Předmluva a úvod k NZ

Předmluva a úvod k NZ - stažení, navigace, ...

Úvod.

1. Co jest Písmo sv., co Písmo sv. Nového zákona.

2. Pravost knih novozákonních vůbec.

3. Neporušenost knih Nového zákona vůbec)

4. Věrohodnost knih Nového zákona.

5. Vážnost knihám novozákonním a biblickým vůbec příslušná.

6. O čtení Písma svatého

7. Čeho Jest dbáti, aby se poznal pravý smysl Písma sv.

O evangeliích vůbec.

Úvod.

1. Co jest Písmo sv., co Písmo sv. Nového zákona.

Aby člověk poznal svůj původ a svůj cíl poslední, aby zvěděl, kterou cestou má se bráti, by došel cíle toho, toť úkol, k němuž nemůže nikdo hleděti lhostejně, jakmile poněkud jen povznesl se nad stav nízkosti a počal vážně přemýšleli o svém životě. Neboť neví-li, odkud a k čemu jest tu na světě, nezná-li posledního cíle svého a té cesty, která k němu vede, tápe ve tmách a jest v nebezpečenství, že žije nadarmo a k svému neštěstí. Pochopitelná tedy, že úkolem tím zabývali se v každé době i nejpřednější filosofové. Ani Plato a Aristoteles nevyhnuli se mu.

Avšak při vší snaze a píli, kterou jevili, nemohli k řečeným otázkám dáti odpověď všestrannou, bezpečnou, uspokojivou; někteří spíše pronášeli zásady nedůstojné, které nejen nepodávaly toužebného míru duševního, nýbrž i ponižovaly člověka a znemravňovaly jej. I přestali proto mnozí doufati, že by člověk vůbec mohl přijíti k bezpečnému poznání pravdy, jiní prostě a upřímně vyznávali slabost svou a toužili po pomoci s nebes.

A to zcela přirozeně. Nemůže zajisté člověk sám pouhým rozumem svým dáti v té příčině odpověď dostatečnou. Vykázalť Bůh v nekonečné lásce své člověku cíl nadpřirozený a takové též vytknul prostředky k jeho dosažení. Avšak při tom stavu, který nastal po pádu prvních rodičů, nemůže rozum lidský ani všecky přirozené pravdy poznati s jistotou a bez bludu. Kterak tedy mohl by sám sebou přijíti na věci, jež síly jeho přesahují, nadpřirozený jsou?!

Avšak Bůh nechtěl, aby člověk trval v nevědomosti při věcech tak důležitých. Bránila tomu nekonečná jeho láska a dobrota a milosrdenství. Sám proto oznámil mu původ jeho i poměr, ve kterém člověk jest ke svému původci, sám poučil jej o jeho určení a dal prostředky, kterými by dospěl k poslednímu cíli svému – sám zjevil se mu přímo neboli způsobem nadpřirozeným.

Neučinil však nadpřirozeného zjevení toho každému zvlášť, nýbrž jen jistým lidem, jichž užil jako zřízenců svých. Ty pak pohnul, že pravdy zjevené sdělili také s jinými, a to buď jen ústně aneb též písemně. Při tom chránil je, aby se neuchýlili od pravdy.

Knihy takto vzniklé obsahují tedy část zjevení Božího a jsou jedním z jeho pramenů. Ony byly hned od počátku chovány u veliké vážnosti a pro vznešený původ a vzdělávací obsah svůj byly zvány Písmem svátým neb knihami svátými.

Znenáhla byly sebrány ve sbírku, která byla také nazvána Písmem svátým neb i biblí či knihou, a to zcela příhodně; neboť Písmo sv. jest knihou po výtce, knihou, která nemá sobě rovné ve světě. Jest ono takřka listem, který Bůh sám poslal lidem, aby jim dal zprávu bezpečnou o sobě a oznámě jim vůli svou, poučil je, kterak mohouk němu, jakožto poslednímu cíli, přijití a do oblažujícího spojení sním se dostati. Ono obsahuje nejhlubší tajemství a rady a skutky božské a jest nevyvážitelnou studnici pravd, z níž každý může čerpati poučení a útěchu a povzbuzení. Pojednávat o původě a konci všehomíra, podává nejstarší dějiny lidstva, jeho původ a poměr k Tvůrci a Vykupiteli, udává nejen zákony lidské společnosti, nýbrž i základ, na němž spočívá moc lidská, a meze, přes které nemají překročiti ani lidské rozkazy, ani lidská poslušnost. Ano také k vnitřnímu smýšlení přihlíží, a není poměru v životě lidském, aby nedalo se na něj obrátiti některé místo Písma sv., není starosti ani radosti, aby nebylo lze uvésti pro ně nějaký příklad z něho, a není slzy, kterou by nemohlo utišiti, ani radosti čisté, kterou by nemohlo zvýšiti. Jaký tedy div, že první křesťané nasadili raději život, než by je vydali pohanům zneuctít, jaký div, že kniha ta stala se předmětem stálých studii, že i nejvytečnější duchové hledali a nalézali v ní rady a potěchy, a že, byvši do více než tří set řečí přeložena, dostala se do všech končin země, ke všem národům, ke všem skoro dědinám? Jest ona vskutku knihou po výtce, knihou knih, svátá původem i obsahem i účelem svým.

Však jiným ještě jménem bývá označována. Zjevení Boží totiž má do sebe ráz úmluvy, kterou Bůh učinil jednak s národem israelským, jednak skrze Ježíše Krista s veškerým lidstvem. Pro tu příčinu nazváno jest zjevení Boží také úmluvou, a knihy, které to zjevení alespoň zčásti, ovšem větší, obsahují, nazvány jsou knihami úmluvy neb knihou úmluvy. Mimo to nazval Pán Ježíš u sv. Jana (10. 34) Písmo sv., které bylo napsáno před jeho příchodem na svět prostě zákonem. A i tento výraz ujal se později o všech knihách biblických, jmenovitě u spisovatelův afrických. Rovněž v našem jazyce slove Písmo sv. zákonem neb knihou či knihami Zákona.

Nebylo však dáno na jednou to zjevení, které jest obsaženo v Písmě sv., nýbrž znenáhla a v časech různých, a podle různé povahy dob, ve kterých bylo dáno, má též rozličný ráz. Zjevení dané před Kristem směřovalo k tomu, aby připravilo se lidstvo na Vykupitele; zjevení pak dané skrze Krista k tomu, aby dostalo se lidstvu milosti vykoupení. Se zřením k různému rázu tomu rozeznávalo se záhy zjevení před Kristem od zjevení po Kristu, a poněvadž Bůh skrze proroka Jeremiáše slíbil, že učiní novou smlouvu s lidstvem, a Kristus Ježíš sám při poslední večeři úmluvu, kterou učinil s lidstvem veškerým, nazval úmluvou novou (či zákonem novým), nazýváno bylo zjevení dané skrze Krista úmluvou Novou neb zákonem Novým, a zjevení dané před Kristem úmluvou Starou či zákonem Starým. A podle toho nazývaly se knihy, které zjevení to (ovšem jen z části, ale z části větší) obsahují, buď knihami Staré a Nové úmluvy neb knihami Starého a Nového zákona neb krátce Starým a Novým zákonem, Starou a Novou úmluvou. Také kánonem či pravidlem nazývá se sbírka oněch knih; neboť obsahují pravidlo či normu viry a mravu; a i on dělí se na kánon Starého a kánon Nového zákona. Jednotlivé pak knihy slovou odtud kanonickými. Výraz „kniha kánonická“ znamená tedy totéž co kniha biblická nebo kniha Písma sv.

Kterak poznávali Židé před Kristem, zvláště v době pozdější, že ta ona kniha jest sepsána z vnuknutí Ducha sv. a jí tedy vážnost božská přísluší, Písmo sv. nepraví. Zajisté ne jinak, než že byli poučeni o tom od mužů, jejichž poslání božské bylo zřejmě osvědčeno od Boha samého. Že však počínali si při tom správně, i když uznali také tak zvané knihy druhokánonické, jichž v hebrejské bibli není, totiž knihy Baruch, Tobiáš, Judith, 1. a 2. Makkabejskou, Sirach, knihu Moudrosti a jisté části (dodatky) knihy Daniel a Ester. potvrdili sami apoštolé, poučení od Krista Pána; neboť oni schválili a církvi jako Písmo sv. odevzdali sbírku knih posvátných tak, jak byla a jest v řeckém překladě alexandrijském (učiněném r. 280 – 100 před Kristem), z něhož se dostaly do překladu latinského a odtud do řeči jiných. Překlad ten chová však i ty knihy, které jsou v bibli hebrejské a prvokánonickými slovou, i právě jmenované knihy druhokánonické.

V Novém zákoně přičítali hned od počátku vážnost božskou těm knihám, které byly od apoštolů sepsány neb jako knihy svaté schváleny. Byliť přesvědčeni, že apoštolé při šiření učení Kristova těší se zvláštní pomoci Ducha sv., ať již hlásají je ústně nebo písemně, ba uznávali, že Bůh sám mluví skrze ně. Poznali to jednak ze zázraků, které Bůh činil skrze apoštoly, jednak ze zřejmých výpovědí apoštolů samých, kteří byvše o té věci poučeni od Krista Pána, nejen sami Ducha sv. si přičítali, nýbrž i knihy jiných spisovatelů novozákonních co do vážnosti kladli na roveň se spisy Starého zákona a tak jim přičítali vážnost božskou. Toto přesvědčení o původě a vážnosti spisů v apoštolských uchovávalo se v těch obcích, do nichž byly poslány, od pokolení do pokolení podáním ústním a předčítáním při službách Božích; od nich pak šířily se spisy ty dále i s ujištěním o jejich božské vážnosti.

Spisy apoštolské totiž nebyly psány pro celou církev, nýbrž pro jednotlivé obce a osoby křesťanské, a to se zřením ke zvláštním potřebám jejím. Byly proto s počátku roztroušeny po různých krajích a jen malému počtu křesťanů známy. Záhy však počaly obce křesťanské sdíleti s jinými apoštolské knihy, které měly, i přesvědčení své o božské vážnosti jejich, a vypůjčovaly si od jiných obci spisy, které byly v rukou jejich. Ty pak opisovali, sestavovali ve sbírku a předčítali při službách Božích jakožto spisy apoštolské, jimž božská vážnost přísluší.

Že sbírky ty nebyly všude stejně veliké, jest na snadě. Nedostalať se o některých knihách apoštolských do krajin vzdálenějších známost hned, nýbrž až po delším čase; o jiných dověděli se síce dosti brzy, ale bez dostatečného osvědčení apoštolského původu jejich. Těch proto nepřijali z počátku v oněch obcích do sbírky své, bojíce se, aby nevřadili je tam neprávem. Tím způsobem stalo se, že některé knihy byly vřaděny do kánonu všudy hned od počátku, jiné však byly uznávány pouze v některých obcích, jinde pak z počátku buď vůbec neznámy neb v pochybnost brány a později teprv, když apoštolský původ jejich náležitě také u nich byl osvědčen, uznány a k Písmu sv. přičtěny. Ony knihy nazývají se někdy prvokánonickými, tyto druhokánonickými. Ke druhokánonickým knihám Nového zákona patří: list k Židům, list sv. Jakuba, druhý list sv. Petra, druhý a třetí list sv. Jana, list sv. Judy a Zjevení sv. Jana.

Různost náhledů o některých knihách Nového zákona trvala až do 4. stol. Potom nastala jednota úplná po celé církvi až na malé výjimky v krajinách východních. Přispěl k tomu nepochybně církevní sněm Nicejský, na němž sešli se zástupcové celé církve, jak západní tak východní. Neučinil sice sněm ten žádného rozhodnutí věroučného o knihách biblických, avšak účastníci sněmu sdělili zajisté jedni s druhými církevní podání svých obcí o nich a zapudivše tak pochybnosti, které někteří měli, přispěli k tomu, že i ty knihy byly ode všech uznány za apoštolské a božské, k nimž dosud zde onde jevila se nedůvěra.

V 16. st. obnovili však opět někteří pochybnosti, které v starých dobách měli někteří o těch oněch knihách. Proto církevní sněm Tridentský učinil výnos, ve kterém potvrdiv církevní podání, věroučně určil a co do počtu a rozsahu knih vymezil zákon jak Starého tak Nového zákona, vypočítav a prohlásiv za kánonické všecky ty knihy Starého i Nového zákona se všemi částkami, jak se vyskytují v latinském překladě zvaném Vulgata, a vysloviv vyobcování z církve nad tím, kdo by jich neuznal. Výnos ten obnovil sněm Vatikánský r. 1870. Tak uznána výrokem neomylným božská a kánonická vážnost jejich, a konec učiněn pochybnostem o vážnosti té které knihy pro každého katolického křesťana. Patří pak k Písmu sv. Starého zákona knihy tyto:

a) dvacet jedna kniha dějepravná, a to: pět knih Mojžíšových, kniha Josue, kniha Soudců, Rut, čtyři knihy Královské (které však dle bible hebrejské dělí se na dvě knihy Samuelovy a dvě Královské), dvě knihy Paralipomenon či Kroniky zvané, dvě knihy Esdrášovy, z nichž druhá slově také Nehemiášovou, kniha Tobiášova, Judit, Ester, dvě knihy Makkabejské.

b) sedm knih poučných, a to: kniha Job, Žalmů, Přísloví, kniha Ekklesiastes či Kazatel, Píseň Šalomounova či Píseň písní, kniha Sirachova či Eklesiastikus a kniha Moudrosti.

c) sedmnáct knih prorockých, totiž kniha proroka Isaiáše, Jeremiáše s Baruchem, Ezechiela, Daniela, které, vyjmouc knihu Baruchovu, nazývají se pro větší rozsah svůj knihami velikých proroků, a kniha proroka Oseáše, Joela, Amose, Abdiáše, Jonáše, Micheáše, Nahuma, Habakuka, Sofoniáše, Aggéa, Zachariáše a Malachiáše, které slovou knihami malých proroků.

K Novému zákonu patří knihy tyto:

a) pět knih dějepravných, totiž čtyři evangelia (svátého Matouše, sv. Marka, sv. Lukáše, sv. Jana) a Skutky apoštolské;

b) dvacet jedna kniha poučná, a to: čtrnáct listů sv. Pavla a sedm listů tak zvaných katolických (jeden sv. Jakuba, dva sv. Petra tři sv. Jana, jeden sv. Judy);

c) jedna kniha prorocká, totiž Zjevení sv. Jana či Apokalypse.

2. Pravost knih novozákonních vůbec.

Pravým či nepodvrženým nazýváme spis, který pochází skutečně od toho autora, jemuž se přičítá, aneb, pokud autor jeho není znám, který vskutku náleží době, místu a okolnostem, z nichž podle podání vzešel. Takovými jsou všecky knihy novozákonní. Přičítáť je podání církevní podle lidského činitele jejich osmi různým spisovatelům, z nichž bylo šest apoštolů, Matouš, Jan, Pavel, Jakub, Petr, Juda, dva žácia průvodci apoštolští, Marek a Lukáš; a ony pocházejí od nich podle lidského činitele svého skutečně. Že tomu tak, dokazují jistou měrou:

I. již důvody vnitřní, obsah a forma knih těch samých. Projdeme-li totiž bedlivě knihy novozákonní a uvážíme-li obsah i formu jejich, shledáme, že ani v obsahu ani ve formě nelze jim právem nic vytknout i, co by bylo ve skutečném odporu1) se zprávami, jež podávají hodnověrní svědkové jiní o okolnostech místa a času, z nichž ty knihy vyšly, jakož i o okolnostech osob v nich uvedených a o poměrech autora samého. Takového však odporu nebyli by se uchránili spisovatelé doby poapoštolské, z II. st., kdyby byli sami ony knihy napsali a je pod jménem knih apoštolských rozšířili. Překážely tomu nesmírné změny, které udály se v Palestině v době Kristově a v době apoštolské. 

V době té měnily se totiž velice a rychle za sebou poměry národa židovského a vůbec tvářnost Palestiny. Země byla spravována brzy od jednoho, brzy od několika panovníků, tu od krále, tu z částí od ethnarchy neb vladaře, z části od tetrarchů. Města jedna novými jmény byla označena, jiná nově vystavěna, jiná zbořena. Ano od té doby, kdy židé povstavše za Vespasiána a později za Hadriána proti Římanům byli poraženi a Jerusalem i s chrámem a 50 městy a 985 vesnicemi palestinskými byl zbořen, kdy značná část židů z Palestiny se vystěhovala, změnily se skoro úplně politické i náboženské poměry židů i tvářnost Palestiny. Židé přestali býti, národem samostatným, oltář zbořen, oběti přestaly, kněžstvo zaniklo, a velerada, nejvyšší to soud židů jak ve věcech náboženských tak politických, který již za Kristovy doby byl omezen v moci své, velerada ta rozešla se, a ta, která potom ustavila se v Jamnii, nebyla ani z daleka tím, čím bývala velerada druhdy. Za Hadriana bylo sice nové město vystavěno na místě Jerusalema starého, ale to nazváno Aelia Capitolina, a židům pod přísnými tresty zakázáno zdržovati se v něm neb v jeho okolí.

Zatím vymřeli též všickni svědkové těch věcí, o nichž mluví knihy evangelijní; i žáci apoštolští ustoupili pokolení mladšímu, jež mělo jiné názory i zásady a nebylo s to, aby dalo náležité a všeho omylu prosté poučení o poměrech století prvního.

Již kdo uváží tyto změny, i to, že ani nejvzdělanější spisovatelé řečtí a římští, jakými byli Curtius, Tacitus, Livius, neuchránili se všech anachronismů či omylů v letopočtech, když psali o věcech starších zajisté přisvědčí, že by se to nebylo podařilo ani spisovatelům knih Nového zákona, kdyby to byli bývali mužové století druhého, kteří by byli knihy podvrhli apoštolům. Mimo to jest psychologicky skoro nemožno napodobovati trvale osobu jinou tak přiměřeně její povaze, vzdělání, způsobu vyjadřovati se a pod., aby nejevily se toho pražádné stopy, aby ani nejmenší podezření nenastalo, že spáchán byl podvod. I kterak lze myslili, že by se to bylo podařilo několika osobám neučeným – že by totiž skoro v téže době několik osob bylo pojalo úmysl napodobiti ve spisech svých apoštoly, a provedly to tak dokonale, aby ani jediné, byť i celkem nepatrné věci nenapsaly, která by byla v odporu s tím, co od jinud jest známo o povaze, vzdělání a způsobu proslovování se apoštolů, ještě méně však lze mysliti právem, že by všecky spisy novozákonní jediná osoba byla napsala a apoštolům podvihla. Neboť je-li psychologicky skoro nemožno napodobiti zcela dokonale jedhnu osobu, kterak bylo možno, aby jeden člověk tolik různých povah tak šťastně a s takovým úspěchem napodobil, aby nejevila se toho žádná stopa a nevzniklo ani nejmenší podezření, že podvod byl učiněn?

Nebylo-li však možno spisovatelům doby poapoštolské vyhnouti se všelikým nesprávnostem a všelikému odporu s tím, co od jinud známo jest o časových i místních poměrech prvního století, jakož i o autorech a osobách ve knihách Nového zákona uvedených, lze právem zajisté alespoň s jakousi pravděpodobností souditi ve pravost evangelii a knih novozákonních vůbec již z toho, že neobsahují nic,co by bylo ve skutečném odporu s jinými zprávami hodnověrnými.

A tato pravděpodobnost vzroste tím více, uvážíme-li, že nejen nic neobsahují, co by odporovalo věrohodným zprávám jiným, nýbrž že s nimi též v plné jsou shodě. O shodě té přesvědčíme se hned, vybereme-li z knih novozákonních zprávy o těch věcech, o nichž mluví také jiní spisovatelé doby staré, a srovnáme-li s nimi to, co tito spisovatelé o nich sdělují.

Jsou pak trojího druhu zprávy biblické, které lze srovnávati se svědectvím autorů jiných. Jedny týkají se okolností místních, jiné poměrů politických a náboženských, jiné povahy a okolností jednotlivých osob neb národů. Nám ovšem nedovoluje povaha tohoto díla, abychom vyčítali všecky jednotlivosti a ukazovali, že skutečně všecko, co knihy novozákonní udávají o místních a jiných poměrech, v plné shodě jest s udáním jiných spisovatelů hodnověrných, pokud jaká činí. Ale některých věcí přece nemůžeme pominouti mlčením, zejména ne oné shody ladné, která se jeví mezi knihami novozákonními a hodnověrnými zprávami jinými v příčině povahy a okolnosti jednotlivých osob a národů. Neboť shoda ta jest zvláště zajímavá a dotýká se mnohdy i nepatrných věci.

Tak co se týká a) osob, Heroda Vel. líčí evangelia jako muže nedůvěřivého, lstivého a ukrutného, jenž pojav podezření, že mudrci nevrátí se k němu, pilně se vyptal na čas hvězdy, jež se jim ukázala, a podle toho zosnoval plán, kterak by se zbavil novorozeného krále, byť i mnoho dítek při tom zahynulo. (Mat. 2, 3–16.) A podobně líčí jej Flavius. Dle jeho svědectví měl Herodes v křivém podezření manželku svou Mariamne, že mu jest nevěrná (Ant. 15, 7, 4), a syny Alexandra a Aristobula, že mu stroji smrt (Ant. 16, 10. 2.), a již pro toto podezření dal je všecky usmrtiti. Mimo to hned, jak nastoupil na trůn, pohnul velikými penězi Antonia k tomu, že dal utratiti Hasmoneovce Antigona (Ant. 14, 16, 4), sám pak kázal odpraviti 45 nejpřednějších přívrženců jeho (Ant. 15, 1. 2.). Ba ještě 5 dní před smrti svou usmrtil syna svého Antipatra a obávaje se, že nikdo nebude ho oplakávati, až umře, dal zatknouti přední muže židovské a zapřísáhnul svou sestru Salome, aby v den smrti jeho dala je všecky usmrtiti, a to k tomu konci, by židé ten den truchlili alespoň nad nimi, nebudou-li truchliti nad smrtí jeho. (Bell. Jud. 1, 33, 6)

Dle sv. Matouše (2, 22) obával se svatý Josef Archelaa rovně tak, jako otce jeho Heroda, a to zcela právem; neboť i dle Flavia byl Archelaus neméně ukrutný a podezřívavý, než otec jeho. Dalť hned, jak nastoupil na trůn, utratiti 3000 židů (Ant. 17, 11, 7.) a byl pro své ukrutnosti v desátém roce panování svého u Augusta obžalován a do vyhnanství poslán (Ant. 17, 9. 2. Bell. Jud. 2, 6).

O Pilátovi praví se v evangeliu sv. Jana (19, 12), že teprv tehdy dal se pohnouti, aby vydal Krista na smrt, když mu hrozili nepřízní císařovou, pravíce: Propustíš-li tohoto, nejsi přítel císařův. A s tím srovnává se zcela to, co Flavius zaznamenal o Pilátovi, a Suetoniuss Tacitem o tehdejším císaři Tiberiovi. Byl totiž Pilát tehdy již ve špatné pověsti pro své ukrutnosti páchané na židech (Antig. 18, 3, 1. 2; 18, 4, 1. 2.), Tiberius pak byl tak podezřívavý a nad svojí důstojností žárlivý, že stačilo pouhé udání, ano i podezření, aby někoho odsoudil k smrti (Tacit. Ann. 1. 71. 73 – 74; 3, 38; 6, 18; Sueton. Tiberius 50). Kdyby tedy byli židé udali u císaře, že Pilát propustil člověka, který se prohlašoval za krále a bránil dávati císaři daň, byl by život Pilátův zajisté velice býval ohrožen.

Ba i to, co o Kristu vypravují evangelisté, potvrzuje jistou měrou Tacit a zvláště Flavius. Pravíť Tacit (Annal. 15, 44): „Původcem toho jména (christiánů = křesťanů) jest Kristus, jenž za panování Tiberia byl smrtí potrestán od vladaře Pontia Piláta. Zhoubná pověra jejich pro přítomnost potlačena, vypukla nejen v Judsku, kde toto zlo povstalo, nýbrž i v Římě.“ Flavius pak dí (Antig. 18, 3. 3.): „Za toho času žil Ježíš, člověk moudrý, ačli dovoleno jest zváti ho člověkem, neboť byl vykonavatelem podivuhodných skutků a učitelem těch lidí, kteří s radostí přijímají pravdu. Mnoho židův i pohanů připojil k sobě. To byl Kristus. Když návodem našich nejpřednějších mužů Pilát odsoudil jej na křiž, nepřestali ho milovati oni, kteří před tím k němu se připojili. Neboť zjevil se jim třetího dne zase živý, což a tisíce jiných věcí božští proroci o něm předpověděli.“2)

b) Pomlčujíce o jiných osobách, o nichž by bylo lze ještě srovnání učiniti, přihlédněme k těm místům novozákonním, jež vyslovují se o povaze a okolnostech celých národů; i tu shledáme shodu úplnou se zprávami starověkých spisovatelů jiných.

Tak co židů se týká, ti liči se v knihách Nového zákona jako národ, který těžce nesl jho římské (Jan. 8, 33), nerad platil daň císaři (Mat. 22, 17) a byl nakloněn ke vzpourám proti Římanům (Jan. 6, 35), očekávaje, že co nejdříve bude obnovena říše Davidova (Mat. 20, 20,21, Skutk 1, 6). A právě tak líčí je Jos. Flavius v celém díle svém „O válce židovské“.

Poměr židů k Samaritánům líčí knihy evangelní velmi nepříznivě. Dle nich panovalo mezi židy a Samaritány veliké nepřátelství, takže židé mimo nejvyšší potřebu ani vody od nich nepřijímali (Jan. 4, 9), jim se vyhýbali (Mat. 10, 5), a jména Samaritán jako nadávky užívali (Jan. 8, 48); Samaritáni pak mnohdy i pohostinství jim odepírali. (Luk. 9, 52 53.) A hle, v líčení tom shoduje se s nimi i Flavius, který sděluje případ, kdy z nepřátelství onoho povstaly i vraždy (Ant. 20, 6, 1).

Mravy pohanů jeví se v knihách novozákonních, zvláště v listě k Řím. 1, 18–32. velmi zkaženými. A takovými jeví se i ve spisech pohanských dějepisců a básníků, z nichž patrno, že nebylo skoro neřesti, aby nemyslili, že také některý bůh se jí dopouští, ano že i neřestmi snažili se ctíti bohy své. Efeští hleděli si dle skutků apoštolských kouzelnictví a zažehnávání (Skutk. 19, 19), byli nadmíru oddáni službě bohyně Artemidy či Diany (Skutk. 19, 23. 35), a byli tam zlatnici, kteří zhotovovali ze stříbra neb zlata malé chrámečky Artemidy a prodávali je s velikým ziskem (Skut. ap. 19, 19–40.). Vše to potvrzuje nejen starobylý obyčej formule zažehnávací nazývati uměním efeským (ἐφέσια γράμματα efesia gramata) nýbrž i Dio Cassius (39, 29), Diodorus Sic. (1, 15; 20, 14), Plinius (5, 37), Livius (1, 45) a Ammián Marcellin, který zejména vypravuje, že filosof Asklepiades všudy nosil s sebou malou sošku bohyně efeské (23, 13). 

Korinťanům vytýká se v 1. Kor. 5, 1., že úžasně porušují čistotu, tak že jeden z nich vstoupil v krvesmilné manželství s vlastní macechou svojí a to za života svého otce; a že oprávněna jest ta výtka, svědčí již výraz κορινθιάζειν (jednati po korintsku), kterého se druhdy užívalo ve smyslu smilnit). 

O Kreťanech praví sv. Pavel v listě k Titovi (1, 12), že jsou lháři, zlá zvěř, břicha lenivá. A že správná jest ta charakteristika, patrno již z toho, že sv. Pavel činí ji slovy kretského básníka Epimenida, jakož i z toho, že staří pro pojem lháti, strojiti úskoky, utvořili si výraz κρητíζειν (krétidzein, jednati po kretsku), a že i Plutarch (Vita Aemilii) nazývá je κακὰ θηρία – zlými zvířaty. – 

c) A podobná shoda jeví se též ve zprávách o náboženských poměrech, jakož i v udáních místních a časových, pokud je srovnávati lze s hodnověrnými zprávami jinými. Ano shoda ta jest tak dokonalá, že jeví se i ve volbě výrazů, i ve věcech zcela nepatrných. Abychom alespoň k něčemu poukázali, sv. Lukáš vypravuje ve Skut. ap. (21, 31–40), kterak tisícník Lysiáš, dostav zprávu o bouři, kterou židé způsobili ve chrámě proti Pavlovi, chtíce usmrtiti jej, ihned s vojskem sběhl (κανέδραμε) k nim a Pavla z rukou jejich vysvobodil, a kterak potom Pavel jsa veden do ležení, tj. do kasáren, jež byly v sousedním hradě Antonia, se stupňů měl řeč k lidu stojícímu v předsíni pohanův. Pravě tedy, že Lysiáš sběhl ihned s vojskem, a že Pavel měl řeč se stupňů, dává na jevo, že kasárna ona byla v bezprostřední blízkosti chrámu, a že před samými kasárnami byly schody, s nichž bylo možno řečniti. A s timto udáním Skutkův apoštolských srovnává se úplně Flavius, sděluje, že na severozápadním rohu předsíně pohanů, stál hrad Antonia se čtyřmi věžmi, z nichž jihovýchodní byla nad jiné vysoká a tak zřízena, že s ní bylo lze pozorovati vše, co dělo se ve chrámě; s hradu pak toho že nejen dvoje stupně vedly do předsíně chrámové, nýbrž i zvláštní chodba podzemní že byla zřízena od hradu až k východní bráně chrámové, a to vše k tomu konci, aby mohlo vojsko v hradě posádkou ležící ihned zakročiti, kdyby židé ztropili nějaký rozbroj ve chrámě, jakož se někdy o svátcích při velikém návalu lidu stávalo (Ant. 15, 11, 6; Bel. Jud. 5, 5.).

A tak, jak již řečeno, shodují se spisovatelé novozákonní s hodnověrnými zprávami jinými ve všech zprávách svých, které podávají o různých poměrech století prvního. Ukazují tedy dokonalou známost poměrů století toho. Takové známosti však nebyli by si zjednali, kdyby byli žili a psali teprve ve druhém neb dokonce ve 3. století, a to tím méně, čím spletitější byly náboženské i politické poměry v Palestině za 1. století, a čím větší a častější děly se změny s nimi. Neboť, jak prostá řeč a jednoduché uspořádání předmětu v knihách novozákonních ukazuje, všichni spisovatelé novozákonní, vyjma dva (Lukáše a Pavla), byli prosti vyššího vzdělání, a nebylo literárních pomůcek, z nichž by mohli čerpati známost svou; také nikde není stopy, že by byli činili vědecká badání na základě starých pramenů písemných.

Právem proto lze souditi, že nenabyli známosti své o poměrech prvního století odjinud, leč ze zkušenosti vlastní – z toho, že sami žili v oněch poměrech, a buď sami byli svědky těch věcí, jež vypravují, neb alespoň dověděli se jich od svědkův očitých. 

Ona shoda tedy, která se jeví mezi knihami novozákonními a jinými zprávami hodnověrnými, a ta známost, kterou mají spisovatelé jejich o stavu věcí za doby Kristovy, poukazuje nemálo k tomu, že spisovatelé ti byli s Kristem souvěcí.

d) Mimo to co se týká okolností autorů, spisovatelé novozákonní jeví důkladnou známost Starého zákona a židovských obřadů i obyčejů, užívají řečtiny nikoli klassické, nýbrž takové, jaká povstala za Alexandra Vel. z různých nářečí řeckých a také za časů Kristových byla v užívání, a i tu protkávají četnými hebraismy a judaismy, ba i slovy hebrejskými. Evangelisté pak líčí věci tak živě a podávají tak dokonalý obraz o Kristu, jeho povaze a dvojí přirozenosti, jak jedině bylo možno učiniti tomu, kdo Krista častěji a v rozličných okolnostech viděl a s ním obcoval, aneb alespoň od důvěrných společníků jeho poučen byl. Lze proto zajisté ne sice rozhodně, ale přece s pravděpodobností největší souditi z toho, že spisovatelé ti byli před přijetím křesťanství židy, a to, vyjmeme li evangelistu třetího (sv. Lukáše), jehož řeč jest čistší, židy rodilými, a že byli, zejména evangelisté, buď očitými svědky života Kristova, jeho apoštoly, aneb alespoň žáky apoštolů Páně, jakými skutečně byli ti, jimž podání církevní přičítá knihy Nového zákona.

A ne dosti na tom. Při většině knih novozákonních udávají autorové také jména svá, a i ta svědčí o apoštolském původě a pravosti knih řečených. Jmenuje se při 13 listech autorem apoštol Pavel, při dvou apoštol Petr, při jednom Jakub, při jiném bratr jeho Juda, při Apokalypsi Jan. Poslední tři nepraví sice o sobě, že byli apoštoly, ale i oni vystupují a mluví s takovou vážností v pravdě apoštolskou, že již tím prozrazují apoštolskou důstojnost svou. Mimo to Jan praví o sobě, že byl pro slovo Boží a svědectví o Ježíši na ostrově Pathmu ve vyhnanství. Ale pouze o Janu apoštolu vypravuje tradice veškerá, že v oné době byl dán do vyhnanství.

V ostatních pěti knihách novozákonních (mimo evangelia) neudávají spisovatelé vůbec svých jmén, podobně jako evangelisté. Ale Skutky apoštolské souvisí tak úzce se třetím evangeliem (sv. Lukáše), že se jeví býti pouze další části jednoho a téhož díla, jehož části první jest evangelium sv. Lukáše, druhou Skutky apoštolské. Mimo to jsou psány týmž slohem a věnovány témuž Theofilovi, jako evangelium třetí. Právem proto lze souditi, že spisovatelem jich byl tentýž spisovatel, který napsal evangelium třetí, totiž sv. Lukáš. 

Spisovatel listu k židům pak označuje svým původcem Timothea, o němž jest známo ze Skutků apoštolských a některých listů Pavlových, že byl průvodcem sv. Pavla na některých cestách jeho a vykonával různá poselství, kteráž mu byl sv. Pavel uložil. Mimo to projevuje takové myšlenky a takového ducha, jaké shledáváme pouze v řečech a listech Pavlových. Jest proto na snadě úsudek, že také tento list pochází od sv. Pavla alespoň obsahem svým. A úsudku tomu nepřekáží různost slohu, kterou liší se list k židům od ostatních listů Pavlových; neboť různost ta dá se vyložiti tím, že sv. Pavel nepsal ho sám ani nediktoval, nýbrž sdělil toliko s někým jiným, jakožto písařem svým, ty myšlenky, které chtěl ve psaní pověděti židům, tj. křesťanům palestinským obráceným ze židovství, a dav mu snad i některé poznámky písemné, přikázal mu, aby myšlenky ty napsal na listě, kterýž na to přehlédl a do Palestiny poslal.

Konečně, co se týká oněch třech listů, které nadpisy přičítají sv. Janovi, o těch lze předem již z vnitřních důvodů tvrditi, že všecky pocházejí od jednoho a téhož spisovatele. Neboť ve všech vystupuje autor s touž vážností apoštolskou, horlí proti týmž bludařům s rozhodností stejnou a projevuje tentýž charakter plné lásky k Bohu a k bližnímu, ale i plný horlivosti proti těm, kteří popírají božství Kristovo a porušují pravdu zjevenou; ve všech také zachovává stejný sloh, ano i tytéž zvláštnosti jazykové. Že pak spisovatelem tím nebyl nikdo jiný než ten, který napsal evangelium čtvrté, tj. sv. Jan, kterýž napsal i Apokalypsi, vychází na jevo i z té podobnosti, která se vyskýtá mezi oním evangeliem a listy těmito, jmenovitě listem prvým. Týkáť se podobnost ta i myšlenek i povahy a slohu autorova, ano i těch zvláštních rčení, kterých neshledáváme nikde jinde než ve spisech Janových, na př. že druhou osobu božskou nazývá Slovem (Logos), že mluví o zrození se z Boha, o zůstávání v Kristu Ježíši a pod.

Již tedy z důvodů vnitřních jde na jevo alespoň s pravděpodobností nemalou, že všecky knihy novozákonní pocházejí nejen z té doby, do které je kladou nadpisy jejich a podání, nýbrž i od těch spisovatelů, kterým se přičítají.

II. A co tak ukazují důvody vnitřní, to potvrzují a jako věc jistou a nepochybnou osvědčují důvody vnější, svědectví osob hodnověrných.

1. Jistou měrou patří k nim spisovatelé některých knih Nového zákona, potud totiž, pokud ve svých spisech projevují neb u svých čtenářů předpokládají známost těch kterých knih novozákonních a pokud v nich poukazují ke starším spisům vlastním. Neboť tak dávají na srozuměnou, že ty které spisy byly v rukou křesťanů již v té době, kdy řečené zmínky o nich učinili tj. v době apoštolské.3)

2. Zvláště důležité místo však mezi svědky zaujímají svatí Otcové a poštolští, kteří byli mladšími vrstevníky, ba žáky svatých apoštolů, jsou to sv. Klement Římský, sv. Ignác Muč., sv. Polykarp, list Barnabášův, Papiáš, který i s Polykarpem byl žákem svatého Jana apoštola. Nejmenují sice z pravidla spisovatelů knih novozákonních jménem, ale uvádějí různá místa z jejich spisů, zvláště z evangelií, a tak dokazují, že spisy ty byly za jejich časů již známy nejen jim, nýbrž i čtenářům jejich, jimž své listy zaslali, totiž křesťanům maloasijským, Filippenským, Korintským a Římským, ano že byly jim známy delší dobu již před tím, než psali své spisy; neboť sv. Otcové ti citují ve spisech svých evangelní i jiná místa z paměti, volně a obracejí je na různé případy, i jeví tím známost obsahu evangelního i velké části knih Nového zákona tak dokonalou, jakou lze získati si toliko čtením opětovaným, a tedy po delším čase. Poněvadž však sv. Polykarp psal kol r. 108 neb 111, sv. Ignác kol r. 107 neb 110, sv. Klement pak již před rokem stým, jest na jevě, že evangelia a ona větší část knih novozákonních, z nichž také citují, byla sepsána již v I. století, a že tedy v nepravdě jsou ti, kteří chtíce popříti pravost jejich kladou sepsání jich až do polovice, ba i za polovici století druhého.

Že apoštolští Otcové ti nejmenují zpravidla ani evangelistů, ani spisovatelů jiných knih Nového zákona, jež citují, nemůže býti s podivením. Činívali i jíní podobně, a činíme tak mnohdy i my, že totiž uvádíme v řečech neb spisech svých výrok některého spisovatele, nejmenujíce jej výslovně, zvláště je-li to spisovatel dobře známý. Svatí Otcové apoštolští pak mohli to činiti tím spíše, poněvadž byli přesvědčeni, že knihy novozákonní, z nichž výroky uvedli ve svých spisech, jsou dobře známy všem těm, jimž své spisy zaslali. Ostatně někteří z nich jmenovali přece i spisovatele. Tak učinil Papiáš, který výslovně uvádí sv. Matouše a sv. Marka jako spisovatele „řečí Páně“, a jak dále vykládá, rozumí tím nikoliv spisy, které by obsahovaly pouze řeči Kristovy, jak někteří odpůrci těchto evangelií mylně tvrdili a tvrdí, nýbrž, jak Papíáš sám vykládá (Eus, Η. E. 3, 39), rozumí tim vypsání řečí i skutků Kristových či evangelia Jejich, Matoušovo totiž a Markovo. Tak učinil i sv. Klement (1 Kor. 47), jenž list 1. Kor. výslovně přičítá sv. Pavlu, a Polykarp (Filipp. 11), jenž témuž Pavlovi výslovně přičítá list k Filippenským a 1. Kor., jakož i sv. Ignác, kterýž mluví o listě sv. Pavla k Efeským. Ačkoliv pak při ostatních knihách Nového zákona, jež cituji, nejmenují spisovatele, tož přece alespoň tím vydávají svědectví o apoštolském původě jejich, že výroky ze spisů jejich uvádějí jakožto výroky plné vážnosti, jichž dlužno v životě šetřiti, a že je uvádějí na potvrzení výpovědí vlastních. Sv. Polykarp Muč. na př. chtěje ve svém listě k Filippenským dodati váhy svým slovům, kterými varoval před pomluvou a jinými nelaskavostmi k bližnímu, upozorňuje je na slova Kristova obsažená v evangelii Matoušově a Lukášově, pravě: „Pamatujte na to, co pravil Pán, uče takto; Neodsuzujte, abyste nebyli souzeni, odpouštějte, a bude vám odpuštěno (L. 6, 37), milosrdní buďte, abyste milosrdenství došli (Luk. 6, 36.,M. 5 7), jakou měrou měříte, bude vám odměřeno (Mt. 7, 2) a blahoslavení chudí a pro spravedlnost trpící, neboť jejich jest království nebeské.“ (Mt. 5, 3, 10.) Listu k Filemonovi nepřipomíná sice žádný Otec apoštolský; a na druhý list sv. Petra, jakož i na 2. i 3. list sv. Jana a na list sv. Judy narážejí tak slabě, že mnozí ani nevšímají si toho. Avšak ať pomlčíme o tom, že i slabými narážkami dává se na jevo známost o něčem: byť i žádné zmínky o tom kterém listě nečinili, nečelilo by to proti jejich pravosti. To jen šlo by z toho, že buď nedověděli se o něm neb neměli příležitosti ani příčiny dovolávati se ho ve svých spisech, aneb že nezachovaly se nám ty spisy, v nichž činili zmínku o nich. Neboť ani evangelia ani ostatní knihy Nového zákona nebyly původně určeny pro veškeré křesťanstvo, nýbrž psány jen pro jisté kraje neb obce neb osoby, a to i pro osoby soukromé; některé z nich pak jsou velmi krátké a neobsahují takových pravd, aby snadno hodila se příležitost neb příčina dovolávati se jich ve spise. Jaký tedy div, že některé z nich nevešly ve známost širší hned, aneb že byvše seznány, nebyly hned uváděny od spisovatelů? V těch krajích zajisté neb místech, do kterých byly zaslány, znali a uznávali je jako listy apoštolské, udržujíce ústním podáním přesvědčení o apoštolském původě jejich od pokolení do pokolení. Znenáhla však přicházely i ony ve známost širší a dostávaly se v opisech v krajiny další. A podle toho, zda dostaly se kam s náležitým osvědčením apoštolského původu svého nebo ne, byly tam buď uznány za apoštolské hned, aneb brány v pochybnost, pokud bezpečných nenabyli tam důkazů, že vskutku pocházejí od apoštolů. Tak stalo se, že v některých obcích poznali je dříve, jinde později, aneb že někde znali ten neb onen list, ale po nějaký čas nečítali ho mezi spisy apoštolské.

3. Jasné svědectví o tom dostáváme od polovice století druhého. Od té doby roste počet spisovatelů církevních a tím i těch, kteří vydávají svědectví o knihách apoštolských. Ti pak již nejen uvádějí citáty jak z evangelií, tak z jiných knih novozákonních, nýbrž jmenují též knihy samy i jejich autory. Jest to mimo jiné sv. Ireneus, kterýž od svého učitele sv. Polykarpa, žáka sv. Jana evangelisty, zcela bezpečné poučení v té příčině dostati mohl a dostal, a který i jako biskup Lyonský nejen stále udržoval spojení s Východem, nýbrži ve svém spise Adversus haereses také proti východním bludařům čelil, takže svědectví jeho lze dovolávati se nejen pro Gallii, nýbrž i pro obce maloasijské. On jmenuje a jakožto knihy vážnosti božské cituje v řečeném spise svém všecka evangelia kánonická, Skutky apoštolské, všecky listy sv. Pavla až na list k Filemonovi a k židům, dále 1. 1. sv Petra, 1. a 2. sv. Jana a Zjevení sv. Jana. Zvláště skvělé jest svědectví, které vydává evangeliím; pravíť: „Matouš mezi Hebreji vlastním jejich jazykem evangelium i písemně vydal, ani Petr a Pavel v Římě evangelium kázali a církev zakládali; po jejich pak vyjití Marek,učeník a tlumočník Petrův, sám též nám podal písemně to, co bylo kázáno od Petra, i Lukáš pak, průvodce Pavlův, složil též v knize evangelium jím hlásané. Později také Jan, učeník Páně, kterýž i na prsou jeho odpočíval, také ten vydal evangelium, když v Efesu v Asii bydlil.“ (Adv. haer. III., 1, 1.) Na list sv. Jakuba a k židům činí sice alespoň narážky, ale ty jsou tak slabé, že jich nelze užíti jako svědectví dějepisného. Na list Filemonovi, 2. Petrův 3. Janův i Judův ani nenaráží; proto však nelze říci zcela rozhodně, že těch listů, jmenovitě k Filemonovi a 3. Janova, v Gallii tehdy vůbec ještě nebylo. Neboť jednak nedošly nás všecky spisy Ireneovy, jednak jest list k Filemonovi a 3. Janův tak krátký a rázu tak soukromého, že nepodávaly příležitosti, aby byly citovány.

A jako Ireneus vydává svědectví o knihách novozákonních pro Gallii, tak pro Itálii vydávaje sv. Justin, filosof a mučeník, jenž kolem r. 130 četbou Písma sv. byl obrácen ke křesťanství, Hermas, Caius Řím., Hippolyt a zvláště Zlomek Muratorský,4) pro Sýrii překlad starosyrský, zdělaný alespoň, pokud se týká evangelií, již v 2. pol. II. stol., a pozdější jeho přepracování Pešittá, též Theofil Antiochijský († 180), pro obce africké, Tertullian a sv. Cyprián, pro obec alexandrijskou Klement Alex a Origenes. Ze spisů těchto mužů dovídáme se, že od polovice druhého století byly již všeobecně známy a jako apoštolské uznávány knihy tyto: 4 evangelia: Matoušovo, Markovo, Lukášovo, Janovo, 12 listů sv. Pavla, všecky totiž mimo list k židům a k Filemonovi, dále první list sv. Petra a první list sv. Jana, ostatní pak že byly alespoň v některých krajinách známy a uznávány. Listu k Filemonovi totiž, jak již řečeno, sv. Ireneus nejmenuje, avšak již ve II. století čítá se k listům apoštolským od Caia Římského, Zlomku Murat.,Tertulliana a jiných. Také byl přijat do Pešíttá hned od počátku podobně jako i list sv. Jakuba, který byl přijat také do překladu starolatinského a vyložen od Klementa Alex. Druhý list sv. Jana uznává Ireneus, Zlomek Mirat., Klement Alex.; druhý list sv. Petra a třetí sv. Jana osvědčuje poněkud také již Zlomek Muratorský, Klement Alex. pak vykládal jej zároveň s jinými spisy apoštolskými ve svém spise Hypotyposeon, a Origenes čítal jej ke spisům apoštolským. Tito čtyři posledně jmenovaní svědkové uznávají též list sv. Judy za apoštolský. O listě k židům pomlčují sice aneb jakousi pochybnost mají Ireneus, Zlomek Murat., Caius, Tertullian, avšak uznává ho za apoštolský již sv, Klement Římský, Pešittá, Klement Alex., Theofil Antiochijský, Origenes a j.

Mají tedy svá svědectví nejen evangelia, Skutky apoštolské, 12 listů Pavlových, 1 Petrův a 1. Janův, nýbrž i ostatních 7 knih Nového zákona, jež od stol. XVI. jmenuji se mnohdy druhokánonickými nikoliv vhodně. A svědectví ta nejsou ledabylá. Považme. Na konci stol. II, jistě již od r. 170 po Kristu, bylo dle udaných svědectví rozšířeno již a za apoštolské uznáváno po celé církvi (v Sýrii, v Egyptě, Africe prokonsulární, v Itálii, v Gallii či Francii), ve všech těchto zemích, pravím, bylo již rozšířeno a za kanonické uznáváno 20 spisů novozákonních, totiž 4 evangelia, Skutky apošt, 12 listů sv. Pavla, list I. Petrův a I. Janův. Ostatních sedm pak, ačkoli nebyly známy ještě po celé církvi, byly přece známy a za apoštolské uznávány alespoň po velké části její. jedny v Gallii, Itálii, Africe prokonsulární, jiné v Sýrii a Egyptě. Bylo by to možno při tehdejšlcn prostředcích kommunikačních, aby v pouhých opisech tak velice již tehdy byly rozšířeny, kdyby byly povstaly teprve po r. 130 aneb docela v 2. polovici století druhého, jak tvrdí odpůrci jejich pravosti? A kdyby tomu bylo tak, byli by je všudy tam přijali za knihy apoštolské? Vždyť v té době, ze které pocházejí řečená svědectví, žili ještě alespoň někteří žáci apoštolských Otců, a svědectví ta jsou dána od nejstarších a nejpřednějších obcí  křesťanských neb jejich zástupců, od obcí, ve kterých působili kdysi apoštolé neb jejich průvodci, v nichž biskupovali druhdy apoštolští žáci, v nichž tedy mohli dostati a pozdějším pokolením zachovati bezpečné poučení o tom, jsou-li spisy ty pravé neb nikoli, a to tím spíše, poněvadž trvali ve spojení s kraji a obcemi, do nichž listy apoštolské byly poslány. A obce takové byly by zajisté neuznaly za apoštolské spisů které by teprve koncem polovice století II. se objevily pod jménem spisů apoštolských, a to tím méně, poněvadž ukládají křesťanům těžké povinnosti a přísně kárají ty, kteří těch povinností nedbají.

Ačkoli tedy svrchu uvedená svědectví pocházejíce z konce II. století jsou poměrně pozdní, jsou přece na výsost důležitá, a stačí sama o sobě, aby přesvědčila o pravosti řečených knih každého, kdo věc uvažuje bez předsudků. Což teprve, pováží-li, co bylo již řečeno, že o většině těch knih, jmenovitě též o všech evangeliích svědčí tu více tu méně určitě již i Otcové apoštolští z konce I. a z počátku II. stol.

4. Avšak nejen katolíci také někteří bludaři a nepřátelé církve vydali svědectví o pravosti alespoň některých knih novozákonních, zejména evangelií. Bylať zajisté evangelia, jakož i jiné spisy Nového zákona, odevzdána církvi od apoštolu samých, buď přímo, aneb skrze spolehlivé osoby, po nichž je poslali příslušné obci církevní neb jejímu představenému; v obci té pak byly jako spisy apoštolského původu čitány, pro veřejnou a soukromou potřebu opisovány, šířeny a tak záhy vždy ve větší známost uváděny. Mohli tedy také bludaři i pohané nabýti o nich známosti a vydali o nich svědectví.

A oni skutečně učinili to. Ačkoliv evangelia i mnohá jiná kniha Nového zákona byla bludařům nepohodlná, přece neodvážili se popírati pravost jejich; raději překrucovali a nesprávně vykládali text, aby uvedli je ve shodu s bludnou naukou svou. Tak již bludaři I. století Ebionité a Nazareovci přijali a uznali evangelium sv. Matouše, gnostik Valentin kolem r. 140 uznal všecka evangelia naše, a Ťatián kolem r. 170 napsal harmonii čtyř evangelií zvanou Diatessarón. Gnostik Marcion, nepřítel judaismu, přijal sice evangelium Lukášovo, ostatní zavrhl, ale nikoliv proto, že by byl pochyboval o jejich pravosti, nýbrž že dle mínění jeho Matouš, Marek a Jan přimísili k nauce Kristově mnoho živlů židovských. Podobně platí i o jiných knihách novozákonních; pokud nepřijali jich někteří bludaři, neučinili to proto, že by byli měli dějepisné důvody proti apoštolskému původu jejich, nýbrž že v tu dobu, kdy odloučili se od církve, ještě jich neznali, aneb že viděli v nich učení nesrovnávající se s bludnými jejich naukami, jichž se zříci nechtěli.

A co se pohanů týká, ti vydávají svědectví o knihách Nového zákona již tím, že bojujíce proti křesťanství zbraní duševní, nepopírali pravosti evangelií a jiných knih apoštolských, nýbrž hleděli zlehčiti aneb vyvrátiti učení v nich obsažené. Tak jednal zejména filosof Celsus, který žil v první polovici II. století; on vybírá četná místa ze sv. Matouše, Jana a Lukáše a činí si posměch z nich, a prozrazuje známost také evangelia Markova slovy „jedni druzí“, nazýva je spisy učeníků Ježíšových a tak dává na jevo, že mu byli známí i spisovatelé evangelií. – Tak jednal též Porphyrius, filosof neoplatonský ve III. stol., který napsal objemný spis proti křesťanům (15 knih, Řeči proti křesťanům) a v něm nepravdu křesťanského učení také tím snažil se dokázati, že uváděl ze spisů novozákonních, zejména z evangelií Matoušova i Janova a z listu ke Galatským a ze Skut. apošt., různá místa, která podle náhledu jeho si odporují.

Někteří, jako Lucián Samos (II. století), také tím svědčí o knihách Nového zákona, že horlíce proti křesťanům zmiňují se o knihách, které se předčítaly křesťanům v bohoslužebných shromážděních jejich, jakož i tím, že podávajíce správu o pronásledování jich, činí zmínku také o tom, kterak posvátné knihy jejich byly od Římanů pilně vyhledávány ke zničení, od křesťanů pak i s nebezpečenstvím života ukrývány; neboť ze zpráv těch vychází na jevo nejen starobylost knih těch, nýbrž i vážnost veliká, ve které je křesťané chovali v přesvědčení, že to jsou knihy svaté. Proto již sv. Chrysostom poukazuje k svědectvím těchto mužů slovy: „Dostačí nám i odpůrci naši, aby se dokázal starobylý původ našich knih, knihy totiž sepsané ed Celsa a Bataneovce Porphyria.“ (Hom. 6 in. I Cor.)

III. A nedosti na tom. Pravost knih novozákonních potvrzuje se také tím, že nelze myslili žádné příčiny dostatečné, proč by některý autor později podvrhl spisy své apoštolům. Nikdo přece nedopouští se podvodu, aby k tomu neměl nějaké příčiny neb pohnutky; a tak zajisté by ani spisovatelé knih novozákonních nebyli beze vší příčiny podvrhli spisů svých apoštolům, kdyby to byli bývali mužové neapoštolé, žijící až v II. století. Nuže, dejme tomu, že knihy novozákonní nepocházejí od apoštolů a těch dvou žáků jejich, jimž se připisují, nýbrž že složeny jsou až v II. století od autorů neznámých. Co přimělo muže ty, aby spisy své podvrhli apoštolům? Příčina mohla býti buď čestná nebo nečestná.

1. Mezi čestnými pak nemohla býti žádná čestnější než ta, kterou již IV. století uváděl Manicheovec Faustus, totiž, že prý proto podvrhli knihy své apoštolům, aby tím spíše a tím více rozšířili jak knihy samy, tak zásady v nich obsažené. Nuže, lze myslili na takovouto pohnutku při knihách Nového zákona? Právem nikoli. Neboť

a) při knihách evangelijních a pří 5 knihách jiných (Skut. apošt., listu k židům a třech listech Janových) autor neudal vůbec jména svého na ně tedy nelze vůbec vztahovati řečenou pohnutku.

b) Padělatelé nebyli by si zajisté práci zvětšovali, nýbrž spíše umenšiti hleděli; i nebyli by proto napsali pud jménem apoštolským knih tolik, kolik jich máme; neboť některé neobsahují skoro nic, co by nebylo obsaženo v některé knize jiné, neb jsou věnovány osobám soukromým, takže by mohly býti snadno vynechány, aniž by trpělo učení v knihách N. Z. obsažené. Platí to zejména o evangelii Markově, jež obsaženo jest skoro celé v evangelii Matoušově a Lukášově, o listě ke Galatům, jenž jest v listě k Římanům, o listě ke Kolosským vzhledem k listu k Efeským, o listě judově vzhledem k 2. Pet., o 3. listě sv. Jana a listě k Filemonovi, které byly poslány osobám soukromým.

c) Mimo to za života sv. apoštolů, jak hned ukážeme, nebylo možno podvrhnouti jim nějaké listy, po smrti jejich však nebylo již ani třeba za řečeným účelem podvrhovati apoštolům spisy nějaké, poněvadž tehdy již věřící sbírali, čítali a v úctě chovali spisy také mužů neapoštolských o církev zasloužilých, jak svědčí sv. Polykarp sám o Filippenských, kteří již kol r. 108 neb 110 sebrali si listy sv. Ignáce.

d) Ano, kdyby byli pod cizími jmény své spisy rozšiřovali, byliby snadno vzbudili podezření o pravosti i těch zpráv, které by v knihách oněch byli podali; neboť podvod jejich byl by zajisté nezůstal v tajnosti, a to tím méně, poněvadž nepřátelům křesťanství nebylo by bývalo nic vhodnější, než dokázati nějaký podvod při knihách novozákonních, zvlášť evangelijních; neboť by pak mohli jedním rázem podvrátiii veškeru vážnost těch knih, z nichž křesťané vedle podání ústního čerpali své učení.

e) Konečně spisovatelé novozákonní podávají ve svých spisech tak čisté učení mravů, že jeví se býti muži bezúhonnými a prodchnutými nejčistšími zásadami mravními; a o takových mužích nelze zajisté mysliti důvodně, že by byli spáchali takový podvod, byť i z pohnutky čestné.

2. Nelze-li však mysliti dostatečné příčiny čestné, pro kterou by někdo své knihy byl podvrhl apoštolům, lze tím méně mysliti právem na příčinu nečestnou. Příčiny takové byly by touha po zisku, neb po vyznamenáni a poctě, neb stranictví. Ale touhou po zisku nemohl nikdo býti pohnut, aby své knihy podvrhl apoštolům. Neboť tehdy nedostávalo se spisovatelům honoráře žádného, a mimo to, již tím, že by nějaké odměny požadovali, byli by se prozradili.

Také ne z touhy po cti neb po vyznamenání; neboť učení v knihách novozákonních obsažené není takové, aby budilo něčí náklonnost a přízeň; vždyť učení o Kristu ukřižovaném bylo dle apoštola Pavla židům pohoršením a pohanům bláznovstvím. A že stranictvím nedali se pohnouti k sepsání jich, toho důkazem jest ta okolnost, že v knihách novozákonních vytýkají se chyby, ať se vyskýtají u kohokoli, ať u křesťanů neb u židů neb u pohanů, ať u vznešených nebo prostých; také to, že každému – chudým i bohatým, prostým i vznešeným, podřízeným i představeným, mladým i starým ukládají povinnosti a hrozí přísnými tresty těm, kteří by jich nekonali.

3. A konečně, i kdyby někdo byl se odvážil takového podvodu, podvod ten nebyl by zůstal ukryt. Vždyť knihy novozákonní byly hned od počátku šířeny a předčítány věřícím, a to, jak řečeno, již v době apoštolské. Kdyby tedy byla mezi nimi podvržena některá kniha v době apoštolské, kterak vysvětlíme si, že by apoštolé k tomu mlčeli? Vždyť lhostejnými nemohli v té věci býti, poněvadž by v knihách podvržených snadno mohlo obsaženo býti učení bludné. A že by se byli o nich dověděli, o tom není pochybnosti, neboť byli ve spojení s obcemi křesťanskými, navštěvovali je, posílali k nim posly a přijímali posly od nich. Proto sv. Pavel dověděl se hned o tom, že mu kdosi podvrhl list v Thessalonice.

Mimo to věřící sami ani za života apoštolů, ani po jejich smrti nebyli by přijali spisů takových za apoštolské. Důkazem toho jest ta úzkostlivost, s kterou, chtíce zachovati učení apoštolské čistým, nechtěli místy přijmouti a nepřijali ani apoštolských spisů do sbírky knih kánonických, pokud nedostali bezpečného svědectví, že pocházejí skutečně od apoštola.

Uvedli jsme tak alespoň některé důvody pro pravost knih novozákonních; ale i ony dostačují, aby člověka nepředpojatého o ní přesvědčili. Neboť kdo uváží, že knihy novozákonní nejen prosty jsou všeho odporu s hodnověrnými zprávami jinými, nýbrž i v plné shodě s nimi a že nejen přátelé, nýbrž i nepřátelé křesťanství vydávají svědectví o jejich pravosti, ba že nelze ani mysliti dostatečné příčiny, pro kterou by autorové pozdější doby své knihy byli podvrhli apoštolům, nemůže zajisté pochybovati právem o jejich pravosti. A kdo přece o ní pochybuje, činí to proti údajům dějepisným a ukazuje, že jsa jat předsudky buď nedovede neb nechce v dějinách čísti a jim rozuměti.

1) Pravíme „ve skutečném odporu“, tak totiž, aby o některém předmětě vypovídaly něco, co by přímo odporovalo tomu, co jiní spisovatelé hodnověrní o témže předmětě s téhož stanoviska vypovídají. Neboť, že mnohým se zdá, jakoby v nich odpory byly, toho nepopíráme, ale příčina takovýchto odporů zdánlivých není v Písmě sv., nýbrž v tom, že ten který člověk Písmo sv. nesprávně si vykládá, aneb nesprávný text před sebou má.

2) Poněvadž svědectví toto jest tak pádné a skvělé, že u křesťanů nelze si mysliti lepšího, hleděli protivníci seslabiti je neb popříti jeho pravost. Ale neprávem; neboť výrok ten vyskytá se ve všech rukopisech, které se zachovaly, a již sv. Jeroným, Eusebius a jiní sv. Otcové a spisovatelé církevní dovolávají se ho. Nemohou proto uvésti proti němu nic, leč důvody vnitřní, pouhé domněnky. Pravíť, že není pravdě podobno, aby muž pochybovačný, jakým byl Flavius, tak slavně byl vyznal Kristovu důstojnost vykupitelskou, jeho vzkříšení a božství. Avšak ani toto tvrzení není oprávněno. Právě Jos. Flaviovi jest onen výrok přiměřen. Bylť on dějepiscem a jako takový napsal dějiny svého národa. V těch jedná o všech směrech duchovních či sektách, které povstaly mezi židy. Také o Janu Křtiteli mluví, o jeho kázání a smrti, ano i o Jakubovi, apoštolu a biskupu jerusalémském, kterého nazývá bratrem Ježíše, řečeného Kristus. I jak by tedy on, dějepisec, kterýž o všech sektách židovských mluví, mohl mlčením pominouti křesťanství, které docela nové názory přineslo do světa? Jak nezmíniti se o Kristu, jenž křesťanství založil? Mimo to Josef  Flavius žil v přátelském poměru s Flaviovci a snažil se všemožně, aby se udržel v tom poměru a se jim zalíbil. Zda také tento poměr a ta snaha nepohádala ho, aby učinil alespoň malou zmínku o Kristu, zvláště proto, poněvadž věděl, že mezi Flaviovci jsou také křesťané aneb příznivci jejich? Pravda ovšem jest, že oněmí slovy zmiňuje se též o Kristově vzkříšení a vyšší bytosti. Avšak ani to nebylo proti povaze Flaviově, přes to, že sám nevěřil v jeho vzkříšení ani v jeho božství. Neboť on nevyjadřoval jimi svého přesvědčení, nýbrž tvrzení a víru Kristových stoupenců, křesťanů, a jen ve snaze zalíbiti se stilisoval je tak, aby v nich mohli viděti i křesťané své přesvědčení i nepřátelé jejich přepiaté názory fanatických stoupenců jeho. Nelze tedy popírati právem výroku Flaviova.

3) Prvním způsobem svědčí sv. Jakub, jenž projevuje známost Pavlových listů ke Galatům a Římanům i I. sv. Petra, sv. Petr, jenž v prvním listě svém jeví známost listu k Efeským, v druhém známost listu sv. Judy, spisovatel čtvrtého evangelia, jenž předpokládá u svých čtenářů známost prvních tří evangelií; způsobem druhým pak svědčí autor Skutků apošt.,  jenž hned na počátku (1, 1) činí zmínku o svém díle prvém (evang. třetím), sv. Pavel, jenž v 2. Thess. 2, 15 odkazuje své čtenáře k prvnímu listu svému, který byl jim poslal, a sv. Petr, jenž ve druhém listě svém (3, 1. 15. 16.) zmiňuje se nejen o svém listě prvém, nýbrž i o listech sv. Pavla.

4)  Jest to úryvek latinského rukopisu, který r. 1740 nalezl Muratori v jednom Kodexu Ambrožské knihovny v Miláně; pochází sice z VIII. neb VII. stol., ale jest překladem z originálu řeckého, který byl zdělán již mezi r. 175 – 190 v Římě a podává nejstarší seznam knih, které byly tehdy (v 2. polovici II. stol.) uznávány v Itálii za posvátné a kánonické.

3. Neporušenost knih Nového zákona vůbec 5)

Jest sice velmi důležito věděti, že knihy novozákonní pocházejí skutečně od těch spisovatelů, jimž se připisuji, že jsou pravé, ale to nestačí; třeba též zjistiti, zdali zachoval se v nich text alespoň beze vší změny podstatné tak, jak vyšel z rukou spisovatelů jejich, aneb snad časem byl přídatky zvětšen, aneb výpustkam i zmenšen aneb jinak změněn a porušen. Neboť kdyby způsobem tím byla porušena podstata původního textu novozákonního, nebylo by jisto, co v těch knihách jest od apoštolů, pokud se týká, od jejich žáků, a co od jiných; ony by nebyly bezpečným pramenem Kristova učení.

Kterak přesvědčíme se o tom? Kdybychom měli po ruce prvopisy evangelistů a ostatních spisovatelů Nového zákona, stačilo by pouze nahlédnouti do nich, a každý by poznal hned, zdali a jakou měrou staly se v nich změny rukou cizí. Avšak prvopisy ty nezachovaly se, nýbrž zanikly, ne-li již koncem století prvního, jistě v první polovici století druhého. Patrno to z toho, že Klement Alex., Origenes, Tertullián a vůbec spisovatelé od konce století druhého pomlčují o nich úplně, a to i tehdy, když vedou spor o to, jak má se čísti to neb ono místo, aneb když vystupují proti bludařům, že text porušili. Mlčení to bylo by zajisté nevysvětlitelno, kdyby tehdy ještě byly trvaly vlastní rukopisy či prvopisy apoštolské, a to tím méně, poněvadž by pouhým nahlédnutím do nich veškerá pochybnost a všeliký spor nejsnáze a nejrozhodněji byl odstraněn.

Někteří sice tvrdili, že ještě ve IV. stol. byl chován v Efesu prvopis evangelia sv. Jana, a že za časů Juliánových při kopání základů, pozůstalých z chrámu Jerusalemského, našel se prvopis jeho Apokalypse, na Kypru pak při otevření hrobu sv. Barnabáše r. 489. že nalezen byl prvopis evangelia sv. Matouše, psaný prý rukou Barnabášovou, ano, že prvopis sv. Marka chová se dosud z části v Benátkách, z části v Praze.

Ale všecka tvrzení tato jsou nepravá a spočívají na omylu. Zejména co se týká kodexu Benátského a zlomku Pražského, ukázalo se zkoumáním vědeckým, že to jsou toliko doplňující se části Friulského kodexu překladu Vulgáty, který byl zhotoven v VI. neb spise v VII. století, všecka evangelia obsahoval a nejprve v Akvileji chován, později však ve Friuli uložen byl a z něhož poslední, skoro třetí část evangelia Markova dostala se roku 1354 do Prahy k žádosti Karla IV., ostatní pak část tohoto evangelia do Benátek k žádosti vévody benátského Tomáše Moceniga.

Jest také zcela pochopitelno, že prvopisy apoštolské zanikly tak záhy; neboť byly psány, ne-li všecky, jistě většinou na jemných listech, zhotovených z buňkového pletiva třtiny papyrové, a ty snadno potrhaly se a braly zkázu, tím spíše, poněvadž se jich užívalo velmi z husta. Neboť obce křesťanské chtíce míti opisy z nich, vyžadovaly si ke zhotovení jich raději prvopisy nežli opisy knih apoštolských vědouce, že do opisu vnikne snadno chyba nějaká.

Mimo to apoštolé z pravidla nepsali sami knih svých, nýbrž po tehdejším obyčeji diktovali je.6) Proto církevní obce, nemajíce před sebou vlastních rukopisův apoštolských, nýbrž toliko prvopisy jejich psané rukou jinou, nekladly tak veliké váhy na zachování jejich prvopisů, jako na to, aby měly správný text jejich. Když tedy potrhaly se prvopisy ony častým užíváním, byl i těm obcím a osobám, kterým spisy ty byly zaslány, milejším správný a úhledný opis, nežli roztrhaný prvopis a to tím spíše, poněvadž některé listy, jsouce okružními, nebyly nikomu zvláště věnovány a neměly proto nikoho, kdo by si byl troufal ponechati je a chovati u sebe bez obavy, že mu bude vytýkáno jednání nesprávné, jakož i proto, poněvadž při těch pohromách, které stihly mnohé obce, a při pronásledováních, která byla vedena proti křesťanům prvních století, bylo skoro nemožno zachovati prvopisy apoštolské, zvláště poněvadž křesťanům samým bylo milejší, aby rukopisy knih apoštolských byly ukryty neb zničeny, než aby se dostaly do rukou nepřátel jejich.

Ačkoliv však nemáme prvopisův apoštolských, můžeme přece přesvědčiti se, zda dostal se k nám text knih novozákonních neporušen neb ne. Neboť knihy ty, zvláště evangelia byly nejen při službách Božích předčítány, nýbrž i často opisovány, v různých spisech uváděny a do jiných jazyků překládány, až po vynalezení umění knihtiskařského také tiskem byly vydány. A ačkoli nezachovaly se nám všecky opisy a citáty a překlady, sahají přece některé z těch památek až do doby apoštolské neb skoro apoštolské; i jest proto možno sledovati text evangelní i ostatních knih novozákonních až do časů nejstarších, jistou měrou až do doby apoštolské, a nejen udati, jaký text evangelní a jiných knih novozákonních v které době byl, nýbrž i srovnáním našeho textu s textem nejstarších památek přesvědčiti se, zdali v našich vydáních obsažen jest text čistý neb ne.

Již co se týká rukopisů či spíše opisů řeckého textu novozákonního, těch zachoval se nám počet veliký, s perikopními přes 4000 celkem, pokud známo. Ale vyjma as 2 – 3 rukopisy pouze několikařádkové, které se kladou do III. st., ani jeden z nich nepochází z prvních tří století. Nejstarší, které máme, jsou kodex Sinajský a Vatikánský, a ty jsou ze 4. stol. Rukopisy starší století čtvrtého zanikly dílem upotřebováním, dílem při pronásledování křesťanů, zvláště za Diokletiána, který kázal knihy Písma sv. spáliti. Opisy zhotovené do X. stol. psány jsou literami velikými; nazývají se majuskuly a vyjma kodex Sinajský, který znamená se písmem hebrejským Alef (‫א‬), označují se velikými písmeny abecedy řecké neb latinské, na př. kodex B jest kodex Vatikánský. V době nejnovější provedli Soden a po něm Gregory nové způsoby či soustavy označovati rukopisy řecké. Soustava Gregoryho byla přijata, Sodenova nikoliv.7) Jest známo celkem na 175 majuskulů neperikopních, z nichž 14 jest psáno na papyrusu, perikopních na 103. Od IX. stol. vyskytují se již také rukopisy psané malými literami; ty označují se číslicemi arabskými a slovou minuskuly; poslední z nich pochází z r. 1798, všech minuskulů (perikopních i neperikopních dohromady), jest na 3800. Ale jen málo jest takových kodexů, které by obsahovaly všecky knihy novozákonní; z majuskulů jest to jediný Kodex Sinajský. Kodex Vatikánský (B), Alexandrijský (A) a Efrema Syrského (C) obsahovaly sice původně také všecky knihy, nyní však již ne, neboť některé se ztratily. Z minuskulů jest celkem asi 40, jež mají všecky knihy novozákonní. Nejvíce jest těch, které obsahují evangelia (třída 1.), méně již těch, které mají listy sv. Pavla (tř. 2.), ještě méně těch, které mají Skutky apoštolské a tak zvané listy katolické (Jak. 1. a 2. Petr., 1, 2, 3. Jan, Jud.) a nejméně těch, které mají toliko Apokalypsi (tř. 4.). Mimo to jsou rukopisy perikopní, jež obsahují pouze výňatky z evangelií neb epištol, které byly předčítány při službách Božích (tak zvané evangelistáře a epištoláře), jakoži takové, které obsahuji pouze úryvky či zlomky z jednotlivých knih.

Co se týká jazyka, všecky psány jsou v řečtině, ale nikoli klassické, nýbrž v oné, která utvořivši se od dob Alexandra Vel. ze živlů všech nářečí řeckých tak, že nářečí makedonské mělo převahu, rozšířila se znenáhla jako řeč obcovací (lidová) také po neřeckých krajích bývalého panství makedonského 8) a, byvši v Alexandrii dále rozvinuta, zvláště přibráním různých zvláštnosti tamních, nazývána jest od některých nářečím alexandrijským. Avšak ani tato řečtina není čista v oněch rukopisech, nýbrž protkána jest četnými živly cizími, zejména aramejskými, latinskými, ba i perskými, židovským i a křesťanskými, zkrátka jest taková, jaké užívali Hellenisté či židé mluvící řecky, jmenovitě ti, kteří přijali křesťanství.

Obcovací či lidová řečtina ta byla však za světového panství římského, jmenovitě za doby císařské až asi do konce II. stol. po Kr., v užívání nejen po krajích řeckých, nýbrž i po těch krajích asijských a afrických, které bývaly pod panstvím makedonským, ano, jak svědčí sam i spisovatelé římští, Cicero, Tacit, Juvenál, Horatius a jiní, mluvili jí také v Itálii, a to nejen v řeckých osadách tamních, nýbrž i v Římě a jinde, a s takovou zálibou, že vyžadovali známosti řečtiny i na otrocích a, jak dí Juvenál, ovšem s posměchem, žádná nepokládala se ani za hezkou, leč stala-li se z Římanky Řekyní. Co pak se týká Palestiny, tam byl  době apoštolské některá města s obyvatelstvem po většině řeckým, v Jerusalemě samém byly i školy libertinských, cyrenských a alexandrijských, ostatní pak židé tamní byli do jisté míry nuceni naučili se řecky tu pro svůj styk s Hellenisty v Palestině usazenými, tu pro styk s těmi, kteří přicházeli odjinud do Palestiny za obchodem neb povinnostmi náboženskými. Ale jako jiní národové, kteří vedle vlastní řeči své užívali obecné řečtiny obcovací či lidové, zbarvili ji různými zvláštnostmi místními a národními, tak učinili i židé mluvící řecky. Nabyvše duševního vzdělání svého pod vlivem alexandrijského překladu Starého zákona, přijali do řečtiny své mnoho živlův alexandrijských a protkali ji četnými judaismy a aramaismy, a tak dali jí ráz zvláštní, pro který jmenovitě od počátku XVII. stol nazývána bývá řečtina jejich ne zcela případně nářečím hellenistickým; ti pak kteří z nich stali se křesťany, přijali do ní zcela přirozeně též některé živly křesťanské či christianismy, učinivše si některá slova nová, aneb podloživše slovům siarým významy nové vzhledem k učení Kristovu.

Má tedy řečtina v zachovaných opisech textu novozákonního takový ráz, jaký, nehledíc ke zvláštnostem hellenistickým, měla vůbec mezi lidem v té době, kdy žili jeho autorové, v době apoštolské, a jaký, hledíc k oněm zvláštnostem, měla tehdy právě u židů mluvících řecky, jmenovitě u těch, kteří přijali křesťanství, jako apoštolé. I lze proto veškerým právem souditi, že řečtina tato jest oním jazykem, ve kterém knihy novozákonní byly sepsány původně, jediné evangelium Matoušovo vyjímajíc, které jak jisté důvody ukazují, sepsáno bylo původně v jazyce aramejském, ale ještě v době apoštolské přeloženo jest do řečtiny. Lze tak souditi tím bezpečněji, poněvadž s úsudkem tím souhlasí také určitá svědectví spisovatelů starých, zejména Tetrtulliána a sv. Jeronýma. Co do řeči tedy zachoval se nám text novozákonní také v tom jazyce, ve kterém vyšel z rukou svých autorův.

Ve formě vnější staly se jisté změny, ale ty nedotýkají se smyslu nijak. Jsou to změny v příčině rozdělování textu. V nejstarších rukopisech totiž nedělili ani vět ani slov od sebe, ale na každou řádku psali dohromady a beze všech znamení rozeznávacích i bez přízvuků tolik slov a písmen, kolik se jich vešlo. Poněvadž však se tím stěžovalo nejen čtení, nýbrž i náležité pochopení smyslu, počal kdosi v V. ne-li spíše již koncem IV. století (dle obecného skoro mínění Euthalius, jáhen prý v Alexandrii žijící, spíše však Evagrius, jáhen Pontský) po příkladě, daném od Origena při knihách starozákonních, také při opisování novozákonních knih psáti na jednotlivé řádky jen tolik slov, kolik pokládal za nutné vespolek spojiti, aby smysl mohl býti náležitě pochopen. Jednotlivé řádky ty nazývaly se kóla (κῶλα = členy) neb stichy 9) (řádky) a způsob takto psáti nazván jest kólomeirií neb stichometrií. Příkladu toho následovali mnozí jiní. Později však chtíce ušetřiti místa, psali sice na jednotlivé řádky více stichů než jeden, ale oddělovali je od sebe tečkou, na přiklad OΔΕΕΓΕΡΘΕΙC·ΠΑΡΕΛΑΒΕ· ΤΟΠΑΙΔΙΟΝ· ΚΑIΤΗΝΜΡAAYTOY·KAIHΛΘΕΝΕICΓHNIHΛ· (Čti: ho de egertheis-parelabe to paidion-kai tén métera autú-kai élthen eis gén Israél = on pak vstav, vzal dítě i matku jeho, a přišel do země israelské.) Tím byl učiněn počátek rozeznávacím znamením v textě novozákonním. Od VII. století užíváno již alespoň po různu tří znamení takových; byla to tečka na hořejší linii, jež odpovídajíc naši tečce znamenala pomlčení delší, tečka na dolejší linii, jež odpovídala naší čárce, a tečka uprostřed mezi hořejší a dolejší linií, která odpovídala našem u středníku, značíc pomlčení prostřední. Místy však podkládán jim byl význam opačný, takže tečka na hořejší linii značila naši čárku, a tečka na dolejší linii tečku naši. Od XI. století užívalo se již všeobecně znamení rozeznávacích, ale ne všude týchž. Nynější soustava znamení těch zavedena jest ku konci XV. století od benátského knihtiskaře Manutia. Oddělovati slova od sebe počali znenáhla teprve od X. století. Pravidlem stalo se rozdělování to až ke konci středověku.

Záhy však, již koncem II. století, počali rozdělovati text novozákonní v části menší zvané kapitoly. Ve III. století učinil tak Ammonius Alexandrijský, chtěje sestaviti harmonii (soulad) či spíše přehled všech evangelií, po jeho příkladě učinil to ve IV. století Eusebius Caesarejský. Jeho kapitoly byly průměrně as tak veliké, jako naše 3 – 4 verše, ale byvše učiněny nikoli vzhledem k obsahu, nýbrž vzhledem k místům parallelním, nebyly stejně dlouhé, některá byla větší, nežli kapitola naše, jiná menší nežli náš verš. Mimo to bylo provedeno rozdělení v části větší, zvané tituly a veliké as tak, jako třetina kapitol našich. Kdo provedl toto rozdělení, není známo.

Rozdělení v nynější kapitoly provedl kolem r. 1204 profesor university pařížské (pozdější arcibiskup Canteburský) Štěpán Langton ve své postille ke knihám Starého i Nového zákona. Rozdělení kapitol našich ve verše pochází ze XVI. stol. a to od Roberta Štěpána, který je přičinil nejprve roku 1551 ke čtvrtému svém u vydání Nového zákona řecko latinského.

Všecky tyto změny týkají se alespoň v první řadě toliko formy vnější, a jak patrno, nemění ničeho ani na podstatě ani na smyslu textu.

Co však se týká jakosti textu, nelze upříti, že vloudily se časem do rukopisů mnohé chyby a odchylky, jimiž se liší jedny od druhých. Jest to zcela pochopitelno; neboť opisovatelé netěšili se oné nadpřirozené pomoci, které se dostalo biblickým autorům; i dopouštěli se proto, opisujíce, podobných chyb, jakých se opisovatelé vůbec dopouštějí. Někdy se přehlédli neb přeslechli dle toho, zda sami náhlíželi do textu, který opisovali, aneb jim bylo diktováno. A způsobem tím chybovali tím spíše, poněvadž, jak řečeno, v starých dobách neoddělovala se slova ani věty od sebe, nýbrž dohromady a beze všech rozeznávacích znamení a zpravidla i bez tak zvaných přídechův a přízvuků psalo se  na řádek tolik písmen, kolik se jich vešlo, a poněvadž při výslovnosti itacké říkalo se v některých slovech i místo e, na př. christos místo chréstos (dobrý) a i místo ei na př. íde místo ei de (εἰ δέ).

Jindy zapomenuli slova neb pořádek jejich, poněvadž opisujíce nedívali se na každé slovo zvlášť, nýbrž na celé věty neb řádky, a tím buď zaměnili některé slovo za jiné stejnoznačné, neb je vynechali, neb přestavili, píšíce na příklad ΚΑΡΠONINA (užitek nějaký) místo TINAKAPIION (nějaký užitek). Jindy opět viděli v rukopise, z něhož opisovali, poznámku na straně, která tam byla přičiněna na vysvětlenou, a myslíce, že patří do textu, pojali ji do rukopisu, jakoby vycházela od biblického autora samého (na př. v kodexu D v Luk. 16, 19. předeslal opisovatel parabole o boháči a Lazarovi slova: εἶπε δὲ καὶ ἑτέραν παραβολήν (= řekl pak i jiné podobenství), aneb přidali do knihy některou větu neb výraz některý z jiné knihy novozákonní.

Někdy také nerozuměli vyskytujícím se zkratkám a slovům dohromady psaným a rozvedli je nesprávně (napsali na př. ὅς = který místo θεός = Bůh ze zkratky ΘC, aneb při překladě aethiop. čtli ἄλλοις ἡτοίμασται = jiným jest připraveno místo ᾽άλλ᾽ οἷς ἡτοίμασται = ale kterým jest připraveno z AΛΛOICHTOIMACTAI), aneb vidouce v textě chybu mluvnickou, nemohli se zdržeti, aby ji neopravili a tak nové odchylky neučinili. I to se přiházelo, že opisovatel nerozuměje některému místu biblickému, nemohl je srovnati s učením církve, a proto raději vynechal je, než by napsal něco, co podle mínění jeho bylo nepravé, aneb alespoň mohlo snadno zneužito býti (na př. Luk. 22. 43–44 o krvavém potu Páně a andělské útěše, která v některých kodexích scházejí).

Takovým způsobem vloudily se do opisů četné chyby a odchylky, do jedněch ty, do jiných ony; některé z nich byly sice dříve neb později zpozorovány a při zhotovování nových opisů opraveny, ale učiněny zase jiné; podobně dělo se též v opisech různých překladů, a tak se stalo, že již v XVIII. století bylo v rukopisech tehdy známých shledáno na 30.000 různých čtení či variantův, ježto některé místo zní v jednom rukopise tak, v jiném jinak. Nyní však, kdy nové rukopisy byly objeveny, které zase jiné varianty vykazují, známo jest různých odchylek mnohem více. Bruder počítá nyní všech variantů na 40.000 (Concordantiae p. IV.), Nestle na 120.000 (Einführung in das griechische Neue Testament. S. 18). Že také někteří bludaři učinili úmyslně změny ve svých exemplářích, a to i změny podstatné, chtíce přizpůsobiti text biblický bludným názorům svým, o tom se ani nezmiňuji; neboť jejich text nebyl v církvi nikdy uznán, a také není mezi zachovanými rukopisy řeckými žádného, ve kterém by se jevila stopa bludařského porušení.

Veliký počet variantů těch zaráží sice, ale úžas ten hned se umenší, jakmile povážím, že varianty ty jsou roztroušeny po velikém počtu rukopisů řeckých a překladů různých i citátů sv. Otcův a vydání tiskových, a že jen řeckých rukopisů jest přes 4000, latinských pak na 8000. Neboť i když připustíme, že pravý jest ten počet variantů, který udává Nestle, a když nehledíme ani k jiným památkám textu toho, leč k rukopisům řeckým a latinským, přijde průměrně na jeden rukopis ne více, než asi deset variantů, počet to zajisté ne tak hrozný. Ale podivení naše vymizí docela, aby ustoupilo přesvědčení, že přes veliký počet variantů nejsme v nejistotě o tom, že text původní zachoval se nám neporušený ve všech věcech podstatných, jakmile přihlédneme k variantům těm a posoudíme jejich jakost.

Neboť jak patrno z toho, co bylo řečeno o původě řečených změn, a jak dokázáno bylo zkoumáním vědeckým, jež činil Bengel († 1752), Wetstein († 1754), Griesbach († 1812), Lachmann († 1851), Jan M. Scholz († 1852). Tischendorf († 1874), Tregelles († 1875), Westcott († 1901) a Hort († 1892), Schjott (1897), Brandscheid, Hetzenauer, Soden, Gregory a j., změny ony, několik málo vyjímajíc, netýkají se věcí podstatných, zejména ne učení víry a mravů nýbrž většinou toliko věcí nepatrných, na př. pravopisu (Ναζαρετ místo Ναζαρεθ), slovosledu (εαν τις ομολογησῃ αυτον χριστον ειναι = jestli by kdo vyznal jej Kristem býti místo εαν τις αυτον ομολογησῃ χριστον = jestliby kdo jej vyznal Kristem), užití neb neužití členu a pod.; a takovými změnami neruší se nijak smysl textu původního. Ty změny však, které byly přece učiněny přepsáním se ve věcech důležitějších, i dogmatických, dostaly se jen do málokterých opisův a neuškodily textu nijak. Neboť jednak týkají se pravd, které na četných místech jiných a nepochybných vysloveny jsou určitě a jasně (na př. Jud. 5.,kde některé rukopisy mají κύριος = Pán, jiné Θεός = Bůh,  jiné Ἰηςοῦς), jednak byly záhy zpozorovány a při opisech z takového rukopisu činěných opraveny, podobně jako se pozorují a při nových vydáních opravují chyby tiskové, které se vloudí nyní při tisku do knih.

Takové opravy mohly se díti a děly se tím spíše, když bylo užito několika rukopisů starších a srovnán text jejich. To také bylo skutečné učiněno více méně hned při prvních vydáních tiskových, a tak se stalo, že, jak praví znamenití kritikové angličtí Westcott a Hort, sedm osmin oněch variantů, které se v různých rukopisech vyskytují, nedostalo se nikdy do tiskových vydání Nového zákona, a ty, které se vytiskly, byly při dalších, jmenovitě novějších vydáních kritických tou měrou zmenšeny, že se jich poměrně malá část v textě vyskýtá, a to takových, které se týkají věcí zcela nepatrných.

Platí proto i dle výroku znamenitých kritiků plným právem také nyní, co již v XVIII. století napsal věhlasný kritik anglický Richard Bentley slovy: „Skutečný text svatých autorů není nyní, kdy originály tak dlouhý čas jsou ztraceny, obsažen v některém rukopise neb v některém vydání, nýbrž jest roztroušen v nich všech. On jest poměrně přesný i v nejšpatnějších rukopisech nám zachovaných; vy nenajdete ani jediného článku víry neb učení mravů, který by v nich byl porušen neb ztracen, byť jste z veškerého počtu variantů volili nejpošetileji aneb úmyslně vybrali nejšpatnější. I kdybyste je dali do rukou chlapci neb bláznu, přece by ani nejpřevrácenější a nejnechutnější volbou neuhasil světla ani jediné kapitoly a neznetvořil by evangelia tak, aby nezůstalo si stejným v každém jednotlivém tahu.“ (Bentley, Quartely Rew iew CXIII Lond. 1863, 98.),

Již tedy z původu a jakosti různých čtení a variantů, jež vyskytují se v rukopisech a tiskových vydáních Nového zákona, jde najevo, že nynější text nevypadá sice tak, jak vyšel z rukou svatopisců, a tedy nemůže býti zván kriticky neporušeným, že však neutrpěl změn podstatných, zejména ne ve věcech týkajících se učení víry a mravů, a proto dogmaticky jest neporušen.

Více však ještě vychází pravda ta na jevo, srovná-li se nynější text novozákonní s tím, který shledává se ve starých památkách. Jsouť nám zachovány dva rukopisy knih novozákonních ze IV. století, totiž kodex Vatikánský a Sinajský. A s těmi souhlasí i všecky rukopisy později zhotovené, i naše vydání tisková, co do podstaty ve všem. Patrno tedy, že od IV. století text dogmatický porušen nebyl.

Kterak bylo před tím, nelze sice sledovati dle rukopisů řeckých; neboť těch nemáme z prvních tří století; ale lze to stopovati dle překladů a citátů, které se vyskytují ve spisech sv. Otcův a spisovatelů církevních, jsouť nám zachovány překlady koptické a starosyrské, jest zachován alespoň z části i překlad starolatinský, zvaný Itala, jehož jeden pozdější opis byl od sv. Jeronýma prohlédnut, na základě nejstarších rukopisů řeckých opraven a v církvi pod jménem Vulgata chován a v uživání jest.‫‬ Překlady tyto byly zhotoveny jeden (koptický) ve III., druhé (starolatinský a starosyrský) již ve II. st., jakož bylo řečeno výše. Mimo to došly nás rozličné spisy svátých Otcův a spisovatelů církevních, ve kterých uvádí se tolik míst z Nového zákona vůbec, z evangelií pak zvlášť, že by z nich, jak říkají, mohlo sestaviti se bezmála celé Písmo sv. Nového zákona. Mimo četné spisy Origenovy († 254), Klementa Alex. († 217), Tertuliána († kolem 240), a j. jsou mezi nimi i Pastýř Hermův, spis to, který někteří kladou do roku asi stého, jiní však správněji do roku 140 – 150, zvláště pak spisy sv. Justina a sv. Irenea, mužů to, kteří byli dobou i místem blízcí sv. apoštolům, s jejich žáky se stýkali a tedy bezpečného poučení o knihách Nového zákona zjednati si mohli a zjednali. A hle, novozákonní text náš shoduje se co do podstaty ve všem jak s oněmi překlady starými, tak s citáty sv. Otcův a spisovatelů církevních, a to i s citáty, pokud se týká narážkami sv. Irenea a Justina, kteří z pramene tak bezpečného a apoštolům blízkého čerpali své známosti o původě a obsahu i rozsahu knih novozákonních. Jak vážným jest tedy tato shoda důkazem, že ani od polovice, ba ani od počátku druhé třetiny století druhého nebyly porušeny dogmaticky knihy novozákonní.

Avšak ani před tím neutrpěly změn podstatných. Nemáme sice z prvních dob tolik dokladů, kolik lze uvésti z doby pozdější, neboť při menším počtu věřících bylo také méně spisovatelů křesťanských; a těch, kteří byli, nezachovala se nám dila všecka. Přece také z této doby došla nás svědectví, a to velmi důležitá. Patří k nim již tak zvané ‫‬„Učení apoštolů“, list k Diognetovi a tak zvaný list Barnabášův. Neboť ačkoli neshoduji se kritikové v tom, kdy spisy tyto povstaly, a jedni kladou je do r. 70 – 100, jiní do r. 110 – 150 neb ještě později, lze přece ve shodě s většinou učenců s nejvyšší pravděpodobností tvrditi, že všecky spisy ty byly již kolem roku 120, a tedy že povstaly v čase, který se stýká s dobou apoštolskou. Zvláště však patří k svědkům oněm listy žákův apoštolských sv. Klementa, sv. Ignáce a sv. Polykarpa; neboť mužové ti byli nejen poučeni od samých apoštolů (Klement a snad i Ignác od sv. Petra, Ignác též a Polykarp od sv. Jana), nýbrž stýkali se též s učeníky Kristovými, biskupováli v obcích, kterým apoštolové své spisy poslali, a byli ve spojení s obcemi jinými, které také obdržely spisy apoštolské, i mohli tedy míti úplnou jistotu o obsahu a rozsahu alespoň většiny knih novozákonních.

Všichni mužové tito dílem citují místa novozákonní, zvláště evangelní, dílem dotýkají se jich, a to Klement Římský šesti míst evangelních, sv. Ignác osmi, sv. Polykarp pěti, list Barnabášův tří, list k Diognetovi pěti, Učení apoštolů též několika. Celkem tedy přes 30 míst evangelních citováno aneb alespoň podotknuto jest v pozůstalých spisech mužů, kteří psali mezi r. 70. – 120, v krajích od sebe vzdálených, a z nichž někteří měli samy apoštoly za učitele. A místa ta srovnávají se co do podstaty s textem evangelií našich. Co jde z toho? Uvážíme-li ještě, že místa ta vyskytují se nikoli v jedné neb dvou kapitolách pohromadě, nýbrž porůznu, tu na počátku, tam uprostřed, tam na konci evangelií našich, můžeme zajisté s veškerou určitostí z toho souditi, že evangelia, která oni muži znali a citovali, nelišila se obsahem od evangelií našich, že to byla evangelia, která my máme, a tedy že ani v době apoštolské a Otcův apoštolských nebyla porušena ve věcech podstatných či dogmaticky. A totéž platí svou měrou také o ostatních knihách Nového zákona. Pokud se jich dovolávají neb na ně narážejí, srovnávají se citáty a narážky jejich s textem, který příslušné knihy obsahují nyní, takže právem lze souditi také o nich, že nebyly porušeny ani v době apoštolských Otcův a apoštolů samých.

Že tomu tak, přisvědčí každý tím spíše, pováží-li, že nebylo ani možno v době oné učiniti v nich podstatné změny.

Neboť mezi knihami novozákonními jest jistá vzájemnost; vypravujíť evangelia většinou tytéž děje, tytéž řeči neb alespoň řeči soběpodobné, mnohdy i týmiž slovy; také z ostatních vyličují mnohé knihy tytéž pravdy, které v jiných knihách pověděny jsou; a knihy ty byly dány obcím od sebe odlehlým, jedny v Palestině, jiné v Itálii, jiné v Řecku, Makedonii, v Malé Asii; a byly záhy opisovány a v četných opisech šířeny. Kdyby tedy někdo byl chtěl něco podstatného v nich změniti, neb z nich vypustiti, neb k nim přidati s účinkem, tj. tak, aby podvod ten nebyl zpozorován, a text způsobem oním povstalý aby byl za apoštolský pokládán, byl by musil učiniti porušení to stejnou měrou ve všech jak evangelních, tak ostatních knihách, které o té věci jednají, a to nikoli pouze v originálech či v prvopisech, nýbrž i ve všech opisech, ať byly kdekoli. Toho však nemohl učiniti nikdo.Vždyť nemohl ani věděti, kolik opisů jest již zhotoveno, a kde který se chová. A kdyby to byl věděl, nebyl by mohl ke všem nepozorovaně se dostati a stejnou měrou v nich změny činiti. Mimo to ke konci prvního století žili ještě někteří apoštolé, zejména sv. Jan, a ti byli by zajisté zmařili všeliký pokus, který by byl učiněn o porušení evangelií a vůbec knih novozákonních. Neboť oni byli úřadem svým vázáni, bdíti nad ryzostí zjeveného učení, a hotovi pro ně i smrt podstoupiti. Že by se byli dověděli o pokusu takovém, není pochybnosti; vždyť byli v stálém a úzkém spojení s obcemi křesťanskými.

Jejich žáci pak dožili se i poloviny století druhého a nejen znali dobře spisy apoštolské a velice si jich vážili, nýbrž měli také péči až úzkostlivou o to, aby neporušilo se nic z učení, jež přijali od apoštolů, jakož patrno jednak z těch napomenutí, která na př. sv.Ignác činí ve svých listech k věřícím, aby drželi se učení apoštolského, jednak z toho, že řečená úzkostlivost právě byla jednou z příčin, pro které v některých obcích nepřijali hned všech spisů novozákonních do kánonu, a že oněch exemplářů evangelia Matoušova, kterých užívali Nazareovci a Ebionité, a těch exemplářů evangelia Lukášova, jichž užívali Marcionité, nikdy do církve nepřipustili právě proto, že tito bludaři porušili v nich text původní.

Podobnou úctu a péči v příčině knih apoštolských chovali také ostatní věřící: život raději obětovali, než by vydaly do rukou pohanů knihy svaté, které měli. A takoví lidé nebyli by zajisté svolili k nějakému porušení knih apoštolských, nýbrž ihned by je překazili, jakmile by se o něm dověděli. A že by se byli dověděli o takových pokusech není pochybnosti. Neboť spisy apoštolské byly předčítány veřejně při službách Božích a vešly ve známost obecnou. Byl by tedy každý z věřících ihned se pozastavil nad tím a věc na příslušném místě oznámil, kdyby byl dostal do rukou evangelní text, který by ve věcech podstatných se lišil od toho, který slýchal při službách Božích. Dokladem k tomu jest ono pokárání, které při shromáždění biskupů Kyperských r. 350. učinil biskup sv. Spiridion biskupu Trifylliovi z Ledry, když byl, cituje slova Jan 5 8., užil výrazu klassického σκίμπους (skimpús, lože) místo biblického κράβαττος (crabatos); pravili k němu přede vším lidem shromážděným: Což jsi ty lepší, než ten, který řekl κράβαττος, že se stydíš užíti slov jeho? (Sozom. h. e. 1, 12.) Dokladem k tomu jest i jednání sv. Augustina, který právě proto zdráhal se z počátku přijmouti do bohoslužby opravený překlad sv. Jeronýma, poněvadž se obával, že by rozrušil lid, jehož uši i srdce byly uvykly slýchati překlad starý.

Není tedy žádné pochybnosti o tom, že knihy novozákonní nebyly porušeny dogmaticky od časův apoštolských až na naše doby.

K té jediné proto ještě otázce jest odpověděti s ohledem načetné varianty, které se časem dostaly do různých rukopisův i vydání tiskových, zdali snad nejsme v úplné nejistotě o tom, jak znělo původně to které místo biblické, jež v jednom rukopise neb vydání zní tak, v jiném jinak.

V úplné nejistotě nejsme. Neboť, jak již svrchu bylo podotknuto řečené varianty jsou roztroušeny po velikém počtu rukopisův a překladův a citátů sv. Otcův a vydání tiskových, z nichž jedny pocházejí z doby starší, jiné z pozdější. Srovnáním jich vespolek lze tedy poznati, které varianty vznikly později a tedy do textu nepatří, které čtení vyskytalo se již v době nejstarší, a tedy jako správné a původní podržeti se má. Tím způsobem stalo se, že jak pravi s jakousi nadsázkou znamenití kritikové angličtí Westcott a Hort, sedm osmin všech variantů, jež se vyskytají, nedostalo se nikdy do vydání tiskových, a ty, které byly vytisknuty, vymýtily se po dalších studiích a novým bádáním a srovnáváním při pozdějších vydáních znenáhla tou měrou, že místa, o nichž ještě nějaká pochybnost jest v příčině původního znění, nyní již jen asi tisící část tvoří celého textu novozákonního, tedy jen as tolik, co se vytiskne na půl stránky osmerkové. A varianty ty skoro všecky vztahuji se obyčejně toliko k formám mluvnickým neb k pravopisu, vůbec k věcem tak nepatrným, že jimi smysl pranic netrpí, podobně jako netrpí smysl, napíše-li někdo chlapců neb chlapcův, posílati neb posýlati. Těch několik variantů pak, které dotýkají se věci dogmatických, jest beze vši váhy; neboť buď týkají se věcí, které zcela určitě a jasně jsou vytknuty na četných místech jiných, nepochybných, aneb záleže jí v pouhé záměně neb vynechání slov, kterou se na věci nic nemění, na př. mají-li některá vydání ve Skut. apošt. 20, 28: τὴν ἐκκλησίαν τοῦ θεοί (církev Boží) a jiná τὴν ἐκκλησίαν τοῦ θεοῦ κυρίoυ (církev Páně); aneb jestli u sv. Jana 3, 13. některá vydání za slova ὁ υἱὸς τοῦ ἀνθρώπου (Syn člověka) kladou slova ὁ ὢν ἐν τῷ οὐρανῷ (který jest v nebi), a jiná je vynechávají.

Ačkoli tedy v novozákonním textě našem vyskytují se některá místa, o nichž nejsme zcela jisti, zda zněla tak původně, přece vzhledem k malému počtu a nepatrné váze jejich lze s veškerým právem tvrditi, že text náš (řecký) i co do znění vydadá až na nepatrné výjimky úplně tak, jak vyšel z rukou autorů jejich samých.

Dosud však mluvili jsme toliko o textě původním, řeckém. Ale ten není přístupen každému, leč v překladech. Třeba proto zmíniti se také o tom, jak srovnávají se naše překlady s textem původním.

První pokusy českého překladu knih biblických záležely v jednotlivých glossách či poznámkách neb překladech jednotlivých slov, které byly pro soukromou potřebu činěny mezi řádky latinskéko překladu Vulgáty. Od nich postoupilo se ku překládání oněch částí, které byly předčítány o nedělích a svátcích při službách Božích, potom i ku překládání celých knih biblických. Překlady ty pocházejíce od překladatelů různých, byly z počátku roztroušeny, potom v různé sborníky sebrány a posléze koncem XIV. ne-li až počátkem XV. stol. uvedeny v jeden celek, (tak zvaná recense první), který byl kolem r. 1420 přehlédnut i poopraven, zejména po stránce jazykové (recense druhá) a r. 1475 vytištěn Zákon nový, r. 1480 pak celá bible.

Text roku 1475 vytištěný přecházel pak až do doby  Blahoslavovy do všech vydání českého překladu Nového zákona, jedno toliko vyjímajíc, od doby Blahoslavovy pak alespoň do všech vydání českých biblí katolických, s tím ovšem rozdílem, že při nových vydáních býval poopraven tu po stránce jazykové, tam s ohledem na text řecký neb latinskou Vulgatu. Jedinou onu výjimku před Blahoslavem činil překlad Nového zákona, který roku 1533 pořídil kněz Beneš Optát z Telče z překladu sice latinského, ale nikoliv toho, který jest ve Vulgátě, nýbrž toho, který byl nedlouho před tím učinil Erasmus Rotterodamský tím, že s použitím textu řeckého přepracoval Vulgatu v latině klassické, a který proto podobně, jako překlad Erasmův, reprodukuje celkem text Vulgáty, ale též zcela přirozeně podobných chyb se dopouští, kterých dopustil se Erasmus, na př. když první verš evangelia sv. Jana překládá slovy: ‫„‬Na počátku byla řeč a řeč byla u Boha a Bůh byla ta řeč“, a to vzhledem k tomu, že Erasmus přeložil jej slovy: ‫„‬In principio erat sermo et sermo erat apud Deum, et Deus erat ille sermo.“

R. 1564. přeložil však Jan Blahoslav Nový zákon do češtiny z textu řeckého, přihlížev při tom jak ke starším překladům českým tak i k Vulgátě. Překlad jeho byl pak přijat s některými změnami do bible Kralické a později se změnami novým i tu menšími tam většími a četnějšími také skoro do všech potomních biblí bratrských i do biblí českých protestantů.

Nehledíme-li tedy ku překladu Optátovu, který, jak řečeno, podává celkem text Vulgáty, můžeme říci, že ve všech tištěných biblích, které byly vydány v jazyce českém, shledává se při Novém zákoně pouze dvojí překlad samostatný jako základ, a to onen, který povstav z Vulgáty od překladatelů několika byl již r. 1475 pojal do prvního tiskového vydání českého knih novozákonních, a ten, který z textu řeckého u‬činil Jan Blahoslav.

Již co se týká překladu Blahoslavova, vyniká sice jak správností jazykovou, tak věrností v překládání textu původního; ale ovšem, jako žádný překlad, tak ani on není bez vad veškerých. Jsouť v něm nedostatky, které mají příčinu ve vadnosti onoho vydání textu řeckého, z něhož Blahoslav překládal, na př. když v listě k Filem. v. 7. překládá slovy:‫ ‬„radost zajisté máme velikou“; neboť ačkoli překlad ten srovnává se úplně s textem řeckým, který vydal Erasmus na základě rukopisů mladších, není přece ve shodě se zněním původním, poněvadž dle svědectví nejstarších rukopisů ( ‫א‬ A C F G P Vulg.) místo to znělo původně χαρὰν γὰρ πολλὴν ἔσχον a tedy překládati se má‫ ‬„radost zajisté velikou jsem měl“. Jsou však v něm též nedostatky, které záležejí v nesprávném přeložení textu původního, na př. když v listě k Filemon. v. 6. slova ἐv ἐπιγνῴσει (en epignosei) překládá slovy „‬ku poznáni“ místo „v poznání“, aneb když docela ani nehledí k textu řeckému, nýbrž k latinskému překladu Erasmovu, jako se děje v listě k Řím. 1, 17., kde slova δικαιοσύνη γὰρ Θεοῦ ἐν αὑτῷ ἀποκαλύπτεται překládá ve shodě s latinským překladem Erasmovým: ‫„‬Neboť spravedlnost Boží zjevuje se skrze ně“ (Erasmus: per illud), místo: ‫„‬Neboť spravedlnost Boží zjevuje se v něm.“

Než tyto a podobné odchylky, které se dostaly do překladu Blahoslavova a potom do bible Kralické, nemění nic na podstatě smyslu, ovšem jen potud, pokud se jim nepodkládá výklad nesprávný. O výkladech však tuto nemluvíme; to jen podotýkáme v té příčině, že výklady, které se vyskytují u Blahoslava a zvláště v bibli Kralické pod čarou neb na okraji, jsou sice velikou většinou správné i pěkné, avšak jsou mezi nimi také výklady nesprávné, ať ani nezmíním se o těch, které jsou s učením katolickým v odporu. Ale výklady takové mají sice vliv na pojímání textu biblického, na znění jeho však samy o sobě nikoli, vyjma že by byly vetkány do biblického textu samého; to však nebyl by již překlad, nýbrž výklad knih biblických.

Co se týká českého překladu Nového zákona, který vyskytá se ve vydáních katolických a těch bratrských i jiných, jež byla pořízena před Blahoslavem,10) ten jak řečeno, jest zdělán na základě překladu latinského, jenž slově Vulgata. Prve tedy, než se o něm vyslovíme, třeba promluviti o Vulgátě.

Překlad latinský knih novozákonních byl zdělán alespoň po větší části své ve stol. 2. Někteří, přičítajíce zavedení latiny do bohoslužby sv. Petru, (Gutjahr, Hetzenauer, Kaulen, Brandscheid a j.) domnívají se sice, že alespoň některé knihy byly přeloženy do ní již v době apoštolské; ale to jest pouhá domněnka, kterou o vážné důvody opříti nelze. Kde povstal překlad ten, není zcela jisto; jedni myslí, že v Itálii, snad v Římě, jiní, že v Africe prokonsulární. Ani o tom nelze se vysloviti s určitostí, zda všecky ty exempláře latinského překladu, které rozšířily se do časů sv. Jeronýma, do 2. pol. 4 stol., byly toliko různými recensemi jednoho a téhož překladu, aneb opisy několika pře­kladů samostatných neboť ačkoli jméno starého překladu Itala poukazuje k Itálii, přece hledí-li se k tomu, že jak dokázal zvláště Roensch ve svém spise „‬Itala und Vulgata“, latina nejstaršího překladu má ráz latiny, jaké užívali afrikánští spisovatelé 2. a 3. stol., a že při opisování mohly se snadno četné varianty do textu dostati nejen nahodile, nýbrž i úmyslně, není pravdě nepodobný ani ten náhled, že první překlad latinský povstal v Africe, tam se záhy šířil v četných opisech i recensích, v některé recensi dostal se pak i do Itálie a byv tam hlavně v příčině jazykové opraven, dostal v opraveném tomto znění svém jméno Itala.

Než ať tomu jakkoli, to jest jisto, že před sv. Jeronýmem již rozšířily se četné exempláře latinské jak po Africe prokonsulární, tak po Itálii, že exempláře ty lišily se od sebe četnými varianty, ježto mnozí jednotlivci, pořizujíce si knihy biblické v latinském překladě pro četbu soukromou, zaměňovali v nich některé výrazy neb rčení za jiné, buď že se jim nezdály dosti elegantními, aneb že podle náhledu jejich nevystihovaly dosti smyslu textu původního. Také to jest jisto, že jeden z těchto ať již překladů neb recensí vynikal nad ostatní svou jasností i přesností, a ten že od sv. Augustina nazván jest Italou. Avšak i on utrpěl opisováním mnoho změn, podobně jako se dělo při opisování textu řeckého. Proto papež Damasus vyzval kněze Jeronýma, biblických textů v i jazyků velice znalého, aby překlad latinský přehlédl a opravil. Sv. Jeroným podjal se té práce hned (r. 383) a srovnav text Italy s nejstaršími kodexy řeckými, kterých se mu dostalo, opravil jej tam, kde viděl, že smysl textu původního není podán správně. Jiných změn, zejména v příčině jazykové nečinil, neboť chtěl zachovati text latinský co do znění, pokud možno, tak, jak byl lid jemu navyklý. Také překlad starozákonních knih opravil, ba později přeložil znova z textu původního všecky knihy starozákonní až na některé a upravil tím způsobem překlad všech knih biblických tak, že vyniká přesností a jasnosti nade všecky překlady staré.

Nebyl však text ten uznán hned, nýbrž narazil na odpor i u přátel Jeronýmových; také sv. Augustin zdráhal se z počátku užíti ho v bohoslužbě, ne že by byl neuznával jeho přednosti, nýbrž proto, že se bál, aby lid nebyl rozrušen, slyše některá místa čísti jinak než jak byl uvyklý je slyšeti. Znenáhla však počal se ujímati a když ke konci VI. stol. papež Řehoř Vel. schválil jej tím, že na základě jeho vyložil knihu Job, šířil se potom vždy více, až Italu úplně zatlačil, a přišed tak v církvi západní v užívání obecné nazván jest Vulgata (Vulgata t. versio = obecný t. překlad). Jsa však častěji opisován, utrpěl znenáhla v různých opisech různé změny; i bylo proto opět a opět třeba prohlédati a opravovati jej. Stalo se to zejména počátkem stol. IX. od Alkuina k vyzvání Karla Velikého, v stol. XI. od Lanfranka: v stol. XIII. a XIV. od některých společností řeholních a universit. Vždy hledělo se k tomu, aby použitím a srovnáním starších rukopisů docílilo se oné ryzosti textu latinského, na kterou přivedl jej sv. Jeroným; ale tím nezabránilo se, aby do nových rukopisů nedostávaly se odchylky nové nejen nahodile, nýbrž i úmyslně, zvláště od té doby, kdy oživeno bylo studium klassikův, a kdy nastaly proudy reformatorské. Neboť mnozí zalíbivše si latinu klassickou, neměli pak zalíbení ve Vulgatě pro její latinu lidovou, nekatolíci pak někteří zavrhovali ji i pro svůj odpor k církvi katolické; i zaměňovali mnozí ve svých rukopisech jednotlivé výrazy za jiné klassické, jiní činili překlady nové z textu původního, a tak rozšířil se značný počet nejen rukopisů, nýbrž po vynalezení umění knihtiskařského i tiskových vydání latinských, které se lišily od sebe četnými varianty, a z nichž některé obsahovaly dostivážné nesprávnosti věcné. Tím ovšem vznikala nejistota v příčině spolehlivosti textu latinského, a nastala potřeba, aby příslušná autorita buď vytknula, které z kolujících vydání latinských jest spolehlivé, aneb pořídila spolehlivý překlad nový.

Potřebě té vyhověl obecný sněm církevní v Tridentě tím, že prohlásil Vulgatu za autentickou a nařídil, aby vydala se znova co nejlépe opravena. Nového překladu nepořídil proto, aby nekatolíci nemohli vytýkati církvi, že dosud čerpala učení své z pramene, který nyní sama zavrhla, jakož i proto, že nebylo toho potřebí. Prohlásiv však sněm Tridenský Vulgatu za autentickou, netvrdil tím, že by ona vystihovala text původní úplně ve všem: vždyť nejednal v prohlášení svém o autentickém výkladě Písma sv., nýbrž o vydání textu latinského. Také neřekl tím, že by ona jediná podávala text biblický správně, tím méně, že by měla větší cenu vnitřní, než text původní a staré překlady druhdy v církvi uživané, jako na př. pokud se týká zákona Starého, překlad alexandrijský; vždyť nemluvil ani o textě původním ani o starých překladech. Ba ani toho netvrdil sněm řečeným prohlášením, že by Vulgata byla prosta všech chyb a nesprávností; vždyť sám dal to na jevo tím, že nařídil, aby Vulgata byla vydána co nejlépe opravena. Ale v tom smyslu prohlásil ji sněm za autentickou, ve kterém listina pokládá se před soudem za spolehlivou a právoplatnou, tak že důvody z ní vedené nejen mohou, nýbrž i mají býti uznávány za platné, tedy ve smyslu právním či v tom, že zjevení Boží v textě původním obsažené podává správně, takže nejen nic neobsahuje, z čeho by při správném výkladě mohlo býti vyvedeno bludné učení víry neb mravů, nýbrž i srovnává se s textem původním jak v těch věcech, které se vztahují k víře a mravům, tak v celkovém podání dějin a proroctví, byť nevyjadřovala jich vždy týmž způsobem, kterým je vyjadřuje text původní.

V tomto smyslu však mohl sněm prohlásiti Vulgatu za autentickou neboť jednak i při těch nedokonalostech, které se v ni shledávají, a jakých žádný překlad není prost, vyniká přece správností ve všech věcech podstatných, jmenovitě také těch, jež týkají se viry neb mravů, jednak byla již po mnoho století v církvi užívána a tak mnoholetou praxí církevní schválena.

Chtěje však sněm miti Vulgatu ve znění co nejsprávnějším, nařídil, jak řečeno, aby byla vydána co nejlépe opravena. I byli proto postupně zřízeni od papežů (od Pia IV. – Klementa VIII.) zvláštní sborové, kteří srovnávajíce Vulgatu s nejstaršími její rukopisy a s textem původním, pracovali po dlouhou řadu let, aby zbavíce ji změn od opisovatelů časem způsobených, přivedli ji k té čistotě, na kterou ji byl uvedl sv. Jeroným. Text jimi opravený vyšel tiskem v Římě r. 1590 za papeže Sixta V. Poněvadž však měl mnoho chyb tiskových, byl znova přehlédnut, opraven a vytisknut zase, a to r. 1592, 1593, 1598, za papeže Klementa VIII., který pak přikázal jej jako text úřední pro celou církev a nařídil co nejpřísněji, aby se v něm nic neměnilo, nepřidávalo ani neubíralo leč by běželo o patrnou chybu tiskovou. Byl tak dán rozkaz velice moudrý; neboř zabránilo se jím, aby nemohly v církvi vznikati a šířiti se biblické texty od sebe rozdílné, které by budily zase nejistotu v přičíně spolehlivosti textu biblického.11)

Jak tedy patrno z toho, co dosud řečeno, není novozákonní text Vulgáty nic jiného, než starý onen překlad, který byl zdělán, ne-li ve svém celku, alespoň ve převážné většině své již během 2. stol., ale upravený, pokud bylo možno, tak, jak jej ve IV. stol. upravil sv. Jeroným. Platí proto o něm totéž, co již svrchu bylo řečeno o textě Jeronymovském. Nevystihuje sice ve všem úplně textu původního, ani není prost veškerých chyb; ale nesprávnosti, které v něm jsou, buď nedotýkají se pravdy zjevených vůbec, aneb nemění alespoň nic na jejich podstatě, na př. když v Řím. 13, 12. slova ἡ νὺξ προέκοψρεν překládá slovy ‫„‬nox praecessit“ a s ní český překlad ‫„‬noc předešla“ misto „nox processit“ = ‫„‬noc pokročila“, aneb když v Mat. 28,1. ᾽oψὲ δὲ σαββάτων překládá „Vespere autem sabbati“ místo ‫„‬sero autem sabbati“. Jinak však podává text původní v překladě věrném tak, že plným právem plati o ní, co druhdy řekl sv. Augustin, že totiž vyniká přesností. Uznávají to za našich dob i z protestantů ti, kteří se vážnými studiemi o Vulgátě zabývali, na př. Berger (ve spise Histoire de la Vulgate), Haevernich (Einleitung I. s. 414), Keil (Einleitung. s. 572) a jiní.

Dle Vulgaty však jsou zdělány všecky překlady do jiných řečí, které jsou určeny pro veřejnou potřebu církve, a i ty jsou a po nyní platných předpisech musí býti schváleny od církve, než se jich smí užíti, jako vůbec není ani pro soukromou potřebu dovoleno katolíku bez zvláštního povolení čísti Písmo sv. v řeči národní, leč by překlad, v němž chce čísti, byl schválen od církevní vrchnosti, takže církev sama ručí za spolehlivost toho překladu.

Z toho již patrno, co souditi jest o překladech do řeči národní, jichž se v církvi užívá. Nevystihují sice ani ony textu původního ve všem, podobně jako žádný překlad nevystihuje úplně svého originálu; ve všech věcech podstatných však vyjadřují jej věrně neb alespoň bez chyb vážnějších, takže nic neobsahují, čím by při správném jich výkladu trpěla podstata smyslu biblického vůbec, míst dogmatických pak zvlášť. A to platí, pokud se týká překladu českého vzdělaného na základě Vulgáty, nejen o těch vydáních jeho, jež pořízena jsou nověji, nýbrž i o těch, která byla učiněna před sněmem Tridentským, když až na některé výjimky krajinné nevyžadovalo se ještě církevního schválení k jednotlivým vydáním. Ty stesky, které se v některých vydáních starých činí do vydání ještě starších, jakoby byla nesprávná, týkají se také z pravidla jen stránky jazykové, neb pořádku slov a vůbec věcí nepatrných, a to i tehdy, když vyznívají mocně. V bratrské bibli z r. 1518 diví se na př. vydavatel té smělosti, s kterou ve vydání Benátském (kališnickém) položeno jest slovo bylo místo bieše, vždyť prý bylo znamená tolik co latinské fuit, bieše pak, co latinské erat. Nad smělostí takovou nepozastaví se zajisté za naší doby nikdo; byloť zcela přirozeno, aby při nových vydáních nahrazovaly se starší formy mluvnické formami novějšími.

Ptáme-li se ještě, v kterém poměru jest překlad Blahoslavův (bible Kralické Nov. zák.) ku překladu knih novozákonních vzdělanému na základě Vulgáty a vyskytujícímu se v katolických vydáních novějších, povím jen krátce: Úplně bez vady není žádný z nich, neboť chyboval jeden i druhý někdy, buď že překládal nesprávně, neb měl, nesprávné čtení (pokud se týká nesprávný překlad) v onom exempláři, z něhož překládal.

Že v takových případech nesrovnávají se spolu, jest přirozeno, neboť nechybovali oba na týchž místech, ale jeden na tom, druhý na onom. Ale jako ony varianty, které dostaly se časem do exemplářů řeckých, jsou bez váhy, tak bezvážny jsou i ty nesprávnosti a varianty, jež dostaly se do oněch překladů, pokud jen nepodkládá se jim výklad nepravý. Podávajíť překlady ty i přes své vady zjevení Boží obsažené v textě původním správně, takže o obou lze říci, co bylo svrchu řečeno o Vulgatě, že totiž neobsahují nic, z čeho by při správném výkladě mohlo býti vyvedeno bludné učení víry neb mravů, nýbrž i srovnávají se s textem původním jak v těch věcech, které se vztahují k víře a mravům, tak v celkovém podání dějin a proroctví, byť nevyjadřovaly jich vždy týmž způsobem, kterým to činí text původní. Blahoslav sice volí někdy výraz s patrným hledem ke svému smýšlení náboženskému, odchylnému od učení katolického, ale takový, že i on odpovídá případnému slovu textu původního a při správném výkládě správný smysl dává, na př. když slova προτκαλεσάσθω τοὺς πρεσβυτέρους τῆς ἐκκλησίας (Jak. 5, 14) překládá slovy: ‫„‬zavolej starších sboru“, ačkoli slovo πρεσβύτερος překládá jinde (Tit. 1. 5.) slovem kněz a slovo ἐκκλησία u Mat. 16, 18 slovem církev. Poněvadž slovo ἐκκλησία znamená skutečně také sbor a πρεσβύτερος staršího, nelze proti překladu tomuto nic namítati, pokud sborem rozumí se církev a staršími kněží.

Že pak řečené dva překlady odchylují se od sebe zhusta také tam, kde co do věci srovnávají se s textem původním, není s podivením, vždyť ani novější katolická vydání jednoho a téhož překladu nejsou úplně spolu shodná, ale liší se od sebe tu výrazem, tam pořádkem slov. Užilť někdy z oněch překladů jeden výrazu sice jiného, ale stejnoznačného s tím, jehož užil druhý, jindy opsal dvěma slovy, co druhý vyjádřil slovem jedním, aneb pověděl celou větou, co druhý řekl vazbou přechodníkovou neb participiální, jindy chtěl jeden (Blahoslav) uhnouti se hebraismu a rčení nečeskému, i vyjádřil proto překladem volnějším ne tak slova jako smysl textu původního, který druhý překladatel přeložil doslovně.

Nicméně jest velmi mnoho míst, v nichž shodují se ony překlady úplně, nejen ve výrazech, nýbrž i ve vazbě a pořádku slov, a jest mnoho jiných, ve kterých jen tím se liší od sebe, že v některém verši to neb ono slovo přemístěno jest. Shoda tato vykládá se odtud, že novější katoličtí vydavatelé českých biblí použili překladu Blahoslavova. Tvrzení to však jest správno pouze do jisté míry. Jest pravda, při novějších vydáních Nového zákona pro katolíky bylo použito také překladu Blahoslavova, vyskytujícího se v bibli Kralické; stalo se to zejména ve vydání Procházkově a Bezděkově (které však nebylo schváleno); avšak toto použití nebylo jedinou příčinou oné shody; patrno to odtud, že v překladě Blahoslavově jsou také četná místa, která shodují se doslovně aneb skoro doslovně nejen s novějšími vydáními katolickými, nýbrž i s těmi, která byla pořízena před Blahoslavem. Ve vydání z r. 1475 zní na př. Mat. 20, 17. takto: „‬A wstupuge Gežiš do Geruzaléma poyab s sebu dwanacte učedlnikow svých taynie, y wece gim: ay wstupugeme do Geruzaléma, a syn člowieka zrazen bude‫“‬ a v bibli Kralické zní takto: ‫„‬A w stupuge Gežjž do Geruzaléma, pogal dwanácte Učedlnjkůw swých soukromj na cestě: y řekl gjm: ‫„‬Aj wstupugeme do Geruzaléma, a Syn člowěka wydán bude“. Ve vyd. Benátském pak (z r. 1506) čteme Luk. 21, 1: ‫„‬A pohlediew uzrzel ty kteřij metali dary swé do pokladnicze, boháčze. Y uzrzel také gednu wdowu chudijčžkú: ana uwrhla dwa ssarty miediená: y rzekl: Zagisté prawijmť wám, že wdowa tato chudá wijecze uwrhla nežli wssiczkni“. A v bibli Kralické čteme je takto: ‫„‬A pohleděw, uzřel lidi bohaté, kteříž metali dary swé do pokladnice. Uzřel pak y gednu wdowu chudičkau, ana uwrhla dwa ssarty. Y řekl: W prawdě prawjm wám, že wdowa tata chudá wíce uwrhla nežli wssickni ginj“. Používal tedy Blahoslav také překladu již hotového, a to onoho, který byl zdělán na základě Vulgaty, a který, jak řečeno, stal se základem všech katolických vydání českého překladu Nového zákona. Ne tedy pouze v použití překladu Blahoslavova má příčinu ona shoda, která se jeví mezi překladem Blahoslavovým (biblí Kralickou Nového zákona) a mezi novějším i vydáními katolickými, nýbrž také v tom, že Blahoslav sám použil překladu, který po různých změnách a opravách přešel do všech katolických vydání Nového zákona, ale zajisté i v tom, že tento překlad český, byv zdělán co možná doslovně na základě Vulgáty pořízené až na některé výjimky doslovně z textu řeckého, podává i řecký text v překladě co možná doslovném, doslovně však že hleděl, pokud možno, překládati z textu řeckého i Blahoslav při všem šetření ducha jazyka českého.

Uvážíme-li tedy ještě jednou vše, co bylo řečeno, že totiž původní text knih novozákonních zachován jest nám až na nepatrné výjimky tak, jak vyšel z rukou jejich autorů, a že jak Vulgata, tak překlady do jiných řečí od církve schválené podávají text původní věrně, byť ne ve všech vedlejších, přece ve všech věcech podstatných, jmenovitě ve věcech víry a mravů, nemůžeme zajisté než přisvědčiti, že knihy novozákonní jsou nám zachovány ne sice kriticky, ale zcela rozhodně dogmaticky neporušeny.

5) Kriticky neporušen jest list, který jest ve všech exemplářích svých uchován od každé i nejmenší změny učiněné proti vůli autorově; dogmaticky neporušen jest ten, který alespoň ve většině exemplářů svých uchován jest ode všech změn ve věci podstatné.

Dostaly-li se do spisu změny proti vůli autorově, jest porušen. Porušenost ta jest kritická či v širším smyslu, neb dogmatická či v užším smyslu. Porušeností kritickou rozumí se každá i nejmenší změna, která vnikla do spisu proti vůli autorově, na př. i kdyby místo původního chlapců napsal opisovatel chlapcův. Ona vylučuje neporušenost kritickou, ale nikoli dogmatickou, tak totiž, že spis může býti kriticky porušen, dogmaticky však neporušen. Porušeností dogmatickou či v užším smyslu slova rozumí se změna textu, která byla učiněna úmyslně proti vůli autorově ve věci podstatné a dostala se do všech exemplářův a památek jeho. Porušenost tato vylučuje ovšem neporušenost kritickou i dogmatickou, takže spis dogmaticky porušený nelze nazvati ani kriticky ani dogmaticky neporušeným. Dlužno však rozeznávati od ní porušenost nahodilou, která povstává změnami, jež vznikly nahodile a proto nedostaly se do všech památek textu, byvše při dalších opisech zpozo­rovány a opraveny, jakož i porušenost pokusnou, která povstane, podejmou-li se sice úmyslně změny v textu ve věci podstatné, avšak nedostanou se ani do všech památek textu ani do jednotlivých exemplářů stejnou měrou.

Kriticky neporušenou nezachovala se ani jedna kniha novozákonní, jako vůbec žádný ze spisů starých, které ve svých originálech zanikly a toliko v opisech po delší dobu byly rozšiřovány a zachovávány. Neboť jednak opisovatelé knih biblických netěšili se oné pomoci nadpřirozené, které se dostalo jejich autorům, aby se uchovali všeho omylu, jednak při lidské slabosti a četných obtížích, které se staví mnohdy opisovateli v cestu, není ani možno, aby alespoň nějaká chyba neb odchylka od textu původního nevnikla do opisu.

Dogmaticky neporušeny zachovaly se však všecky knihy Nového zákona.

6) V starých dobách spisovatelé obyčejně diktovali díla svá jiným, otrokům, později písařům placeným, kteří je psali písmem rychlopisným tj. kursivním sice, ale protkaným četnými zkratkami jak jednotlivých písmen, tak celých skupin písmenných a slovních. Podobně činili i spisovatelé novozákonní, vyjímajíc snad sv. Jana a sv. Lukáše. Diktovali je ovšem nikoli otrokům, nýbrž přátelům svým. Rychlopisné exempláry jejich byly jen jako makuláře, které se nedostaly do veřejnosti; z nich však zhotovily se písmem velikým, majuskulním,exempláry jiné, které apoštolští autorové prohlédli, pokud bylo třeba, opravili, po případě též některou poznámkou, zejména pozdravem, opatřili (sv. Pavel, jenž užíval také pergamenu) a teprve takto upravené exempláry zaslali jakožto své spisy (prvopisy) oněm obcím neb osobám, pro které je složili. Možno však, že některé listy, zejména ty, které byly poslány osobám soukromým, jako 3. Janův, byly v písmě kursivním dodány příslušným osobám.

7) Soden (ve spise „Die Schriften des Neuen Testamentes“ I, Berlín 1902) rozdělil všecky rukopisy majuskulní i minuskulní (vyjma perikopní) ve tři třídy dle toho, zdali obsahují celý Nový zákon (byť i bez Apokalypse) aneb jen evangelia neb pouze apoštoly či Skutky a listy apoštolské (s Apokalypsí neb i bez ní). Třídu první označil písmenem δ‬ ( διαθήκη, diatheké = zákon), druhou písmenem ε (evangelia), třetí písm. α (apoštol). V každé třídě užil číslic arabských, a to tak, aby bylo zřejmo, z kterého století ten který rukopis pochází, na př. pro rukopisy celého Nového zákona z X. stol. značky δ 50 – δ 99. Gregory rozdělil rukopisy ve 3 třídy, majuskulní (počtem nyní již 161), papyrusové (menší to úryvky psané na papyrusu egyptském počtem 14), minuskulní (počtem 2320) a perikopní (počteni 1561). Ve všech třídách užil číslic arabských (obyčejných), jen že při majuskulích předložil nulu a psal je neb tisknout dával tučně a poněkud větší, na př, 064 (rukopis ze VI. stol. obsahující Mat. 27, 7–30, chovaný v Kijevě; při papyrusech předložil  P na př. P11 (rukopis ze VI. stol. obsahující části z 1. Kor., chovaný v Petrohradě; při minuskulích nepředkládal značky žádné, podle toho však, jak bylo při uvádění jednotlivých rukopisů třeba, přičiňoval buď ‬ e (evangelia), neb a (Actus apostolorum, Skutky apošt. s listykatol.), neb p (Pavlovy listy), neb r (revelatio, zjevení sv. Jana či Apokalypse), na př. 891ep minuskul obsahující evangelia a listy Pavlovy, chovaný v Benátkách; při rukopisech perikopních předložil ležaté l (lectionaria, čítanky), jestliže obsahovaly pouze perikopy evangelní; jestliže však obsahovaly perik. Skutkův a listův Apošt., přičinil a, na př. 1a1194 neb 11941a ; jestli obsahovaly perikopy evangelní ze Skutkův a listův apošt., přičinil 1 + a, na př. n421 + a. Soustavu svoji nejprve předložil všem odborníkům na zemi bez rozdílu vyznání a národnosti, a potom teprv, když dosáhl souhlasu, uveřejnil ji ve spise „Die griechischen Handschriftendes Neuen Testamentes“, Leipzig 1908.

8) Jakožto řeč spisovná povstalo tak zvané nářečí obecné (διάλεκτος κοινή), a to smíšením nářečí attického s ostatními nářečími řeckými, tak že nářečí attické (poklassické) podrželo převahu.  – Vedle spisovného tohoto nářečí obecného utvořila se však také řeč lidová či obcovací (dialectus vulgaris), a to smíšením všech nářečí řeckých, tak že nářečí makedonské zůstalo v převaze, jen že v různých krajinách přibralo některé zvláštnosti místní. V Alexandrii (Dolním Egyptě) vetkali do ní některé místní zvláštnosti své a užívali jí také při spisování různých listin.

9)  Stichem však rozuměla se též předepsaná délka jednoho řádku, dle níž platilo se opisovatelům, tak zvaný stichos normální.

10) Daniel Adam z Veleslavína vytiskl ještě r. 1597 překlad Nového zákona zdělaný dle Vulgáty, Melantrichův pak text byl ještě r. 1599 přijat do polyglotty Eliáše Huttera.

11) Nijak však nebránilo a nebrání se tím pracím vědeckým v příčině textové zejména zůstalo volno vyšetřovati poměr Vulgáty k textu původnímu, hebrejskému a řeckému, jakož i bádati ve starých rukopisech, zejména těch, které se nověji objevily, zdali snad některé místo nebylo od překladatele přeloženo jinak, nežli čteme nyní ve Vulgátě. A ačkoliv nebylo a není dovoleno výsledků bádání těch použiti k samovolnému opravování a vydávání Vulgáty, přece mohl a může se tím připraviti cenný materiál pro případ, že apoštolská stolice sama uzná za vhodné provésti novou revisi Vulgáty. Případ ten nastal skutečně za Pia X., jenž listem ze dne 3. prosince 1907 uložil anglickým benediktinům, aby na základě starých rukopisů text Vulgáty prohlédli a k novému opravenému vydání připravili. O věci té pracuje se již po několik roků.

4. Věrohodnost knih Nového zákona.

Jest mnoho knih, o jejichž pravosti a neporušenosti není pochybnosti, a přece nevěříme jim. Proč ne? Poněvadž autorové jejich buď se mýlili, píšíce o věcech, jichž dobře neznali, aneb klamali úmyslně. Chceme‫-‬li tedy míti jistotu o tom, zdali knihy novozákonní obsahují pravdu, nesmíme přestávati na tom, že víme o jejich pravosti a neporušenosti, nýbrž musíme ještě odpověděti k otázce, zdali jsou věrohodny.

Pravý katolík ovšem nepochybuje o věrohodnosti jejich, neboť z neomylného učení církve ví, že všecky knihy Písma sv. jsou vzhledem k svému přednímu autoru původu božského a proto naprosto věrohodny, jak bude řečeno níže. Avšak byli a jsou lidé, kteří zavrhujíce veškeré učení zjevené, vystupovali a vystupují také proti knihám, které vydávají rozhodné svědectví o skutečnosti zjevení nadpřirozeného. A nemohouce popříti pravost a neporušenost jejich, obracejí se proti věrohodnosti autorů samých tvrdíce, že buď vymyslili si ty věci, o nichž v knihách novozákonních vypravuji, neb alespoň událostí přirozené přioděli v roucho zázračnosti, aneb že jsouce lidé neučení a lehkověrní, mýlili se a z omylu jako zázraky vylíčili zjevy zcela obyčejné.

Jest proto i pro katolíka důležito, aby znal též rozumové důvody, z nichž vysvítá věrohodnost evangelií a knih novozákonních vůbec. Neboť, ačkoli přesvědčen jest o věrohodnosti Písma sv. z učení církve, přece působí to i jemu nemalé upokojení, když sám také vidí, v jak ladné shodě jest učení církve se zdravým rozumem, a jak vratké a bezdůvodné jest to, co se od protivníků namítá proti učení církve.

Abychom však zjistili, že knihy novozákonní jsou věrohodný, třeba ukázati, že autorové jejich mohli a chtěli pověděti pravdu o věcech, které psali. Neboť tehdy zajisté pokládáme spis za věrohodný, víme-li, že autor jeho znal dokonale to, o čem spis jedná, a tedy pravdu pověděti mohl, a že také byl tak poctivý a upřímný, aby píše pověděti chtěl pravdu čistou. A věrohodnost ta vynikne tím více na světlo, dokáže-li se, že autor byl okolnostmi nucen psáti pouze pravdu.

1. Nuže, jak bylo to u spisovatelů knih novozákonních? Mohli-liž pověděti pravdu? Zajisté. Neboť 

a) co se týká evangelistů, dva z nich, Matouš a Jan, byli apoštoly, stálými průvodci Ježíše Krista a svědky jeho života veřejného. Sami tedy viděli a slyšeli většinu těch věcí, které zaznamenali ve spisech svých. Napsali ovšem také takové věci, při nichž nebyli, ale i ty mohli poznati od jiných svědků očitých: zejména sv. Matouš mohl nabýti od Panny Marie známosti o Kristově početí, narození a mládí, od učeníků Janových zprávy o působení Jana Křtitele a Kristově křtu, od Petra, Jakuba a Jana mohl dověděti se o proměnění Páně, od Krista saméno pak o jeho postě, pokušení a jiných věcech.

Podobně platí o sv. Janu. I on mohl čerpati od očitých svědků známost nemnoha těch věcí, které zaznamenal, nebyv jim přítomen. Sv. Marek a sv. Lukáš nebyli sice ani z apoštolů ani ze 72 učeniků Páně. Přece však mohli i oni zjednati si snadno dokonalou známost toho, co psali ve svých evangeliích.

Neboť, ať nedíme nic o tom, že sv. Marek, jakožto obyvatel jerusalemský, sám zajisté viděl některé z těch věcí, o nichž psal, ať nic nepravíme ani o tom, že v domě matky jeho scházeli se apoštolové a první křesťané jerusalemští ke službám Božím, a tedy že již při té příležitosti mnohého poučení mohl nabýti: on byl vyučen a pokřtěn od sv. Petra, provázel sv. Pavla na první cestě jeho apoštolské, šel se sv. Petrem do Říma, slyšel tam jeho kázání, a na základě těchto kázání psal své evangelium, byv požádán od křesťanů římských, aby jim napsal v krátkosti to, co Petr kázal; mohl tedy snadno a náležitě poznati vše to, co zaznamenal ve svém evangeliu.

Sv. Lukáš pak sám dosvědčuje, že pilně vyzvěděl od svědků vočitých vše, co Kristus činil a čemu učil; a to mohl učiniti tím spíše, poněvadž nejen průvodcem byl sv. Pavla, kterému se dostalo přimě­řeného zjevení od Krista, nýbrž stýkal se též s jinými apoštoly a učeniky Páně tu v Antiochii, tu v Caesarei a v Jerusalemě.

A jako to, co vypravuje se v evangeliích, tak i to, co se vyličuje v ostatních knihách Nového zákona, mohli dokonale poznati spisovatelé jejich. Neboť pět z nich – Petr, Jakub, Juda, Pavel a již jmenovaný Jan evangelista – nepodává v listech svých nic jiného, než učení Ježíše Krista; tu a tam jen zmiňují se o některém ději ze života jeho, na př. Petr o proměnění Páně (2. Pet. 1, 17–18), Pavel o poslední večeři a ustanovení nejsvětější svátosti (1. Kor. 11. 23–25), o vzkříšeni a některých zjeveních se Krista z mrtvých vstalého (1. Kor. 15. 3–8). To všecko však mohli poznati sami vlastním názorem a náslechem. Neboť, jako sv. Jan, tak až na sv. Pavla též všichni ostatní byli ustavičnými průvodci Kristovými ve veřejném životě jeho, slyšeli tedy učení a viděli skutky jeho, Petr zejména byl svědkem proměnění Páně.

Sv. Pavel nepatřil sice k učeníkům Páně za pozemského života jeho. Ale, jak sám dosvědčuje (Gal. 1, 12), i jemu se dostalo přímého poučení od samého Ježíše Krista, a to ve zvláštních zjeveních, která mu učinil Pán Ježíš po jeho obrácení se. Ať tedy nedíme nic o tom, že několik těch dějů ze života Páně, o nichž zmiňuje se ve svých listech, mohl snadno seznati od sv. Petra neb sv. Jakuba, s nimiž se stýkal, měl zajisté i on pramen nejlepší a nesjpolehlivější, z něhož zcela bezpečně mohl poznati vše, o čem psal.

Totéž platí o sv. Janu v příčině proroctví, jež zaznamenal ve svém Zjevení či Apokalypsi. I toho dostalo se mu zvláštním zjevením od Boha samého, když dlel ve vyhnanství na Pathmu. (Zjev. sv. Jana 1, 9 a dále.)

A co se týká Skutků apoštolských, také jejich spisovatel sv. Lukáš viděl a slyšel sám většinu toho, co se v nich vypravuje od kapitoly šestnácté. Co však ještě mimo to sděluje o sv. Pavlu, a co zaznamenal v první polovici díla toho o počátcích a prvním stavu církve, zejm éna o sesláni Ducha sv., o působeni sv. Petra, o jáhnu Štěpánovi a Filipovi, toho mohl snadno dověděti se dílem od sv. Pavla, jehož důvěrným společníkem byl po delší čas, dílem od jiných svědků očitých. Zejména v Caesarei byv pohoštěn od jáhna Filipa, mohl seznati nejen, kterak Filip ten kázal v Samaří a pokřtil komorníka královny ethiopské, nýbrž i kterak setník Kornelius pokřtěn byl s rodinou svou v Caesarei od sv. Petra. Zdržuje se pak po dva roky brzy v Caesarei, brzy v Jerusalemě a v okolí, stýkal se s apoštolem Jakubem a s jinými učeníky Páně a očitými svědky toho, co po nanebevstoupení Kristově dělo se v Jerusalemě a jeho okolí, i mohl tedy z bezpečného pramene seznati důkladně vše, co vypravuje o těch věcech ve spise zvaném Skutky apoštolské.

b) Někdy však jest člověk přítomen některé události neb přednášce, a přece nepoznává náležitě těch věcí, o které běží, ač dobře vidí i slyší. Chybí mu přiměřené vzdělání, aby mohl chápati to, o čem jest řeč. Nebylo tak též u spisovatelů novozákonních? Nikoli. O sv. Lukáši alespoň a sv. Pavlu nebude to tvrditi zajisté nikdo. Vždyť Lukáš byl lékařem, Pavel pak vyučen zprvu ve školách tarsenských, potom v Jerusalemě od znamenitého učitele Gamaliele. Oba tedy, a zvláště Pavel, měli vzdělání vyšší. Ostatní spisovatelé novozákonní neměli sice vzdělání vyššího, přece však ani o nich nelze tvrditi právem, že by nebyli bývali schopni náležitě pojmouti ty věci, kterým byli přitomni a které vyličují ve svých spisech. Uzná to zajisté každý, kdo uváží obsah jejich spisu.

Vypisujíť se v nich Kristovy skutky, Kristova povaha a učení.Aby však člověk mohl postřehnouti náležitě skutky nějaké, nepotřebuje k tomu, než aby měl zdravé smysly a zdravý rozum. A to platí nejen o skutcích přirozených, nýbrž i o zjevech nadpřirozených. Neboť my neptáme se, jak apoštolé soudili o oněch zjevech, nýbrž zda správně mohli je postřehnouti a osvědčiti; a vědouce, že postřehli a podali děj tak, jak se udál, sam i pak můžeme posouditi, byl-li to zázrak, nebo ne. Aby však mohl někdo vydati svědectví, že viděl Krista, kterak chodil po vodě, kterak dával hluchým sluch, slepým zrak, chromým zdravé údy, kterak vzkřísil Lazara již pochovaného, kterak na kříži pněl a zemřel, kterak byl pohřben a vstav z mrtvých se ukázal a s ním rozmlouval, k tomu zajisté není také třeba nic jiného, než zdravého rozumu a zdravých smyslův. A těch přece nebude nikdo upírati apoštolům. Vždyť popírati to, bylo by výtkou, činěnou Kristu samému, že při volbě svých apoštolův a svědků svého života neužil ani takové opatrnosti, které šetří každý člověk i nejprostší.

Co pak se týká povahy, aby tu mohl někdo poznati a vylíčiti, nepotřebuje k tomu rovněž žádného vzdělání zvláštního, nýbrž dostačí, vídá-li častěji a v různých okolnostech osobu, jejíž povahu má vylíčiti, neboť věrným vylíčením toho, co u ní viděl a slyšel, vylíčí již i její povahu. Avšak apoštolé byli skoro po tři roky důvěrnými průvodci Páně, viděli ho tu v soukromí, tam u uveřejnosti učiti, tu s dobrými, tam s hříšníky obcovati, byli s ním, i když mu utrhali, i když jej oslavovali, ano i když, přijav pozvání, súčastnil se hostiny. Mohli tedy nahlédnouti v duši jeho a poznati i vylíčiti jeho povahu.

Neméně byli s to, aby pojali správně Kristovo učení. Neboť ono jest ustanoveno pro všecky lidi a proto všem přiměřeno, všem přístupno: učeným i neučeným, vznešeným i prostým, a tedy ani apoštolům nebylo nepřístupno. Nelze proti tomu namítati právem, že dle sv. Marka apoštolé neporozuměli slovům Páně ani tehdy, když podruhé mluvil o své smrti a svém vzkříšení, ani, že Kristus Pán sám nazval učeníky jdoucí do Emaus zpozdilým i srdcem k věřeni všemu, co mluvili proroci. Neboť neporozuměním oním nemíní sv. Marek nechápavost, jako by snad apoštolé nebyli chápali smyslu Kristových slov, nýbrž nedovednost srovnati smysl ten se svými názory, které měli o Vykupiteli, takže příčina řečeného neporozumění nebyla v nedostatku chápavosti neb vzdělání, nýbrž v předpojatých názorech o Vykupiteli. Poněvadž totiž měli na mysli hlavně ta proroctví starozákonní, jež vztahovala se k věčnému kralování Vykupitelovu, a ne také ta, která se týkala jeho utrpení a smrti, myslili, že Vykupitel nikdy nezemře, podobně jako to mysliti též jiní židé (Jan 12, 34). Slyšíce tedy Krista mluviti o smrti jeho, nedovedli slov jeho srovnati s řečeným svým názorem o něm, i myslili, že mluví obrazně, či že pod obrazem utrpení a smrti mluví o nějaké věci jiné, ale nedovedli si vyložiti, o které; a v tom smyslu nerozuměli slovům Páně: smysl jejich chápali zcela dobře, (proto, jak dí sv. Matouš (17, 22), zarmoutit se velice), ale věc samu – že by totiž Kristus měl umříti – nedovedli srovnati se svými názory o Vykupiteli. A co se týká slov, jimiž Pán Ježíš nazval učeníky jdoucí do Emaus zpozdilým i k věření všemu tomu, co mluvili proroci (dle řeck. textu: k věření přes to vše, co mluvili proroci. Luk. 24, 25), třeba povážiti, že zpozdilost Či váhavost k věření jest něco docela jiného, než nedostatek chápavosti neb schopnosti porozuměti něčemu. A byť i kryly se pojmy ty a byť apoštolé skutečně byli těžko chápaví, nešlo by z toho ještě, že nemohli pochopiti a vylíčiti správně učení Kristovo, nýbrž jen, že bylo delšího času a poučování třeba, než je pochopili; neboť zkušenost učí, že čím tíže kdo chápe, tím pevněji podržuje věc v paměti, když ji pochopí, a jest známo, že apoštolé nerozumějíce některé věci, žádali častěji za vysvětlení, a že Pán Ježíš apoštoly zvláště poučoval a smysl parabol vykládal a ještě po svém z mrtvých vstání tajemství Boží jim odkrýval; ba i Ducha sv. seslal jim, aby je uvedl do všeliké pravdy zjevené. Není tedy ni nejmenší příčiny domnívati se, že by apoštolé nebyli mohli pravdu náležitě poznati.

c) To jediné bylo by překáželo náležitému pojetí věcí, kdyby nebývali jednotlivým dějům a výkladům přítomni s dostatečnou pozorností, aneb kdyby jsouce lehkověrní a blouznivci přístupni byli bývali klamu. Ale ani to nelze tvrditi právem o apoštolech. Ty nepatrné okolnosti zajisté, které mnohdy zaznamenali, udávajíce na př. i počet ryb, jež byly uloveny (Jan 31, 11), ta živost, s kterou věci líčí, ty časté dotazy, kterými hledali u Krista poučeni, když něčemu nerozuměli, jsou svědectvím, že dávali pilně pozor na všecko, co se před nimi dělo a že nespokojili se s poznáním ledabylým, a to tím méně, poněvadž si byli vědomi důležitosti povolání, které na ně čekalo, i potřeby dokonalé známosti života a učení Kristova k zastávání povolání toho, jako patrno z toho, že sv. Petr výslovně žádal, aby pouze z těch mužů byl zvolen nový apoštol na místo Jidáše, kteří byli svědky celého veřejného života Kristova. (Skut. ap. 1, 21–22.) A ta přesnost a jasnost, s kterou vypravují, ten klid, který zachovávají, i když sdělují věci úžasné, jest důkazem, že nebyli blouznivci. A že dovedli rozeznávati nepravdu od pravdy, skutečnost od myšlenky, že zkoumali též jednotlivé události, bylo‫-‬li toho třeba, aby se přesvědčili o pravdě, vyjadřují sami, zejména sv. Lukáš hned na počátku svého evangelia, kde tvrdí, že vyzvěděl všecko důkladně od počátku, a sv. Jan v 19, 35, kde ujišťuje s důrazem, že pravé jest svědectví jeho.

A že by lehkověrní byli bývali? Tvrdili to sice někteří o nich. Ale kdo v takové podezření bere apoštoly, nechť vzpomene na ty výtky, které Pán Ježíš činil apoštolům pro malou víru jejich, nechť pováží tu nevěru, s kterou přijímali první zprávy o Kristově vzkříšení, a která u Tomáše dostoupila až té výše, že nechtěl věřiti, dokavad by nevpustil prstů svých v místo hřebův a nevložil ruky své v bok, a zajisté upustí od všelikého podezření takového.

Ale snad veliká láska ke Kristu svedla je, že některé okolnosti pominuli mlčením, jiné přimyslili neb v jiném světle viděli, než jak se vskutku udály. Nikoliv. Milovali sice mistra svého vroucně, avšak nedali se zaslepiti láskou tou, aby pojímali neb vyličovali činy a řeči jeho příznivěji, než byly vykonány neb prosloveny. Patrno to z toho, že mnohdy byli mínění jiného, než Pán Ježiš, a hned mu to řekli, a to mnohdy způsobem takovým, jakoby mu domlouvali. Když na př. Pán Ježíš poprvé předpověděl slovy zřejmými své utrpení a svou smrt, pojal jej Petr stranou a přimlouvaje mu pravil: odstup to od tebe, Pane, to se ti nestane (Mat. 16, 22.) A když jindy žena krvotokem již po 12 roků trpící dotkla se potají roucha jeho v pevné důvěře, že bude uzdravena, a Kristus Pán chtěje víru její dáti za příklad otázal se, kdo se ho dotekl (totiž úmyslně), řekli mu učeníci jeho: Vidíš, že zástup tlačí se na tebe, a pravíš: kdo se mne dotekl? A tak myslíce na dotknutí nahodilé, jakoby upozorňovali jej, že to není nic divného, dotkne-li se ho někdo v tlačenici (Mar. 5, 25–31).

Není tedy ani to pravda, že by byli apoštolé, zaslepeni láskou k mistru svému, věci jinak pojímali a vylíčili, než se staly. Patrno proto, že nelze právem pochybovati o tom, že spisovatelé novozákonní pravdu pověděti mohli; neboť byli dílem sami svědky toho, o čem psali, dílem stýkali se s očitými svědky a tak měli příležitost pravdu poznati. Mimo to byli nejen schopni, aby náležitě postřehovali všeckyty věci, jež zaznamenali, nýbrž též tak pozorní a bedliví, aby pojali je správně, tak, jak se udály. Mohli tedy poznati a vylíčiti je pravdivě.

2. Avšak oni byli též tak upřímni a pravdomluvní, že jen pravdu psáti chtěli. Že tomu tak, vysvítá již z toho, že nebylo u nich příčiny, pro kterou by byli klamali. Nikdo zajisté nelže, leč má k tomu příčinu, že buď pohání jej k tomu naděje v časné výhody, neb obava před škodou a nepříjemností, aneb že chce straniti, neb jest mravně skleslý.

Avšak u spisovatelů novozákonních nebylo žádné z těchto pohnutek, jako vůbec u žádného ze svátých apoštolův.

Oni nehledali spisy svými ani zisku ani přízně jiných, ani vyznamenání a důstojností. Někteří z nich dali to na jevo sam i tím, že se nepodepsali při nich. Také nemohli ani čekati výhod podobných. Neboť, ať pomlčíme o tom, že tehdáž nedávalo se spisovatelům honoráře žádného, obsah spisů jejich nebyl takový, aby jim zjednal přízeň velmožů neb časné výhody. Byloť učení o Kristu ukřižovaném židům pohoršením, pohanům bláznovstvím, a budilo odpor proti sobě tím spíše, poněvadž nesrovnávalo se ani s lidskými předsudky ani se smyslností člověka. A to pronásledování, ty žaláře a rány, které vytrpěli pro své kázání o Kristu, byly by zapudily zajisté již v zárodku každou myšlenku, že se jim povede lépe, jestli napíší něco z toho, co káží ústně. Ani bázně nebylo v nich, která by je sváděla ke lži. Důkazem toho jest jejich zmužilost, s kterou všady vystupovali, dávajíce najevo i příkladem i životem i smrtí, že více sluší poslouchati Boha než lidí.

A že by byli někomu stranili? To mohl by tvrditi jen ten, kdo buď nezná spisů jejich, aneb úmyslně mluví proti přesvědčení svému. Ukazujíť zajisté spisovatelé ve spisech svých úsudek nezkažený a objektivnost všestrannou. Vytýkajíť chyby jak židům, tak pohanům, vznešeným tak, jako prostým; ani vlastních slabostí nezamlčují; a jako pohanům dokazují nemoudrost modlářství, tak připomínají židům, že zákon jejich nemůže spasiti. Nikoho také nevyjímají z povinností, ukládají je podřízeným i představeným, dítkám i rodičům, služebným i pánům. Nelze tedy právem vytýkati jim strannictví.

Tím méně lze jim vytýkati kleslost mravní. Vždyť poctivost jejich a neporušený charakter mravní vyniká ze spisů jejich tak patrně, že nelze přehlédnouti jej. Zavrhujíť lež a podvod a všelikou přetvářku, projevuji úctu hlubokou k zákonu mravnímu, útlou svědomitost a bázeň Boží. A o takových lidech nelze zajisté domnívati se právem, že by byli chtěli pravdu porušovati.

Ale nejen že nebylo u nich žádné příčiny, pro kterou by byli chtěli klamati, oni sami dávají ve spisech svých, jmenovitě v evangeliích, patrné známky, že klamati nechtěli a neklamali. Vypravujíť většinou takové věci, které se děly veřejně, před četnými svědky a tak ukazují, že není se jim báti kritiky veřejné ani výtky, že nemluví pravdu. Ba o soukromém životě Páně podávají zprávy tak sporé, že až na nejútlejší mládí jeho a jedinou událost z chlapeckého věku jeho pomíjejí jej úplným mlčením; a přece měli při něm nejlepší příležitost udati různé smyšlenky a báje, kdyby byli chtěli klamati.

V celém vypravování jejich jeví se prostoduchost, upřímnost zevrubnost a poctivost, jež patrně poukazuji k tomu, že chtěli pravdu mluviti. Píšiť docela prostě, beze vší strojenosti, nepřetřásají, nevykládají theorií, ale nechávajíce v evangeliích z pravidla mluviti Krista, ustupují sami do pozadí; nikde také nejeví se u nich při vypravování dějů ze života Kristova vnitřního hnutí, aniž budí úžas u jiných, ale největší události vypravují jako věci obyčejné, neodůvodňujíce zpráv svých a nevnucujíce viry nikomu, nýbrž prostě sdělujíce, co se stalo. Nikdy také nelichotí, nikdy předsudkům jiných nehoví, spíše kárají vady, ať je spatří u kohokoli. Tak věru nepíše ten, kdo má úmysl šáliti, ten zajisté tu elegancí slohu, tu důvody sofistickými, tu lichocením neb přizpůsobováním se názorům jiných hledí strhnouti jiné na svou stranu a zjednati si stoupencův.

Mimo to spisovatelé novozákonní znají se k vlastním předsudkům a chybám, které měli před příchodem Ducha sv., na př.: ke své malověrnosti (Mat 8, 24–25. Luk. 24, 11), marnivosti (Luk. 9, 4 6; 22, 24), netečnosti (Mat. 26, 40 43). Nezamlčují, že Kristus zarmoutil se v zahradě až k smrti a na kříži zvolal: Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil! Zprávy ty byli by zajisté potlačili, kdyby byli chtěli klamati. Neboť pisatel lhář snaží se oslaviti hrdinu svého a proto vynechává, co by se zdálo ponižovati jej. Líčí pak evangelisté vše tak živě a s takovou důkladností, že mnohdy udávají i pohyby osob jednacích a dotýkají se i nepatrných okolností místa a času, na př., že bylo okolo hodiny šesté (našeho poledne), když Kristus Pán mluvil u studně Jakubovy se ženou Samaritánkou (Jan 4, 6–26), že to bylo v sobotu v synagoze kafarnaumské, kde Pán Ježíš uzdravil člověka posedlého (Mar. 1, 21–26), v městečku Naim, kde vzkřísil mrtvého mládence (Luk. 7, 11–15), v Betanii u Jerusalema, kde vzkřísil Lazara již čtyři dny v hrobě ležícího za přítomnosti nejen apoštolů, nýbrž i mnohých občanů jerusalemských (Jan 11, 1— 45) a jiné. O věcech těch byli by zajisté také pomlčeli, kdyby bylo běželo jim o podvod. Neboť pisatel lhavý vyhýbá se všemu, v čem může býti stopován a z nepravdy usvědčen. A co se týká objektivnosti, ta vysvítá již z toho, co svrchu bylo o ní řečeno; zvláště však jeví se v těch zprávách, které podávají o Kristově umučení. Napsali je tak, že by člověk nepoznal z ní, vyšla-li z péra přítele či nepřítele Ježíše Krista. Nikde neprojevují soustrasti s ním, nikde nevole a rozhorlení proti nespravedlivým soudcům jeho; ani proti Jidášovi nemají hany a slova odsouzení. Tak nebyli by si počínali, kdyby byli chtěli šáliti. Neboť pisatel podvodný tupí spíše protivníky své a budí odpor proti nim, vychvaluje věc svou, aby zjednal stoupenců co nejvíce. Patrně tedy běželo jim předem o to, aby podali věc pravdivě, tak jak se udála.12)

3. Ale spisovatelé novozákonní, zejména též evangelisté, nejchtěli pověděti pravdu, oni byli též okolnostmi nuceni, aby píšíce jenom pravdu zaznamenali. Neboť psali v době, kdy byli ještě na živě očití svědkové těch věcí, o nichž vypravují, a to nejen přátelé, nýbrži nepřátelé Kristovi. A nepřátelé ti nebyli by zajisté mlčeli, kdyby byli apoštolé napsali něco nepravdivého, a to tím méně, poněvadž události v evangeliích obsažené byly těžkým obviněním národa israelského i římské vrchnosti, že spáchali vraždu na samém Bohočlověku, na vtěleném Synu Božím, a poněvadž i v ostatních knihách Nového Zákona z hrubých přečinů viní se jak židé tak pohané. Jak hrozné to např. obvinění, které svatý Štěpán činí židům ve Skutcích apošt. slovy: Tvrdošíjní a neobřezaní srdcem i ušima, vy se vždycky Duchu sv. protivíte, jak otcové vaši, tak i vy. Kterého z proroků nepronásledovali otcové vaši? Ano i usmrtili ty, kteří předpovídali o příchodě toho Spravedlivého, jehož zrádci a vrahy jste se vy nyní stali, vy, kteří jste přijali zákon k nařízení andělův, a nezachovali jste ho. (Skut. ap. 7, 51–53.)

Ale nedosti na tom. Nejen vzhledem k nepřátelům, nýbrž i vzhledem ke svým druhům v povolání byli nuceni mluviti pouze pravdu. Neboť věděli, že také jiní káží ve světě o Kristu a jeho učení a že nejeden z nich pokusí se, aby perem vylíčil život a nauku Páně. Nechtěli-li tedy vejíti s nimi ve spor a tak vydati se v nebezpečenství, že budou usvědčeni že lži, nesměli líčiti věci jinak, než jak se udály.

Neméně byli nuceni mluviti pravdu vzhledem k těm, které chtěli pohnouti ku přijetí křesťanství. Uzná to zajisté každý, kdo pováží alespoň poněkud jednak tehdejší názory a mravní stav lidstva, jednak to, co křesťanství vyžadovalo a podávalo pro tento věk. Byliť tehdy až na malé výjimky židé i pohané velikou měrou oddáni smyslnosti, židé pokládali se za národ nad jiné povýšený, jemuž patří vláda nad ostatními národy, i očekávali proto v předsudcích svých většinou vykupitele toliko časného, který by je nejen vybavil z poddanství římského, nýbrž též dopomohl jim k slávě časné a k vládě nad ostatními národy. Pohané pokládali za bohy přírodní síly, různé tvory, ba zbožňovali i nešlechetné lidi, a přikládajíce bohům svým slabosti lidské, ctili alespoň některé z nich způsobem, který nejen oko jímal, nýbrž také smyslnosti plnou uzdu pouštěl. Křesťanství však vypovídalo boj smyslnosti nezřízené a ukládalo, aby člověk přemáhal sebe a potlačuje žádosti zlé, vedl život ctnostný a spěl k dokonalosti. Židé zejména měli upustili od svých předsudků, měli vzdáti se naděje ve vykupitele časného a uznati, že království messiášské není rázu politického, nýbrž duchovního. Vykupitelem pak že jest ten Ježiš, kteréhož byli usmrtili jako rouhače. Pohané pak měli zříci se úplně svých bohův a uznati za boha – koho? ukřižovaného žida; – tím alespoň zdál se jim na první poslech ten, kteréhož apoštolé hlásali jako vtěleného Syna Božího a Pána světa celého. Již toto učení příčilo se tak velice dosavadním názorům tehdejšího lidstva, že, jak dí sv. Pavel, bylo židům pohoršením, pohanům pak bláznovstvím; což teprv pováží-li se, že nejen neslibovalo výhod časných, nýbrž ohlašovalo i utrpení věrným vyznavačům Kristovým. A k takovému to náboženství nemohli zajisté čekati apoštolé, že pouhými smyšlenkami a bájemi přivedou lidi smyslnosti oddané a předsudky předpojaté, a to tím méně, poněvadž také mimopalestinští posluchači a čtenáři jejich mohli poptávkou u svědkův očitých snadno přesvědčiti se, zda pravda jest, co vypravují o Kristu a jeho působení ať ústně ať písemně.

Nelze namítati právem proti tomu, že z prvních křesťanů přemnozí byli lidé prostí a nevzdělaní a proto neschopni, aby mohli neb dovedli přesvědčiti se o pravdivosti apoštolských výpovědí, ani že by pro vzdálenost svou od země, v níž Pán Ježiš působil, nebyli mohli podvod odhaliti. Neboť ať pomlčíme o tom, že apoštolé nehlásali učení Kristova ani skrytě ani v odlehlých toliko vesnicích, nýbrž veřejně a v městech větších i samém Jerusalemě, dějišti to nejhlavnější události ze života Kristova, ať pomlčíme též o tom, že spisy jejich byly většinou zaslány celým obcím křesťanským a předčítány veřejně: uvěřil též Nikodém a Josef z Arimathie, znamenití to členové velerady, uvěřil Apollo Alex., muž to výmluvný a učený v Písmě (Skut. ap. 18, 24), též Sergius Paulus, prokonsul na ostrově Cypru, muž opatrný a po římsku vzdělaný, uvěřil setník Kornelius, Manahen, jenž byl spolu vychován s Herodem tetrarchou (Sk. ap. 13, 1), a o těch přece nelze říci, že by byli pro chudobu neb nedostatečné vzdělání nemohli přesvědčiti se o pravdě toho, co kázali a psali apoštolé. Mimo to přicházeli do Jerusalema četní lidé‫‬ z krajin vzdálených, tu za obchodem, tu z pohnutek náboženských, a měli tak příležitost, aby nejen sam i se přesvědčili, nýbrž též krajanům svým náležité podali poučení, zda jsou od apoštolů klamáni neb ne. Vždyť, jak vypravuje svatý Lukáš ve Skutcích apoštolských (2, 9–11) v den seslání Ducha sv. na apoštoly byli tam i Parthové a Medové i Elamité a obyvatelé Mesopotamie, judska i Kappadocie, Egypta a končin Libye i příchozí Římané, jakož i Kreťané a Arabové. Toto všecko apoštolé věděli, a proto ovšem nemohli se nadíti, že podáním jejich o věcech tak podivuhodných bude slepě věřeno a nikdo se nevyskytne, kdo by po pravdivosti jejich výpovědí pátral a je z podvodu usvědčil, kdyby se byli nějakého dopustili. Nemohli tedy klamati, chtěli-li vůbec někoho k víře Kristově přivésti.

A oni byli nuceni také proto pouze pravdu mluviti, poněvadž je k tomu poháněly i ty věci, o nichž psali. Jestiť povaha Kristova, kterou líčí, tak velebná, že ani největším filosofům se nepodařilo vymysliti podobné. Ve zvláštním světle jeví se v nich Kristova velikost a vznešenost v idei, v myšlence, slově a skutku, něžnost v srdci. Objevujeť se v nich Kristus předem sice jako člověk, kterýž v lidské podobě na svět přišel a jako člověk žil. Ale jaký rozdíl mezi ním a mezi lidmi ostatními. Žádný člověk není bez chyby, bez slabosti, bez omylu. U Krista však jest výjimka. On nejen že je prost všelikého i nejmenšího dojmu žádostivosti nezřízené, každého i nepatrného omylu; on jest též nejkrásnějším vzorem ctnosti, a to tak dokonalým, že v celých dějinách nemá sobě rovného. V tom shodují se všichni, i odpůrci. Tak svatě žil, tak veliké a posvátné dílo vykonal, že ani protivníci jeho nevědí, mají-li se více diviti jeho osobě neb jeho dílu. Ani Jidáš se nemohl zdržeti, aby nevydal svědectví jeho nevinnosti, a ačkoli v každém věku pátralo se po chybách jeho, přece ani více než po 18 stech letech neodvážil se žádný jazyk vrhnouti na něho stín pochybnosti. Naopak i Renan tvrdí: Všecka století budou hlásati, že mezi syny lidskými nebyl nikdo větší nad Krista.

Bylť on prodchnut nejvroucnější láskou k Bohu. Miloval jej tak, že pokrmem mu bylo konati vůli nebeského Otce, a že neustal, dokavad nemohl říci: Dokonáno jest. A jak něžná byla jeho láska k lidem! Musilať mluva lidská zvláštní slovo utvořiti, aby v rozboru lidských citův označila onen neslýchaný druh lásky, kterou on miloval lidstvo: něžnost jeho lásky jest evangelická.

On jest něžný ke každému. Vždyť on jest to, který pravil: ‫‬„Pokud jste to učinili jednomu z bratří mých, mně jste učinili.“ Jest něžný k hříšníkům zjevným a veřejným. S nimi stoluje a se zabývá. A ne­ dosti na tom: Když na strom stoupá celník, aby ho viděl, pln lásky volá k němu: Sestup spěšně dolů, nebo dnes v domě tvém musím zůstati. A když hříšnice jménem i skutky v městě známá opovažuje se přijití za ním do večeřadla, kde jest hostem, a k nemalému pohoršení všech přítomných hostí vzácnou mastí ho maže, rtem kajícím líbá: vlévá ji do srdce balsám útěchy a klidu duševního slovy na výsost oblažujícími: Odpouštějí se tobě hříchové tvoji.

A s jakou něžností miluje vlast svou! Až k pláči je pohnut, když vida město Jerusalem na mysl přivádí si onu děsnou zkázu, která stihne město i chrám. Ba ani nepřátel svých nevylučuje z lásky své. Ještě na kříži, když žádným údem nemůže již hnouti, leč jazykem, ještě toho užívá, aby modlil se za ně slovy: Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

A z této lásky k Bohu a k bližnímu jaké květy ctností nejspanilejších vypučely a spojily se při něm ve věnec oslňující krásy! Nescházíť mu žádné ctnosti. I ty jsou v něm spojeny ladně, které zdají se býti protivami: pokora s důstojností, pevnost s laskavostí, přísnost se shovívavostí, spravedlnost s milosrdenstvím. A žádná z těch ctností netrpí upřílišením. On jest mírný, ale nikoliv slabý; trpělivý, ale ne bezcitný, horlí pro čest a slávu Boží, avšak nezná stíhavosti; jest oddán do vůle Boží, ale dalek tupé resignace.

Žádné nesrovnalosti není v něm, žádné jednostrannosti. On ideál mravní dokonalosti, ethická krása sam a, on vzorem člověka, který možno sice následovali, ale nikdy dostihnout! ho. Proto i nevěřící Strausz ponechává mu v chrámě genia a humanity místo první, jakožto nedostižitelnému a nepřekonatelnému ideálu velikosti mravní.

Avšak nejen člověkem objevuje se Pán Ježíš v evangeliích, také vyšší bytostí ukazuje se v nich – bytostí, která byla před Abrahamem, od věčnosti, která zná vše, i myšlení lidská, a všecko může učiniti, co chce; bytostí, která co do podstaty jest jedno s Bohem Otcem, ač co do osoby od něho se rozeznává. Ano, Ježíš Kristus jeví se v evangeliích a vůbec v knihách novozákonních Bohem i člověkem osobou božskou, která z pouhé lásky k nám vzala v čase člověčenství na sebe, aby jako Bohočlověk vykoupila lidstvo z poroby ducha zlého a zasloužila mu přístup do nebe.

Takový obraz podávají nám knihy novozákonní, jmenovitě evangelia, o Kristu svým zprávami, obraz tak velebný, že, jak jsem již řekl, ani největším filosofům nepodařilo se vymysliti podobného. A co se týká učení, jež podávají jako učení Kristovo, i to jest tak dokonalé, že krásou a vznešeností a původností i jednoduchostí vyniká měrou nesmírnou nad všecky nauky filosofů a reformátorů náboženských. I kterak tedy lze myslit, že by tak velebný obraz o Kristu si vymysliti, na tak vznešené učení přijíti mohli lidé prostí a neučení, jakými byli apoštolé, evangelisté? Ó zajisté, kdyby nebyli Krista tak, jak jej líčí, před sebou viděli, jeho učení slyšeli, aneb alespoň od očitých svědků důkladně o něm poučeni byli, nebyli by sami nikdy vymyslili je; ano, oni by byli způsobili nelad v něm a tak se prozradili, kdyby byli jen v něčem od pravdy se uchýlili a k učení neb ku povaze Kristově přičiňovali něco ze svého. Vždyť vidíme, jak trpívá mnohdy obraz Kristův v různých hrách pašiových, když autor, uchyluje se od evangelií, ze svého něco přidává. A to stává se autorům vzdělaným, když již obraz Kristův mají před sebou. Nechtěli-li tedy autorové novozákonní způsobiti nelad v Kristově povaze a učení, nesměli přidávati k němu nic ze svého: sam a velebnost toho obrazu a vznešenost učení nutila je k tomu.

Uvážíme-li již, že knihy novozákonní jsou napsány dílem od apoštolů, dílem od žáků jejich, od mužů to, kteří nejen pravdu znali a pověděti chtěli, nýbrž okolnostmi též byli nuceni, aby píšíce jen pravdu zaznamenávali, uvážíme-li i to, že text jejich zachoval se nám co do podstaty neporušen, ano, až na nepatrné a zcela bezpodstatné výjimky, úplně tak, jak vyšel z rukou biblických autorův, a že i v překladech v církvi užívaných text ten, byť ne ve všech maličkostech, přece ve všech věcech podstatných, jmenovitě ve věcech víry a mravů, podán jest věrně, musíme zajisté doznati, i na základě úvah vědeckých, že jsou úplně věrohodny, ano že není ve světě spisu, který by se jim v této příčině mohl rovnati, a to již i tehdy, když hledí se k lidskému původu jejich. Což teprve, uváží-li se, že před ním původcem jejich jest Bůh sám.

12) Jest ovšem pravda, v knihách novozákonních vyličují se věci zcela mimořádné a na výsost podivuhodné, nadpřirozené zjevení Boží a zázraky, ale z toho přece nelze soudit právem, že by spisovatelé novozákonní nebyli věrohodní, a že by nebylo pravdou, co se v jejich spisech vypravuje, jak někteří soudili a soudí,nazývajíce příběhy biblické legendami. Neboť úsudek ten byl by jen tehdy správný, kdyby nadpřirozené zjevení a zázraky byly ať vzhledem k Bohu, ať vzhledem k člověku nemožný. Ale tomu není tak přes to, že to tvrdili deisté, naturalisté a jiní. Není tu ovšem na místě dokazovati možnost zjevů takových, sic bychom se odchýlili příliš od svého úkolu, a proto upozorňujeme pouze na to, že možnost nadpřirozeného zjevení mohou sice lidé popírat – vždyť popírají mnohdy i své vlastní výpovědi a to nejen vědomě, nýbrž i bezděky, zapomenutím, – avšak dokázati nemožnost tu nepodařilo se, ani nepodaří se nikomu nikdy, poněvadž i zjevení nadpřirozené i zázraky jsou skutečně i možny i poznatelny. Co se Boha týká, ten zajisté, jenž svět stvořil, může také působiti v něj, působiti ve svět hmotný i ve svět duchový, a tedy též v ducha lidského. I může ve své všemohoucnosti a moudrosti způsobem duchu lidskému přiměřeným a od něho poznatelným zjeviti mu své myšlenky a úmysly, které ve své prozřetelnosti a dobrotě zjeviti mu chce, a to tím spíše, poněvadž činností tou neopravuje původního svého zřízení, nýbrž dále je rozvinuje, jednaje tak zcela přiměřeně své moudrosti a dobrotě, aby lidstvo bylo vždy znova na něho upozorňováno a k němu přiváděno, když zneužitím své svobody od něho odpadlo, jakož i proto, poněvadž činností tou duchovního života člověka neruší, nýbrž jej k takovému stupni povznáší, aby mohl poznati pravdy a pojmouti úmysly, na které by sám buď vůbec nepřišel, aneb jen s velikými obtížemi, po mnoha námahách i poblouzeních a s jistotou nevalnou. Co pak se týká člověka může-li on přijímati poučení od člověka, může zajisté přijímati je též od svého Tvůrce, a není-li Boha nedůstojno myšlenky a úmyslu člověku zjevovat, jest tím méně nedůstojno člověka takové zjevení přijímat. Poznati je může, ať se děje přímým osvícením rozumu, ať ve vidění neb v extasi či vytržení mysli neb způsobem jiným. Neboť jest schopen, aby rozeznal, zda myšlenka, představa a p., která v něm vznikla, byla způsobena jím samým neb příčinou jinou, člověkem, přírodou aj., a jestli povstala příčinou jinou, vnější, jest též schopen pravidelně rozeznati, zdali příčina byla smyslná neb duchovní Pravíme „‫‬pravidelně“, poněvadž může se též mýliti, jmenovitě nění-li dosti pozoren. Může-li však rozeznati povahu příčiny vnější vněj působící, zda totiž jest to příčina smyslná neb duchovní, může zajisté rozeznati též, zdali myšlenka v něm způsobená byla vzbuzena od tvora neb od Tvůrce, předpokládaje ovšem, že příčina božská jest kvalitativně rozdílná od každé příčiny jiné, jak skutečně jest. Není tedy ani v Bohu ani v člověku příčiny, proč by zjevení nadpřirozené nebylo možné. A podobně platí o zázracích. Ani jejich možnost nelze popírati, leč by se kdo vzdal víry v Boha. Neboť kdo věří, že jest Bůh osobní, ten také věří o něm, že může činiti věci, které přesahují síly přírodní, a to i pří zákoně přírodním, kterým pořádá působnosť přírodních sil, neboť nahlíží, že, jako žádný zákonodárce neomezí se daným zákonem svým tak, aby nemohl činiti také něco mimo zákon svůj, tak ani Bůh, dav zákon přírodní, neomezil se jím tak, aby nemohl činiti též mimo zákon něco, co by sily přírodní přesahovalo, a nahlíží to tím spíše, pováží-li, že zázraky nejsou nepřirozeny, nýbrž nadpřirozeny, a to jen vzhledem k přírodě a k tvorům vůbec, vzhledem k Bohu však přirozený, ježto jemu jest zcela přirozeno činiti věci, které přesahují síly přírodní a síly stvořené, ať nedíme nic o tom, že zázraky se dějí také dle pravidla, které platí i v řádě přirozeném, že totiž vyšší síly překonávají síly nižší, přitažlivost na př. překonává tíži. Neboť moc ducha Božího jest nejvyšší, nekonečná, může proto překonati všecky síly ostatní jakožto síly nižší. Jsouce tedy nadpřirozené zjevy (zjevení, zázraky) možný a poznatelny, mohou stavše se, býti též vylíčeny od těch, jimž neb před nimiž se udály. I není proto dostatečným důvodem popírati věrohodnost knih novozákonních ta okolnost, že se v nich vyličují zjevy nadpřirozené.

5. Vážnost knihám novozákonním a biblickým vůbec příslušná.

Posud přihlíželi jsme ke knihám novozákonním jako ke spisům toliko lidského původu, a již po této lidské stránce jejich shledali jsme, že jsou zcela věrohodný. Ačkoli však knihy ty sepsány jsou od lidí pro lidi řečí lidskou, nejsou přece dílem pouze lidským, nýbrž, a to předem, též dílem božským, a to proto, poněvadž jsou sepsány vnuknutím Ducha sv.

Rozumíme pak vnuknutím tímto onu působnost Boží, kterou Bůh nejen vnuká spisovateli lidském u věci, jež chce míti napsány, nýbrž též budí jej, aby ty věci jménem jeho či jako slovo Boží napsal, a chrání ho, aby při spisování jich od pravdy se neuchýlil, takže spis jeho jest skutečně psaným slovem Božím a proto božskou vážnost má.

Není tedy vnuknutí totožné s neomylností; neboť darem neomylnosti chrání Bůh toliko před poblouzením v zachovávání a vykládání těch pravd víry a mravů, které byly zjeveny; vnuknutím však působí také přímo, a to i v rozum oznamováním mu některých věcí, i ve vůli vybízením ji k sepsání toho, co bylo vnuknuto či vdechnuto. Ale ani se zjevením nesmí se vnuknutí stotožňovati. Neboť předmětem zjevení jsou toliko věci, které byly dosud neznámy buď tvorstvu rozumnému vůbec aneb alespoň tomu, komu se zjevují; předmětem vnuknutí však či inspirace mohou býti také takové věci, které autoru lidskému byly již známy, na př. když Bůh přikázal Mojžíšovi, aby zaznamenal boj s Amalekitskými, jehož Mojžíš sám byl svědkem.

Působí tedy, jak již napověděno, při sepsání knih z vnuknutí Božího činitelé dva: Bůh, jakožto autor přední, jenž udává myšlenky a ku psaní podnět dává, a člověk, jakožto autor druhotní, jenž myšlenky ony jménem Božím spisuje. Kam až při tom sahá působnost Boží, a kde počíná působnost lidská, a co proto v Písmě sv. Bohu a co autoru lidskému jest přičitati, nelze přesně vymeziti, neboť nevyslovilo se o tom ani Písm o sv. ani církev sv. Uvážíme-li však, že vnuknutím jest Bůh dle učení církve předním autorem Písma svátého a že k autorství patří, aby kdo původcem byl spisu jistého, neuchýlíme se zajisté od pravdy, tvrdíme-li, že vnuknutí či inspirace zaujímá v sobě působnost trojí a to:

a) působnost v rozum, kterou Bůh jakožto přední autor lidskému spisovateli oznámí všecky ty myšlenky, výroky a věci, jež chce, aby byly napsány, ať to již učiní přímým osvícením rozumu aneb ve snu neb ve viděni neb způsobem jiným;

b) působnost ve vůli, kterou Bůh pohne spisovatele lidského, aby všecko, co mu bylo oznámeno od Boha, také napsal, a to nikoli jménem svým či jako svoje myšlenky a poznání, nýbrž jménem Božím či jako slovo Boží;

c) působnost ve výkonné síly, kterou ho Bůh při spisování řídí a chrání před bludy.

Nikterak však nepatří k inspiraci či k vnuknutí Božímu, aby Bůh vnukal i slova a formu, které by měl autor lidský užíti. Vysvitá to již z různosti slohu, která se jeví v jednotlivých knihách biblických, a která zajisté nemá příčiny své ve vnuknutí božském, nýbrž v nestejné povaze a různých okolnostech spisovatelů samých; a jest to patrno také z různých chyb mluvnických a řečnických, které se vyskytují v knihách Písma sv. a které zajisté nelze bez rouhání přičísti Bohu. Ačkoli však Bůh vnuknutím svým neudává ani slov, ani formy které by měl autor užiti, přece působí při ní i v této příčině tak, aby autor lidský užil slov takových a formy takové, která by bez omylu a přiměřeně vyjadřovala úmysly božské.

Užijeme-li tedy porovnání, můžeme inspiraci či vnuknutí Boží srovnati do jisté míry s jednáním majitele závodu, když podává zprávu nějakou firmě jiné prostřednictvím svého písaře. Kterak to činí? Nejprve oznámí písaři všecko to, co chce s onou firmou sděliti, a to mnohdy i takové věci, které písař ten již znal, jenže nevěděl, že je má napsati (působení v rozumu); potom vyzve ho, aby napsal ty věci jménem jeho (působí ve vůli) a konečně prohlédne si dopis a po případě opraví jej, aby tam nebylo nějaké nesprávnosti. Dopis ten napsal sice písař, který vyjádřil v něm jisté věci slovy svými a formou sobě vlastní. Když pak firma druhá jej dostane, neřekne zajisté, že dostala list od písaře, nýbrž od majitele firmy prvé, ač snad ví, kdo jej sepsal. Proč? Poněvadž majitel to byl, který nejen list svým jménem napsati dal, nýbrž i obsah jeho určil a přehlédnuv jej postaral se, aby v něm nebylo nic proti jeho vůli, jest tedy předním jeho autorem, písař pak jeho pouze autorem druhotním. A podobně též všecky knihy Písma sv. byly sice sepsány od lidí slovy jejich a formou jím vlastní, nicméně nejsou lidé ti předními, nýbrž druhotními autory knih těch, předním pak autorem jejich jest Bůh sám; neboť Bůh to byl, který nejen pohnul spisovatele biblické, aby jisté pravdy jménem jeho napsali, nýbrž také poučil je o tom, které pravdy mají jménem jeho napsati, a je při psaní chránil, aby neuchýlili se od pravdy.

Pravíme-li však, že Bůh také novozákonní spisovatele pohnul ku psaní a jim udal pravdy, kteréž měli zaznamenati, nemíníme tím onoho poučení, kterého se dostalo apoštolům od Krista za pozemského života jeho, ba ani toho ne, které dal jim Duch sv., když vstoupil na ně o letnicích a když později i Pavla zasvětil k úřadu apoštolskému. Neboť, ať pomlčíme o tom, že Marek a Lukáš nebyli apoštoly, působností onou nebyli ani povzbuzeni ku psaní, ani poučeni o tom, které pravdy mají napsati. Ale rozumíme jisté působení či vnuknutí Boží zvláštní, a to takové, kterým Bůh působil skutečně nejen v rozum, nýbrž i ve vůli a výkonné síly jejich tak, aby řečené knihy napsali jménem jeho či jako slovo Boží.

Božským totiž řízením neb i dopuštěním povstaly v prvních obcích křesťanských různé okolnosti a potřeby, které vyžadovaly bezpečného poučení, buď aby vysvětlily se jim věci nedosti jasné, neb aby odstranily se pochybnosti a bludy, které tu a tam povstávaly neb šířeny byly, aneb aby povzbudili se věřící k větší horlivosti a odložení mravních chyb, aneb i, aby udrželi snáze v paměti, co bylo jim hlásáno od apoštolův ústně.

Okolnostmi těmi působil pak Bůh ve vůli některých mužův apoštolských a pohnul je, aby písemně vyhověli oněm potřebám. Zároveň osvítil rozum jejich a působil k tomu, aby ze všeho učení zjeveného právě ty pravdy vybrali, neb ty důsledky vyvodili a napsali, které by vyhověly potřebám té které obce křesťanské, a to tím spíše, poněvadž věděl, že podobné potřeby budou vyskýtati se v životě církve častěji. A když psali, chránil je a působil ve výkonné sily jejich tak, aby nejen neodchýlili se od pravdy, nýbrž napsali též vše způsobem důstojným a božským ideám přiměřeným.

Že tomu tak vskutku jest, hledí dokázati někteří i z povahy učení, které jest obsaženo v těchto knihách. Ale nevhodně. Pravda sice jest, že učení v knihách Nového zákona obsažené vyniká vznešeností, všeobecností a působností nad veškeré nauky filosofů všech; pravda i to, že poučuje o věcech, na které rozum lidský sám sebou nepřišel by nikdy. Avšak tím ukazuje sice, že samo jest od Boha, a že Bohem jest ten Ježíš, kterýž je dal, nikoli však že božského původu jsou také ty knihy, které obsahují ono učení. Ale ani z toho nelze najisto dokázati božský původ oněch knih, že Duch sv. vstoupil o letnicích na apoštoly, aby dle zaslíbení Kristova uvedl je do všeliké pravdy a uzpůsobil je k apoštolskému úřadu jejich. Neboť, ačkoliv úkonem tím Duch sv. uschopnil je a svou pomocí ujistil k tomu, aby podávali lidem zjevené pravdy neomylně, ať by to činili ústně nebo písemně, nedal jim přece tím už také práva a moci, aby spisovali knihy jménem Božím, tak totiž, aby Bůh sám mohl býti zván a skutečně byl předním a vlastním jejich původcem.

Na čem tedy spočívá učení, že knihy Nového zákona jsou božského původu ve smyslu svrchu řečeném? – Písmo svaté samo nepodává vůbec žádného takového svědectví, které by pravdu tu dokazovalo přímo, jako je podává o knihách starozákonních. Jenom takové výroky vyskytují se v něm, které vyjadřují pravdu onu nepřímo, tím totiž, že některé knihy zákona Nového souřaďuji s knihami zákona Starého, aneb že uvádějí z nich místa týmž způsobem, kterým uvádějí místa z knih starozákonních. Tak na př. sv. Petr praví o listech sv. Pavla, že ‫„‬lidé nevědomí a neutvrzení překrucují je jako i ostatní Písma (totiž Starého Zákona) k své vlastní záhubě.“ (2, Petr. 3, 15–16.) A sv. Pavel uvádí výrok z evangelia Lukášova (10, 7.) touž formuli, kterou cituje slova zákona Starého (5. Mojž. 25, 4.) Pravíť v prvním listě k Timotheovi: ‫„‬Neboť praví Písmo: Nezavážeš úst volu mlátícímu“ a „Hoden jest dělník své mzdy.“ (1. Tim 5, 18) Souřadujíce takto knihy tyto s knihami starozákoními, kladou je jim co do vážnosti naroveň, a přičítají jim tak vážnost božskou a původ božský; neboť o božském původě knih starozákonních svědčí nejen někteří spisovatelé jejich sami, nýbrž i Kristus Pán a sv. apoštolé. Tím častější však a určitější jsou svědectví, kterými ústní podání dokazuje, že vlastním původcem knih novozákonních jest Bůh sám.

Apoštolé totiž, dostávše rozkaz od Krista, aby učili národy a nikoliv, aby psali jeho učení, šířili pravdy zjevené zpravidla toliko ústně. Písemně zaznamenávali některé pravdy pouze tehdy, když toho žádaly příčiny zvláštní. Na všecky však kladli stejnou váhu, ať je napsali, aneb pouze ústně hlásali. Sv. Pavel dává to najevo zřejmě, když napomíná první křesťany slovy: „‬Bratři, stůjte a zachovávejte podané nauky, kterým jste se naučili ať skrze naši řeč ať skrze náš list.“ (2 Thess. 2, 15).

Kázajíce pak ústně, poučovali lid také o tom, jaká vážnost přísluší knihám, které v apoštolském působení napsali buď sami neb jiní. Křesťané první pak uvěřili jim tím spíše, poněvadž viděli, jakými zázraky Bůh potvrzoval slova jejich. Byliť zázraky těmi, jak již řečeno svrchu, utvrzeni v přesvědčení, že apoštolé při šíření Kristova učení těší se zvláštní pomoci Ducha sv., ano že Duch svatý sám mluví a působí skrze ně. I nepokládali proto spisů jejich za dílo pouze lidské, nýbrž přičítali jim vážnost božskou, majíce je za psané slovo Boží. Přesvědčení to chovalo se pak v církvi stále a bylo projevováno i písemně od sv. Otcův a spisovatelův církevních. Nazývaliť je písmem svátým, písmem božským, ano tvrdili, že Bůh mluví v nich, aneb že Bůh psal je skrze autory lidské. Tak, abychom alespoň některé z nich uvedli, svatý Ireneus dí: „‬Písma jsou dokonalá, poněvadž jsou řečena od Slova Božího a Ducha jeho.“ Sv. Řehoř Nyssenský pak píše: „Cokoli praví písmo božské, jsou slova Ducha sv:“ A Řehoř Neocaesarejský: „‬Ústy prorokův a apoštolů mluví Pán náš. – Kdykoli pak čte se evangelium neb spis apoštolský, nehleď ke knize ani k čtenáři, nýbrž k tomu, co zaznívá s nebes.“ Sv. Augustin pak učí: „Cokoli ze svých činů a řečí chtěl přečisti (Kristus), to přikázal, aby takřka jako jeho rukama napsali.“

Byla tedy vždy úplná jistota o tom, že Bůh sám jest předním, a vlastním původcem oněch knih, kteréž apoštolé napsali neb za svaté uznali. Pouze o tom, a to jen v některých obcích křesťanských, vyskýtala se druhdy; pochybnost, zda také tak zvané druhokánonické knihy Nového zákona pocházejí od apoštolův a zda tedy mají vřaditi se jako spisy apoštolské mezi knihy svaté neb ne, list totiž k židům, svátého Jakuba, II. Petrův, II. a III. sv. Jana, list sv. Judy, a Zjevení sv. Jana či Apokalypse. Ale, jak již svrchu bylo řečeno, pochybnosti ty vymizely také u nich, jakmile dostalo se jim v té věci spolehlivých svědectví, takže znenáhla byly i ony knihy po celé církvi vřaděny mezi knihy Písma sv. Ale v 16. stol. obnovili je na novo někteří, zejména lutheráni. Aby tedy věřící nebyli jimi znepokojováni a uváděni v pochybnost ani o tom, které knihy mají přičítati k Novému zákonu, ani o tom, jakou vážnost mají přičítati jim, prohlásila církev sv. na sněmě Tridentském slavnostně své učení o knihách jak starozákonních tak novozákonních; vyjmenovala totiž všecky knihy, které čítá ke Starému a Novému zákonu, a to, pokud se týká Nového zákona, všech 27 knih, které obsaženy jsou v překladě Vulgátě; a prohlásivši je za svaté a kánonické, udala též příčinu, pro kterou je za takové prohlásila. Pravila totiž, že přijala je za svaté a kanonické nikoli proto, že obsahují pravdu beze všeho omylu, ani proto, že by snad bylo dostalo se jim od Boha dodatečného schválení, nýbrž že ‫„‬byvše sepsány z vnuknutí Ducha sv., mají Boha za původce“.

Výrok tento jest pro katolíka rozhodný a naprosto přesvědčivý; neboť byl dán slavnostně na sněmě obecném pro celou církev a týká se víry. Slavnostní prohlášení však, která se dějí na sněmech obecných ve věcech víry, jsou neomylná a zavazují ve svědomí každého úda církve.

Jest tedy nade vší pochybnost jisto, že jako knihy starozákonní, tak i knihy Nového zákona přes to, že sepsány jsou od lidí, za předního a vlastního autora či původce mají Boha, On sám že účinně působil v rozum, ve vůli a ve výkonné sily autorů lidských způsobem svrchu řečeným a tak původ dal knihám novozákonním, jako vůbec všem knihám Písma sv.

Jsouce však knihy ty původu božského (v textě neporušeném) jsou prosty všeho bludu; Bůh sám jest zárukou, že obsahují pravdu. Ovšem tím není řečeno, že všecky výroky v nich zaznamenané obsahují pravdu objektivní, naprostou, aneb že následování hodny jsou všecky ty skutky, o nichž se v nich mluví. Nikoliv; nýbrž to jediné tvrdí se, že všecky ty myšlenky, řeči a skutky, které jsou tam podány, skutečně byly pojaty, a byť ne co do slov, přece co do smyslu vyjádřeny neb vykonány tak, jak se tam vypovídá. Pravíme „‬byť ne co do slov“; neboť, jak jsme se zmínili již dříve, slov, kterých by měli užiti svatopisci, nevnukl jim Bůh, ani formy, ve které by měli vyjádřiti to, co jim bylo vnuknuto. Ale ovšem řídil je mocí svou, aby užili takových slov a takové formy, kterými by vůle Boží ‫„‬vyjadřovala se správně a důstojně. Připomínáme to opětně proto, aby snad někdo nemyslil, že ty řeči Páně, které v evangeliích jsou obsaženy, byly všecky právě těmi slovy učiněny, kterými jsou v nich zaznamenány. Že tomu tak není, patrno z toho, že mnohý výrok Páně poněkud jinak jest podán u jednoho evangelisty, než u druhého, ano že ani ta slova nejsou podána u všech evangelistů zcela stejně, kterými Pán Ježíš ustanovil nejsvětější svátost oltářní. Dle sv. Matouše ‫„‬Ježíš vzal chléb a požehnav, rozlámal jej a dav učeníkům svým řekl: Vezměte a jezte: toto jest tělo mé. A vzav kalich, poděkoval a dal jim řka: Pijte z toho všichni: neboť toto jest krev má Nového zákona, která se vylévá za mnohé na odpuštění hříchů.“ Dle svátého Lukáše však‫„ ‬vzav chléb, poděkoval a rozlámav jej dal jim řka: Toto jest tělo mé, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku. Taktéž (vzal) i kalich po jídle a řekl: Tento kalich jest nová úmluva (potvrzená) mou krví, který se za vás vylévá.“ Ač tedy smysl podali oba tentýž, neužili přece týchž slov.

Zdali výrok v knihách novozákonních a biblických vůbec obsahuje pravdu naprostou, objektivní, a zdali skutek tam vylíčený jest následování hodný, záleží na tom, kdo jej učinil, a jaké povahy jest výrok neb skutek ten. To však lze, ano dlužno jest věřiti a tvrditi již předem, dříve než se přihlédne k výroku neb skutku samému, že ani pravdě ani ctnosti nepříčí se, nýbrž v úplně shodě s ní jest výrok a skutek ten, který v Písmě sv. učinil Bůh neb Kristus Bohočlověk, neb andělé a jiní nebešťané, neb poslanec Boží jakožto poslanec Boží, aneb shromáždění zastupující celou církev, či, jak zkrátka říkáme, výrok a skutek ten, který učinila osoba kánonická. Výroky, které učinili poslanci Boží (proroci, apoštolé) jako osoby soukromé, nemají samy o sobě vážnosti božské, a skutky, které tak vykonali, nejsou samy o sobě neb proto již chvalitebny, že oni je vykonali. Neboť jako osoby soukromé byli podrobeni omylu a chybám a někdy skutečně se mýlili neb chybili, na př. prorok Natan, který jednoho dne schválil úmysl Davidův vystavěti Bohu chrám, druhého dne však již výrok svůj odvolati musil, poněvadž mu Bůh v noci přikázal, aby řekl Davidovi, že nemá mu stavěti chrám on, nýbrž jeho syn (1. Paral. 17, 1–14). Totéž platí o výrocích a skutcích, které učinily osoby nekánonické; i nelze proto z toho, že zaznamenány jsou v Písmě sv., usuzovati, že výroky ty obsahuji pravdu naprostou, aneb že skutky ty jsou následování hodny, nýbrž třeba dříve posouditi povahu jejich.

Někdy však také osoby nekánonické mluvily z vnuknutí Božího, a výroky jejich zaznamenány byly v Písmě svatém. Stalo-li se tak, měly a mají i jejich výpovědi samy o sobě vážnost božskou a vyjadřují pravdu naprostou. Kdy takový případ nastal, poznáváme buď z výslovného svědectví neb schválení autora biblického neb vůbec osoby, která má vážnost kánonickou, z toho totiž, že autor biblický neb jiná osoba kanonická (Bůh, Pán Ježíš Bohočlověk, anděl, prorok neb apoštol) vydává svědectví v Písmě sv., že ta která osoba promluvila jistá slova z vnuknutí Ducha sv. či naplněna byvši Duchem sv., moudrostí božskou neb pod. Tak na př. o Zachariáši, otci Jana Křtitele, praví výslovně evangelista sám, že chvalozpěv Benedictus (Požehnaný) proslovil naplněn byv Duchem svátým. O matce synů Makkabejských pak praví svatopisec, že naplněna jsouc moudrostí božskou napomínala jednoho každého z nich zmužile přirozeným jazykem a řekla k nim:‬ „Stvořitel světa, jenž utvořil narození člověka a kterýž nalezl všech věcí počátek, i ducha i život vám zase z milosrdenství navrátí“ (2 Makk. 7, 21). Ačkoli tedy ani Zachariáš ani matka synů Makkabejských nebyli osobami kánonickými, ne poslanci Božími, přece řečené výroky jejich jsou samy o sobě vážnosti božské a vyjadřují pravdy naprosté; neboť dle svědectví biblických autorů samých vydaného v Písmě sv. učinili výroky ony z vnuknutí Božího.

6. O čtení Písma svatého

Písmo sv. obsahuje sice zjevení Boží, ale ne celé, a jest pramenem víry, ale ne jediným ani nutným. Neboť, jak řečeno, Pán Ježíš ani sám nenapsal ničeho, ani apoštolům nedal rozkazu, aby psali jeho učení, nýbrž velel: jdouce po všem světě, kažte evangelium všemu stvoření. (Mar. 16, 15.) A proto apoštolé, poslušní jsouce rozkazu Páně, hlásali sice ústně celé učení Kristovo, ale nepsali z počátku ničeho. Teprv později, když byly již založeny četné obce křesťanské, jali se řízením Božím také psáti, ale nikoli všichni, nýbrž jen někteří, a ne celého učení Kristova, ani pro všecky věřící, nýbrž jen pro jisté obce křesťanské a tolik, kolik bylo třeba, aby vyhověli přáním těch kterých obcí křesťanských neb pomohli v jejich potřebách. Dosvědčují to sami, buď, že udávají pohnutky, kterými byli přivedeni ku psaní (Luk. 1, 1–4), neb, že poukazují k ústním kázáním svým (2.Thess. 2, 5–13), aneb výslovně prohlašují, že ve spisech jejich není obsaženo vše, co Ježíš Kristus činil a čemu učil (Jan 21, 25.) Jako tedy před Kristem zachovávalo a šířilo se zjevení Boží původně toliko ústním podáním a po veliké řadě let teprve bylo psáno, tak i po Kristu hlásalo se učení Páně nejprve ústně toliko a teprv později byly některé části jeho zaznamenány také písemně. A přece i v té době, kdy církev neměla ještě žádné knihy novozákonní, přiváděla své věrné ke spáse, jakož jest jisto o sv. Štěpánu.

Avšak ani tehdy neustali apoštolé od kázání ústního, když byly již napsány knihy Nového zákona. A jako oni, tak jednali i nástupci jejich, a činila i činí církev učící vůbec, zachovávajíc a šíříc ústním podáním celé učení Kristovo, které byla přijala od apoštolův.

Poněvadž tedy ani Pán Ježíš nevelel psáti učení svého, ani apoštolé z popudu vlastního nenapsali celého učení jeho a to, co napsali z vnuknutí Božího, neurčili pro všecky věřící, nýbrž jen pro jisté obce křesťanské, a poněvadž v církvi od prvního počátku jejího hlásalo, šířilo a zachovávalo se ústním podáním celé učení Kristovo,a i v té době, kdy nebylo ještě knih novozákonních, přiváděla církev věrné údy své ke spáse, jest na jevě, že není každému katolickému křesťanu nevyhnutelně třeba ke spasení, aby Písmo sv. četl. Pravdu tu vyjádřila církev sv. sama. Neboť papež Klement XI. odsoudil r. 1713 náhled Quesnelův, že by četba Písma sv. byla ke spasení potřebná, a Pius VI. zavrhl r. 1794 učení synody pistojské, že by pouze nemožnost fysická omlouvala od povinnosti čísti Písmo sv. Proto také církev nikdy nepřikazovala věřícím čisti v Písmě sv.; pouze na knězích žádala toho, ale nikoli jako věci ke spasení potřebné, nýbrž jednak vzhledem k úřadu, kterým povinni jsou vykládati věřícím zjevéné pravdy v Písmě sv. obsažené, jednak vzhledem ku prospěchu, který ta četba přináší.

Ačkoli totiž čtení Písma sv. není ke spasení potřebno, prospívá přece velice, koná-li se po řádné přípravě a způsobem náležitým. Rozmnožujeť poznání náboženských pravd, staví názorně před oči božskou moudrost a lásku a dobrotu a milosrdenství i spravedlnost, podává četné pohnutky i výstrahy, a tak nejen vzdělává rozum, nýbrž i ušlechťuje srdce a povzbuzuje vůli k dobrému. Dokladem k tomu jest sv. Justin, sv. Augustin a jiní. Neboť světci ti byli právě četbou Písma sv. pohnuti, že opustivše dosavadní způsob života nastoupili na cestu, která přivedla je k velikým ctnostem a nepomíjející blaženosti. Proto také sv. Otcové doporučovali věřícím vůbec četbu Písma sv. Pravíť na př. sv. Augustin: Kdo s Bohem obcovati žádá, má často a z husta se modlívati a v Písmě sv. čítati; nebo když modlíme se, mluvíme s Bohem; a když čteme Písmo sv., Bůh mluví s námi. A křesťané prvních století čítali skutečně velmi horlivě v knihách svátých, ba někteří znali je všecky z paměti, jakož svědčí Eusebius o sv. Valensovi a Janu mučedníkovi.  – 

Avšak i nebezpečnou a škodlivou může býti četba Písma sv., jak dokazuje příklad různých bludařů, kteří nesprávné nauky své hleděli dokázati z knih biblických. Jest totiž Písmo sv. složeno v řečech cizích a dávno již mrtvých, a proto málo komu přístupno jinak než v překladě. Jsouc pak sepsáno v zemi a v době od nás vzdálené, kdy byly jiné obyčeje a jiné poměry náboženské i společenské, mnohdy toliko naráží na věci, které tehdy byly sice zcela známy, nyní však nepovědomy jsou. Mimo to ve veliké části své jedná o pravdách nadpřirozených, z nichž mnohé obsahují hluboká tajemství, a vyjadřuje se nezřídka způsobem velmi nejasným, takže na mnohých místech jest jednotlivci nesnadno, ba i nemožno dodělati se s bezpečností pravého smyslu, leč vyložila-li je církev sv., která těšíc se ve vykonávání učitelského úřadu svého daru neomylnosti, může s jistotou naprostou rozsuzovati o pravém smyslu těch míst Písma sv., která se týkají viry neb mravů, jakož i jiných, pokud s učením víry neb mravů souvisí. Jestli tedy někdo čte v překladě nesprávném aneb bez náležité přípravy, vrhá se v nebezpečenství, že biblická místa pojme nesprávně a padne do bludu, a to tím spíše, jestli pojat jsa předsudky neb prost pokorné a poslušné poddanosti pod ustanovenou pravomoc církve, vykládá některá místa neb slova jinak, než jak je vykládá církev.

V prvních dobách křesťanství ovšem nebylo nebezpečenství pnoucí z četby Písma sv. tak veliké. Neboť jednak četli věřící v textě původním, jednak byli v úzkém spojení s apoštoly a jejich žáky, později pak s biskupy a duchovními správci svými, a zjednávali si proto snadno správný výklad míst, jimž nerozuměli. Povstali sice tehdy také bludaři, kteří nepravé nauky své opírali o Písmo sv., ale oni poukazovali pouze k jednotlivým výrokům jeho, nehlásali však o celém Písmě zásad takových, které by činily četbu knih svátých zvláště nebezpečnou, jinak bylo později, když v některých zemích ochably styky věřících s duchovními správci, a když i lid neumělý vrhnuv se skoro náruživě na četbu knih biblických v překladě, sám si je vykládal a ve svůj výklad jakožto pravý spoléhal. Tu byli mnozí četbou tou svedeni ke bludům (Valdenští), a bylo nebezpečenství, že budou strženi do nich také jiní. Proto nejen papežové (Innocenc III.) upozorňovali na nebezpečenství plynoucí ze čtení Písma sv., když lidé prostí a neumělí hledí vystihnout sysl jeho, nýbrž i některé synody zakázaly podřízeným věřícím laikům čísti vůbec v Písmě sv. Učinila tak synoda v Toulouse (1229) a v Taragoně (1233), když nabyly přesvědčení, že šíření se bludu valdenského a albigenského souvisí s četbou knih biblických; synoda v Oxfordě (1408) pak, hledíc k tomu, že Viklif položil Písmo sv. za jediný pramen víry a v anglickém překladě bible přizpůsoboval je svým bludům, omezila laikům čtení knih biblických a zakázala nejen překlad či spíše výklad Viklifův, nýbrž i každý jiný anglický, který by nebyl schválen od biskupa neb od sněmu krajinského. Ale zákazy tyto byly pouze místní a dány vzhledem k poměrům a nebezpečenstvím nastalým v těch kterých krajinách.

Když však reformátoři stol. XVI., prohlásivše Písmo sv. za jediný pramen a pravidlo víry, bludy své vůbec o ně opírali a tvrdili, že kniha ta, jsouc každému srozumitelná, může od každého býti vykládána, vzrostlo nebezpečenství plynoucí z neomezeného čtení bible měrou zvláště velikou a stalo se skoro obecným. Proto církev sv. viděla se nucenu, ne sice zakázati, ale omeziti obecnou četbu Písma sv. ustanovila totiž třetím a čtvrtým pravidlem kongregace indexu (1564), že laikové nesmějí čisti Písmo sv. v řeči národní, leč by dostali k tomu písemné svolení od biskupa (případně od inkvisitora) a překlad, jehož by chtěli použíti, pocházel od autora katolického. Později bylo odňato biskupům právo udělovati takové svolení a vyhrazeno papeži, případně kongregaci indexu, a ustanoveno, aby vůbec jen takové překlady byly připouštěny ku četbě, které by byly opatřeny vysvětlivkami. Avšak ustanovení to nebylo všudy prohlášeno a v život uvedeno, a v některých zemích vyvinul se právoplatný obyčej, dle něhož jest katolíku bez zvláštního svolení dovoleno čísti Písmo sv. v řeči národní, užívá-li překladu, který jest opatřen vysvětlivkami a schválen od biskupa. Obyčej ten platí též v krajinách našich. Ano v Německu nabyl již mnohaletým užíváním a tichým souhlasem biskupů práva i překlad Kistemakerův, který má sice schválení biskupské, ale žádných vysvětlivek.

Avšak i při všem opatření, která učinila církev svatá, může četba Písma sv. státi se nebezpečnou, zejména tomu, kdo čte bez náležité známosti a zbožnosti a spoléhaje příliš ve vlastni rozum, nevšímá si výkladů církve aniž hledá na příslušném místě poučení, když něčem unerozumí, jakož i tomu, kdo bere pohoršení z nepravostí, kterých se dopustily některé osoby biblické, místo aby bral z nich výstrahu, aneb kdo myslí, že vůbec jest dovoleno, co Bůh v Starém zákoně některým osobám ze zvláštních příčin buď přikázal, neb dovolil neb alespoň u nich strpěl. Člověk takový byl by již podle přirozeného zákona povinen, aby se četby Písma sv. zdržel, jsou však knihy, které podávají pouze výbor dějů biblických, soustavně uspořádaný a potřebnými výklady opatřený; ty čísti jest ovšem prospěšno každému.

7. Čeho Jest dbáti, aby se poznal pravý smysl Písma sv.

Jak řečeno, Písmo sv. z různých příčin není dosti jasné a snadno pochopitelné. Aby se mu tedy porozumělo, třeba výkladu, který by spolehlivě udával pravý smysl knih biblických, tj. to, co slovy Písma sv. po úmyslu Božím vyjádřiti se mělo a vskutku vyjádřeno bylo. Výklad takový podává sice o některých místech biblických církev sv., která těšíc se u vykonávání učitelského úřadu svého daru neomylnosti, může s jistotou naprostou udati pravý smysl všech míst Písma sv., pokud obsahují pravdy věroučné neb mravoučné, aneb pokud s takovými pravdami souvisí. Avšak jest celkem málo míst biblických, která církev sv. vysvětlila tímto výkladem neomylným, autentickým. Má-li se tedy dobře porozuměti Písmu sv. také v ostatních částech (od církve autenticky nevysvětlených), třeba utéci se k výkladu vědeckému, tj. takovému, který podává se cestou soukromou dle jistých pravidel vykladacích; ba výklad takový není zbytečný ani při těch místech, která církev sv. vyložila, neboť jednak odůvodňuje a dokazuje správnost autentického výkladu církve, jednak hájí ho proti námitkám odpůrcův. Ovšem výklad vědecký nepodává jistoty naprosté, jako výklad církve, nýbrž jen jistotu vztažnou či relativní, závislou totiž na tom, jak vykladatel pravidla vykladači znal a jich užíti mohl a vskutku užil.

Aby však vykladatel vyšetřil smysl pravý, nesmí pustiti s mysli, že při sepsání Písma sv. působil činitel dvojí, božský a lidský, že totiž jsou sice sepsány od lidí pro lidi řečí lidskou, ale že Bůh to byl, který jako přední autor Písma sv. nejen pohnul ony lidi, aby (jakožto druhotní autoři) jisté pravdy jménem jeho napsali, nýbrž též poučil je o tom, které pravdy mají jako jeho slovo napsati, a chránil je, aby píšíce neuchýlili se od pravdy, neboť po jednom i druhém původě tom to mají knihy biblické jisté vlastnosti, jichž vykladatel přehlédnouti nesmí, nechce-li již předem vydati se v nebezpečenství, že při výkladě mine se s pravdou.

Pokud totiž knihy biblické jsou původu lidského, mají až na inspirační ráz plynoucí z božského vnuknutí tytéž vlastnosti, které shledáváme při knihách jiných, i jest proto při vykládání jich šetřiti týchž pravidel, kterými jest se říditi při vykládání kterékoli knihy nebiblické. I nesmí tedy vykladatel, chtěje se dodělati pravého smyslu, podkládati slovu takový význam, kterého by to slovo nemělo skutečně ať již v mluvě obecné nebo biblické neb v mluvě příslušného autora biblického.13) Ale ani z těch významů, které to které slovo má, nesmí mu podkládati kterýkoli, nýbrž pouze ten, který se srovnává jak s pohnutkou řeči (neb spisu) a jejím účelem, tak s její obdobou či tím, co byl autor na jiném místě své řeči (neb spisu) pověděl,14) tak se stavem věcí nebo osob, o nichž jest řeč,15) a s charakterem i autorovým i jeho čtenářů neb posluchačův,16) aneb alespoň musí zjistili, že význam, který tomu kterému slovu podkládá, srovnává se s některým jmenovaným sudidlem a se žádným z ostatních není v odporu.

Aby tak učiniti mohl, musí ovšem přičiniti se, aby všecka jménovaná sudidla náležitě poznal. Musí tedy osvojiti si s dostatek jazyk, ve kterém sepsána jest kniha, kterou vykládá, a to i tehdy, když by činil výklad na základě překladu, neboť i v tom případě bylo by dlužno opět a opět přihlížeti k textu původnímu, poněvadž žádný překlad, i když věc podává správně, nevystihuje originálu ve všem úplně. Mimo to musí vyšetřiti, co pohnulo autora neb osobu mluvící, aby ten který výrok učinil neb spis napsal, čeho chtěl řečí svou neb spisem svým docíliti, jakož i kterak souvisí jednotlivé části řeči s částmi předcházejícími a následujícími, a který jest souhrn zásad neb pravd v řeči (spise) vyjádřených. Vyšetří to buď na základě výroků autorových, neb na základě hodnověrných svědectví jiných, někdy i z obsahu řeči neb spisu samého. Podobným způsobem, tedy též důkladnými studiemi dějepisnými dlužno vyšetřiti také, v jakém stavu byly věci neb osoby, o nichž autor mluví, jakož i který byl charakter (vzdělání, povaha, duševní nálada a pod.) autora a jeho čtenářů neb posluchačů. Poněvadž pak autor nechává nezřídka mluviti ve svém spise také osoby jiné, musí vykladatel přísně rozeznávati, zdali ten výrok učinil autor sám neb osoba jiná, a která, jakož i zdali výrok ten učinila osoba mluvící jménem vlastním, z přesvědčení vlastního, aneb jménem jiných, sama s vysloveným náhledem nesouhlasíc.

Kdyby však vykladatel nemohl vyzvěděti všech udaných sudidel, a zdálo se mu pak, že některý smysl neb výklad jest rovně tak aneb skoro tak přípustný, jako jiný, nechť neukvapuje se ve svém úsudku, aniž na zdařbůh udává za jisté, co jisto není, nýbrž nechť spokojí se v případě takovém s větší neb meaší pravděpodobností, po případě nechť nechá věc nerozhodnutou, dokavad dalším pátráním a novými studiemi nebude moci zjistiti, který smysl či výklad jest pravý.

Smysl, jehož se vykladatel tímto způsobem dodělá, vyplývá z vlastního významu slov, kterých bylo použito; nazývá se proto literním neb i slovným. Avšak Bůh pořádal někdy, zvláště ve Starém zákoně, některé osoby, věci a zřízení tak, aby předobrazovaly jisté zjevy novozákonní, zejména Krista Pána, jeho působení a zřízení. Když tedy předměty ty byly z vnuknutí Božího v Písmě sv. vylíčeny po té stránce, po které Bůh je chtěl míti předobrazy věcí budoucích, obdržely příslušné výpovědi po úmyslu Božím mimo smysl literní ještě smysl jiný, který neplyne z vlastního významu slov, nýbrž s předmětů slovy vylíčených, a který jaksi zakryt jest pod smyslem literním. Smysl ten slove typický či předobrazný neb i mystický, duchovní. Také tento smysl má vykladatel vyšetřiti. Poněvadž však jedině na Bohu záleželo, zda některého zjevu chtěl užiti a skutečně užil v některé příčině jako předobrazu, jest na jevě, že pouze tehdy lze říci s jistotou, že některý zjev byl v jisté příčině předobrazným a že tedy to které místo Písma sv. má vedle smyslu literního také smysl typický, jestli Bůh sám to dal nějak na jevo ať přímo; ať skrze splnomocněné zřízence své (proroka, apoštola, autora inspirovaného, učitelský úřad církve). I jest proto na vykladateli, abyvyšetřil, zdali a pokud takový projev byl o některém zjevu učiněn.17)

Pokud knihy biblické jsou původu božského, nesmí vykladatel pustiti s mysli, že knihy ty obsahují pravdu s jistotou naprostou, pravda pak že pravdě neodporuje a odporovati nemůže, a že tedy není a nemůže býti odporu skutečného mezi Písmem sv. a tím, co bylo z jištěno jako pravda nepopiratelná, ať již pravda ta byla poznána pouhým rozumem lidským aneb podána byla zjevením. I nesmí proto vykladatel biblický, chtěje dodělati se pravdy, činiti o žádném místě biblickém výklad takový, který by předpokládal, že autor biblický se mýlil, aneb připouštěl odpor mezi Písmem sv. a tím, co věda zjistila jako pravdu nepopiratelnou. A činí-li jej přece, jest výklad jeho nesprávný, jako tedy povinnost jest zástupců vědy přírodní, dějepisné a j. uznati za pravdu, co Písmo sv. jasně a zřejmě vyslovilo o věcech spadajících do jejich oborů, tak povinen jest i vykladatel biblický přihlížeti k tomu, co věda zjistila jako pravdu nepopiratelnou, a zaříditi podle toho výklad svůj. Poněvadž však mnohdy vydávají se za pravdu nepopiratelně zjištěnou pouhé, domněnky a dohady, musí vykladatel v tvrzeních přirodozpytců a j. rozlišovali přísně udání pravá od nepravých, bezpečná od pochybných a ukázati, že to, co věda spolehlivě jako pravdu skutečně zjistila, Písmu sv. neodporuje, ale ovšem musí se míti při tom na pozoru, aby soukromých náhledů svých nevydával za pravdy v Písmě sv. obsažené. Kdyby však přesto přece zpozoroval odpor nějaký mezi udáním některým Písma sv. a mezi tvrzením zástupců věd přírodních, dějepisných a j., nechť předem zjistí, zdali snad v rukopise, neb ve vydání, jehož užívá, není biblický text na dotyčném místě porušen, aneb zda nevykládá místa toho nesprávně, aneb se snad nemýlí, vida odpor tam, kde ho není; a shledá-li, že tomu tak není, nechť přesvědčen jsa o pravdivosti Písma sv. nepřisuzuje příčinu odporu toho Písmu sv., jakoby v něm tvrzena byla nepravda, nýbrž nesprávnosti tvrzení příslušných zástupců věd, kteří mohou nejen mýliti se, nýbrž i klamati.

Rovněž nechť varuje se, aby nečinil o žádném místě biblickém výkladu takového, který by připouštěl odpor v Písmě sv., tvrdě, že některý autor biblický odporuje na jistém místě tomu, co byl na jiném místě o téže věci s téhož stanoviska pověděl buď sám neb jiný autor biblický. Sice kdyby tak tvrdil, byl by výklad jeho nesprávný; neboť poněvadž předním autorem celého Písma sv. jest Bůh, jenž nemůže si odporovati, jest na jevě, že skutečného odporu v Písmě sv. býti nemůže a není. Kdyby tedy přece se zdálo, že jedno místo biblické odporuje jinému, jest odpor ten pouze zdánlivý, plynoucí buď z nesprávnosti textu, jehož kdo užívá, neb z nesprávnosti výkladu, neb z nesprávného úsudku či z toho, že někdo vidí odpor tam, kde ho‬ není, buď že pokládá místa za parallelní, která jimi nejsou, aneb přehlíží, že se na příslušných místech vypovídají sice o témže předmětě věci sobě odporující, ale ne s téhož stanoviska. I jest v případě takovém na vykladači, aby vyšetře příčinu zdánlivého odporu toho, ukázal, že skutečného odporu mezi biblickými místy není.

Ale také toho jest se chrániti vykladači biblickému, aby výkladem svým netvrdil ani nepřipouštěl, že by Kristus Pán neb apoštol neb vůbec některý autor inspirovaný byl se kdy přizpůsobil či akkom odoval někomu kladně dogmaticky, tj. tak, že by chtěje někoho tím spíše získati, cizí názory nepravé podával jako názory vlastní a přesvědčen jsa, že pravé nejsou, přece je schvaloval a pojednával o nich jako o pravých. Neboť přizpůsobení takové odporovalo byl naprosté svatosti a pravdomluvnosti Kristově i účelu, pro který Kristus přišel na svět a pro který apoštoly rozeslal do světa, aby hlásali pravdu, a nesrovnávalo by se ani s povahou a jednáním Ježíše Krista, ani s povahou a jednáním apoštolů, kteří raději muka a smrt podstoupili, nežli by pravdu porušili.

Konečně jest vykladači biblickému varovati se také toho, aby o žádném místě Písma sv. nečinil výkladu, který by byl v odporu s učením církve katolické a s autentickým výkladem, který církev učinila o některých výrocích Písma sv.; neboť učení církve obsahuje pravdu zjevenou a církev sv. těší se při hlásání a zachovávání učení toho daru neomylnosti; i není proto možno, aby pravda v Písmě sv. obsažená odporovala učení církve sv., a každý výklad, který by odpor takový připouštěl, byl by nesprávný.

 13) Jest totiž pravidlem všeobecně platným a přirozeně nutným, že člověk sděluje s jinými své myšlenky, užívá k tomu jistých znamení, obyčejně slov, a že chtěje býti pochopen, podkládá při tom každému znamení, slovu, jehož užívá, jen takové významy, které to slovo skutečně má, a jestli přece někdy podloží některému slovu význam jiný, než mu přísluší, aneb docela utvoří si slovo nové, dá vždy též alespoň nějak na jevo, co mínil oním slovem říci. Podobně dělo se i při sepsání knih biblických. Patrno tedy, že kdo jim chce dobře porozuměti, nesmí žádnému slovu jejich podkládati významu jiného, než který příslušné slovo v mluvě skutečně má.

14)  Jsou totiž slova, která mají několik významů dílem vlastních, dílem i nevlastních či obrazných. Slovo chléb na př. znamená nejen jistý pokrm moučný, nýbrž i potravu vůbec, živnost, statek, řecké slovo sarx pak značí v mluvě biblické nejen maso, nýbrž i tělo, lidskou přirozenost člověka, Jakmile však někdo užije takového slova mnohoznačného v řeči souvislé k vyjádření své myšlenky, nepodkládá mu všech významů, které slovo to připouští, nýbrž jen jeden, a to ne kterýkoliv, nýbrž ten, který přiměřen jest i pohnutce, ze které své myšlenky projevuje, i účelu, kterého chce svou řečí dosíci, i souvislosti s jinými částkami řeči (spisu), a který není v odporu s tím, co bylo téže věci na jiném místě pověděl. Patrno tedy, že vykladatel, chtěje se dodělati pravého smyslu, nesmí žádnému slovu podkládati významu, který by byl v odporu s některým sudidlem právě jmenovaným.

15)  Jsou totiž věci přemnohé, které mohou býti přivedeny k rozličnému stupni rozvoje neb dokonalosti. Vyslovuje-li se však kdo o nich, má vždy na mysli pouze jeden stupeň určitý, a ten právě podkládá onomu slovu, jehož o něm užívá, ačkoliv slovo to hodí se také k vyjádření jiného stupně rozvoje neb dokonalosti. Tak stalo se též v Písmě sv.; když na př. Natanael pojal za pravdu, že Pán Ježíš jest zaslíbený Vykupitel, pravil o něm Pán Ježíš sám, že v něho věří (Jan 1. 50); když pak při svatbě v Káni Galilejské Natanael a jiní čtyři učeníci Páně byli utvrzeni ve své víře prvním zázrakem Kristovým, pravil o nich Jan evangelista, že uvěřili v něj, v Krista (2, 11), a když ještě při poslední večeři chtěl Pán Ježíš povzbuditi apoštoly, aby měli za pravdu, že On jest soupodstatným Synem Boha Otce, Bohem i člověkem v jedné osobě (božské) a jako takový Vykupitelem světa, v něhož mohou a mají míti plnou důvěru, užil zase pouhého slova věřiti pravě ‫„‬i ve mne věřte“ (Jan 14, 1). V prvním případě tedy užil slova věřiti o nižším stupni víry (o přijetí za pravdu že Pán Ježíš jest Vykupitelem), v druhém o jejím stupni vyšším (o utvrzení ve víře), po třetí o víře dokonalé, po každé tedy tak, jak bylo přiměřeno věci o které byla řeč. Patrno, že také ke stavu věci neb osob, o nichž jest řeč v bibli, musí přihlížeti, kdo chce knihám biblickým náležitě porozuměti.

16) Každý člověk totiž sděluje své myšlenky s jinými, vyjadřuje se o předmětech také tak, jak jej k tomu má jeho vzdělání, povaha, vnitřní nálada, zkrátka jeho charakter v širším smyslu slova; vyjadřuje se tedy buď více neb méně přesně, podkládaje slovům významy užší neb širší, aneb mluví o věcech s větší neb menší vážností, snad i s ironií neb posměchem, aneb pro veliký dojem věc příliš zvětšuje neb zmenšuje a pod. Zároveň však chtěje býti pochopen, přihlíží též ke svým posluchačům neb čtenářům a upravuje řeč svou tak, jak jest přiměřeno jejich charakteru v širším smyslu slova, promlouvaje o věcech tu obšírně a s důrazem, tam stručně a jen na ně narážeje a vůbec tak, jak myslí, že jest potřebno neb záhodno učiniti, aby od čtenářů byl při jejich vzdělání, povaze a duševní náladě pochopen a došel u nich účelu, jehož řečí svou (spisem svým) chce docíliti. A podobně vedli si též lidští autorové bibličtí, jakož i ty osoby, které se v Písmě sv. uvádějí jako mluvící. I oni vyjadřovali se nejen tak, jak bylo přiměřeno stavu osob neb věci, o nichž jednali, nýbrž i jak toho žádal charakter (v širším smyslu slova) i jejich i těch, k nimž mluvili neb psali. Patrno tedy, že také k těmto věcem musí přihlížeti, kdo chce se dodělati pravého smyslu Písma sv.

17)  Takové projevy shledáváme u sv. Matouše častěji, na př. v Mat. 2, 15. uvádí se výrok z proroctví Oseášova: „‬Z Egypta povolal jsem syna svého,“ výrok to, který po literním smyslu svém týká se vysvobození Israelitů z Egypta. Avšak sv. Matouš pojímá jej jako proroctví, které bylo vyplněno, když sv. Josefa Panna Maria utekli s Pánem Ježíšem do Egypta a odtud se zase vrátili. Vykládaje tedy pobyt Israelitů v Egyptě a východ odtud jako předobraz Kristova pobytu v Egyptě a návratu z něho, udává, že uvedená výpověď z proroctví Oseášova má vedle smyslu literního také smysl typický, udání to pak jest nade vší pochybnost bezpečné, poněvadž je činí autor inspirovaný či Duchem sv. nadchnutý, a tedy Bůh sám skrze něj.

O evangeliích vůbec.

Slovo evangelium jest původu řeckého. Znamenalo původně dar za dobré poselství samo. V Novém zákoně bylo tak nazváno poselství, později dobré poselství či kázání o království messiášském, o vykoupení lidstva skrze Krista Pána a tom blahu, jehož lze skrze něho dosíci, ano nazváno tak i učení Kristovo, jak bylo od apoštolův a mužův apoštolských hlásáno. Stalo se to zcela přiměřeně, neboť nebylo pro lidstvo poselství lepšího, zvěsti radostnější nad tu, která se týkala vykoupení lidstva. V době apoštolských Otců podložen byl slovu evangelium také význam psaného poselství o Vykupiteli a jeho díle i učení. Nazývali totiž evangeliem také spisy, které obsahovaly od apoštolů šířenou zvěst o dokonaném vykoupení. Poněvadž zvěst ta podána jest více méně obšírně v každém spise apoštolském, dávali, jak se zdá, s počátku jméno to všem spisům apoštolským, novozákonním. Avšak záhy, již v první polovici 2. století omezen jest výraz ten pouze na ony spisy přímo neb nepřímo apoštolské, aneb alespoň za takové vydávané, které vyličují slova a skutky Vykupitele samého, ve kterých tedy Kristus sám slovem i skutkem učí, jedná, trpí a mocí slávu svou zjevuje. – Kolovalo pak v prvních stoletích církve Kristovy mnoho spisů, které vypravovaly o životě a působení Ježíše Krista, a to i takových, které byly vydávány za spisy apoštolů samých; přece církev nepřijala jich nikdy více do svého kánonu než čtyři svrchu jmenované. Příčina, proč pouze tato čtyři přijala, byla v tom, že jedině ona byla sepsána z vnuknutí Ducha sv. a jako taková církvi osvědčena svědectvím nezvratným. První tři evangelia (Mat., Mark., Luk.) nazývají se synoptickými či přehlednými, poněvadž výběrem a uspořádáním předmětu podobají se tak, že obsah jejich lze sestaviti v jednom stručném přehledu.