Rod Bayerů

Příjmení Bayer, dříve též Bajer, Bejer či Bauer, je německé, odvozené od slova Bayern (Bavorsko). Přeložit jej lze jako Bavor, Bavorák, Bavořan. Neznamená to však, že by naši prapředci museli být s určitostí Němci. Příjmení Bayer mohl získat také někdo, kdo měl k Bavorsku nějaký vztah. Měl třeba z Bavorska manželku nebo tam byl na zkušené (na vandru). Jaký je původ našich Bayerů zatím nevíme. V dnešní době žije u nás asi 1550 osob s tímto příjmením. 

Nejstarší známí předkové rodu Bayerů žili ve východních Čechách ve vesničkách mezi Hořicemi a Hradcem Králové, v Petrovicích,   Třebověticích, v Dolních Černůtkách, v Cerekvici a v Nedělištích, jejichž poloha je patrná z přiložené mapy. 

Grafický rodokmen rodu Bayerů si můžete prohlédnout zde.

Nejstarší nalezené záznamy v matrikách pocházejí z přelomu sedmnáctého a osmnáctého století, kdy ve vsi Petrovice žil Jan Bayer se ženou Dorotou.

Jan Bayer

O Janovi Bayerovi mnoho nevíme. Nevíme odkud do Petrovic přišel, ani čím se živil. Víme pouze tolik, že žil se ženou Dorotou v Petrovicích, kde se jim počínaje rokem 1694 narodilo devět dětí: čtyři synové a pět dcer: Kateřina, Jan, Anna, Alžběta, Jiří, Matěj, Václav, Dorota a Magdalena. Roku 1720 zemřela Janovi žena Dorota. Bylo jí údajně 50 let. Jan se krátce na to oženil s Kateřinou Philippovou., se kterou již další děti zřejmě neměl. I Kateřina brzy zemřela a Jan se roku 1729 oženil potřetí s Rozinou Churanovou. 

Informace o narozených dětech jsou kusé. Tři děti se s určitostí dožily dospělosti: Anna, která se roku 1723 provdala se za Václava Taucha,  Alžběta, která se roku 1727 provdala za Jiřího Ondráčka a Matěj, kterým pokračuje náš rod. O osudech ostatních nic nevíme.

Matěj Bayer

Matěj se roku 1732 oženil s Marií  Cardovou z Křičova. Marie byla dcerou Štěpána Cardy a jeho ženy Judity. Měla osm sourozenců, z  nichž tři zemřely jako malé děti a bratr Václav zemřel v 15  letech.  Kromě Marie se dospělosti zřejmě dožil Matěj, Jan a Kateřina.

Matěj s Marií žili v Petrovicích, kde přivedli na svět šest dětí: čtyři dcery a dva syny. Starší syn Jan je naším předkem, mladší syn Matěj zemřel jako miminko. Dcera Anna zemřela v šesti letech, o zbývajících dcerách Kateřině, Magdaleně a Dorotě nic nevíme.

Matějův syn Jan se oženil s vdovou po hostinském v blízkých Třebověticích a od té doby žil náš rod po několik dalších generací v Třebověticích.

Třebovětice

Třebovětice najdeme nedaleko Hořic, asi 7 km jihovýchodním směrem.  Ves se táhne podél potůčku, který ústí pod vsí do říčky Bystřice. Není zde škola ani kostel. Obec patřila k farnosti Hněvčevské, do školy chodily děti do blízké leč menší Cerekvice.

Nejstarší písemná zmínka o Třebověticích je z roku 1356, kdy je jako majitel vsi uváděn Příbek z Třebovětic.

Třebovětice byly od konce 14. století rozděleny na několik částí a jejich majitelé se střídali. Byla období, kdy byly Třebovětice v držení i dvou majitelů současně. Mezi posledními majiteli byl Albrecht z Valdštejna, který svoji část s tvrzí připojil k panství Hořickému, zatímco druhou část vlastnil rod Zárubů. Až roku 1665  koupil tuto část Václav Záruba z Hustiřan, obě části spojil a připojil k panství Cerekvickému (Cerekvice nad Bystřicí). Patrně od této doby náleží Třebovětice k Cerekvici.

Svého času zde stály dvě tvrze coby sídla vrchnosti. 

První tvrz "od kamene a vápna vystavěná u níž pokojů a také komor k bejtu a všelijakému pohodlí s potřebou" zde stála již zřejmě ve 14,století v časech Příbka z Třebovětic. Poté měnila majitele a roku 1570 je tato tvrz uváděna jako zaniklá. Stávala někde na východním okraji vsi a dnes  po ní nejsou patrné žádné stopy.

Druhá tvrz stávala pod hrází rybníka. Její popis z roku 1682 uvádí, že byla od kamene a vápna s dobrými a silnými zdmi vystavěna a šindelem pokryta, bylo v ní 7 pokojů, 2 komory a veliký palác, jehož půda byla trámy, prkny a všelijakým táflováním malována a okrášlena, dále se zde nacházely dolní světnice, komory, sklep, kuchyně a spižírna.  Po 30-leté válce, byla tvrz zpustlá a po roce 1682 byla zbořena.

Jan Bayer (1741-1819)

Jak již bylo řečeno výše, Jan si roku 1763 ve svých 23 letech vzal za ženu o čtyři roky starší Ottilii, vdovou po Leopoldu Píseckém, šenkýři v Třebověticích. 

Ottilie pocházela z blízké Cerekvice nad Bystřicí. Byla dcerou Ignáce Holoubka a Lidmily. Ignác je uváděn jako zahradník, to znamená, že vlastnil chalupu s malým pozemkem. V Cerekvici žili Holoubkovi nejméně po dvě generace,  Ignác se na začátku osmnáctého století v Cerekvici narodil Pavlu Holoubkovi a jeho ženě Rozině.

Jan převzal po prvním manželovi Ottilie hospodu v Třebověticích č.3 a patrně se stal hostinským v Třebověticích.

Ottilie měla s prvním mužem Leopoldem Píseckým dvě děti, Kláru a Josefa. Dalších osm dětí se narodilo z manželství s naším Janem, pět synů a tři dcery. Tři děti zemřely jako malé, z ostatních se s určitostí dožili dospělosti synové Václav a Matěj. O ostatních (Ignác, Jan a Kateřina) nemáme žádné další informace. 

Po roce 1775 v rámci tzv. raabizace (viz zde) získal Jan pozemek a možná i chalupu v sousední vsi Dolní Černůtky a stal se familiantem. V matričních zápisech je uváděno číslo 28,  později je též č.18 a č.19.   

V Třebověticích č.3  byla dál provozována hospoda, později zde žil Janův starší syn Václav (viz dále). 

Roku 1797 zemřela Janova manželka Ottilie ve věku 60 let. Jan se dožil vysokého věku 78 let a zemřel jako "zasloužilý soused a familiant"  v Dolních Černůtkách č.18.

Syn Matěj si vzal za ženu Annu Baliharovou, dceru mlynáře ze Sedlic.  Žili spolu v Dolních Černůtkách. Matěj převzal od svého otce hospodářství a je v záznamech uváděn jako familiant a půlsedlák. S Annou přivedli na svět pět dcer, Anna však roku 1812 zároveň s nejmladší dcerou Kateřinou zemřela. S druhou ženou Annou Hlavatou, dcerou sedláka z Želkovic, měl Matěj dalších sedm dětí, většina dětí ale zemřela v dětském věku. Ze synů se dospělosti mohl dožít jedině Josef, ale bohužel jsme o něm žádné záznamy z pozdější doby  nenašli.  

Syn Václav žil dál v Třebověticích č.3. Za ženu se vzal Annu Patzeltovou ze Zvičiny. Václavem pokračuje naše historie - viz níže.  

 Rodina Patzeltů

Zřejmě již od konce sedmnáctého století žila ve vesničce Zvičině rozvětvená rodina Patzeltů. 

Zatím nejstarším známým členem této rodiny je Adam Patzelt, který se ženou Marií s největší pravděpodobností přivedl na svět nejméně čtyři chlapce (Antonína, Adama, Františka a Václava) a dceru Kateřinu. Václav zemřel ve věku deseti let. Kateřina zůstala svobodná a zemřela ve věku 34 let.

Antonín se roku 1752 oženil s Alžbětou, dcerou Wilhelma Wonka, a žil se svou rodinou dál ve Zvičině.

Rovněž tak František žil se ženou Marií Annou dál ve Zvičině.

Adam si roku 1764 vzal za ženu dceru Jana Maholy ze Zvičiny Annu. Měli spolu 11 dětí, z nichž asi polovina zemřela do jednoho roku. Pro nás je významná dcera Anna, která se provdala za Jana Bayera z Třebovětic.

Zvičina

Zvičina, dříve Switschin, je malá vesnička v Podkrkonoší severozápadně od Hořic. Leží na úpatí stejnojmenného kopce. Dnes je obývaná převážně chalupáři. 

Potomci Patzeltů zřejmě žili ve Zvičině nejméně dalších sto let, neboť koncem 19.století, přesně v roce 1891, majitel pozemku Josef Machek – Patzelt postavil na vrchu Zvičině, odkud je krásný rozhled do kraje, hostinec. Byla to budova dřevěná, měla jen hostinskou místnost a malou kuchyň. 

Roku 1989 koupila chatu Národní jednota severočeská se záměrem přistavět k chatě rozhlednu, což vyvolalo odpor německého obyvatelstva.  O vrchol se zajímali turisté čeští - členové KČT ze Dvora Králové i němečtí - z Krkonošského spolku v Hostinném. Soupeřili spolu, kdo zde postaví chatu a rozhlednu. Vzájemná rivalita se ještě více vyostřila poté, co KČT v roce 1900 získal vrcholovou chatu do svého majetku a začal ji rozšiřovat a zvelebovat. Němci tehdy reagovali různými prostředky. K těm nejmírnějším patřilo vysázení lesa na severním okraji zvičinského hřbetu, které mělo zabránit výhledu na „německé" Krkonoše. Rozhledny se chata dočkala až v roce 1925 a následně roku 1927 byla přejmenována na Raisovu chatu, jak ji známe dodnes.

Václav Bayer (1768-1812) 

Václav byl truhlářem, mistrem stolařským v Třebověticích. Roku 1792 se oženil s Annou a žili dál v Třebověticích č.3.  Anna byla rozená Patzeltová ze Zvičiny. V prvních dokumentech, které byly k dispozici, byla Anna uvedena jako Pácaltová. Později v matričních zápisech však  byla nalezena pod jménem Patzeltová. 

Z manželství Anny a Václava se narodily tři děti, Kateřina, Jan a Václav. Krátce po narození Václava, zřejmě po komplikovaném porodu,  Anna zemřela. Bylo jí pouhých 30 let. Dva týdny po Anně zemřel i malý Václav. Kateřině a Janovi  byly tři a dva roky. Proto se Václav okamžitě oženil s teprve devatenáctiletou Kateřinou Petříkovou z Hněvčevsi. Spolu pak měli ještě další čtyři děti. 

Po roce 1805 žil Václav s rodinou v Třebověticích č.9. A právě před tímto domem stojí zmíněná dřevěná zvonička, kamenný kříž a smírčí kříže (viz obrázek níže). 

V Třebověticích č.3 byl dál hostinec. Podle paměti místních obyvatel zde byla hospoda ještě v první polovině 20. století a kolem roku 1980 byl dům zbourán. Poloha domů je patrná z mapy uvedené níže. 

Roku 1812 Václav náhle ve věku 43 let zemřel. V matričním zápise o jeho smrti je uveden jako měšťan a rychtář. Jeho žena Kateřina zůstala s dětmi sama. Už se nevdala se a žila dál v Třebověticích č.9. Jakým způsobem živila sebe a své děti nám není známo. Nejspíš jí pomáhala nejstarší Václavova dcera Kateřina, která byla v té době téměř dospělá. Kateřina zůstala svobodná a do konce svého života žila v Třebověticích č.9, kde ve 49 letech zemřela.

Václavova manželka zemřela v roce 1850 ve věku 72 let. Svého muže přežila téměř o čtyřicet let.

Rod Bayerů pokračuje synem Janem. 

 Jan Bayer (1795-1842)

Jan byl jako jeho otec truhlářem. Roku 1823 se oženil v Dolním Slivně u Mělníka s Alžbětou Patzovou, dcerou Mikuláše Patze - viz rod Patzů. Mikuláš byl v té době správcem statku v blízké Kropáčově Vrutici. A Jan zde byl jako tovaryš na zkušené? Není to vyloučeno, ale s jistotou to nevíme.

Jako měšťan a mistr truhlářský žil potom s Alžbětou Třebověticích č. 9.  Měli spolu 9 dětí, Jana, Emanuela, Josefa, Františka,  Kateřinu, Josefa, Fridricha, Aloise a Antonína, z nichž  jenom Alois zemřel jako malé dítě.

Roku 1842 zemřel otec rodiny Jan. Bylo mu 47 let.  Nejstaršímu Janovi bylo sice už 18 let, mladšímu Emanuelovi 16, Františkovi 14, ale ostatní byly ještě malé děti, nejmladšímu Toníkovi byly teprve 3 roky. Alžběta se už nevdala. Jak se rodina dál živila a jak dlouho ještě žila v Třebověticích nám není známo. Alžběta se dožila 68 let a zemřela roku 1868 v Trutnově.

Nejstarší syn Jan byl po otci stolařem a měl asi v rodinném řemeslu pokračovat. Bohužel ale zemřel tři roky po otci v necelých 21 letech. Pět let po Janovi zemřel ještě šestnáctiletý Fridrich.

Ostatní synové si zvolili jiná řemesla (malíř a zahradník), v rodinném řemeslu nepokračovali a v Třebověticích posléze nežili. Nejmladší Antonín dokonce studoval na reálce v Praze. 

Emanuel (narozen 1826)

Druhý nejstarší syn Emanuel byl malířem. Za ženu si vzal Rozálii Hanušovou, dceru Josefa Hanuše z Cerekvice. Žili nejprve v Třebověticích č.9, po roce 1765 v Cerekvici a později se nejspíše odstěhovali, protože v matrikách už o nich nebyly v následujících letech nalezeny žádné zápisy.

Měli celkem asi deset dětí, osm dcer a dva syny:

František (narozen 1828)

František byl zahradníkem. Údajně žil v Železnici u Jičína, ale roku 1869 byl zahradníkem v Chlumci nad Cidlinou, kde byl za svědka na svatbě svého bratra Antonína. Podle ústního podání měl za ženu Kateřinu, dceru kastelána z Cerekvice. Podle jiného zdroje zůstal svobodný. Žádné informace však nejsou potvrzeny.

Kateřina (narozena 1830)

Kateřina byla  jedinou dcerou Jana a Alžběty. Zůstala svobodná, kde žila však nevíme.

Josef (1832-1911)

Josef byl podobně jako jeho bratr František zahradníkem. Dostal se až do Salcburku, kde pracoval jako zahradník u hraběte Bellegarde v Abfalteru č.21. Zde se seznámil s Josefou Mittenhuber, která pocházela z Vídně a byla v té době ve službě u hraběnky Konigsegg taktéž  v Salzburku v Abfalteru jako Josef.  A roku 1864  se v Salzburku konala svatba.

V Salcburku, v Abfalteru č.21, se jim krátce po svatbě narodily dcery Pavla a Juliána. Další děti už se v Abfalteru nenarodili, zřejmě se rodina odstěhovala a další děti (August, Wilhelm, Karel, Marie a Josef)se narodili někde jinde a vesměs dál žili v cizině. 

Josef údajně zemřel v Čechách, v Mokré Lhotě u Brna.

Náš rod Bayerů pokračuje nejmladším synem Antonínem.

Antonín Bayer (1839-1891)

Antonín (Anton de Padua) vyrůstal v Třebověticích, později studoval na nižší reálce v Praze. Nižší reálka měla v té době tři třídy a dávala vzdělání především budoucím obchodníkům, živnostníkům a kupcům.

Po ukončení reálky chtěl pracovat na tehdy zřízeném katastrálním úřadě pro Uhry. Získal příslib na přijetí na místo adjunkta zeměměřičů. V době, kdy očekával, že bude na toto místo povolán, pracoval ve službách katastrálního inspektorátu v Hradci Králové, odkud však byl v důsledku všeobecných redukcí pracovníků katastrálního inspektorátu propuštěn. Vzhledem k událostem roku 1859 (politické rozbroje mezi jednotlivými změmi habsburské říše a konec tzv. Bachova absolutismu, kdy po letech prosperity a rovoje dochází k zadlužení země a následným omezením ve státních úřadech) nakonec z  práce na katastrálním úřadu pro Uhry sešlo.

Po té Antonín získal prozatímní místo přísežného zapisovatele u okresního soudu v Jičíně. Dále zastával různá úřednická místa v Jičíně, usiloval o místa v Hořicích a v Novém Bydžově, ale pokud je známo, zůstal v Jičíně.

Oženil se téměř ve třiceti letech, v roce 1869, v Chlumci nad Cidlinou. Za ženu si vzal Vilemínu Krobshoferovou. Rodiče Vilemíny byli v té době již po smrti. V Chlumci nad Cidlinou žil strýc Vilemíny, Emanuel, se svou rodinou. Zřejmě proto se svatba konala právě zde.

Antonín s Vilemínou bydleli v Jičíně v nájmu na Vladickém předměstí č.97. Antonín dál pracoval na okresních úřadech v Jičíně, později jako tajemník okresního zastupitelství Jičínského. Byl veřejně činný, v místním tisku (Krakonoš roku 1940) se o něm psalo jako „o zasloužilém národním, hospodářském a osvětovém pracovníkovi jičínského okresu a zvláště v Sokole, jehož byl čestným členem“.

Na Valdickém předměstí č.97 se jim narodily všechny děti. Hned v roce 1870 se narodil syn Otakar, ale ten bohužel po 16 dnech zemřel. Rok na to se narodil druhý syn, opět pojmenovaný Otakar. A tímto Otakarem pokračuje náš rod. Po čtyřech letech (v roce 1875) přišel na svět další syn Emil a dva roky na to se narodila jediná dcera Helena. Ani s touto dceruškou se rodiče netěšili dlouho, ve stáří 2 ¼ roku jim zemřela. Po dalších pěti letech, v roce 1882, přišel na svět poslední syn August.

V domě č.97 bydlela rodina až do roku 1884. V roce 1884 koupili Antonín a Vilemína dům se zahradou na Valdickém předměstí v Lipové ulici č.125.

Dům nebyl zcela nový, předcházející majitel jej vlastnil již nejméně jedenáct let. Byl postaven nejspíš v polovině 19. století, kdy se Valdické předměstí hodně rozrůstalo. 

Ulicí vedla lipová alej z Jičína do Valdic. Čtyřřadé stromořadí dlouhé asi 1700m s 1140 lipami bylo vysázeno za Valdštejna. Stromy byly v průběhu staletí vyměněny, dnes je jich méně, ale alej existuje dodnes. 

Lipová ulice byla později přejmenována po řediteli jičínského gymnázia na Lepařovu. Toto jméno jí ale nezůstalo, od doby komunistů se jmenuje Revoluční.

Rodiče dali všem svým dětem dobrého vzdělaní. Všichni tři synové studovali vyšší gymnásium v Jičíně a později pokračovali dál na universitě.

 V domě v Lipové ulici ale společně dlouho spokojeně nežili. V roce 1891 zemřel po dlouhé nemoci otec rodiny Antonín (choroba jater). Bylo mu 51 let. Otakar v té době již studoval práva, Emilovi bylo 16 a studoval na gymnásiu a nejmladšímu Augustovi bylo teprve 9 let.

 Jeho žena Vilemína jej přežila o řadu let. Zemřela až v 75 letech v roce 1915. 

Do konce svého života bydlela ve zmíněném domě v Lipové ulici č.125. Je velice pravděpodobné, že v tomto domě žily dříve nebo později i její neprovdané sestry Antonie a Pavla Krobshoferovy a její neteř Julie Režná, (dcera další sestry Františky, která se provdala za Jana Režného). Julie se neprovdala a živila se jako učitelka francouzštiny.

Rodinný dům zdědili společně včichni tři bratři Bayerovi. Jednu polovinu domu zdědili po otci v roce 1891, druhou polovinu domu zdědili po matce v roce 1915. Společně vlastnili dům až do roku 1946, kdy Otakar prodal svoji třetinu domu a zahrady Miroslavu Bayerovi, synovi Emila za 18 000 Kč. V roce 1948 zdědila třetinu po Augustovi jeho žena Evženie a krátce po té zdědil třetinu po Emilovi jeho druhý syn Zdeněk. O dalších osudech domu zatím nevíme, jisté je jen to, že jej Bayerovi již nevlastní.

 Emil Bayer (1875-1947)

Syn Emil  po studiu na jičínském gymnáziu, kde maturoval roku 1894 s vyznamenáním, pokračoval na filosofické fakultě pražské české univerzity. Studoval přírodní vědy, zvláště zoologii a od druhého ročníku začal samostatně vědecky pracovat v ústavu prof. Vejvodského.

Po absolvování unversity působil nejprve 2 roky jako supl. profesor na reálkách v Praze – v Ječné ulici (podle policejních přihlášek bydlel od 30.10.1898 v č.13, což je na rohu Lazarské a Vodičkovy ulice) a později na Malé Straně (od 25.3.1901 bydlel v č.236 což by mělo odpovídat dnešní Nerudově ulici č.41). Roku 1901 byl jmenován profesorem II.českého gymnasia v Brně. A tak přesídlil do Brna.

 V Brně vynikl jako pedagog, ale také se brzy aktivně zapojil do kulturního i vědeckého života. Jako přední organizátor a jednatel se zúčastnil akcí pro zřízení moravského Národního divadla. Na poli odborném pracoval v Zemském muzeu v Brně, v letech 1904-1918 byl ředitelem jeho zoologického oddělení. V té době stál v čele všech vznikajících přírodovědeckých podniků v Brně (Komise pro přírodovědecké prozkoumání Moravy,  Přírodovědecký klub v Brně atd.)

Jeho rozsáhlá vědecká práce byla věnována především anatomii, vývoji, hydrobiologii a výzkumu pathologických vlivů živočichů na rostliny. Podnikal četné studijní cesty po zemích českých i cesty do ciziny (Německo, Rakousko, Itálie, Balkán Dánsko).

Roku 1910 se oženil s Marií Spirutovou. Měli spolu dva syny a dceru. Syn Miroslav (nar. 1911) si vzal za ženu za ženu Karlu Poiciovou. Druhý syn Zdeněk (nar.1915) měl ženu Antonii. Dcera Zora (nar.1921)se provdala za Slavomíra Kloce.

Roku 1918 byl jmenován okresním školním inspektorem v Prostějově. Za krátkou dobu svého působení si zde získal velmi dobrou pověst, jak je uvedeno v kronice základní školy v Prostějově:  „vynikal mravenčí pílí a jemným taktem a vynikal též jako velký učenec, badatel a spisovatel přírodopisný“. 

Roku 1919 byl povolán na nově zřízenou vysokou školu zemědělskou v Brně jako řádný profesor zoologie. Jedním z jeho prvních úkolů na vysoké škole bylo vybudovat zoologický ústav. S minimálními prostředky se mu podařilo vytvořit kvalitní a moderní pracoviště s dobře vybavenou odbornou knihovnou a bohatými sbírkami, do kterých věnoval své vlastní sbírky. Zároveň v této době vykonal další velké dílo. Vybudoval v Lednici na Moravě výzkumnou biologickou stanici. Stanice sloužila brněnským vysokým školám – Masarykově universitě, Vysoké škole zvěrolékařské a Vysoké škole zemědělské, později Mendelově iniverzitě v Brně až do roku 2013.

Na vysoké škole zemědělské působil až do roku 1946. V letech 1920-21 byl děkanem lesnické fakulty, v letech 1930-31 a 1945-46 byl dokonce rektorem školy.

Roku 1939 byla oceněna jeho vědecká i organizační práce – dostal čestný doktorát Masarykovy university v Brně.

Byl autorem řady vědeckých prací, několika knižních publikací a asi 5000 hesel v Naučném slovníku technickém a v Ottově slovníku naučném. Byl členem řady přírodovědeckých společností, akademií a komisí.  Jeho přátelé a žáci na jeho počest pojmenovali jeho jménem některé nové živočišné druhy.

Emil byl vždy horlivým propagátorem ochrany přírody. Pracoval na návrhu na ochranu kamzíků a jiných tvorů v Tatrách i jinde a na plánu pro zachování přírodních památek v oblasti regulace dolní Moravy. Usiloval o to, aby v naší zemi zůstalo zachováno to, co ji tvoří krásnou a svéráznou v srdci Evropy. Jeho heslem bylo: „Zachovejte tu svéráznost pro budoucnost!“

K jeho šedesátinám jej v brněnských novinách popisovali: „Má bílou hlavu, ale vzpřimuje ji energie a dobrota. Láska k životu muzáří z očí. Klad k vezdejším věcem tohoto světa, Masarykovské pojetí života je její aureolou.Čilý, veselý, bohatý radou a pomocí je všude tam, kde je práce a ruch. Všude tam nezištně přiloží ruku  k dílu, vždy tam najdete jeho stopu. Mladistvě a čile se pohybuje po ústavních prostorech, při práci si bručí písničku.“ 

August Bayer  (1882-1942)

Také nejmladší syn August po maturitě na státním gymnáziu v Jičíně (roku 1900) pokračoval ve studiu přírodních věd na filosofické fakultě české university v Praze. Zaměřil se především na botaniku. Promoval roku 1905.

Po studiích až do roku 1927 působil jako středoškolský profesor v učitelských ústavech v Jičíně a v Příbrami a na české státní reálce v Praze XI.

Před rokem 1911 se oženil s Evženií Šimkovou. Evženii se v rodině říkalo teta Ženča, vždyť to byla teta mé babičky. A August? Tomu se říkalo strýček Gustl. Manželé neměli děti. Pokud žili v Praze, moje babička Alena (Bayerová) u nich při návštěvách Prahy bydlela. Myslím, že teta Ženča ji doprovázela při hře na klavír.

Od 11.9.1911 bydleli manželé  v Praze na Žižkově v č.1219 (dnes Kubelíkova ulice č.34). August učil na blízké státní reálce na Sladkovského náměstí (dnes gymnázium Karla Sladkovského). Zároveň přednášel jako hon. docent na vysoké škole obchodní v Praze nauku o průmyslových surovinách a vedl ústav pro nauku o zboží.

Kromě toho se intenzivně věnoval přírodním vědám. Vydal řadu odborných prací týkajících se morfologie a systematiky rostlin a přispíval do  přírodovědeckých časopisů českých i zahraničních.

Později (roku 1922) byl pověřen přednáškami na Vysoké školy zemědělské a vybudováním Dendrologického ústavu v Brně. Manželé tedy přesídlili do Brna a tam nadále žili. 

August zde působil jako docent dendrologie, fytopatologie a lesnické bakteriologie na lesnickém odboru Vysoké školy zemědělské v Brně. Od roku 1927 byl mimořádným a od roku 1936 řádným profesorem této školy. Roku 1922 založil již zmíněný Dendrologický ústav, kde vytvořil fundované a dobře řízené pracoviště vybavené sbírkami.

Podnikal četné studijní a sběratelské cesty (Tatry, Karpaty, Sicílie, Skandinávie, Francie, Anglie), byl členem řady spolků a klubů, nadále publikoval odborné práce i články pro širokou veřejnost týkající se přírody a turistiky. Vypracoval Velký ilustrovaný přírodopis všech tří říší, svazek IV, Botanika speciální, roku 1937 vychází jeho druhé doplněné vydání. Od roku 1922 byl tajemníkem České dendrologické společnosti v Průhonicích.

Zasloužil se o zřízení řady rezervací, v letech 1928 založil  Arboretum Křtiny, později také arboretum v Brně.  Arboretum Křtiny má rozlohu 23 ha, jeho součástí je rybník, vřesoviště a rašeliniště a je osázeno vzácnými dřevinami z Dendrologického parku v Průhonicích, mnoho cenných dřevin dovezl sám August Bayer ze svých četných cest po Evropě. Roku 1975 byla několik desítek metrů od arboreta vyhlášena Bayerova rezervace o ploše 17 ha chránící přirozené smíšené porosty s památníkem obětem 2. světové války, na  kterém je uveden i August Bayer. Roku 1995 byla založena Nadace prof. Augusta Bayera (dnes transformována v Nadační fond Prof. A. Bayera), která si klade za cíl poskytovat arboretu nadstandardní péči a zpřístupnit arboretum veřejnosti. V současnosti je arboretum přístupné veřejnosti v sezoně a to pouze ve vybraných dnech. Je místem, kam se lidé rádi vracejí.

Za války se August zapojil do odboje vysokoškolských pedagogů. 23. prosince 1941 byl zatčen. Byl vězněn v Brně v Kounicových kolejích, posléze byl převezen do koncentračního tábora v Mauthausenu, kde, v té době již vážně nemocen, v krátké době podlehl nelidským podmínkám věznění. Zemřel 23.2.1942. 

 August Bayer byl význačnou osobou města Brna, je uveden v  Encyklopediiměsta Brna a na  pamětní desce v prostorách VŠZ v Brně.

Otakar Bayer (1871-1954)

Otakar, nejstarší bratr Emila a Augusta, pokračovatel naší větve rodu Bayerů,  chodil do školy v Jičíně. Nejprve do c.k. cvičné školy čtyřtřídní, poté od roku 1881 do c.k. vyššího gymnázia Jičínského. Učil se průměrně, známky na vysvědčení zabíraly takřka celou škálu prospěchové stupnice. Ku konci studia se jeho prospěch zlepšil a tak v roce 1889 se úspěšně „podrobil zkoušce maturitní a byl uznán za dospělého ke studování na universitě“.

Na universitu nastoupil v Praze na podzim téhož roku. Stal se posluchačem právnické fakulty c.k. Karlo-Ferdinandovy university české. Aby nemusel platit kolejné, musel prokazovat, že úspěšně studuje v jednotlivých předmětech. Studoval dobře.

Roku 1891 složil státní zkoušku z historie práva v jazyce českém. Další dvě státní zkoušky skládal v roce 1893/1894 z práva v obou zemských jazycích, tedy také v němčině. Všechny zkoušky složil s vyznamenáním. V listopadu 1894 byl promován  DOCTORIS JURIS - doktorem práv.

Již od 31.3.1894 pracoval ve státní správě. Jeho první místo bylo zřejmě v Jičíně. Roku 1899 zde pracoval jako koncipista (tj. nižší úředník) místodržitelství.

 Roku 1899 se oženil s Marií Langkramerovou z Jičína (viz Rod Langkramerů).

Brzy po svatbě byl Otakar jmenován c.k. komisařem (tj. vyšším úředníkem) v Novém Městě nad Metují a manželé přesídlili do Nového Města. 

Bydleli v č.46B, což byl dům na náměstí, kde bydleli zřejmě v zadní části označené jako B. Dnes je z domu ruina. 

V Novém Městě se jim hned v roce 1900 narodil první syn Miloš, po dalších třech letech dcera Alena a v roce 1906 druhý syn Bohuslav, kterému se v rodině říkalo Boža.

V Novém Městě žili Bayerovi téměř deset let. Potom byl Otakar přeložen do Vysokého Mýta, kde byl ustanoven okresním komisařem. Rodina se přestěhovala do Vysokého Mýta.

Vysoké Mýto

Vysoké Mýto bylo od poloviny devatenáctého století posádkové město. V druhé polovině 19. století se zde rozvíjel kulturní život a na přelomu století i průmysl.  Město žilo poklidným a spokojeným životem. Více je Vysoké Mýto popsáno v rodě Kohoutů.

Bayerovi bydleli ve Vysokém Mýtě v domě č.56 (viz plánek)  hned vedle nově postavené Sokolovny ( na obrázku dům úplně vpravo). Č.56 byl krajní z řady domů, jejichž zahrady přiléhaly k městským hradbám.

Roku 1912 byl  Otakar ustanoven komisařem spořitelny ve Vysokém Mýtě. V témže roce v létě se narodil  ještě nejmladší syn Zdeněk.  Alena začala chodit v Mýtě do obecné školy a nejstarší syn Miloš začal studovat na vysokomýtském gymnáziu. V létě jezdily děti na prázdniny k babičce Bayerové do Jičína.  Spokojený život v Mýtě ale netrval dlouho.

V roce 1914 po začátku první světové války byl mobilizován vysokomýtský 98. pěší pluk. Město bylo připraveno přijmout 8000 záložníků, 220 důstojníků a 630 koní. Jenže skutečný počet byl asi dvakrát vyšší. Celé město bylo zaplaveno vojáky, ve městě byl zmatek. Situace se ještě zhoršila po vyhlášení všeobecné mobilizace, kdy do města přibylo 50 000 mužů. Vojáci přebývali na ulicích a v parcích, vojenská organisace kolabovala, v parcích a na volných prostranstvích byly zřízeny improvisované kuchyně.

Vlaky odvážející vojáky na frontu se vracely se zraněnými vojáky. Kromě nemocnice a kasáren byly pro zraněné zabrány veřejné budovy - školy, hostince, sokolovna. Šířily se nakažlivé a infekční choroby.

Normální život ve městě naráz ustal.  Hospodářský život se zastavil, byl velký nedostatek pracovních sil. Škola vyučovala nepravidelně, nanejvýš 3 dny v týdnu. Místnosti škol byly obsazeny vojskem a tak se vyučovalo v různých domech ve městě. Vše bylo podřízeno požadavkům války. Tento stav trval až do jejího konce v roce 1918. 

V této těžké době se rodina snažila žít pokud možno normálním životem. Stýkali se se svými příbuznými z Jičína (viz foto Aleny se sestřenicí Irenou z Jičína) a měli u sebe matku Marie a babičku dětí, Antonii Langkramerovou, která v roce 1915 u nich zemřela. Bylo jí 80 let. 

Alena ukončila obecnou školu a pokračovala na měšťanské škole. Určitě litovala, že ji rodiče nedali, tak jako její bratry, studovat na gymnáziu. Učila se hrát na klavír a byla nadanou žákyní, protože vystupovala na Akademii na oslavu nastoupení na trůn Jeho Veličenstva císaře a krále Karla I, která se konala v roce 1916 ve vysokomýtské Sokolovně - program tohoto vystoupení zde.

V roce 1917 začal na vysokomýtském gymnáziu studovat mladší syn Boža, zatímco nejstarší Miloš o rok později úspěšně  odmaturoval.

Situaci za války a události vedoucí ke vzniku samostatného Československa popisuje virtuální výstava vysokomýtského muzea, kterou si lez prohlédnout zde.

V této obtížné válečné době byl Otakar ustanoven ve Vysokém Mýtě okresním hejtmanem. Práce to byla nelehká.  Okresní hejtmani stáli v té době v čele okresů, které vznikly po roce 1849 místo původních panství. Jejich hlavními povinnosti bylo zajišťovat vyhlašování a provádění zákonů, pečovat o bezpečnost a veřejný pořádek,  zajišťovat evidenci obyvatelstva, pomáhat při ubytování vojska, dohlížet nad obecní správou, pečovat o hranice a udržování silnic. 

Otakar dělal vše pro to, aby se situace ve městě zvládla co nejlépe. Pomáhal např. při zprostředkování práce pro válečné invalidy, za což roku 1917 obdržel od vojenského velitelství v Litoměřicích poděkování a uznání.

Koncem války státní úřady víceméně kolabovaly. V srpnu 1918 se ve městě se ustanovil tzv. Národní výbor, kde byli zástupci jednotlivých politických stran. Nejpalčivější otázkou v té době bylo zásobování, proto byla vytvořena okresní hospodářská rada, která dohlížela na zásobování. Byli v ní zástupci města a podnikatelé. Spolu s národním výborem přebírala funkci oficiálních městských úřadů. Koncem října 1918 pak Národní výbor převzal správu okresu a Otakara zbavil funkce.

Ale již v lednu 1919 byl Otakar jmenován okresním hejtmanem a vládním komisařem spořitelny v Náchodě. 

Rodina se odstěhovala do Náchoda. 

Náchod

Město Náchod leží na česko-kladském pomezí. Rozkládá se na obou březích Metuje na staré obchodní zemské cestě spojující Prahu s Kladskem a Polskem. Ve 13. století zde byl založen hrad a pod ním vzniklo město. Hrad stál na strategickém místě, kde se zemská stezka zužovala do průsmyku zvaného Branka. Jméno Náchod vzniklo jako označení  místa, kterým se chodí. Přes Náchod se chodilo do Slezka.

V letech 1566 - 1614 byl hrad přestavěn na pohodlný renesanční zámek. Nastala doba největšího kulturního i hmotného rozmachu Náchoda. Město získalo výsady, které je téměř rovnaly postavení měst královských. 

Rozvoj města však přerušila třicetiletá válka. Po několik staletí se majitelé Náchoda střídali, změny do života města přineslo až 19. století. Vznikla městská samospráva, roku 1899 bylo v Náchodě zřízeno okresní hejtmanství, začal se rozvíjet průmysl a železnice. Rozvíjelo se školství, byly zřizovány nové školy, roku 1896 bylo zřízeno gymnázium. Na přelomu století výrazně vzrostl počet obyvatel. 

Rozhodujícím činitelem se ve městě stala textilní výroba. V 80.letech byly postaveny dvě mechanické tkalcovny, které odstartovaly rozvoj textilní výroby v Náchodě. Na počátku století dvacátého byl Náchod jedním z největších bavlnářských center Rakousko-Uherska.

Náchod má pěkné okolí vhodné pro turistiku a odpočinek. Zasahuje sem tzv. Podorlická pahorkatina, jihovýchodně od města na městskou zástavbu navazuje komplex lesů zvaný Montace, který k procházkám využívala i rodina Otakara. 

Okolní kopce byly využívány i v zimě, neboť na Náchodsku byly lyže známy odedávna. Po roce 1910 se lyžování hojně rozšířilo. Právě ze zmíněného Dobrošova bylo několik různých cest vhodných ke sjezdu na lyžích. A to Alena i Boža a jistě i Zdeněk rádi využívali. Roku 1922 byl v Náchodě založen Ski-Klub, který propagoval lyžování mezi mládeží. Roku 1924 uspořádal i veřejné závody na lyžích na svazích Dobrošova. Závodilo se na trati dlouhé 18 km, ve skocích na lyžích. Za tím účelem byl na svahu Dobrošova postaven skokanský můstek. Kromě toho se konal i závod dámský na 5 km, tj. na chatu a zpět. Pro další závody ve skocích na lyžích byl postaven nový můstek v Bělovsi. Propagátorem skoků na lyžích byl i Boža. 

Ze vzdálenějších cílů to byla výletní restaurace v osadě Peklo, kam se došlo krásnou procházkou podél Metuje. Restaurace byla přestavěna z bývalého mlýna Pekelce stojícím na přítoku Metuje a v roce 1912 byla upravena podle návrhu Dušana Jurkoviče na bohatě zdobenou tzv. Bartoňovu útulnu. Restaurace s turistickou ubytovnou je v provozu dodnes.

Rodina bydlela v Náchodě na Novém Světě. Po několika letech dostali k užívání zřejmě nově postavenou vilu na břehu Metuje, na Denisově nábřeží čp. 666. Ze zahrady byl  krásný výhled na náchodský zámek. 

V téže době probíhala na nábřeží Metuje výstavba nové budovy okresního úřadu, do které úřad v roce 1926 přesídlil. 

Nejstarší syn Miloš již studoval na vysoké škole v Praze. Mladší synové Boža a Zdeněk studovali na náchodském gymnáziu. Později úspěšně odmaturovali a  také pokračovali ve studiu na vysokých školách. 

Alena se věnovala studiu hry na klavír a francouzštině. V roce 1923 byla v létě dva měsíce ve Francii.

Později, kdy Alena i Miloš měli již své vlastní rodiny, jezdili k babičce a dědovi i jejich vnoučata: Luša, Dáša a Radek. A když přijeli ze studií i Boža se Zdeňkem, sešla se zde celá rodina.

Okresním hejtmanem v Náchodě byl Otakar celých 15 let. Během té doby  zastával i jiné funkce, byl vládním komisařem spořitelny, místodržitelským radou, vládním radou, přednostou okresní správy politické. V roce 1933 byl vládním radou, okresním hejtmanem v Náchodě a vládním komisařem náchodské spořitelny. Roku 1934 byl proti své vůli po 40 letech služby s výbornými referencemi penzionován. 

Otakar s Marií se museli odstěhovat z vily, která patřila okresnímu úřadu. Přestěhovali se  na Husovo náměstí čp.1047.  

Marie již v té době neměla dobré zdraví. Trpěla řadu let zhoubným revmatismem, slabostí srdeční a vysokým krevním tlakem. Byla stále v ošetřování lékařů a každoročně potřebovala pobyt v lázních. V roce 1943 Marie zemřela.

Kromě svědomitého a nezištného řízení úřadů se Otakar  věnoval rodině. Všem dětem zabezpečil to nejlepší vzdělání, vedl je k lásce k hudbě a k přírodě. Sám hrál na housle v amatérském hudebním orchestru a  po odchodu do penze sbíral rostliny, které lisoval a dával do herbáře. Dospělí synové mu vozili vzorky rostliny ze svých cest po světě. Jeho herbář čítal 2500 exemplářů.

Po smrti manželky Marie žil Otakar v bytě o kuchyni a jednom pokoji sám. Roku 1951, kdy již byl nemocen a stravoval se v blízkém hotelu, mu národní výbor zrušil nájemní smlouvu z důvodu nadměrné velikosti bytu, jelikož počet místností přesahoval počet osob v bytě žijících. Náhradou mu byla nabídnuta jedna místnost v domě čp.69 v Náchodě – Bražci. Proti zrušení nájemní smlouvy nebylo odvolání. Taková byla doba. Odstěhoval se tedy ke své dceři Aleně Kohoutové do Vysokého Mýta. 

Kromě pěti vnoučat se dočkal i pravnoučat, vlastně pravnuček, které se narodily Luše. Zemřel roku 1954 ve věku 82 let.

Miloš Bayer (1900-1931)

Miloš byl prvorozeným synem Otakara a Marie. Po maturitě na gymnáziu studoval na Vysoké škole zemědělské při české technice v Praze. Po ukončení studií  získával praxi na různých místech a podnikl také četné studijní  cesty po Německu, Dánsku a jinde. 

Roku 1923 se stal asistentem na nově založeném výzkumném ústavu zootechnickém v Brně. V rámci vědeckého bádání byl vyslán do bakteriologické laboratoře mlékařské a sýrařské školy v Kroměříži, kde v letech 1924-1927 získával praxi bakteriologa. Po ukončení všeobecného kursu bakteriologie si zvolil jako téma samostatné vědecké práce způsob ukládání píce tak, aby se nerozkládala a zůstala plnohodnotným krmivem. Výsledky vědecké práce zpracoval v pojednání "Mykologický rozbor rozkladu rostlinné hmoty a jeho význam pro praxi konservování píce", které uveřejnil ve zprávách výzkumného ústavu zootechnického v Brně a na jehož základě získal roku 1927 titul Doktor věd technických. Praktickým výsledkem jeho bádání byl nový způsob konzervace píce v pícních komorách.

Roku 1928 se oženil s Františkou Kadlecovou a roku 1930 se jim narodila dcerka Dáša. Rodina žila v Brně.

Radostný rodinný život si ale Františka s Milošem dlouho neužili. V roce 1931 se Miloš nakazil zákeřnými bakteriemi a náhlé prudké infekci podlehl.  Tehdy ještě nebyl penicilin ani jiná antibiotika. Zabily ho bakterie příbuzné těm, které jsou tak důležité při konzervování píce. 

Zůstala po něm 23ti letá žena a roční dcerka. 

Vzpomínka na Miloše za jeho působení v bakteriologické laboratoři v Kroměříži  uveřejněná v Mlékárenských listech.

Bohuslav Bayer (1906-1956)

Bohuslav byl prostředním synem Bayerových. V rodině mu říkali Boža.

Boža byl jako dítě často nemocný. Míval bronchitidu, dýchací potíže, astma. Zůstalo mu to po celý život. Přesto se věnoval různým sportům - plavání, bruslení, lyžování, jezdil na kole. 

Měl všestranné zájmy. Zajímal se o botaniku, sbíral rostliny, lisoval je a zakládal herbář. Na zahradě měl svůj záhon, kde pěstoval květiny. Byl činným skautem, v létě jezdil na skautské tábory, v zimě chodil do klubovny, kde vyřezávali a vypalovali různé rámečky, dózy a figurky, které pak prodávali a získávali tak peníze do skautské pokladny. Hrál dobře na housle, hrával s otcem v amatérském orchestru.

Byl výborným žákem, nadaným na řeči a na matematiku. Byl podnikavý, doučoval matematiku mladší žáky. Peníze si šetřil na cestování. V létě potom procestoval se stanem Jugoslávii, další rok Itálii, Francii.

Po návratu do Čech nemohl sehnal práci. Po několika měsících se mu podařilo získat místo  v  Exportním ústavu česko-slovenském, který sídlil ve  Veletržním paláci v Praze. Stal se vedoucím britského oddělení. Zastupoval především české broušené sklo. Roku 1939 byl pověřen založením a vedením pobočky ústavu v Singapuru. Pobočka měla zprostředkovávat vývoz našich výrobků do Britského Malajska a do rozsáhlé přilehlé oblasti východní Asie. V Singapuru měl být 2 roky, potom 3 roky v Japonsku. Odjet měl 19.března 1939.

Před cestou se ještě oženil. V únoru 1939 si vzal za ženu Libuši Kvardovou, dceru majitele obchodu s uhlím v Praze.

Ale všechno bylo nakonec jinak. 15.března do Čech vtrhli Němci, obsadili Čechy a Moravu, z cesty sešlo a nastalo 6 válečných let. Boža s Líbou zůstali v Praze. Bydleli na Vinohradech ve Slovenské ulici. Exportní ústav po nějaké době Němci zrušili. Boža pak střídal různá zaměstnaní a současně pomáhal Krehanovým v obchodu s uhlím. 

Roku 1943 se Božovi s Líbou narodil syn Jiří.  Boža tedy živil svoji rodinu a ještě dokázal podporovat svoji sestru Alenu, která přišla o manžela.

V roce 1945 po skončení války nastoupil Boža na ministerstvo zahraničního obchodu. Brzy se vypracoval na vrchního odborového radu. 

V roce 1946 byl za Československo delegován na mezinárodní jednání k vypracování Charty Mezinárodní obchodní organizace. Jednání probíhala v Londýně a v New Yorku, hlavní jednání potom byla na konferenci v Ženevě. Bože zde strávil 5 měsíců v létě 1947. Na podzim téhož roku byla další konference v Havaně, kde byla Charta dokončena. 

Zároveň se v té době měl být Boža jmenován obchodním atašé na našem zastupitelském úřadu v New Yorku s nástupem začátkem roku 1948. Proto s rodinou odjel do USA už někdy v létě 1947 a na konferenci v Havaně již cestoval s rodinou z New Yorku. Pobyt v Havaně byl pro rodinu příjemný, ale pro Božu náročný,  pracoval ve dne v noci.

Po návratu do New Yorku měl nastoupit na konzulát, ale přišel 25.únor 1948, v Československu došlo k převratu a změně vlády. Všichni zahraniční pracovníci se měli vrátit do Československa. Boža se rozhodl jinak. Zůstal s rodinou v Americe.

Zdeněk Bayer (1912-1974)