Rod Roušarů 

Historie rodu Roušarů začíná v první polovině 17. století, kdy v obci Nedvězí (na Vysočině, jihovýchodně od Telecího) žil konšel Jan Roušar se svojí rodinou.  Náš rod ale v Nedvězím dále nežil, protože Janův syn Mikuláš se přiženil do Telecího a zde, na gruntu č.34, žil rod Roušarů následujících pět generací. 

Telecí, malebná vesnička táhnoucí se údolím Teleckého potoka, zaujímá v naší historii významné místo. Právě zde se setkávají jednotlivé rody našich předků žijících na Vysočině na gruntu č.106, kde se roku 1861 Václavu Musilovi a jeho ženě Terezii rozené Makovské narodila  moje prababička Terezie.

 Grafický rodokmen rodu Roušarů je k nahlédnutí zde.

Telecí

Telecí se nachází poblíž královského věnného města Poličky, na východním okraji Českomoravské vrchoviny. V okolní lesnaté pahorkatině vznikaly i první osady dřevorubců, později i zemědělců a horníků těžících rudu. 

Vznik původní osady Teleczie spadá patrně do století třináctého. Prvními osadníky mohli být již výše zmínění horníci dobývající železnou rudu (byly zde hutě „železné a skelné“) nebo lidé, kteří střežili pohraniční zemské stezky. Jedna taková stezka vedla přes blízký Lucký vrch a sloužila obchodníkům, kteří tudy vozili zboží a v době válek ji používala také vojska. 

Z nejstarší dochované písemnosti vyplývá, že roku 1403 byla ve vsi Teleczie již větší farnost s kostelíkem. Jednalo se o kostel zasvěcený sv. Maří Magdaleně. Stavba vznikla někdy v druhé polovině 14.století. Na jednom ze zvonů můžeme rozluštit letopočet 1478, na trámu krovu je uvedeno datum opravy kostela 1536. Kostel zaujme každého svou zvonicí, která tvoří vstup do hřbitova a je mladší než vlastní kostelík. Má sice gotický charakter, ale pochází nejspíše ze století šestnáctého. Kostelíček původně sloužil zřejmě ještě nerozdělené západokřesťanské církvi. Není vyloučeno, že po husitských válkách byl užíván kněžími české církve podobojí, teprve později začal sloužit církvi římskokatolické. 

Obyvatel v Telecím nebylo mnoho, v roce 1552 měla osada pouhých 34 usedlostí. Počet obyvatel pomalu narůstal až do třicetileté války, která zasáhla obec významným způsobem. „Po nešťastné bitvě bělohorské trpělo město (Polička) častými návštěvami císařského a pak i švédského vojska“ píše se v kronice obce. Lidé prchali ze svých domovů jednak před válečnými hrůzami, jednak je vyháněla násilná rekatolizace. Grunty zůstaly „pusté“, polnosti neobdělané. Pouze 18 usedlostí bylo obydlených. Soupis poddaných podle víry z roku 1651 uvádí 127 osob žijících v obci. Postupem doby počet obyvatel opět narůstal. V roce 1770, kdy vznikla povinnost domy číslovat, bylo již v Telecím 106 čísel. 

Před rokem 1620 se hodně teleckých hlásilo k církvi podobojí, někteří i k Jednotě bratrské, která měla významné středisko v blízké Litomyšli. Po roce 1620 mnoho takových rodiny odcházelo, nejčastěji do Uher nebo do bezpečnějších krajů na Moravu.  Z Telecího emigrovalo v té době nejméně osm rodin.

Jiní zůstali a tajně setrvali ve víře předků. Rekatolizace v Telecím a jeho okolí nebyla  úspěšná. Úřední záznamy sice uváděly, že v Telecím jsou všichni katolíci, ale ve skutečnosti byla evangelická víra mezi teleckými udržovaná a předávaná z generace na generaci. Lidé četli  zakázané knihy, tajně se shromažďovali na nepřístupných místech a není vyloučeno, že je navštěvovali evangeličtí predikanti ze Saska a Pruska.

 S dobou náboženského útlaku je spojena známá legenda o zdejší Lukásově "zpívající" lípě. Její stáří je odhadováno přes 700 let. Legenda vypráví o tajném Českém bratru, který v prostorné dutině stromu nalezl úkryt při opisování Nového zákona i zakázaných žalmů. Svítil si lojovými svíčkami, texty si prozpěvoval a při šumění rozložité koruny vznikal dojem, že zpívá lípa. 

 Není tedy divu, že po vyhlášení Tolerančního patentu  císařem Josef II v roce 1781, se ihned velká část teleckých obyvatel přihlásila k nově povolené církvi reformované (helvétské víře).  Dlouholetý církevní hospodář popisuje tuto událost ve své kronice:

„…v poslední neděli Páně před adventem , tj.28.listopadu 1781 u France Šmatlána, ten čas rychtáře v Telecím č.64, beze všeho poručení (jeden druhému dal věděti) o pěti hodinách večer za dvě hodiny v naší obci telecké 92 familií k náboženství reformírovanému se přiznalo, římské opustilo, a v těch 92 familiích počet duší se jest vynacházel přes 500 duší. Tehdáž byla plna radosti ústa naše…A my v naší obci od toho dne více do katolických kostelů jsme nechodili, nýbrž v Telecím ve třech domích shromáždění jsme tu zimu první drželi …než dům modlitební vystaven byl.“

 Modlitebnu si telečtí postavil již za dva roky, v roce 1783. Byla postavena velmi rychle. V červenci začali vozit kamení a v říjnu toho roku byla modlitebna pod střechou a byla vysvěcena. K rychlosti, s jakou postupovaly stavební práce, se váže příběh, že na poli, kde se mělo stavět, ještě stál len. Avšak ženy se seběhly, len ve chvilce vytrhaly a stavba začala. Veškeré peníze a práci věnovali členové sboru z Telecího a přilehlých obcí. Stavba však nebyla kvalitní, zdivo i přes opakované opravy vlhlo.

Telecí patřilo k panství hradu Svojanov, po založení Poličky bylo v područí města Poličky. Až do poloviny 19.století bylo město Polička hlavní vrchností Telecího. To znamenalo, že veškerá půda, na které telečtí hospodařili, patřila vrchnosti. Ta ji jednotlivým rolníkům pronajímala. Pronájem byl dočasný, později dědičný. Za to měli poddaní k vrchnosti povinnosti. Byl to stálý roční plat, který se odváděl dvakrát ročně, na sv. Jiří na jaře a na sv. Havla na podzim, dále naturální dávky a robota. Robota se týkala hlavně práce v lese, v lomech, úprava cest apod. Jak moc museli obyvatelé robotovat, se během doby měnilo. V roce 1777 např. vykonávalo robotu s párem koní 10 sedláků a s jedním koněm 11 sedláků 3 dny v týdnu, ruční robotu 2,5 dne v týdnu 12 osob, ruční robotu 26 dní v roce 26 chalupníků a ruční robotu 60 dní v roce dalších 60 usedlíků a všichni podruzi. Později, koncem 18.století vznikla možnost robotu přeměnit na peněžní plat podle výměry pozemků. Panské dvory byly pomalu rušeny a rozděleny na drobné selské usedlosti. Robota a i ostatní dávky nebyly vázány na jednotlivé osoby, ale na usedlosti.

 Kraj to byl spíše chudý, půda kamenitá, nepříliš úrodná. Pěstovaly se především brambory, obilí a len. Len se uchovával v pazdernách. Usušený len se třel, česal a spřádal a odpad – pazdeří se používalo k tepelné izolaci příbytků. V některých chalupách se objevil tkalcovský stav (verštat), na kterém lněnou přízi zpracovávali na  hrubé plátno. Většina zemědělských prací se po celá staletí prováděla ručně. Ručně se selo, sázely a vybíraly brambory, okopávala řepa, obilí se sekalo, vázalo a mlátilo, i len se plel a trhal  ručně.

Jan Roušar

Jan byl konšelem. Podle soupisu poddaných podle víry z roku 1651 se narodil někdy kolem roku 1600 a měl za ženu Zuzanu, dceru Marka Václavů, se kterou žil v Nedvězím. Podle dostupných informací měli syna Ondřeje, který žil dál v Nedvězím se ženou Kateřinou, dceru Annu, dále syna Jana a Mikuláše. Mikulášem pokračuje náš rod.

Mikuláš Roušar

Jak již bylo řečeno Mikuláš se přiženil na grunt v Telecím č.34. Grunt č.34 byl původně opuštěný a roku 1630 jej koupil sedlák Pavel Puchar (viz dále historie gruntu č.34). Zde se mu se ženou Kateřinou narodili synové Jiří a Jakub a dcery Barbora a Anna. A tuto Annu si vzal Mikuláš roku 1668 za ženu a grunt převzal.

Hned následujícího roku se jim narodila dvojčata Eva a Zuzana. Manželství s Annou však bylo krátké. Anna zřejmě brzy zemřela, protože již následujícího roku se Mikuláš oženil s Dorotou Dvořákovou, dcerou Petra Dvořáka z Telecího. Zajímavé je, že sestra Doroty, Kateřina Dvořáková, si čtyři roky poté vzala za muže Marka Janko z Oldříše a žila s ním v Pusté Rybné - viz rod Jankových.

Z manželství s Dorotou se narodilo pět dětí: Jan, Zuzana, Dorota, Pavel a Kateřina.

I druhá manželka Mikulášovi zemřela a roku 1689 se Mikuláš oženil potřetí a to s Kateřinou Broklovou, dcerou Jana Brokly z Telecího. S Kateřinou měl ještě šest dalších dětí. Tomáše, Annu, dvojčata Adama a Evu, Marianu a Matěje.

Matriky z tohoto údobí nejsou kompletní, matrika zemřelých začíná až rokem 1700, a proto nemáme potvrzená úmrtí Mikulášových manželek. Přesto však tuto část rodokmenu považujeme za vysoce pravděpodobnou.

Dohromady měl tedy Mikuláš se svými třemi ženami 13 dětí, což nebylo v té době neobvyklé. Neobvyklé ale je, že se většina z nich dožila dospělosti. Z prvorozených dvojčat se Eva dožila dospělosti a vdala se za Pavla Romportla, zatímco Zuzana zřejmě brzy zemřela, protože hned další Mikulášova dcera byla opět Zuzana. Zuzana se již dospělosti dožila a provdala se za Jana Fajmona. I další dcery se dožily dospělosti, dvě se provdaly - Dorota za Pavla Zrůsta a Anna za Pavla Nehodu a dvě zůstaly svobodné - Kateřina a Mariana.

Dospělosti se dožili i synové. Prvorozený Jan si vzal za ženu Zuzanu Coufalovou, měl s ní čtyři děti. Žili v Telecím, ale nevíme v které usedlosti. Když bylo nejmladšímu synovi Františkovi devět roků, Zuzana zemřela. Jan se oženil podruhé s Annou, vdovou Koczvarovou.

Pavel se roku 1703 oženil s Annou  Royerovou, dcerou Jakuba Royera. Roku 1704 převzal pustinu č.33. - viz Historie gruntu v Telecím č.34. Pavlovi a Anně se narodilo deset dětí: Jan, Mariana, Veronika, Judita, Tomáš, Anna, Veronika, Ludmila, Františe a Alžběta.  Většina se jich dožila dospělosti a založila rodiny. Pouze Mariana se nevdala a zemřela z 79 letech jako svobodná, Alžběta zemřela jako kojenec a Veronika zemřela ve věku 12 let. Ostatní dcery se povdávaly - Judita za Matěje Dražila, Veronika za Václava Vraspíra, Anna za Jana Šedého a Ludmila za Františka Dostála. Synové Tomáš a František se oženili a žili se svými rodinami v č.33. Tomáš si vzal Alžbětu Lexovou a František Veroniku Koukalovou a po její smrti Annu Břeňovou. Potomci Pavla Roušara se po vydání tolerančního patentu nepřihlásili k evangelické víře tak jako většina našich předků, ale vyznávali víru katolickou. 

Na gruntu č.34 zůstal syn Tomáš, kterým pokračuje naše větev rodu Roušarů.

O osudu dvojčat Adama a Evy a nejmladšího syna Matěje nic nevíme.

Historie gruntu v Telecím č.34

 Nejstarší záznamy o gruntu jsou z roku 1552. Na gruntu je zapsán Jan Balousu, který platil ze 4 prutů rolí 2 groše 6 denárů 1 hal. ouroku svatojirského a svatohavelského a 3 groše a 6 denárů hromničného platu. Ke gruntu tehdy patřila zbroj a to: přední kus, peklhaube c, voboječek, ručnice dlouhá a meč. Před rokem 1600 převzal grunt jeho syn Jan Balousu za 120 kop míšenských grošů.

 Roku 1622 převzal grunt Petr Pokornej, který však zběhl a vrchnost prodala pustý a prázdný statek roku 1630 Pavlu Pucharovi za 105 kop. Ke gruntu patřil ještě pustý grunt "Patlančkovský" (č.33).

Po smrti Pavla Puchara obhospodařovala grunt vdova Kateřina Pucharová, která jej roku 1662 prodala synovi Jiříku Pucharovi za 105 kop a pustinu též za 105 kop.

Roku 1668 si již zmíněný Mikuláš Roušar, syn Jana Roušara z Nedvězího, vzal za ženu Annu, dceru Pavla Puchara a převzal od Jiříka Puchara grunt č.34 i se sousedním pustým gruntem č.33. Jako závdavek zaplatil Kateřině, mateři Jiříka Puchara a tchyni svý, 10 kop. Zároveň pro ni převzal na sebe povinnost vejminku.

Spojení obou gruntů bylo jen dočasné, protože již synové Mikuláše Roušara grunty č.34 a č.33 od sebe oddělili. Roku 1704 převzal pustinu č.33 Pavel Roušar a grunt č.34 převzal roku 1719 Tomáš Roušar podle poslední vůle svého otce za 105 kop. Rodina Tomáše Roušara na č.34 přešla po vydání tolerančního patentu k církvi evangelické, zatímco rodina Pavla Roušara na č.33 vyznávala dál katolické náboženství.

Po Tomáši Roušarovi hospodařil na gruntu č.34 od roku 1754 jeho syn Jan Roušar. Jan koupil grunt od svého otce o výměře 33 jiter 276 sáhů za trhovou sumu105  kop. Z této výměry bylo 20 jiter 1182 sáhů polí, 3 jitra 573 sáhy luk a 9 jiter 212 sáhů lesů. Jan Roušar roku 1797 grunt rozdělil a jednu polovici o výměře 15 jiter 1273 sáhů prodal svému nejmladšímu synovi Václavovi, který si na trati vedle č.38 postavil chalupu č.145. Tím grunt č.34 rozdělil na polovic.

Po smrti Jana Roušara koupil jeho syn Jan Roušar roku 1806 od spoludědiců jejich podíly na gruntu č.34 za 208 zlatých.

Roku 1842 Po smrti Jana Roušara převzal grunt o výměře 17 jiter 748 sáhů jeho syn František Roušar za 500 zlatých

Tomáš Roušar (1690-1755)

Tomáš se roku 1717 oženil s Marií Magdalenou, dcerou Jakuba Vraspíra z Telecího. Podobně jako jeho otec měl i Tomáš s Magdalenou 13 dětí - osm dcer a pět synů.Téměř všechny děti se dožily dospělosti, jen dvě dcery zemřely jako kojenci (Marie Magdalena a Alžběta). Dcery se povdávaly - Kateřina se vdala za Jana Žváčka, Anna za Václava Bureše, Alžběta za Františka Fajmona, Jana Josefa Boháče, Veronika za Martina Hnáta a Terezie za Tomáše Zrůsta.

Nejstarší syn Jan je pokračovatelem naší větve rodu. Po něm následoval Filip, o kterém bohužel nic dalšího nevíme. Dálší syn Václav se oženil s Alžbětou Teplou.

Syn Tomáš si vzal za ženu Annu Gregorovou ze Svratoucha. Odstěhoval se do Svratouchu č.84, kde se jim narodily nejméně čtyři děti. Po vydání tolerančního patentu se hned 5.12.1781 celá rodina přihlásila ve Svratouchu k helvétskému vyznání. Jejich dcera Anna se později provdala za vdovce Jana Venzaru ze Svratoucha a stala se tak nevlastní matkou Anny Venzarové, která si vzala za muže Václava Myšku, našeho přímého předka z rodu Myšků.

Nejmladší syn Josef zůstal svobodný a žil v Telecím č.34.

Jan Roušar (1720-1797)

Roku 1754 se Jan oženil s Marií Magdalenou Lamplotovou dcerou Jana Lamplota z Telecího. Z manželství se narodilo 11 dětí: Anna, Jan, Kateřina, Filip, Marie Magdalena, Terezie, Terezie, Jan, Veronika, Václav a Alžběta. Jen dvě z nich zemřely brzy po narození (Jan a Terezie) a o nejstarší Anně nic nevíme. Ostatní se dožili dospělosti. Dcery se povdávaly a odešly ze statku. Kateřina se provdala za Václava Filippi, Marie Magdalena za Václava Royera, Terezie za Josefa Šmatlána, Veronika za Jana Filippi a Alžběta za Ivana Novotného.

Zajímavá je historie rodiny Marie Magdaleny provdané za sedláka a mlynáře Václava Royera z Telecího č.15. Jejich syn Václav Royer, který převzal po otci mlýn, neměl se ženou Kateřinou děti. Jeho schovanka Františka Juklová se provdala za Jana Krejska z Blažkova na Moravě a Jan Krejsek převzal po Václavu Royerovi mlýn v Telecím č.15. Jejich prvorozená dcera Františka si později vzala za muže Jana Musila, obchodníka v Telecím č.168, bratra Václava Musila z Telecího č.106 - viz rod Musilů. Po smrti Jana Musila byly pak jejich děti vychovávány v Telecím č.15.

Syn Filip se oženil s Kateřinou Kadlecovou z Borovnice a žil s ní v Telecím č.125.

Synem Janem je pokračuje naše větev rodu Roušarů.

 Syn Václav se oženil s Annou Dvořákovou z Telecího. Roku 1797 Václavův otec Jan Roušar oddělil trať vedle gruntu nyní č.38 ve výměře 15 jiter 1273 sáhů a prodal ji za 800 zlatých Václavovi. Václav si tam postavil chalupu č.145.

Po vydání tolerančního patentu v roce 1781 se rodina Jana Roušara hned mezi prvními přihlásila k evangelické víře.

Rody manželek Mikuláše (Broklovi), Tomáše (Vraspírovi) a Jana Roušara (Lamplotovi) pocházely z Telecího. Jejich předky lze v Telecím vysledovat v až do roku 1650, kdy jsou uvedeni v soupisu poddaných jako zahradníci či sedláci.

V prodině Broklů je v soupisu poddaných uvedena vdova Dorota a její sedmnáctiletý syn jako nový hospodář. V rodě Lamplotů nelze nejstarší generaci identifikovat, protože v matrice oddaných jsou dva Jiří Lamplotové - jeden si roku 1661 vzal za ženu Marianu Peckovou z Borové, druhý byl synem Řehoře Lamplota a roku 1666 se oženil s Marianou Kučerovou dcerou Ondřeje Kučery z Borové.

 Řehoř Lamplot je v soupisu poddaných z roku 1650 uveden jako nově osazený zahradník s manželkou Annou. Dále je v soupisu poddaných ještě zahradník Štěpán Lamplot se ženou Dorotou, děti: Anna cca 1639, Tomáš 1646 a Pavel 1644. Zajímavé zde je, že roku 1650 byl Štěpán v Telecím kostelníkem. Zda tyto rodiny byly našimi předky, ale nelze určit.

Jan Roušar (1769)

Jan se roku 1794 oženil s Annou rozenou Čermákovou dcerou Františka Čermáka a Terezie rozené Lukasové z Kobyl č.4. Žili  dál v Telecím č.34. Roku 1797 zemřel jeho otec a roku 1806 Jan koupil od spoludědiců jejich podíly na gruntu č.34. Celkem 17 jiter 748 sáhů za 208 zlatých.

 Jan s Annou měli 12 dětí: Josefa, Annu, Terezii, Josefa, Jana, Františka, Annu, Františka, Jana, Alžbětu, Jana a Františka. Mnohé z nich však zemřely v dětském věku. Dospělosti se dožili synové Josef, Jan a František (France) a dcery Terezie a Anna. O Alžbětě, která se narodila roku 1810, jsme nic dalšího nedohledali.

Nejstarší syn Josef byl učitelským pomocníkem v Telecím. Roku 1819 mu otec Jan koupil za 964 zlatých od France Royera usedlost v Telecím č.18. Tak se Josef stal ¼ sedlákem a o rok později ( v roce 1820) se oženil s Alžbětou Fajmonovou. Spolu měli 9 dětí: Jozefa, Annu, Jozefu, France, Terezii, Františku, Antonína a Antonínu. Roku 1840 předal usedlost svému synovi Josefovi.

František (Franc)se narodil v roce 1823 a v necelých 19 letech si roku 1842 vzal za ženu teprve 16 a půl roků starou Annu Dvořákovou, dcerou Josefa Dvořáka. Téhož roku převzal po zemřelém otci  za 500 zlatých usedlost č.34 a dál na ni hospodařil. František s Annou neměli vlastní děti,  vychovávali schovanku Josefu Dvořákovou. Josefa se později provdala za Hynka Hartmana, který byl vychováván v krčmě u Václava Musila a grunt v Telecím č.34 převzal - viz rod Hartmanů.

Další syn Jan je uváděn jako rolník v Telecím č. 94 (nebo to byla chybně zapsaná usedlost Roušarů č. 34?), bližší informace o něm zatím nemáme.

Dcera Anna se provdala za Pavla Makovského z Borové č.32, půlsedláka panství Poličského. Odstěhovala se do Borové a jejími osudy pokračuje historie našich přímých předků dál v rodě Makovských.

Dcera Terezie se provdala za Františka Kadlece a hospodařila s ním v Telecím č.106. Rodina Kadleců  žila v č.106 od roku 1769. Antonín Kadlec pocházel ze Spělkova. S Johanou Žváčkovou měl asi 6 dětí. Jejich dcera Terezie se provdala za Františka Sedliského, syn Antonín se stal farářem v Prosetíně a František, jak již bylo řečeno, zůstal hospodařit na gruntě.

František s Terezií neměli děti, za to byli za kmotry oběma dcerám Tereziiny sestry Anny Makovské a později i vnučkám Anně a Terezii. Někdy mezi lety 1841 a 1849 se rodina Makovských ke Kadlecům na grunt nastěhovala a po smrti Františka Kadlece jej od vdovy Terezie odkoupila.

Historie gruntu v Telecím č.106

Grunt č.106 byl největším statkem ve vsi. Po dlouhou dobu býval dědičnou rychtou, při níž byla i krčma. Proto se  usedlosti č.106 říkalo krčma a pod tímto názvem je známá do dnešních dnů.

Nejstarší dochované záznamy o rychtě jsou z poloviny šestnáctého století. Rychta střídala své majitele a příslušenství k ní postupně rostlo. Od roku 1625 k rychtě náležel i pustý grunt polívkovský (dnes č. 52), zvaný stará krčma.

Od roku 1620 byla rychta i s pustinou 150 let v držení rodu Filipů. Až roku 1768 koupil grunt za 900 kop a pustinu za 120 kop od vdovy po Josefu Filipovým Antonín Kadlec.  Antonín Kadlec byla významná osobnost v Telecím. Byl rychtářem a později i kurátorem teleckého evangelického sboru. Se ženou Johanou Žváčkovou měli nejméně sedm dětí. Ve vztahu k naší historii je důležitý syn František, který byl také rychtářem a roku 1812 převzal grunt i pustinu od svého otce. Roku 1838 držel také familiantskou živnost č.115. Roku 1813 se František oženil s Terezií Roušarovou (viz výše), sestrou Anny Makovské a tím začíná období, kdy na gruntu č.106 žili naši předci.

Po smrti Františka Kadlece roku 1853 koupil grunt  Pavel Makovský (viz rod Makovských), který měl za ženu Annu rozenou Roušarovou. Roku 1860 převzal grunt i pustinu č.52 od Pavla Makovského jeho zeť Václav Musil (viz rod Musilů).  Krátce na to usedlost částečně vyhořela (sdělení místní pamětnice paní Vojtíškové) a Václav ji znovu postavil. To dokládá letopočet 1861 na štítu stodoly. Původní rychta - krčma zřejmě požárem zasažena nebyla.

V době, kdy se Makovských na grunt přestěhovali, již usedlost jako rychta nesloužila. Rychtou byl podle ústního podání místních obyvatel dnes již zaniklý dům č.1, který stával v blízkosti gruntu.

Rychtář, který spravoval obec a dohlížel, aby byly správně odváděny dávky a plněny robotní povinnosti,  byl jmenován vrchností. V polovině 19.století byla robota zrušena a úřad rychtáře zanikl. Od roku 1850 obec řídil volený starosta. Mezi starosty Telecího se v následujících desetiletích objevují jména našich předků: Jan Musil z č.168, Hynek Hartman z č.34 a v letech 1887-9 také Václav Musil z č.106.

Grunt č.106 byl veliký, jak je vidět z dobové fotografie níže, a patřily k němu rozlehlé pozemky. Patřila k němu pustina č.52 a Václav Musil, který byl dobrým hospodářem, ke gruntu přikoupil ještě Šmatlánku č.64 od Antonína Filipiho. Celkem dohromady ke gruntu patřilo přes 500 měr pozemků. Byl to největší statek ve vsi. Na své velikosti neztratil nic dodnes.

Roku 1894 Václav Musil všechny pozemky rozprodal. Starou krčmu (č.52) kromě louky, která zůstala u č.106,  koupil František Roušar z č.78. Šmatlánku rozprodal na drobno a grunt č.106 se živým i mrtvým inventářem a zásobami koupil za 18 000 zlatých Josef Ehrenberger z č.94. I tak zůstal grunt č.106 největším statkem v obci, neboť měl stále necelých 200 měr.

Po Josefu Ehrenbergerovi na gruntě hospodařil ještě jeho syn Josef Ehrenberger (od roku 1933). Roku 1952 v době kolektivizace mu byl statek zkonfiskován a rodina byla nuceně vystěhována na státní statek v Jestřebí u České Lípy. Statek obhospodařoval nejprve MNV, později jej převzalo JZD a využívalo hospodářské budovy jako stáje pro koně a chlévy pro vepře. Od té doby statek chátrá.

V letech 1841 - 1857 se na pozemcích gruntu dobývala železná ruda, která se vozila na zpracování do huti na Kadov. V huti se zřejmě vyráběly předměty pro místní potřebu - např. litá železná zábradlí a dveře, které se např. v bývalém panském domě ve Vříšti u Sněžného dochovaly do dnešních dnů  Doly byly majetkem držitele novoměstského panství Damen-Stift Maria Schul (Ústav šlechtičen) v Brně.  Na pozemku gruntu byla později při geologickém průzkumu objevena 80 m dlouhá odvodňovací štola vedoucí k zasypané šachtě. Celkem bylo na pozemku gruntu a na pozemcích sousedních 1400 m podzemních chodeb (uvedeno ve zprávě v hornickém časopise).

Grunt č.106 je významný z hlediska stavebního. Není roubený, jako některé dosud zachované původní usedlosti v obci, je kamenný a je unikátní průjezdnou síní. Průjezdní síň není v lidovém stavitelství obvyklá, lze ji nalézt u některých usedlostí spojených s výkonem rychtářství a provozem krčmy. Pochází pravděpodobně z druhé poloviny osmnáctého století.

Grunt v Telecím č.106 leží pár kroků od malebného katolického kostelíka se hřbitovem, vedle je malý rybníček. Strom zasazený kdysi před stavením  zmohutněl a připomíná, jak dávno zde naši předkové žili. Sice pár kroků od katolického kostela, vyznáním však evangelíci. Jejich hrobka leží na evangelickém hřbitově.