článek 54 konstituce Sacrosanctum Concilium
Latina a národní jazyk ve mši svaté

"Národnímu jazyku se může poskytnout přiměřený prostor ve mších za účasti lidu, zvláště ve čteních a v "přímluvách , a podle místních poměrů také v částech týkajících se lidu, ve smyslu článku 36 této konstituce.

Je však třeba dbát na to, aby věřící dovedli spolu recitovat nebo zpívat také latinsky části mešního řádu, které jim přísluší.

Kde by se pak zdálo, že je vhodné používat národního jazyka při mši ještě rozsáhleji, je třeba řídit se předpisy článku 40 této konstituce." 

Tento článek pojednává o možnosti zavedení národních jazyků do liturgie, zejména do částí určených pro lid, a zároveň zdůrazňuje zachování znalosti některých latinských částí.

V návaznosti na článek 54 konstituce Sacrosanctum Concilium, který vybízí věřící, aby znali alespoň některé neměnné latinské části mše svaté, se tradičně a nejčastěji doporučuje, aby věřící znali tyto základní modlitby a části liturgie v latinském jazyce:

1. Otče náš (Pater noster)

2. Zdrávas Maria (Ave Maria)

3. Věřím v Boha (Credo) – často se myslí Apoštolské vyznání víry (Symbolum Apostolorum), případně Nicejsko-konstantinopolské (Symbolum Nicaenum Constantinopolitanum)

4. Sláva Otci (Gloria Patri)

5. Pane, smiluj se (Kyrie eleison)

6. Sláva na výsostech Bohu (Gloria in excelsis Deo)

7. Svatý, svatý, svatý (Sanctus)

8. Beránku Boží (Agnus Dei)

Tyto modlitby tvoří základní, neměnné (ordinární) části mše svaté a základ křesťanských modliteb. Jejich znalost v latině pomáhá udržovat spojení s univerzální církví a její dlouhou tradicí, jak si přál koncilní dokument.

Klíčové body o latinské a národní jazyce v Sacrosanctum Concilium:

• Latina jako základ: Článek 36 SC potvrzuje, že používání latinského jazyka v latinském ritu má být zachováno.

• Vstup národních jazyků: Současně však stanovuje, že pro lid může být velmi užitečné, aby se v národním jazyce uplatnilo více místa, zejména při čteních, přímluvách, modlitbách a zpěvech.

• Příslušná autorita: O konkrétním rozsahu použití národního jazyka rozhoduje místní církevní autorita (konference biskupů), po konzultaci s biskupy stejného jazyka, přičemž rozhodnutí musí potvrdit Apoštolský stolec.

• Cíl reformy: Hlavním cílem bylo, aby liturgie byla pastorálně účinnější a aby věřící mohli plněji a vědoměji prožívat liturgii, což vedlo k výraznému rozšíření národních jazyků do praxe. 

Sacrosanctum Concilium je tedy klíčovým dokumentem, který umožnil přechod od převážně latinské liturgie k liturgii v národních jazycích, ačkoli latina zůstala jako čestný a uchovávaný jazyk.