Obecně snad neexistuje symbol, který by byl všem tak srozumitelný a pochopitelný, tak často používaný, jako symbol srdce. Srdce jako symbol lásky, síly, která zasahuje hluboko do duševního života člověka. Zároveň toto srdce není jen symbolem citové lásky, ale používá se jako symbol osoby, která se v lásce oddává milovanému. „Polož mě na srdce jako pečeť, jako pečeť na své rámě“ (Pís, 8,6). Tím říká nevěsta ženichovi, „tobě patří mé srdce.“ Důležité je pamatovat si, že „srdce neoznačuje vždy stejný druh lásky, ale určitou osobu, která se obrací ke zcela určitému ideálu a v lásce se mu věnuje.“
Mnoho lidí, často i hluboce věřících, nedoceňuje symbolický charakter Srdce Ježíšova. Mají námitky vůči „pouhému srdci“, tvrdí, že chtějí milovat Krista jako osobu, ne jen její část. Tato úvaha je nedorozuměním. Zobrazovaný Kristus ukazuje na své Srdce, On je tím, s kým se setkáváme v uctívání Jeho Srdce. „Pohled na obraz Božského Srdce působí, že se otevřou dveře, které nás pustí ke Kristu, a v Kristu pak zažijeme přemocnou sílu Jeho lásky.“
„Ježíšovo tělesné srdce je reálným symbolem reálného symbolu, ikonou ikony, oknem do okna, jímž přichází pravé světlo, které osvěcuje každého člověka, tedy věčný Boží Syn.“
Na Kristovo přání měla Markéta Marie Alacoque pořídit obraz Božského Srdce. Při tom narazila na velké potíže a usoudila z toho, že ďábel usiluje všemi silami zabránit zhotovení obrazu.
Ježíš přislíbil ctitelům svého Srdce, že vylije velké bohatství požehnání na jejich konání a rovněž požehná i domům, ve kterých bude vystavený a uctívaný obraz Jeho Srdce.
Zpočátku bylo Ježíšovo Srdce zobrazováno bez osoby Spasitele, s atributy rány, trnové koruny, kříže a plamenů. Dnes jsou církevně schválené a všeobecně rozšířené obrazy Ježíšova Srdce na hrudi Kristově – v ikonografii se zvýrazňovala právě tato anatomická stránka.
Obrazy Ježíšova Srdce nebyly vždy šťastné, nejslavnějším obrazem byl obraz od Batoniho, ve své době považován za „božský“, dnes se zdá příliš sladký. V současnosti existují dva proudy zobrazování Ježíšova Srdce. První chce upoutat pohled na hluboce otevřenou ránu v Kristově boku a upozornit na proroctví: „Uvidí, koho probodli.“ (srov. Jan, 19, 37). Druhý způsob zobrazuje oslaveného Krista s planoucím kuželem světla v místě srdce, jako planoucí výheň milosrdné lásky. Rána v Jeho Srdci už není symbolem utrpení, ale oslavou vzkříšení: „Kristus je v nebi a živý, už neumírá.“ Tímto druhým způsobem namaloval obraz Božského Srdce Tarcisio Bedini. Jeho obraz je umístěný v Římě, v chrámu Santa Maria in Via. Tentýž způsob vyobrazení použil Wilie Apap a obraz lze vidět ve Frascati, v chrámu Madonna di Capocroce. Apapův Kristus skutečně přichází ze svého nebeského sídla a jako takový nám není předváděn pomocí složitých a naivních úprav. Světlo se odráží od hrudi především v souladu se srdcem, které se ztotožňuje s Kristem podle slov svatého Jana: „Bůh je láska.“ Také se odráží od dlaní rozevřených rukou propíchnutých ranami hřebů, oslavujíc tak nejvyšší akt Kristova sebedarování lidem: „jeho utrpení až k smrti.“ Malíř Luca Barbier namaloval fresku Nejsvětějšího Srdce v kapli Zjevení v Paray-le-Monial. Při malbě použil obou uvedených postupů. Vycházel ze zjevení Markéty Marie Alacoque, při kterém měla vidění pěti ran Ježíšových, zářících jako pět sluncí. Zjevení zřetelně připomínalo utrpení kříže, ale zároveň také vzkříšení. Srdce bylo vyobrazeno jako zdroj světla, které ozařuje celou hruď Krista. Je připomínkou pravdy a lásky, jejichž symbolem je srdce. „Netradiční“ zobrazení umělců Willieho Apapa, Tarcisia Bediniho a Luca Barbiera k nám promlouvají jinak než tradiční anatomické vyobrazení. Výstižněji nám sdělují plnost a bohatství Ježíšova Srdce.
„Svaté obrazy Krista a těch, kteří se s Kristem dokonale spodobili, jsou zvěstí a do jisté míry zpřítomněním úchvatného tajemství, jež se má odehrávat v každém pokřtěném.“ Uctívání Ježíšova Srdce na obraze je pro mnohé jediná cesta k Srdci Ježíšovu a proto umění tak může stát ve službách evangelizace.