V jednom království žili král a královna. Měli jedinou dceru. Pečovali o princeznu, jak nejlépe uměli. Odmala ji učili jezdit na koni, tančit, zpívat, bavit sebe i druhé, učeně hovořit a mnohým dalším dovednostem. A že měla princezna štědré sudičky, všechno se jí dařilo. A princezna rostla.
Princ ze sousedního království ji občas navštěvoval a velmi ji obdivoval. Sám také nebyl k zahození a jezdit na koni uměl alespoň tak dobře jako princezna. Lidé v jeho království o něm říkali, že je moudrý.
Došlo pak k tomu, že požádal princeznu o ruku. Princezna ráda souhlasila. Princ byl zrovna na týden u princezny na návštěvě, dohodli se, že na konci jeho pobytu to řeknou královi a královně.
Den poté večer sedí princezna ve svých komnatách a najednou ji přepadly pochybnosti. Miluje ji princ opravdu nebo si ji bere pro její věno? Či pro její krásu? Vzal by si ji, i kdyby byla chudá a ošklivá? Neuteče jí jednou za bohatší nebo krásnější?
Princezna zneklidněla. Zjistila, že ta otázka ji opravdu trápí. Jak to má ale poznat? Jak poznat, co si princ opravdu myslí?
Vtom se princezně zjevila jedna z jejích sudiček a povídá: "Chceš poznat princovy myšlenky? Když vypiješ obsah této nádobky, poznáš, co si princ právě myslí." Podala princezně malou skleničku s víčkem a zmizela.
Princezna si skleničku prohlížela. To je ono, teď pozná pravdu. Přemýšlela, jak to udělá. Pak usnula a spala až do rána.
Ráno provedla plán, který v noci vymyslela. Oblékla si krásný jezdecký oblek, rozpustila si vlasy a pozvala prince na projížďku.
Vyjeli. Chvílemi jeli tryskem, chvílemi nechávali koně odpočinout a jen tak klusali. Princezna byla okouzlující, smála se a vtipkovala jako jindy, ale přitom myslela na svůj plán.
Na louce u březového háje za Křížovým kopcem zastavila, seskočila z koně a utíkala k blízkým kamenům. Princ také slezl a běžel za ní. Než přiběhl, stačila se princezna napít z kouzelné lahvičky. Zmizela mezi kameny, ale brzy se nechala chytit.
Usmála se na prince a úplně nevinně se ho zeptala, proč si ji vlastně chce vzít za ženu.
Princ se zastavil, taky se usmál a řekl: "Protože tě miluju." A totéž si i myslel, jak princezna seznala, neboť kouzlo účinkovalo.
"Ale proč, proč mě miluješ?"
"Proč?" Princ jen krátce zaváhal. "Protože jsi krásná, rád s tebou jezdím na koni, tančím s tebou, bavím se s tebou." Zase se krátce zamyslel. "Krásně zpíváš, jsi zábavná, vyprávíš krásné příběhy." Nakonec vážně a klidně dodal: "A jsi hodná a moudrá."
Princezna pozorně sledovala jeho myšlenky. Ani si nevšimla, že co si myslel, říkal také nahlas.
Přesto pocítila v té chvíli jeho lásku a šťastně se na něj usmála. Pak náhle začala utíkat zpět ke koním, princ za ní. Nasedli a ujížděli pryč. Unavení se vrátili až pozdě odpoledne.
Ale večer se princovy myšlenky rozležely princezně v hlavě. Přemýšlela. Vždyť to vlastně řekl, miluje mě, protože jsem krásná. Toho jsem se bála, to jsem nechtěla. Krása je pomíjivá, tak mě to učili, a on mě miluje pro mou krásu. A že dobře tančím a jezdím na koni? A zpívám? Princezna se málem rozplakala. Tedy pro zábavu mě má? Pro mé tělo a pro zábavu? A že jsem hodná, je u něj na posledním místě. A proč asi chce hodnou ženu? Aby si mohl dělat, co chce? Abych mu všechno tolerovala? Princezna se rozplakala.
Tu zjevila se jí znovu ona sudička a ptá se: "Proč tolik pláčeš, princezno?"
"Nemiluje mě, to není pravá láska, miluje mě pro mou krásu, pro to, že jsem zábavná, ale nemiluje mě doopravdy."
Sudička se zamyslila. "A jak by tě měl milovat doopravdy, pro co by tě tedy měl správně milovat?" zeptala se.
Princezna se zarazila. To vlastně nevěděla. "Nevím," řekla, "ale rozhodně ne pro to, jak vypadám nebo co umím, měl by mě milovat pro mne samotnou. Měl by milovat ne to, že jsem hodná, jak si myslí, měl by mě milovat, i když budu zlá, ne láskou k tomu, jaká jsem, ale čistou láskou."
Sudička na princeznu chvíli hleděla a pak povídá: "Čistou láskou, říkáš? Chceš, aby tě princ nemiloval pro tvé vlastnosti, ale pro tebe samotnou?"
"Ano, to chci, to bys mohla zařídit?"
"Ty sama to můžeš zařídit. Staň se ošklivou a nudnou. Zohyzdi svou tvář, znetvoř své tělo, znič svůj krásný hlas, začni koktat a kulhat, zeslábni, že se ani na koni neudržíš. Pak zbyde jen princova čistá láska, je-li jaká."
Princezna zůstala zírat na sudičku. "Ale to ne," řekla pak pomalu, "to nechci."
"Myslela jsem si to. Ty chceš být jako teď, zůstat stejná, chceš být krásná, ale nechceš, aby tě princ miloval pro tvou krásu. To by ovšem princova touha po krásných ženách musela úplně zmizet."
"Ano, ano, to chci!" téměř vykřikla princezna.
"Také princova touha bavit se musí zmizet, nechceš-li, aby tě miloval pro tvou zábavnost."
"Ano, nechci, aby mě miloval pro mou zábavnost."
"A také všechny ostatní princovy touhy, jejichž naplnění v tobě spatřuje, musejí zmizet, aby zůstala jen ta čistá láska, jak říkáš. Opravdu to chceš?"
"Ano, to si přeji. Čistou lásku."
"Tedy ty bys chtěla něco jako nápoj čisté lásky, po jehož vypití by princ..."
"Ano, ano," nenechala ji princezna domluvit, "máš takový?"
"O takovém nápoji si pohádkoví hrdinové vyprávějí pohádky," odpověděla přísně a zvýšeným hlasem sudička. "Za takový nápoj by králové králů rádi zaplatili celým svým majetkem a i životem, kdyby mohli, a ty tu po něm jen tak natahuješ ruku?"
"Odpusť," ulekla se princezna.
"Nezlobím se," odvětila sudička mírněji.
"Nevím, čím sis zasloužila, že jsem tvou sudičkou. Ale máš to štěstí. Mám ten nápoj, který si žádáš. Jeden jediný. Tu máš, ber, ale nevím, jestli tě udělá šťastnou." Podala princezně lahvičku a zmizela.
Princezna se zaradovala. Schovala lahvičku a šla spát.
Na druhý den hledala příležitost, jak prince přimět obsah lahvičky vypít. Ta se naskytla až při večeři, kdy mu obsah lahvičky nalila do poháru s vínem. Princ pohár vypil, ale pak mu vypadl z ruky a on padl k zemi.
Sloužící ihned přiskočili a zavolali doktora. V princezně by se byl krve nedořezal.
"Žije," oznámil doktor po rychlé prohlídce, "ale omdlel. Asi příliš mnoho vína. Odneste ho do jeho komnat a nechte ho vyspat."
Ráno, když se princezna vzbudila, běžela hned vyhledat prince, ale sloužící zjistil, že ve svých komnatách není. "Odešel asi brzo ráno, paní."
Princezna hledala prince po zámku, ale nikde nebyl. Vzala tedy koně a vyjela ven, na známá místa, kam spolu s princem chodívali. Jezdila skoro celý den, ale po princi ani stopy. Unavená vrátila se do zámku až k večeru. Konečně našla prince v zámeckých zahradách.
Rozeběhla se k němu. "Princi," volala, když přibíhala. Princ čekal, až k němu doběhne. Usmíval se trochu.
"Odjíždím," řekl, když ho princezna pustila ze svého objetí.
"Odjíždíš? Kam?" ptala se.
"Domů. Má země a můj lid mě potřebují."
"A ... co já?"
"Co ty?"
"Co my dva, co naše svatba?"
"Ach to," řekl princ a vypadal, jako by pracně vzpomínal na něco dávno minulého, "nevím, asi ne, teď ne."
"Nemiluješ mě už?" zeptala se princezna a slzy se jí začaly drát do očí.
Princ se podíval jinam a vypadal, že se zamyslel. Pak pohlédl zpět na princeznu.
"Miluji tě víc než kdy dřív," řekl pak. Princezna pocítila novou naději. Jenže princ pokračoval. "Ale stejně tak miluji každého jiného člověka, kterého potkám, každé zvíře, které běhá po světě, a i tento strom, co tu roste."
Chvilku mlčel, pak pokračoval. "Nechápu to. Dřív to tak nebylo, ale teď je to tak. Jsem stejně rád sám jako s tebou, jsem stejně rád s kýmkoliv jiným jako s tebou, proč bych si měl brát tebe za manželku?"
"Protože já miluju tebe a nikoho jiného, já tě potřebuju."
"Tak. Ano, možná, jednou. Neříkám, že si tě nikdy nevezmu. A nermuť se už. Proč vlastně ty mne miluješ?"
"Já? No - líbíš se mi, jsem ráda s tebou. Ráda s tebou jezdím na koni, tančím s tebou, ráda poslouchám, co mi povídáš..." Princezna se zarazila, chvíli na prince nepřítomně hleděla a pak se rozplakala, víc než kdy předtím. Usedla na lavičku, schovala hlavu do dlaní a plakala a zdálo se, že nikdy nepřestane. Princ si sedl k ní, objal ji a pak ji hladil a utěšoval, až se princezna uklidnila a nakonec usnula. Potom ji spící odnesl do zámku a za pomoci sloužící ji uložil k spánku.
Brzy ráno vzal svoje věci, nasedl na koně a odjel.