Jednou při vzpomínce na hříchy světa, zmocnila se sestry Marie Marty taková úzkost, že vykřikla:
„Můj Ježíši, ujmi se svých dětí a nehleď na jejich zločiny!“ Ježíš jí na to odpověděl tím, že ji naučil střelnou modlitbu: „Můj Ježíši,
odpuštění a milosrdenství pro zásluhy Tvých svatých ran,“ a připojil:
„Mnozí zakouší její účinek – Mým vroucným přáním je, aby ji kněží dávali kajícníkům ve sv. zpovědi.“
„Když hříšník přednese modlitbu: Věčný Otče, obětuji ti rány našeho Pána Ježíše Krista, abys uzdravil rány našich duší, tak se obrátí.“
„Moje svaté rány vás jistě zachrání, ony zachrání svět. Pro duši, která umírá v mých ranách, není smrti; moje rány jí dají život.“
„Sama ze sebe nejsi nic, avšak když se spojí tvoje duše s mými ranami, stává se mocnou. Může zároveň získávat několik věcí, totiž dobývat si zásluhy a vyprošovat si pomoc ve všech potřebách, a není potřebné, aby je podrobně vypočítávala.“
Potom jí Spasitel položil ruku na hlavu a řekl:
„Nyní jsem ti udělil svoji moc. Těm, kdo jako ty nic nemají, dám rád největší milosti. Tvoje moc spočívá v mých ranách; ony tě činí silnou, s nimi můžeš dosáhnout všeho, protože ti s nimi byla udělená všechna moc.
V jistém smyslu můžeš i víc než Já: totiž odzbrojit mou spravedlnost. Neboť ačkoliv všechno dobré pochází ode mě, přece jen toužím, abych byl za to prošen a úpěnlivě žádán.“
Když se v říjnu 1873 politická situace ve Francii den ode dne zhoršovala, konali chamberské saleziánky novénu k Ježíšovým sv. ranám. Božský Spasitel projevil ihned důvěrnici svého Srdce, jakou má z toho radost a upokojil ji slovami:
„Mám vaši řeholní družinu velmi rád, nepřihodí se jí nikdy nic zlého. Nechť tvoje představená nedbá ne denní zprávy, ty bývají často klamné. Jen moje slovo je pravdivé. Říkám vám, nemusíte se ničeho bát. Kdybyste se už nemodlili, tehdy byste měli příčinu k bázni. Slitovný růženec (pozn. Obětující Bohu na zadostiučinění nejsvětější rány a umučení našeho Pána Ježíše Krista; o tomto růženci bude řeč dále) je protiváhou mojí spravedlnosti, zadržuje moji pomstu.“
Když božský Spasitel znova potvrzoval darování svých svatých ran řeholní družině, řekl:
„Tento poklad je váš; jsou v něm milosti, které musíte vzít a odevzdat jiným. Dokážete to, když budete moje svaté rány obětovat, aby skrze ně byli uzdravené rány všech duší. Všichni, kterým svými modlitbami vyprosíte milost šťastné smrti, budou vám za to jednou vděční. Až se při posledním soudu lidstvo objeví před mou soudnou stolicí, ukážu všem své nevěsty, které skrze moje sv. rány zachránili svět. Den, ve kterém uzříte tyto velké věci, přijde zcela jistě.“
Mezi přislíbeními Pána zasluhují zvláštní pozornost ty zmínky, které se týkají svaté Církve a duší v očistci.
Božský Spasitel často Marii Martě opakoval, že moc Jeho sv. ran a neposkvrněné Panny Marie zjedná Jeho Církvi vítězství.„Dcero moje, musíš dobře vykonat svoji úlohu, a to obětovat moje sv. rány věčnému Otci prostřednictvím neposkvrněné Matky, neboť to přispěje k vítězství Církve.“
Ale hned na začátku dělá Pán opatření proti mylnému a převrácenému chápání těch slov. Nejde tu o vnější vítězství, jak by se mnozí domnívali.
„Petrova lodička nebude nikdy plout po moři úplně pokojném, občas budou proti ní zuřit hrozné bouřky, že by se člověk o ni bál. Boj, stálý boj – to je životní zákon Církve. Když se tedy modlíte za vítězství Církve, nemyslete na vnější triumf, neboť tohoto moje Církev nikdy nedosáhne.“
Ale přes všechny boje a útlaky se koná v Církvi a skrze Církev dílo Kristovo: spása světa. To se potom uskuteční tím lépe, čím víc bude modlitba svolávat nebeskou pomoc; neboť Bůh ji vzal do svého plánu. Bůh rád slyší, zvlášť prosby, které k Němu vysíláme ve jménu Vykupitelových ran. O tom říkával Ježíš znova a znova:
„Když vzýváte svaté rány, vyprosíte Církvi trvalé vítězství.
„Jestli chceš vítězství mé Církve urychlit, musíš z těchto pramenů čerpat neustále.“
„Ach Pane, jak dlouho mi to už přikazuješ, a vítězství stále nepřichází,“ řekla naše sestra ve své jednoduchosti.
„Dcero moje,“ odpověděl jí Pán, „měla bys být spokojená už s tím, že vás víc netrestám. Ty zadržuješ moje rameno. Slibuji ti vítězstvo, ale jen pozvolné.“
Svatý zakladatel (pozn. sv. František Saleský) doplnil poučení Pána: „I když božský Spasitel slíbil, že Církev zvítězí skrze neposkvrněnou Pannu, přece nesmíte ochabovat v obětování sv. ran.“
Během velkého pronásledování Církve prosívala sestra Marie Marta úpěnlivě, aby Ježíš vzal Svatého otce pod ochranu svých ran. Tato modlitba se Pánovi velmi líbila; ukázal tedy své služebnici množství milostí, kterými Pia IX. obdařil, a jak velmi k tomu přispěly modlitby konané v jejím klášteře: „Z mých ran mu přitékají zvláštní milosti.“
Koncem roku 1867 jí Pán oznámil: „Svatý otec musí ještě mnoho trpět; nebude už pro něho pokoj, ale díky této modlitbě se i v těch bouřkách udrží na trůně.“
Z toho všeho vyplývá, jak velmi Pánovi záleží na tom, aby nás uchránil všelijakého klamu. Proto žádá opět a opět modlitby: „Chci, aby se vaše družina modlitbou, zvlášť vzýváním mých sv. ran, stala oporou sv. stolice. Tak postavíte hráz proti jejím nepřátelům.“
“Modlitby konané na tento úmysl se Mu zvlášť líbily. Řekl: „Mam radost, že se tvoje spolusestry modlí za Církev. Vaše sláva v nebi se o stupeň zvětší, protože jste dobrými vojáky Svatého otce. Zůstanete jimi, budete-li se za svatou Církev mnoho modlit.“
„Pokud vás chrání moje rány, nemusíte se ničeho bát ani vy, ani Církev. Kdybyste tento poklad ztratili, až potom byste pochopily, co jste měli.“
„Dobrodiní sv. ran přivádějí do očistce Boží milost a vyvádějí odtamtud duše do nebe. Kdykoliv se podíváte s čistým srdcem na Ukřižovaného, vysvobodíte z očistce až pět duší; za každou ránu jednu. Když se modlíte křížovou cestu s úplně čistým, odpoutaným srdcem, získáváte pro zásluhy každé mojí rány při každém zastavení tu samou milost. Když obětujete moje svaté rány za hříšníky, nezapomeňte na duše v očistci, neboť jen málokteří myslí na to, aby jim ulehčili. Pro duše v očistci jsou sv. rány největším pokladem.“
To jí božský Spasitel ukázal ve vidění. O jedné postní neděli nemohla jít kvůli nemoci na kázání. Tu k ní přišel Ježíš a řekl: „Dám ti zaměstnání: Spoj svoje bolesti s mými a obětuj je za duše v očistci.“ Učinila tak a viděla, jak při každém tomto úkonu vchází jedna duše do nebe. Při dvacátém obětování se jí zjevil Bůh Otec a řekl: „Dávám ti stejnou moc, jakou jsem dal svému Synovi, jen mi musíš obětovat svoje srdce spolu s Jeho.“ Sestra Marie Marta to udělala a viděla, jak při každém tom obětování a sjednocení celý zástup duší jako hejno ptáku – jak se vyjádřila – vzlétá do nebe.
Duše, které vysvobodila, přicházeli někdy, aby jí poděkovali, a říkaly: „Slavnost svatých ran trvá stále. Poznali jsme jejich cenu až ve chvíli, když nám bylo dovolené vejít do věčné blaženosti. Když obětuješ sv. rány božského Spasitele věčnému Otci, způsobuješ téměř druhé vykoupení.“
Ze všech těch duší byly Marii Martě jistě nejbližší duše spolusester. Za ně se nejvíc modlila a trpěla. Nejblahoslavenější Panna jí zjevila, jak je jí to milé:
„Duše tvých sester v očistci jsou duše mých dětí. Dělá mi velkou radost, když se za ně modlíš. Velmi mě bolí, když je vidím v plamenech očistce, a neujde jim skoro žádná. Jsem Královna a chci, aby tyto duše vládli se mnou. Ani můj Syn, ani já, i když máme takovou moc, nemůžeme je osvobodit. Musí se kát za svoje chyby, ale vy je můžete lehko potěšit a otevřít jim nebe, když za ně nebeskému Otci obětujete
sv. rány.“
„Obětuj je za všechny jejich přestupky v řeholi,“ řekl jí jednou božský Spasitel. Jedna ze sester se jí ukázala krátko po smrti a oznámila jí: „Myslela jsem si, že všechno konám jen pro Boha, ale když mi byly moje skutky ukázané, poznala jsem, že jsou plné přirozených pohnutek. Zachránila mě jen důvěra v rány našeho Pána a Spasitele. Ó, jak je dobré v nich umírat!“
Aby všechna tato vznešená přislíbení korunoval, dal milý Spasitel sestře Marii Martě poznat, že sv. rány jsou zárukou našeho budoucího oslavení. Uviděla též, jak pohled na ně obyvatele nebe oblažuje.
„Duše, které se pokorně modlí a rozjímají o mém utrpení, budou jednou účastny při oslavě mých sv. ran; na všechny se z nich bude vylévat skvějící krása a velebnost.“
„Čím víc někdo na zemi o mých bolestných ranách rozjímal, tím víc bude smět v nebi hledět na jejich vznešenost a slávu.“
Duše, která během svého pozemského života uctívala Ježíšovy rány, využila je a obětovala je za duše v očistci, bude mít při smrti blahoslavenou Pannu a anděly při sobě a přijme ji Spasitel na kříži, zářící slávou, aby ji odměnil.
Jednou sestru Marii Martu napadlo, že ustavičné obětování svatých ran je zbytečným marněním času. Božský Spasitel ji proto pokáral: „Promarňují snad moji vyvolení čas se mnou, protože činí stále to stejné? Milují mě, klanějí se mi, pozorují moje rány a děkují mi a jejich blaženost je stále úplná.“
Tu uviděla šťastná sestra přesvatou Pannu a svaté, jak hledí na rány Ježíšovy, a Matka Pána jí říkala: „Že já a svatí jsme v nebi, za to máme děkovat zásluhám božských ran mého milého Syna. Když z nich budete vydatně čerpat, stanete se velkými i vy.“
Potom Spasitel pokračoval: „Dcero moje, kde jinde se tvoří moji svatí než v mých ranách? Všichni jsou jejich ovocem.“
„Moje rány budou na věky mojí i vaší oslavou. V nich, v lesku těchto pěti sluncí, mají moje nevěsty jednou kralovat. Blahoslavení, kteří už po staletí na ně hledí, nemůžou se jich nasytit, budou je stále pozorovat a vždy z nich čerpat novou radost. Ó, jak nicotná je zem, když se porovná s tak velkým dobrem!“
Velmi často směla služebnice Boží nahlédnout do nebe; přitom slyšela hlas Boha Otce: „Hle, dcero moje, to všechno je ovocem utrpení mého Syna. Ukazuji ti to, aby si svaté rány obětovala s tím větší důvěrou a radostí.“
Za všechny ty neobyčejné milosti žádal Ježíš od sester jen dvě cvičení, a to svaté hodiny a růženec ke sv. ranám.
Když v roce 1867 řádila v chamberském kraji cholera, vyslovil náš dobrý Spasitel přání, aby každý pátek dělalo pět sester sv. hodinu a aby při ní každá uctívala jednu z jeho sv. ran.
Blahoslavená Panna se připojila k žádosti svého Syna a řekla s lítostí: „Na celém světě není klášter, v kterém by se v pátek večer Ježíšovy svaté rány zvláštně uctívali. Při svaté hodině pozorujte ta požehnané vřídla a ponořujte se do nich.“ Poučila potom Marii Martu, jak by tu pobožnost měla dělat. Zjevila se jí jako Matka Bolestná s mrtvým Synem v náručí a řekla:
„Já jsem první pozorovala rány svého milého Syna, když sňali Jeho svaté tělo z kříže a položili mi ho do náručí. Uvažovala jsem o Jeho bolestech a chtěla jsem je v srdci ctít s Ním. Pozorovala jsem Jeho svaté nohy, jednu po druhé, potom jsem se obrátila k Jeho Nejsvětějšímu Srdci. A zde jsem uzřela největší ránu, nejhlubší a pro moje mateřské srdce nejbolestnější.
Nato jsem pozorovala levou a potom pravou ruku a nakonec trnovou korunu. Všechny ty rány mi probodávaly srdce. To bylo moje utrpení, moje mučednictví. Moje srdce proniknul sedmerý meč bolesti a svaté rány mého božského Syna musí být uctívané skrze moje Srdce.“
***
Asi v té době (r. 1867–1868) zavedli představené denní modlitbu růžence ke sv. ranám.
Koná se takto:
Namísto Věřím v Boha, Otčenáš a prvních třech Zdrávasů se modlí:
Ó, Ježíši, božský Vykupiteli náš, buď nám i celému světu milostivý a smiluj se nad námi! Amen.
Bože svatý, silný a nesmrtelný, smiluj se nad námi i nad celým světem. Amen.
Můj Ježíši, voláme k Tobě o milost a slitování v nebezpečenstvích naší doby. Přikryj nás svou předrahou krví. Amen.
Věčný Otče, zapřísaháme Tě pro krev Ježíše Krista, Tvého přemilého Syna, aby si nám prokázal svoje milosrdenství. Amen, amen, amen. *
(*Tyto modlitby pocházejí od jistého duchovního z Říma)
Na malých zrnkách se modlíme:
Můj Ježíši, odpuštění a milosrdenství pro zásluhy Tvých svatých ran!
(300 dní odpustků)
Na velkých zrnkách se modlíme:
Věčný Otče, obětuji Ti rány našeho Pána Ježíše Krista, abys uzdravil rány našich duší.
(300 dní odpustků)
Nakonec se třikrát opakuje:
Věčný Otče...
***
Obě tyto modlitby pocházejí od božského Spasitele a On k nim připojil štědrá přislíbení.
Nejprve byly modlitby obdařené 300-denními odpustky pro členky řehole Navštívení, ale 16. Ledna 1924 byly tyto odpustky posv. penitenciárou povolené pro všechny věřící.
Zavést růženec ke sv. ranám nebylo lehké. Dělo se zde něco podobného jako v Paray-le-Monial, kde příslušné lpění na liteře řehole překáželo zavedení pobožnosti k Pánovu Srdci. Představená a naše ubohá laická sestra proto velmi zkusily. Pán je však potěšil:
„Bůh sice uděluje milosti, ale jak se má jeho vůle vyplnit, neobejde se to bez problémů! Moje rány náleží vám, jejich zásluhy jsou pro ďábla ztracené, proto je na vás tak rozhněvaný. Ale čím víc překážek a těžkostí zakusíte, tím honosnější milosti vám udělím.“
„Jen se nebojte, pravá láska nedbá na překážky. Ten, který vás drží, je nepřemožitelný. Bude vás stále chránit, ale toto utrpení je nutné.“
Bůh Otec se ukázal s vážnou tváří a přísně řekl:
„Nevykonáte-li co od vás žádám, uzavřu prameny sv. ran a dám je jiným.“ Laskavým, trpělivým a pevným jednáním se představeným – matce Terezii Evženii a matce Marii Alexii – podařilo v jejich klášteře zavést modlitbu růžence ke sv. ranám.
Ježíš jim při tom zřejmě pomáhal.
Největší odpůrkyní nové pobožnosti byla sestra, která pro svoje vědomosti a zdravý úsudek požívala v klášteře zvláštní úctu. Jednoho dne k ní přišla na rozkaz Pána naše ubohá laička a pověděla jí věc, která se stala v hloubce její duše mezi ní a Bohem a s kterou se ještě nikomu nesvěřila, takže sestra Marie Marta se o ní mohla dozvědět jen od Boha. Tento důkaz té sestře stačil, a tak se snažila svůj dosavadní
odpor napravit tím, že malovala obrázky sv. ran a chtěla tak rozšiřovat úctu k nim.
„Pobožnost k mým ranám,“ ujišťoval Spasitel, „je lékem pro tuto dobu bezbožnosti. Mým velkým přáním je, aby se konala; ty povzdychy vyslovujte s co největší vroucností.“
Čím víc se pobožnost ke sv. ranám ujímala, tím víc ďábel zuřil. Zvlášť na sestru Marii Martu se zaměřil a posmíval se jí: „Co děláš? Vždyť marníš čas! Zatím co se ostatní modlí z knih krásné modlitby, ty opakuješ stále to samé.“ Ale Ježíš ďábla zahnal:
„Moje dcero, vím o všem a všechno mám na zřeteli. Pověz jen své představené, nechť udělá všechno, co je v její moci, aby se modlitba slitovného růžence udržela.“
„Za jaké šťastné se musíte pokládat, že jsem vás naučil modlitbu: Můj Ježíši, odpuštění a milosrdenství pro zásluhy tvých sv. ran! Ta mě odzbrojuje. Milosti, které se vám po tomto vzývání dostávají, jsou milosti plamenné; přicházejí z nebe a mají vás tam dovést.“
„Pověz své představené, že vyslyším každou její prosbu, bude-li mě prosit pro moje svaté rány a dá-li konat modlitbu slitovného růžence.“
„Vaše kláštery svolávají milosti Boží na diecéze, ve kterých se nacházejí. Když obětujete moje sv. rány mému Otci, je to, jako byste zdvihali ruce k nebi, abyste obdrželi milosti. Však též tato modlitba nepochází ze země, ale je z nebe; skrze ni dosáhnete všeho.
Pověz své představené, aby to nezapomněla napsat, abyste se příště utíkali především k této modlitbě.“
Pánova povzbuzení nebyla marná. Sestry si zvykli denně konat tuto „nebeskou modlitbu“. Při velkých problémech, v důležitých věcech, při hrozícím nebezpečí bývá častější a vroucnější! Po 50-ti leté zkušenosti můžou prohlásit, že jejich důvěra nebyla nikdy zklamaná. Ne že by byly ušetřené zkoušek, ne že by u nich nezaklepala smrt. Ale zkoušky byly zmírněné útěchou a umírání pod ochranou sv. ran bylo lehké.
Když chamberský klášter vyhověl oběma požadavkům Pána, Spasitel se na něho nepřestal obracet. Naopak, naléhal víc a víc a ukazoval svoje rány jako „zdroj milostí pro hříšníky“ a jako „výmluvné poučování pro řeholní osoby.“
Tak například řekl: „Už dlouho vás vidím, jak rozdáváte ovoce mého vykoupení. Nyní děláte, co se má podle mojí vůle konat pro spásu světa. Při každém slově, které vyslovíte při slitovném růženci, spadne kapka krve na duši nějakého hříšníka.“
„Lidé po mojí krvi šlapou, vy však, nevěsty moje, máte mně milovat a pracovat z lásky ke mně.“
„Uvalily byste na sebe velkou vinu, kdybyste nechaly ležet ladem všechno to bohatství, které je pro vás uložené ve sv. ranách.“
„Duše, které moje rány nectí, ale zesměšňují je, zavrhnu.“
„Hříšníci nechtějí o Ukřižovaném ani slyšet. Snáším je trpělivě, ale jednou přijde den mého hněvu.“
„Pojď, nevěsto moje, přines mi svoje srdce, srdce úplně vyprázdněné, já ho už naplním! Pojď, abys mi získávala duše.“
Potom jí ukázal množství hříšníků a řekl:
„Ukazuji ti je, abys neztrácela čas a ihned se dala do práce.“
V červenci, měsíci zasvěceném krvi Pána, směla sestra Maria Marta stále hledět na ukřižovaného Ježíše. Ten jí řekl:
„Moje dcero, pro jednu jedinou duši jsem trpěl tolik jako pro všechny. Vykoupení bylo nadměrné!“
Přitom viděla, jak svatá krev teče proudem z ran Ježíše, a slyšela ho šeptat:
„Toto je krev tvého Snoubence, tvého Otce, toto je krev, která byla vylita za vaše duše. Jen já jsem mohl tuto božskou krev prolít. Dcero moje, jsem úplně tvůj pro spásu duší.“
Několikrát viděla, jak je Boží Spravedlnost rozhněvaná a připravená svět ztrestat;
přitom řekl Spasitel plný rozhořčení:
„Nepros, chci je potrestat. Má-li být svět obnovený, potřebuje druhé vykoupení.“Bůh Otec řekl:
„Nemůžu za něho dát svého Syna ještě jednou.“
Sestra Marie Marta pochopila, že toto druhé vykoupení můžeme způsobit my častým obětováním sv. ran. A opravdu, tou mírou, jakou sv. rány obětovala, hněv Boží se utišoval a měnil se v milostivou laskavost, která se rozlévá na celý svět.
„Moje dcero,“ řekl jí Pán jindy, „vítězství musí být dosáhnuté, a to skrze moje svaté utrpení. Na Kalvárii se zdálo, že je všechno ztracené, a přece právě tam začalo moje vítězství. Přeji si stále, aby lidé čerpali co nejvíc užitku z vykoupení, ale musí všichni, věřící či nevěřící, sloužit k mojí slávě.“
Jednou ji Pán velmi polekal, když jí dal uzřít Spravedlivost Boží, rozhněvanou lidskými hříchy.
Celá bez sebe zvolala v nejhlubší pokoře:
„Bože můj, nehleď na naše zločiny, ale na svoje milosrdenství!“
Tímto častým voláním a obětováním sv. ran se Pán znovu rozpomenul na svoje milosrdenství. Zároveň ji povzbudil slovami:
„Obětuj mi často moje rány, abys mi tím získala hříšníky, neboť žízním po duších.“
„V Božím domě se musí žít ve spojení s mými ranami,“ řekl Spasitel. „Vaše služby mají původ v mých ranách.“
Jednou se sestra Marie Marta modlila křížovou cestu. Když přišla k desátému zastavení, dal jí Pán poznat, jakou cenu pro slib chudoby a jaký vztah k němu má jeho obnažení. Vyzval ji, aby Jeho sv. rány obětovala za ty Jeho nevěsty, které nejsou od všeho dostatečně odpoutané, aby se přesným zachováváním slibu chudoby naučili Ho oblékat. Při jedenáctém zastavení připojil, že jako osoby Jemu zasvěcené musíme být s Ním přibité na kříž; když posloucháme svojí vůli, je to jako bychom se prohlašovali za nepřátele kříže.
„Musíte se nechat řídit svojí představenou jako já, když jsem rozepjal ruce a nechal jsem se přibít na kříž.“
Potom ji vyzval, aby se modlila za ty, kteří poslouchají tak nedokonale, že to je, jakoby už nechtěli být na kříži.
„Dcero moje,“ řekl jindy, „pozoruj moji korunu, a porozumíš umrtvování; pozoruj moje rozepjaté ruce, a naučíš se poslušnosti; hleď, jak visím na kříži nahý, a porozumíš chudobě a čistotě srdce na Tom, který je úplně čistý a něžně tě miluje.“
Poučil ji, že duše Bohu zasvěcená je duše zasvěcená utrpení: „Rád bych chtěl, aby všechny moje nevěsty byly jako krucifixy, to je ukřižované. Copak se nemá nevěsta podobat ženichovi?“ volá Ten, kterého nevěsta ve Velepísni popisuje slovami: „Můj Milý je bílý a červený (pozn. Pies 5, 10).“
„Dám ti trpět po celý den,“ řekl, „aby ses tím častěji utíkala k požehnaným vřídlům mých sv. ran.“
„Chci, abys byla se mnou ukřižovaná. Čím víc s tím budeš souhlasit, tím víc tě budu křižovat.“
„Moje dcero, uvažuj o mojí trnové koruně! Neřekl jsem, že mi působí nesmírné bolesti, ale přijal jsem ji z rukou Otcových za vás. Pozoruj moje ruce a nohy. Neřekl jsem, že je nedám, že to bude příliš bolet.“
Jednou se jí zjevil Pán na kříži – byl jen kost a kůže a řekl: „Hleď, dcero moje, co čeká na moje vyvolené, kteří chtějí mít účast na mojí slávě – ne na ty, kteří si o sobě příliš myslí. Moje Matka kráčela mojí cestou. Pro ty, které po ní jdou ne z lásky, je velmi těžká, ale naopak pro duše, které svůj kříž nesou velkomyslně, je lehká a plná útěchy. Nevěsty Ježíše ukřižovaného musí trpět. Vždyť nikoho jiného nemám, kdo by mi dával zadostiučinění.“
Jindy jí Pán řekl: „Musíte kříž milovat a dát se ukřižovat z lásky k Ježíšovi. Potom budete moci jako Ježíš zemřít a povstat k novému životu. Nyní obnovuji milost svého utrpení. Vaší úlohou je, abyste jeho požehnané účinky rozšířili do celého světa.“
Tato a podobná zjevení rozechvěla sestru do hlubin duše, takže jimi byla úplně zaujatá a proniknutá. Její láska ke sv. ranám byla tak úchvatná, že jí připadalo, že ji stravuje. Vroucně toužila, aby mohla všechny lidi nadchnout k lásce a vděčnosti ke sv. ranám, a byla ochotná i život položit, jen aby se tato pobožnost co nejvíc rozšířila a co nejhlouběji ujala.
Když někdy ve své horlivosti polevila anebo povzdychy neříkala tak často, hned se jí Ježíš zjevil v zuboženém stavu, zaviněném našimi hříchy, ukázal jí na svoje rány a laskavě jí vytýkal:
„Ony hledí na tebe vždycky, i tehdy, když na ně zapomínáš, ty, která bys je měla mít stále před očima. Ukázal jsem ti je už tolikrát, že by to skutečně mohlo stačit, a přece tě musím znovu a znovu povzbuzovat k horlivosti. Já sám jsem chtěl to, co mučitelé vymysleli, aby mi způsobili muka, a sice chtěl jsem to z lásky k vám a abych zjednal svému Otci zadostiučinění; všechno se dělo podle mojí svaté vůle. Nyní, dcero moje, dávám taktéž tobě trpět, protože je to moje vůle. Chci a žádám od tebe náhrady za urážky, kterých se mi dostává. Chci, abys byla statečnou obětí. Budu sám obětujícím knězem, pozdvihnu tvoje srdce a skryji ho do svých ran.“
Jednou se jí ukázal jako na obraze a prosil ji s nevýslovnou láskou a s vroucnou touhou: „Musíš v sobě vytvořit můj obraz! Malíři malují obrazy, které znázorňují originál dobře anebo méně dobře; zde však jsem malířem Já a tvořím svůj obraz v tobě, když se na mě díváš.“
Potom se ještě jednou vrátil a poučil ji: „Dcero moje, malíř si nejprve připraví plátno na obraz.“ „Milý Mistře, nevím, co tím myslíš,“ odpověděla mu Marie Marta ve své nevědomosti. Ježíš jí řekl, že její duše je takovým plátnem a potom pokračoval:
„Dcero moje, buď připravená, abys přijala každý tah štětcem, který udělám!“ Později se jí zeptal: „Dcero moje, chceš být se mnou ukřižovaná, anebo radši oslavená?“ „Ó, Ježíši, chci být radši ukřižovaná, chci pro Tebe hodně trpět, jako Ty jsi trpěl pro mě.“ „Budeš pro mě trpět, jako Já jsem trpěl pro tebe, budeš-li konat všechno, aby ses mi líbila, a neodepřeš-li mi žádnou oběť.“ Při těchto slovech se naší
sestry zmocnila velká bázeň, neboť si vzpomněla na všechny svoje chyby, o kterých si myslela, že překáží milosti Boží. „Tyto tvé chyby,“ řekl jí Pán, „budou v soudný den vyjevené, ale k tvému a mému oslavení. Přijímám všechny tvoje skutky i utrpení za hříšníky a za duše v očistci, ale musí být stále spojené s mým Srdcem a s mými ranami. Musíš stále zůstávat v mém Srdci, jinak bych se ti už nemohl dávat.“
Jednou prosila sestra Marie Marta Pána s dětskou prostotou a smělostí: „Předobrý Mistře, vyučuj mě katechizmus!“ Ježíš jí ukázal své rány a řekl: „Pojď, moje nevěsto, do svého příbytku, v něm najdeš všechno. Budu tvým učitelem a naučím tě, jak se máš pro mě a pro bližní obětovat.
Tvojí knihou je kříž. Všechna pravá věda je obsažená ve studiu mých ran a v rozjímání o nich.
Kdyby je všichni lidé chtěli studovat a zahloubit se do nich, našli by v nich dost a nepotřebovali by už jiné knihy. V této knize čtou moji svatí a budou v ní číst navěky.To je jediná kniha, kterou musíš milovat, jediná věda, o kterou se musíš zajímat. Čerpáš-li z mých ran, těšíš Ukřižovaného.“
Potom řekl Pán sv. Františkovi Saleskému, který byl při tomto rozhovoru přítomný:
„Hle, jedna z tvých dcer, která čerpá krev z mých sv. ran, rozdává ji jiným a zmírňuje mojí spravedlnost.“
Naše milá sestra, zanícená Boží láskou, využila tento okamžik a prosila sv. zakladatele o milost, aby se směla brzy odebrat do nebeské vlasti a požívat tam nejvyšší dobro. Ale světec jí odpověděl:
„Moje dcero, musíš nejprve splnit svou úlohu. Do nebe nemůže nikdo vkročit, pokud nesplní svoji pozemskou úlohu. Kdybys přišla a poznala, že jsi svoji povinnost na zemi nevykonala, chtěla by ses sama vrátit na zem pro čest, kterou z toho má tvůj Spasitel, a proto, že tím tolik přispíváš k usmíření rozhněvané Boží spravedlnosti.“
Tak byla sestra Marie Marta ve svém poslání stále posilňovaná. Její úlohou, jak jsme už poznali, bylo, aby především využila zásluhy Ježíšových svatých ran k prospěchu Církve bojující a trpící, a potom, aby se podle svých sil přičinila o obnovu této spásonosné pobožnosti v celém světě.
První část jejího poslání se týkala jen její osoby. Božský Spasitel ji už dávno k tomu zavázal slibem, k jehož složení napsala představená tuto formuli:
„Já, sestra Marie Marta Chambonová, slibuji našemu Pánu Ježíši Kristu, že se budu každé ráno obětovat Bohu Otci ve spojení se svatými ranami Ježíše, ukřižovaného pro spásu světa, za blaho spolusester a za jejich růst k dokonalosti.
Chci se mu klanět ve všech srdcích, které Ho přijímají v nejsvětější Svátosti. Chci mu děkovat za to, že vchází do tolika srdcí tak málo připravených. Našemu Pánovi slibuji, že s Jeho milostí budu v duchu pokání každých deset minut obětovat Jeho svaté rány věčnému Otci, že budu všechny svoje skutky spojovat s Jeho sv. ranami podle úmyslu Jeho Nejsvětějšího Srdce, a to za vítězství Církve, za hříšníky a za duše v očistci, za všechny záležitosti našeho řeholního společenství, noviciátu i penzionátu, a na zmírnění chyb, kterých se dopouštíme. Všechno chci konat z lásky, nezavazuji se k tomu pod hříchem.“
Modlitba: „Věčný Otče, obětuji Ti rány našeho Pána Ježíš Krista, abys uzdravil rány našich duší.“
Sestra Marie Marta sice slíbila, že bude povzdych „Věčný Otče...“ opakovat každých deset minut, ale sotva uplynul okamžik, aby ho neobnovovala a nepřidala k němu ještě: „Můj Ježíši, odpuštění a milosrdenství – pro zásluhy Tvých sv. ran.“
Tak byl celý život této milé sestry ustavičnou modlitbou. Z její tváře bylo možné vyčíst spojení s Bohem a tichou usebranost. Kdo ji viděl, hned si všiml jejich polozavřených očí a rtů, šeptajících stále modlitbu. Když bývala na kůru, byla ponořená v Tom, který se rozhodl její duši zjevovat se jako otec a přítel.
Druhá část její úlohy, totiž probouzet a zvelebovat pobožnost ke sv. ranám v duších, nezávisela jen na její hrdinské velkomyslnosti.
Božský Spasitel jí dal poznat, s jakými problémy se tato pobožnost setká a jak dlouho bude trvat, než se ujme:
„Tvojí úlohou je starat se, abych byl skrze svoje svaté rány poznaný a milovaný, a to hlavně v budoucnosti. Uplyne mnoho času, než se tato pobožnost rozšíří.“
Zdá se, že jednou byl sestře Marii Martě poodhalený závoj budoucnosti, ale jak se vyjádřila matka Terezie Evženie – tento pohled byl bohužel velmi neutěšený.
Zmíněná představená píše:
„Více jsme se o účelu a významu onoho vidění (pozn. 29. Srpna 1868) dozvědět nemohli.“
Nebudeme se pouštět do podrobností a do výkladu, který by byl přece jen čistě osobním výtvorem obrazotvornosti, a uvedeme tu jen fakta:
S pomocí přestavených zavedla sestra Marie Marta pobožnost ke sv. ranám ve svém klášteře; to byl první krok. Druhý byl vykonaný, když i mnohé jiné kláštery zavedly tuto pobožnost, a třetím krokem bylo povolení 300 denních odpustků všem členům řehole Navštívení.
Můžeme jistě doufat, že uveřejnění milostí udělených sestře Marii Martě, potom blahodárný vliv Ježíšových slov o Jeho svatém umučení, vytrpěném z lásky k nám, horlivostí duší zasvěcených Bohu a jiných obětavých srdcí, jako i povolení odpustků všem věřícím přispěje k tomu, že víc a víc duší, plných svaté služby, bude čerpat
z nekonečných pokladů utrpení našeho Spasitele.
Uvedené záznamy nám měli ukázat Boží úmysly se sestrou Marií Martou, měli nám dokázat její poslání a úlohu apoštolky Ježíšových svatých ran. To však je jen jedna stránka jejího vnitřního života.
Měli bychom se ještě zmínit o její zcela nezištné lásce k Ježíšovi v nejsvětější Svátosti, o její úctě k Jeho svatému dětství a důvěrnému, srdečnému styku této čisté a prosté dětské duše a božským Přítelem dětí a panen.
Měli bychom dále popsat, jak stálým vroucným stykem s Ježíšem a Spasitelem ukřižovaným dospěla úplně přirozeně a mimovolně k velkým, význačným pobožnostem. Museli bychom např. uvést její pobožnost k Nejsvětější Trojici se
všemi mimořádnými zjevy, které ji doprovázely, a které byly Boží služebnici často odměnou. Stejně bychom měli pohovořit o její něžné úctě k Panně Marii, ke které se upíral její pohled v pravém slova smyslu jako k Matce a která zase s ní jednala skutečně jako Matka, doplňovala poučení božského Spasitele, a když bylo potřeba, i mateřsky ji kárala.
Nakonec bychom museli uvést její umrtvování a kající skutky, popisovat její extáze, ale to všechno bude obsahem jejího životopisu, na kterém se ve Francii pracuje.
Důkazy milosti a božské sdílení vyplňovaly přes 20 let, totiž od r. 1866 až do smrti matky Terezie Evženie Revelové – 30. Prosince 1887 – opravdu všechny chvíle jejího života. Už dlouho předtím ukázal Ježíš sestře Marii Martě obě představené, které potom byly do všech jejích tajemství zasvěcené, a zeptala se jí: „Chceš mi je dát jako oběť?“ A služebnice Boží, která mimo Ježíše nic nehledala a nic nechtěla, byla ochotná, ale s podmínkou, že se potom už nikdo nedozví o milostech, kterými ji hojně zahrnoval, ale všechno zůstane v tajnosti.
Ježíš vyhověl její prosbě. Od smrti matky Terezie Evženie se od ní nikdo nedozvěděl ani slovo. Ježíš chtěl, aby byla až do konce života skrytá, a zahalil ji jakoby neproniknutelným závojem. Bůh zařídil všechno tak, že představené, které potom byly, věděly jen úplně všeobecně něco o udělených milostech. I sešity, v kterých byly ony milosti zapsané, měli, dokud sestra Marie Marta žila, jiní lidé.
V posledních dvaceti rocích života nebylo možné už na naší sestře pozorovat žádné neobyčejné milosti, ani to, že klečívala po celé hodiny bez pohnutí před nejsvětější Svátostí jako v extázi. Ale nikdo se jí neodvážil zeptat, co se v těch požehnaných chvílích mezi ní a Ježíšem děje.
Tato ustavičná modlitba, práce a umrtvování, toto mlčení a skrývání je dalším a ne nejnepatrnějším důkazem, že tyto neobyčejné projevy přízně, kterými ji Bůh zahrnoval, jsou pravdivé. Duše jen obyčejně anebo málo pokorná by se snažila na sebe upozorňovat a využít to, co Ježíš v ní a skrze ni konal, k vlastní slávě. Po tom všem není u sestry Marie Mary ani stopy. S radostí zůstávala ve stínu skrytého, společného života. Ale jako hořčičné zrno, je-li vložené do země, vzejde: tak klíčila a rozkvétala i pobožnost ke sv. ranám v srdcích věřících.
Během posledních Vánoc, které na zemi strávila, jí Pán oznámil, jak se zajisté smíme
domnívat, že už brzy zemře a co bude muset ještě vytrpět.
O půlnoci totiž slyšela sestra, která vedle ní klečela, jak služebnice Boží úzkostně zvolala:
„Můj Ježíši, jen to ne! Všechno ano, všechno, jen to ne!“
Tím snad myslela mučivou, bolestnou nemoc, anebo ještě spíše vnitřní opuštěnost,
vzdálení se od svého Milovaného.
Zvyklá na jeho oblažující přítomnost a každodenní důvěrné rozhovory, byla schopná přinést tuto oběť jen s velkou bolestí. Od toho dne pozorovaly spolusestry na její tváři hluboký smutek.
V té době onemocněla tak těžce, že jí bylo 13. Února 1907 udělené poslední pomazání. Přijala ho plná radosti. Ale čekala ji ještě bolestná cesta na Kalvárii.
Během celých pěti neděl zušlechťoval ještě božský Mistr tuto vyvolenou duši a spojoval se s ní vroucněji a vroucněji. Aby mu byla ještě podobnější, nechal jí ne těle i na duši zakusit muka svého utrpení. Nejdříve ji připravil na to slovami:
„Utrpení, které způsobí tvou smrt, bude pocházet z mých ran.“
A spolusestry, svědkyně jejích útrap, dosvědčují:
„Cítily jsme, že se při onom posledním boji děje něco tajemného.“
Dne 21. Března (pozn. léta Páně 1907) po strašné noci nastal v její duši velký pokoj a hluboké ticho. Všechny sestry se shromáždily u lůžka umírající a stále opakovaly povzdychy k uctění sv. ran. Nakonec o osmé hodině večer, po
prvních nešporech slavnosti Sedmibolestné Panny Marie, přišla tato dobrá Matka, aby svou dceru, kterou učila Ježíše milovat, odvedla domů. A Ženich vzal navždy do rány svého Nejsvětějšího Srdce tu, která byla na zemi Jeho
milovanou obětní ovečkou, Jeho důvěrnicí a poselkyní Jeho sv. ran.
***
.
Zdroj
Pobožnost ke svatým ranám Pána našeho Ježíše Krista (gloria.tv)