Rod  Kohoutů

Rod Kohoutů pochází z Hané, konkrétně z malých vesnic mezi Přerovem a Olomoucí, jsou to Penčičky, Vinary, Dluhonice, Lázníky, Charváty, Blatec, Dubany, Nenakonice, Sokol a další. Zde žili naši předkové po celá staletí a někteří jejich potomci zde žijí dodnes. 

ROD KOHOUTŮ

Jakub Kohout (1739-1816)

Jakub Kohout psaný Kohaut se narodil někdy kolem roku 1739. Záznam o jeho narození jsme nenašli, datum narození je odhadnuto z věku uvedeného při jeho úmrtí. Z počátku jsme se domnívali, že by mohl být synem mlynáře Tobiáše Kohouta a jeho ženy Veroniky z blízké vsi Lázníky, avšak toto nebylo nikterak potvrzeno.  

Později bylo podrobným studiem matrik zjištěno, že Veronika Horáková byla Jakubova druhá žena. Poprvé se Jakub ženil o osm let dříve s Barborou Vávrovou ze vsi Sokol. Podle zápisu v  matrice žil před svatbou ve vsi Unčovice (severozápadně od Olomouce), což hypotézu o jeho původu z Lázník příliš nepotvrzuje. V Unčovicích v té době žil Tomáš Kohout se ženou Marianou. V letech 1735 až 1748 se jim zde narodilo šest dětí, zápis o narození Jakuba však v matrice nebyl nalezen. Přesto se tato varianta jeví jako pravděpodobnější.

Jakub byl v té době  podruh, jeho rodina bydlela v nájmu u sedláka, pro kterého zrovna pracoval.

S Barborou Vávrovou žili ve vsi Sokol č.1 (dnes je Sokol součástí obce Dub nad Moravou).  Mnoho štěstí ale spolu neměli, z jejich pěti dětí, které se jim narodili, přežil zřejmě pouze syn Jan. Nejtragičtější byl rok 1782, kdy v lednu zemřela jejich tříletá dcerka a krátce na to po porodu další dcery zemřela i Barbora. Malá dceruška ji přežila jen o několik týdnů. 

V červnu téhož roku se Jakub ženil opět v Sokole s výše zmíněnou Veronikou Horákovou. 

Jakub s Veronikou žili zpočátku ve vsi Sokol č.1, kde se jim narodil první syn Jakub, který však v 11 měsících zemřel. Krátce  na to se narodil František, kterým pokračuje náš rod,  a Barbora.  V té době je Jakub uváděn jako zahradník.

Další děti se narodili ve Vinarech. Jakub totiž roku 1787 koupil ve Vinarech domek č.22. První se ve Vinarech narodila Mariana, která se narodila v domě č.17, kde bydlel Veroničin bratr Ondřej Horák s rodinou. Další děti se již narodily v č.22: Tomáš a Terezie se nedožily ani 2 let, roku 1793 se narodila dcera Anna a roku 1794 další dcera, kterou pojmenovali opět Terezie. V matrikách je Jakub byl uváděn jako domkař.

Začátkem roku 1795 přesídlila rodina do vsi Penčičky, tehdy Klein Pentschitz. Jakub totiž prodal domek ve Vinarech a koupil domek  č. 14 v Penčičkách. K domku patřil i a malý pozemek - Jakub byl uváděn jako zahradník. Na jaře 1795 jim zemřela dcera Terezie. V dalších letech se jim narodila dcera Jenovefa a ještě 3 další děti, které ale zemřely jako maličké.

Roku 1806 předal Jakub domek s pozemkem prvorozenému synovi Františkovi, kterým pokračuje naše větev rodu Kohoutů - viz dále. Jakub s Veronikou žili v Penčičkách č.14 do konce svého života.

Jakubova dcera Barbora se roku 1807 provdala za Františka Nakládala, zahradníka, a odstěhovala se k němu do blízké Zábeštní Lhoty. Měli spolu nejméně 5 dětí: Annu, Frantze, Antonína, Petra a Iontzenze.

Druhá dcera Marianna si roku 1812 vzala plátenického tovaryše a později domkaře Frantze Koričana. Žili v Penčičkách č.33 a měli spolu 6 dětí. Tři syny a tři dcery: Josefku a Jakuba, kteří zemřeli jako malé děti, dále Matyáše, který se oženil a žil dál v čp.33, Floriána, Petronilu a nakonec Annu, která zemřela ve věku 13 let.

Třetí dcera Anna se provdala roku 1817 za podruha Pavla Navrátila a žila s ním v Penčičkách č.14, kde se jim  narodili nejméně 4 děti: Františka,  Iontzel, Nikolaus a Antonín.

O osudu poslední dcery Jenovefy zatím nic nevíme.

Pokračovatelem naší větve rodu je syn František. 

Penčičky

Penčičky, původně nazývané Klein Penschitz,  leží severně od Přerova v krajině mírně se svažující k potoku Olešnice.  Úrodná půda Hané byla v okolí odedávna obdělávána, pěstovalo se zde hlavně obilí, cukrovka a chmel.   

Nejstarší zmínky o Penčičkách pochází ze 14.století, kdy na východním okraji dnešních Penčiček stávala tvrz., která však začátkem 15.století zanikla.

Roku 1794 byli v obci 4 pololáníci, 5 čtvrtláníků, 6 chalupníků. Roku 1783 byl rozparcelován někdejší panský dvůr a prodán 8 dominikalistům. Ve dvacátých letech dvacátého století měly Penčičky  asi 60 čísel popisných. 

Dnes jsou Penčičky součástí Přerova.

František Kohout (1784-1848)

Roku 1806 převzal  František od svého otce dům v Penčičkách č.14 (viz výše) a v témže roce se oženil s Marianou rozenou Páleníkovou, dcerou Ignáce Páleníka a Anny rozené Matouškové z Nenakonic. V Penčičkách č.14 se jim narodila dcera Anna (zemřela brzy po narození)  a syn František. A již roku 1811 koupil František od Jiřího Bielka dům v Penčičkách č.3 s pozemky a stal se tak půlláníkem. Penčičky č.3 se staly domovem Kohoutů pro další generace. 

V Penčičkách č.3 se jim narodilo dalších pět dětí - Josefa, Lucie, Karolína, Petronila a Šimon. Karolína a Šimon zemřeli brzy po narození, dcera Josefa se provdala do Suchonic, Lucie si vzala půlláníka z Brodku.

Naše historie pokračuje synem Františkem.

Zajímavý je osud Petronilly. Jako jediná  zůstala v rodných Penčičkách, kde si vzala za muže půlláníka Františka Koutného z Penčiček č.23.

Rodina Koutných

Petronilla s Františkem spolu měli 10 dětí, 5 dcer a 5 synů. Postupně se narodila Františka, Johann, Mariana, Franz, Anna, Josefa, Josef, Antonín, Tomáš a Antonína. Výjimečné na této rodině je to, že se všechny děti dožily dospělosti a mnoho z nich zemřelo v požehnaném věku přes 70 let.

Dvě dcery se provdaly do sousední vsi Kokory. Františka si vzala čtvrtníka Josefa Šromotu a Mariana se provdala za zahradníka Josefa Bradu.

Dcera Anna Koutná zůstala v Penčičkách. Za svobodna měla syna Josefa a teprve po dvou letech si vzala jeho otce - svého bratrance familianta Josefa Kohouta. Žili spolu nejprve v Penčičkách č.20, kde se jim narodily další tři děti: František, Mariana a Tomáš. Pravděpodobně roku 1880 se rodina přestěhovala do Penčiček č.5 a do č.20 se nastěhoval bratr Anny Josef  Koutný se ženou  Františkou.

Anna a Josef měli v č.5 hospodu. Roku 1881 se jim zde narodila dcera Františka. Roku 1883 jim zemřel osmiletý syn František a brzy po té zemřela i Josefova žena Anna. Josef se znovu oženil s Josefou Raškovou a měl s ní další 4 děti: Oldřicha, Eduarda, Antonína a Růženu. Antonín zemřel jako dvouletý, ostatní děti se dožily dospělosti a založily rodiny, většinou však v okolních vsích. Zda někdo z nich žil dál v Penčičkách zatím  nevíme. 

František Kohout (1810-1877)

Roku 1829 převzal teprve devatenáctiletý František od svého otce hospodářství v Penčičkách č.3. Zřejmě brzy na to se oženil s Kateřinou Páleníkovou, dcerou Ignáce Páleníka z Neředína.  S Kateřinou měli 7 dětí - 6 dcer a jednoho syna: Františku, Josefu,  Marianu, Annu a Josefa.  Další dvě dcery zemřely v raném věku.

Roku 1845 Kateřina zemřela. Františkovi zůstal plný dům malých dětí, a tak se okamžitě znova oženil. Jeho ženou se stala Anna, dcera sedláka Michala Lenocha  z Charvát. S Annou měl dalších 10 dětí - narodilo se devět synů a jedna dcera:  Jan, František, Jakub, Jakub, Antonín, Eduard, Ignác, Petr, Amálie a Tomáš. 

Měl tedy František početnou rodinu, byl otcem 17 dětí, z nichž pouze tři zemřely v kojeneckém věku, ostatní se většinou dožily dospělosti.

Z této doby se v rodině traduje tato historka: Přes náves šli četníci s kohoutími pery na helmách a ptali se panímámy Kohoutové, zda nemá nějaké kohouty, že potřebují kohoutí pera. Panímáma odešla do stavení a za chvilku přišla s osmi dětmi – tady je osm Kohoutů….

František byl půlláník, jeho grunt byl jedním ze dvou největších gruntů ve vsi. S hospodářstvím mu pomáhali jeho synové František, Eduard, Antonín a Petr. Podle sčítání lidu v roce 1870 jeho hospodářství zahrnovalo 4 kobyly a 2 hříbata, 4 krávy a 4 telata a 2 prasata.

František s Annou žili v Penčičkách č.3 do konce svého života. Zemřeli rok po sobě,  roku 1876 Anna a roku 1877 František. Grunt po Františkovi převzal jeho syn Eduard.

František se snažil své děti dobře zaopatřit. Nejstarší dcery se povdávaly, synům umožnil vzdělání nebo získali po otci grunt a polnosti.

Nejstarší dcery Františka a Josefa se provdaly za bratry Bartoloměje a Františka Růžičkovi a žily se svými rodinami v Penčičkách.

Mariana se provdala za Ignáce Knappa z Doloplaz a Anna za Josefa Koukala z Žeravic. V Penčičkách zřejmě dál nežily.

Josef si vzal Annu Koutnou - viz výše

Jan byl poštovním praktikantem v Přerově a později se do Přerova odstěhoval. 

Jakub a Ignác studovali na gymnáziu v Olomouci, Ignác se stal později profesorem na gymnáziu. 

Eduard získal po Františkovi grunt. Oženil se s Jenovefou Koutnou z Čechovic. Podle dostupných údajů se jim narodily pouze čtyři děti : Apolonie, Ludvík, Juliána a Ladislav. Kromě Juliány se dožili dospělosti. Nejstarší Apolonie se nevdala a žila dál na  gruntě s rodiči a mladším bratrem Ladislavem. Živila se pletením a ručními pracemi. Ludvík se roku 1906 oženil s Josefou roz. Bajerovou a zřejmě v té době převzal po Eduardovi grunt a Eduard se s rodinou odstěhoval do Penčiček č.2. 

Eduard byl kronikářem obce, do kroniky lze nahlédnout zde. Kolem let 1890-1900 byl také několik let starostou Penčiček (viz sčítání lidu). 

Ladislav se oženil až ve svých 49 letech s Marií rozenou Poštulkovou. 

František získal část polností a  žil až do své smrti na gruntu v Penčičkách č.3. Nejdříve s rodinou svého bratra Eduarda a později s jeho synem Ludvíkem.  Kromě Františka na gruntě ještě z počátku žil ve službě jako pacholek jejich mladší bratr Petr, který se později odstěhoval. Zřejmě žil a zemřel v Čechovicích.

Antonín se roku 1878 oženil s Marianou roz. Pochylovou a žil s ní v Penčičkách č.19. K hospodářství  náleželo čtvrt lánu a podle sčítání lidu v roce 1880 zahrnovalo 2 kobyly a jedno hříbě, 4 krávy a 4 prasata. Měli velkou rodinu - celkem 12 dětí, z nichž pouze čtyři děti zemřely v dětském věku a ostatní se dožily dospělosti a vdaly se či oženily. O jejich dalších osudech však nic nevíme. Antonín byl několik let starostou obce.

Syn Ignác je pokračovatelem naší větve rodu.

Tomáš se oženil s Františkou Slavíkovou a žili ve Výšovicích u Prostějova.

O ostatních dětech žádné informace nemáme.

Rod Kohoutů se v Penčičkách tak rozrostl, že ve dvacátých letech dvacátého století žily rodiny Kohoutů v pěti popisných číslech a v dalších žily rodiny jejich provdaných dcer.

Ignác Kohout (1857-1910)

Ignác patřil k nejmaldším dětem Františka a Anny. Jeho nejstarším sourozencem byla nevlastní sestra Františka, která byla o 22 let starší a vdávala se ve stejném roce, kdy se Ignác narodil. Naopak nejmladší sourozenec Tomáš byl ještě o osm let mladší. Otci Ignáce, Františkovi, bylo v době narození Ignáce 47 let.

Otec František dal Ignáce na studia. V letech 1869-1876 studoval Ignác na c.k. Slovanském gymnásiu v Olomouci, což byla v té době jediná škola na střední a severní Moravě s českým vyučovacím jazykem. Ignác byl chytrý a pilný student a patřil mezi nejlepší ve třídě. Vzhledem  k tomu, že byl později profesorem na gymnáziu, musel ještě studovat čtyři roky na některé universitě, bohužel však není známo na které, a potom složit zkoušku učitelské způsobilosti.  Zkoušku skládal zřejmě ze zeměpisu a dějepisu (hlavní předměty). Po složení zkoušky musel absolvovat ještě rok zkušební na některém gymnásiu, kde získával praktické dovednosti. Titul profesora mohl získat až po dalších třech letech provizoria  (viz Ottův slovník naučný, heslo Gymnasium).

Jako náměstný či zástupný učitel působil zřejmě na více místech, roku 1885 to bylo na české vyšší škole reálné v Karlíně, před rokem 1892 na gymnáziu v Klatovech, od roku 1893 byl náměstným učitelem na gymnáziu v Litomyšli. A roku 1897 se stal profesorem dějěpisu a zeměpisu na gymnáziu ve Vysokém Mýtě. 

Podle Almanachu vydaného k výročí založení gymnázia byl svědomitým profesorem. Byl přísný, ale spravedlivý. Učil své děti i studenty k lásce k vlasti a k přírodě, vychovával z nich hrdé a sebevědomé Čechy. Studenti ho měli rádi a profesorský sbor jej uznával. Zastával se studentů i proti vedení školy, čímž se postavil proti novému řediteli školy, který by ctižádostivým prorakousky orientovaným byrokratem. 

Kromě školních povinností se věnoval i činnosti veřejné, získal značnou důvěru a byl zvolen do městského zastupitelstva a později i do městské rady. Nebyl zvolen na základě politické příslušnosti k určité politické straně, ale na základě osobní důvěry.

Na gymnáziu v Klatovech se prostřednictvím svého kolegy Josefa Proška seznámil s Emílií Červinkovou, dcerou statkáře Pavla Červinky z Jíkve u Nymburka.  Emílie byla sestra Josefovy manželky Boženy rozené Červinkové. A s touto Emílií se roku 1893 Ignác oženil.  Za svědka na svatbě  jim byl zmíněný Josef Prošek. 

Téhož roku nastoupil Ignác jako zástupný učitel do c.k. vyššího gymnásia v Litomyšli. V Litomyšli se jim narodili 3 synové – Bohdan, Ladislav a Bohuslav. Bohdan bohužel v roce a půl zemřel na záškrt. 

V Litomyšli žili až do roku 1897, kdy dostal Ignác místo profesora dějěpisu na gymnásiu ve Vysokém Mýtě. Rodina se přestěhovala do Mýta. 

Vysoké Mýto (v latinských textech Alta Muta, v německých Hohenmauth) 

Vysoké Mýto leží uprostřed Pardubického kraje na hlavním silničním tahu z Hradce Králové do Brna. Jeho krása je však řidičům automobilů jedoucích po této silnici a rovněž tak cestujícím vlakem na trati Pardubice- Česká Třebová zůstává skryta. Jen věže kostela a městských bran dávají tušit, že se tam se nalézá historické centrum města. 

Vysoké Mýto bylo založeno kolem roku 1262 králem Přemyslem Otakarem II. na významné obchodní stezce, tzv. trstenické, spojující Čechy s Moravou. 

Od poloviny 19. století bylo Vysoké Mýto tradičním sídlem vojenské posádky. Posledními vojáky ale byla bohužel od roku 1968 několikatisícová okupační sovětská armáda, která zanechala ve městě velkou materiální a ekologickou spoušť. 

V 60. a 70. letech 19. století se rozvíjel kulturní život ve městě, byl založen zpěvácký spolek Otokar a ochotnické divadlo, od roku 1879 zde fungovalo gymnázium a byla vybudována železniční trať Choceň - Vysoké Mýto - Litomyšl. Město bylo známé jako sídlo okresu a kulturní i průmyslové centrum.  V první polovině 20. století město proslavily automobily karosářské firmy Sodomka a hasičské stříkačky ze zdejší továrny V. Ig. Stratílek. 

Pověst

Vysokému Mýtu se někdy říká Kujebina a vysokomýtským Kujebáci. Tuto přezdívku podle pověsti Mejtští dostali od císaře Josefa II. při jeho návštěvě Mýta. Když totiž čekali ve Vysokém Mýtě císaře Josefa II., stal se malér. Císař podle svého zvyku svou návštěvu o den posunul a Mejtští domnívajíce se, že z ní sejde, snědli připravené pstruhy. Pochutnali si, jak náleží! Ale nazítří se znenadání objevila vysoká návštěva, a co tedy dělat? Něco od včerejška po těch pstružích hodech přece jen zbylo, a to se předložilo císaři. Už dlouho prý mu pstruzi tak nechutnali jako toho dne v Mýtě! Ale tu jeden z pánů (snad radní nebo starosta) pravil: „Majestátnosti, včera ale byli připraveni pstruzi lepší.“.  Jak na to reagoval císař, se přesně neví, většina pověstí praví, že se onoho pána zeptal, jak se jmenuje. „Kujeba“, zněla odpověď. Na to císař pravil: „Tak to jsme mi všichni pěkní kujebáci“.

Od této události je Vysoké Mýto a okolí nazýváno „kujebinou“ a vysokomýtští  „kujebáci“.

Ve Vysokém Mýtě žili Kohoutovi až do poloviny dvacátého století. Nejprve bydleli na náměstí v domě č.212 a zde  se jim narodila dcera Jarmila.  Později se přestěhovali do blízkosti gymnásia, do domu č.166 na Kostelním náměstí. Zde potom bydleli po dlouhé roky, prakticky až do 30. let dvacátého století.

Rodina Kohoutova neměla lehký život. Krutý osud ji zasáhl ještě v Litomyšli, kdy jim zemřel prvorozený syn Bohdan (viz výše). Potom po  narození nejmladší dcerky Jarmily Emílie těžce onemocněla. Dostala tuberkulózu. Lékař jí radil pobyt na jihu, ale Emílie odmítla, zůstala u svých dětí. Žila od nich částečně odloučena, aby je uchránila. Přestože v té době nebyla antibiotika na léčbu, její stav se po nějaké době zlepšil. 

Druhá krutá rána přišla roku 1910, kdy náhle zemřel otec rodiny Ignác na zánět pohrudnice. Emílie zůstala se třemi dětmi a podlomeným zdravím sama. Nejmladší Jarmile bylo 9 let, synům Ladislavovi 15 a Bohuslavovi 14 let. Rodina přežívala díky podpoře rodičů Emílie a podpoře profesorů, kolegů Ignáce. Byl to především profesor František Machala, mladší kolega a přítel Ignáce, který byl v té době třídním Bohuslava na gymnáziu. Byl Emílii velikou oporou, pomáhal jí s výchovou a zabezpečením rodiny. S rodinou se sblížil a dětem byl opravdu druhým otcem. Později pak, až byly děti dospělé, se s Emilií oženil.

Bohuslav, který v té době studoval na gymnáziu, byl tehdy v kvartě, studia zanechal a zvolil si praktické povolání. Přihlásil se do c.k. rakousko-uherské kadetní školy pro pěchotu v Praze, kam nastoupil v roce 1912. Na přijímací řízení jej  připravoval právě profesor Machala. 

Roku 1914 začala první světová válka. Oba synové byli posláni na frontu. Ladislav odešel do pole hned na začátku války, Bohuslav třičtvrtě roku po něm. Ještě ani nedokončil kadetní školu, byl ze školy vyřazen a odvelen. Bojoval na ruském bojišti a v Itálii až do konce války. Ladislav byl dlouho nezvěstný, byl zajat v Haliči, později vstoupil v Rusku do legií, ze kterých se vrátil až v roce 1920. 

Emílie, sama nemocná, pečovala o svoje třetí dítě - Jarmilu, která byla často nemocná - měla spálu,  zánět slepého střeva, zánět pohrudnice, tyfus..... 

Jarmila vystudovala učitelský ústav.

Po válce začala Emílie podnikat, vydávala vyšívačkám látky s natištěnými vzory na vyšití a po vyšití předávala látky švadlenám a pradlenám. Byla to v kraji v té době rozšířená domácí výroba. Vyšívaly se ubrusy, dečky a také monogramy a ozdoby na ložní prádlo a výbavu nevěstám. Na  překreslování vzorů na vyšívání a na účetnictví měla pomocníka. Později jí účetnictví vedl syn Bohuslav. Pracovala takto několik let.

Zdravá už Emílie nikdy úplně nebyla, bála se jakéhokoliv prochladnutí, aby se jí plicní choroba neobnovila. 

Ladislav Kohout (1895-1979)

Syn Ladislav -říkalo se mu Láda – byl za první světové války zajat v Haliči, později vstoupil v Rusku do legií, ze kterých se vrátil až v roce 1920. Dva roky byl nezvěstný. Po návratu byl uzavřený a samotářský. Sblížil se s dcerou rodinných přátel  Marií Pecháčkovou. Roku 1922 se s ní oženil. 

Tato svatba je významná pro naši rodinu. Za svědka totiž byl můj dědeček Bohuslav Kohout a za družičku moje babička Alena Bayerová, spolužačka Marie Pecháčkové ze školy. Právě na této svatbě se babička a dědeček poznali.

Ladislav měl s Marií dva syny, Vladimíra (v rodině se mu říkalo Vladek) a Jiřího.  Pravděpodobně žili v Mladé Boleslavi, kde byl Láda št.kapitánem četnictva. Manželství s Marií dlouho nevydrželo, brzy se rozvedli. Rozhodli se, že si děti rozdělí. Syn Jiří zůstal s Marií a syn Vladimír s Ládou.

Bohuslavem pokračuje náš rod.

Jarmila provdaná Drahotská (1901-1982)

Jarmila studovala na učitelském ústavu. Byla učitelkou na základní, tehdy obecné škole. Roku 1924 se provdala za důstojníka čs. armády Josefa Drahotského, se kterým měla jediného syna Lubora. Ve Vysokém Mýtě žili do roku 1933, kdy byl Josef přeložen do Olomouce a později do Brna a rodina se z Mýta odstěhovala. Roku 1935 byl Josef přeložen do Milovic a rodina žila zřejmě v Lysé nad Labem. Po rozpuštění armády v roce 1939 žili v Pardubicích.

Josef se účastnil odboje, rozšiřoval protiněmecké letáky, podílel se na ukrývání starých kronik a zakázaných knih v obecních knihovnách. Pro údajné přechovávání zbraní byl zatčen gestapem, vězněn v Pardubicích a v Praze a poté byl bez odsouzení odeslán do koncentračního tábora Mauthausen, kde byl umučen. 

Syn Lubor studoval v Pardubicích obchodní akademii. Po převratu v roce 1948 odešel se svojí matkou Jarmilou na západ, trvale žili v Kanadě.

Bohuslav Kohout (1896-1942)

Bohuslav studoval nejprve na vysokomýtském gymnáziu. Z té doby se zachovala školní fotografie. Třídním profesorem byl František Machala.

Po smrti otce studoval Bohuslav na kadetní škole v Praze, odkud byl po 2,5 letech vyřazen a poslán na frontu. Bojoval na ruském bojišti v Haliči jako velitel čety s pěším plukem 20 "Stanislavov", potom jako velitel kulometné čety na italském bojišti a nakonec jako velitel kulometné setniny opět na ruském bojišti. Dosáhl hodnosti nadporučíka.

Po válce se přihlásil do čs. armády a byl ustanoven velitelem náhradní eskadrony u 2. jezdeckého střeleckého pluku ve Vysokém Mýtě. Později byl pluk přejmenován na dragounský pluk 9. U tohoto pluku sloužil až do rozpuštění čs. armády v roce 1939. Skončil v hodnosti majora jezdectva.

 Podrobný popis jeho vojenské kariery je uveden zde.

Bohuslav měl rád vyjížďky na koni, vstával brzy a denně byl již v pět hodin ráno na vyjížďce daleko v lesích.

Roku 1922 se na svatbě svého bratra Ladislava seznámil s Alenou Bayerovou, dcerou okresního hejtmana v Náchodě (viz výše), kterou si po tříleté známosti vzal roku 1925 za ženu.

Asi po dvou letech se Kohoutovi, již jako rodina, přestěhovali do vily v Jiráskově ulici, kterou jim Machalovi přenechali k bydlení (viz výše). Ve vile obývali přízemí, v patře bydlela sestra Bohuslava, Jarmila Drahotská s rodinou. Společné bydlení nedělalo dobrotu. Po několika letech byl Josef Drahotský přeložen do Brna, kde dostali byt a odstěhovali se. Místo nich se nastěhovala Emílie a František Machalovi.

Bohuslav viděl, že s nedokončenou kadetkou (i když ne vlastní vinou) neudělá v armádě žádnou kariéru. Plat v armádě měl nízký a nestačil na řádné zaopatření rodiny. Proto hledal jiné možnosti. Ještě před svatbou studoval dálkově obchodní školu ve Vysokém Mýtě, později obchodní akademii v Chrudimi. Když však zjistil, že jako úředník či pracovník banky nebude mít vyšší plat, rozhodl se zůstat v armádě a podílet se na výchově a vzdělávání vojínů.

Roku 1932 se rodina rozrostla, narodil se syn Radovan (Radek). To již rodina bydlela ve vile v Jiráskově ulici a Alena učila na klavír, dávala hodiny až čtyři odpoledne v týdnu. Přitom pečovala o děti, Bohuslav po práci chodil ještě pomáhat své matce s účetnictvím.

Vydáním příruček byl výrazně posílen rodinný rozpočet a rodina se mohla vydat o prázdninách na dovolenou. Hned roku 1934 vyjeli do Vysokých Tater a v dalších letech k moři do Chorvatska (1935) a do Itálie (1937). 

Kromě toho peníze investovali, začali stavět v Chocni dvojdomek.

Spokojený rodinný život však netrval dlouho. Situace v Čechách se zhoršovala. Po obsazení republiky německými vojsky a vyhlášení Protektorátu byla čs. armáda rozpuštěna. Bohuslav odešel do civilu. Pracoval jako tajemník nejprve ve Vysokém Mýtě, později v Brandýse nad Orlicí, kam každý den dojížděl. 

Jako bývalý čs. důstojník se napojil na vojenské podzemní hnutí Obrana národa, které se stalo hlavní domácí podzemní protinacistickou organizací. Měl vybudovat podzemní jezdecký pluk a ve spolupráci s plk. Ing. Bohuslavem Závadou I.úsek Obrany národa v okrese Vysoké Mýto. Po odchodu plk. Závady z Vysokého Mýta v červnu 1939 Bohuslav velení I.úseku převzal.

Koncem roku 1939 gestapo proniklo do sítě organizace Obrana národa a pozatýkalo většinu jejích vedoucích představitelů jak v ústředí, tak na úrovni krajů a okresů. Bohuslav, plk. Závada a pět dalších členů vysokomýtského podúseku Obrany národa bylo zatčeno 7. února 1940.

Byli nepřetržitě vězněni po dobu téměř dvou let. Nejprve v Pardubicích, kam Alena každý týden vozila Bohuslavovi čisté prádlo a něco k jídlu, dvakrát se s ním ještě setkala. Potom byli vězněni v Drážďanech, Lipsku a Gollnově u Štětína. Nakonec byli postaveni před nacistický lidový soud v Berlíně. Bohuslav a plk. Bohuslav Závada byli odsouzeni k trestu smrti, přemístěni do věznice v Berlíně-Plötzensee a dne 26. srpna 1942 v časných ranních hodinách popraveni. Bohuslavovi bylo 46 let. 

Pro rodinu to byla krutá rána. Alena byla na všechno sama, přišla o manžela, děti o tatínka. Zpočátku dostávala výplatu po Bohuslavovi, ale ta se postupně snižovala, až nakonec po odsouzení nedostávala vůbec nic. Zároveň sháněla materiál na dostavbu dvojdomku v Chocni. Jezdila tam téměř denně na kole. Za pomoci známostí a přičiněním majora, který tam měl zamluvený byt, se dostavba podařila.  

Hlavním zdrojem příjmu byly hodiny klavíru. Učila doma a měla hodně žáků z "městské smetánky". 

Živobytí se shánělo těžko. Bohuslav sice v předtuše věcí příštích opatřil nějaké zásoby konzerv, mouky, cukru, oleje atd. a  vymyslel pro ně ve vile úschovu. Ale přesto musela Alena živobytí shánět. Jezdila o sobotách a nedělích na kole většinou s paní Konířovou, která také přišla o manžela, po okolních vesnicích, kde jim známí přenechali - prodali nebo směnili základní potraviny - máslo, vejce, mouka, kozí mléko, atd. Jezdily nejlépe v noci, kdy nebyly na silnicích hlídky. Alena tak prodala, resp. směnila za potraviny jezdeckou výbavu po Bohuslavovi (2 sedla, 3 páry vysokých jezdeckých bot, 4 rajtky). Na podzim vykrmovala jednu nebo dvě husy, aby bylo sádlo na zimu. Pro ně zase bylo třeba sehnat šrot a naučit se, jak se husy krmí.

Přes všechny překážky a těžkosti vystudovaly obě děti ve Vysokém Mýtě gymnázium a pokračovaly ve studiu na vysokých školách v Praze.  Mezitím válka skončila a Alena dál dávala hodiny klavíru, později učila hru na klavír v Lidové škole umění, a podporovala Lušu a Radka na studiích.  Oba vysoké školy dokončili, Luša se vdala a žila dál v Praze a podobně zůstal v Praze i Radek.  

Alena zůstala v Mýtě sama, pouze o prázdninách u ní pobývala dcera s vnučkami. Později byl dvojdomek v Chocni a vila v Mýtě prodány a Alena se odstěhovala do Prahy, kde se dočkala i pravnoučat a zemřela v požehnaném věku 93  let.

Tím končí kapitola našeho příběhu ve Vysokém Mýtě.

Na začátek Rodu Kohoutů