Po celou dobu tohoto zjevení Markéta Marie popisuje, jak si při něm nebyla vědoma, zda ještě žije, ani kde se nachází. Když pak musela sdělit matce představené, co se stalo, velmi ji to pokořovalo. Ale reakce představené byla ponižující a opovržlivá, což Markétě Marii působilo upřímnou radost, že to vše může trpět pro Ježíše. O svaté hodině v noci ze čtvrtku na pátek jako o hodině největší milosti a „nevysvětlitelných přízní“ se ve svém životopise zmiňuje několikrát.
V roce 1829 založil P. Debrosse Bratrstvo svaté hodiny, jehož hlavním úkolem bylo čtvrteční noční bdění, rozjímání nebo hodina modliteb za usmíření Božího hněvu a vyprošení milosti všem hříšníkům. Svatou hodinu bylo možné začít už ve čtvrtek odpoledne, v dobu, kdy je povoleno matutinum (Výrazem matutinum se rozumí hodina noční modlitby jako části denní modlitby církve.) breviáře pro pátek. Pobožnost může být veřejná i soukromá, na Zelený čtvrtek a v den slavnosti Božího Těla je obdařena plnomocnými odpustky, které udělil Pius VII. 14. února 1815 a 6. dubna 1816, ale potvrdil až Pius IX. 18.června 1896. Podmínky udělení odpustků: kajícné vykonání pobožnosti, svátost smíření a sv. přijímání (buď v ten den nebo v následujícím týdnu).
Svatá hodina - rozjímání dle POSELSTVÍ NEJSVĚTĚJŠÍHO SRDCE JEŽÍŠOVA SVĚTU
které Pán Ježíš sdělil služebnici Boží sestře Josefě Menéndez
„Piš pro moje duše,“ pravil Pán Ježíš sestře Josefě skoro každý den v době svatopostní roku 1923. A v tichu své cely sestra klečíc naslouchala a psala tato božská tajemství. Tak den po dni rozvíjelo se před jejím zrakem podivuhodné tajemství našeho vykoupení a vtiskovalo se do jejího srdce.
Na Velký pátek 30. března 1923 Pán Ježíš ukončil tato svá poselství. Toho dne se úzce podílela na Jeho utrpení, počínajíc již předešlého dne následováním Jej z večeřadla do zahrady Getsemanské a ze soudní síně do vězení a pak na Kalvárii. Ke konci toho dne obdržela sestra Josefa jako závěť či poslední vůli toto Jeho přání:
„Josefo, napiš, co jsi slyšela. Přeji si, aby duše četly, co jsi napsala – aby se ty, které žízní, mohly občerstvit, a které lační, mohly se nasytit.“
22. února 1923
Pán Ježíš umývá svým apoštolům nohy
Milosrdenství důvěra
Počnu s vyjevením ti myšlenek, které plnily mé Srdce, když jsem svým apoštolům myl nohy.
Povšimni si, že všech dvanáct apoštolů bylo shromážděno, žádný nescházel. Byl tam Jan, miláček, byl tam i Jidáš, který mě již za kartičko měl vydat do rukou mých nepřátel. Řeknu ti, proč jsem je chtěl mít všechny pohromadě a proč jsem začal s umýváním jejich nohou.
Shromáždil jsem je všechny proto, že již nadešel okamžik, abych představil světu svoji Církev a abych ukázal svým ovečkám, že všechny mají mít jen jednoho Pastýře.
Měl jsem též v úmyslu ukázat takto duším, že nikdy neodpírám svou milost ani těm, které jsou ve stavu těžkého hříchu, a že ani je neodděluji od těch, které obzvláště miluji. Všechny je chovám ve svém Srdci, aby každá mohla obdržet pomoc, jakou vyžaduje její stav...
Jak veliká však byla moje bolest, když v osobě mého nešťastného učedníka Jidáše jsem viděl zástup těch, kteří přestože se často shromažďovali u mých nohou a bývali obmýváni mou krví, přece spěli k věčnému zavržení.
Rád bych poučil tyto duše, že by se mě neměly stranit, protože jsou obtíženy hříchy. Nikdy si nesmí myslet, že pro ně již není léku nebo že již navždy ztratily lásku, kterou kdysi měly... Ne, ubohé duše, Bůh, který za vás vycedil všechnu svou krev, o vás tak nesmýšlí.
Pojďte ke mně všechny, nebojte se, neboť já vás všechny miluji... Umyji vás svou krví a budete nad sníh bělejší. Všechny vaše viny ponořím do vody, v níž já sám vás obmyji, a nic nebude s to vyrvat mi ze Srdce lásku k vám.
Josefo, nechť je dnes tvá duše uchvácena horoucí touhou spatřit duše, zvlášť duše hříšníků, přicházející očistit se vodou upřímného pokání... Ať si osvojí smýšlení plné důvěry a ne úzkosti, neboť já jsem Bůh milosrdný a vždy ochotný přijmout je do svého Srdce.
.
25. února 1923
Večeřadlo
Pokračujme o tajemstvích lásky. Sdělím ti, z jakých důvodů jsem při Poslední večeři umýval nohy svých apoštolů.
Na prvním místě jsem tím chtěl poučit duše, jak musí být čisté, když mě přijímají ve svatém přijímání.
Pak jsem tím chtěl připomenout těm, kteří měli to neštěstí, že upadli do hříchu, že mohou vždy znovu nabýt své nevinnosti skrze svátost svatého pokání.
A umyl jsem nohy svých apoštolů svýma vlastníma rukama, aby ti, kteří se zasvětili práci apoštolské, následovali mého příkladu a jednali s pokorou a šetrností s hříšníky i se všemi, kteří jsou svěřeni jejich péči.
Přepásal jsem se bílým plátnem proto, abych tím naznačil, že apoštolové mají být opásáni pásem odříkání a umrtvování, chtějí-li mít nějaký vliv na duše …
Chtěl jsem je též poučit, že láska k bližnímu je vždy ochotna chyby jiných odpouštět, zakrývat, zmenšovat a nikdy je nevyjevovat.
Konečně pak lití vody na nohy mých apoštolů naznačuje horlivost o spásu světa, kterou hořelo mé Srdce.
Hodina vykoupení již nadcházela. Moje Srdce nemohlo již dále zadržovat lásku, jakou jsem miloval lidi – ale také jsem je nechtěl zanechat osiřelé.
Abych jim tedy ukázal, jak vroucně je miluji, a abych s nimi mohl být stále až do konce světa, rozhodl jsem se stát se jejich pokrmem, posilou, životem – jejich vším.
Kdybych jen mohl dát pocítit duším ty city lásky, jakými překypovalo mé Srdce při Poslední večeři, když jsem ustanovil svátost svaté Eucharistie...
Jediným pohledem přes všechna staletí jsem viděl ty zástupy, které budou přijímat moje Tělo a moji Krev, i všechno to dobro, jež tím bude způsobeno …
Jak mnoho duší jsem viděl, v nichž stykem s touto svátostí vypučelo poupě panenství! … A jak mnoho jiných bylo jí rozníceno ke skutkům lásky a horlivosti! … A kolik mučedníků lásky jsem viděl … Jak mnohé duše, které byly oslabeny hříchem a náruživými vášněmi, navrátily se zase k věrnosti a nabyly opět duchovní zdatnosti požíváním tohoto chleba silných!
Kdo může popsat ty city, které zaplavovaly mou duši? Radost, láska, něžnost …, ale bohužel též hořký žal …
Později budu pokračovat, Josefo. Teď jdi v pokoji; potěš mé Srdce a buď bez obav; zřídlo mé Krve není vyčerpáno a ta obmyje tvoji duši.
2. března 1923
Eucharistie
Zklamání Nejsv. Srdce Ježíšova
Piš mým duším:
Chci jim říci o velikém zármutku, kterým bylo naplněno mé Srdce při Poslední večeři. Blažilo-li mne pomyšlení na všechny ty, jimž jsem se měl stát společníkem a nebeským pokrmem, i na ty, kteří se až do skonání světa budou s klaněním, usmiřováním a láskou shromažďovat kolem mne …, to nikterak neumenšilo můj zármutek nad těmi přemnohými dušemi, které mne budou nechávat ve svatosti opuštěného, ba ani nebudou věřit v mou přítomnost v této svátosti.
Do kolika srdcí poskvrněných hříchem budu muset vcházet … a jak často toto zneuctění mého Těla a mé Krve bude sloužit k jejich věčnému zatracení.
Svatokrádeže a urážky i všechny nevýslovné ohavnosti, které měly být proti mně spáchány, se střídaly před mým zrakem …, ty dlouhé hodiny ve dne i v noci, ve kterých budu sám na oltáři..., a to množství těch, kteří nebudou dbát volání mého Srdce...
Ó, Josefo, nechť myšlenky mého Srdce vniknou hluboko do srdce tvého.
Jen láska k duším činí mě vězněm v Nejsvětější svátosti. Jsem tam proto, aby všechny mohly přicházet a nalézat útěchu v nejněžnějším Srdci nejlaskavějšího Otce, nejvěrnějšího přítele, který je nikdy neopustí.
Nejsvětější Eucharistie je vynálezem lásky … Avšak jak málo duší opětuje tuto lásku, která se vydává a stravuje pro ně!
Bydlím mezi hříšníky, abych mohl být jejich životem, lékařem i lékem proti nemocem pokažené přirozenosti. A oni se mi odplácejí zapomínáním, urážkami a pohrdáním.
Ubozí, politováníhodní hříšníci, neodvracejte se ode mne … Ve dne v noci ve svatostánku bdím kvůli vám. Nebudu vám činit výčitky… Nevrhnu vám do tváře vaše hříchy, ale smyji je svou krví ve svých ranách… Nebojte se…, pojďte ke mně… Kdybyste jen věděli, jak vroucně vás miluji!
A proč vy, drahé duše, jste vůči mně tak chladné a lhostejné? Nejsou mi snad známy vaše rodinné starosti, domácí záležitosti a požadavky vašeho životního postavení? Nemůžete mi věnovat aspoň několik minut času, abyste přišly ke mně a dosvědčily mi tak svou lásku a vděčnost? Nezaplétejte se ustavičně do zbytečných starostí – přijďte raději aspoň na několik okamžiků navštívit, přijmout a potěšit tohoto Vězně lásky.
Kdybyste byly tělesně slabé a nemocné, jistě byste si našly čas zajít k lékaři, aby vás uzdravil. Pojďte k tomu, který je s to dát sílu a zdraví vaší duši, a udělte nějakou almužnu lásky tomu božskému Vězni, který vás očekává, volá a touží spatřit u sebe.
Takové pocity jsem měl, Josefo, když jsem se chystal ustanovit Nejsvětější svátost.
7. března 1923
Eucharistie
Zneuznané tajemství lásky
Piš dnes o bolesti, jakou bylo mé Srdce proniknuto, když donucen stravujícím ohněm lásky vynalezl jsem div lásky, nejsvětější Eucharistii. A když jsem patřil na ty duše, které budu sytit tímto nebeským chlebem, nemohl jsem si nepovšimnout lhostejnosti, jakou tak mnoho jiných – zasvěcených duší i kněží – mne zraní v této svátosti. Byli tak mnozí, kteří měli chladnout..., pomalu upadnout do pouhého zvyku – ba hůře než do zvyku..., do únavy, zemdlenosti a krok za krokem do vlažnosti...
Přesto přece bdím a čekám ve svatostánku na takovou duši..., doufám, že přijde a přijme mě..., že se mnou pohovoří důvěrně jako nevěsta – poví mi o svých bolestech, pokušeních a utrpeních, požádá mě o radu, poprosí o milosti, které potřebuje pro sebe i pro jiné... má snad někoho, kdo na ní závisí, nebo má některé duše ve své rodině, které jsou v nebezpečí, které jsou daleko ode mne...
Pojď, pravím jí, pohovořme si o všem úplně svobodně a důvěrně... Buď pamětliva hříšníků... Obětuj se na usmíření ... Slib mi, že alespoň dnes mě nenecháš samotného... Pozoruj též, zdali mé Srdce něco od tebe nežádá, abys je potěšila...
To je to, co od té duše a mnoha jiných očekávám... Avšak ona, když mě při svatém přijímání přijme, je roztržitá, unavená nebo duchem jinde..., její mysl je zcela zaujata jejím zaměstnáním – rodinnými záležitostmi – svými známými... nebo svým zdravím..., neví, co by mi řekla – je lhostejná, nudí se – touží, aby už mohla odejít...
Tak mne přijímáš, ó duše, ty, kterou jsem vyvolil a po celou noc se vší trpělivostí a láskou opatroval?
Ano, toužil jsem vroucně po jejím příchodu, abych si u ní odpočinul a mohl s ní sdílet její starosti..., připravil jsem pro ni nové milosti, ale ona je nechce..., neví, zač by měla prosit, nežádá si ani rady, ani pomoci,... jen sama u sebe si stěžuje, aniž by mně aspoň slovíčko řekla... Vypadá to tak, že skutečně přišla jen ze zvyku, aby vykonala obyčejnou formalitu, nebo snad proto, že těžký hřích tomu nebránil. Ale to není láska, ani upřímná touha po úzkém spojení se mnou, která ji přinutila přijít ke mně. Ach, ta duše nemá tu jemnocitnou lásku, jakou jsem doufal v ní nalézt.
Nejsvětější svátost je vynálezem lásky. Je to život a síla duší, lék proti každé chybě, posila na přechod ze života časného do věčného. V ní duše hříšníků nabývají opět života; duše vlažné přiměřenou teplotu; duše horlivé dosahují pokoje a splnění své touhy..., svaté duše dostávají křídla ke vzletu k dokonalosti... Pro duše čisté je sladkým medem a nejvybranějším pokrmem. Duše zasvěcené Bohu naleznou v ní svůj útulek, lásku a život. V ní budou hledat a naleznou dokonalý vzor toho posvátného svazku, který je nerozlučitelně spojí s jejich nebeským Ženichem.
11. března 1923
V zahradě Getsemanské
Modlitba a obětování úzkosti
Josefo, pojď se mnou..., půjdeme do zahrady Getsemanské a ponoř své srdce v city hořkosti a zármutku, jimiž moje Srdce bylo přeplněno. Po všech kázáních, která jsem konával k velkým zástupům, po uzdravování nemocných, navracení zraku slepým a po kříšení mrtvých po třech letech, která jsem strávil se svými apoštoly, vychovával je a vštěpoval jim svoje učení..., chtěl jsem je konečně poučit svým příkladem, jak se mají navzájem milovat, snášet a jeden druhému sloužit. A to jsem učinil umýváním jejich nohou a tím, že jsem se stal jejich pokrmem.
Nadešla hodina pro Syna Božího, člověkem přioděného, Vykupitele lidského pokolení, aby vycedil svou krev a položil svůj život za svět. Abych se mohl podrobit vůli svého Otce, utekl jsem se ihned k modlitbě.
Milované duše, pojďte a učte se od svého vzoru tomu jedinému potřebnému – a to je: Přes jakýkoliv odpor přirozenosti odevzdat se do vůle Boží s pokornou poddaností a s největší ochotou vůle, plnit vůli Boží za každých okolností.
Učte se od Něj též tomu, že každé důležitější dílo má předcházet modlitba, neboť jenom modlitbou může duše dosáhnout potřebnou sílu ke snášení životních těžkostí. V modlitbě se spojí s Bohem, který, ač to duše třeba ani nebude pozorovat, bude jí radit a posilovat ji.
Odebral jsem se do zahrady Getsemanské, to je do samoty. Boha máme hledat uvnitř, vzdáleni od světského ruchu a nepokoje. Aby Ho duše našla, musí umlčet všechny roztržitosti, které překážejí milosti, a též všechen vnitřní nepokoj, který zaviňuje sebeláska a smyslnost. Ty stále přehlušují vnukání milosti a vzdalují duši od Boha...
Abych vám, milované duše, dal příklad, vzal jsem s sebou do zahrady tři z mých učedníků, abych vás poučil, že tři schopnosti vaší duše musí provázet vaši modlitbu.
Paměť si má připomínat dobrodiní a dokonalost Boží i Jeho moc, dobrotu, lásku a milosrdenství. Rozum má vyhledávat cesty ke spolupůsobení s těmi podivuhodnými milostmi, které vám Bůh udělil. Vůle se má upevňovat v předsevzetí činit pro Boha vždy více a lépe... Nabídněte se pracovat pro hříšníky (pro jejich záchranu) v pracích apoštolských, anebo pokorným a skrytým životem v mlčení a modlitbě... Vůli svou poddejte vůli Boží... Ctěte Jeho vůli i vše, co vám určil, ať je to cokoliv – a pokořujte se před svým Stvořitelem, jak se na tvory přísluší...
Takovým způsobem i já jsem se nabídl provést vykoupení světa. – A v tom okamžiku jsem cítil najednou všechna muka svého umučení neodolatelně na mne doléhající: pomluvy a potupu, bičování, trním korunování, žízeň, tíži kříže..., všechna tato muka se hromadila před mým zrakem a svírala mé Srdce, zatím co v tentýž čas jsem viděl všechny urážky, hříchy a zločiny, které během času budou spáchány ve všech stoletích... A nejenže jsem je viděl, já jsem se v ně oblékl – a tak pod tíží jejich hanby a potupy jsem se musel ukázat před tváří mého nekonečně svatého Otce a prosit o smilování.
A tu propukl hněv rozzlobeného a uraženého Boha; abych usmířil Jeho nekonečnou velebnost, nabídl jsem se v záruku za hříšné lidstvo – já, Syn Boží, abych utišil hněv a dostiučinil Jeho spravedlnosti. Ale tak veliká byla moje bolest a smrtelná úzkost, i tíže tak mnohých vin, že jsem se potil krví a ten krvavý pot stékal ze mne na zem.
Ó hříšníci, kteří mne takto mučíte – přinese vám tato krev spasení a život, nebo bude prolita za vás nadarmo? Jak mohu vyjádřit svoji bolest, jakou jsem cítil při pomyšlení, že tento pot, tento smutek, ta smrtelná úzkost a ta Krev – bude bez užitku pro tak mnohé duše!
To je pro dnešek dost, Josefo. Potěš mé Srdce; zítra budeme pokračovat. S Bohem. Zůstaň mi nablízku v zahradě Getsemanské, aby moje Krev mohla zúrodnit a posilnit kořen tvé malosti.
13. března 1923
Malátnost nebo ospalost vyvolených duší
Pokračujme v naší modlitbě v zahradě Getsemanské.
Přibliž se ke mně, a když mě uzříš pohříženého v moři zármutku, povstaň a pojď se mnou k těm třem učedníkům, které jsem zanechal nablízku.
Vyvolil jsem je, aby se podíleli se mnou na mé úzkosti, se mnou se modlili a přítomností svou mi poskytli trochu útěchy... Jak jsem se cítil, když jsem je nalezl spící! Ó, jak mne bolela moje osamělost, že nemám nikoho, kdo by se mnou sdílel můj zármutek... A jak často mé Srdce zakouší takovou bolest – jak často v naději, že najde útěchu mezi těmi, které miluje – nachází je spící! ...
A marně bych se pokoušel vzbudit je, přimět je k tomu, aby opustili sebe a své starosti, jejich marné a neužitečné řeči … příliš často, když ne slovy, tedy svými skutky mi duše odpoví: „Já teď nemohu, jsem příliš zaměstnána – příliš unavena – potřebuji odpočinek.“
S jemnou pobídkou řeknu pak této duši: Pojď aspoň na chvilku. Pojď a modli se se mnou, já tě potřebuji; neboj se obětovat svůj odpočinek kvůli mně – já budu tvá odplata. Ale ona opakuje stejnou odpověď … Ubohá spící duše, která nemůže bdít se mnou ani jedinou hodinu.
Milované duše, učte se z toho, jak neužitečné je hledat útěchu u tvorů. Jak často se vám od nich dostane jen více soužení, neboť oni spí a neuspokojí ani vaši naději, ani lásku.
Vrátil jsem se k modlitbě a padl opět na svou tvář, klaněl jsem se svému Otci a prosil jsem Ho o pomoc. – Nevolal jsem k Němu „Bože můj; nýbrž „Otče můj“. – Proto i ty, když bolest bude rozrývat tvoje srdce, musíš Boha nazývat svým Otcem. Pros o Jeho pomoc, odkryj Mu své bědy, své obavy, svoje tužby – a svým úzkostlivým voláním a pláčem Mu připomeň, že jsi Jeho dítko. Řekni Mu, že tvoje tělo je vyčerpáno – tvoje srdce smutné až k smrti – že tvá duše zakouší tolik, že se zdá, že se až krví potí. Modli se s dětskou důvěrou a očekávej, že Srdce tvého Otce ti uleví. On sám tě potěší a dá ti potřebnou sílu ke snášení útrap a bolestí, ať tvých vlastních, nebo duší tvé péči svěřených.
Moje duše celá zdrcená a plná smutku měla zakusit ještě větší zármutek pro tíži lidských hříchů – a v odplatu za tak mnoho bolesti a lásky jsem viděl jen urážky a nevděk. Krev, která se řinula z mého těla a kterou jsem zakrátko měl vycedit z nesčetných ran, měla být pro tak mnoho duší prolita marně – mnohé mají být ztraceny... a ještě větší počet jich bude hřešit proti mně – a myriády jich ani mé jméno neuslyší... Já jsem chtěl prolít svou Krev za všechny, darovat své zásluhy každé duši... Krev Boží – nekonečné zásluhy – to vše má být marné pro tak veliký počet duší!
Ano, za všechny vycedím svou Krev a všechny budu milovat velikou láskou – a k některým ta láska bude něžnější, důvěrnější, vroucnější... tedy od těchto vyvolených duší budu očekávat více útěchy a lásky, více velkomyslnosti a sebezapírání – slovem, hojnější výsledek mé lásky a přízně. Žel však, v tomto okamžiku vidím, jak mnozí z nich se ode mne odvrátí. Někteří neuposlechnou mé volání – jiní je vyslechnou, ale nebudou následovat – a ještě jiní s jakousi odměřenou velkomyslností po nějaký čas půjdou za hlasem mého Srdce, ale pak se pomalu budou stávat ospalými, až jednoho dne,více skutky než slovy, projeví: „Já jsem se již dost napracoval – byl jsem věrný svým povinnostem do všech podrobností – přemohl jsem svou povahu – nejsem již dítě – tak mnoho strádání – tak mnoho bdění není již více zapotřebí – já nemusím už déle snášet to omezování atd...“
Ubohé duše! Tak vy se začínáte oddávat spánku? ... Brzy se vrátím, a protože budete ospalé, neuslyšíte mě – nabídnu vám svou milost, a vy ji nepřijmete... Je ještě nějaká naděje, že se probudíte později? Není třeba se obávat, že zeslábnete nedostatkem potravy a že pak vůbec nebudete schopny se z té ospalosti probrat?
Milované duše, vězte, že smrt se přikradla již na přemnohé, když tak pevně spali! – Kde a čím byli probuzeni?
To všechno jsem viděl a cítil ve svém Srdci. Co jsem měl dělat? Vrátit se zpět ke svému Otci a žádat Ho, aby mne zbavil tohoto trápení? Ukázat Mu marnost mé oběti pro tak přemnohé duše? … Ne. – Opět jsem se podrobil Jeho nejsvětější vůli a přijal jsem ten kalich, abych jej vypil až do poslední kapky.
Ó vy duše, které tak miluji, to jsem učinil pro vaše poučení, abyste neumdlévaly pod svými břemeny. Nikdy je nepovažujte za užitečná, i když vám není možno spočítat výsledek. Potlačte svůj úsudek a ponechte volnou ruku vůli Boží, aby s vámi naložila, jak chce.
Já sám jsem taky nechtěl couvnout ani uniknout; ač jsem věděl, že moji nepřátelé mají přijít a zajmout mě v té zahradě, zůstal jsem na místě.
Zítra budeme pokračovat, Josefo; buď čilá, abych tě mohl najít bdící, kdybych tě potřeboval.
14. března 1923
Jidášův polibek
Zrádnost duší
Když jsem byl posilněn andělem, kterého poslal můj Otec, hned jsem uviděl přicházet Jidáše, jednoho z dvanácti, a s ním též ty, kteří mě měli zajmout. Nesli s sebou kyje a kameny, řetězy a provazy, aby mě jimi spoutali. Povstal jsem, šel jsem jim vstříc a řekl jsem: „Koho hledáte?“
Jidáš pak položil své ruce na má ramena a políbil mě! Ó Jidáši, co to děláš? ... Proč mě zrazuješ políbením?
Kolika duším bych mohl říci podobně: Co to děláš? – Co tento polibek znamená?
Milované duše, vy, které přistupujete ke svatému přijímání a tak často mě ujišťujete o své lásce – ale sotva mě opustíte, již mě zrazujete mým nepřátelům! Víte velmi dobře, že v jisté společnosti, do níž vás to velmi táhne, se vedou řeči, které mě zraňují, ale vy tam přece jdete – vy, kteří jste mě přijali dnes ráno a zítra opět mě přijmete – toto jsou příležitosti, ve kterých ztrácíte moji drahocennou milost...
A ty, proč provádíš obchod, který je pochybné jakosti? – pravím zas jinému. Což nevíš, že je to nezákonný zisk, nezákonný postup ve společenském životě – nezákonné bohatství? Činíš-li takové věci a mne přijímáš, pak činíš totéž, co učinil Jidáš svým polibkem, neboť po několika okamžicích nebo nanejvýš hodinách dáš mým nepřátelům znamení a zajmou mě.
To pravím vám, křesťanské duše. Vy mne zrazujete tím nebezpečným přátelstvím, házíte po mně kamením a svádíte i jiné, aby mě zradili. Proč tak činíte vy, kdož mě znáte, a tak často se chlubíte svými almužnami a chozením do kostela... Tyto skutky, které by jinak mohly být velmi záslužné, jsou jen pláštíkem vaší zlomyslnosti...
Příteli, proč jsi přišel? Jidáši, políbením zrazuješ Syna člověka, svého Mistra a Pána? On tě tak miluje a je ochoten opět ti odpustit. – Jeden z mých dvanácti – který seděl se mnou za stolem a jemuž jsem nohy umyl?! ...
Jak často musím tak mluvit k duším, které nejvíc miluji!
Nežádám od vás, abyste se zbavily svých vášní, neboť vím, že to není vždy ve vaší moci, ale žádám jen, abyste proti nim bojovaly... Co jiného jsou pomíjející rozkoše než třicet stříbrných, za něž mě Jidáš prodal – a co z toho měl? Ztrátu své duše.
Kolik duší mě již prodalo a ještě prodá za nízkou cenu pomíjející rozkoše! ... Ach ubohé duše, koho hledáte? Mne? Toho Ježíše, jehož jste kdysi poznaly a milovaly?
Slyšte má slova: „Bděte a modlete se!“ přemáhejte své zlé náklonnosti a nenechte je vzrůst v zakořeněný zvyk.
Tráva na lukách se musí sekat každý rok, někdy i dvakrát za rok. Půda vyžaduje, aby byla zorána, pohnojena, zbavena plevele – a podobně se musí i v duši stále pracovat a zlé náklonnosti se musí opatrně napravovat. Nedomnívejte se, že k nejhorším hříchům vedou vždy jen velké a vážné chyby. Ony jsou často jen následkem zanedbaných malých chybiček: malé uspokojení, jemuž se povolilo; chvíle slabosti, jíž se duše poddala; svolení k učinění něčeho, co samo o sobě je nevinné, ale není v tom žádné umrtvení; bezhříšná rozkoš, ale někdy neopatrná... to a tomu podobné nepozorovaně se opakuje a duše se pomalu zaslepuje, milost ztrácí sílu, zato vášně sílí a konečně vítězí.
Ó, jak nekonečná je to bolest pro Božské Srdce, když vidí tolik duší nepozorovaně jít blíž a blíž k propasti!
Pro dnešek to stačí, Josefo. Pamatuj si, že mé Srdce netáhnou sem tvoje zásluhy, ale tvá ubohost a soucit, který s tebou má.
16. března 1923
Petrovo zapření
Útěk duší vyvolených
Pokračuj ve psaní ve prospěch mých duší:
Moji učedníci všichni utekli; jediný Petr, puzen zvědavostí, ale plný bázně, vklouzl mezi vojáky. Kolem mne jsou jen samí falešní svědkové, mluvící lež na lež, aby tím podnítili hněv nespravedlivých soudců. Nazývají mne svůdcem, znesvěcovatelem soboty, falešným prorokem a služebníci i chátra povzbuzeni tím falešným obviňováním na mne křičí a vyhrožují mi.
Kde jste tehdy byli vy, mojí učedníci a apoštolové, svědkové mého života, mého učení a mých zázraků? A kde byli též všichni ti, od nichž jsem vším právem mohl očekávat pomoc a zastání? –
Žádný tam nebyl, aby mne hájil. Byl jsem sám, obviňován z nejhorších zločinů, obklopen vojáky, kteří nebyli o nic lepší než draví vlci. Všichni mě týrali, jeden mě bije do tváře, druhý na mě plivá, třetí se mi posmívá...
Zatímco jsem se obětoval a ponechal jejich týrání kvůli duším, které jsou v zajetí hříchu – Petr, jehož jsem ustanovil hlavou své Církve..., Petr, který pouze před několika hodinami sliboval, že muka, ba i smrt se mnou chce podstoupit..., Petr, který měl takovou příležitost vydat o mně svědectví – na prostou otázku děvečky odpovídá zapřením... a když se táž otázka opakovala – poněvadž jeho strach stále vzrůstal – již přísahá, že mě nikdy neznal a že nikdy nebyl mým učedníkem...
Ó Petře! Ty přísaháš, že jsi nikdy neznal svého Mistra? A nejen přísaháš, ale při třetí otázce Jej zapíráš se strašným proklínáním...
Ó moji vyvolení následovníci..., můžete pochopit tu bolest mého milujícího Srdce, když můj vlastní vyvolenec mě zapírá? Když svět se proti mně bouří, když tak mnoho duší chrlí na mě potupu – týrají mě a žádají mou smrt – a když se obrátím k svým vlastním, nenalézám nic než osamocení a opuštěnost ..., jaká lítost, jaká hořkost plní mé Srdce!
Též vám, jako Petrovi, pravím: Zapomněli jste již na důkazy lásky, které jsem vám dal..., na to, co nás spojovalo ..., na své často opakované ujišťování vaší věrnosti ke mně a že mě chcete hájit až do smrti? …
Jste-li slabí a bojíte-li se, že podlehnete lidským ohledům, utíkejte se ke mně pro sílu k sebepřemáhání. Nedůvěřujte sobě, ale pojďte ke mně s veškerou důvěrou, já vás budu podporovat. Vy všichni, kteří žijete ve světě, uprostřed nebezpečí a příležitostí ke hříchu, mějte se na pozoru před nebezpečím! – Byl by Petr klesl, kdyby byl zmužile odpíral a nepovolil zvědavosti?
Vy všichni, kteří pracujete o mé žni nebo na mé vinici, jestli se někdy cítíte puzeni k té práci jen proto, že v ní nacházíte časnou útěchu, utečte od ní. Ale jestli poslušnost, horlivost pro spásu a dobro duší vám to ukládá za povinnost, nebojte se, já budu s vámi, já vás budu hájit a vy projdete nebezpečím vítězně.
Když mě vojáci vedli do vězení, spatřil jsem Petra v zástupu a pohlédl jsem na něj... a on též pohlédl na mne a od té chvíle počal hořce plakat nad svým hříchem...
Právě tak pohlížím na provinilé duše, ale ony... pohlédnou na mne? ... Setkají se naše zraky? ..., Bohužel, jak často marně pohlížím... Ta duše nevidí, protože je slepá. Pobízím ji denně, ale ona se neozývá; volám hříšnou jménem, ale nedostávám žádnou odpověď..., posílám utrpení v naději, že ji vzbudím, ale ona pořád spí...
Milované duše, nebudou-li vaše zraky obráceny k nebesům, stanete se pomalu podobny nerozumným zvířatům. Pozdvihněte své hlavy vzhůru a pohlížejte k svému pravému domovu, který vás očekává. Hledejte svého Boha. Uvidíte, že On váš toužebný pohled bude opětovat a v Jeho pohledu je pokoj a život.
Nes můj kříž a potěš mě!
17. března 1923
Ježíš ve vězení
Osamělost ve svatostánku a chladnost duší
Představ si mne ve vězení, v němž jsem strávil značnou část noci. Přišli tam vojáci a k ranám i slova přidávali, tupili mne, posmívali se mi, uráželi mě a bili do tváře i po celém těle.
A když se konečně touto zábavou unavili, odešli a mne spoutaného nechali samotného v tmavém, odporném vězení, kde jsem seděl na kameni a moje bolavé tělo se chvělo zimou.
Porovnej to vězení se svatostánkem – a zvláště se srdci, která mne přijímají. Ve vězení jsem strávil pouze část noci – ale ve svatostánku kolik dní a nocí!
Ve vězení jsem byl urážen a týrán vojáky, kteří byli mými nepřáteli. Ve svatostánku však nejčastěji těmi, kteří mě nazývají svým Otcem, ale jejich jednání se nic nepodobá jednání dětí. Ve vězení jsem snášel zimu, bezesnost, hlad, žízeň, bolest, zahanbení, osamělost a opuštěnost. A tam se před mým duchovním zrakem objevily všechny svatostánky, v nichž během věků mám postrádat útulek lásky – i ta ledově studená srdce, tvrdá a bezcitná, jako byly ty kameny v podlaze mého vězení mému zemdlenému tělu.
A jak často budu čekávat na tu nebo onu duši, než mne v nejsvětější svátosti přijde navštívit a přijmout do svého srdce... jak mnoho nocí mám strávit v touze po jejím příchodu..., ale ona kvůli obchodu nebo z nedbalosti anebo ze starostlivosti o své zdraví – nechce přijít!
Jak často budu hladovět po duších – po jejich věrnosti – po jejich velkomyslnosti... Budou ten můj veliký hlad utišovat malými vítězstvími nad sebou nebo lehkým umrtvováním? – Budou mne těšit v mém velkém zármutku svou něžností a soucitem? ... Nebo v některých těžších chvílích snesou bolest – opomenutí – posměch – odporování – zármutek duševní nebo rodinný..., přijdou ke mne a řeknou: „Toto Ti obětuji, abych Tě potěšila v Tvém zármutku anebo abych byla Tvou společnicí v Tvé opuštěnosti“? Ó, kdyby se tak se mnou spojily, s jakým klidem by přijímaly všechny obtíže – jak mnoho síly by získaly, a přitom i mé Srdce potěšily!
Jaký stud jsem cítil v tom vězení, když vojáci, kteří mne obklopovali, pronášeli nemravná slova..., a moje utrpení bylo ještě zvýšeno, když jsem při tom pomyslel, že podobná slova kdysi splynou i ze rtů těch, jež miluji.
Když na mne dopadaly políčky a údery pěstmi nečistých rukou vojáků, připomínalo mi to, jak často ti, kteří mne budou přijímat do svých srdcí, znečistěných hříchem, mne budou zasypávat opětovnými ranami navyklých dobrovolných hříchů.
A když ve vězení do mne strkali a nechali mne spoutaného a bezmocného padat na zem, vybavili se mi v mysli tak mnozí, kteří budou dávat přednost okamžitému ukojení nějaké žádosti přede mnou, obtíží mne řetězy svého nevděku, budou mne odstrkovat nebo nechávat padat tím, že mne budou opouštět...
Skončeme, Josefo, a nechej mne dnes pobýt ve vězení tvé duše. Zachovej ji v hlubokém mlčení a tichu, abys mohla slyšet má slova a splnit přání, která ti svěřím.
20. března 1923
Povolání k následování božského vězně
Pišme pro moje duše; Poslyš, Josefo, po čem ještě horoucně toužilo mé Srdce, když jsem již strávil velkou část noci ve vlhkém, tmavém a špinavém vězení, kde jsem byl tupen a týrán vojáky, urážen a posmíván služebníky, kteří přicházeli ze zvědavosti, jak to se mnou dopadne..., když moje tělo bylo již vyčerpáno tak mnohým trýzněním: Pomyšlení na ty mnohé duše, které půjdou v mých šlépějích a budou mne následovat, plnilo mne velikou láskou a vzbuzovalo ve mně touhu trpět ještě víc.
Viděl jsem je, jak mě věrně následují a učí se od mého Srdce nejen přijímat utrpení a opovržení s trpělivostí a klidem, ale i milovat ty, kteří je pronásledují.
Podobné mně, povznášejí se až tak vysoko v lásce, že se obětují za své mučitele.
Viděl jsem je, jak posílené milostí poslouchají Božské volání, stávají se řeholníky a řeholnicemi, uzavírají se do samoty, poutají se pouty lásky, vzdávají se všeho, snášejí statečně odpor přirozenosti, přijímají ochotně křivé posuzování, pohrdání, pomluvy, odsuzování jejich způsobu života, jako by byl bláznovstvím... a při tom všem udržují své srdce v úzkém spojení se svým Bohem a Pánem.
Tedy při těchto urážkách a potupném týrání mě tento pohled roznítil ještě horoucnější touhou vyplnit božskou vůli ve všem. Pak jsem se sám ve velkých bolestech a v úzkém spojení s vůlí svého Otce obětoval na zadostučinění Jeho uražené velebnosti.
Vy, duše řeholní, které žijete ve vězení z lásky zvoleném, často považované od světa za neužitečné, ba i nebezpečné, nebojte se; ve své odloučenosti a ve chvílích útisku nechte svět povykovat proti vám – jen ještě úžeji spojte svá srdce s Bohem, jediným předmětem vaší lásky, a čiňte vše, co je vám možno v náhradu a na usmíření hříchů a urážek člověčenstva.
20. března 1923
Pilát
Lidské ohledy
Příštího dne hned na úsvitu Kaifáš dal rozkaz, abych byl odveden k Pilátovi, který mě měl odsoudit k smrti.
Pilát chytře vyšetřoval, vyptával se mne v naději, že najde pravou příčinu pro moje odsouzení, ale když nic nenalezl, jeho svědomí mu hned pravilo, jak velké nespravedlnosti by se dopustil ...
Aby se tedy vyhnul zodpovědnosti, poslal mne k Herodesovi.
Pilátova duše je takového druhu, jakou mají ti, kteří jsou zmítáni mezi puzením milosti a lákáním svých vášní; kteří slepě povolují ohledům lidským a nemírné sebelásce; neboť když se octnou v pokušení nebo v nebezpečné příležitosti ke hříchu, zavírají oči a hledají důvody a pomalu přesvědčí sami sebe, že jim to neuškodí, že to není nebezpečné..., jsou dost moudří, aby mohli sami rozhodovat a nepotřebují žádné rady..., bojí se možného výsměchu světa..., nemají energii k sebepřemáhání, protože neužívají milosti, padají z jedné příležitosti ke hříchu do druhé, až jako Pilát pošlou mě k Herodesovi.
21. března 1923
„Moje království není z tohoto světa“
Na všechny Pilátovy otázky jsem nic neodpovídal, ale když řekl: „Ty jsi židovský král?“ – pak vážně a plný zodpovědnosti jsem odpověděl: „Ty pravíš; já jsem Král, ale království mé není z tohoto světa.“
Když se tedy duši naskytne příležitost k přemáhání lidských ohledů anebo k zmužilému přijetí pokoření nebo utrpení (i kdyby se tomu snadno mohla vyhnout), má odpovědět: „Moje království není z tohoto světa, proto já nehledám lidskou přízeň; já jdu do své pravé otčiny, kde mne očekává pokoj a radost. Nyní tedy budu věrně plnit své povinnosti a nebudu se ohlížet na to, jak o mně soudí svět. Necouvnu, i kdybych proto musela snášet pokořování a bolesti; já chci poslouchat hlas milosti a ne přirozenosti. Nemohu-li na to postačit svými silami, požádám o radu, protože vím, jak často sebeláska a vášeň zaslepuje a svádí na stezku hříchu.“
Před Herodem
Mlčení a touha Srdce Ježíšova
Pilát přemožen lidskými ohledy a z obavy, aby nemusel nést zodpovědnost, rozkázal, abych byl zaveden k Herodovi, člověku zvrhlému, který hledal jen ukojení svých nezřízených žádostí. Herodes se zaradoval, když mě spatřil před svou soudnou stolicí, neboť očekával, že se pobaví mými slovy nebo zázraky...
Uvažte, milé duše, ten odpor, jaký jsem pociťoval, když jsem byl postaven tváří v tvář takovému zvrhlíkovi, jehož otázky, posunky a pohyby mne naplňovaly studem.
Ó, panenské a čisté duše, pojďte blíž ke mně a chraňte mě...
Slyšte ty falešné svědky – vizte tu neukojitelnou touhu lidu, dychtícího po skandálech, před nímž jsem učiněn terčem posměchu. Herodes ode mne očekával odpověď na své výsměšné otázky, že se budu ospravedlňovat a hájit, ale já jsem ani ústa neotevřel zachoval jsem před ním nejhlubší mlčení. Moje mlčenlivost svědčila o mé svrchované důstojnosti, která pro necudné poznámky, jej ten zvrhlý člověk činil, neuznala ho hodným nějaké výměny slov s nekonečně Čistým.
Po čas tohoto dotazování bylo mé Srdce úzce spojeno s mým nebeským Otcem. Toužil jsem vroucně vycedit svou krev do poslední kapky za duše, které tak velice miluji, a byl jsem celý roznícený láskou při pomyšlení na ty duše, které měly následovat můj příklad a mou velkomyslnost. Nejenže jsem se po čas svého výslechu radoval, ale byl jsem i pobádán ve svém nitru, abych uspíšil ten okamžik svého utrpení na kříži.
Když jsem přetrpěl všechnu potupu v úplné mlčenlivosti, ponechal jsem je, aby se mnou jednali jako s bláznem, a pak, oblečen v bílé posměšné roucho, byl jsem posmívajícím se zástupem veden zpět k Pilátovi.
21. března 1923
Návrat k Pilátovi
Nebezpečí v povolání lidské přirozenosti
Pozorujte Piláta! Vizte, jak se strachuje, jak je zmaten! Je se svým rozumem v koncích; aby utišil zuřivost lidu, domáhajícího se mé smrti, dává rozkaz, abych byl zbičován.
Taková je také duše, která nemá dost zmužilosti a odvahy, aby energicky zamítla požadavky světa, své přirozenosti a svých vášní. Místo aby poslouchala své svědomí a zkrátka odbyla pokušení, o němž ví, že nepochází od dobrého ducha, povoluje té nebo oné domněnce nebo představě, malému ukojení své žádosti...; přemůže-li se v jednom bodu, povolí v druhém, který vyjadřuje většího napětí sil; umrtví-li se v jedné věci, váhá v jiných, které by jí zajistily větší věrnost k milosti nebo k pravidlům – ale připravily by ji o nějakou malou rozkoš. Povoluje na polovinu tomu, co si žádá přirozenost, a tak utišuje své svědomí.
Například když se jedná o vyzrazení nějaké chyby, ať skutečné nebo domnělé, kterou taková duše na někom našla. Není to ani bratrská nebo sesterská láska, ani horlivost o všeobecné dobro, co ji k tomu pobádá, ale skrytá závist, a její vášeň je tou pravou pohnutkou. Milost a její svědomí ji znepokojují, jako nějaký duch ji varuje před nespravedlností, které se ta duše chce dopustit. Ona možná bude uvnitř chvíli bojovat, ale neumrtvená vášeň ji brzy oloupí o světlo i zmužilost potřebnou k zamítnutí tak ďábelského záměru. Pak vymýšlí, jak by část toho, co ví, utajila, ale ne všecko. Utěšuje se myšlenkou, že činí dobře, že takové věci mají přijít ve známost...
Omezím se jen na pokyn, jen to tak částečně napovím... atd.
Jako Pilát vydáváš mne k bičování! Nemysli si, že tak ukojíš svou vášeň. Dnes tolik, zítra víc... A když jsi tolik podlehla pro pouhé malé popuzení, jak budeš jednat, když přijde pokusení silné?
Bičování Pána Ježíše
Jeho touha po soucitu
Pozorujte, moje milované duše, jak mě vedou, jako tichého beránka, k hroznému a potupnému trestu bičování.
Katani šlehají mé tělo, rána za ránou dopadá, jsem již celý pokrytý modřinami a zlomen únavou... Biči a uzlovitými důtkami mne bijí s takovou silou, že až do kostí pronikají mé bolesti, až jsem se celý třásl bolestí; jsem rozedrán nesčetnými ranami, kusy mého Božského těla jsou vytrhány, krev proudí ze všech údů, jsem tak hrozně znetvořen, že ani nejsem člověku podobný.
Můžete mne pozorovat v tomto moři bolestí bez soucitu? Neočekával jsem soucit od svých katanů, ale od vás, vyvolené duše, ho očekávám!
Vizte mé rány! Kdo z lásky k vám trpěl tolik jako já?
22. března 1923
Ježíš trním korunován
Cesta vůle Boží
Když konečně vyčerpáni námahou ti bezcitní a krutí katani ustali, upletli korunu z trní a násilně mi ji vtlačili na hlavu. Pak jeden po druhém přistupovali a posměšně říkali: „Zdráv buď, králi!“ někteří mě tupili, jiní mě krutě bili po hlavě a „všichni rozmnožovali mé nevýslovné bolesti, jimiž jsem se již celý chvěl.
Ó vy duše, které mne milujete, pozorujte mne odsouzeného k smrti, vydaného urážkám a hanobení davu, zbičovaného u sloupu, a jako by to všecko ještě nepostačilo k největšímu pokoření, korunovali mě ještě trním, přioděli šarlatovým hadrem a s výsměchem mě pozdravovali jako směšného krále..., a jednali se mnou jako s bláznem... Já, Syn Boží, jenž držím celý vesmír v dlani své ruky, chtěl jsem v očích lidí být jako nejposlednější a nejopovrženější ze všech. Dalek toho, abych utíkal před takovými pokořováními, snášel jsem je ochotně, abych dostiučinil za pýchu lidí a pohnul duše k následování mých šlépějí.
Tímto bolestiplným korunováním dostiučinil jsem za pýchu těch, kteří nechtějí snést nic, co by je v očích světa ponížilo.
Dovolil jsem, aby má ramena byla přioděna posměšným pláštěm a abych byl posmíván jako blázen, aby mnohé duše neopovrhovaly následováním mne v tom, co svět pokládá za bídné a pokořující, a co by se jím mohlo zdát, že je pod jejich důstojnost.
Žádná cesta, která byla předem stanovena Boží vůlí, není opovrženíhodná nebo pokořující. Vy, kteří se ve svém nitru cítíte taženi na tuto cestu..., neodporujte, nepokoušejte se dokázat pyšně, že plníte vůli Boží, když ve skutečnosti činíte svou vlastní. Nenaleznete pokoj a radost v postavení, které v očích světa je více nebo méně skvělé, ale jen v plnění vůle Boží a v úplném podrobení se všemu, co Bůh od vás žádá.
Jsou ve světě též mnohé duše, které jsou náchylné k zajišťování budoucnosti zde na světě. Například některá se cítí být přitahována náklonností k někomu, v kom nachází dobré vlastnosti, čest,
víru, zbožnost, svědomitost v záležitostech obchodních, smysl pro plnění svých rodinných povinností, vůbec vše, co si přeje vidět na tom, koho miluje. Náhle však její mysl posedne pýcha. Napadne ji, že tímto přátelstvím možná budou ukojeny touhy jejího srdce, ne však její marná touha blýskat se před světem. Pak se ta duše odvrátí a hledá to, co by jí zjednalo větší pozornost u lidí, chce se ukazovat, že je bohatší a z lepší třídy lidí. Jak se sama zaslepuje... Ne, jistě nenajdeš štěstí, které hledáš, na tomto světě; a dej Bůh, abys – přestože se vydáváš do tak vážného nebezpečí – našla ho na onom.
A co mám říct o těch, které volám k životu dokonalosti a lásky a které se staví hluchými k mému volání? Jakým klamům se vystavují ty duše, které se domnívají, že jsou ochotny plnit mou vůli, následovat mne a spojit se se mnou..., a přece mi vrážejí hluboko do hlavy trny mé trnové koruny... Jsou duše, které si žádám přivlastnit; znám je zblízka; miluji je s nekonečnou něžností a táhnu je tam, kde Prozřetelnost Boží připravila pro ně nejjistější cestu ke svatosti. Tam jsem se ustanovil odkrýt jim své Srdce, tam mi ony darují nejvíce lásky... i nejvíce duší...
Ale jaký odpor, jaké zklamání! Jak mnoho z nich, zaslepených pýchou nebo touhou ukojit svou přirozenost nebo marnou touhu, s myslí plnou marných myšlenek, končí odvrácením se od stezky, kterou jim láska naznačila!
Ó duše mým Srdcem zvláště vyvolené, myslíte, že nasledováním svých náklonností mi vzdáváte čest, jakou od vás očekávám? ... Anebo že plníte mou vůli, když odpíráte volání milosti, nebo z pýchy odmítáte následovat mne na cestě lásky?
Ó Josefo, jak mnoho duší je zaslepeno pýchou! Dnes budeš konat mnohé úkony pokory a podřizování se vůlí Boží, abys získala pro mnohé duše milost k následování té cesty, kterou jsem pro ně s takovou láskou připravil.
Barabáši dána přednost před Ježíšem
Výzva k vyvoleným duším, aby především volily vůli Boží
Vynasnažíme se teď, aby duše porozuměly, jak mnohé se nechávají svést pýchou.
S trnovou korunou na hlavě, přioděného šarlatovým pláštěm, s tupením a posměchem přivedli mě vojáci zpět k Pilátovi...
Ten, poněvadž nenašel na mně žádnou vinu, která by byla hodna smrti, vyptával se mne znovu a tázal se, proč jsem neodpovídal, věda, že on má moc ukřižovat mne nebo propustit.
Já jsem potom přerušil své mlčení a řekl jsem mu: „Neměl bys žádné moci nade mnou, kdyby ti nebyla shora dána, ale je nutné, aby se naplnila písma“ A potom jsem zase mlčel a odevzdal se úplně Bohu.
Pilát mezitím, znepokojený vzkazem své manželky, trápen výčitkami svědomí a obávaje se, že by lid proti němu mohl povstat, kdyby odmítl odsoudit mne k smrti, hledal záminku, jak by mě propustil. Představil mě tedy lidu v tom zbědovaném stavu, do jakého jsem byl přiveden, a navrhl propustit mne a místo mne odsoudit lotra Barabáše. Ale lid křičel vztekle jako jedním hlasem: „Ať on zemře! ... On musí zemřít, Barabáše propusť!“
Ó vy všichni, kteří mne milujete, uvažte, jak jsem byl přirovnán k lotrovi..., ba ceněn méně nežli ten zpustlý zločinec, jeden z nejhorších lidí. Slyšte jejich zuřivé výkřiky proti mně a s jakým řevem žádají mou smrt...
Vzdálen toho, abych se snažil uniknout této pohaně, přijal jsem ji láskyplně z lásky k duším, z lásky k vám..., s touhou ukázat vám svoji lásku, která mne vedla nejen k smrti, ale abych snášel i pohrdání, potupu a nenávist od týchž lidí, za něž jsem měl prolít tak mnoho krve.
Nakládali se mnou jako s rušitelem míru, jako s pomateným, jako s bláznem, a já jsem to vše snášel s největší tichostí a pokorou.
Myslíte, že ve své lidské přirozenosti jsem necítil odpor a zármutek? ... Já jsem chtěl vědět ze zkušenosti všechno, co vy budete snášet pro mne, abyste mohli čerpat sílu z mého příkladu za všech okolností vašeho života. Já jsem se tedy neosvobodil, ač bych to byl mohl snadno učinit. Přijal jsem vše láskyplně, abyste vy tím posilněni mohli porozumět, jak máte snést každý odpor a splnit tak svatou vůli Boží..., usmířit Jeho velebnost..., dostiučinit za hříchy světa a získat spasení pro mnohé duše.
Zde ještě jednou oslovuji duše, k nimž jsem mluvil včera. Vás, které jste povolány k životu dokonalému a které smlouváte s milostí, odpovídajíce: „Kterak mohu žít ve stálé skrytosti? ... Já nejsem zvyklá takovému způsobu života..., tak nízké práci..., moje rodina a přátelé mě budou považovat za směšnou..., neboť já mám nadání a mohu být užitečnější někde jinde atd.“ Já ti odpovídám: „Když jsem se měl narodit z chudé Panny, nebo jako to svět viděl, z chudých a skromných rodičů – daleko od svého domova – ve chlévě – v nejdrsnější roční době a za nejstudenější noci..., váhal jsem? Odmítal jsem?
Po třicet let jsem konal těžkou práci ve skrovničké dílně a snášel pohrdání a lhostejnost těch, pro které můj otec, sv. Josef, pracoval..., aniž sem se neštítil pomáhat své Matce v pokorném, skromném zaměstnání v její chudičké domácnosti. Neměl jsem já více vědomostí, než bylo třeba ke skromnému řemeslu tesařskému – já, který jsem ve věku dvanácti let učil učitele ve chrámě? Ale taková byla vůle mého Otce a tímto způsobem jsem Ho oslavoval...
Hned při započetí svého veřejného života jsem se mohl představit jako Mesiáš a Syn Boží, abych tak hned na sebe upoutal pozornost a získal úctu lidí pro své učení. Neučinil jsem tak, poněvadž mou jedinou touhou bylo činit ve všem vůli mého Otce.
A když udeřila hodina pro moje umučení, viz, jak při vší té krutosti jedněch, při tupení druhých, při opuštěnosti od svých vlastních, při nevděku zástupu..., při nevýslovném mučení mého těla a při vnitřním odporu mé přirozenosti objímal jsem vždy s větší láskou nejsvětější vůli mého nebeského Otce.
Tak když ty se velkomyslně poddáš vůli Boží přes svůj vnitřní odpor, když přes odpor tvé rodiny, přes úsudek světa... se odevzdáš velkomyslně vůli Boží, pak dosáhneš úzkého spojení s Bohem a budeš zakoušet nevýslovné sladkosti.
Co jsem řekl duším, které zakoušejí ten velký odpor k pokornému a skrytému životu, opakuji těm, které naopak jsou povolány, aby se zaměstnávaly prací ve světě, ale zatím se jejich touha nese k životu osamělému a skrytému.
Ó vyvolené duše, vaše štěstí a dokonalost netkví v tom, abyste šly za tím, co vás láká, ani v tom, zdali jste světu známy nebo neznámy, ani v užívání nebo skrývání vašich schopností, ani v tom, zdali se o vás myslí mnoho nebo málo..., zdali máte dobré zdraví či ne..., ale jedině v přijímání Boží vůle s láskou a v dokonalém souladu s tím, co Bůh od vás požaduje pro svou slávu a vaše posvěcení.
Dost pro dnešek, Josefo; budeme pokračovat zítra. Miluj a plň mou vůli s radostnou ochotou, neboť to bude znamenat tvoji cestu lásky ve všem.
24. března 1923
Pán Ježíš odsouzen k smrti
Rozjímej na okamžik, jaké mučednictví trpělo moje nanejvýš citlivé a milující Srdce, když jsem viděl, jak byla dána přednost Barabáši a mnou tak opovrhovali; a jak až do živého mne ranil ten křik zástupu, žádajícího mou smrt.
Připomněl jsem si něžné laskání své Matky, když mne tiskla ke svému srdci..., námahy mého pěstouna a jeho starostlivost, s jakou o mne pečoval po celý můj život...
Přehlédl jsem v duchu všechna ta dobrodiní, která jsem tak štědře uděloval tomuto nevděčnému lidu, jak jsem navracel zrak slepým, zdraví nemocným, uzdravoval kulhavé, sytil zástupy na poušti, ba i mrtvé z mrtvých křísil..., a viz teď, do jakého zbědovaného stavu jsem přiveden, nenáviděn snad více než kdy který člověk byl, odsouzen k smrti jako zlopověstný lotr..., celé množství lidí se domáhalo mé smrti... Pilát teď vynesl rozsudek. Ó vy všichni, kteří mě milujete, pozorujte a vizte bolest mého Srdce.
Jidášovo zoufalství
Touha Božího milosrdenství
Po zradě v zahradě Olivetské Jidáš prchl a potuloval se sem tam jako oběť výčitek svědomí, které jej obviňovalo z ohavné svatokrádeže. A když uslyšel, že jsem odsouzen k smrti, ze zoufalství se oběsil.
Kdo může změnit hloubku zármutku mého Srdce, jaký jsem cítil, když jsem viděl tuto duši, která byla tak dlouho s láskou vyučována, která přijala moje učení a tak často slýchala z mých rtů slova odpuštění těch nejohavnějších zločinů – jak se nyní vrhá do pekelného ohně?
Ó Jidáši, proč se nevrhneš k mým nohám, abych i tobě odpustil? Bojíš-li se přiblížit se ke mně, protože jsem obklopen zástupem, aspoň na mne pohleď ..., moje oči se setkají s tvými, nebo ještě i teď se k tobě obracejí s láskou.
Ó vy všichni, kteří jste na srázné cestě hříchu, kteří kvůli hříchu po delší nebo kratší dobu žijete jako uprchlí a bloudící ...,
jestli viny, kterých jste se dopustili, zatvrdily a zaslepily vaše srdce..., jestli jste kvůli ukojení jedné nebo druhé vášně sešli na špatné cesty..., ó, pak, když pominuly pohnutky nebo spoluviníci na vás zapomněli a vy poznáte stav své duše, ó, nepoddávejte se pak zoufalství! Neboť pokud je v člověku dech života, potud se ještě může utéci k milosrdenství Božímu a prosit za odpuštění.
A jestli jste ještě mladí, ale přesto již váš pohoršlivý život vás snížil v očích světa, nebojte se... Ba i je-li k tomu příčina, aby se s vámi jednalo jako s kriminálníky, kdybyste byli na posměch a jako vyvrhelové, váš Bůh si nepřeje vidět vás upadnout do pekelného ohně... Naopak, On vroucně touží po tom, abyste přišli k Němu, aby vám mohl odpustit. Neodvažujete-li se mluvit k Němu, aspoň k Němu vzhlédněte a ať vzdechy vašeho srdce Jej dosáhnou a ihned uvidíte Jeho laskavou otcovskou ruku, vztaženou, aby vás vedla ke zřídlu odpuštění a života.
Kdyby se stalo, že větší část svého života jste strávili v bezbožnosti a lhostejnosti, a kdyby snad náhlý příchod vaší hodiny smrti vás naplnil zoufalstvím... Ó, nedejte se svést, neboť i zde je ještě
čas na odpuštění. Kdyby vám zbývala již jen jedna vteřina života, v té jedné vteřině si můžete ještě vykoupit zpět život věčný.
Kdyby celý váš život byl stráven v nevědomosti a bludu..., kdybyste byli příčinou velikého zla a zkaženosti jiných lidí, ba celé velké lidské společnosti nebo náboženství, ale pak nějakou shodou okolností byste poznali, že jste se klamali..., nepřipusťte, aby vás zdržela tíže hříchů a toho zla, které jste zavinili, ale s duší proniknutou hlubokou lítostí se vrhněte do propasti milosrdenství a spěchejte k tomu, který čeká na váš návrat, jen aby vám odpustil.
Stejně je to s duší, která odmalička věrně plnila můj zákon a má přikázání, ale ponenáhlu pak chladla až k vlažnosti a neduchovní, pohodlné životní cestě. Ona, abych tak řekl, zapomněla na sebe a své vyšší snahy. Bůh od ní žádal větší snahu, ale ona, zaslepena navyklými chybami, klesla do stále větší vlažnosti, až pak i do skutečného hříchu, neboť její hluché a ospalé svědomí již necítí ani výčitky, ani neslyší hlas Boží.
Pak možná se ta duše probudí a s hrůzou pozná, že její život byl zanedbaný, prázdný a neužitečný pro její spasení... Ztratila nesčíslné milosti a ďábel, který by ji nerad ztratil, se snaží využít co nejvíce její sklíčenosti, uvrhne ji do ochablosti, smutku a skleslosti... a konečně až do strachu a zoufalství.
Ó má milovaná duše, nedbej tohoto krutého nepřítele..., ale jak jen můžeš nejdříve, přijď ke mně a naplněna nejhlubší lítostí pros snažně moje milosrdenství a nic se neboj, já ti odpustím. Začni opět svůj horlivý život a obdržíš zpět svoje ztracené zásluhy a moje milost tě nikdy neopustí.
Zůstaň skryta, Josefo, v propasti mé lásky a modli se, aby duše mohly být naplněny tímtéž smýšlením.
26. března 1923, pondělí Sv. týdne
Křížová cesta
Pokračujme, Josefo. Následuj mne sehnutého pod tíží kříže na Kalvárii.
Zatímco ztráta Jidášovy duše plnila moji duši zármutkem, bezcitní katani vložili tvrdý, těžký kříž na má rozedraná ramena. Na tomto kříži jsem měl dokonat tajemství vykoupení.
Andělé nebeští, popatřte na Boha, před nímž v klanění padáte na tváře... Vizte Stvořitele všech divů světa, jdoucího na Kalvárii a nesoucího ten svatý a požehnaný kříž, na kterém má zemřít.
Ó duše, které mě toužíte následovat, pozorujte mě též, jak namáhavě jsem se vlekl kupředu, s tělem mukami zlomeným a zalitý potem a krví. – Trpěl jsem velice, ale nebylo nikoho, kdo by mě politoval. Zástup mě následoval, nemilosrdní vojáci jako zuřiví vlci mě obklopovali, nikdo však se mnou neměl slitování.
Byl jsem již tak velice vyčerpán a kříž byl tak těžký, že jsem na cestě klesl... Hleď, jak surově mě ti nelidští vojáci zvedají znovu na nohy... Jeden mě popadl za ruku, druhý za šat, který byl přischlý k ranám, třetí mě uchopil za krk... a ještě jiný za vlasy. Někteří mě zasypávali ranami pěstí, jiní mě na zemi ležícího brutálně kopali. Kříž celou svou tíží padl na mne a tlačil mě k zemi. Prach na silnici, do něhož jsem padl tváří, oslepil mé oči, smísil se s mou krví a pokryl mou zraněnou a rozedranou tvář. Byl jsem nejbídnější a nejopovrženější ze všech tvorů.
.
Setkání Pána Ježíše s Jeho Matkou
Pojď se mnou kousek dále... Tam uzříš mou blahoslavenou Matku, její srdce je proniknuto žalem. Přichází, aby mne potkala, a to ze dvou příčin: aby pohledem na mne, svého Boha, nabyla síly ke snášení bolesti a aby též mne, svému Synovi, dodala zmužilosti, abych dále konal i dokonal dílo vykoupení, v němž mi pomáhala, když jsem viděl její statečnost.
Uvažuj o mučednictví těchto dvou Srdcí. Co miluje tato Matka víc nežli svého Syna? ... A není nikterak schopna pomoci mi, ví, že tím jen rozmnoží moje muka, když uzřím její bolest.
A co já miluji víc nežli svou Matku? Já však nejen že jí nemohu poskytnout žádnou útěchu, ale nadto vím, že ten můj hrozný stav, v němž mě vidí, proniká její srdce toutéž bolestí, kterou já trpím;
neboť trpím-li já smrtelná muka na svém tele, ona je trpí ve svém srdci.
Viz její zrak upřený na mne a můj, ztemnělý a krví oslepený, upírající se na ni. Nemluvíme ani slova, ale co všechno si navzájem řekla naše srdce při tomto jediném srdcervoucím pohledu...
Ano, moje Matka pomocí Božského zjevení byla v duchu přítomna všem mukám mého hořkého umučení. Někteří z učedníků ze strachu před židy mě následovali jen zdaleka, snažili se dozvědět, jak věci pokračují, aby jí to mohli sdělit. A jakmile se moje Matka dověděla, že jsem byl odsouzen, hned se vydala na cestu, aby mě potkala – a již mě neopustila, dokud jsem nebyl položen do hrobu.
27. března 1923, úterý Sv. Týdne
Šimon Cyrenský
Jak máme pomáhat Pánu Ježíši nést kříž
Mezitím průvod pokračoval na cestě ke Kalvárii...
Z obavy, že bych mohl zemřít před ukřižováním, se ti zlí lidé ze zlomyslnosti a nenávisti, nikoli ze soucitu, ohlíželi po někom, kdo by mi pomohl nést kříž, a nabídli za to malou odměnu; popadli muže z toho okolí, jménem Šimon...
Pozoruj mě v duchu na té cestě ke Kalvárii, obtíženého těžkým křížem, a povšimni si i Šimona, nesoucího kříž za mnou, a uvaž dvě věci:
Ač to byl člověk dobré vůle, byl ziskuchtivý a pomáhal mi nést kříž jen za plat. Proto když začínal být unaven, ponechával mi víc a více tíhu kříže – proto jsem klesl ještě dvakrát.
Za druhé, tento muž mi pomáhal nést jen část kříže, nikoliv celý.
Jsou mnohé duše, které mě následují, jež se uvolí pomáhat mi nést kříž, ale jsou znepokojovány starostmi o svůj odpočinek a pohodlí... Jiné svolí jít za mnou, a proto se chápou života dokonalého, ale nevzdávají se ziskuchtivosti, která v mnohých případech zůstává jejich hlavní starostí. Jsou na rozpacích, a když je můj kříž příliš tlačí, nechají ho padnout. Snaží se uniknout utrpení, počítají, kolik odříkání je to bude stát, vyhýbají se pokořování a unavující práci, jak jen mohou. Ohlížejí se zpět, litují toho, co opustily, a snaží se opatřit si alespoň nějaké potěšení. Slovem, jejich duše jsou sobecké, následují mě více kvůli sobě než kvůli mně. Přijímají jen ty obtíže, kterým se již vyhnout nemohou, anebo to, co je přísnou povinností..., a tak nesou jen malou část mého kříže, a to takovým způsobem, že stěží si získají tolik zásluh, kolik je nezbytně ke spasení zapotřebí. V budoucím životě uvidí, jak daleko zůstaly pozadu.
Na druhé straně je zase mnoho duší, jež pudí naděje na jejich spasení, ale ještě více je pobádá láska; ty jsou pevné ve svém předsevzetí následovat mě na křížové cestě. Dychtivě se chápou života dokonalosti a věnují se mé službě, chtějí nést celý kříž, nejen jeho část. Jedinou jejich touhou je ulehčit mi a potěšit mě. Oddávají se úplně mé vůli, prosí o to a vyhledávají všechno, čím by mě potěšily. Nemyslí na odměnu ani na své zásluhy, nedbají únavy a utrpení, jež je potkávají; jejich jediným cílem je, aby mi osvědčovaly lásku a těšily mé Srdce.
Dolehne-li na ně kříž v podobě nemoci nebo je-li skryt v nějakém zaměstnání, které je jim proti chuti nebo je málo vhodné pro jejich schopnosti..., je-li zaviňován zapomnětlivostí nebo odporem těch, kteří jsou kolem nich, ony to uznávají a přijímají s úplnou poddaností, jaké jen je jejich vůle schopna.
Někdy se stane, že jsou pobádány větší láskou a horlivostí pro duše a učiní něco, co se jim za daných okolností zdá nejlepší, věci se však obrátily docela jinak, než očekávaly, a mělo to za následek celou řadu pokořování a zkoušek. Tyto duše, puzeny jedině láskou, přijímají radostně tyto neočekávané následky svých činů, protože v nich spatřují můj kříž; ony jej mají v úctě, obětují jej Bohu a používají k rozmnožení mé cti a slávy.
Tyto duše kříž skutečně přijímají a následují mě. Jejich zájmem a ziskem je jedině láska. Ty skutečně moje Srdce oslavují a poskytují mu odpočinek.
Buďte ujištěny, že vaše utrpení a sebezapírání není marné, přináší-li ovoce pozdě nebo nepřináší-li ho vůbec. Jednoho dne budete z toho sklízet hojnou úrodu snopů a velkou odměnu.
Když duše opravdu miluje, neměří nikdy, jak mnoho činí, ani neváží, kolik trpí; nikdy neočekává odměnu a hledá vždy jen to, o čem ví, že by bylo k větší cti a slávě Boží, neřekne nikdy „dost“, když se jedná o práci a únavu..., a protože její cíl a úmysl je čistý, nikdy se nevymlouvá a neprotestuje; protože činí vše z lásky, její námahy a utrpení vždy oslavují Boha. Netrápí se, ani neztrácí klidnou mysl, setká-li se s odporem, pronásledováním nebo pokořováním, protože její pohnutkou je láska a výsledek též odevzdává rukám Lásky.
Tyto duše nejsou ziskuchtivé; chtějí mě jen těšit; touží mi jen poskytnout úlevu a oslavit mě. Z téže příčiny také přijímají na svá ramena celý můj kříž a nesou celou jeho tíhu.
28. března 1923, středa ve Sv. týdnu
Ukřižování
Přišli jsme až k hoře Kalvárii. Rozčilení zástupu vzrůstá, když já jsem se vlekl kupředu jen s největší obtíží a tam, námahou úplně vyčerpán, jsem klesl potřetí.
Svým prvním pádem jsem získal milost obrácení pro hříšníky ve zlém zakořeněné ... Druhým pádem jsem získal povzbuzení pro ty slabé duše, které jsou zaslepeny zármutkem a úzkostí, aby mohly povstat a začít znovu kráčet po cestě ctnosti. Můj třetí pád bude napomáhat duším k pokání v hodině smrti.
Teď jsme dostoupili vrcholu. Hleď, s jakou dotěrností mě ti zatvrzelí hříšníci; obstoupili, někteří popadli kříž a položili ho na zem..., jiní ze mne strhávají šat, čímž znovu otvírají mé rány, má krev teče znovu...
Rozjímejte, milé duše, o mém zahanbení, jaké jsem cítil, když jsem se viděl tak vystaven pohledu chátry..., jaká to byla úzkost a zmatek pro mou duši. Tito ukrutní muži mě oloupili o tuniku, kterou moje Matka s takovou láskou upletla; hned jako nemluvně mě do ní oblékla a ona rostla s mou postavou. Oloupili mě o ni a metali o ní los, čí má být. Představ si zármutek mé Matky, když toto vše viděla..., jak toužila dostat onu tuniku, nyní prosáklou mou krví.
Již přišla ta hrozná hodina! Katani mě položili na kříž. Uchopili a násilně roztáhli mé ruce, aby mohli dosáhnout v kříži připravené díry. Každé hnutí působí, že moje trním korunovaná hlava naráží silněji na kříž..., trny se do ní zabodávají hloub a hloub. Slyš opět – přibíjejí mou levou ruku. Až i nebesa se třesou a andělé při tom divadle padají na své tváře...
A co mne se týče, já zachovávám nejhlubší mlčení, ani žádný nářek z mých rtů neuklouzl.
Když přibili ruce, natahovali ukrutně moje nohy; rány na mém těle se protrhaly a znovu otevřely..., nervy se oddělily..., klouby vymkly... Byla to nevýslovná muka... Dlouhým hřebem prohnali mé nohy a moje krev tekla na zem!
Rozjímání
Zastav se na chvíli a rozjímej o těchto probodených rukách a nohách..., o tomto těle, pokrytém ranami..., o hlavě celé probodané ukrutnými trny. Znečištěné blátem, zalité krví a potem.
Podivuj se a žasni nad mou mlčenlivostí, trpělivostí a odevzdaností při takovém brutálním mučení. Taž se, kdo to trpí?! Kdo je tou obětí takového barbarství? Je to Ježíš Kristus, sám Syn Boží, který učinil nebe, zemi a všecky věci..., který dává rostlinám vzrůst a všem živočichům všecko, co k životu potřebují... Který stvořil člověka a jehož moc všecko zachovává a řídí... Hleď, nemůže se ani hnout, je předmětem posměchu a oloupen o vše. – Avšak zanedlouho – jaké zástupy Ho budou následovat, když předtím opustí bohatství, pohodlí, čest, rodiny a statky, všecko, co svět může dát – aby Jemu vzdaly čest, slávu a lásku, jaká Mu náleží.
Dejte teď pozor, vy andělé nebeští, a všichni, kteří mě milujete! Vojáci se chystají obrátit kříž, aby na jeho zadní straně mohli ohnout hřeby, čímž chtěli zabránit, aby je váha mého těla nevytáhla. Moje svaté tělo dává polibek pokoje provinilé zemi... Nato je Kalvárie svědkem skutečného divu na prosbu mé Matky. Když sama stojí bezmocná, nemůže mi pomoci, prosí vroucně mého nebeského Otce o smilování... a na její prosbu legie andělů se tlačí okolo, aby chránili moje tělo a zamezili, abych se o zem neodřel a nezranil a tíží kříže nebyl umačkán.
Když se pak vzduchem nesly údery kladiv těch nelidských vojáků, třásla se země... V nebi nastalo utišení; andělští duchové se klaněli, padajíce na své tváře... Bůh je přibit na kříž!
Josefo, viz svého Ježíše rozpjatého na kříži, nemůže hnout rukou ani nohou, je vystaven zrakům obnažený, beze cti a svobody... Nic Mu nezbylo.
Nikdo Ho nelituje, nikdo s Ním nemá soucitu v Jeho bolestech, místo toho jen nový posměch, nové urážky, víc a víc bolestí přidáváno k těm, které již snáší. Miluješ-li mne opravdu, co učiníš, aby ses mi stala podobnou? Odepřeš mi to, co moje láska žádá? ... Nevynaložíš všechnu snahu, abys mě potěšila?
A teď, Josefo, padni na svou tvář k zemi a poslyš má slova:
„Má vůle vítěz v tobě...
Moje láska stravuj tě...
Tvoje bída oslavuj mě!“
30. března 1923, na Velký pátek
Pán Ježíš na kříži
Sedm posledních slov
Spravil jsem tě o svém utrpení. Následuj mě v něm, buď v mé společnosti a sdílej se mnou můj smrtelný zápas...
Teď je hodina vykoupení světa! Zdvihají mě vzhůru jako pro divadlo a k posměchu zástupu..., ale též k obdivu duším...
Pokoj přišel na svět! ... Kříž, který dosud byl nástrojem mučitelským, na němž umírali největší zločinci, se změnil ve světlo a pokoj světa a v předmět nejhlubší úcty.
Hříšníci budou z mých ran čerpat odpuštění … a moje krev smyje a smaže všechnu jejich špínu a nečistotu.
Čisté duše přijdou, aby z mých ran uhasily svou žízeň a zanítily plamen lásky ve svých srdcích, najdou v nich též své útočiště a navždy se v nich ubytují.
Svět nalezl svého Vykupitele a duše vyvolené svůj vzor, který musí napodobit.
A co se tebe týká, Josefo, tyto ruce jsou tvoje, aby tě podporovaly, a tyto nohy, aby tě následovaly a nikdy tě neopustily. Piš všecko, co vidíš.
Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí
Neznali Ho – toho, který je jejich životem. Na Jeho ramena nahromadili všechnu zuřivost svých nepravostí. Ale já prosím Tebe, Otče, zahrň je plnou mírou svého milosrdenství.
Ještě dnes budeš se mnou v ráji …
... neboť tvoje víra v milosrdenství tvého Spasitele smazala všechny tvé hříchy a přivede tě do věčné blaženosti.
Ženo hle, syn tvůj!
Ó Matko má! … Tito jsou moji bratři..., přijmi je... Vy, za něž jsem umřel, nejste více sami; máte Matku, k níž se můžete utéci v každé potřebě.
Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?
Ano, od nynějška má duše právo říci svému Bohu: „Proč jsi mne opustil?“ Po dokonání tajemství vykoupení se stal člověk synem Božím, Kristus jeho bratrem, život věčný jeho dědictvím.
Žízním!
Ó můj Otče, skutečně žízním po tvém oslavení, a hle, teď přišla již ta hodina! Člověk od nynějška ze splnění svých slov pozná, že skutečně Ty jsi mne poslal a Ty budeš oslavován.
Žízním po duších a na uhašení té žízně jsem dal všechnu svou krev až do poslední kapky..., a proto teď mohu říci:
Dokonáno jest!
Teď konečně je dokonáno to velké tajemství lásky, v němž Bůh vydal svého vlastního Syna na smrt. Přišel jsem na svět, abych činil vůli Tvou; ó můj Otče, již je splněna!
V ruce Tvé poroučím ducha svého!
Tobě dávám zpět svou duši. Tak také duše, které plní mou vůli, budou moci skutečně vším právem říci: Všecko je dokonáno... Pane a Bože můj, přijmi mou duši, již odevzdávám v ruce Tvé.
Josefo, Napiš, co jsi slyšela. Já chci, aby duše slyšely a četly, co bylo napsáno..., aby ty, které žízní, mohly pít, a které hladoví, mohly se nasytit.