H
H. – zkratka heri (včera)
hic (zde)
hodis (dnes)
H. A. → Hoc anno → Huius anni
HABEAS CORPUS
„Měj tělo (nedotknutelné)“
První slova (a odtud i název) zákona o ochraně osobní svobody člověka, přijatý anglickým parlamentem r. 1679. Podle něho nesměl být občan zadržen ani uvězněn bez rozhodnutí soudu. Zadržený občan měl napříště zajištěno právo, aby proti němu bylo v zákonné lhůtě vzneseno soudní obvinění. V praxi byl ovšem tento zákon výsadou bohatších vrstev.
HABEAT SIBI
Ať si to má, ať si při tom zůstane
Výraz shovívavosti, rezignace, případně pohoršení vůči druhé osobě. Srov.: Budiž, ať je po jeho; S pánembohem; K čertu s ním; Pro mne za mne.
HABEMUS CONFITENTEM REUM (Cicero, Řeč pro Ligaria 2)
Máme před sebou přiznávajícího se viníka
V římské soudní praxi byl obžalovaný, který se přiznal, zároveň pokládán za nepopiratelného svědka obžaloby, která tak získala úplné potvrzení jeho viny. Jako rčení se užívá volně i v jiných situacích, ovšem vždy ve smyslu „hlásit se ke své vině“ (i přeneseně).
HABENT LOCUM MALEDICTI CREBRAE NUPTIAE (Publilius Syrus, Myšlenky H 21)
Jsou časté sňatky příležitost k pomluvám
HABENT SUA COMMODA MORAE (Walther 10 528)
Odklady mají své přednosti
Tato zobecněná formulace myšlenky je odvozená z Ovidiova verše (Kalendář 3,39): Habent parvae commoda magna morae – Přinesou odklady malé často i veliký zisk.
HABENT SUA FATA LIBELLI (Terentianus Maurus, O hláskách, slabikách a metru 1286)
Knihy mají své osudy
Terentianus naráží na to, že knihy jsou čteny nebo upadají do zapomenutí podle toho, jak je přijmou čtenáři. Ironií osudu je však fakt, že z Terentianova díla (1.–2. stol. n. l.) je často užíváno právě jen toto rčení.
HABERE QUAESTUI REM PUBLICAM NON MODO TURPE EST, SED SCELERATUM ETIAM ET NEFARIUM (Cicero, O povinnostech 2,77)
Využívat úřady v obci pro osobní zisk je nejen hanebné, ale i zločinné a protiprávní
HABET
Má ji (ránu)! Dostal to! Zásah!
Kvitování úspěšných zásahů při bojových hrách, např. při gladiátorských, ale i kohoutích zápasech.
HABET FAENUM IN CORNU (Horatius, Satiry 1,4,34)
Má seno na rozích
Oblíbené rčení, kterým se vyjadřovalo, že někdo je divoký, trkavý, nebezpečný. Na lidi je tu přenesen fakt, že trkavá dobytčata musela mít rohy obalené senem nebo slámou, aby nemohla ublížit.
HABET HOC PROPRIUM GENEROSUS ANIMUS, QUOD CONCITATUR AD HONESTA ET NEMINEM EXCELSI INGENII VIRUM HUMILIA DELECTANT ET SORDIDA (Seneca Mladší, Listy Luciliovi 4,39,2)
Je vlastností ducha šlechetného, že je stále podněcován k činům čestným, a žádného ducha vynikajícího nebaví věci nepatrné a nehodnotné
Tento upravený Senecův citát uvádí H. J. Ch. von Grimmelshausen v románu Dobrodružný Simplicius Simplicissimus.
HABET SALEM
Má sůl
Smysl: má vtip, je vtipný. Srov. přibližně: Snědl vtipnou kaši. → Cum grano salis.[1]
HABITA FIDES IPSAM PLERUMQUE FIDEM OBLIGAT (Livius, Dějiny 22,22)
Prokázaná věrnost většinou opět zavazuje k věrnosti
Srov.: Víra k víře pomáhá. → Fides facit fides.[2]
HABITUS
Vzhled, vzezření, zevnějšek, oděv (hábit)
HABITUS NON FACIT MONACHUM (Walther 10 534a)
Kutna mnicha nedělá
Obdobné je → Barbam video..., → Cucullus non facit monachum.
HAC LUPI, HAC CANES (URGENT) (Plautus, Casina 810)
Z jedné strany (dotírající) vlci, z druhé psi
Podobně i Horatius, Satiry 2,2,64. Smysl: stát mezi dvěma ohni, ležet mezi kladivem a kovadlinou, tj. být v obtížné nebo bezvýchodné situaci.
HAC VIA
Touto cestou, tudy, takto
HAEC EST HORA VESTRA ET POTESTAS TENEBRARUM (Nový zákon, Lukáš 22,53)
Toto je vaše hodina a moc temnot
V evangeliu slova Ježíšova ke kněžím a starším obce, kteří jej přicházejí zajmout na hoře Olivetské. Výrok býval užíván jako výtka nenávisti a zrady.
HAEC HABUI, QUAE DIXI
To je vše, co jsem chtěl říci
HAEC HACTENUS
O tom (jsem řekl) už dost, tolik k tomuto
HAEC QUAE NON PROSUNT SINGULA, MULTA IUVANT (Ovidius, Léky proti lásce 420)
Po jedné nemohou prospět, mnohé však pomohou přec
Ovidius hovoří o drobných vadách milenek, které mají odradit muže od lásky.
HAERET AQUA → Aqua haeret
HAERET IN VULTU TRUCIS IMAGO FACTI (Walther 10 626b)
Tkví v tváři vraha obraz jeho činu
Srov. podobný verš i u Senecy Mladšího, Thyestés 635n.
HANNIBAL AD (ANTE) PORTAS
Hannibal před branami
Rčení je užíváno obecně ve významu: Nepřítel je blízko, hrozí největší nebezpečí, bezprostřední ohrožení. Inspirací byla situace v 2. punské válce (218–201 př. n. l.), kterou líčí Livius v Dějinách 23,16: po dobytí Kapui a dalších měst se Hannibal s vojskem přiblížil těsně k Římu, ale k útoku na Řím se neodhodlal. Jako rčení užívá už Cicero, Filipika proti M. Antoniovi 5,10; O nejvyšším dobru a zlu 4,22. Srov. vtipnou obměnu: Budem-li tak druh druha „žrát“ – pak činím tento dotaz: „Nebude v brzku zas tu stát – kanibal ante portas?“...! (J. L. Procházka, Chaos na Zemi)
HAUD EST VIRILE TERGA FORTUNAE DARE (Seneca Mladší, Oidipús 86)
Je nemužné dát se na útěk před sudbou
HAUD FACILE EMERGUNT, QUORUM VIRTUTIBUS OBSTAT // RES ANGUSTA DOMI (Iuvenalis, Satiry 3,164)
Nesnadno vyniknou lidé, když jejich přednostem brání // chudoba v domě
H. C. → Honoris causa
HECTORA QUIS NOSSET, SI FELIX TROIA FUISSET (Ovidius, Žalozpěvy 4,3,75)
Kdo by Hektora znal, kdyby Trója zůstala šťastnou
Ovidius rozvíjí myšlenku, že často jen neštěstí zajistí lidem slávu a pověst. Kdyby nedošlo k trójské válce, Hektor a další hrdinové by se nedočkali svého Homéra a upadli by do zapomenutí.
HERBAM DO
Trávu dávám
Slova znamenala „uznávám porážku, vzdávám se“. Podle lexikografa Festa (s. 99 M.) je tento výraz odvozen z pradávného zvyku pastýřů. Když na lukách závodili v běhu nebo zápasili, utrhl poražený na místě trs trávy a dal ji vítězi. V těchto lidových hrách tráva nahrazovala palmové či vavřínové ratolesti z oficiálních slavností.
HERCULEUS LABOR
Herkulovská práce
Tak je označován buď jeden z proslulých dvanácti úkolů Herkulových nebo obecně nadlidské úsilí. Srov.: Dvanáct Hérakleových prací bylo hračkou proti námaze, jakou musí vynakládat moji sousedé. Těch prací bylo totiž jen dvanáct a jednou jim byl konec; nikdy jsem však neviděl, že by tito lidé skolili nebo chytili nějakou obludu anebo dokončili nějakou práci. Nemají přítele Iolaa, aby hydře rozpáleným železem upaloval u kořene hlavy – tady sotva jednu hlavu utnou, hned dvě jiné naskočí. (H. D. Thoreau, Walden aneb Život v lesích)
HEREDEM MEDICUM FACERE EST ACCESSERE MORTEM (Walther 10 692)
Smrt už je blízko – lékař se stal dědicem
HEREDIS FLETUS SUB PERSONA RISUS EST (Publilius Syrus, Myšlenky H 19)
Dědicův pláč je jenom maskou pro smích
Srov.: Když dědic pláče, v srdci se směje (Komenský).
HEREDITAS IACENS
Ležící dědictví
Majetek (pozůstalost), jehož vlastnictví se neujal žádný z dědiců; majetek bez právoplatného majitele (práv.).
HEREDITAS PERSONAM DEFUNCTI SUSTINET
Pozůstalost podržuje osobnost zemřelého
Zásada v římském dědickém právu, z níž vyplývalo, že pokud se dědic ujme pozůstalosti, je povinen plnit závazky zůstavitele.
HEREDITATIS PETITIO
Uplatnění nároku na dědictví, přihlášení se k dědictví
HERES AB INTESTATO
Intestamentární dědic
Dědic z neexistence závěti, tj. dědic ze zákona.
HERES EXTRANEUS
Nepominutelný, nutný dědic
Tak římské dědické právo označovalo otroka, který se na základě závěti stával dědicem a současně svobodným člověkem. Byl také dědicem „nuceným“, neboť bez ohledu na svou vůli byl nucen ujmout se pozůstalosti (resp. její části).
HERES SUUS
Vlastní dědic
Podle římského dědického práva přímí potomci zůstavitele, příp. jiné osoby nacházející se v pravomoci zůstavitele. Opak → Heres extraneus.
HERMAPHRODITUS
Hermafrodit
V mytologii syn boha Herma a bohyně Afrodíty, který měl znaky obou pohlaví. Obecně se tak označuje dvojpohlavní bytost.
HEU MIHI
HEU, PATIOR TELIS VULNERA FACTA MEIS (Ovidius, Listy heroin 2,48)
Nyní, ach, vlastní zbraň působí tolik mi ran
Thrácká princezna Fyllis píše Athéňanu Démofontovi, synovi Thésea a Faidry, o svém rozhodnutí spáchat sebevraždu kvůli jeho zradě. Její pomoc Démofontovi (při jeho odjezdu z Thrákie) se obrátila proti ní, neboť tím přispěla k svému neštěstí.
HEU, VATUM IGNARAE MENTES (Vergilius, Aeneis 4,66)
Vergilius popisuje pocity kartáginské královny Didony, v níž se probudila planoucí láska k Aeneovi. Proti vášni neznají pomoc věštci, nepomáhají ani modlitby ani chrámy... Jako rčení se verš uvolnil z kontextu; používá se i ironicky o nesplněných předpovědích a jejich „prorocích“.
HIC ABDERA (Cicero, Dopisy Attikovi 4,16,6)
Tady je Abdéra
Tato řecká osada při thráckém pobřeží měla v antice pověst rodiště omezenců, hlupáků, posměchu hodných lidí; srov. Kocourkov. Cicero na uvedeném místě užívá toto rčení k označení senátu, který právě schválil problematické usnesení.
HIC CINIS, UBIQUE FAMA
Zde popel, pověst (sláva) všude
Slova na náhrobku Bedřicha II. Velikého.
HIC ET NUNC
Tady a teď
Smysl: je třeba jednat na místě a neprodleně.
HIC ET UBIQUE
Tady a všude
Tak komentuje Shakespearův Hamlet (1. jednání, výstup 5.) „všudypřítomnost“ ducha, hovořícího z podzemí.
HIC HABITAT FELICITAS
Zde bydlí štěstí
Nápis na vstupním oblouku do nevěstince v Pompejích, jejž uvádí A. Schopenhauer (Svět jako vůle a představa II, Život druhu) a komentuje jej slovy: "Pro toho, kdo vstupoval, byl tento nápis naivní, pro vycházejícího ironický a sám o sobě humoristický."
HIC HAERET AQUA (Cicero, O povinnostech 3,117)
Tady vázne voda
Smysl: tady to vázne, tady to nehraje, zde je potíž. → Aqua haeret.
HIC IACET
Zde leží
Náhrobní nápis.
HIC LOCUS EST, UBI MORS GAUDET SUCCURRERE VITAE
Zde je místo, kde smrt ochotně pomáhá životu
Obvyklý nápis na pitevnách. Použito Misantropem v Rakovině na kůži Země: Rakovina však nepřestává se hemžit, ač příroda spí, a dál prorůstá Zemí a dusí ji, jakož i mne. Není-liž snad pravda pravdoucí, že právě tady a nikde jinde je to místo, kde smrt přichází na pomoc životu? Hic locus est, ubi mors gaudet succurrere vitae. Ano, jen smrt bude naší vysvoboditelkou, a to jejich smrt! Budiž proto pěna chvála na lidskou smrt, naši osvoboditelku nejsvětější.
HIC RHODUS, HIC SALTA
Tady je Rhodos, tady skákej
Jedna z ezopských bajek (Vychloubačný pětibojař) vypráví o sportovci, který se po návratu do vlasti chlubil, že na Rhodu skočil víc než kdokoliv z Rhoďanů. Každý Rhoďan by to prý mohl potvrdit. Jeden z posluchačů mu odpověděl, že to není třeba, ať on sám na místě (hic Rhodus) znovu předvede svůj výkon (hic salta). Ve velmi rozšířeném rčení označuje „Rhodos“ jakékoliv místo nebo situaci, jež vyžadují rozhodující výkon nebo rozhodující boj, přímý důkaz schopností apod. Hic Rhodus, hic salta je také název aforismu 461. v Nietzschově spise Ranní červánky.[3]
HIC SITUS (-TA) EST (zkr. H. S. E.)
Zde leží (zde je pohřben, -a)
Běžně užíváno na římských náhrobních nápisech.
HINC
Odtud
HINC ILLAE LACRIMAE (Terentius, Dívka z Andru 126)
Proto ty slzy
Stařec Simo byl potěšen lidským soucitem svého syna Pamfila, který plakal po nečekaném úmrtí sousedky Chrysidy. Pak ale Simo uviděl při pohřebním obřadu mezi pozůstalými krásnou dívku, která byla sestrou zemřelé. A tak pochopil důvod Pamfilových slz. Tímto okřídleným rčením (nejstarší doklad užití je Ciceronova řeč pro Caelia 61) se poukazuje na skutečný důvod, příčinu či podstatu věci. Srov.: Tady je pes zakopán; Odtud vítr vane.
HINC TE AUFER
Seber se a zmiz; Vytrať se odtud
HIPPOCRATICA FACIES → Facies Hippocratica[4]
HISTORIA EST TESTIS TEMPORUM, LUX VERITATIS, VITA MEMORIAE, MAGISTRA VITAE, NUNTIA VETUSTATIS (Cicero, O řečníkovi 2,36)
Historie je svědectvím času, světlo pravdy, život paměti, učitelka života, zvěstovatelka dávných dob
V uvedené pasáži Cicero oslavuje historii a jako první v římské literatuře předkládá teorii sepisování dějin. Dějiny jsou podle něho „opus oratorium maximum“ – vrcholným vypravěčským uměním.
HISTORIA MAGISTRA VITAE (Cicero, O řečníkovi 2,36)
Poprvé formulováno Ciceronem, myšlenka pochází z období samotných počátků historiografie v Řecku.
H. M. → Hoc mense → Huius mensis
H. M. P. → Hoc monumentum posuit
HOC AGE (např. Horatius, Satiry 2,3,152; Listy 1,18,88)
Dělej toto
HOC ANNO (zkr. H. A.)
V tomto roce
HOC ERAT IN FATIS
Tak bylo souzeno, tak rozhodl osud
Srov.: Bylo mu psáno (Komenský). Rčení je parafrází Hoc erat in votis.
HOC ERAT IN VOTIS (Horatius, Satiry 2,6,1)
To bylo mým přáním (mým snem)
V nejlepší ze svých satir líčí Horatius svůj spokojený život na statku, který mu daroval Maecenas:
Hoc erat in votis: modus agri non ita magnus,
Hortus ubi, et tecto vicinus iugis aquae fons,
Et paulum silvae super his foret.
Auctius atque di melius facere: bene est.
To vždy bylo mým snem: mít polnost, nepříliš velkou,
Kde by i zahrada byla a poblíže příbytku pramen živé vody,
A nad tím vším lesík.
Mne hojněji bozi obdařili a lépe: jsem spokojen.
HOC EST
Tak jest, tak je to, ano, tak
HOC EST VIVERE BIS, VITA POSSE PRIORE FRUI (Martialis, Epigramy 10,23,10,11)
Umět využít život dosud prožitý, to je jako žít dvakrát
Srov.: Umět žít o samotě, to je jako žít dvakrát (Misantrop, Sentence o lidském smradu).
HOC MENSE (zkr. H. M.)
V tomto měsíci
HOC MONUMENTUM POSUIT (POSUERUNT) (zkr. H. M. P.)
Tento náhrobek pořídil (pořídili)
Běžně užíváno na římských náhrobních nápisech.
HOC QUAERE (zkr. H. Q.)
Vyhledej toto
Užívá se jako knižní zkratka ve smyslu „viz“.
HOC SCRIPSERUNT
Toto napsali
Nadpis v titulu nějakého díla, za nímž následují jména autorů.
HOC SIGNO VINCES → In hoc signo vinces[5]
HOC TEMPORE (zkr. H. T.)
V této době, v tomto čase, nyní
HOC TITULO (zkr. H. T.)
Tímto nápisem
Běžná formule z římských náhrobních nápisů a veršovaných epitafů.
HOC VIDE (zkr. H. V.)
Viz toto
Tj. vyhledej toto (knižní odkaz).
HOC VOLO, SIC IUBEO, SIT PRO RATIONE VOLUNTAS (Iuvenalis, Satiry 6,223)
Mé je to přání a příkaz též – důvodem má ať je vůle!
Panovačná Římanka žádá na svém muži smrt nevinného otroka, který se jí znelíbil. Iuvenalův hexametr se stal vyjádřením svévole a libovůle. → Stat pro ratione voluntas.[6]
HODIE CAESAR, CRAS NIHIL
Dnes Caesar, zítra nic
Rčení vystihující nestálost osudu a nevyhnutnost smrti, které postihují i velké: dnes jsi císařem, zítra ničím. Tato myšlenka je častá především v bibli. Např. v Apokryfech (Sírachovec 10,12) se uvádí: „A hle, dnes král a zítra umře.“ Srov. též: Hippokratés[8] vyléčil mnoho nemocí, a sám se pak rozstonal a zemřel. Chaldeové[9] mnoha lidem předpověděli smrt, a potom svému osudu také neušli. Alexander, Pompeius a Gaius Caesar tolikrát vyvrátili ze základu celá města a v bitevních vřavách pobili myriády jezdců i pěších, a konečně se také sami rozloučili s životem. Hérákleitos[10], když se tolik nahloubal o zániku vesmíru ohněm, zemřel vodnatelností, na celém těle natřen hnojem. Démokrita zahubily vši, Sókrata jiné vši.[11] Proč tohle všechno? (Marcus Aurelius, Hovory k sobě)
HODIE MIHI, CRAS TIBI
Dnes mně, zítra tobě
Co potká dnes mne, může zítra potkat tebe. Rčení je mírnou parafrází starozákonní věty (Apokryfy, Sírachovec 38,22): „Pomni osudu mého, neboť je i tvůj: mně včera, tobě dnes.“ Srov. → Cuivis potest accidere...[7]
HOMINEM QUAERO (Phaedrus, Bajky 3,19)
Hledám člověka
V bajce se vrací Ezop přes město do domu svého pána a nese rozžatou lucernu, aby od ní zapálil oheň a mohl uvařit oběd. Na dotaz jednoho ze zevlounů, co dělá v poledne se svítilnou, odpověděl uvedenými slovy. Z této bajky je odvozeno i rčení „hledat někoho (něco) s lucernou (se svíčkou) za bílého dne“. Starší tradice spojuje původ rčení s kynickým filosofem Diogenem ze Sinópy (srov. Diogenés Laertský, Životy slavných filosofů 6,2,41).
HOMINEM TE ESSE MEMENTO
Pamatuj, že jsi (jen) člověk
Tato slova, jež pronášel k tomu určený otrok, byla adresována římskému vojevůdci slavícímu triumf. V den triumfu byl oslavenec připodobněn bohu a uvedená slova jej měla varovat před nemírnou pýchou. → Cave, ne cadas.
HOMINES BONAE VOLUNTATIS
Lidé dobré vůle
Srov. Nový zákon, Lukáš 2,14: Et in terra pax hominibus bonae voluntatis – A na zemi mír lidem dobré vůle. → Gloria in excelsis...[8]
HOMINES NIHIL AGENDO MALE AGERE DISCUNT (Walther 11 091a)
Zahálkou se lidé učí špatnému jednání
Zřejmě výrok Catona Staršího (2. stol. př. n. l.). Srov. Columella: Nihil agendo...[9]; Zahálka počátek zlého. Opak: Zahálka – počátek volnosti (Misantrop, Sentence o lidském smradu); Námaha je něco jiného než trýzeň a život v klidu není ještě zahálka (G. Leopardi, Islanďan); Kdysi tomu bylo naopak: špatné svědomí provázelo práci (F. Nietzsche, Radostná věda 329.); Štěstí, zahálka přivádí k myšlení (F. Nietzsche, Antikrist 48.); Jen dvé ctností je mi ku prospěchu: otium a odium – zahálka a nenávist. Nebo aby se to rýmovalo hezky česky stejně tak dobře jako latinsky: lenošení a nesnášení (Misantrop, Bůh nesmiřitelného hněvu).
HOMINES QUO PLURA HABENT, EO AMPLIORA CUPIUNT (Walther 11 092)
Čím víc lidé mají, tím víc touží mít
HOMINES SUMUS, NON DEI (Petronius, Satirikon 130)
HOMINIBUS PRODESSE NATURA IUBET; UBICUMQUE HOMO EST, IBI BENEFICIO EST LOCUS (Seneca Mladší, O blaženém životě 24,2)
Příroda nám přikazuje lidem prospívat; kdekoliv je člověk, tam je i příležitost pro dobrý skutek
→ Homo sum; humani nil a me alienum puto. Opak: Misanthropus sum...[10] Srov.: Kdekoliv je člověk, tam je pro něj i příležitost pro zlý čin (Misantrop, Sentence o lidském smradu).
HOMINIS TOTA VITA NIHIL ALIUD QUAM AD MORTEM ITER EST (Seneca Mladší, Útěcha Polybiovi 30,1)
Celý lidský život není nic jiného než cesta ke smrti
Tutéž myšlenku římského stoicismu, jenž orientuje člověka na to, aby hodnotil život z hlediska smrti, vyjadřuje Seneca často. → Cui nasci contigit...[11] Opak → Homo liber de nulla re... Srov.: Celý lidský život není nic jiného než cesta kanálem (Misantrop, Sentence o lidském smradu).
HOMINUM NATURA NOVITATIS AC PEREGRINATIONIS AVIDA EST (Plinius Starší, Přírodověda 17,66)
Lidé zcela přirozeně dychtí po novinkách a po cestování
Srov.: Lidé úplně přirozeně dychtí po ubližování, a to i v tom případě, kdy konají dobro (Misantrop, Sentence o lidském smradu).
HOMO ALIENI IURIS
Tak se označovala osoba z právnického hlediska nesamostatná, nesvéprávná, nacházející se pod právní i faktickou mocí jiného člověka (hl. otroci, děti, ženy). Opak → Homo sui iuris. → Pater familias.
HOMO ANIMAL IRRATIONALE, QUIA ORATIONALE (L. Klíma, Naprostost)
Člověk zvířecí nerozumný, protože výmluvný (výřečný)
„Díky hlasivkám jsou všichni lidé, nevědouce to, blbými šílenci; homo animal irrationale, quia orationale. Vyjadřování Vznešeného slovy je jedna z nejpříšernějších podívaných pro čistovidného ducha; bohové, kteří pro zábavu sami si ji byli nastrojili, zastírají teď před ní s hrůzou oči. Malovat Madonu fekáliemi je rouháním nesmírně menším než mluvit např. jen o poezii nebo statečnosti.“
HOMO CARCINOMICUS (F. Forencich, Úvaha o planetární onkologii)
Člověk rakovinový
Titul Forencichovy Úvahy o planetární onkologii, v níž srovnává člověka a celé lidstvo se zhoubným nádorem postihnuvším planetu Zemi (cit. v: Gaia Liberation Front). Srov.: Misantrop, Rakovina na kůži Země. → Homo sapiens → Homo rapiens → Homo devotus → Homo sapiens technicus stupidus retardia → Homo morosus.
HOMO DEVOTUS (Misantrop, Z poustevníkovy lesní moudrosti, O bohu a o bozích)
Člověk uctívající
„Být člověkem znamená nemít nic společného se skutečností, s přirozeností, znamená to být ne Homo Sapiens - člověk rozumný, ale spíš Homo Devotus nebo Animal Devotus čili "zvíře uctívající". - Člověk, jenž nic neuctívá, ba jenž ani nemá představu o pojmu ‚uctívání‘ a když, tak leda z doslechu, z něhož jej brní uši, nuže takový tvor je vyřazen z celočlověčenské mafie.“
HOMO DOCTUS IN SE SEMPER DIVITIAS HABET
Vzdělaný člověk má stále bohatství v sobě
Srov.: Mudrc nechť si postačí sám. Byl si vším a nesa sám sebe, nesl s sebou vše (B. Gracián, Příruční orákulum a umění moudrosti). Srov. též: Omnia mea mecum porto (v.t.).
HOMO DUPLEX
Dvojaký člověk
Srov.: Člověk dvou tváří – zvenku jeden, uvnitř druhý; Podšitý šibalem (Komenský). → Intus Nero (Herodes, Helena), foris Cato (Johannes, Hecuba).
HOMO ERECTUS
Člověk vzpřímený
Označení raného prehistorického stadia vývoje člověka.
HOMO FABER
Člověk-tvůrce, člověk vyrábějící
HOMO FERREUS
Železný člověk
Člověk ze železa; buď ve smyslu „odolný, vytrvalý“ (srov. Přemysl Otakar II. – král železný), nebo „tvrdý, necitelný, mající srdce z chladného kovu“ (např. Reinhard Heydrich – zastupující říšský protektor).
HOMO HABILIS
Člověk obratný
Označení pokročilejšího stadia vývoje prehistorického člověka.
HOMO HOMINI CANIS (Misantrop, pozn. č. 2 výpisků z Voltairova Candida)
Člověk člověku psem
Misantrop projevuje kritické výhrady ke rčení Homo homini lupus a upravuje je: „S výrokem, který přirovnává člověka k vlku, nemohu ovšem Já, Misantrop, v žádném případě souhlasit. Jednak každé lidské srovnávání kulhá na obě nohy, a v případě vlka dokonce na všechny čtyři, zadruhé je to potom zřejmá urážka vlka; vlci se lidem nepodobají v žádném ohledu, neřkuli v tom nejhorším; vlci jsou mnohem lepší než jejich zlá pověst, budovaná po staletí lidmi, kteří jsou horší smečkou než i ty nejstrašlivější pozemské bestie. Příhodnější by bylo srovnávat člověka ke psu, jeho neodlučitelnému společníku: pak by platilo spíše Homo homini canis čili člověk člověku psem. Když se totiž lidé právě nervou sami mezi sebou jako psi, pak alespoň psa poštvou proti jinému člověku nebo proti jinému zvířeti; a nemá-li odvahu člověk sám zaútočit nebo poštvat psa, alespoň mu dovolí jiné lidi či zvířata obtěžovat za něj, tělesně i hlukem, dorážením i štěkáním, aby on sám, člověk, zůstal naoko čistým.“
HOMO HOMINI DEUS EST (SI SUUM OFFICIUM SCIAT) (Aurelius Symmachus, Dopisy 9,114)
Člověk je člověku bohem (pokud zná svou povinnost)
Aurelius Symmachus uvádí na tomto místě verš římského básníka Caecilia (2. stol. př. n. l.), který je překladem z řecké předlohy (ανθρώπος ανθρώπού δαιμονιον). Smysl: pomůže-li jeden člověk druhému, je prospěšný jako bůh. → Beneficium dare est deum imitari.[12] Opak → Homo homini lupus. → Homo homini canis → Homo homini homo.
HOMO HOMINI HOMO (Misantrop, der Wandervogel, pozn. č. 3)
Člověk člověku člověkem
Misantropova úprava známého, leč pomýleného rčení → Homo homini lupus: „...neboť neexistuje horší nepřítel nad člověka. Vlk je oproti člověku (nebo i např. oproti psu) zcela milé a neškodné zvíře, pravý ušlechtilý tvor divoké přírody se všemi atributy, jež se k tomuto pojmu víží. Říkejme tedy pro příště jednoznačně vždy jen homo homini homo, jak je to příhodnější a výstižnější.“ Srov.: Člověk misantropovi humanistou. Člověk člověku člověkem – ponechme vlka vlkům (Misantrop, Sentence o lidském smradu). → Homo homini canis.
HOMO HOMINI LUPUS (Plautus, Komedie oslovská 495)
Člověk člověku vlkem
Uvedená slova pronáší kupec: „Vlkem je člověk člověku, ne člověkem, a nikdo nepozná, co se v něm ukrývá.“ Rčení použil anglický filosof Th. Hobbes (v úvodu svého díla O občanu) nebo S. Freud ve spisu Nespokojenost v kultuře („Kdo by mohl polemizovat s tímto tvrzením?“). Srov. dále: Žijete opravdu jak vlci vespolek – a já, já jsem se vás, vy zrádci, navždy zřek' (Molière, Misantrop); Zdá se, že lidé přírodu nějak pokazili. Tak například se stali vlky, třebaže se vlky nenarodili (Voltaire, Candide); Co jde nad zemědělství a produkci potravin je v podstatě příživnictví, podle hesla homo homini lupus, jak se to děje již odpradávna (Misantrop, der Wandervogel 10.7.43); Pes je zvíře misantropické par excellence, chované především k hlídání a k honitbě, tedy na ochranu člověka před člověkem, tudíž ze strachu před člověkem, tudíž z nenávisti člověka k člověku! Neplatí tedy zcela ono Hobbesovo okřídlené Homo homini lupus, jako spíše Homo homini canis. Ale všichni velmi dobře víme a chápeme, co tím měl Hobbes na mysli!; Nynější ohavná móda vlastnit psa není jen potvrzením výroku G. B. Shawa, že koupit psa je jediný způsob, jak za peníze získat lásku, nýbrž i potvrzením výroku filosofa Hobbese, že Homo homini lupus, nebo ještě lépe: Homo homini canis, jak říkám Já (Misantrop, Vanaprastha 11.6.44); Vousy mužů: účelnou příčinu tuším v tom, že patognomická změna, tedy rychlá změna rysů tváře prozrazující každé vnitřní hnutí mysli, je hlavně viditelná na ústech a v jejich okolí: aby tato změna, jež je často nebezpečná při vyjednávání nebo nečekaných událostech, nebyla zachycena pohledem protivníka, dala příroda (která ví, že homo homini lupus) muži vousy. Hlavním zdrojem nejvážnějšího zla, které člověka potkává, je člověk sám: homo homini lupus (A. Schopenhauer, Svět jako vůle a představa). → Homo homini homo. Opak → Homo homini deus est.
HOMO IN ADIUTORIUM MUTUUM GENERATUS EST (Seneca Mladší, O hněvu 1,5,2)
Člověk je zrozen k vzájemné pomoci
Srov.: Lidé jsou zrozeni ke vzájemným hádkám (Misantrop, Sentence o lidském smradu).
HOMO LIBER
HOMO LIBER DE NULLA RE MINUS QUAM DE MORTE COGITAT ET EIUS SAPIENTIA NON MORTIS SED VITAE MEDITATIO EST (B. Spinoza, Etika 4,67)
Svobodný člověk nepřemýšlí o ničem méně než o smrti a jeho moudrost spočívá v úvahách o životě, ne o smrti
Srov. opačný názor Hominis tota vita... → Bene philosophatur...
HOMO LOCUM ORNAT, NON LOCUS HOMINEM (Walther 11 100a)
Člověk zdobí místo, ne místo člověka
HOMO MOROSUS (Misantrop, Sentence o lidském smradu)
Člověk mrzoutský
Použito v sentenci: „Pocti mě titulem Homo Sapiens a hned máš o jednoho nepřítele navíc. Nejvýš bych prošel mlčením označení Homo Morosus.“
HOMO NASCITUR AD LABOREM ET AVIS AD VOLATUM (Starý zákon, Jób 5,7)
Člověk je zrozen k práci, pták k létání
Srov.: Člověk je zrozen k práci, misantrop k volnosti, pták k létání (Misantrop, Sentence o lidském smradu).
HOMO NE SIT SINE DOLORE FORTUNAM INVENIT (Publilius Syrus, Myšlenky H 16)
Jen pro bolest si člověk štěstí nachází
HOMO NOVUS
Nový člověk
Takto římská stavovská společnost označovala občana z jezdeckého stavu, který se díky svým schopnostem dostal k nejvyšším úřadům a tak se stal urozeným (nobilis), členem senátorského stavu, případně jeho špičky, tzv. nobility. Termín se užívá v širším smyslu k označení člověka, který se dostal do popředí v jakékoliv oblasti činnosti díky svým kvalitám, přišel s novými ideami; také ve smyslu povýšenec (parvenu).
HOMO OMNIUM HORARUM (Quintilianus, O výchově řečníka 6,3,110; Suetonius, Životopis Tiberiův 42)
Člověk pro každou hodinu
Tj. člověk, s nímž lze dobře prožít dobré i zlé. Srov.: Člověk do nepohody; Hodí se pod všechna sedla (Komenský).
HOMO PROPONIT, DEUS DISPONIT (Tomáš Kempenský)
Člověk předpokládá, bůh rozhoduje
Zdrojem této formulace je Bible, Starý zákon, Přísloví 16,9: Cor hominis disponit viam suam, sed domini est dirigere gressus eius – Člověk rozhoduje ve svém srdci o své cestě, ale v moci Hospodinově je řídit jeho kroky. Srov.: Člověk míní, pánbůh mění; Člověk míní, Misantrop mění (Misantrop, Sentence o lidském smradu); Meditovat nad svou příští dráhou – dobře bavit myši pod podlahou (japonské přísloví).
HOMO, QUI TACERE NESCIT, NESCIT DICERE (Walther 11 104a)
Člověk, který neumí mlčet, neumí ani mluvit
HOMO RAPIENS (J. Gray, Slamění psi)
Člověk násilnický
Gray takto mnohem výstižněji přejmenovává druh jednoho mimořádně ničivého masožravého primáta, který sám sebe pyšně nazývá „člověkem moudrým“ (Homo sapiens): „Homo rapiens – člověk násilnický – se nadmíru rozmnožil. Homo rapiens je jen jedním z mnoha živočišných druhů a není nezbytně hoden zachování; dříve či později bude vyhuben. Až zmizí, Země se zotaví. Dlouho poté, co poslední stopy po lidském zvířeti zmizí, mnohé z druhů, které člověk usiloval zničit, tu stále budou zároveň s jinými, které ještě přijdou. Země na lidstvo zapomene. Hra života půjde dál. Technologicky vyspělá zelená utopie, v níž malé množství lidí žije šťastně v rovnováze s ostatním životem na Zemi, je sice vědecky proveditelná, je však lidsky nepředstavitelná. Jestliže se někdy něco takového vyskytne, nebude to z vůle homo rapiens.“
HOMO SAPIENS
Člověk moudrý
Odporně samolibé označení nejvyššího stadia ve vývoji člověka. Srov. latinsko-českou parafrázi: Homo Samopaliens – prehistorické označení nejvyššího a posledního stadia ve vývoji člověka (Misantrop, Sentence o lidském smradu). → Homo rapiens → Homo devotus → Homo sapiens technicus stupidus retardia → Homo morosus.
HOMO SAPIENS TECHNICUS STUPIDUS RETARDIA (Misantrop, Sentence o lidském smradu)
Člověk rozumný, vyrábějící nástroje, blbý a zaostalý
Těmito přívlastky doplňuje Misantrop jméno člověka, lišícího se od něj: „Nejsem člověk, ale Misantrop – odlišné species od druhu Homo Sapiens Technicus Stupidus Retardia.“
HOMO SUI IURIS
Označení osoby z právního hlediska samostatné, svéprávné, nezávislé, mající plná dispoziční práva vůči svému majetku i vůči osobám spadajícím pod její moc. → Pater familias. Opak → Homo alieni iuris.
HOMO SUM (Iuvenalis, Satiry 6,284)
Jsem (jenom) člověk
Užívá se v různém kontextu: jsem jenom člověk, nemohu tedy dokázat všechno (jako bohové); mám své chyby (jako ostatní lidé); mohu chtít a udělat to, co ty (protože oba jsme lidé). → Homines sumus, non dei. → Errare humanum est. → Homo sum; humani nil...
HOMO SUM ET INTER HOMINES VIVO (Augustinus, Dopisy 78,8)
HOMO SUM; HUMANI NIL (NIHIL) A ME ALIENUM PUTO (Terentius, Sebetrapič 77)
Jsem člověk, nic lidského mi není cizí
Tak odpovídá v Terentiově hře Chremes sousedovi Menedemovi na jeho námitku, proč se stará o cizí věci, do kterých mu nic není. Verš se už v antice stal oblíbeným vyjádřením lidské vzájemnosti a humanity. Myšlenka je převzata z řeckého autora komedií Menandra (4.–3. stol. př. n. l.). Opak → Misanthropus sum, omni humani a me alienum puto.
HOMO TOTUS EST CALAMITAS (Hérodotos)
Výrok řeckého historika Hérodota cituje A. Schopenhauer (Svět jako vůle a představa II.)
HOMUNCULUS
Človíček, homunkul
Německý lékař a filosof Th. Paracelsus tak nazval tvora podobného člověku, který by mohl být vyroben uměle v laboratoři.
HONESTA MORS TURPI VITA POTIOR (Tacitus, Agricola 33)
Čestná smrt je lepší než život v hanbě
HONESTA QUAEDAM SCELERA SUCCESSUS FACIT (Seneca Mladší, Faidra 598)
Úspěch dá leckdy čest i těžkým zločinům
HONESTA RES EST LAETA PAUPERTAS (Seneca Mladší, Listy Luciliovi 2,4)
Veselá bída je pěkná věc
Seneca cituje myšlenku Epikúrovu: kdo nese svou chudobu vyrovnaně, není chudý. Opravdu chudý je jenom ten, kdo se honí za bohatstvím. Srov.: Šetřit musejí i multimiliardáři, zatímco žít si jako boháč může i úplně chudý člověk, když neutrácí za zbytečnosti. I chuďas může žít jako pán světa, má-li dostatek volna (Misantrop, der Feuerteufel 20.6.42).
HONESTA TURPITUDO EST PRO CAUSA BONA (Publilius Syrus, Myšlenky H 5)
Lze hanbu pro věc dobrou čestně nést
Srov. → Bona turpitudo est quae periculum vindicat.[13]
HONESTE VIVERE, ALTERUM NON LAEDERE, SUUM CUIQUE TRIBUERE (Ulpianus, Digesta 1,3)
Čestně žít, nikomu neškodit, dávat každému, co mu patří
Požadavek římského práva jako základ občanské etiky. Srov. → Iustitia est constans et...[14]
HONESTUM NON EST SEMPER, QUOD LICET
Není vždy čestné, co je dovoleno
Srov.: Co je opravdu svobodné, to není dovoleno (Misantrop, Sentence o lidském smradu).
HONESTUS RUMOR ALTERUM EST PATRIMONIUM (Publilius Syrus, Myšlenky H 13)
Je dobrá pověst jako druhý majetek
HONORES MUTANT MORES
Pocty mění mravy
Rozumí se: většinou k horšímu. Pramenem pro toto rozšířené latinské rčení je řecký životopisec Plútarchos, který v Životopise Sullově 30 popisuje, jak se Sulla změnil, jakmile dosáhl diktatury.
HONOR EST PRAEMIUM VIRTUTIS (Cicero, Brutus 81)
HONORIFICABILITUDINITATIBUS (Shakespeare, Marná lásky snaha 5,1)
Zahrnut poctami
Nejdelší latinské slovo.
HONORIS CAUSA (zkr. H. C.)
Pro poctu, kvůli poctě
Zvl. → Doctor honoris causa. Výraz vyjadřuje ocenění osobních zásluh. Lze jej užít i volněji, ve smyslu jen kvůli cti, bez zištných důvodů.
HONOS (nebo HONOR) ALIT ARTES (Cicero, Tuskulské hovory 1,4)
Pocta živí umění
Myšlenka se objevuje již u Platóna, Ústava 8, p. 551 A, kde se pojednává o společenské roli a prestiži umění. Ovidius má v Žalozpěvech 4,12,37 podobný verš: Non parvas animo dat gloria vires – Dodává i sláva duchu nemalé síly. Sláva stimuluje umělce. Srov.: Kunst will Gunst (Umění chce chválení).
HORA RUIT (Walther 11 129a)
Čas se řítí, čas kvapí
HORAM QUAM PERDIS, NUMQUAM REPERIS (Walther 11 131)
Promarněnou hodinu už nikdy nenajdeš
Srov.: Promarněnou hodinu, kdy jsi mohl být sám, už nikdy nenajdeš. (Misantrop, Sentence o lidském smradu).
HORRENDUM DICTU
Hrozné říci
Srov. → Horribile dictu.
HORRESCO REFERENS (Vergilius, Aeneis 2,205)
Děsím se (ještě), když to teď líčím
Těmito slovy uvádí Aeneas líčení záhuby Láokoónta a jeho synů obrovskými hady, kteří se vynořili z moře. Srov. Děsím se ještě i teď, když si vzpomenu, jak jsem dřív trávil (jedem tlačenice) svoje hodiny v rozličných kolektivech (Misantrop, Sentence o lidském smradu).
HORRIBILE AUDITU
Je strašné to slyšet
HORRIBILE DICTU
Je strašné to říci, vyslovit
Lze užít i ironicky.
HORRIBILE VISU
Je strašné to uvidět, strašné na pohled
HORROR NON VACUI (Misantrop, der Wandervogel 8.6.–12.6.43; 18.8.43; Zápisník živého muže 6.9.43; Reinlebensborn 5.6.41; 26.7.41; 3.8.41; 14.8.41; 16.10.42)
Misantropova oblíbená parafráze termínu Horror vacui, která u něj znamená děs z lidských davů a nesnášení tedy „ne(lidu)prázdnoty“. Srov.: Kde nejsem sám, tam je přelidněno (Misantrop, Plivanec na rozloučenou 20.7.).
HORROR VACUI
Strach z prázdna
Odvozeno ze starší fyzikální poučky (Aristotelés, Galileo), která vysvětlovala vyrovnávání tlaku v přírodě tím, že „natura abhorret vacuum“ – příroda nesnese prázdno (srov. Rabelais, Gargantua 1,5). Užívá se obecněji. → Horror non vacui.
HOSTIS GENERIS HUMANI (Plinius Starší, Přírodověda 7,8,6)
Nepřítel lidského rodu
Tak se prý vyjádřila Agrippina Mladší o svém synu Neronovi. Srov.: Na Nerona sočila dokonce i jeho vlastní matka Agrippina, jinak patologická intrikánka a notorická travička, osoba tak posedlá mocí a mocenskými machinacemi, že se jí nakonec staly osudnými. Prý nazvala svého syna Nerona „nepřítelem lidského rodu“ – HOSTIS GENERIS HUMANI. No to už je přímo úctyhodný titul! Na to slyším dobře. Vyjádří-li se takto někdo špatný o někom dobrém, pak má ten poškozený rázem všechny moje sympatie (Misantrop, Rakovina na kůži Země); Jsem nepřítel lidského rodu, nepřítel státu, veřejný nepřítel! (Misantrop, Sentence o lidském smradu).
HOSTIS PUBLICUS
Veřejný nepřítel, nepřítel státu
Termín vnitřní politiky starého Říma. Z rozhodnutí senátu mohl být za veřejného nepřítele prohlášen politik, sledující osobní, státu (tj. senátu) nepřátelské cíle (např. M. Antonius r. 44 př. n. l.). Srov.: Jsem nepřítel lidského rodu, nepřítel státu, veřejný nepřítel! (Misantrop, Sentence o lidském smradu).
H. Q. → Hoc quaere
H. S. E. → Hic situs est
H. T. → Hoc titulo → Hoc tempore
HUIUS ANNI (zkr. H. A.)
Tohoto roku
HUIUS MENSIS (zkr. H. M.)
Tohoto měsíce
HUMANITATIS OPTIMA EST CERTATIO (Publilius Syrus, Myšlenky H 23)
Soutěž v lidství je nejlepším závodem
Srov.: Soutěž v lidství je tím nejkrvavějším masakrem (Misantrop, Sentence o lidském smradu).
HUMANUM EST ERRARE → Errare humanum est
HUMANUM PAUCIS VIVIT GENUS (Lucanus, Farsalské pole 5,343)
Pro málo velkých žije lidský rod
Tato slova pronáší Caesar v řeči, kterou potlačuje vzpouru svých legií. V mistrné zkratce Lucanově nachází výraz nadřazenost diktátorů (nebo géniů), pro něž ostatní lidé jsou jen nástrojem k dosažení cílů. Srov. opačný názor: Lidský rod žije jen pro mnoho malých lidiček (Misantrop, Sentence o lidském smradu).
HUMANUS NON GRATIS (Hnutí za dobrovolné vyhynutí lidstva)
Obrat, který je zřejmě parafrází výrazu PERSONA INGRATA (PERSONA NON GRATA), použilo HDVL ve svých propagačních materiálech ve větě: Když Římané poháněli svoji říši tím, že těžili blízké i vzdálené zdroje, jistě někdo poznamenal, že „Humanus non gratis“, nebo něco v tom smyslu.
HUMILES LABORANT, UBI POTENTES DISSIDENT (Phaedrus, Bajky 1,30,1)
Malí trpí, když se mocní vadí
Srov.: Když se páni svadí, sedláci musejí vlasů nastaviti (Komenský). Myšlenka již u Hésioda, Práce a dni 260.
HUNC SERVARE MODUM NOSTRI NOVERE LIBELLI, // PARCERE PERSONIS, DICERE DE VITIIS (Martialis, Epigramy 10,33,9–10)
Zachovat takovou míru mé knížky dobře už znají: // Ušetřit osoby mají, šlehat jen do jejich vad
Takto charakterizuje Martialis záměr a způsob svých „posměšků a jízlivostí“. Srov.: Zachovat takovou míru mé knížky dobře už znají: nešetřit lidi mají, šlehat do jejich vad (Misantrop, Sentence o lidském smradu).
H. V. → Hoc vide
HYMNUS AMBROSIANUS
Ambrosiánský hymnus
→ Te Deum laudamus.[15]
HYPOTHESES NON FINGO
Hypotézy nevymýšlím
Tj. držím se faktů, nevyvozuji povrchní a nedoložitelné závěry. Takto charakterizoval I. Newton svou metodu matematického bádání v Matematických počátcích přírodní filosofie.
POZNÁMKY POD ČAROU:
[1] CUM GRANO SALIS
Se zrnkem soli
Význam: trochu vtipně, s trochou ironie, kriticky, v mírné úpravě apod. Počátek rčení se odvozuje z vyprávění římského polyhistora Plinia Staršího (zahynul r. 79 n. l. blízko Pompejí při výbuchu Vesuvu) v jeho Přírodovědě 23,8,77: Vojevůdce Gnaeus Pompeius se zmocnil paláce pontského krále Mithradata a v tajném archívu nalezl Mithradatem napsaný recept léku, který se měl užívat ráno nalačno „s přidáním zrnka soli“. Lék měl pak po celý den chránit před účinkem jedů. Srov.: "Spisovatelé mého ražení mají jednu zásadu společnou s malíři: Když při přesném kopírování dopadá obraz nevýrazně, volíme menší zlo; soudíme, že spíše se promine prohřešek proti pravdě než proti kráse. To je nutno brát cum grano salis." (Laurence Sterne: Život a názory blahorodého pana Tristrama Shandyho 2,3)
[2] FIDES FACIT FIDES
Důvěra budí důvěru
Důvěra za důvěru. Srov.: Víra k víře pomáhá.
[3] 461. – Hic Rhodus, hic salta. – Naše hudba, která se umí ve vše proměnit a ve vše se proměňovat musí, protože nemá, jako démon moře, sama o sobě žádný charakter; tato hudba kdysi následovala křesťanského učence a dokázala jeho ideál přeložit ve zvuky; proč by neměla konečně nalézt také onen světlejší, radostnější a obecnější zvuk, jenž odpovídá ideálnímu mysliteli? – hudbu, která by se dokázala teprve v širých vznášivých klenutích jeho duše zdomácněle houpat nahoru dolů? – Naše hudba byla dosud tak velká, tak dobrá; u ní nebyla žádná věc nemožná! Nechť tedy ukáže, že toto trojí: vznešenost, hluboké a teplé světlo a rozkoš nejvyšší důslednosti lze pociťovat naráz! (Friedrich Nietzsche: Ranní červánky)
[4] FACIES HIPPOCRATICA
Hippokratovská tvář
Řecký „otec lékařství“ Hippokratés (5. stol. př. n. l.) popsal ve svém spisu Prognostika (Příznaky) změny v rysech lidské tváře svědčící o blížící se smrti. Facies Hippocratica je tedy tvář člověka umírajícího. Rčení se s oblibou používá i o společnosti nacházející se v hluboké krizi, na pokraji rozkladu.
[5] IN HOC SIGNO VINCES
V tomto znamení zvítězíš
Z Eusebiova Životopisu Konstantinova 1,28 – řecky Τουτό νίκα. Výrok se vztahuje k legendě o zjevení kříže císaři Konstantinovi Velikému před rozhodnou bitvou proti Maxentiovi r. 312. Nápis, který se stal Konstantinovým heslem, byl prý napsán na kříži. Protože císař zvítězil, věřilo se, že skutečně zasáhl křesťanský bůh. Srov.: Připomínám neocenitelné slovo Pavlovo: „Což jest u světa mdlé, což bláznivého jest u světa, neurozené u světa a za nic položené, vyvolil bůh“: to byla formule, in hoc signo zvítězila dekadence (F. Nietzsche, Antikrist 51.).
[6] STAT PRO RATIONE VOLUNTAS (Walther 30 317a)
Důvodem je tu vůle
V této formě se často uvádí druhá část Iuvenalova verše Hoc volo... Srov.: Nic není mrzutější, než když se člověk snaží pomocí důvodů a výkladů s veškerou námahou někoho přesvědčit o názoru, který má co činit pouze s jeho rozvažováním – a nakonec odhalí, že mu nechce rozumět; že měl tedy co do činění s jeho vůlí, která se uzavřela pravdě a stavěla do pole nedorozumění, šikanování a sofismata, za nimiž se schovávalo jeho rozvažování a jeho údajné nepochopení. Jemu to ovšem tak nepřipadá: neboť důvody a důkazy použité proti vůli jsou jako nárazy fantomu dutého zrcadla proti pevnému tělesu. Odtud také tak často opakovaný výrok: stat pro ratione voluntas (A. Schopenhauer, Svět jako vůle a představa II,19). Obměnou je výrok německého kancléře Bismarcka v říšském sněmu, který se týkal mohutnosti a síly německé armády: Stat pro ratione numerus – Důvodem je tu počet.
[7] CUIVIS POTEST ACCIDERE, QUOD CUIQUAM POTEST (Walther 3989)
Komukoli se může stát, co se může stát každému
Tj. každému se může stát cokoliv. V latině jde současně o slovní hříčku s neurčitými zájmeny.
[8] GLORIA IN EXCELSIS DEO ET IN TERRA PAX HOMINIBUS BONAE VOLUNTATIS (Nový zákon, Lukáš 2,14)
Sláva Bohu na výsostech a na zemi pokoj lidem dobré vůle
Při katolické mši začátek tzv. andělského chvalozpěvu. Druhá část tohoto rčení: pax hominibus bonae voluntatis – pokoj lidem dobré vůle – tvoří obvykle součást blbého vánočního přáníčka. Srov.: Moje přání k vánocům a k Novému roku: vše nejhorší všem lidem dobré vůle! (Misantrop, Plivanec na rozloučenou 21.12.1991)
[9] NIHIL AGENDO HOMINES MALE AGERE DISCUNT (Columella, O zemědělství 11,1)
Tím, že lidé zahálejí, učí se špatnostem
Srov.: Zahálka počátek zlého. Opak: Zahálka – počátek volnosti (Misantrop, Sentence o lidském smradu); Námaha je něco jiného než trýzeň a život v klidu není ještě zahálka (G. Leopardi, Islanďan); Kdysi tomu bylo naopak: špatné svědomí provázelo práci (F. Nietzsche, Radostná věda 329.); Štěstí, zahálka přivádí k myšlení (F. Nietzsche, Antikrist 48.); Jen dvé ctností je mi ku prospěchu: otium a odium – zahálka a nenávist. Nebo aby se to rýmovalo hezky česky stejně tak dobře jako latinsky: lenošení a nesnášení (Misantrop, Bůh nesmiřitelného hněvu).
[10] MISANTHROPUS SUM, OMNI HUMANI A ME ALIENUM PUTO (Misantrop, Rakovina na kůži Země)
Jsem Misantrop, všechno lidské je mi cizí
Parafráze Terentiova verše Homo sum; nil (nihil) humani a me alienum puto.
[11] CUI NASCI CONTIGIT, MORI RESTAT (Seneca Mladší, Listy Luciliovi 99,8)
Kdo už se narodil, tomu zbývá zemřít
Vyjádření myšlenky, že život není nic jiného než cesta ke smrti.
[12] BENEFICIUM DARE EST DEUM IMITARI (Walther 2004)
Prokazovat dobro znamená napodobovat boha
[13] BONA TURPITUDO EST, QUAE PERICULUM VINDICAT (Publilius Syrus, Myšlenky B 33)
Je dobrá hanebnost, jež nebezpečí odvrací
[14] IUSTITIA EST CONSTANS ET PERPETUA VOLUNTAS IUS SUUM CUIQUE TRIBUENDI (Ulpianus, Digesta 1,1,10)
Spravedlnost je trvalá a stálá vůle udělovat každému to, co mu patří
Stará zásada o spravedlivém rozdělování známá z antických autorů i z bible. Často se citují jen slova suum cuique (v.t.) – každému, co mu patří, co jeho jest.
[15] TE DEUM LAUDAMUS
Tebe, Bože, chválíme
Začátek církevního hymnu, jehož autorství se připisuje sv. Ambrožovi, biskupu milánskému: zpíval jej prý r. 378 při křtu sv. Augustina. Užívá se při radostných slavnostních příležitostech. Text hymnu zhudebnila řada skladatelů. → TeDeumNaturalis (v.t.).