Bůh sesílá na Markétu již v dětství tuhé zkoušky a učí ji odpoutávání se od tvorů.
Tedy z lásky k Tobě samému, ó Bože, podrobuji se a z poslušnosti píši tyto řádky, prosíc Tě za odpuštění, že jsem se tomu bránila. Ježto však jen Ty znáš, jak veliký odpor k tomu pociťuji, sám také mi můžeš dáti sílu, abych jej překonala, neboť jsem přijala tuto poslušnost jako od Tebe, chtějíc tím potrestati přílišnou radost a opatrnost, s jakou jsem se oddávala své velké pradávné náklonnosti hrouziti se u věčné zapomenutí od tvorů; a jednou, když jsem si vymohla sliby od osob, o nichž jsem se domnívala, že mi v tom budou moci přispěti, a když jsem spálila spisy, které jsem napsala z poslušnosti, ty totiž, které mi byly ponechány, byl mi dán tento rozkaz. Ó svrchované Dobro, kéž píši jen a jen ku zvelebení Tvé slávy a k svému největšímu zahanbení.
Jediná moje Lásko, jak jsem Ti zavázána za to, že jsi o mne pečovala již od nejútlejšího mládí, činíc se velitelkou a paní mého srdce, ač jsi dobře věděla, jak Ti bude odporovati! Jakmile jsem se dovedla poznávati, ukázala jsi mé duši ošklivost hříchu, která vtiskla do mého srdce tolik hnusu k němu, že mi sebemenší poskvrna byla nesnesitelnou mukou, a chtěli-li mne zastaviti v bujnosti dětství, stačilo mi říci, že to uráží Pána Boha.
Nevědouc ani, co to znamená, stále jsem se cítila puzena říkati slova: „Pane Bože, zasvěcuji Ti svou čistotu a slibuji Ti zůstati pannou až do smrti,“ a jednou pravila jsem ta slova mezi obojím pozdvihováním při mši svaté, které jsem obcovávala klečíc na holých kolenou, nechť bylo jakkoli chladno. Nechápala jsem, co jsem učinila ani co to znamená slovo slib anebo panenství, ale vší mou touhou bylo ukrýti se někam do lesa, a bránila mi jen obava, abych nenalezla lidi.
Přesvatá Panna měla vždy velmi velikou péči o mne; brávala jsem k ní útočiště ve všech potřebách a vytrhla mne z převelikých nebezpečí. Nikterak jsem se neodvažovala obrátiti na jejího božského Syna, ale vždy na ni, kteréž jsem přednášela věneček růžencový, klečíc holými koleny na zemi nebo poklekajíc a líbajíc zemi tolikrát, kolik jsem říkala Zdrávasů.
Otec mi umřel velmi záhy, a ježto jsem byla jedinou dcerou a ježto si matka vzala na starost výchovu svých dětí počtem pět, takže doma skoro nebývala, byla jsem až do půl devátého roku vychována jen čeládkou a vesničany.
Dali mne do řeholního domu, v němž jsem byla poprvé u svatého přijímání, když mi bylo asi devět let, a toto svaté přijímání rozlilo mi tolik hořkosti po všech zábavách a povyraženích, že jsem v nich už nemohla nalézti žádné zalíbení, ačkoliv jsem je dychtivě vyhledávala; ale i když jsem si chtěla hráti s družkami, vždy jsem cítila, jak mne cosi táhne a volá kamsi do koutka a nedá mi pokoje, dokud nepovolím; a potom jsem se musela modliti, ale skoro vždy na zemi položena nebo na holých kolenou nebo mnohokráte poklekajíc, ačkoli mne nikdo neviděl, ale ku podivu mne mučilo, když mne někdo potkal.
Měla jsem velikou touhu činiti vše, co jsem viděla konati řeholnice, vidouc v nich ve všech světice, myslíc si, že kdybych byla řeholnicí, stala bych se světicí jako ony; vzbudilo to ve mně takovou touhu, že jsem pro nic jiného nedýchala, ačkoliv pro mne řeholnice ty nežily ještě dosti odloučeny; a neznajíc jiných, myslila jsem, že tam musím zůstati.
Ale upadla jsem do tak bědného stavu nemoci, že asi po čtyři léta jsem nemohla na nohy. Kosti mi vylézaly z kůže na všech stranách, což bylo příčinou, že mne nechali v klášteře jen dvě léta, a nikdy nebylo nalézti lék na moje neduhy, až jsem se zaslíbila svaté Panně, slibujíc jí, že uzdraví-li mne, stanu se jednoho dne její dcerou. Sotva že jsem učinila tento slib, byla jsem uzdravena novou ochranou přesvaté Panny, jež se tolik učinila paní mého srdce, že považujíc mne za svoji, vládla mnou jako sobě přiřknutou, kárajíc mne z chyb a učíc mne konati vůli Pána Boha; a přihodilo se mi jednou, že když jsem si sedla při růženci, postavila se přede mnou a učinila mi tuto důtku, jež se mi nikdy z mysli nevyhladila, ačkoliv jsem byla ještě velmi mladá: „Divím se, dceruško, že mi tak nedbale sloužíš!“ Slova ta zůstavila v mé duši takový dojem, že mi posloužila na celý život.
Když jsem znovu nabyla zdraví, myslila jsem už jenom na užívání své svobody, bez valné péče o to, abych naplnila svůj slib. Ale, Pane Bože, nepomýšlela jsem tehdy na to, co jsi mi od té doby dal poznati a zakusiti, že totiž porodilo-li mne Tvé svaté Srdce na Kalvarii s takovou bolestí, život, jejž jsi mi tam udělil, mohl se udržovati jenom potravou Kříže, jenž by mi byl lahodnou krmí. A hle, jak se to sběhlo. Sotva jsem okřála, jala jsem se oddávati marnivosti a lásce k tvorům, lichotíc si, že něžná láska, jíž mne zahrnovali matka a sourozenci, skýtá mi volnost dopřáti si drobných povyražení a do libosti si pohověti. Ale dobře jsi mi ukázal, milý Bože, že jsem se velmi přepočítala poddávajíc se přirozenému sklonu k rozkoši, místo abych hledala Tvých úradků, jež se velmi rozcházely s mými úmysly.
Neboť má matka se vzdala řízení domu ve prospěch několika osob, jež si potom osobovaly tolik práva, že jsme ani matka ani já nikdy nebyly v tak velikém područenství; ne že bych chtěla tím, co nyní povím, haněti ony osoby nebo se domnívati, že špatně činily působíce mi utrpení; Pán Bůh mi nedovoloval takovou myšlenku, nýbrž abych jenom v nich viděla nástroj, jehož používal k naplnění své svaté vůle. Neměly jsme tedy již nijaké moci v domě a nesměly nic učiniti bez dovolení. Byla to ustavičná válka a vše bylo zamčeno na klíč, takže jsem často ani neměla co na sebe, když jsem šla na mši svatou, a musila si vypůjčiti čepec i šaty. Tehdy jsem začala pociťovati své zajetí, do něhož jsem upadala čím dál více, až jsem již nic nečinila a nikdy nevycházela bez svolení tří osob.
Tehdy právě se obrátila všecka má vroucnost ku hledání veškeré mé rozkoše a útěchy v nejsvětější Svátosti oltářní. Ale jsouc ve vesnici vzdálené od kostela, mohla jsem tam jíti jenom s dovolením oněch osob; a stávalo se, že když jedna chtěla, druhá nebyla srozuměna; a často když jsem ze zármutku proto plakala, vyčítalo se mi, že jsem si někde dala s hochy dostaveníčko a že mne bolí, nemohu-li jíti za nimi, aby mne hýčkali a líbali, to pod záminkou, že půjdu na mši svatou nebo na požehnání velebnou Svátostí. A já cítila ve svém srdci tak veliký hnus k tomu ke všemu, že bych byla raději svolila, aby mé tělo na tisíc kusů roztrhali, než míti takovou myšlenku! Tehdy tedy nevědouc, kam se uchýliti, vytrácela jsem se někam do kouta v zahradě nebo ve chlévě nebo na jiné skryté místo, kde bych směla pokleknouti a vyplakati se před Pánem Bohem, prostřednictvím přesvaté Panny, mé dobrotivé Matičky, v niž jsem složila všecku svou důvěru; a tam jsem zůstávala celé dni bez jídla a bez pití. Ale to byla obyčejná věc a někdy k večeru mi někteří chudí vesničané ze soucitu dávali krapet mléka nebo trochu ovoce. A potom, když jsem se vrátila do stavení, mívala jsem takový strach a tak jsem se třásla, že se mi zdálo, jako bych byla ubohý zločinec, jenž právě vyslechl svůj ortel; a byla bych se měla za šťastnější chodíc žebrati, než takto žíti, neboť často jsem si netroufala ukrojiti si kousek chleba ze stolu. Neboť jakmile jsem se vrátila, sypalo se mi na hlavu ještě více výčitek, že jsem se nestarala o domácnost a o děti těch milých dobrodějek své duše; a aniž mi bylo dopřáno říci jen slovíčko, dávala jsem se s čeládkou do práce. Načež jsem trávila noci, jako jsem ztrávila den, prolévajíc slzy u paty svého Krista na kříži, jenž mi ukázal, aniž jsem to vůbec pochopila, že se chce státi naprostým pánem mého srdce a že mne chce úplně zpodobniti se svým strastiplným životem; že právě proto se chce učiniti mým pánem , čině se přítomným v mé duši, aby mne přiměl jednati, jak on jednal ve svém krutém utrpení, které mi ukazoval jako utrpení, jež vytrpěl z lásky ke mně.
Od té doby má duše zůstala tím tak proniknuta, že bych si byla přála, aby mé strasti ani na chvilku neustaly. Neboť od toho času byl vždycky u mne v podobě ukřižovaného nebo v podobě Ecce homo s křížem na rameně, což mi vtiskovalo takové city útrpnosti, lásky k bolesti, že všechny mé strasti se mi staly lehkými proti žádosti trpěti je, abych se připodobnila trpícímu Ježíši. A rmoutila jsem se vidouc, jak tyto ruce, jež se někdy zdvihaly, aby mne uhodily, byly zadrženy a nevybily na mne všecku svou přísnost. Cítila jsem se stále nutkána přinášeti rozličné služby a úsluhy těmto opravdovým přátelům mé duše, jež by se milerád za ně obětovala, nemajíc většího potěšení než jen dobře činiti a mluviti o nich co nejlépe. Ale já jsem nečinila vše to, co píšu a budu psáti zcela proti své vůli, nýbrž můj svrchovaný Pán, jenž se zmocnil mé vůle a nedovoloval, abych si jenom posteskla, zareptala nebo pojala záští proti těm osobám, ba ani abych jen strpěla, chtěl-li by mne kdo litovati a projevovati mi soucit, právě, že tak on věci zařídil a že si přeje, abych nemohu-li již zabrániti, aby se o nich nemluvilo, dávala jim vždy za pravdu a obviňovala sebe, řvouc, což jest pravda, že moje hříchy si zasluhovaly mnohem horšího.
Ale v krajním násilí, jež si musím činiti píšíc tyto věci, jež jsem vždy držela v tajnosti s tolikerou péčí a opatrností pro budoucnost, snažíc se, abych si na ně ani vzpomínky neuchovala a vše zůstalo v paměti mého dobrotivého Pána, jemuž, jsem si stěžovala v hlubokém odporu, jejž pociťuji; ale dal mi na srozuměnou a pravil: „Pokračuj, dcero, pokračuj, tvého odporu ani nepřibude ani neubude, jest potřebí, aby se stala vůle má.“ „Ale běda, můj Bože, jak si vzpomenouti na to, co už před dvacetipěti lety uplynulo?“ „Což nevíš, že jsem věčná paměť svého nebeského Otce, který nikdy nic nezapomene a v níž minulost i budoucnost jsou jako přítomnost? Piš tedy bez bázně vše, jak ti to budu říkati do péra, slibuje ti, že to prosytím lahodou své milosti, abych tím byl oslaven.“
„Nejprve to chci od tebe, abych ti ukázal, že si pohrávám, čině zbytečnými všecka opatření, jež jsem tě nechal konati, abys ukryla přehojnost milostí, jimiž se mi zlíbilo obohatiti tak ubohé a chatrné stvoření jako ty, jež na to nikdy nemáš zapomenouti, abys mi za to stále děkovala.
„Potom abych tě naučil, že si těchto milostí nemáš přisvojovati ani skrbliti, podělujíc ostatní, jelikož jsem si chtěl posloužiti tvým srdcem na to, abych je podle svých úradků rozlil po duších, z nichž mnohé tím budou vyrvány z propasti zavržení, jaké ti dále ukáži.
„A posléze abych ukázal, že jsem věčná Pravda, jež nemůže lháti, jsem věrný ve svých slibech a že milosti, jež jsem ti učinil, mohou trpěti všeho druhu zkoumání a zkoušky.“
Po těchto slovech ucítila jsem se tak posilněna, že přes velikou obavu, aby tento spisek nebyl čten, jsem rozhodnuta pokračovati, nechť mne to bolí sebevíce, abych naplnila vůli svého svrchovaného Pána.
Mým nejkrutějším křížem bylo, že jsem nemohla zmírniti kříže své matky, jež mi byly stokráte tvrdší než moje kříže, ačkoliv jsem jí neposkytovala útěchy, že bych se o tom zmínila, neb jsem se bála, abychom neurazily Boha mluvíce se zálibou o svých strastech. Ale nejkrutěji jsem trpěla v jejích nemocech, ana jsouc úplně odkázána na mé skrovné přísluhy, nesmírně strádala, tím více, že někdy bývalo vše zamčeno, i musela jsem choditi žebrat i o vejce a o jiné věci potřebné nemocným. Nebyla to malá muka pro mou přirozenou bázlivost, aspoň u vesničanů, kteří mi často napovídali víc, než bych si byla přála. A ve smrtelném onemocnění růží, která se jí vyrazila na hlavě, zbubřelá, rudá a tvrdá až hrůza, měli domácí dosti na tom, že jí dali pustiti žilou od mimojdoucího vesnického ranhojiče, který mi pravil, že se neuzdraví, leč by se stal nějaký zázrak. Nikoho to nermoutilo ani nesoužilo leč mne, jež nevěděla kam se utéci a na koho se obrátiti, ne-li na své obyčejné útočiště přesvatou Pannu a mého svrchovaného Pána, jemuž samému jsem mohla odhaliti úzkosti, do nichž jsem stále byla pohroužena, a tržíc si při tom všem jenom posměch, lání a obviňování, nevěděla jsem, kam se uchýliti. Když jsem tedy šla na mši svatou v den Obřezání Páně, abych Ho prosila, ať sám je lékařem a lékem mé ubohé matky a ať mne naučí, co mám počíti, učinil to s takovým milosrdenstvím, že vrátivši se, nalezla jsem matčinu oteklou tvář protrženu. Zela v ní rána zvící dlaně a tekla nesnesitelně páchnoucím hnisem, takže se nikdo nechtěl ani přiblížiti. Neuměla jsem obvazovati rány, a nemohla jsem jich ani viděti ani se jich dotknouti před touto ranou, na niž jsem neměla jiné masti než balsám Boží Prozřetelnosti. Den ze dne řezala jsem z ní kusy zhnilého masa, ale cítila jsem tolik odvahy a důvěry v dobrotu svého vládce, jenž jako by stále byl při mně, až se přec za několik dní proti všemu lidskému nadání vyhojila.
A po celou dobu jejích nemocí neléhala jsem si a skoro vůbec nespala a skoro nic nejedla, trávíc často celé dni bez potravy. Ale božský Mistr mne potěšoval a sílil dokonalou podrobeností jeho přesvaté vůli. Činíc ho odpovědným za vše, co se mi přiházelo, pravila jsem mu: „O svrchovaný můj Pane, kdybys nechtěl, nedálo by se to, ale vzdávám Ti díky, že to dopouštíš, aby sis mne učinil zcela podobnou.“
Při tom všem jsem se cítila tak silně přitahována k modlitbě, že mne velmi trápilo, nevěděla-li jsem a nemohla-li jsem zvěděti, jak je ji třeba konati, neboť jsem se nikdy nestýkala s duchovními osobami, a nevěděla jsem nic jiného než ono slovo „modlitba“, jež uchvacovala moje srdce. A když jsem se obrátila na svého svrchovaného Pána, naučil mne, jak si přeje, abych činila, což mi posloužilo na celý život. Vnukl mi, abych před ním pokorně padala na tvář, prosíc ho za odpuštění všeho, čím jsem ho urazila, a potom, když jsem se mu byla poklonila, přinášela jsem mu svou modlitbu, aniž jsem věděla, jak si počínati. Potom se mi on sám zjevoval v tajemství, v němž si přál, abych o něm rozjímala, a tak silně zabíral mého ducha, drže mou duši a všecky mé mohutnosti vhrouženy do sebe, že jsem ani necítila roztržitosti, ale mé srdce se cítilo ztravováno touhou milovati ho, což mne plnilo neukojitelnou žádostí po svatém přijímání a po utrpení. Ale nevěděla jsem, jak si počínati. Měla jsem kdy jen v noci; ať už jsem z ní ubírala, co mohla, a třebas mi toto zaměstnání bylo příjemnější, než dovedu pověděti, nepovažovala jsem ho za modlitbu, i cítila jsem se neustále pronásledována, abych ji konala, slibujíc Pánu, že jakmile mne jí naučí, budu jí věnovati všechen čas, co ho budu míti. Přece však jeho dobrota mě tak silně držela v právě vylíčeném zaměstnání, že mi znechutila ústní modlitby, kterých jsem nemohla konati před velebnou Svátostí, před níž jsem se cítila tak zcela zabrána, že mi nikdy nebyla dlouhá chvíle. A byla bych tam proklečela celé dni a celé noci, nejedouc ani nepijíc ani nevědouc, co činím, leč se před ní ztravuji jako hořící svíce, abych jí vracela lásku za lásku. A nemohla jsem zůstati vzadu v kostele, a ať jsem se za to sebevíc hanbila, neopomíjela jsem si kleknouti jak jsem mohla co nejblíže k velebné Svátosti. Považovala jsem za šťastny a záviděníhodny jen ty osoby, jež mohly často přijímati a měly volnost zůstati před velebnou Svátostí, ačkoliv je pravda, že jsem tam velmi špatně užívala svého času a tuším jen velebnou Svátost zneuctívala. Snažila jsem se získati přátelství oněch osob, abych se dostala k velebné Svátosti. Stalo se, že trestem za své hříchy jsem nemohla spát o o vigilii vánoční, a pan farář hlasitě oznamoval při kázání, že ti, kdož se nevyspali, nemají přijímati, proto já nespavši, neodvažovala jsem se přijímati. Tak tento den radování mi byl dnem slz, jež mi byly potravou a celým potěšením. Ale také jsem před tím spáchala veliké zločiny! Neboť jednou v masopustě, jsouc s jinými dívkami, jsem se z marné ochoty přestrojila, což mne bolelo a čehož jsem oplakávala po celý život jakož i toho hříchu, že jsem se marnivěji strojila z téhož marného důvodu, abych vyhověla svrchu zmíněným osobám. Bůh jich použil za nástroj své božské spravedlnosti, aby pomstil urážky, jež jsem mu učinila svými hříchy, ačkoliv to byly osoby ctnostné, které naprosto nezamýšlely nic zlého ve všem tom, co se událo vůči nám; a rovněž jsem věřila, že vůbec zlo nečinily, an Bůh tomu tak chtěl, i nic jsem se na ně nehoršila.
Ale běda, můj Pane, měj slitování nad mou slabostí v nejzazší bolesti a zmatku, jež mi tak silně do srdce vtiskuješ při psaní těchto řádků, slituj se, že jsem ti v tom tak dlouho odporovala. Sil mne, Bože můj, abych nezhynula krutostí těchto spravedlivých výčitek. Ne, prohlašuji opírajíc se o tvou milost, že se ti nikdy nebudu vzpírati, byť i mne to mělo státi život a přivoditi mi pohrdání všeho tvorstva a ozbrojiti proti mně všecky běsy pekla, abych tě pomstila za svá odporování, z nichž se kaji a prosím za odpuštění, jakož prosím i za sílu dokončiti to, čeho si přeješ ode mne, byť má sebeláska ve mně nítila sebevětší odpor.
Pokračuji tedy. Čím více jsem rostla, moje kříže se množily, neboť ďábel vyvolával pro mne skvělé nabídky k sňatku, abych se zpronevěřila slibu, který jsem učinila. A to bylo záminkou, že jsem musila často do společnosti, což mi bylo často nemalou trýzní, neboť jednak příbuzní mě k tomu nutkali a zvláště matka, stále plačíc a říkajíc, že nemá naděje leč ve mne, aby vyvázla ze svého soužení tím, že by se mnou odešla, jakmile bych se vdala. Jednak zase Bůh tak úsilně pronásledoval mé srdce, že mi ani na chvíli nedopřával oddechu, neboť jsem stále měla na očích svůj slib, vědouc, že pronevěřím-li se mu, budu ztracena děsnými mukami. Zloduch používal něžné lásky, jíž jsem lnula k matce, neustále mi připomínaje slzy, jež prolévala, a že kdybych se stala řeholnicí, rmoutila bych ji až k smrti, a že za to budu odpovídati Bohu, neboť nemůže spoléhati leč na moje ošetření. To mi působilo nesnesitelnou trýzeň, neboť jsem ji tolik milovala a ona mne, že jsme nemohly žíti nevidouce se. Na druhé straně stíhala mne bez ustání touha státi se řeholnicí a ošklivost k nečistotě. Vším tím jsem trpěla pravé mučednictví, neboť jsem neměla odpočinutí, a rozplývala jsem se v slzách, nemajíc se komu s tím svěřiti, a nevěděla jsem, jak se rozhodnouti. Posléze něžné přátelství k dobré matičce začalo převládati, neb jsem si myslila, že byla-li jsem jen dítě, když jsem slib učinila, lze mne od něho osvoboditi, poněvadž jsem činíc jej nechápala, co to jest. Mimo to jsem se velmi bála vzdáti své svobody, řvouc si, že už bych se nemohla postiti, dávati almužny a bičovati se, jak bych si přála, a že řeholní život vyžaduje tak veliké svatosti od těch, kdož se k němu zavazují, že jí nikdy nedosáhnu a že bych tam duši ztratila.
Ale počala jsem tedy choditi mezi lidi a strojiti se, abych se jen líbila, hledajíc, jak bych se nejlépe pobavila. Ale Ty, můj Bože, jediný svědek prudkosti a délky toho děsného zápasu, jímž jsem strádala ve svém nitru a jemuž bych byla tisíckrát podlehla bez mimořádné opory Tvé milosrdné dobroty, Tys měla zcela jiné záměry, než čím se obíralo moje srdce. Při tom i při jiných příležitostech jsi mi dal poznati, že by mi bylo velmi krušno a nesnadno vzpírati se proti mocnému ostnu Tvé lásky, ačkoliv jsem při své zlobě a nevěrnosti vynakládala všecky své síly a svůj důvtip, abych jí opdporovala a udusila všecka její hnutí. Ale nadarmo, neboť uprostřed společnosti a zábav vrhala na mne střely tak žhoucí, že mi pronikaly a zžíraly srdce se všech stran, a bolest, kterou jsem cítila, mne činila jako rozumu zbavenou. A když to ještě nedostačovalo srdci tak nevděčnému jako moje srdce, aby upustilo od hříšných radovánek, cítila jsem se jako svázána a násilně tahána provazy, tak mocně, že jsem posléze byla přinucena jíti za tím, jenž mne volal někam na skryté místo, kdež mi činíval kruté výčitky; byltě žárliv na moje bídné srdce, jež trpělo děsným pronásledováním. A když jsem Ho odprosila tváří na zemi položena, nutkal mne, abych se přísně a dlouho bičovala; a potom jsem se vracela jako prve k svému odporování a k své marnivosti. A večer, když jsem svlékla tu kletou livrej satanovu, totiž onen marnivý úbor, nástroj jeho zlomyslnosti, představoval se mi můj svrchovaný Pán, jak byl při svém zbičování, všecek znetvořen, čině mi divné výtky: že to moje marnivost ho uvedla do tohoto stavu a že mařím tak drahocenný čas, ž něhož mu budu skládati přísný počet v hodině smrti; že ho zrazuji a pronásleduji, když on mi dal tolik důkazů své lásky a své žádosti, aby mne učinil sobě úplně podobnou. To vše se tak silně do mne vtiskovalo a hloubilo tak bolestné rány v mém srdci, že jsem hořce plakala, a velmi nesnadno mi bylo pověděti, co vše jsem trpěla a co se ve mně dálo.
Nevěděla jsem, co to je duchovní život, poněvadž mne nikdo o něm nepoučil ani nevykládal, i věděla jsem jen to, čemu mne učil můj božský Mistr a co mi se svým milostným násilím kázal činiti. A chtějíc jaksi pomstíti na sobě urážky, jež jsem mu činila, a znovu nabýti podrobnosti a shodnosti s ním, ulevujíc tak bolesti, jež na mne doléhala, svazovala jsem své bídné zločinné tělo uzlovatými provazy a tak jsem je stahovala, že stěží mohlo dýchati a jísti, a nechávala jsem ty provazy tak dlouho, až byly docela zaryty do masa. Když někdy maso přerostlo, mohla jsem provazy vyrvati jen velikou silou a s krutými bolestmi; a právě tak řetízky, jimiž jsem si utahovala paže, rvaly s sebou maso, když jsem je snímala. A potom jsem léhala na prkně nebo na holích se špičatými suky, jimiž jsem vystýlala své lůžko; a potom jsem se bičovala, snažíc se nalézti nějaký lék proti zápasům a bolestem, které jsem cítila ve svém nitru, proti nimž vše, co jsem trpěla na venek, byť všecka pokořování a protivenství, jak jsem o nich prve mluvila, dále trvala a spíše vzrůstala, než aby slábla, proti nimž vše to se mi zdálo pouhým občerstvením a srovnání s mými trýzněmi vnitřními, jež jsem s takovým násilím mlčky snášela a v nitru ukrývala, jakož mne k tomu učil můj dobrotivý Mistr, že na venek nebylo nic znáti, leč že jsem bledla a hubeněla.
Obavy, abych neurážela Pána Boha, mne trýznily ještě více než všechno ostatní, neboť se mi zdálo, že páchám hřích, a mé hříchy se mi jevily tak velikými, že jsem se divila, jak to, že se mi peklo nerozevřelo pod nohami a nepohřbilo tak bídnou hříšnici. Byla bych se ráda zpovídala každý den, a mohla jsem jen zřídka kdy jíti ke svaté zpovědi. Považovala jsem za světce ty lidi, kteří se dlouho zpovídali, myslíc, že nejsou jako já, která neumí na sebe žalovati své hříchy. Mnoho jsem proto plakávala.
Když jsem ztrávila několik let ve všech těchto trýzních a bojích a mnoha jiných utrpeních, nemajíc jiné útěchy než od Pána Ježíše, jenž se učinil mým mistrem a vládcem, znovu tak prudce se ve mně vznítila touha po životě řeholním, že jsem se rozhodla vstoupiti do kláštera nechť za jakoukoliv cenu. Ale, běda, mohlo se to státi až za čtyři nebo pět let, zatímco moje trýzně a boje se odevšad zdvojnásobily, a tak jsem se snažila zdvojnásobiti své pokání podle toho, jak mi to dovoloval božský Mistr.
Neboť mne velmi změnil v chování, ukazuje mi krásu ctností a zvláště tří slibů chudoby, čistoty a poslušnosti, pravě mi, že kdo žije podle nich, stane se svatým, a pravil mi to, poněvadž jsem ho při modlitbě prosila, aby mne učinil svatou. A ježto jsem valně nečetla jiné knihy než Životy svatých, říkala jsem otevírajíc tuto knihu: musím si vyhledati život světice, jenž by byl velmi snadný k následování, abych mohla žíti jako ona a státi se také světicí. Ale co mne trápilo, toť že jsem tolik urážela Pána Boha a myslela jsem si, že světci Ho neuráželi jako já nebo že urazil-li Ho některý z nich, na vždy potom trval v pokání, což mne velmi k němu vábilo; ale můj božský Mistr vtiskoval mi tak velikou bázeň, abych nešla po své vlastní vůli, že jsem od té doby myslila, ať učiním cokoliv, že mu to nebude milo, leč učiním-li to z lásky a poslušnosti. To mne uvedlo do veliké žádosti milovati ho a konati všecky své skutky z poslušnosti, ačkoliv jsem nevěděla, jak činiti to či ono; a myslila jsem, že jest zločinné říci, že miluji, poněvadž jsem viděla, jak mé skutky vyvracejí má slova. Prosila jsem ho, aby mne mučil a přiměl mne učiniti, co si přál abych učinila z touhy zalíbiti se mu a milovati ho. Učinil to takto:
Dal mi něžnou lásku k chudým, že bych si byla přála jen a jen s nimi žíti; a vtiskoval do srdce tak něžný soucit s jejich bolestmi, že kdyby mi bývalo bylo možno, nic bych si byla neponechala; a když jsem měla peníze, dávala jsem je chudé drobotině, již jsem zvala k sobě, abych ji učila katechismu a jak se mají modliti. A to působilo, že chodili za mnou a někdy jich bylo tolik, že jsem v zimě nevěděla, kam s nimi, leč do veliké světnice, z níž nás někdy vyháněli. To mi bývalo velikým příkořím, neboť jsem nechtěla, aby se jen dost málo vidělo z toho, co činím: a mysleli si, že dávám chudým vše, čeho se dopídím, ale nebyla bych se toho odvážila, bojíc se krásti, a dávala jsem jen to, co mi náleželo; dokonce jsem se toho již neodvažovala bez poslušnosti, což mne nutilo předcházeti si matku, aby mi dovolila dávati, co mám; a jelikož mne velmi milovala, svolovala dosti snadno. A když mi to odepřela, zůstávala jsem klidná a zakrátko opět na ni dotírala, neboť jsem již nic nemohla činiti bez dovolení a netoliko bez dovolení matčina, ale podrobovala jsem se těm, kdož se mnou bydleli, což mi bylo ustavičnou mukou. Ale myslila jsem, že se mám podřizovati všem těm, k nimž jsem měla více odporu a poslouchati jich na zkoušku, budu-li moci se státi řeholnicí. A všecka ta dovolení, o něž jsem stále chodila žádat, mi přivozovala hrubé odbývání a nesvobodnost, neboť to jim dalo tak velikou moc nade mnou, že nemohlo býti nesvobodnější řeholnice; ale jsouc naplněna vroucí touhou milovati Boha, překonávala jsem všecky nesnáze a usilovně konala vše, co se nejvíce příčilo mým náklonnostem a k čemu jsem cítila nejvíce odporu, a tak jsem se k tomu cítila nutkána, že jsem zahrnovala do svaté zpovědi, opominula-li jsem se podrobiti těmto rozhodnutím.
Cítila jsem největší odpor, hledíc na rány, ale nejprve jsem je musila obvazovati a líbati, abych se přemáhala, a nevěděla jsem, jak si přitom počínati; ale božský Mistr uměl tak dobře doplňovati, čeho se nedostávalo mým vědomostem, že se rány zakrátko zahojily, byvše potřeny jen mastmi jeho Prozřetelnosti, třebaže to byly rány velmi nebezpečné, ale měla jsem více důvěry v jeho dobrotu, než v léky vnější.
Byla jsem přirozeně puzena milovati rozkoš a zábavu. Už jsem nijaké nemohla okoušeti, ač jsem často sebevíce po nich slídila; ale onen bolestný obličej, jenž se mi na oči stavěl jako tvář Spasitele, jehož právě zbičovali, bránil mi oddati se jim, neboť mi činil výtku, jež mi probodávala hruď až do srdce: „Ráda bys tu rozkoš? A já, jenž nikdy žádné neokusil a vydal se všelikého druhu hořkostem z lásky k tobě a abych získal tvé srdce! A přece by ses ještě chtěla o to příti!“ Vše to mocně působilo na mou duši, ale upřímně se přiznávám, nic jsem z toho všeho nechápala, tak byla moje láska hrubá a málo duchovní a nečinila jsem nic dobrého, leč proto, že mne Pán tak silně k tomu pudil, až mi bylo nemožno odporovati; což jest pro mne velikým zahanbením ve všem, co tu píšu a v čem bych si byla přála ukázati, jak jsem hodna nejpřísnějšího věčného trestu za to, že stále odporuji Bohu a jeho milostem, a též jak veliké jest jeho milosrdenství, neboť se zdálo, že si umínil mne pronásledovati a nepřetržitě stavěti svou dobrotu proti mé zlobě a svou lásku proti mé nevděčnosti, jež mi po celý život byla zdrojem nejprudší bolesti: začež jsem neuměla býti vděčna svému svrchovanému osvoboditeli, který od samé kolébky a po všechny časy s takovou láskou o mne pečoval.
A když jsem jednou byla jako v propasti údivu, že tolik hříchů a nevěrností, jež jsem u sebe viděla, nebylo s to, aby ho odpudily, dal mi tuto odpověď: „To tím, že si tě přeju učiniti jako sloučeninou své lásky a svého milosrdenství“. A jindy mi pravil: „Vyvolil jsem si tě za choť a slíbili jsme si věrnost, když jsi mi učinila slib čistoty. To já na tebe naléhal, abys jej učinila dříve, než by svět jen dost málo zabral tvé srdce; neboť jsem je chtěl úplně čisté a nezkalené pozemskými náklonnostmi a abych si je tak uchoval, vymítal jsem všecku zlobu z tvé vůle, aby ho nemohla porušiti. A pak jsem tě svěřil péči své svaté Matky, aby tě ztvárnila podle mých úmyslů.“ Ona mi tehdy vždy bývala dobrou matičkou a nikdy mi neodepřela své pomoci a měla jsem u ní bezpečné útočiště ve všech svých strastech a potřebách a s takovou důvěrou jsem se na ni obracela, že pod její mateřskou ochranou jsem nepociťovala sebemenšího strachu. Také jsem jí v tom čase slíbila postiti se každou sobotu a až se naučím čísti, říkati k její poctě hodinky Neposkvrněného Početí a den co den po celý život sedmkráte poklekati, říkajíc „Zdrávas Maria“ na uctění jejích sedmi bolestí a dala jsem se jí na všechny časy za nevolnici, prosíc ji, aby mi neodepřela této hodnosti. Hovořila jsem s ní prostě jako dítě, zcela tak, jako s dobrotivou Matičkou, k níž jsem od té doby cítila opravdu něžnou lásku. Ale ona mne přísně pokárala, když mne znovu viděla již již podléhati ve strašném boji, který jsem v sobě cítila. Neboť nemohouc již odolati pronásledování příbuzných a slzám matky, kterou jsem něžně milovala a která mi říkala, že v dvaceti letech se má děvče rozhodnouti, začala jsem přivolovati. Neboť Satan mi stále říkal: „Ubohá bídnice, co si jen myslíš, hodláš-li se stát řeholnicí? Celý svět se ti vysměje, neboť tam jakživa nevydržíš; a jaká hanba svléci řeholní roucho a opustiti klášter! Kam se potom poděješ?“ Přehořce jsem při tom všem plakávala, neboť jsem měla hrozný odpor k mužům a nevěděla, co si počíti; ale božský Mistr, který mi vždy před oči stavěl můj slib, posléze se nade mnou smiloval.
A jednou po svatém přijímání, nemýlím-li se, dal mi na srozuměnou, že jest nejkrásnější, nejbohatší, nejmocnější, nejdokonalejší a nejvýbornější ze všech milenců a že jsem-li mu slíbena od tolika let, čím to, že s ním chci úplně přerušiti a vzíti si jiného: „Oh, věz, že tak-li mnou pohrdneš, opustím tě na vždycky, ale budeš-li mi věrna, nikdy tě neopustím a budu tvým vítězstvím proti všem nepřátelům. Omlouvám tvoji nevědomost, poněvadž mne ještě neznáš, ale budeš-li mi věrna a půjdeš-li za mnou, naučím tě znáti mne a zjevím se tobě. Řka mi to, vložil do mého nitra takový klid a má duše se octla v takovém pokoji, že jsem se od té doby rozhodla spíše umříti, než změniti své smýšlení. Zdálo se mi potom, že se má pouta přetrhla a že jsem se už neměla čeho báti, pravíc si, že byť i řeholní život byl jako očistec, bylo by mi příjemnější očišťovati se v něm po celý zbývající život, než abych naposled byla svržena do pekla, jehož jsem si tolikrát zasloužila svými velikými hříchy a neustálým odporováním.
Když jsem se tedy rozhodla pro řeholní život, božský Ženich mé duše z obavy, abych mu opět neunikla, mne požádal, ať svolím vzdáti se úplně své svobody, poněvadž jsem slabá. Nijak jsem se proti tomu nezpěčovala a on se ihnad tak silně zmocnil mé svobody, že po celý další život již nikdy jsem jí nepoužila a tak hluboko se od té chvíle vloudil do mého srdce, že jsem obnovila svůj slib, začínajíc jej chápati. Pravila jsem mu, že byť i mne to stálo tisíc životů, nebyla bych nikdy než řeholnicí; a prohlašovala jsem to veřejně, prosíc, aby dali výhost všem těm nabídkám, byť i byly sebevýhodnější. Matka, vidouc to, již přede mnou neplakala, ale neustále plakala s těmi, kdož jí o tom mluvili. Ti neopomíjeli mi oznamovati, že budu příčinou matčiny smrti, opustím-li ji a že za to budu odpovídati Bohu, neboť ona nemá nikoho k obsluze a že budu právě tak řeholnicí po její smrti, jako za jejího života. A jeden bratr, který mne velmi miloval, vše vynaložil, aby mne odvrátil od mého záměru, nabízeje mi ze svého jmění, aby mne lépe zabezpečil ve světě. Ale k tomu všemu mé srdce se stalo necitelným jako skála, ač jsem musila zůstati ve světě ještě tři léta, uprostřed všech těchto bojů.
A dali mne k jednomu mému strýci, jenž měl dceru řeholnicí. Ta vědouc, že také chci jíti do kláštera, nic neopominula, aby mne dostala k sobě, a ježto jsem necítila žádné náklonnosti k životu voršilek, pravila jsem jí: „Podivte se, vstoupím-li do vašeho kláštera, učiním to jen z lásky k vám, a já chci jíti do takového, v němž nebudu míti ani příbuzných ani známých, abych byla řeholnicí z lásky Boží.“ Ale poněvadž jsem nevěděla, kde to bude, ani do které řehole mám vstoupiti, neb jsem jich neznala, div že jsem již nepodlehla tomuto naléhání, a to tím více, že jsem onu sestřenici velmi milovala. Ona pak těžila z autority mého strýce, kterému jsem se neodvažovala odporovati, poněvadž byl mým poručníkem a říkal mi, že mne miluje jako svoje dítě a že právě proto mne chtěl míti na blízku; a nikdy nechtěl dovoliti bratrovi, aby mne odvedl domů, řka, že on mi poroučí. A můj bratr, jenž až dotud nesvolil, abych se stala řeholnicí, velmi se na mne rozhněval, domnívaje se, že k tomu ke všemu svoluji a vrhnu se k svaté Voršile proti jeho vůli a bez svolení svých příbuzných. Ale byla jsem toho velmi daleko, vždyť čím více na mne naléhali, až mne tam skoro tlačili, tím více jsem se cítila odpuzována. A tajemný hlas mi říkal: Tam tě nechci, nýbrž u Panny Marie.
Zatím však mi nedovolovali, abych za nimi chodila, ačkoliv jsem tam měla několik příbuzných, a vypravovali mi o nich věci, jež by byly odvrátily sebe odhodlanějšího člověka; ale čím více mne od nich odvraceli, tím více jsem je milovala a cítila, jak ve mně roste touha k nim vstoupiti pro ono přemilé jméno Panny Marie, podle něhož jsem poznávala, že tam se mám dostati. A jednou, když jsem patřila na obraz svatého Františka Saleského, zdálo se mi, jako by na mne hleděl tak otcovsky laskavým zrakem a nazýval mne svou dcerou, že jsem v něm zřela už jen svého dobrotivého Otce. Ale nic jsem se neodvažovala říci z toho ze všeho a nevěděla, jak se vyprostiti od své sestřenice a celého jejího kláštera, jenž mi dával na jevo tolik přátelství, že jsem se již tomu nemohla ubrániti.
A když mi již již otvíraly dveře, dostala jsem zprávu, že bratr je velmi nemocen a matka v posledním tažení. V tu chvíli jsem se musila odebrati k matce, aniž mi v tom kdo mohl zabrániti, třebas jsem byla nemocna, spíše z lítosti než z čeho jiného, poněvadž mne nutili vstoupiti do kláštera, do něhož mne po mém mínění Pán Bůh nevolal. Celou cestu jsem šla v noci, ač to bylo skoro deset mil, a tak jsem byla vysvobozena, ovšem majíc znovu na sebe vzíti velmi těžký kříž, o kterém nebudu vyprávěti, neb jsem o tom již dosti pověděla; stačí, řeknu-li, že se všecky mé trýzně zdvojnásobily. Ukazovali mi, že matka nemůže žíti beze mne, jelikož můj nedlouhý pobyt u příbuzných byl příčinou její nemoci, a že budu odpovídati Bohu za její smrt; a ježto mi to bylo řečeno osobami duchovními, velmi mne to bolelo, neb jsem maminku něžně milovala, čehož démon používal, aby mi namluvil, že to bude příčinou mého věčného zavržení.
Božský můj Mistr pak na mne tolik doléhal, abych vše opustila a následovala ho, že mi už nepřál ani oddechu; a vnukal mi takovou touhu připodobniti se jeho trpícímu životu, že vše, co jsem trpěla, se mi nezdálo ničím, pročež jsem zdvojnásobovala své kající skutky. A někdy, vrhajíc se k patě kříže, říkávala jsem mu: „Drahý můj Spasiteli, jak bych byla šťastna, kdybys do mne vtiskl svůj trpící obraz!“ A odpovídal mi: „To právě zamýšlím, ačli mi nebudeš překážeti a sama k tomu přispěješ.“ A chtějíc mu dáti několik kapek své krve, svazovala jsem si prsty a potom do nich zabodávala jehly; a kromě toho jsem se každý den v postě ze všech sil bičovala k uctění ran při jeho bičování. Ale ať jsem se bičovala sebedéle, nemohla jsem docíliti, aby tekla krev, již bych byla obětovala svému dobrotivému Mistru za onu krev, již by prolil z lásky ke mně. A ježto jsem se mrskala přes záda, potřebovala jsem mnoho času. Ale ve tři dni masopustní bych se byla ráda na kusy rozsápala, abych napravila urážky, které hříšníci činili jeho božské Velebnosti. Postila jsem se o nich, seč jsem byla, o chlebě a vodě, dávajíc chudým, co mi dávali na jídlo.
Ale největší mou radostí bylo, že opustím-li svět, budu choditi často k svatému přijímání, neboť mi to dovolovali jen zřídka, a já bych se byla považovala za nejšťastnější na světě, kdybych byla mohla často přijímati a ztráviti noci sama před velebnou Svátostí, neboť jsem se tam cítila v takové jistotě, že ačkoliv jsem byla nanejvýš bázlivá, už jsem na strach ani nevzpomněla, jakmile jsem se octla na tom místě nejdražší své rozkoše. A v předvečer svatého přijímání jsem se cítila pohroužena v tak hlubokou propast mlčení, že jsem mohla mluviti jenom násilím pro vznešenost toho, co jsem měla vykonati; a když jsem přijala Tělo Páně, byla bych raději nepila, nejedla, neviděla ani nemluvila, tak veliká byla útěcha a pokoj, které jsem cítila. A skrývala jsem se jak jen mohla, abych se naučila milovati své svrchované Dobro, jež na mne tolik naléhalo, abych splácela láskou za lásku. Ale myslila jsem si, že ho nikdy nebudu moci milovati, ať činím co činím, nenaučím-li se modlitbě; neboť jsem uměla jen to, čemu mne božský Mistr naučil, totiž odevzdávati se všem svým svatým hnutím, když jsem se někde v koutku mohla s ním uzavříti; ale nedopřával mi k tomu dosti času, neboť celičký den jsem musila pracovati s čeládkou; a večer se stávalo, že osoby, s nimiž jsem byla, nebyly spokojeny s mou prací. Tak na mne křičely, že jsem neměla odvahy jísti, a uchylovala jsem se, kam mohla, jen abych měla chvíli pokoje, po němž jsem tolik toužila.
Když však jsem si stále naříkala svému božskému Mistru, jak se bojím, že se mu nebudu moci zalíbiti ve všem, co konám, zvláště že jsem měla příliš své vůle a umrtvovala se po své libosti, ačkoliv jsem cenila jen to, co bylo učiněno z poslušnosti, pravila jsem mu: „Běda, můj Pane, dej mi přece někoho, jenž by mne vedl.“ „Což ti nedostačuji?“ odpověděl mi. „Čeho se bojíš? Tak milované dítě, jako já tebe miluji, může-liž zahynouti v náručí Otce všemohoucího?“
Nevěděla jsem, co tj. vedení, ale měla jsem velikou touhu poslouchati, a jeho dobrota dovolila, aby v milostivém létě přišel do domu řeholník svatého Františka. Zůstal u nás na noc, abychom mohli vykonati generální svatou zpověď. A již přes čtrnáct dní jsem spisovala své hříchy, neboť třebas jsem konávala životní svatou zpověď, kdykoliv se mi to naskytlo, vždy se mi zdálo, že nemohu na sebe dosti žalovati pro své veliké hříchy, nad nimiž jsem cítila tak prudkou lítost, že nejen jsem prolévala hojné slzy, ale v krutém svém bolu bych si byla přála vyjeviti je celému světu. Nejvíce pak jsem úpěla, že jsem byla tak slepá a nemohla jich poznati ani je vyjádřiti v takové hrůze, jak byly. To bylo příčinou, že jsem psala vše, co jsem jen nalezla v knihách jednajících o zpovědi; a někdy jsem psala věci, které jsem se hnusila byť jen vysloviti. Ale pravila jsem si v nitru: „Možná, že jsem to učinila a nevím to neb se již nepamatuji; ale sluší se, abych se styděla říkajíc to a tím učinila zadost Boží spravedlnosti.“ Je ovšem pravda, že kdybych byla uvěřila, že jsem spáchala valnou část věcí, z nichž jsem se obviňovala, byla bych bývala k neutěšení a byla bych si potom zoufala z takových zpovědí, kdyby mne byl můj svrchovaný Mistr neujistil, že vše odpouští vůli neobmyslné. I vykonala jsem tuto zpověď, při níž mi onen dobrý otec poručil, abych mu podala několik lístků, aniž mi chtěl dovoliti, abych je četla. Prosila jsem ho, aby mne nechal učiniti zadost mému svědomí, poněvadž jsem větší hříšnicí než se domnívá.
Tato zpověď mne velmi uklidnila. Řekla jsem mu něco o způsobu svého života, o čemž mi dal několik dobrých pokynů. Ale neodvažovala jsem se říci vše, neboť jsem myslila, že je to marnivost, které jsem se velmi strachovala, poněvadž jsem k ní byla velmi náchylná a neumějíc rozlišovati cítění od souhlasu, domnívala jsem se, že činím vše z toho důvodu. To mne velmi trýznilo, neboť jsem se velmi obávala hříchu, poněvadž vzdaluje Boha od mé duše. Dobrý ten otec mi slíbil nástroje pokání a řekla jsem mu, jak mne bratr stále zdržuje ve světě od čtyř nebo pěti let, co usiluji o to, abych se mohla státi řeholnicí; to naplnilo otce takovou starostlivostí, že se mne ihned tázal, mám-li stále úmysl jíti do kláštera, a když jsem mu odpověděla, že bych raději umřela, než bych změnila svůj úmysl, slíbil mi, že mi v té věci vyhoví. Šel tedy vyjednávat o mém věnu k oné sestřenici, jež mne ustavičně pronásledovala. A matka i ostatní příbuzní chtěli, abych byla řeholnicí v onom klášteře. Už jsem tedy nevěděla, jak se brániti, ale zatím, co tam šel, obrátila jsem se na přesvatou Pannu, svou dobrotivou velitelku, prostřednictvím svatého Hyacinta, k němuž jsem vykonala jistý počet modliteb, a dala sloužiti mnoho mší svatých na uctění mé svaté Matky, jež mi těšíc mne řekla láskyplně: „Nic se neboj, budeš mou pravou dcerou, a já budu vždy tvou dobrou Matkou.“ Slova ta mne tolik uklidnila, že již jsem neměla nejmenší pochyby, že se to splní přes všecka protivenství. Můj bratr vrátiv se tedy mi pravil: „Chtějí čtyři tisíce (liber), na vás je učiniti se svým jměním jak vám je libo, neboť ještě není nic ujednáno.“ Zároveň jsem mu řekla rozhodně: „Nikdy se to nedojedná. Chci k sestrám u Panny Marie, do velmi vzdáleného kláštera, kde nebudu míti ani příbuzných ani známých, neboť chci být řeholnicí jen z lásky k Pánu Bohu. Chci opustit svět úplně, skrýti se někde v koutku, abych naň zapomněla a byla od něho zapomenuta a už ho neviděla.“
Volba kláštera
Navrhli mi několik klášterů, do nichž jsem se nemohla rozhodnouti, ale jakmile mi jmenovali Paray, srdce se mi rozšířilo radostí a rychle jsem svolila. Ještě mi však bylo navštíviti ony řeholnice, u nichž jsem byla ve věku osmi let, což bylo pro mne krutým zápasem. Chtěly totiž, abych vstoupila k nim, řkouce, že jsem jejich dítko a proč prý bych je opouštěla, když mne tak něžně milují, že prý si nedovedou představit, jak bych mohla vstoupiti do kláštera Panny Marie, neboť dobře vědí, že tam nevytrvám. Řekla jsem, že to zkusím, a ony si daly slíbit, že se k nim vrátím, až odejdu od sester u Panny Marie, neboť prý si tam nikdy nepřivyknu. A ať si říkaly, co si říkaly, moje srdce bylo bez citu a ještě více se utvrzovalo ve svém rozhodnutí stále říkajíc: „Umřít nebo zvítězit!“ Ale pomíjím všecky ostatní zápasy, jež mi bylo podstoupiti, abych se rychle dostala na místo mého štěstí, do drahého Paray, kde jakmile jsem vstoupila do hovorny, byla mi vnitřně řečena tato slova: „Zde tě chci míti!“ Potom jsem řekla svému bratrovi, že je třeba se dohodnouti, neboť jinde bych nikdy nebyla. To ho překvapilo, a to tím více, že mne tam zavedl, jen aby mi ukázal řeholnice Panny Marie, aniž jsem nějak dala na jevo, že bych se jí snad chtěla státi, neboť jsem mu to vše slíbila, ale nechtěla jsem se navrátiti, dokud nebylo vše ujednáno. Zdálo se mi potom, že se ve mně rozproudil nový život, tak jsem se cítila šťastna a v pokoji. To mne tak rozveselovalo, že ti, kdož nevěděli, co se děje, pravili: „To je pěkná řeholnice!“ A opravdu jsem se strojila honosněji než vůbec kdy a také jsem se více oddávala zábavě pro velikou radost, již jsem cítila, že náležím zcela svému nejvyššímu Dobru, které mi při psaní těchto řádek často láskyplně činívá tuto výtku: „Pohleď, milá dcero, zda budeš moci nalézti otce raněného láskou k svému jedinému synu, jenž by byl o něho tolik pečoval a jenž by mu byl mohl dáti na jevo tak něžnou lásku, jak činím a chci činiti Já, který jsem měl tolik trpělivosti a dal si takovou práci, abych tě vypěstil a přizpůsoboval svému vkusu od tvého nejútlejšího mládí, vlídně na tebe čekaje a nikdy se neodraďuje při všem tvém odporování. Pomni tedy, že kdybys někdy opominula býti mi vděčnou nepřipisujíc mi slávu za všechno, zavinila bys tím, že by pro tebe vyschl onen nevyčerpatelný zdroj všeho dobra.“
Když posléze nadešel ten tolik toužený den, abych se rozloučila se světem, nikdy jsem nepocítila tolik radosti a rozhodnosti ve svém srdci, jež bylo jako necitelné ať k citům přátelství nebo bolesti, které mi dávali na jevo, zejména moje matka; a neuronila jsem ani jedné slzy opouštějíc je. Zdáloť se mi, že jsem jako otrokyně, jež se vidí jako vysvobozena z vězení a z okovů a má vstoupiti do domu svého Chotě, který jí bude úplně náležeti, a těšiti se zcela svobodně z jeho přítomnosti, z jeho statků a z jeho lásky. To říkal mému srdci, jež bylo všecko bez sebe. A neuměla jsem uvésti jiný důvod svého povolání do kláštera Panny Marie, leč že jsem si přála býti dcerou svaté Panny. Přiznávám se však, že ve chvíli, kdy jsem tam měla vstoupiti, což bylo v sobotu, všecka soužení, jež mne potkala, i některá jiná tak prudce na mne dolehla, až se mi zdálo, že při vstupu do kláštera se má duše oddělí od těla. Ihned však mi bylo ukázáno, že Pán ze mne strhl pytlovinu zajetí a odívá mne pláštěm veselí; a radost mne tolik uchvacovala, že jsem volala: „Zde mne chce míti Bůh!“ Ihned jsem cítila vryto do své duše, že tento Boží dům je místo svaté a že všecky řeholnice, jež v něm bydlely, měly býti svaté a že ono jméno klášter svaté Panny znamenalo, že se řeholnice měly státi svatými stůj co stůj a že právě proto jest se odevzdati do vůle Boží a vše obětovati bez jakékoliv výhrady a bez váhání. To mi zmirňovalo vše, co se mi jevilo nejdrsnější v těchto počátcích, když ráno co ráno mne po několik dní budily těmito slovy, jež jsem jasně slyšela, ač jsem jim nerozuměla: Dilexisti justiciam a ostatek toho veršíku neb jindy: Audi filia et vide atd. A ještě tato slova: „Poznals svou stezku a svou cestu, Jerusaléme, dome Israele, ale Pán tě povede na všech cestách tvých a nikdy tě neopustí.“ Říkala jsem to vše své dobré učitelce, aniž jsem tomu rozuměla. Dívala jsem se na ni, a též na svou představenou, jako na svého Ježíše Krista na zemi. A ježto jsem neznala a nikdy neměla vedení nebo řízení, tak jsem byla ráda, že jsem jí podřízena, abych mohla poslouchati, že vše, co mi říkala, se mi jevilo jako neomylná věštba, a byla jsem šťastna, že činíc tak z poslušnosti nebudu se mít už čeho strachovati.
A jak jsem ji prosila, aby mne naučila konati modlitbu, po níž má duše tolik hladověla, nechtěla tomu věřiti, že přišedši do řehole ve věku dvaceti tří let, neuměla jsem se modliti; a když jsem ji o tom ujistila, řekla mi po prvé: „Postavte se před našeho Pána jako nově napjaté plátno před malíře.“ Ale byla bych si přála, aby mi byla vysvětlila, co praví, neboť jsem tomu nerozuměla, a neodvážila jsem se jí říci; bylo mi však řečeno: „Pojď, naučím tě tomu!“ A když jsem brzo potom trvala na modlitbách, můj svrchovaný Pán mi ukázal, že oním nově napjatým plátnem je má duše a že na něm chce namalovati všecky rysy svého utrpeníplného života, jenž všecek uplynul v lásce a odříkání, v odloučenosti, v mlčení a obětování, v umírání; a že učiní tento otisk, až očistí duši ode všech skvrn, jež na ní ještě zůstávají, jak od lásky k pozemským věcem tak od lásky k ní samé a ke tvorstvu, k níž má úlisná povaha měla veliký sklon.
Ale v tu chvíli mne zbavil všeho, a uprázdniv mé srdce a zcela obnaživ mou duši, zanítil tam tak vroucí touhu ho milovati a trpěti, že mi nedopřával odpočinku, stíhaje mne tak těsně, že jsem měla kdy jen na myšlení, jak bych ho mohla milovati křižujíc sebe; a jeho dobrota byla vždy ke mně tak veliká, že nikdy neopominul mi ji projevovati.
A třebaže jsem své učitelce nic neskrývala, přece jsem pojala záměr využíti jejího dovolení k větším skutkům pokání, než bylo v jejím úmyslu. Můj svatý zakladatel, připamatovav mi mou povinnost, tak silně mne za to pokáral a zabránil mi jednati proti příkazu, že jsem se už nikdy neodvážila vrátiti k takovým skutkům. Na vždy mi totiž zůstala vryta do srdce jeho slova: „Jakže, milá dcero? Domníváš se, že se budeš moci líbiti Bohu, přestupujíc meze poslušnosti, jež je hlavní oporou a základem této kongregace, a nikoliv trýznění těla?“
Prožila jsem svůj noviciát s vroucí touhou náležeti zcela Bohu, jenž mi prokázal to milosrdenství, že mne ustavičně pronásledoval, aby mne přivedl k onomu štěstí. Když jsem tedy byla oděna v posvátné řeholní roucho, můj božský Mistr mi ukázal, že je to čas našich zásnub, jež mu dávaly novou moc nade mnou, která jsem též přijímala dvojnásobný závazek ho milovati láskou dávající mu přednost přede vším ostatním. Potom mi dal na srozuměnou, že mi na způsob nejvášnivějších milenců dá v tomto čase okusiti toho, co je nejsladší v lahodě jeho hýčkající lásky, která byla opravdu tak nesmírná, že jsem často bývala všecka bez sebe a stávala se neschopnou jednati. To mne vrhalo do tak hluboké propasti zahanbení, že jsem se neodvažovala ukázati; kárali mne za to, dávajíce mi na jevo, že to neodpovídá duchu dcer svaté Panny, který nepřipouští nic mimořádného, a pravili mi, že neopustím-li od toho, nepřijmou mne za sestru.
To mne uvrhlo do velikého zármutku, v němž jsem vynakládala všecko své úsilí a ničím nešetřila, abych se vybavila z této cesty, ale všecko mé úsilí bylo marné. A naše dobrá učitelka na tom pracovala se své strany, aniž jsem to však pochopila; neboť když viděla, jak si žádám konati a osvojiti si rozjímavou modlitbu a jak přes všecko úsilí se nemohu říditi návody, jež mi k tomu dávali, a musím se vždy navrátiti ke způsobu, jakým mne tomu naučil božský Mistr, ač jsem činila, seč jsem byla, abych vše zapomněla a odvrátila se od něho, dali mne za pomocnici jedné sestře pověřené úklidem, která mi poroučela pracovati v době určené k rozjímání, a když jsem potom prosila učitelku, abych směla dále rozjímati, ostře mne kárala, pravíc mi, abych rozjímala při práci, při cvičeních noviciátu: to jsem též činila, aniž mne to mohlo vyrušiti ze sladké radosti a útěchy mé duše, která je cítila vždy jen vzrůstati. Poroučeli mi jít si poslechnout body k rannímu rozjímání, potom jíti zametat místo, které mi určí, až do primy, po níž mi kázali skládati počet z mého rozjímání nebo spíše z rozjímání, jež ve mně a za mne konal můj svrchovaný Mistr, neboť jsem při tom všem neměla jiného úmyslu než poslouchati, při čemž jsem cítila krajní rozkoš, ať tělo činíc to sebe více trpělo. Zpívala jsem si potom:
Čím víc se odpírá mé lásce, tím mě jediné to blaho více rozohňuje. Nechť si mne trýzní dnem i nocí, o slast tu nelze mou duši oloupiti; čím budu trpěti bolestněji, tím více budu lnouti k jeho Srdci.
Cítila jsem neukojitelný hlad po příkoří a umrtvování, třebaže to má citlivá povaha těžce nesla. Můj božský Mistr na mne bez ustání naléhal, abych si jich žádala, což mi opatřovalo dobré příležitosti se v nich cvičiti, neboť mi sice odpírali ta sebezapření, o něž jsem žádala, poněvadž jsem jich nebyla hodna, ale ukládali mi jiná, jichž jsem nečekala a jež se tak příčila mým náklonnostem, že jsem byla nucena říci svému dobrému Mistru v úsilí, abych přemohla svou přirozenost: Běda, přijď mi na pomoc, kdyžtě jsi toho příčinou!“ Což on učinil, právě mi: „Uznej přece, že nemůžeš nic beze mne, který tě nikdy nenechá bez pomoci, jen když udržíš vždy svou nicotu a slabost pohrouženu do mé síly.“
A zmíním se jen o jedné takové příležitosti k umrtvování nad mé síly, kde mi opravdu božský Mistr dal pocítiti účinek svého slibu. Je to věc, pro niž celá naše rodina měla tak veliký, přirozený odpor, že můj bratr, uzavíraje smlouvu o mém přijetí, si vymínil, že mne nikdy k tomu nebudou nutiti, což bez obtíží připustili, neboť to byla věc sama sebou bezvýznamná. Právě v tom se mi bylo třeba vzdáliti, neboť na mne v té věci tak silně odevšad útočili, že jsem již nevěděla, k čemu se rozhodnouti. Vždyť se mi zdálo, že bych byla tisíckrát snáze obětovala svůj život, jistě bych je byla opustila, než abych se odhodlala učiniti, co po mně žádali; marně však jsem odporovala, kdyžtě můj svrchovaný Pán si přál této oběti, na níž záviselo tolik jiných. Tři dni jsem s takovou úporností bojovala, že jsem budila soustrast, zejména své učitelky, před níž jsem se nejdříve nutila konati, co po mně žádala; pak mi však chyběla odvaha a umírala jsem bolestí, že nemohu přemoci svou přirozenost a spravila jsem jí: „Běda, proč mi raději život nevezmete, než mne nechati v neposlušnosti!“ Načež mne odstrčila a řekla: „Nejste hodna se cvičiti v tomto sebezapření a nyní vám zakáži, co jsem vám poroučela.“ To mi dostačilo. Řekla jsem si ihned: „Umříti nebo zvítěziti.“ Šla jsem si kleknout před nejsvětější Svátost, své obvyklé útočiště, kdež jsem zůstala asi tři nebo čtyři hodiny plačíc a úpějíc, abych dosáhla síly přemoci se. „Běda, Pane Bože, opustil jsi mne? Jakže? Musí býti ještě nějaká výhrada v mém obětování a nemá být všechno ztráveno v dokonalé žertvě?“ Ale Pán, chtěje hnáti až do krajnosti věrnost mé lásky k němu, jakž mi později ukázal, se zálibou hleděl, jak v nehodné jeho otrokyni bojuje božská láska proti přirozeným citům odporu. Posléze však tato láska zvítězila, neboť bez jiné útěchy neb jiných zbraní než slova: „V lásce nesmí býti výhrady,“ vrhla jsem se na kolena před svou učitelkou, prosíc, aby se smilovala a dovolila mi učiniti, čeho si prve ode mne přála. Posléze jsem to tedy učinila, ač jsem nikdy nepocítila takového odporu, který mne znovu jímal, kdykoliv jsem to měla učiniti, stále se mi vraceje po dobu asi osmi let.
Právě po této první oběti zdvojnásobily se všecky milosti a přízně mého svrchovaného Pána a tolik zaplavily mou duši, že jsem často byla nucena říkati: „Zastav, můj Bože, ten příval, jenž mne utápí, nebo rozšiř mou hruď, aby jej mohla pojmouti!“ Ale míjím tu mlčením všecky ty zvláštní a přehojné projevy čisté lásky, jež byly tak mohutné, že bych to ani nemohla vyjádřiti.“
Když se blížil den skládání slibů, znovu na mne útočili, vytýkajíce mi, že zřejmě nejsem uzpůsobena osvojiti si ducha Navštívení, který se bojí všelikých cest, na nichž mohou býti duše obětí šálení a přeludů. Ihned jsem to předložila svému svrchovanému Pánu, stěžujíc si mu: „Běda, můj Pane! Budeš tedy příčinou, že mne propustí?“ Načež mi bylo odpověděno: „Řekni své představené, že se není čeho báti z tvého přijetí, že beru za tebe odpovědnost a že uznává-li mne za schopna platiti, budu ti ručitelem.“ A když jsem jí to vyřídila, kázala mi požádati ho na znamení jistoty, aby mne učinil užitečnou svaté řeholi přesným zachováváním všech řádových povinností. Načež mi jeho láskyplná dobrota odpověděla: „Nuže, milá dcero, uděluji ti všeho toho, neboť tě učiním užitečnější řeholi, než ona si myslí, ale způsobem, který je dosud znám jenom mně; a napříště přizpůsobím své milosti duchu tvé řehole, vůli tvých představených a tvé slabosti, takže budeš považovati za podezřelé vše, co tě bude vzdalovati od přesného zachovávání tvé řehole, kterou chci, abys stavěla výše, než všecko ostatní. Kromě toho jsem rád, budeš-li dávati přednost vůli tvých představených před mou vůlí, až ti budou zakazovati, co jsem poručil. Nechť ať učiní s tebou, co jim bude libo, já už naleznu způsob, jak provésti své záměry, třebas to budou prostředky, jež tomu na pohled odporují. A vyhrazuji si jenom chování tvého nitra a zejména tvého srdce, v němž, když jsem zřídil vládu své čisté lásky, nikdy nikomu neustoupím.“ Naše matka a naše učitelka novicek zůstaly spokojeny s tím ujištěním, jehož účinky se ukázaly tak citelně, že jim už nebylo možno pochybovati, že ona slova přicházejí z pravdy, neboť jsem necítila ve svém nitru žádného zmatku a snažila jsem se jenom poslušně konati, co se mi poroučelo, byť mi proto bylo sebevíce trpěti. Ale uctivost a úslužnost k mé osobě mi byly nesnesitelnou mukou a viděla jsem v nich spravedlivý trest za své hříchy, jež se mi jevily tak velikými, že by mi bývalo slastí snášeti všecky pomyslitelné trýzně na jich odčinění a na dostiučinění Boží spravedlnosti.
Když jsem tedy dospěla k tak vytouženému dni svatých slibů, právě toho dne mně ráčil božský Mistr přijmout za nevěstu, ale způsobem, který se cítím neschopna vyjádřiti. Řeknu jen, že mne krášlil a častoval jako nevěstu s hory Tábor, což mi bylo tvrdší než smrt, neboť jsem se neviděla podobnou svému Ženichovi, kterého jsem zřela úplně znetvořeného a ranami rozedřeného na Kalvarii. Bylo mi však řečeno: „Nech mne činiti každou věc v jejím čase, neboť chci, abys nyní byla hříčkou mé lásky, jež si chce s tebou hráti po své libosti, jako si hrají děti se svými panenkami. Tak musíš bez ohledů a bez odporu býti odevzdána do mé vůle, nechávajíc mne kochati se na tvoje útraty, ale ty při tom nic neztratíš.“ Slíbil mi, že mne již neopustí, právě mi: „Buď vždy hotova i ochotna mne přijmout, neboť si chci napříště v tobě zbudovati svůj příbytek, abych s tebou hovořil a se bavil.“
A od té doby mne obdařil svou božskou přítomností, ale způsobem, jakého jsem dotud nezažila, neboť se mi ještě nedostalo tak veliké milosti co do účinků, jež ve mně stále od té doby působila. Viděla jsem ho, cítila jsem ho vedle sebe a slyšela jsem ho mnohem lépe, než bych ho byla vnímala tělesnými smysly, jimiž bych se byla mohla rozptylovati a od něho odvraceti; ale nemohla jsem tomu zabrániti, neboť jsem na tom neměla účasti sama od sebe. To ve mně vzbudilo tak hluboký pocit nicoty, že jsem se zprvu cítila jako upadlá a zničená v propasti svého nebytí, z níž jsem potom nemohla vyjíti pro úctu k té neskonalé Velikosti, před níž bych si byla vždy přála klekati a padati na tvář nebo na kolena, což jsem potom také činila, pokud mi to dovolovalo mé zaměstnání a má slabost. Neboť mi nedával odpočinku v méně uctivém držení těla a neodvažovala jsem si sednouti, leč byla-li jsem v přítomnosti někoho; tolik jsem si uvědomovala svou nedůstojnost, již mi vždy ukazoval tak velikou, že jsem se již neodvažovala objeviti leč s pocity nesmírného zahanbení; ty mi vnukaly touhu, aby si na mne nikdo nevzpomínal leč k opovržení mnou, k mému pokoření a tupení, neboť jenom to mi náleží a poněvadž tato jediná láska mé duše měla takové potěšení z toho, aby se mi tak dálo, že přes citlivost mé pyšné povahy mi již nedopřávala nalézti některého z tvorů leč v těchto příležitostech k protivenství, pokoření a opovržení, jež po jejím přání měla býti mou lahodnou potravou. Nikdy nedopustila, aby mi chybělo této potravy, ani neříkala, že jí jest dosti, ale naopak činila sama, čeho se nedostávalo od tvorů nebo s mé strany; bylo však to, můj Bože, mnohem citelnější, když ses sám do toho vkládal, a trvalo by příliš dlouho, kdybych to chtěla vyjádřiti.
Někdy mne poctíval svými rozhovory jako přítel nebo ženich planoucí nejvášnivější láskou nebo jako otec raněný láskou k svému jedinému dítku, i v jiných vlastnostech, o jejichž účincích ve mně pomlčím. Řeknu jen, že mi ukázal v sobě dvě svatosti: svatost lásky a svatost spravedlnosti, obě velmi strohé po svém způsobu a stále se na mně zkoušející. První že mi bude dávat trpěti jakýsi velmi bolestný očistec na úlevu svatých duší, jež tam jsou vězněny, a že těmto duším, pokud se mu bude líbiti, dovolí ke mně se obraceti. A co se týče jeho svatosti spravedlnosti, která je tak hrozná a strašlivá pro hříšníky, dá mi pocítiti tíhu její správné přísnosti dávaje mi trpěti za hříšníky a „zejména za duše, jež mi jsou zasvěceny, o nichž ti v budoucnosti ukáži a dám pocítiti, co ti bude za ně trpěti pro lásku ke mně.“
Ale, můj Bože, který znáš mou neznalost a bezmocnost při vyjadřování všeho toho, co se sběhlo od té doby mezi tvou svrchovanou Velebností a Tvou ubohou a nehodnou otrokyní stále působícími účinky Tvé lásky a Tvé milosti, poskytni mi možnost, abych byla s to poněkud vylíčiti, co jest na tom nejsrozumitelnějšího a smyslům nejpřístupnějšího a co může ukázati, až do jaké přemíry štědrosti ji hnala její láska k věci tak bídné a nehodné.
Ježto však jsem nic neskrývala své představené a učitelce, ač jsem často nechápala, co jsem jim říkala, a ježto mi dali na srozuměnou, že to jsou mimořádné cesty, jež se nehodí pro cestu Panny Marie, velmi mě to trýznilo a bylo příčinou, že nebylo způsobu odporování, který bych byla nezkusila, abych unikla z této cesty. Bylo však marno, neboť tento Duch již tolik ovládl mého ducha, že jsem již nad ním neměla moci, ani nad svými ostatními vnitřními mohutnostmi, jež jsem cítila úplně do něho pohrouženy. Vynakládala jsem všecko úsilí, abych sledovala pravidla rozjímání, jimž nás učili s ostatními úkony pobožnosti, ale v mém duchu nezůstávalo nic. Marně jsem pročítala body rozjímání: vše se rozptylovalo v prázdnotu a nemohla jsem se ničemu naučiti a nic si zapamatovati, leč čemu mne učil můj božský Mistr, což mne velmi bolelo. Neboť seč byli, ničili ve mně všecko působení a poroučeli mi, abych tak činila, a bojovala jsem proti němu seč jsem byla, řídíc se přesně vším tím, co mi přikazovala poslušnost, abych se vybavila z jeho moci, jež činila mou moc zbytečnou a marnou.
Naříkala jsem si mu: „Jakže, můj svrchovaný Mistře? Proč mne nenecháš na obecné cestě Panny Marie? Přivedl jsi mne do svého svatého domu, abys mne zatratil? Dej ty mimořádné milosti oněm vybraným duším, jež jim budou věrnější a více Tě oslaví než já, která Ti jenom odporuje. Nechci nic, než Tvou lásku a Tvůj kříž, a to mi stačí, abych byla dobrou řeholnicí, což je vše, po čem toužím.“ A bylo mi odpověděno: „Bojujme, milá dcero, jsem tomu rád a uvidíme, kdo s koho, zda Tvůrce nebo jeho tvor, síla nebo slabost, všemohoucnost nebo bezmocnost; kdo však bude vítězem, bude jím pro vždycky.“ To mne uvedlo do krajního zmatku a zahanbení, ve kterém mi pravil: „Věz, že se nijak necítím dotčen všemi těmi boji a vším tím odporováním, jež konáš z poslušnosti, pro niž jsem položil svůj život, chci tě však naučiti, že jsem naprostý pán svých darů a svých tvorů a že mi nic nezabrání naplniti mé úmysly. Právě proto nejen že chci, abys činila, co ti řeknou představení, ale abys nic nečinila ze všeho, co ti poručím, bez jejich svolení, neboť miluji poslušnost a bez ní se mi nelze líbiti.“ To se zalíbilo mé představené, jež mi pravila, abych se odevzdala jeho moci, což jsem učinila s velikou radostí a velikým pokojem, které jsem ihned pocítila v duši, jež trpěla krutým násilím.
Po svatém přijímání mne žádal, abych obnovila oběť, jíž jsem mu už obětovala svou svobodu a celé své bytí, což jsem učinila z celého svého srdce. „Jen když, můj svrchovaný Mistře,“ pravila jsem mu, „nikdy na mně nedáš viděti nic mimořádného, leč co mi bude moc způsobiti nejvíce pokoření a opovržení před tvory a zmařiti mou váženost u nich, neboť běda, můj Bože, cítím svou slabost, bojím se, abych Tě nezradila a aby Tvé dary nebyly ve mně ohroženy.“ „Nic se neboj, má dcero,“ pravil mi, „neboť já sám se učiním jejich strážcem a tebe učiním neschopnou mi odporovati.“ „Jakže, můj Bože, necháš mne stále žíti bez utrpení?“ Byl mi ihned ukázán veliký kříž, jehož konce jsem nemohla dohlédnouti, ale kříž byl všecek pokryt kvítím: „Hle, lože mých cudných nevěst, kde ti dám požívati slasti mé čisté lásky: znenáhla to kvítí opadne a zbudou ti jen ostny, jež skrývá pro tvou slabost; ale dají ti tak ostře pocítiti svá bodnutí, že ti bude potřebí veškeré síly mé lásky, abys snesla tu bolest.“ Ta slova mě velmi potěšila, neb jsem si myslela, že by nebylo dosti utrpení, pokoření a opovržení na uhašení palčivé žízně, kterou jsem po nich měla, a že bych nikdy nemohla nalézti většího utrpení, než to, že jsem cítila, že netrpím dosti, neboť jeho láska mi nepřála odpočinku ani ve dne ani v noci. Ale tyto něžnosti mne trýznily. Chtěla jsem kříž a jenom kříž a k tomu cíli bych chtěla, aby mé tělo bylo vždy deptáno strohostmi nebo prací, již jsem si nabírala, jak jen moje síly mohly unést, neboť jsem ani chvíli nemohla žíti bez utrpení a čím více jsem uspokojovala onu svatost lásky, jež byla zažehla v mém srdci tři žádosti, které mne ustavičně trýznily: první trpěti, druhá milovati a přijímati a třetí umříti, abych s ním mohla splynouti.
Nestarala jsem se již ani o čas ani o místo od té, co mne můj svrchovaný Pán všude doprovázel. Byla jsem lhostejna ke všemu, co jen se mnou chtěli učiniti, neboť jsem byla jista, že dal-li se mi tak bez jakékoliv zásluhy s mé strany a z mé pouhé dobroty, nebylo možno mi ho vzíti, což mne všude činilo spokojenou. Zkusila jsem to, když mi kázali konati exercicie k složení slibů a při tom hlídati v zahradě oslici s oslátkem. Měla jsem s tím mnoho práce, neboť jsem oslici nesměla uvázati, a přece ji měla držeti v koutku, který mi naznačili, neboť se báli, aby nenatropila škod. Zvířata běhala bez ustání a neměla jsem pokoje až do večerního klekání, když jsem přicházela k večeři; pak jsem se mezi určitou částkou matutina vracela do chléva a krmila své svěřence. A byla jsem tak spokojena v tomto zaměstnání, že bych si byla žádných starostí nečinila, kdyby to trvalo celý můj život; a můj svrchovaný Pán mi býval tak věrným společníkem, že všecko to běhání mi vůbec nebylo na závadu, neboť právě tak se mi dostalo tak velkých milostí, že jsem takových nikdy nezakusila, zejména co mi zjevil o tajemství své svaté smrti a svého umučení; to však je propast na vylíčení a pro délku vypravování jsem vše vynechala, jen tolik řeknu, že právě to mi dalo tolik lásky ke Kříži, že nemohu žíti jeden okamžik bez utrpení; musím však trpěti v mlčení, bez útěchy, úlevy nebo soustrasti a umírati s tímto svrchovaným Pánem své duše jsouc drcena křížem všelikých urážek, pokoření, zapomenutí a opovržení, což potrvalo celý můj život, jenž jeho milosrdenstvím celý uplynul v těchto cvičeních konaných z čisté lásky, jež vždy pečovala o to, aby mi v hojnosti opatřovala těchto krmí, tak jeho chuti lahodných, že mi ani jednou neřekne: Už dosti.
Můj božský Mistr mi dal jednou toto naučení: „Věz,“ pravil mi o nějaké chybě, jíž jsem se dopustila, „že jsem Mistr svatý a učící svatosti. Jsem čistý a nestrpím sebemenší poskvrny. Proto je třeba, abys jednala v prostotě srdce, s přímým a čistým úmyslem v mé přítomnosti. Neboť netrpím sebemenší vytáčky a dám ti poznati, že pohnula-li mne přemíra mé lásky státi se tvým mistrem, abych tě učil a tvárnil po svém způsobu a podle svých úmyslů, nesnesu duší vlažných a zbabělých, a jsem-li mírný k tvým slabostem, budu tím přísnější a důtklivější v kárání a trestání tvých nevěrností.“ To mi také osvědčoval po celý můj život, neboť mohu říci, že mi neprominul sebemenší chyby, v níž by bylo bývalo byť sebeméně vůle nebo nedbalosti, aby mne za ni nevyplísnil a nepotrestal, třebaže vždycky se svou milosrdností a neskonalou dobrotou. Přiznám se však, že mi nic nebylo bolestnější a hroznější, než ho viděti byť sebeméně na mne rozhněvaného. Všecky ostatní bolesti, důtky a příkoří mi proti tomu nebyly ničím. Tím se stávalo, že jsem rychle chodívala prosit o pokání za své hříchy, neboť se spokojoval s pokáními, jež mi ukládala poslušnost.
A co přísněji káral, byl nedostatek úcty a pozornosti před Nejsvětější svátostí, zejména v čas hodinek a rozjímání; poklesky proti přímosti a čistotě úmyslu; marnivou zvědavost. A třebaže jeho čisté a jasnozřivé oči odkryjí a přísně ztrestají i sebemenší poklesky proti blíženské lásce a pokoře, přece to není k srovnání s proviněními proti poslušnosti ať již k představeným nebo řeholním příkazům; a sebemenší odmluva představeným s projevem odporu mu jest v řeholní duši nesnesitelnou. „Mýlíš se,“ pravil mi, „domníváš-li se, že se mi můžeš zalíbiti toho druhu činy a umrtveními, jež si zvolila vlastní vůle; raději se pokus obměkčiti vůli představených, než by ses od ní uchýlila. Oh věz, že to vše zavrhuji jako ovoce zkažené vlastní vůlí, kterou si ošklivím v řeholní duši; a bylo by mi příjemnější, kdyby se z poslušnosti oddávala všemu pohodlíčku, než kdyby se stroze trýznila a postila z vlastní vůle.“ A když se mi stane, že z vlastní volby a bez jeho příkazu nebo příkazu představené konám toho druhu skutky umrtvování a pokání, ani mi nedovolí obětovati mu je a kárá mne z toho, ukládaje mi za to trest právě tak jako za jiné poklesky, z nichž každičký nalézá svůj zvláštní trest v očistci, v němž mne očišťuje, aby mne učinil méně nedůstojnou své božské přítomnosti, svého sdílení a působení, neboť ve mně činil vše. Tak jednou, když jsem se domodlila Ave Maris stella, po jehož trvání mi bylo uloženo se mrskati, pravil mi: „To je pro mne;“ a ježto jsem pokračovala, pravil mi: „To je nyní pro ďábla,“ což velmi rychle učinilo konec mému bičování. Jindy se mi přihodilo totéž při tomto pokání za svaté duše očistcové; jakmile jsem chtěla učiniti více, než jsem měla dovoleno, obklopily mne stěžujíce si, že biji do nich. To mne přivedlo k rozhodnutí raději zemřít než sebeméně překročiti hranice poslušnosti. A potom mi za to ukládal pokání. Ale neshledávala jsem nic nesnadným, poněvadž v té době držel ještě všecku strohost mých soužení a utrpení pohrouženu v lahodu své lásky, ač jsem ho často prosila, aby ji ode mne odňal a dal mi s rozkoší ochutnati hořkosti své úzkosti, opuštěnosti, smrtelného zápasu, tupení a jiných muk; ale odpovídal mi, že jest na mne podrobovati se bez rozdílu všem jeho rozličným ustanovením a nikoliv mu dávati zákony. „A dám to později pochopiti,“ pravil mi, „že jsem moudrý a učený vůdce, jenž umí vésti duše bez nebezpečí, když se odevzdávají do mé vůle a zapomenou na sebe.“
Když jsem tedy jednou klečela před Nejsvětější svátostí, majíc poněkud volného času (neboť zaměstnání, jež mi dávali, mi ho mnoho nenechávalo), jsouc celá obklopena onou božskou přítomností, ale tak silně, že jsem zapomněla sama na sebe i na místo, kde jsem byla, a odevzdala se do vůle onoho božského Ducha, vydávajíc své srdce síle jeho lásky, nechal mne velmi dlouho spočinout na své božské hrudi, kde mi odhalil divy své lásky a nevysvětlitelná tajemství svého přesvatého Srdce, která přede mnou vždycky držel ukryta. Tehdy mi je otevřel poprvé, ale tak účinným a citelným způsobem, že ve mně nedopřál místa sebemenší pochybnosti pro účinky, jež tato milost působila ve mně, která se přece vždy bojím, abych se nezmýlila ve všem tom, co říkám, že se ve mně děje. A hle, jak se mi zdá, že se věc seběhla:
Pravil mi: „Mé božské Srdce plane tak vášnivou láskou k lidem a zejména k tobě, že nemohouc už zdržet samo v sobě plameny své vroucí lásky, musí je vylévat tvým prostřednictvím a zjevovat se lidem, aby je obohatilo svými drahocennými poklady, jež ti odhaluji a jež obsahují posvěcující a spasitelné milosti, potřebné k vyrvání lidstva z propasti záhuby; a vyvolil jsem tě jako propast nehodnosti a nevědomosti k naplnění toho velikého úmyslu, aby vše bylo učiněno skrze mne." Potom mne žádal o mé srdce a prosila jsem ho, aby si je vzal, což učinil a položil je do svého klaněníhodného Srdce, v němž mi je ukázal jako nepatrný prášek, který se stravoval v té žhoucí výhni, odkud je vyňal jak hořící plamen v podobě srdce a navrátil je na místo, z něhož je vzal, a pravil mi: „Hle, moje milá, vzácná záruka mé lásky, jež uzavírá v tvém boku jiskérku z jejích nejprudších plamenů, aby ti sloužila za srdce a stravovala tě až do posledního okamžiku a její žár neuhasne, ani nebude moci nalézt ochlazení, leč poněkud při puštění žilou, při němž unikající krev tolik poznamenám svým křížem, že ti způsobí více pokoření a utrpení než úlevy. Proto chci, abys o ně žádala prostě, jednak abys konala, co je vám přikázáno, jednak aby se ti dostalo útěchy, že veliká milost, již jsem ti právě udělil, není přeludem obraznosti a že je základem všech milostí, jež ti mám ještě udělit. Ač jsem znovu zavřel ránu v tvém boku, bolest od ní ti zůstane navždycky, a měla‑li jsi až dosud jen jméno mé otrokyně, dávám ti jméno milované učednice mého přesvatého Srdce."
Po tak veliké milosti, jež trvala tak dlouhou dobu, po kterou jsem nevěděla, jsem‑li v nebi nebo na zemi, jsem zůstala několik dní jako zcela vznícena a opojena a tolik bez sebe, že jsem se nemohla vzpamatovat a říci jediné slovo, leč násilím; a musela jsem se tolik přemáhat, abych osvěžila své síly a najedla se, že jsem byla zcela vyčerpána ke zdolání své námahy, což mi působilo převeliké pokoření. A nemohla jsem spát, neboť ona rána, jejíž bolest mi je tak drahocenná, mne trýzní tak bolestně, že mne stravuje a spaluje zaživa. A cítila jsem v sobě tak velikou plnost Boha, že jsem se nemohla vyjádřit své představené, jak bych si bývala přála a jistě učinila, ačkoli je mi velikou mukou a velikým zahanbením mluvit o těchto milostech pro mou velikou nehodnost, pro niž bych byla tisíckrát raději svolila vyjevit celému světu své hříchy; a bylo by mi bývalo velikou útěchou, kdyby mi byli dovolili číst nahlas v refektáři mou životní zpověď, abych ukázala veliké zásoby zkaženosti, jež jsou ve mně, aby se mi nepřičítalo nic z milostí, jichž se mi dostávalo.
Milost bolesti v boku, o které jsem právě mluvila, mi byla obnovena v první pátky měsíce, a to tímto způsobem: přesvaté Srdce mi bylo zobrazeno jako slunce, zářící nádherným světlem, jehož žhoucí paprsky dopadaly kolmo na moje srdce, jež se ihned cítilo rozpáleno tak žhoucím ohněm, až se mi zdálo, že mne spálí na prach, a právě v ten čas mne božský Mistr poučoval, čeho po mně žádá, a odhaloval mi taje toho láskyplného Srdce. A jednoho takového pátku při výstavu Nejsvětější svátosti, když jsem se byla ucítila vhroužena do sebe neobyčejným usebráním všech svých smyslů a mohutností, Ježíš Kristus, můj sladký Mistr, se mi zjevil celý stkvoucí se slávou, se svými pěti ranami zářícími jako pět sluncí, a z tohoto přesvatého člověčenství sršely plameny na všechny strany, zejména však z jeho božské hrudi, jež se podobala tavné peci; a hruď otevřevši se odhalila jeho nanejvýš milující a nanejvýš láskyhodné Srdce, jež bylo živým zdrojem těchto plamenů. Tehdy mi odhalil nevysvětlitelné divy své čisté lásky a s jakou přemírou lásky miloval lidi, od nichž se mu dostává jenom nevděku a neuznalosti. „Což mi je mnohem bolestnější," pravil mi, „než vše, co jsem vytrpěl při svém umučení, a to tím více, že kdyby mi nějak spláceli mou lásku, za málo bych cenil vše, co jsem pro ně učinil, a přál bych si, kdyby to bylo možné, učinit ještě více. Oni však mají jenom chlad a odmrštění na všechnu mou snahu činit jim dobře. Ale aspoň ty mi působ radost a dávej mi, seč budeš moci, náhradu za jejich nevděčnosti." A když jsem mu namítala svou bezmocnost, odpověděl mi: „Tu máš, čím doplnit vše to, co ti chybí." A když se zároveň otevřelo to božské Srdce, vyšlehl z něho tak žhoucí plamen, až jsem myslela, že mne sežehne, neboť jsem jím byla zcela proniknuta a nemohla jsem ho už snést. Když jsem ho prosila, aby měl smilování s mou bolestí, pravil mi: „Budu tvou silou, neboj se ničeho, ale buď pozorná mého hlasu a toho, oč tě žádám, aby ses uzpůsobila k naplněni mých úmyslů. Za prvé mne budeš přijímat v Nejsvětější svátosti tolikrát, kolikrát ti to dovolí poslušnost, nechť ti to přivodí jakékoliv umrtvování a pokořování, jež máš přijímat jako záruky mé lásky. Kromě toho budeš přijímat každý první pátek v měsíci; a každou noc ze čtvrtku na pátek tě učiním účastnou té smrtelné úzkosti, kterou jsem dobrovolně podstoupil v olivetské zahradě; tato úzkost, aniž to budeš moci pochopit, tě uvede do jakéhosi smrtelného zápasu krutějšího než smrt. A abys mne provázela v té pokorné modlitbě, kterou jsem tehdy vznášel ke svému Otci uprostřed všech svých úzkostí, budeš vstávat od jedenácti hodin do půlnoci a po jednu hodinu budeš se mnou padat tváří na zem jak k upokojení Božího hněvu, prosíc při tom o smilování pro hříšníky, tak k jakémusi zmírnění zármutku, který jsem cítil z opuštění od svých apoštolů, které mne přimělo vytknout jim, že ani hodinu nemohli se mnou bdít, a v té hodině budeš činit to, čemu tě naučím. Ale poslyš, má dcero, nevěř lehkomyslně každému duchu a měj se na pozoru, neboť satan vztekle usiluje, aby tě ošálil; proto nic nečiň bez schválení těch, kdo tě vedou, aby ses opírala o autoritu poslušnosti a on tě nemohl ošálit, neboť nemá žádné moci nad poslušnými."
A po celou tu dobu jsem ani necítila, jsem‑li na živu, ani jsem už nevěděla, kde jsem, když mne přišli odvést; a když viděli, že nemohu odpovídat, ba ani stát bez veliké námahy, zavedli mne k naší matce, která vidouc mne jako úplně mimo mne, celou rozpálenou a třesoucí se, svrhla mne na kolena a zahrnula mne příkořími a poníženími, což mi působilo rozkoš a neuvěřitelnou radost. Cítila jsem se tak zločinnou a plnou zahanbení, že ať by se mnou byli nakládali sebedrsněji, bylo by se mi to zdálo příliš mírné. A když jsem jí, třebas s krajním zahanbením, vypověděla, co se stalo, jala se mne ještě více pokořovat, aniž mi pro tu chvíli dovolila cokoliv ze všeho toho, co jsem myslela, že po mně žádá náš Pán, a ke všemu, co jsem jí řekla, měla jen opovržení. To mne velmi potěšilo a odešla jsem ve velikém pokoji.
A oheň, jenž mne stravoval, mne ihned uvrhl do prudké neutuchající horečky; ale měla jsem příliš velikou radost z utrpení, abych si byla stěžovala. Nemluvila jsem o své nemoci, až mi síly vypověděly službu; lékař poznal, že jsem s ní chodila velmi dlouho a měla jsem ještě přes šedesát záchvatů. A nikdy jsem nepocítila tolik útěchy, neboť když mé tělo trpělo krajními bolestmi, uspokojovalo to poněkud mou palčivou žízeň po utrpení. Neboť onen sžírající oheň se živil a spokojoval jen dřevem kříže, všeho druhu utrpeními, pohrdáními, pokořeními a bolestmi, ale nikdy jsem nepocítila bolest, jež by se vyrovnala mé bolesti, že nemohu dosti trpět: myslelo se, že z toho umřu.
Ale náš Pán mi stále uděloval své milosti, mezi nimiž i té neporovnatelné, že se mi zdálo při jedné mdlobě, jež mne jala, že ke mně přišly tři Osoby božské Trojice a daly pocítiti mé duši veliké útěchy. Nemohu si však vysvětliti, co se tehdy stalo, leč že mne nebeský Otec podávaje mi veliký kříž posetý trny a provázený všemi ostatními nástroji umučení, pravil mi: „Hle, má milá dcero, dávám ti týž dar jako svému milovanému Synu.“ „A já,“ pravil mi můj Pán Ježíš Kristus, „přibiji tě na něj, jak jsem sám na něm byl přibit, a budu ti na něm věrným společníkem.“ A třetí božská Osoba mi pravila, že jsou čirá láska, mne tam svým ohněm očistí a ztráví. Moje duše zůstala v nepředstavitelném pokoji a radosti, neboť dojem, který v ní učinily tyto božské Osoby, se nikdy nesetřel. Byly mi ukázány v podobě tří bíle oděných a světlem zářících mladých mužů stejného věku, stejné velikosti a krásy. Tehdy jsem nepochopila, jako jsem pochopila později, velikých utrpení, jež to pro mne znamenalo.
A ježto mi kázali prositi Našeho Pána o uzdravení, modlila jsem se za to, ale s bázní, abych nebyla vyslyšena. Řekli mi však, že se po mém uzdravení pozná, pochází-li vše, co se ve mně dálo, z Ducha Božího; potom prý mi dovolí, čeho po mně žádal, jak co do svatého přijímání v první pátky, tak co do jedné hodiny bdění, jíž si přál v noci ze čtvrtku na pátek. Když jsem z poslušnosti předložila Našemu Pánu všecky ty věci, ihned jsem znovu nabyla zdraví, neboť Přesvatá Panna, má dobrá Matička, mne ráčila navštíviti, velmi mne hýčkati a říci mi po dosti dlouhém rozhovoru: „Drahá dcero, buď statečná ve zdraví, jež ti dávám od svého Syna, neboť máš ještě dlouhou, krušnou cestu před sebou, vždy jsouc na kříži, probodána hřeby a ostny a drásána biči; nic však se neboj, neopustím tě a slibuji ti svou ochranu“, slib to, jehož účinky mi od té doby dala silně pocítiti ve velkých tísních, v nichž mi bylo potřebí její záštity.
Můj svrchovaný Pán mě stále obdařoval svou skutečnou a citelnou božskou přítomností, jak jsem svrchovaně pravila, neboť mi slíbil, že tak bude na vždycky; a opravdu nezbavoval mne jí, nechť jsem se dopustila jakékoliv chyby. Ježto však jeho svatost nesnese sebemenší poskvrny a ježto mi ukazuje i sebemenší nedokonalost, ana nemůže snésti sebelehčí nedokonalosti, v níž bylo jen maličko svévole nebo nedbalosti, a ježto ve své nedokonalosti a bídnosti se dopouštím mnoha hříchů, byť nedobrovolných, přiznávám se, že mi je nesnesitelnou trýzní octnouti se před touto svatostí, když jsem se provinila nějakou nevěrností; a není muk, v nichž bych se raději neobětovala, než abych musela snášeti přítomnost tohoto Boha svatého, když je má duše poskvrněna nějakým hříchem: bylo by mi tisíckrát milejší vhrouziti se do žhoucí tavné peci.
A jednou, když jsem se dala zlákati jakýmsi hnutím marnivosti mluvíc sama o sobě, ó můj Bože, kolik slz a úpění mne stálo toto prohřešení! Neboť když jsme byli sami, pokáral mne tímto způsobem a s přísným obličejem: „Co máš, ó prachu a popele, čím by ses mohla honositi, kdyžtě nemáš nic ze sebe leč nicotu a bídu, jichž nemáš nikdy spustiti s očí, jako také nemáš vycházeti z propasti své nicoty. A abys pro velikost mých darů si nezapírala a nezapomínala, co jsi, chci ti předložiti před oči obraz toho.“ A ihned mi odkryl ten děsný obraz, na němž bylo ve zkrácení vše, co jsem, což mne tolik překvapilo a ve mně vzbudilo takový odpor k sobě samé, že kdyby mne byl nesílil, byla bych omdlela bolestí, nemohouc pochopiti přemíru tak veliké dobroty a takového milosrdenství, že mne ještě nezavrhl do pekla a že mne dosud snáší, uváží-li se, že ani sama sebe snésti nemohu. A to, když bývalo mukou, jíž ve mně trestal sebemenší hnutí marnivé samolibosti, nutilo mne to někdy říci mu: „Ó můj Bože, běda, dej ať zemřu, nebo schovej ten obraz, nemohu žíti vidouc jej.“ Neboť nítil ve mně nesnesitelná muka nenávisti a pomsty proti mně samé; a ježto mi poslušnost nedovolovala na mně vykonávati strohosti, jež mi to vnukalo, nemohu vysloviti, jak jsem trpěla. A ježto jsem věděla, že se tento svrchovaný Pán mé duše spokojuje vším, co mi kázala poslušnost, a ježto nalézal zvláštní rozkoš vida mne pokořenu, činilo mne to velmi věrnou ve vyznávání mých hříchů, abych za ně dostala pokání, poněvadž ať si byla sebe drsnější, zdála se mi jen sladkým osvěžením proti pokání, jež mi ukládal on sám, jenž viděl nedostatky i v tom, co se mi zdálo nejčistší a nejdokonalejší. To právě mi dal pochopiti jednou ve svátek Všech svatých, o němž mi bylo srozumitelně řečeno:
Nic poskvrněného v nevinnosti; nic se neztrácí v moci; nic nepomíjí v tom krásném sídle; vše se tam ztravuje v lásce.
Vysvětlení, jež mi byla dána k těmto slovům, mne dlouho zaměstnávala. Nic poskvrněného v nevinnosti, to jest, že se nesmělo strpěti žádné skvrny na mé duši ani na mém srdci. Nic se neztrácí v moci, že jsem mu totiž měla vše dáti a zůstaviti a že on jest moc sama; že nám nelze nic ztratit, dáváme-li mu všecko. Co se týče dvou zbývajících veršů, vyrozumívaly se o ráji, v němž nic nepomíjí, neboť vše je tam věčné a dovršuje se tam v lásce. A ježto mi byla zároveň zjevena malá ukázka oné slávy, ó Bože, do jakých úchvatů radosti a žádosti mne to unášelo! A ježto jsem právě konala exercicie, trávila jsem celý den v těchto nevysvětlitelných rozkoších, o nichž se mi zdálo, že není již nic třeba činiti, leč jich hbitě užívati. Ale slova, jež mi byla řečena, mi dobře ukázala, že jsem se přepočítala; znějí takto:
Marně srdce tvoje vzdychá, by tam vstoupilo, jak se domníváš; není dovoleno tam cíliti leč cestou svatého kříže.
Uvažujíc potom, co vše mi bude vytrpěti průběhem celého mého života, chvěla jsem se na celém těle, ač jsem to tehdy nepochopila oním obrazem, jako jsem tomu porozuměla později z účinků, jež z toho vzešly.
A ježto jsem se připravovala na svou celoroční zpověď a byla u veliké úzkosti, vzpomenu-li na své hříchy, pravil mi božský Mistr: „Nač se rmoutíš?“ Učiň, co je v tvé moci, doplním, co bude chyběti ostatnímu, neboť si ničeho v této svátosti tolik nežádám jako zkroušeného a poníženého srdce, které se nelíčeně vyznává s upřímnou vůlí, již nečiniti nic mne nelibého; a tehdy odpouštím neprodleně a z toho vzchází dokonalé polepšení.“
Ježto však onen svrchovaný Duch, jenž nezávisle na mně v mém nitru působil a jednal, měl tak naprostou vládu nad celou mou duchovní, ano, i tělesnou bytostí, že jsem již nebyla s to, abych vzbudila ve svém srdci nějaké hnutí radosti nebo smutku, leč jak jemu se líbilo, stejně jako můj duch se nemohl zabývati leč tím, co on mu ukládal, byla jsem stále udržována v podivném strachu, abych nebyla šálena, nechť se mi dostalo jakéhokoliv ujištění o opaku jak od něho tak i od osob, jež mne vedly, totiž od mých představených, kteří mi nikdy nedávali duchovního vůdce, leč aby zkoumal působení onoho Ducha na mne, dávajíce mu všecku svobodu buď jej schváliti nebo neschváliti. A působilo mi bolest, že místo aby mě vyváděl ze šálení, v němž jsem se skutečně obávala býti, ještě více mne do něho hrouzili jak moji zpovědníci tak i jiní, pravíce mi, abych se odevzdala do moci tohoto Ducha a bez výhrad se mu dávala vésti; a že i kdyby mne činil loutkou démonovou, jak jsem si myslila, přece že jsem se měla podrobovati jeho hnutím.
Vykonala jsem tedy svou celoroční zpověď, po níž se mi zdálo, že se vidím a cítím svlečena zároveň znovu oděna bílým šatem, slyšíc tato slova: "Hle, roucho nevinnosti, jímž odívám tvou duši, abys už žila jen životem Bohočlověka, to jest abys žila jako už nežijíc, nýbrž abys nechala v sobě žíti mne. Neboť já jsem tvůj život a ty už nebudeš živa leč ve mně a skrze mne, jenž chce, abys jednala, jako bys už nejednala, abys mne nechala jednati a působiti v tobě a pro tebe, nechávajíc mi péči o vše. Nesmíš už míti vůli, než jako bys jí už neměla, nechávajíc mne chtíti za tebe ve všem a všude."
Jednou se mi tato jediná láska ukázala nesouc v jedné ruce obraz nejštastnějšího života, jaký si lze pomysliti pro řeholní duši, samý pokoj, útěchy vnitřní i vnější, dokonalé zdraví provázené chválami a poctami tvorů a jiné věci příjemné lidské přirozenosti. A v druhé ruce nesla jiný obraz znázorňující život v chudobě a opovržení, křižování všeho druhu ponížením, pohrdáním a protivenstvím, stále plný tělesného i duchovního utrpení. A předloživ mi tyto dva obrazy, pravil mi: "Vyber si, milá dcero, ten, který se ti bude více zamlouvati; udělím ti tytéž milosti, ať si vyvolíš ten či onen." I vrhla jsem se mu k nohám, klanějíc se mu, a pravila: "Ó můj Pane, chci jen to, co Ty a volím to, co Ty za mne vyvolíš." A když na mne mnoho naléhal, abych si zvolila: "Ty mi dostačíš, ó můj Bože! Učiň se mnou, co Tě bude nejvíce oslavovati a vůbec nehleď na moje zájmy a záliby. Uspokoj Sebe, a to mi dostačí." Tu mi řekl, že jsem s Magdalenou vyvolila nejlepší stránku, jež ode mne nebude odňata, poněvadž mi bude údělem na vždycky. A ukazuje mi onen obraz ukřižování, pravil mi: "Hle, co jsem ti vyvolil a co se mi nejvíce zamlouvá jak k naplnění mých úmyslů tak i k tomu, abys mi byla zcela podobna. Druhý obraz znázorňuje život v požitcích a nikoliv pro zásluhy, to jest pro věčnost." Přijala jsem tedy tento obraz smrti a ukřižování, líbajíc ruku, jež mi jej podávala; a třebaže se přirozenost chvěla strachem, pocelovala jsem jej s veškerou láskou, jaké bylo schopno mé srdce, a přitisknuvši si jej na hruď, cítila jsem jej tak silně vtištěn ve mne, až se mi zdálo, že je už jen souhrnem všeho toho, co jsem na něm spatřila vyobrazeno.
A stala se se mnou taková změna co do ochoty a náklonnosti, že jsem se ani nepoznávala. Ale nechala jsem vše k posouzení své představené, jíž jsem nemohla nic zatajovati aniž směla opominouti cokoliv mi poroučela, leč to snad vycházelo přímo z ní. Ale onen Duch, jenž mne zcela ovládal, mi dával cítit strašný odpor a ošklivost, když mi něco poroučela nebo chtěla, abych byla vedena radou některých jiných osob, neboť mi slíbil, že jí vždy dá potřebné osvícení, aby mne vedla shodně s jeho úmysly.
A ježto největší milosti, jichž se mi dostávalo od jeho dobroty, mi přicházely ve svatém přijímání a v noci, a ježto se mi dostávalo nevysvětlitelných přízní zejména v noci ze čtvrtku na pátek, uvědomil mne tedy jednou, že si satan žádal vyzkoušeti mne ve výhni protivenství a ponížení, pokušení a opuštěnosti jako zlato v tavné peci, a že on mu vše dovolil s výhradou nečistoty, že však nechtěl, aby mi byly působeny nějaké svízele v té příčině, poněvadž nečistoty tolik nenávidí, že mu nikdy nechtěl dovoliti, aby mne jí byť sebe méně napadl; že však pro všecka ostatní pokušení musím se míti na pozoru zejména co do pokušení pýchy, zoufalství a labužnictví, jež se mi více ošklivilo než smrt. Ujistil mne však, že se nemám čeho báti, poněvadž bude jako nedobytná tvrz uvnitř mne, že bude za mne bojovati a se učiní cenou mých vítězství a že mne obklopí svou mocí, abych nepodlehla; že však musím ustavičně bdíti nade vším zevnějškem a že on si vyhrazuje péči o nitro. Záhy potom jsem doslechla pohrůžky mého pronásledovatele, neboť ukázav se v podobě děsného mouřenína s očima jiskřícíma jako dvé uhlů a skřípaje proti mne zuby, pravil mi: "Zlořečený tvore, lapím tě a podaří-li se mi tě dostati do své moci, ukáži ti, co umím, všude ti budu škoditi. A ač mi učinil ještě několik jiných vyhrůžek, přec jsem se nic nebála, tolik jsem se cítila sílena ze svého nitra, a dokonce se mi zdálo, že bych se byla nezalekla všech běsů pekla pro velikou sílu, již jsem cítila uvnitř sebe působením malého kříže, jemuž můj svrchovaný Osvoboditel dal sílu zaháněti ode mne všecky ty pekelné běsy; nosila jsem jej na svém srdci ve dne v noci a dostávalo se mi od něho mnoho pomoci.
Přidělili mne do nemocnice, kde sám Bůh může věděti, co mi bylo vetrpěti, jak od mé unáhlené a citlivé povahy, tak od tvorů a od ďábla, který mi často vyhodli z rukou a rozbil, cokoliv jsem držela, a potom se mi posmíval chechtaje se mi do očí: "Oh, ty nemotorná, nikdy neuděláš nic kloudného", což vrhalo mého ducha do takového smutku a takové sklíčenosti, že jsem nevěděla, co počíti, neboť mne často zbavoval možnosti říci to naší matce, poněvadž slušnost porážela a rozháněla všecky jeho síly. Jednou mne shodil ze schodů, když jsem nesla hliněnou nádobu plnou řeřavého uhlí, nic však z ní nevypadlo a octla jsem se dole, aniž jsem si nějak ublížila, ač ti, kdož mě viděli spadnouti, se domnívali, že jsem si zlomila nohy; cítila jsem však, jak mne podpíral můj věrný strážce, neboť se mi dostávalo toho štěstí, že jsem často požívala jeho přítomnosti a byla jím často kárána a trestána.
A jednou, když jsem se chtěla vplésti do řeči o svatbě jedné příbuzné, ukázal mi to tak nedůstojným řeholní duše a tak přísně mne za to pokáral, že mi pohrozil skrýti mi svou tvář, kdybych se ještě jednou pletla do takových řečí. Nesnášel sebemenší neskromnosti nebo neuctivosti, v přítomnosti mého svrchovaného Pána, před nímž jsem viděla, jak padá tváří k zemi, a chtěl, abycvh činila taktéž, což jsem činila co nejčastěji jsem mohla, a nenalézala jsem příjemnější polohy ve svých ustavičných trýzních těla i duše, poněvadž byla nejshodnější s mou nicotou, které jsem nikdy neztrácela z očí, vždy se v ni cítíc pohroužena, ať v utrpeních nebo v požitcích, v nichž jsem nemohla chutnati žádné slasti.
Neboť tato svatost lásky mne tak silně pudila trpěti oplátkou za jeho dobro diní, že jsem nemohla nalézti milejšího odpočinku, než cítíc své tělo sklíčeno utrpením, svého ducha soužena všelikou opuštěností a celou svou bytost pohrouženo v pokoření, opovržení a protivenství, jichž mi milostí Boží nechybělo, neboť ani na chvíli mne Bůh nemohl zůstati bez strádání ať již v mém nitru či zevně. A když tohoto spasitelného chleba ubývalo, musila jsem si ho hledati umrtvováním a moje nedůtklivá a pyšná povaha mi skýtala mnoho příležitostí. Nechtěl, abych ani jediné nepromeškala, a když se stalo, že jsem se nepodvolila pro veliké násilí, jež jsem si musila činiti, abych přemohla svůj odpor, dával mi zaplatit dvojnásob. A když po mně něco chtěl, tak prudce naléhal, že jsem mu nemohla odporovati, což mi působilo veliké utrpení, neboť jsem se často vzpírala a Duch onen po mně žádal vše, co se nejvíce protivilo mé přirozenosti a mým náklonnostem, proti nimž chtěl, abych neustále kráčela.
Byla jsem tak neobyčejně zhýčkaná, že se ve mně bouřilo srdce při pohledu na sebemenší nečistotu. Tolik mne za to káral, že jednou chtějíc odklidit vývratek nějaké nemocné, jsem se neubránila, abych to neučinila svým jazykem a nesnědla to, řkouc mu: "Kdybych měla tisíc těl, tisíc životů, všecky bych je obětovala a dala se Ti do otroctví." A pocítila jsem takovou slast po tom činu, že bych si přála denně mít k němu příležitost, abych se naučila přemáhati a neměla za svědka než Pána Boha. Ale jeho dobrota, jíž jediné jsaem byla zavázána za to, že mi dal sílu, abych se přemohla, neopominula mi dáti na jevo potěšení, jež z toho měla. Neboť v noci po té, nemýlím-li se, zůstala jsem jistě asi dvě nebo tři hodiny s ústy přitisknutými na ránu jeho přesvatého Srdce a bylo by mi velmi nesnadno vyjádřiti, co jsem tehdy cítila a jaké účinky měla tato milost v mé duši a v mém srdci. To však dostačí, aby vysvitla veliká dobrota a veliké milosrdenství Pána Boha k tak velikému tvoru.
Nechtěl však nikterak zmenšiti mou choulostivost ani můj veliký odpor k jistým věcem, jednak aby tím uctil ošklivost, jaké ráčil zakusiti v zahradě Olivetské, jednak bay mi poskytl příležitost k vítězstvím a pokořením. Ale běda! Nejsem věrna a často poklesám, což jako by mu někdy působilo potěšení jak k zahanbení mé pýchy tak k mému upevnění b nedůvěře k sobě samé, když jsem viděla, že bez něho nemohu než konati zlo a klesati z chyby do chyby, aniž se v nich mohu pozdvihnouti. A tu ono svrchované DObro mé duši mi přicházelo na pomoc a otvírajíc mi náručí své lásky jako dobrotivý otec mi říkalo: "Dobře tedy poznáváš, že beze mne nemůžeš nic," při čemž jsem se dojetím dávala do pláče vidouc, že se jeho láskyplná dobrota nemstí za mé hříchy a ustavičné nevěrnosti leč přemírou lásky, kterou se zdála potírati můj nevděk, jejž mi někdy předkládala před oči s množstvím svých milostí, takže jsem k ní nemohla mluviti leč slzami, trpíc při tom více, než mohu říci: Tak tedy si ona božská Láska zahrávala se svou nehodnou otrokyní.
A jednou, když mne pojala ošklivost při obsluhování nemocné, jež měla úplavici, tak přísně mě pokáral, že na odčinění té chyby jsem se viděla nucena při vynášení jejích výměsků, abych dlouhou chvíli v nich omáčela jazyk a nabrala si jich do úst; a byla bych to byla spolkla, kdyby mi byl neuvedl na mysl poslušnost, jež mi nedovolovala nic jísti bez dovolení. Potom mi pravil: "Jsi věru šílená, že to činíš!" "O můj Pane," pravila jsem mu, "činím to, abych se Ti líbila a získala Tvé Božské Srdce, a doufám, že mi ho neodepřeš. Ty však, můj Pane, co Ty´s neučinil, abys získal srdce lidí, a přece oni Ti je odpírají a velmi často Tě z něho vyhánějí."
"Je pravda, milá dcero, že má láska mne pohnula vše pro ně obětovati, aniž mi to nějak splácejí; chci však, abys zásluhami mého přesvatého Srdce přinášela dostiučinění za jejich nevděk. Chci ti dát své Srdce, ale je napřed potřebí, aby ses učinila jeho žertvou a tak jeho prostřednictvím odvrátila tresty, jež božská spravedlnost mého rozhněvaného Otce chce svolávati na jednu řeholní obec, aby ji ve svém spravedlivém rozezlení pokárala a ztrastala." A když mi ji v touž hodinu ukázal se zvláštními chybami, jež ho popudily k nevoli, i vše, co bude třeba vytrpěti na ukojení jeho spravedlivého hněvu, tu se vše ve mně otřáslo hrůzou a neměla jsem odvahy se obětovati, ale řekla jsem, že nenáležíc sobě, nemohu to učiniti leč se svolením představených. Ale bázeň, aby mi to nedoporučili učiniti, způsobila, že jsem to neřekla; ale pronásledoval bez ustání a nepřál mi ani na chvíli pokoje. Prolévala jsem hořké slzy a posléze jsem se viděla nucena říci to své představené, jež vidouc mou trýzeň mi pravila, abych se obětovala ke všemu, čeho si ode mne přál, nevyjímajíc nic. Ale můj Bože, právě tehdy má trýzeň se ještě zdvojnásobila, neboť jsem neměla odvahy říci ano a stále jsem odporovala.
Jindy, když klečela před Velebnou svátostí v den jejího svátku, náhle se mi zjevila osoba celičká v ohni, jehož žár mne tolik pronikal, že se mi zdálo, že shořím s ní. Žalostný stav, v kterém, jak mi ukázala byla v očistci, mě dojal k usedavému pláči. Pravila mi, že je ten benediktin, jenž kdysi přijal mou zpověď a poručil mi jít k svatému přijímání, pro něž Bůh dovolil obrátiti se na mne o úlevu v jeho mukách tím, že mne požádá, abych po tři měsíce za něho obětovala vše, co budu moci učiniti a vytrpěti; když jsem mu to slíbila požádavši o dovolení své představené, pravil mi, co je příčinou jeho velkého utrpení, že totiž dával přednost svým osobním zájmům před slávou Boží, neboť příliš lnul k váženosti svého jména; druhou příčinou bylo, že neměl dosti blíženecké lásky v poměru k svým bratřím, a třetí, že měl přirozené náklonosti k tvorům a příliš se jim dával na jevo v duchovních rozhovorech, což se Bohu velmi nelíbilo.
Ale bylo by velmi nesnadno vyjádřiti, co mi bylo vytrpěti za ony tři měsíce, neboť ono zjevení mne neopouštělo a se strany, odkud přicházelo, se mi zdálo, že jsem celá v ohni, ale měla jsem tak prudké bolesti, že skoro ustavičně jsem sténala a plakala. A má představená jata soucitem mi dávala dobrá pokání, zejména bičování, neboť vnější trýzně a utrpení, jež mi ukládali z blíženské lásky, mnoho mi ulehčovaly jiná utrpení, jež na mne uvalovala ona svatost lásky jako nepatrnou ukázku toho, co dává trpěti oněm ubohým duším. A po třech měsících jsem ho spatřila úplně změněna, neboť zahrnut radostí a slávou, odcházel požívat svého věčného štěstí; a děkuje mi pravil mi, že bude mou záštitou před Bohem. Ale upadla jsem do nemoci, a ježto mé utrpení ustalo s jeho utrpením, byla jsem brzo uzdravena.
A jindy, v době masopustu, to jest asi pět týdnů před Popeleční středou se mi zjevil po svatém přijímání v podobě Ecce homo, nesa svůj těžký kříž, celý poset ranami a pohmožděninami. Jeho božská krev se řinula odevšad a pravil bolestně smutným hlasem: "Což se nade mnou nikdo nesmiluje, aby měl soucit a bral účast na mé bolesti v žalostném stavu, do něhož mne uvádějí hříšníci zejména v tuto dobu?" A předstoupila jsem před něho, padla mu k svatým nohám se slzami a úpěním a vzala jsem na svá ramena ten těžký kříž, z něhož trčely nesčetné hroty hřebíků; a cítíc se drcena tou tíhou začala jsem lépe chápati závažnost a zlobu hříchu, který jsem si ve svém srdci tolik ošklivila, že bych se byla tisíckrát raději vrhla do pekla, než se ho jediného dopustiti úmyslně. "Prokletý hříchu," pravila jsem," jak jsi odporný pro urážky, jimiž zahrnuješ mé svrchované Dobro!" To mi ukázalo, že nedostačuje nésti tento kříž, ale že je třeba, abych se naň s ním přibila a věrně mu byla společnicí, majíc podíl na jeho bolestech, ústrcích, potupách a jiných hanebnostech, jimiž byl trýzněn. Odevzdala jsem se ihned do jeho vůle ve všem, co by si přál ve mně a se mnou učiniti, nechávajíc se mu přibít na kříž nemocí, jež mi záhy dala pocítiti ostré hroty oněch hřebíků, jež trčely z kříže, velmi palčivými bolestmi, jež místo soucitu mi přivodili jen opovržení a ponižování, a mnoho jinými, přirozenostmi velmi trapnými následky. Co však, ó běda, bych mohla vytrpěti, co by se vyrovnalo velikosti mých zločinů, jež mne stále udržují v propasti hanby od té, co mi Pán Bůh ukázal děsnou tvář duše ve stavu smrtelného hříchu, tíží hříchu, který tím, že uráží neskonale laskavé Dobro, jest pro ně krajní potupou. Tento pohled mne trýzní více než všecka ostatní utrpení a z celého srdce bych si přála, abych začala trpěti všecka muka, jichž jsem si zasloužila za všecky spáchané hříchy, aby mi to bylo výstrahou a bránilo mi to dopustiti se jich; raději bych to byla všecko vytrpěla, než býti tak bídnou a dopustiti se těchto hříchů, třebas bych i byla jista, že Pán Bůh ve svém neskonalém milosrdenství mi je odpustí a nevydá mne těm mukám...(pokračování)
Zdá se mi, že veliká touha našeho Pána po tom, aby se jeho nejsvětějšímu Srdci prokazovala zvláštní úcta, směřuje k tomu, aby se v nás obnovovaly účinky vykoupení. Neboť jeho svaté Srdce je nevyčerpatelný pramen a netouží po ničem jiném než se rozlévat do pokorných srdcí a způsobit, aby na ničem nelpěla a byla připravena se vydávat podle jeho přání.
Z tohoto božského Srdce neustále vytékají tři proudy milosti. Prvním se vylévá milosrdenství na hříšníky a dává jim ducha lítosti a pokání. Druhým je láska, přinášející pomoc všem, kdo se lopotí, a zvláště těm, kdo musí překonávat překážky na cestě k dokonalosti. A třetím se rozlévá láska a světlo na Ježíšovy dokonalé přátele, s nimiž chce být v nejužším spojení a dávat jim účast na svém poznání a na svých úmyslech, aby se, každý svým způsobem, úplně zasvětili šíření jeho slávy.
Toto božské Srdce je hlubina všeho dobra, a chudí mají do ní pohroužit všechny své potřeby. Je to hlubina radosti, a máme do ní ponořit všechny své smutky. Proti naší pošetilé domýšlivosti je to hlubina pokory, pro ubožáky hlubina slitování, je to hlubina lásky, v níž se má utopit všechna naše bída.
Je tedy třeba, abyste se spojili se Srdcem našeho Pána Ježíše Krista: na začátku obrácení, abyste získali správné smýšlení, a potom, abyste přinášeli dostiučinění. Nedaří se vám například modlitba? V tom případě vám stačí přinést Bohu modlitby, které za nás koná Spasitel v nejsvětější svátosti oltářní, a nabídnout jeho vřelost, aby vynahradila všechnu naši vlažnost. A kdykoli něco konáte, modlete se takto: »Můj Bože, budu to konat- nebo snášet – ve spojení se Srdcem tvého Syna a podle jeho svatých úmyslů, a přináším ti je jako náhradu za všechno, co je v mých skutcích špatného nebo nedokonalého.« A podobně to dělejte ve všech ostatních životních okolnostech. A kdykoli na vás dolehne nějaké trápení, soužení nebo křivda, řekněte si sami pro sebe: »Přijmi, co ti posílá nejsvětější Srdce Ježíše Krista, aby si tě k sobě přitáhlo.«
Ale především si uchovejte v srdci pokoj, neboť ten převyšuje všechny poklady. K jeho uchování není nic užitečnějšího než zříkat se vlastní vůle a na její místo klást vůli božského Srdce, aby nás vedla k tomu, co přispívá k jeho slávě, a my se jí s radostí podřizujme a zcela odevzdávejme.
duben 1687
Nic mne nemůže potěšit více, nejdražší bratře, než šťastná zpráva, že Nejsvětější Srdce naplňuje tvé srdce takovými dobrými dispozicemi. Obávám se však, aby tvá vůle k němu neochladla. To by mě moc bolelo a netroufla bych si s tebou již více mluvit o Nejsvětějším Srdci, protože zbožnost není nikdy pravá, pokud nepřijde spontánně z pohybů milosti. U tebe jsem si však jista, protože přinášíš takové dobré výsledky. Dokonce jsem doufala, že všechno dopadne tak, jak navrhuješ. Ale nevěřím, že tvoje láska k tomuto rozkošnému Srdci by chtěla udržet tak velký náklad, jako ten, o kterém jsi mluvil a o kterém se neodvažuji zmínit.
Tak jsem všechno přiblížila několika lidem a myslím si, že ztráty by tím mohly být doplněny. Ale jasně vidíme, že musíme vymyslet plán, jak jsi navrhoval. Nic ti neodmítnu. Tím mi bude podána jedna z největších útěch v mém smrtelném životě. Protože nic mi nemůže udělat větší radost než to, že uvidím, jak je Božské Srdce mého Pána Ježíše milováno, ctěno a oslavováno a že budu šťastná, že se budu moci stravovat utrpením pro jeho lásku. Můj drahý bratře, jaké štěstí, když i tobě dá tak velikou milost, aby ses připojil k tomuto podniku!
Prosím Tě, abys následoval vnuknutí, která ti On dá a abys nekladl překážky tomu, aby tě mohl učinit svatým. Očekává od tebe věrnou spolupráci a na oplátku daruje svou lásku. Nemohu vyjádřit všechny své pocity. Doufám, že můj bratře (kněz), učiníš vše, co je ve tvých silách, abys prosadil tento plán pro slávu tohoto Božského Srdce a z kterého budeš čerpat milosti ty i naše rodina.
Kristus při svém zjevení sv. Markétě M. Alacoque r. 1675 naléhavě žádal od křesťanů úctu ke svému Srdci a přislíbil „ctitelům mého Srdce":
1. Dám jim všechny potřebné milosti a požehnám jejich činnost.
2. Potěším je ve všech jejich obtížích.
3. Hříšníci najdou v mém Srdci nevyčerpatelné milosrdenství.
4. Vlažní se stanou horlivými a horliví dokonalejšími.
5. Ochráním ty, kteří se mu zasvětí a nepřestanou ho zbožně uctívat.
6. Vepíši do svého Srdce jména všech, kdo budou rozšiřovat úctu k němu.
7. Kde budou uctívat obraz mého Srdce, tam dám svůj mír a spojím rozdvojené.
8. Rodiny, které se s důvěrou na mne obrátí, ochráním v jakémkoli soužení.
9. Společnosti, které se dají pod mou ochranu, uchovám ve svornosti a uchráním je trestů, které si zasloužily.
10. Těm, kteří pracují na spáse duší, dám milost, že obrátí i nejzatvrzelejší.
11. Zahrnu nebeským požehnáním všechny, kteří o mém svátku přistoupí ke stolu Páně, aby odčinili urážky, kterých se mi dostává především v Nejsvětější Svátosti.
12. Má všemohoucí láska udělí všem, kdo po devět po sobě jdoucích prvních pátků mě přijmou, milost konečného setrvání. Nezemřou ve stavu nemilosti a bez svátostí. Mé Božské Srdce jim bude v posledním okamžiku bezpečným útočištěm.
Apoštolský Stolec teprve po přísných a důkladných vyšetřeních dovolil slavení svátku a také uctívání obrazů Ježíšova Srdce v dnes všedně přijatých formách. Podruhé Církev nepřímo potvrdila zjevení, která obdržela sv. Markéta Marie Alacoque, když po přísném procesu vyzvedla ji ke slávě oltářů. Její beatifikace se uskutečnila v roce 1864 a kanonizace v roce 1920. Prvním z papežů, který potvrdil pobožnost k Srdci Pána Ježíše a také svátek některých diecézí a řádů, byl Klement XIII. Udělal to v roce 1765 – tedy skoro 100 let po zjeveních. Rozhodujícím však v této věci bylo memorandum polských biskupů poslané papežovi v roce 1765. Memorandum udává nejprve historický vývoj kultu, následně dokazuje hluboce jeho správnost a dobra, která vyplývají z té pobožnosti. Papež Pius IX. v roce 1856 rozšířil svátek Srdce Pána Ježíše na celou Církev. Lev XIII. 31. prosince 1899 odevzdal péčí Ježíšova Srdce celou Církev a lidský rod.
Pobožnost k Srdci Ježíše klade rovněž závazky. Člověk by neměl zneužívat dobroty Božího Srdce. Měl by k tomuto Srdci mít neomezenou důvěru. Proto nejen, že může, ale měl by se utíkat k tomuto Srdci ve všech svých potřebách. Neměl by zraňovat tohoto Srdce novými hříchy. Avšak když nás lidská slabost požene nově do bahna hříchu a otroctví satana, máme právo vždycky důvěřovat Božímu milosrdenství, které je připraveno přijít k nám s pomocí a vysvobodit nás.
Svatá Markéto Marie Alacoque,
Bůh si tě vyvolil, aby zjevil světu
božskou krásu Ježíšova Srdce,
jeho nekonečnou dobrotu,
jeho milosrdenství bez mezí, jeho zářící světlo.
Učiň, abychom i my mohli vložit
svůj život do jeho Srdce.
Srdce Ježíšovo, vylij hojnost své lásky
na hříšné, aby se vrátili k tobě,
na věřící, aby žili pro tebe,
na misionáře, aby svědčili o tobě,
na nemocné, by se v tobě uzdravili,
na umírající, aby se ti odevzdali.
Dej mi srdce dobré, upřímné a ochotné,
schopné milovat a trpět
odpouštět a těšit,
prožívat každý okamžik života
jako velkolepý dar tvé nekonečné lásky
Srdce Ježíšovo,,
prameni lásky, pokoje, pravdy a naděje,
důvěřuji ti a odevzdávám se Ti.
Svatá Markéto Maria,
oroduj za nás!