Rod  Myšků

Nejstarší údaje o rodu Myšků máme z poloviny osmnáctého století, kdy se Václav Myška z Chlumětína sňatkem s Annu Kosteleckou přiženil do Svratouchu. 

Chlumětín a Svratouch jsou dvě vesničky ležící blízko sebe severně od Svratky na Vysočině. Ze Svratouchu a z blízkých vesniček v okolí  pochází další příbuzné rody, které se postupně připojují k rodové linii Myšků. 

V Chlumětíně žilo v té době několik rodin Myškových, ale protože nemáme o rodině našeho Václava Myšky žádné konkrétní údaje, nepodařilo se nám naše předky v Chlumětíně identifikovat. Proto začínáme historii rodu Myškových ve Svratouchu.  

Grafický rodokmen rodu Myšků je  k nahlédnutí zde.

Svratouch

Svratouch je pohorská obec na Vysočině, ležící po léta na pomezí Království českého a Markrabství moravského, obec nejvýše položená v okrese.

První zpráva o existenci obce Swratauch, jak se zpočátku Svratouch nazýval, je datována letopočtem 1392, kdy byl při prodeji rychmburského panství uveden v seznamu osad v postupní listině. 

Usazovat se a zřizovat obydlí v pomezních hvozdech zeměpanských bylo dovoleno teprve  ve 13. století. Proměna části lesů v pole probíhala pomalu a proto se první vesnická obydlí objevila na Vysočině právě až v této době. Byly to chaloupky z nejlevnějšího materiálu - ze dřeva. Střechy doškami kryté, malá okna, vše prosté a nesmírně skromné, přesto však přinášející jejich obyvatelům jistotu teplého domova.

Svratouch byla malá obec. Podle sčítání lidu z roku 1584 žilo ve Svratouchu 24 občanů. K prudkému vzestupu počtu obyvatel dochází až v 19. století. V  roce 1854 žije ve Svratouchu již 1618 osob a po dalších 26 letech stoupá počet obyvatel na 1790. Tehdy však ke Svratouchu  patřil Karlštejn i Cikánka.  

Říká se, že zdejší políčka dovedla rodit jen to kamení. Ještě těžší však byla tehdy robota a poddanství. Často i v těchto horských vesničkách docházelo k selským rebeliím. K velké selské bouři na panství Rychmburském, kam Svratouch až do roku 1848 patřil, došlo v březnu 1752. Poměry se stávaly nesnesitelné zvláště v letech 1770 a 1771, kdy se krajem šířil mor a hlad.

Ve Svratouchu a v celém okolí bývalo mnoho rodin českobratrských. K nim patřily i rodiny našich předků. Po vydání tolerančního patentu, kterým císař Josef II. poskytl roku 1781 alespoň částečnou svobodu evangelíkům, se rodiny našich předků (především Václava Myšky, Václava Venzary, Františka Hartmana a Tomáše Roušara) ihned přihlásily k helvétskému vyznání a jsou uvedeny na soupisu těchto osob z 5.12.1781 – viz seznam rodin. Svratoušský evangelický sbor přichází mezi prvními, aby s pomocí knížete Filipa Kinského postavil evangelický kostel. Žádost o povolení stavby a o příspěvek na modlitebnu sepsali naši předci Václav Myška a Václav Venzara spolu s  Františkem Suchý.  Kostel byl postaven za pouhé 4 týdny a při tzv. císařském havelském posvícení roku 1783 byl otevřen.

Zároveň byla v letech 1783 až 1784 ve Svratouchu zřízena evangelická škola a teprve 58 roků poté tu byla roku 1832  založena škola katolická. Posléze (roku 1877) byly obě školy spojeny.  

I v oblasti školství byli  naši předci aktivní. Když byla při tehdy ještě  evangelické škole v letech 1873-4 zvolena první místní školní rada, byl jejím členem mimo jiné Václav Myška z č.91 a později v roce 1890 byl členem rady již spojené obecní školy Jan Myška. Při škole byli též školní dozorci. Tuto funkci vykonával také Václav Myška z č.91 a později jiný Václav Myška (pravděpodobně bratr našeho Jana Myšky).

 Václav Myška (1739-1815)

jak již bylo zmíněno výše, Myškové přišli do Svratouchu z Chlumětína. Roku 1766 se Václav Myška z Chlumětína oženil s Annou Kosteleckou dcerou Františka Kosteleckého ze Svratouchu (viz Rod Kosteleckých). 

Václav s Annou žili ve Svratouchu, od roku 1773 je Václav uváděn jako sedlák ve Svratouchu č.91.  

Hned roku 1766 se jim narodila dcera Anna, po ní přišla na svět Barbora a Terezie. Dále následovali tři synové - František, Václav a Jiří. 

Václav s rodinou patřili k evangelíkům, kteří se roku 1781 ihned přihlásili k helvétské víře - viz výše a jsou uvedeni na soupisu těchto osob. 

František si vzal za ženu Magdalenu Burešovou z Waldorfu, se kterou žili ve Svratouchu č.44, kde je uváděn jako půlník a později asi od roku 1803 žili v č.91 společně s rodinou mladšího bratra Václava. František s Magdalenou devět dětí : Františka, Václava, Pavla, Josefu, Františka, Terezii, Karla, Jana a Annu. Ne všechny děti se dožily dospělosti.

Naše větev rodu Myšků dále pokračuje po další tři generace vždy synem Václavem. Všichni hospodaří na rodinném gruntu ve Svratouchu č. 91. V dnešní době je stavení č.91 kompletně přestavěné. Jeho poloha ve vsi je patrná z následující mapy z poloviny devatenáctého století. Zároveň jsou na mapě vyznačeny další domy, které byly později ve  vlastnictví rodu Myšků.

Václav Myška (1778-1834)

Václav se oženil v roce 1795, rok po starším bratrovi Františkovi, s Terezií Hartmanovou, dcerou půlníka Františka Hartmana ze Svratouchu č. 82 (viz Rod Hartmanů). Václav hospodařil jako půlník dál na rodinném gruntu ve Svratouchu č. 91. Narodilo se jim asi pět dětí. Nejprve přišly na svět dcery Anna, Barbora a Terezie a roku 1802 syn Václav, kterým pokračuje náš rod. Po dalších deseti letech se narodil ještě syn František.

František se oženil s Annou Sádovskou a žil jako půlník ve Svratouchu č. 89. Narodilo se jim pět dětí, z nichž Terezie, Anna a František se dožili dospělosti a měli své vlastní rodiny.

Václav Myška (1802)

Václav hospodařil dál  jako půlník na gruntě č.91, roku 1864 byl uveden jako konšel. Za ženu si vzal Annu rozenou Venzarovou. 

Rodina Venzarova 

Od poloviny 18.století žil ve Svratouchu č.94 půlník Václav Venzara se ženou Kateřinou rozenou Nádvorníkovou. Měli pět synů a dvě dcery. Synové Jan a Václav posléze dál hospodařili na gruntu č.94. 

Synem  Janem pokračuje naše historie.  

Jan se oženil s Annou rozenou Novotnou z Rychnova.  Jejich dceru Annu si vzal za ženu Václav Myška.

Václav s Annou měli nejméně čtyři děti. Syny Josefa a Václava a dcery Annu a Terezii.

Josef si vzal za ženu Annu Vostřelovou a žil s  ní a s rodinou ve Svratouchu č. 46. Celkem měli osm dětí.

Dcery se provdaly, Anna za Josefa Černého a Terezie za Františka Roušara ze Svratouchu.

Václavem pokračuje náš rod Myšků.

Václav Myška (1828)

Václav byl tak jako jeho otec rolníkem ve Svratouchu č. 91. Oženil se s Josefou Novotnou ze Svratouchu č.24. Její otec Václav Novotný byl domkař, jeho žena Anna rozená Vítková byla dcera domkaře  Františka Vítka (Svratouch č.11)  a jeho ženy Anny rozené Kynclové ze Svratouchu č.6.  Obě chalupy, kde žili Kynclovi (č.6) a Vítkovi (č.11) se zachovaly do dnešní doby. 

Václavovi a Josefě se postupně narodilo šest dětí : synové Josef, František, Jan a Václav a dcery Anna a Josefa. Z těchto dětí víme o dalších osudech jenom u Jana a Václava.

Janem pokračuje náš rod. 

Druhý syn Václav zůstal dál hospodařit na rodném statku č. 91. Za ženu si vzal Annu rozenou Kadlecovou. Anna pocházela pravděpodobně z Německého nebo z Maršovic. Václav s Annou měli čtyři děti: Jaroslava, Růženu, Miloslava a Jindřišku. l dál hospodařit na rodném statku č. 91.

Václavova dcera Růžena se odstěhovala do Příbrami, měla dvě dcery Růženu a Jiřinu. Jindřiška žila ve Svratce, měla jednoho syna.

Václavův syn Jaroslav (1895) byl rolníkem ve Svratouchu č. 91. Za ženu si vzal Růženu Pailovou, dceru hostinského Paila. Měli tři děti, Jaroslava, Jarmilu a Růženu. Jaroslav a Růžena později převzali a odkoupili hostinec  ve Svratouchu č.176/177.

Rodině Václava (1828) se vedlo dobře. Na přelomu sedmdesátých a  osmdesátých let byl Václav obecním starostou, v letech 1873-75 byl členem první školní rady (jejím předsedou byl František Pail) a zastával funkci místního školního dozorce. Byl podnikavý a dal dohromady dost prostředků, aby mohl nakupovat nemovitosti a tak posléze dobře zaopatřit oba své syny.

V roce 1879 koupil za 2666 zl. usedlost ve Svratouchu č.155, bývalou (do roku 1875) usedlost rodiny Venzarů, ze které pocházela jeho babička Anna, se všemi polnostmi, loukami, pastvinami a lesy, které k ní náležely, celkem tedy 14 jiter a 312 sáhů.

Usedlost koupil se všemi závazky, které na ní byly. Zaplatil za ni 2396 zl. hotově, zbývajících 270 zl. byly mateřské a otcovské podíly v té době ještě zřejmě nezletilých dětí Jana Venzary, které převzal jako dluhy. K  závazkům patřily i 20 let staré pohledávky naturální. Do kontribučního fondu obilního panství Rychmburského musel odvést „2 věrtele 1 másl ječmene a 8 měr 2 věrtele a 3 másl ovsa“. Kromě toho měl výměnkář Jan Venzara na náklady hospodáře na doživotí zajištěno slušné bydlení a podíly z úrody, jeho syn Jan se ženou měli do konce života  bezúplatně k užívání pole č.parc. 1087.

Podle „zákupní smlouvy“  mezi Janem Venzarou a manžely Teplými a Navrátilovými, prodal Jan Venzara  v roce 1875 usedlost s vybavením, které zahrnovalo: „jeden vůz s fasuňkem, dvě ruchadla, jedno rádlo, dvě brany a plužňata“.

Na dalším místě smlouvy se dovídáme, co potřeboval výměnkář ke spokojenému živobytí:

 „...až do jeho úmrtí trvající výměnek: společný, světlem a teplem opatřený pohodlný a pokojný byt s hospodářem ve světníci; místo pro brambory ve sklepě a místo na sýpce pro obilí,; při topivu hospodářovém potřebné pokrmy vařiti, smažiti, peci a vodu ohřívati; kydyby se však výměnkář s hospodářem ohledně společného bytu vinnou hospodáře srovnati nemohl, tak na místě takového společného bytu každoročně náhradu 25zl. /: dvaceti pěti zlatých :/ kterouž hospodář výměnkáři na hotově v půlletních lhůtách vypláceti musí; pak každoročně: sedm mír jarního žita, půl míry ječmene a půl míry ovsa, to vše v dobrém zrně; dvacet plných beček bramborů, jeden záhon zelí, který si výměnkář z hospodářového vybere; na místě živení jedné krávy ročně šestnáct zlatých na hotově a pět liber přehřátého másla; čtvrt míry lněného semene sýti, tam kde hospodář sám sýti bude, semeno dá výměnkář. Zároveň vyhražuje sobě prodávatel co výměnkář svou nyní sedmiletou dceru Barboru až do jejího čtyr dvacátého roku věku jejího, bezplatně a bezvadně u sebe v společném bytu ku svému ošetřování míti.“

Později, v roce 1882, koupil Václav  v exekuční dražbě dům ve Svratouchu č.176 za 601 zl. Část domu byla chatrná, proto ji přestavěl. Stavělo se v té době rychle. Povolení ke stavbě dostal 24.června 1883 a na podzim téhož roku bylo hotovo. 7.listopadu bylo vydáno povolení, ve kterém se konstatuje, že „vše v úplném pořádku zhotovené i dobře vyschlé jest a tudíž k obydlení schopné. Tedy povoluje se základě prozkoumání stavby představenstvem obce Svratoucha p.Václvu Miškovi nové stavení…obydletí a v něm přebývátí.“. Byly přistavěny dvě světnice a kuchyň, dále průjezd, „magacín“,  a chlév.

 Jan Myška (1858-1920) 

V roce 1883 si Jan vzal za ženu Annu Hartmanovou, dceru mlynáře Ignáce Hartmana ze svrateckého dolního mlýna (Svratka č.80) – viz Historie mlýna v kapitole Rod Hartmanů.

Anna zřejmě přinesla věnem nějaké peníze a tak mohli manželé hned v lednu roku 1884 převzít od Janova otce Václava upravený dům s krámem ve Svratouchu č.176 za dohodnutou cenu 400 zl. a k němu přikoupili ještě sousedící dům ve Svratouchu č.177. Kromě toho jim ještě téhož roku přenechal otec Václav již zmíněnou usedlost ve Svratouchu č.155 se všemi pozemky za dohodnutou cenu 900zl.

V té době již Anna čekala své první dítě. V květnu 1884 se v domě č.176 ve Svratouchu narodil Jaroslav Jan, můj dědeček. Necelé tři roky po Jaroslavovi se narodil druhý syn Bohuslav Václav. Jediná dcera Libuše přišla na svět až po dalších sedmi letech v roce 1893.

Provozování hostince, obchodu smíšeným zbožím a polního hospodářství vyžadovalo hodně sil. Kromě toho manželé dále vylepšovali a upravovali svůj dům č.176/177. Tak např. v roce 1890  prováděli vnitřní úpravy, při kterých stavěli „příčnou zeď“ v místnosti a proráželi dveře na místě okna, v roce 1895 stavěli kolnu. V domě č.177 byl v té době v přízemí „šenk“ a napravo od hlavního vchodu byt o jedné místnosti a kuchyni, v patře byl taneční sál a vedle něj druhý byt o jedné místnosti a kuchyni.

Proto se Terezie Suchá  z Cikánky strachovala o zdraví své sestry Anny, jak stojí v psaní, které jí v té době poslala: 

 Milena Sestřičko!

Každy den mislym že kvám sděvečkou přijdu, ale když je pořád tak zima tak se bojim vydat, až bude trochu lepší čas tak se Tebe velice těším, pořád na Tebe mislim že se moc naděláš a přitom velké zdravi nemáš.  K pečení chleba je sily potřeba a ty se přemáháš, ale bojim se, že to Tebe přemuže, proto ti radim před časem at ti muž zjedná ještě jedno děvče, a šikovné. S mým zdravim to taky hlavni není ale doufám v Pana Boha že bude zas lepší. Letos nemužu se dočkat jara snad na mne čeká dobré, a nebo umřu.

Prosim Tě pošli ale jestli sem hoch pojede. 4 kl mouky  a 1 kl švestek. Nebo neposilej nic já tam pošlu děvečku. Prosim tě šetři si zdravi mám jen tebe. Buď zdravá a veselá, jak si tvá sestra přeje. Terezie

Annina sestra Terezie však byla už zřejmě v době,  kdy psala Anně výše uvedený dopis, vážně nemocná a nedlouho na to v roce 1892 zemřela.

 Manželé Jan a Anna záhy  (v roce 1890) prodali usedlost č.155 za 420 zl., z pozemků náležejících k této usedlosti si však většinu nechali, prodali jen 867 sáhů.  Polní hospodářství postupem času upravili, část pozemků prodali, některé parcely nechali osázet lesem. Podnikali v různých oblastech, posléze vlastnili např. kamenný lom.

 Děti chodili ve Svratouchu do obecné „čtyřtřídní“ školy. Školní docházka byla od dob Marie Terezie povinná. To podle tehdejších školních předpisů znamenalo povinnost chodit do školy od šesti do čtrnácti let. Ukončit školní docházku mohly děti, které měli „nejpotřebnější vědomosti školám obecným předepsané“. Pak dostaly „propouštěcí vysvědčení“ . Kdo propouštěcí vysvědčení nedostal, byl povinen chodit i přes svůj věk do školy.

 Rodiče nebo jejich zástupci byli povinni děti do školy posílat. V případě, že děti nebyly do školy zapsány, do školy nechodily nebo neměly omluvené zameškané vyučování, byly jejich rodičům uloženy tresty. Tresty byly peněžité až do výše 10 zlatých, kdo nemohl zaplatit,  mohl být zavřen do vězení až na dva dny. 

Rodiče dali své syny studovat. Jaroslav po čtyřech třídách obecné školy studoval na c.k. vyšší gymnásium v Hradci Králové. Na studiích si zřejmě užíval studentského života. Jeho prospěch zahrnoval takřka celou šíři stupnice známek,  jeho „mravné chování“ bylo jednou oceněno i třetím stupněm škály a hodnoceno jako  „zákonné“, jak je vidno z jeho vysvědčení. V roce 1904 vykonal zkoušku maturitní a  „byl uznán dospělým ku studování na universitě“. 

Jan se staral i o věci veřejné. Jak již bylo uvedeno výše, byl roku 1890 členem místní školní rady a když byl v roce 1896 založen sbor dobrovolných hasičů, byl zvolen jejich velitelem. Obec pořídila stříkačku a hasicí nářadí a členové sboru začali s cvičením. Za zmínku stojí, že starostou byl zvolen švagr Jana Myšky Ferdinand Suchý, manžel Terezie rozené Hartmanové, podvelitelem František Hartman (jeho místo v našem rodokmenu zatím není jasné) a členem výboru byl zvolen i Václav Myška, pravděpodobně bratr Jana Myšky.

Později, zřejmě po roce 1900,  se Jan stal podobně jako jeho otec Václav, obecním starostou. Po něm v roce 1913 byl starostou jistý Josef Myška, zda a jak patřil do našeho rodu zatím nevíme.

Domy, ve kterých žila rodina Myškova zachycuje dobová fotografie. V patrovém domě č.177 byl hostinec a v nízkém domě č.176 vedle hostince byl krám. 

Atmosféru této doby dokreslují níže uvedené fotografie děvčete s ovečkou a mladíkem (v pozadí Myškův hostinec), s husami na humnech a z výletu na blízký lovecký zámeček Karlštejn.  Domníváme se, že na fotografii před hostincem jsou sourozenci Libuše a Bohuslav a Libuše je i a dalších dvou fotografiích.

Rodina Myškova patřila v té době k zámožnějším obyvatelům Svratoucha. V té době byly ve Svratouchu dva hostince a obchody. Jeden pana Myšky, resp. „pana Mišky“, jak se tenkrát často psalo, a druhý pana Paila.

Hostinec sloužil jako místo, kde se konaly schůze nejrůznějších spolků, osvětové besedy, jako např. Osvětový sbor pro Svratouch a okolí pořádal veřejnou schůzi, na které přednášel pan MUDr.Matonoha, obv. Lékař v Německém „O moru“, a hrálo se tu i divadlo. V hostinci byl v prvním patře taneční sál, kde se představení konala.

Podle dochovaných plakátů z let 1910 až 1912 nastudovali místní ochotníci z „Osvětového sboru“ dvě hry na podzim (hrálo se koncem září a koncem řijna) a jednu až dvě hry na jaře. Kromě toho hráli na vánoce 26.prosince. Na silvestra se konala zábava, v roce 1911 opět s představením. Představení se tak líbilo, že bylo opakováno ještě v lednu. Po každém představení se konala taneční zábava.  

Repertoár byl pestrý (jak je vidět z přehlídky plakátů). Jen namátkou vybíráme : Drama čtyř chudých stěn, Kontrolor spacích vagonů, Ničema, Přišla do rozumu, Automobilista (kilometrožrout) apod.  Cimrman by se  nemusel stydět. Mezi místními ochotníky byli i uváděni i Myškové, J. Myška aj. Myšková.

Představení byla úspěšná a tak si později svratoušský  „Osvětový sbor“  vybudoval v tanečním sále i vlastní jeviště. Také spolek „Sokol“ sál využíval ke konání cvičení. Myškovi ale bedlivě sledovali, zda se cvičením nepoškozují stěny nebo dům. V tom případě by se cvičit neprodleně přestalo.

Ke svícení sloužilo v hostinci v té době na venkově oblíbené acetylenové osvětlení, které se sestávalo z „aparátu“, ve kterém se acetylén vyvíjel, a z rozvodů k jednotlivým lampám. 

Dcera Libuše se provdala za Rudolfa Šlechtu, faráře Českobratrské církve evangelické. V letech 1915-920 působil Rudolf v Prosetíně u Bystřice nad Perštejnem, kde se jim  narodil syn Rudolf. Jejich štěstí netrvalo dlouho. V roce 1919 v mladém věku necelých dvaceti šesti let náhle, po kratičké nemoci, zřejmě po porodu svého jediného syna umírá. Pohřbena je na hřbitově v Prosetíně. Její syn Rudánek ji brzy následoval. Zemřel jako malý chlapec.

V rodině se tradovalo, že Libuše byla velmi pěkná a proto se domníváme, že níže uvedené fotografie z rodinného archivu jsou její podobizny.

Rok po Libuši, v roce 1920, zemřel i její otec, hostinský a obchodník Jan. Jeho žena Anna ve Svratouchu dlouho nepobyla. Hostinec, patřící v té době již synovi Jaroslavovi, pronajali a posléze prodali. O Annu se střídavě starali její synové. Půl roku měla být u Jaroslava ve Škvorci a půl roku u Bohuslava v České Skalici. 

Mladší syn Bohuslav Václav (1887-1941) vystudoval práva a oženil se s Marií Rejmánkovou. Žili spolu v České Skalici, kde Bohuslav (nyní již JUDr.) pracoval jako advokát a obhájce. Od roku 1922 byl nepřetržitě ve správě Městské spořitelny, v posledních letech svého života vykonával funkci předsedy ředitelství. Podobně jako jeho otec a děd i Bohuslav Václav byl veřejně činný. Byl dlouholetým členem městské rady a nějakou dobu také starostou města. Pracoval ochotně a nezištně. Práci pro spořitelnu i pro obec věnoval veškeré své síly a schopnosti. 

Bohuslav a Marie neměli žádné děti. Žili si dobře, vedli společenský život. Bohuslav postavil  ve Skalici pěkný dům, vlastnil automobil značky Tatra 57A. S bratrem Jaroslavem a jeho rodinou udržoval přátelské styky, jeho neteře Věra a Vlasta i synovec Jaroslav u něj pobývali na prázdninách.

 Ve Skalici u Marie a Bohuslava mělo všechno podle dochovaných rodinných vzpomínek svůj řád. Své neteře Věru a Vlastu se Marie snažila vést k domácím pracím. V místní továrně si musely vybrat vzorečky na vyšívání a pak každý den vyšívat. O Bohuslava se příkladně starala, každý den mu přesně v deset hodin do kanceláře posílala svačinu – párek s hořčicí. Babičku Hartmanovou zase za pobytu  ve Skalici nutila odpočívat a nedovolila jí nic dělat. Pro ženu hostinského a obchodníka zvyklou celý život tvrdě pracovat to byl nelehký život. Proto se půl rok ve Skalici smrsknul na několik týdnů. Babička tak trávila většinu roku ve Škvorci. V roce 1922 se tam narodilo její další vnouče – Jaroslav.

 Ve Škvorci také Anna roku 1931 zemřela. Dožila se 73 let. Pohřbena byla, tak jako její manžel Jan, do rodinné hrobky ve Svratouchu.

Škvorečtí a Skaličtí podnikli společně také několik rodinných výletů. Podle dochovaných fotografií navštívili např. Lipany, kde byli u mohyly připomínající bitvu u Lipan, jindy navštívili Svratouch (viz společné foto níže, v pozadí hostinec, který dříve patřil rodičům Myškovým) nebo Rudku u Boskovic, kde místní sochař Rolínek vytesal v lese sochu T.G.Masaryka v nadživotní velikosti. Za války byla socha zničena, dnes z ní zbyly pouze boty. 

Bohuslav zemřel v roce 1941 uprostřed plodné práce ve věku 54 let. Byl zpopelněn v krematoriu v Pardubicích, jeho urna byla  uložena v rodinné hrobce ve Svratouchu. 

Jeho žena Marie ho přežila o více než 40 let. Nebyla však už šťastná. Zůstala bez prostředků, protože zděděné peníze byly po válce vázány v bance. Navíc dům zdědila napůl s Bohuslavovým bratrem Jaroslavem, po jeho smrti se švagrovou Boženou (mojí babičkou) a jejími dětmi. Hned po válce chtěla svoji polovinu domu prodat, ale podařillo se jí to až v roce 1957. Prodán byl tehdy celý dům. Marie v něm měla zaručeno doživotní užívání bytu v podkroví. Ze stanovené ceny 61 000 Kč zaplatil kupující 10 000 Kč a zbytek splácel v měsíčních splátkách 500 Kč. Nezaplatil však celou částku, zbylých asi 7 000 Kč  bylo vymáháno soudně. Vínově červenou Tatru 57A zdědil Bohuslavův bratr a ten ji přenechal svému synovi Jaroslavovi, mému tatínkovi.

Jaroslav Jan Myška (1884-1943), dědeček

 Jak již bylo řečeno, Jaroslav byl prvorozeným synem Jana a Anny rozené Hartmanové. Narodil se 19.května roku 1884 ve Svratouchu č. 176. 

Po maturitní zkoušce na  gymnasiu v Hradci Králové studoval na filosofické fakultě c.k. české university Karlo-Ferdinandovy v Praze. Zaměřoval se především na českou a německou mluvnici a literaturu. Chtěl být středoškolským profesorem a učit na gymnásiu nebo na reálce. Jeden semestr (zimní semestr v roce 1906) studoval na Ruprecht-Karls-Universitat v Heidelbergu. Později se jeho zájem ubíral jiným směrem, nebo z důvodu nemoci? v roce 1909 studium přerušil a žil ve Svratouchu. 

V roce 1913 se oženil s Boženou Kroulíkovou z Hrušové. Byli oddáni 1.října v Praze na Královských Vinohradech v českobratrské evangelické modlitebně. 

Hned následujícího roku se jim narodila dcera Věra a rok na to druhá dcera Vlasta.

Ke studiu se Jaroslav vrátil v roce 1914. Tentokrát již byl jeho zájem jasný – studovat bohosloví. Studoval tři roky ve Vídni na c.k. evangelicko-theologické fakultě.

Po studiích působil jako kandidát farního úřadu ve Svratouchu, kratší dobu byl vikářem v Borové u Poličky.

V březnu 1918 vykonal před bohosloveckou zkušební komisí ve Vídni zkoušku kandidátní (examen pro candidatura) a v únoru 1919 před českou evangelickou Bratrskou supereminencí v Kutné Hoře zkoušku pro povolání k duchovní správě (examen pro ministerio). Na základě těchto zkoušek mohl být zařazen mezi kandidáty bohosloví, kteří jsou voleni k farním úřadům české evangelické církve Bratrské.

 A již v srpnu 1919 byl zvolen a ustanoven za faráře českobratrského evangelického sboru ve Škvorci (povolací listina). Za tuto činnost mu bylo vypláceno 2400 korun ročně, plus 200 korun na otop kanceláře a kancelářské potřeby. Do užívání dostal pro sebe a svoji rodinu farní budovu a farní zahrady ve Škvorci čp.133.  

Tak se rodina Myškova přestěhovala do Škvorce.  Zanedlouho se jim ve Škvorci narodil ještě syn Jaroslav, můj tatínek.

 Ve Svratouchu zatím v domě č. 176/177 dál hospodařili Jaroslavovy rodiče Jan a Anna. Když v  roce 1920 Jan zemřel, „propachtovali“ nemovitosti i s pozemky a s veškerým vybavením manželům Otradovským, kteří jim za dům, pozemky a koncesi hostinskou a živnost kupeckou platili 9000 K ročně.  

 V roce 1929 dům č.176/177 s hostincem, s obchodem a se všemi pozemky a vybavením prodali příbuzným Jaroslavu a Růženě Myškovým za 177 000 K. Ti zaplatili v hotovosti 40 000 K s tím, že do deseti let prodají dům ve Svratouchu  č.91 a uhradí zbytek sumy, případně ji budou splácet po částkách 5000 K ročně. Doba asi byla zlá, Myškovým se v podnikání nedařilo tak, jak si představovali. V roce 1939 dlužili ještě celých 127 000 Kč. Po smrti manžela byla Božena bez prostředků, založila ji tehdy Kampelička ve Svratce, která část dluhu ve výši 40 000 Kčs převzala na sebe a manželé Myškovi ji také vyplatili 25 000 Kčs. Stále ještě zbývalo 62 000 Kč.

Na začátek Rodu Myšků