Dneska jsem byl s Tačem na pivu, a tak jsem dostal chuť, konečně napsat o tom, jak jsme s Filipem stopovali z katarzího srazu z Kalivod do Slaného.
Začalo to dobře. Nejdřív jsme se rozloučili s těmi, co nejeli ráno s Tačem autem. Tač nám poradil zkratku na silnici přes les. Tou jsme šli Dušan, Filip a já. Zkratka to byla dobrá, neztratili jsme se a došli až na hlavní silnici vedoucí z Řevničova do Slaného.
Tam navrhl Dušan, abychom se rozdělili, za účelem zvýšení pravděpodobnosti zastavení vozidla v důsledku zmenšení počtu lidí ve stopující skupině. To bylo rozumné, takže Dušana jsme nechali za sebou a s Filipem jsme vyrazili svižným krokem vpřed.
Neuplynulo snad ani pět minut, když v úplně narvaném autě kolem nás profrčel Dušan. Fajn, zdá se, že dneska to jde dobře. Prvních pár aut projelo, ale nezastavilo. Ale to je normál. Provoz teda nic moc, ale to půjde.
Byl jsem optimista, protože včera, když se hrála ta hra, jak jsme se rozdělili na dvojice a měli urazit co největší počet km co největším počtem co nejkurióznějších dopravních prostředků, navštívit co nejvíc obcí, sehnat tam vtipy a něco a změřit porovnáním co největšího člověka, tak když se hrála tahle hra a já byl s Janou Mikuleckou, tak to se stopovalo krásně. Takže dneska do Slaného, to půjde také hravě.
Takže jsem byl optimista.
Později jsem vzpomínal na Dušanova slova: "Jo, s Janou se stopuje dobře."
Došli jsme do Mšece. To není zas tak blízko a už bychom byli bývali rádi, kdyby někdo zastavil. Provoz nebyl opravdu nic moc. A ta auta, většinou v nich byli tři lidi a více. No ale někdy míň.
Ale řidiči furt nezastavovali. Většinou asi proto, že se zrovna koukali upřeně před sebe a asi si nás nevšimli.
"Začínám mít špatný svědomí z toho, jak těm řidičům zhoršujeme karmu, když je tady stopujeme a oni nezastavují."
"No jo, to je fakt. My jim vlastně škodíme."
Pár stovek metrů ticho.
Střídali jsme se s Filipem v mávání, teda mávali jsme oba, ale vždy byl jeden vpředu a druhý za ním. Někde poblíž hájovny si Filip bral bundu, začalo být trochu chladno, když mezi stromy nesvítilo sluníčko.
"To byl Tač!"
Skutečně, Tač projel kolem nás a nezastavil. Schválně se ho na to někdy zeptejte. Určitě se bude vymlouvat, že byl plně naloženej.
Pak jsme vyšli z lesa. Sluníčko zase hřálo a u silnice rostly jabloně. Natrhali jsme si japka a jedli je. To bylo příjemné.
"Až budu velkej a budu mít auto, tak žádnýmu stopařovi nikdy nezastavím. Ba ne, naopak budu jednou měsíčně jen tak jezdit celej den a zastavovat všem stopařům.
"Nebo mít dost peněz a pořád jezdit autem a brát stopaře."
"Ale to by vůbec nebyl špatně prožitej život."
A tak nějak jsme se bavili.
Pak už jsme vážně chtěli, aby někdo zastavil. Několikrát jsme si mysleli, že domy na obzoru jsou Hvězda. Ale vždycky to byla nějaká samota.
"Třeba se špatně tváříme. To chce nasadit takovej správnej výraz v obličeji, jako že seš profesionální stopař a výrazem říkáš: 'já vím, že mi zastavíš, seš mý první auto, já mávnu a ty stojíš.'"
Zkusili jsme si to, ale asi nám ten výraz moc dobře nešel, neboť nezabíral.
"To chce zvolit jinou metodu na chlapy a na ženský. Na ženský bych spíš zkusil takovej výraz stopaře-muže-profesionála."
Zkusili jsme si to nanečisto a bylo to perfektní. Tomu nemohou odolat.
Jenže odolaly. Šli jsme dál. Stopování už nás obtěžovalo. Skoro jsme byli radši, když nic nejelo. Protože každé auto znamenalo jen další zdržení. A my jsme spěchali na koncert Asonance.
Tač projel v opačném směru a ještě na nás zatroubil.
Po dalších kilometrech jsme došli do opravdové Hvězdy.
"No, teď už to máme z kopce."
"To je správná Katarze. Pěkně pěšky z Kalivod do Slanýho."
To byl ale blbej nápad.
Sešli jsme kopec, vyšli z Hvězdy.
"Nedáme zrychlenej přesun?"
"Dáme."
A dali jsme. Běželi jsme mírným tempem. Ono to taky s batohem na zádech a s kytarou v ruce jinak nejde.
To už jsme se těšili, že jsme drsňáci a že budeme vypravovat, jak jsme z katarzího srazu běželi z Kalivod až do Slanýho. Už jsme ani nestopovali, jen jsme běželi.
Když těsně před Tuřanama nás předjelo auto, které jsme samozřejmě přezíravě ignorovali. Jenže ono asi sto metrů před námi zastavilo, vystoupil Aleš Libecajt a jestli prý nechceme svézt.
Co nám zbývalo? Důrazně jsem Alešovi vynadal, že nám kazí trénink, ale nakonec jsme se nechali přemluvit a nastoupili k Renatě (ta řídila) do auta. Aleš vyzvídal, v kolik jsme vybíhali z Kalivod a podobně, tak jsme se přiznali, že ne.
Zavezli nás až k barákům.
Takže takhle slavně či neslavně skončila naše cesta z katarzího srazu z Kalivod domů. Samozřejmě, že jsme mohli jednat jinak, mohli jsme se rozdělit a stopovat po jednom, takové návrhy i padly, ale byly zavrženy. Takhle to byla mnohem větší zábava.
Nicméně, až budete chtít stopovat ve dvojici, ať ten druhý je Jana Mikulecká nebo někdo takový, půjde to mnohem lépe.
Chce se mi spát a mám hlad. Asi se jdu najíst a pak půjdu spát. Jo, abyste věděli, tak tohle povídání jsem psal já, Jirka.