Sozopol
den 1 - odlet z Prahy, přílet do Bulharska, přesun do Sozopolu, ubytování v hotelu Flagman
den 2 - snídaně v hotelu, procházka po Sozopolu, první koupání v moři
den 3 - první den konference, večeře s národními lidovými tanci a hudbou
den 4 - ranní fotky, druhý den konference, naše prezentace, půjčení šlapadla, telefon domů, večeře s vínem
Burgas
den 5 - balíme a odjíždíme, zastávka v Burgasu, noční vlak do Sofie
Sofie, Melnik
den 6 - příjezd Danušky, odjezd Romana a Dana, přesun do Melniku, večerní procházka
den 7 - Melnik, přesun na Rožen
Pirin
den 8 - výstup k chatě Pirin
den 9 - smrtící výstup k chatě Tevno Ezero
den 10 - Valjaviški ezera
den 11 - sestup k chatě Demjanica
Bansko
den 12 - sestup do Banska
Sofie
den 13 - odlet, odjezd
S Romanem Ondruškou a Danem Průšou jsme napsali článek o Netgraphu - programu pro prohledávání Pražského závislostního korpusu. Tento článek jsme poslali na konferenci "Treebanks and Linguistic Theories". Byl přijat, takže jsme připravili i prezentaci a vyrazili do Sozopolu. S Danuškou jsme se domluvili, že přijede po skončení konference za námi (autobusem do Sofie), odkud se vydáme ve třech (s Jirkou Havelkou, který jel na konferenci s námi) asi na týden do hor ležících jižně od Sofie - do Pirinu.
odlet z Prahy, přílet do Bulharska, přesun do Sozopolu, ubytování v hotelu Flagman
Z Ruzyně odlétáme letadlem ČSA v 11:45 dopoledne. Jirkovi Havelkovi našli nůžky v příručním zavazadle, a tak si musí vyřizovat zvláštní přepravu v obálce. (Zato Roman provezl sirky bez problémů.)
S malým zpožděním vzlétáme nad mraky a rychlostí 800 km/hod letíme na jihovýchod. Teprve nad Bulharskem se téměř souvislé mračno trochu roztrhává a po asi 1 hod 50 minutách letu (včetně rolování) přistáváme trochu turbulentně v Sofii. Je tu o hodinu méně než u nás.
Čekají tu na nás průvodci (zajištění organizátory konference) a odvádějí nás z příletové do odletové haly, kde je snad lepší (ovšem stále špatný) kurz na výměnu peněz nebo přinejmenším žádná fronta. Kurs je tu asi 1,85 BGL (bulharské leva) za 1 euro, jinde by měl být přes 1,9. a už jedeme taxíky k hlavnímu vlakovému nádraží, odkud jezdí též autobusy a odkud nám má jet autobus přímo do Sozopolu. Taxík je celkem levný, stojí 5 BGL (platí ho náš průvodce).
Sofie leží na placce, na jihu vidíme vysoký horský hřeben. Domy vypadají zchátrale, paneláky jsou ošuntělé, s oprýskanou malbou, vše vypadá chudě. Také auta, která tu jezdí, nejsou v průměru nijak nová.
Autobus do Sozopolu je starší, ale klimatizovaný, poloprázdný a stojí 17 BGL. Vyjíždíme v 16:30 a přesně po šesti hodinách vystupujeme v nočních ulicích Sozopolu. Čekají tu na nás, nabízejí nám odvoz do hotelu, ale je to velice blízko, takže jdeme pěšky.
Hotel je pěkný, údajně tady nejlepší. S Jirkou Havelkou máme dvoulůžkový pokoj, Roman s Danem přímo nad námi také. U obou pokojů je ještě další místnost se sedačkou a stolkem, toalety se sprchou a balkon.
Jdeme brzy spát. Komár, který mě během usínání probral, mě pak už naštěstí nechává spát a jen mě štípe, aniž by mě budil.
snídaně v hotelu, procházka po Sozopolu, první koupání v moři
Ráno nás čeká snídaně v hotelu - švédský stůl. Dávám si velmi rozmanitou kombinaci sýrů, palačinek, chlebů, džemů, másel, ovoce, medu, houstiček apod.. Po snídani se vydáváme na procházku po Sozopolu. Město je to opravdu malé, během dopoledne je procházíme na druhý konec a zase zpátky. Je to velmi poklidné typické přímořské letovisko bez velkých panelákových hotelů, v historické části se spoustou dřevěných domů, včetně dřevěné nemocnice. Potkáváme poměrně velké množství škodovek 120. Vidíme také spousty mladých lidí, především holek, malujících nejrůznější zátiší, ulice, domy, lodě. Asi tu někde je malířská škola. Objevujeme banku s zatím nejlepším převodním kurzem - 1,936 BGL za 1 euro.
Ještě před obědem se vracíme do hotelu, bereme plavky a jdeme se vykoupat na blízkou pláž. Je teplo, svítí sluníčko. Na pláži není moc lidí, jen pár se jich koupe. Vlézáme do vody po kotníky a poznáváme první důvod, proč je tomu tak - voda je dost studená. Jdeme dál, až nám voda sahá po kolena. Kolem nás proplouvá asi patnácticentimetrová medůza. Kluci říkají, že to jsou ty žahavé, takže se jí vyhýbáme. Ale něco nás stejně ožírá! Jacísi malí červíci, několik centimetrů dlouzí. Utíkáme z vody a přemýšlíme, zda do ní vůbec vlézt. Nakonec tam vbíháme a plaveme do hloubky, která nám přijde mnohem bezpečnější. Ale jen do chvíle, kdy Roman vykřikne a rychle odplavává od velké medůzy s průměrem klobouku tak asi 35 cm, o kterou se otřel předloktím. Plaveme zpátky, Romana to trochu pálí, ale jen málo a chvíli. Vzápětí vykřikuje Dan, kterého Roman chytl za patu.
Na břehu uznáváme, že moře v těchto místech není moc lákavé. Asi si příště půjčíme šlapadlo s malou klouzačkou. Jdeme zpátky k hotelu a chceme spláchnout sůl v hotelovém bazénu. Je neuvěřitelné, že voda v něm je ještě studenější než v moři. Roman statečně chodí po dně, maje vodu po pás, já slézám schůdky, když vtom přichází mladá hlídačka a chce po nás peníze za použití bazénu. Vylézáme ven a říkáme, že jsme z hotelu, na to ona, že chce vidět kartu. Moc si nerozumíme, my žádnou kartu nemáme, chvíli na sebe ještě koukáme a pak ona odchází. Jdeme dovnitř a na recepci se dozvídáme, že karta do bazénu je totožná s kartou na snídani, kterou máme. Napříště budeme vědět.
Na pozdní oběd se vracíme směrem ke starému městu a usedáme pod širým nebem v jedné restauračce s výhledem na moře. Jirka Havelka zkouší hovořit bulharsky, my ostatní většinou anglicky, česky nebo způsobem, který nazýváme večerníčkovský, tj. ukazováním a posunky doprovázenými neartikulovanými zvuky. Dávám si smažený sýr s hranolkami, všem nám naše jídla chutnají. Nad mořem pozorujeme kroužící dravce.
Po obědě odpočíváme v hotelu a zkoušíme si prezentaci na sobotu. Hlavní tíha úkolu leží na Romanovi, který to bude přednášet, já budu jen ovládat notebook.
Později na nás kdosi klepe a posílají nás zaregistrovat se na konferenci. Jdeme dolů, platíme poplatek 25 BGL a dostáváme tašku s programem, sborníkem přijatých článků, cédéčkem s tímtéž, sešitem, tužkou a dvěma pohledy, k tomu ještě tričko. V téže místnosti jsou také dva počítače připojené na Internet, takže si čtu mail od Danušky a krátce (s kluky za zády) jí odpovídám. Spojení je dost pomalé.
K večeru jdeme na večeři do staré části města, objevujeme příjemnou hospůdku s nápisem Mechana Sozopol, mechana možná znamená hospoda. Dávám si tentokrát kuře na špízu s brambory, kuře je podivně připálené, ale jinak mi to chutná. Ostatní jsou rovněž spokojeni.
Po jídle se vracíme k hotelu, na chvilku se ještě stavujeme u moře. Mezi úzkou vrstvou mraků prosvítá měsíc a osvětluje veliký kruh těch mraků. Foťák máme v pokoji, takže se vracíme a Jirka staví na balkoně stativ a fotí to. Pak přichází Roman a znovu si procházíme prezentaci na pozítří. Usínáme až po půlnoci.
první den konference, večeře s národními lidovými tanci a hudbou
Ráno snídáme opět v hotelu ze švédského stolu. Venku je chladno. Po snídani se přemisťujeme asi pět set metrů do jiné budovy, kde se koná naše konference. Přednášky začínají. Úroveň příspěvků mi alespoň formou podání připadá lepší než na TSD v Brně, kde jsem byl asi před týdnem.
Zůstáváme na všechny dopolední přednášky a potom jdeme na oběd do stejné restaurace jako včera, ke které to teď máme velmi blízko. Počasí se mezitím zlepšilo, opět svítí sluníčko. Dávám si kuřecí plátek na rožni a moc mi nechutná - je to trochu připálené a má to podivnou příchuť.
Rovnou z oběda jdeme do staré části Sozopolu, kde si vyměňujeme peníze v tom nejlepším kurzu, jaký jsme včera objevili. Z vyhlídky nad útesy pak pozorujeme asi deset velkých medůz, klidně plavajících u hladiny mezi skalami dvacet metrů pod námi. Znovu se shodujeme, že místní moře je nepoužitelné.
S Jirkou Havelkou pak jdeme ještě na jednu odpolední přednášku. Po ní se vracíme do hotelu a ještě s Romanem a Danem jdeme do hotelového bazénu, tentokrát pro jistotu s kartičkou, kterou však už po nás nikdo nechce. Voda je znovu velice studená, ale dá se to přežít. Pár temp a ven na lehátko.
Na pokoji si pak s Romanem zkoušíme naši prezentaci. Je to čímdáltím lepší, ale kdoví, jak zítra zapůsobí nervozita.
K večeru se jdeme trochu projít, objevujeme nové vyhlídkové místo, odkud si někdy ráno vyfotíme téměř celý Sozopol. Stavujeme se na Internetu, ale dozvídáme se, že dnes nějak nefunguje. To je škoda, Danuška mi určitě psala a já se těšil, že si to přečtu a odpovím jí. Nedá se nic dělat, zkusím to další den.
V osm hodin přicházíme do restaurace v našem hotelu na společnou oficiální večeři. Prvním chodem je (po aperitivu) šopský salát, ze kterého poctivě vyjídám sýr, vajíčka a pár paprik. Zbytek - rajčata a okurky, asi 80% původního objemu, nechávám. Následuje naštěstí další, hlavní chod: různá masa (plátek, špíz, šiška, kolečko) s hranolkami. Pochutnáváme si a zapíjíme to dobrým červeným vínem.
A přichází překvapení večera - skupina tří tradičních lidových hudebníků, tři tanečnice a tři tanečníci v krojích. Úžasné. Hudebníci začínají hrát, jeden na velký buben, který má pověšený na krku, druhý na podivný malý smyčcový nástroj, který má opřený o pas, třetí na jakési prapodivné jednoduché dudy. Kromě stupnice, která má turecký nádech, hrají v podstatě irské lidové instrumentálky.
Tanečnice i tanečníci tančí, do kruhu, v řadě, různě spolu, je to moc hezké. Pak vybírají mezi diváky dva páry dobrovolníků, nikomu se moc nechce, ale nakonec se najdou. Snažili se vytáhnout i Dana, ale ten se nedal. Já jsem také odmítl. Dobrovolníky pak vzadu oblékají do lidových krojů a tančí s nimi jednoduché kroky v kolečku. Lituji, že tady dole s sebou nemám foťák, nakonec pro něj utíkám nahoru do pokoje a fotím to.
Pak se taneční šestice převléká do jiných krojů a ukazuje další tance. Nakonec přinášejí demižóny a pořádají soutěž, kdo na demižónu doskáče nejrychleji do cíle. Chtějí vzít Jirku Havelku, ale ten nejde. Tři dobrovolníci nakonec vylézají na demižóny, je odstartováno a vyrážejí. Není to snadné. Cíl je sice jen asi tři metry daleko, ale kromě toho prvního, který byl dost šikovný, ostatní dva se chvíli moří a padají, než se ocitají u cílové pásky.
Potom už hudebníci i tanečníci odcházejí, jejich představení bylo moc pěkné, zajímavé a zábavné. To se organizátorům konference povedlo. Následuje hlasitá reprodukovaná disko hudba, u které se později i tančí, to my ale už nevidíme, neboť se vracíme na pokoj a znovu zkoušíme, tentokrát naposledy, celou zítřejší prezentaci. Už abychom to měli za sebou.
Spát jdeme opět až po půlnoci, ale ráno chceme vstát včas, abychom mohli ještě před konferencí vyfotit z vyhlídky Sozopol v ranním sluníčku.
ranní fotky, druhý den konference, naše prezentace, půjčení šlapadla, telefon domů, večeře s vínem
Dnes skutečně vstáváme trochu dříve a s Jirkou jdeme na vyhlídku, odkud fotíme část Sozopolu, v tuto chvíli krásně bočně osvětlenou ranním sluníčkem. Potom se vracíme do hotelu a všichni čtyři jdeme na snídani. Je jasno, bude pěkný den.
Nás ale čeká naše prezentace. Do konferenční budovy jdeme brzy, abychom seděli vpředu. Jsme druzí na řadě, po pozvaném příspěvku profesora Čermáka. Už během jeho řeči startuji notebook, který je bez připojení na síť velmi pomalý. Vše máme připraveno, pan Čermák končí, zodpovídá pár dotazů a už jsme na řadě.
Přicházíme dopředu, já zapojuji notebook do promítačky a začínáme. Vše jde poměrně hladce do chvíle, kdy předvádíme Netgraph v akci. Kreslím druhý z připravených dotazů (podle kterých se vybírají z korpusu výsledky), ale co to? První nalezený strom (reprezentující větný rozbor) je jiný, než jsme očekávali a který nám to nalezlo vždy, když jsme to zkoušeli. To je trochu šok. Měli jsme připraveny překlady vět, které Netgraph nalézal. Teď se snažíme dělat jako by nic a vymýšlíme překlady za běhu. Naštěstí se jedná o několikaslovné věty.
Až po přednášce mi Roman říká, v čem byla chyba - v dotazu jsem u jednoho uzlu zadal namísto subjektu objekt.
Zbytek naší prezentace probíhá opět bez problémů a pak přichází chvíle, kdy se diváci ptají, na co chtějí. A znovu problém. Ani jeden moc nerozumíme a nechápeme, na co se nás ptají. Podivné dotazy. Roman naštěstí rozumí trochu víc, takže i nějak odpovídá. Těžká chvilka. Konečně je konec a pár diváků přichází za námi a znovu se na něco ptají. Takto neformálně už je to v pohodě.
Následuje přestávka na kávu, dávám si vodu a zákusek a potom ukazuji z terasy profesoru Čermákovi množství velkých medůz. On nám na to říká, že to je zvláštní, protože Černé moře je prý z devadesáti procent mrtvé. No, medůzy se této statistice rozhodně vymykají.
Na další prezentace už nejdeme a odcházíme pryč. Kupuji pohledy. Tíha naší prezentace z nás spadla a po návratu do hotelu jdeme na pláž, kde si na hodinu půjčujeme šlapadlo s klouzačkou. Plujeme do větší hloubky, doufáme, že tam medůzy nebudou, ale ukazuje se, že jsou všude. V hloubce spíš více než u břehu. Fotím dvě z nich. Ve vodě potkáváme pana Petkeviče a Karla Olivu, známé z Čech, kteří jsou tu na téže konferenci. Nakonec nalézáme místo, kde se můžeme z klouzačky sklouznout a neskočit tím na medůzu. Pak se vracíme blíže ke břehu a zjišťujeme, že v místech blízko břehu, kde je hloubka kolem jednoho a půl metru, medůzy téměř nejsou (asi by se tam nevešly :-). Tam se ještě kloužeme a pak už šlapadlo vracíme.
Jdeme pak spláchnout sůl do bazénu u hotelu, nevšímajíce si jeho studenosti. Roman jde ještě nahoru pro potápěčské brýle a ukazuje nám, jaké umí ze dna vyfukovat bubliny - úžasné kroužky.
Asi ve tři hodiny vycházíme najít restauraci, kde bychom se pozdně naobědvali. Dlouho hledáme. Nakonec v jedné usedáme u stolku venku. Dávám si rýži s vepřovými kousíčky, obalovanou v jakýchsi zelených listech. Celé je to polité trochu zakysanou smetanovou zálivkou. Není to špatné, ale od půlky už to jím jen bez těch listů.
Během oběda píšu pohledy, ale jak se po obědě ukazuje, pošta je o víkendech zavřená. Takže mám smůlu, jinde se známky koupit nedají.
Po návratu k hotelu jdu s Jirkou H. ještě na internet, dnes funguje, i když pomalu. Čtu si maily od Danušky a je mi líto, že jsem jí včera nemohl odpovědět. Danuška píše, že má teplotu a bolí ji v krku. To je opravdu smůla, a pokud kvůli tomu nebude moci přijet, bude to smůla obrovská, jednak proto, že se nám to už letos stalo několikrát, mně i jí, a jednak proto, že měla přivézt stan a bomby na vařič a další věci. Snad to bude dobré. Píšu jí dlouhou sms-ku. píšu také domů, že jsem v pořádku.
Na hotelu pak píšu deníček. Venku se sluníčko kloní k obzoru a ochlazuje se. Druhá půlka září už není dobrá doba na cestu k moři do Bulharska. Chvíli si pak čtu ve sborníku přednášek z konference. Je mi ale smutno a po nějakém čase jdu na recepci zavolat Danušce. Volám tak dvě nebo tři minuty, cena je 5,30 BGL. Jsem hned mnohem veselejší. Dozvídáme se, že už je jí lépe a že přijede. Hurá.
Někdo ťuká na dveře - je to jeden z pomocníků organizátorů konference a přináší nám lístky na vlak, kterým zítra večer pojedeme do Sofie. Pak přichází také Roman a ve třech jdeme na večeři, opět do starší části Sozopolu. Kromě jídla (mám těstoviny se smetanovosýrovou omáčkou) si s Romanem dáváme napůl lahev bílého vína (trochu moc sladké). Zůstáváme až do půl dvanácté, kdy zavírají. Pomalu se ve svitu úplňku vracíme zpátky, chvíli ještě sedíme na skalách u moře. Spát jdeme asi v jednu hodinu ráno.
balíme a odjíždíme, zastávka v Burgasu, noční vlak do Sofie
Ráno se snídaní nespěcháme. Po ní jdeme s Jirkou fotit dvě hlavní pláže Sozopolu. Potom už balíme, platíme a opouštíme hotel. Před odjezdem autobusu do Burgasu, který jezdí přes den každou půlhodinu, ještě hledáme jeden z "podzemních" kostelů. Nakonec jej nacházíme - je to malá stavba, do které se nedá dostat. Nezbývá nám už nic než vyrazit na autobus.
V Burgasu máme spoustu času - noční vlak do Sofie nám odjíždí až pozdě večer. V úschovně poblíž vlakového nádraží si za 0,8 BGL necháváme batohy a jen s notebookem a foťáky vyrážíme do ulic. Hlavní třídou přicházíme k jakémusi náměstí. V ulici vlevo nacházíme samoobslužnou vývařovnu, ve které obědváme. Zpočátku nemají nože, ale po pár minutách máme i je. O kousek dále pak potkáváme Mc Donald.
Nemajíce co dělat, navštěvujeme jeden místní kostel, postavený v minulém století. Nejvíce mě překvapuje, že oltář není normálně vidět, jako u nás, ale je veřejnosti skrytý vestavěnou zdí (pokud vůbec za ní nějaký oltář je). Po kostelu jdeme konečně na pláž.
Na koupání není ani náhodou, ale nacházíme dlouhé molo, vybíhající daleko do moře, očividně oblíbené místo turistů i místních. Na jeho začátku vidíme mrtvou medůzu, vyplavenou mořem na břeh. Po molu jdeme na jeho konec, kde tvoří jakési T-éčko, vpravo zakončené dalším vyšším patrem, vlevo jen betonovou terasou. Z vyššího patra fotím množství medůz ve vodě. Oslovují mě tu jakési předpuberťačky, představujeme se, ale jinak si moc slov nerozumíme. Stále se pochichtávají.
Na betonové terase pak trávíme několik hodin. Prohlížíme si navzájem foťáky, pozorujeme domorodé kluky, kteří se i přes chladno a medůzy koupají, já na chvíli zapínám notebook a píšu deníček. Jsem první, kdo tam na tom místě pracoval s notebookem nebo ne? Slunce se pomalu posouvá k západu a klesá k obzoru. Ještě než se úplně schová, odcházíme.
Zpátky ve městě hledáme vhodnou restauračku, kde bychom se navečeřeli. Nacházíme jednu poměrně brzy, zamlouvá se nám, tak jdeme dovnitř. A máme štěstí. Zatímco Jirka H. odchází pryč, aby v rychlosti navštívil jakési místní muzeum, my ostatní pozorujeme, jak do restaurace vstupují a nástroje si připravují jacísi hudebníci. A skutečně. Po čase přichází i sličná zpěvačka a doprovázena dvěma klávesisty, zpívá bulharské písničky. Moc příjemné. Fotíme kapelu i zpěvačku, je jasné, že je to těší. Jsme téměř jediní, kdo tleská.
Mezitím se vrací Jirka. My ostatní si k jídlu objednáváme lahev červeného vína a tři skleničky. Ale co to? Přinášejí nám tři skleničky a tři otevřené lahve! Sakra, to jsme si nerozuměli. Vysvětlujeme jim, že jsme chtěli jen jednu lahev. Chvíli to trvá, ale nakonec ty dvě odnášejí. Od té chvíle nás už obsluhující perzonál nemá moc rád. Nicméně jídlo i pití nám chutnají.
Odcházíme dlouho po setmění. Vyzvedáváme si batohy a nastupujeme do již přistaveného vlaku. Jelikož spací kupé je jen pro tři, Roman se obětuje a jde do vedlejšího kupé spát s neznámými Bulhary. Chvíli po vyjetí (vlak vyjíždí ve 22:25) ještě koukáme v uličce z okna, po chvíli projíždíme velkou chemičkou.
Nemohu dlouho usnout. Spím na spodní palandě, která je nejkratší, a nemohu si proto lehnout na záda. Na boku se zase příliš kývám, jak vlak kodrcá, zpomaluje a zrychluje.
příjezd Danušky, odjezd Romana a Dana, přesun do Melniku, večerní procházka
V noci opravdu spím velmi málo. Na chvilku se mi daří usnout, když si s pokrčenýma nohama lehnu na záda.
Po šesté hodině ráno přijíždíme do Sofie. Batohy si dáváme opět do úschovny a jdeme se projít po blízké části Sofie. Kluci navštěvují jednu mešitu, všichni pak jdeme do malého kostela z třetího století.
Od půl jedenácté čekáme na vlakovém nádraží, kde máme sraz s Danuškou. Ta má přijet autobusem z Čech mezi desátou a jedenáctou hodinou místního času, spíše v jedenáct. Vyjela už včera v deset dopoledne, ten autobus jezdí každý den včetně víkendů a cesta mu trvá asi dvacet pět hodin.
Chodím pravidelně od vlakového nádraží na přilehlé autobusové a zpět, ale Danuška stále nikde. Při jedné takové cestě potkávám medvěda s pánem na provázku. Upozorňuji na to kluky, kteří si to jdou honem vyfotit. Já mám zrovna dofocený film. A pak, konečně, ve třičtvrtě na dvanáct, přichází Danulka.
Konečně spolu! Hurá! Má za sebou předlouhou cestu. Loučíme se s Romanem a Danem, kteří odlétají zpátky do Čech, a my tři ostatní spěcháme na vlak do Sandanski, který vyjíždí ve 12 hodin.
Náš plán je tento: Dojet dnes do Melniku, přespat tam a další den se vydat do hor Pirin, kde chceme strávit následující týden. Kolem třičtvrtě na čtyři přijíždíme na nádraží u Sandanski. Ignorujíce vnucujícího se taxikáře, nastupujeme do přistaveného autobusu, který nás odváží do 4 km vzdáleného Sandanski.
Prší. Doptáváme se na poštu, odkud konečně posílám pohledy domů, a také na banku, kde vyměňuji 50 euro ve výtečném rekordním kurzu 1:1,942. Kupujeme chleba, mají samozřejmě jen světlý, celkem neúspěšně hledáme turistické informace a v 17:30 odjíždíme autobusem do Melniku. Autobus je pěkný, ale nefungují mu stěrače, což ale, jak se zdá, řidiči i při tom dešti nevadí. Cestou zajíždíme po uzounké rozbité silničce do jakési zastrčené vesničky, pak se vracíme na hlavní a konečně vystupujeme v Melniku.
Melnik je dříve město, dnes vesnice na jihozápad od hor Pirin, kdysi čítalo několik desítek tisíc obyvatel. Pak bylo vypleněno (Turky?) a dnes se obyvatelé počítají jen na stovky. Ihned po opuštění autobusu odmítáme (já trochu příkře, což mě později mrzí) dvě ženštiny, nabízející nám ubytování. Chceme najít hostel, uváděný na mapce v průvodci.
Procházíme vesnicí a vidíme, že je upravená a znatelně bohatší než ty, kterými jsme doposud projížděli. Evidentně těží z turismu. Vesnice si zachovává svůj ráz a i nové domy jsou stavěny v klasickém duchu - kamenné přízemí, první patro o větším půdorysu a někdy dřevěné. Těžko se nám hledá ve vedlejších "uličkách" cesta, chodníčky mizí, některé budovy jsou opuštěné, jiné zavřené - je po sezoně. Nakonec i onen hostel je zavřený, a tak se ubytováváme v Menčeva kašta ("kašta" znamená snad "dům") za 15+8 BGL (15 my, 8 Jirka H. ve vedlejším pokoji). Pokoje ale nemají okna, jak si později s nelibostí uvědomujeme. Jinak je dům, zvláště ve spodním patře s restaurací, krásně stylový. Horní patro obýváme my i majitelé a sdílíme s nimi koupelnu i záchod.
V pomalu postupujícím stmívání jdeme na krátkou procházku. Procházíme kolem dvou zavřených malých starých kostelů a vystupujeme k ruinám jakési velké stavby a na malé kopečky za ní, odkud ze stativu fotíme údolí Melniku. Pomalu se vracíme a jdeme hledat telefon, odkud by Danulka mohla zavolat domů. Nedaří se, ale dovídáme se, že telefon je na poště, která ráno otevře.
Večeříme v naší Menčeva kaště, ve velmi pěkném prostředí. Nemají ale polévky a vařené brambory. Jirka H. jí víc (přinejmenším za víc peněz) než my dva dohromady. Pro placení se učím bulharské názvy jídel, co jsme s Danuškou měli, ale nakonec platí první Jirka H., takže nemusím říkat nic, platě zbytek.
Stále prší. Lehám si (po sprše v koupelně, kde je příliš nízký strop) a Danuška vytahuje z batohu náš velký cestovní deníček! Jsem ohromen, že se s ním táhne, ale dlouho psát nevydržíme a zhasínáme. Těžko říct, v kolik usínáme.
Melnik, přesun na Rožen
Ráno vyrážíme po žluté na malý vyhlídkový okruh. Vystupujeme ke zřícenině objektu, kde kdysi přebýval místní feudál. Cesta je špatně značená, místy se ztrácí, místy je velmi nebezpečná (to už jsme značku ztratili). Jeden z takových úseků překonávám s vypětím většiny psychických sil.
Začíná svítit sluníčko. Krajina kolem nás je opravdu velmi neobvyklá. Údolí obklopují do výšky čnící fantastické útvary z horniny, která se zdá být pískovcová. Míjíme několik rozpadlých kostelíků a na vrcholu trasy přicházíme do ruin bývalé pevnosti. Po hřebeni pak jdeme směrem k východu, kde na srázu nad Melnikem bdí malá kaplička.
Po návratu ze strání dolů do vesnice balíme a rozhodujeme se poklidný a zajímavý Melnik opustit bez dalších průtahů. Počasí vypadá, že se konečně začíná umoudřovat. V centru obědváme na terase jedné restauračky. A pak už se s našimi bágly ploužíme na autobus, který má podle jízdního řádu přijet. Asi hodinu věříme tomu, že přijede. Nepřijel. S plnou polní tedy procházíme Melnikem zpátky a pak stoupáme údolím vzhůru, míříce do asi 6 km vzdáleného Roženu. Přidává se k nám malý psík.
Zpočátku vede cesta vyschlým písečným korytem potoka. Na některých soutocích váháme, kudy dále, ale vždy se nám daří značku nakonec nalézt. Ten psík jde stále s námi, zvláště po tom, co jsme mu dali kus suchého chleba. Po dosti dlouhé době značka náhle odbočuje vlevo a stoupáme prudce vzhůru. Otevírají se nám výhledy na pískovcové útvary i hory v dálce. Ráz cesty se mi příliš nezamlouvá, občas je to trochu nebezpečné.
Na nejvyšším bodě cesty chvíli odpočíváme, Jirka H. jde malou odbočkou na vyhlídku se stromem, my ostatní (Dana, já a pejsek) zatím čekáme. Nahlížím, kudy vede cesta dále, tedy dolů do Roženu, a propadám špatné náladě. Vypadá to, že půjdeme po úzké pískovcové cestě po příkré stráni. Bojím se, usedám na kámen a jsem nešťastný. Najednou Danulka vykřikuje, rychle vstává a cosi ze sebe střepává - sedla si jí na tričko kudlanka.
Jirka je už zpátky, vstáváme a jdeme dále, dolů do Roženu. Jdu napřed, abych se se strašlivými místy, která očekávám, vyrovnal svojí vlastní rychlostí, stylem a beze svědků. K mé velké úlevě však není stráň tak šikmá, jak vypadala zhora, takže se přestávám bát. Postupně scházíme dolů a přicházíme k velkému a pěknému Roženskému klášteru. Blízko před ním potkáváme skupinku turistů, která chce od nás vyfotit. Ať mačkám, jak mačkám, foťák ne a ne fungovat. Domluva je těžká, mluví na nás lámanou angličtinou. Po chvíli dávají Danušce jiný foťák a tím je ona fotí. Nakonec poznávají, že jsme také Slované, což je moc těší (oni jsou Bulhaři), a loučíme se v dobré náladě. Odcházejí opačným směrem a ten psík, co nás doprovázel až sem, jde zpátky s nimi. Hurá, báli jsme se, co s ním bude.
Za prohlídku kláštera se platí symbolický malý poplatek, ale nám se platit nechce ani to. Já zůstávám venku a Dana s Jirkou H. jdou dovnitř. Až ven slyším zpívat chorálové sbory (byly reprodukované, jak mi pak Danuška prozradila), nevidím ale dřevěné terasy, ověšené vinnou révou, ani vyřezávanou dřevěnou stěnu uvnitř kostelní části s obrázky svatých - to vše mi pak Danuška jen vyprávuje. Já si zatím venku prohlížím malou, ale pěknou zahrádku s pávy a hrdličkami. Jsou vevnitř strašně dlouho. Během mého čekání vychází ven jakýsi mnich v dlouhém hnědém mnišském plášti, usedá na lavičku a v posledních paprscích slunce, které tady na odvrácené straně kopce zapadá brzy, studuje jakousi malou knížku.
Danuška s Jirkou H. se vracejí, a tak můžeme jít dále. Je už pozdě a rádi bychom se ubytovali v Roženu, do kterého po chvilce scházíme po silnici od kláštera. Jaký to ale rozdíl oproti Melniku! Rožen je malá a chudá vesnice, volně kolem nás pobíhají psi. Ubytování v soukromí je těžko sehnatelné, drahé a nejspíš špatné a ubytování v moderním hotelu na stráni, který jako by sem spadl z Měsíce, je strašlivě drahé. Rozhodujeme se tedy přenocovat ve stanu, přestože už nemáme moc času na hledání místa.
Vyrážíme z Roženu a snažíme se ujít co největší kus, než se setmí - ať jsme co nejdál od lidí, a tedy ve větším bezpečí. Odbočujeme po značce ze silnice a po chvíli začínáme opět stoupat vyschlým korytem potoka, tentokrát už stoupáme opravdu do hor. Míjíme jakousi usedlost s maringotkou, zpoza plotu štěká pes. Musíme tedy ještě dál. Za šera konečně nacházíme docela slušné a celkem rovné místo. Stavíme stan. Po setmění jsou krásně vidět hvězdy. Velký vůz vidíme poblíž pískovcové pyramidy v dálce na západě. Vaříme večeři a jdeme spát.
výstup k chatě Pirin
Ač to tak večer nevypadalo, začíná k ránu ještě za tmy pršet. Zůstáváme ve stanu i po rozednění a čekáme. Kolem desáté se od jihozápadu objevuje modrá obloha a blíží se k nám. Po chvíli pršet přestává.
Snídáme chleba se sýrem (Jirka H. vločky), balíme a už za svitu sluníčka asi v půl dvanácté vyrážíme. Naše další cesta stoupá víceméně písčitým korytem vyschlého potoka. Později potok opouštíme a pokračujeme po pěšinách i širokých cestách, kudy všude nás zelená značka vede. Značení není tak detailní a husté jako u nás, ale daří se nám sledovat značku téměř bez zaváhání.
Stoupáme a stoupáme. Za zády se nám otvírají krásné pohledy do míst, odkud jsme vyšli - na Roženský klášter, na pískovcové kopce u Melniku. Vidíme shora obrovské kopcovité údolí, v pozadí daleko na jihu vysoké pohoří s vrcholky v mracích. Na jednom místě s krásnou vyhlídkou potkáváme čtyři pasoucí se koně. Zastavujeme se tu a jíme. Jirka H. tráví asi deset minut snahou vyfotit zblízka velkého brouka, k čemuž potřebuje naši pomoc - máme brouka nahánět správným směrem.
A dále stoupáme. Sluníčko paří, ale my musíme šetřit vodou, neboť v Roženu jsme ji jaksi zapomněli doplnit. Podle mapy máme po cestě potkat studánku. A skutečně - k jednomu pramenu přicházíme. Voda v něm je trochu hnědá, beru ji alespoň na vaření.
V jednom místě proti nám vybíhají zpoza zatáčky dva zuřivě štěkající psi. Bojím se jich, ale Danuška je radostně vítá, načež i oni obracejí, začínají vrtět ocasy, mají radost a nechávají se hladit. Za zatáčkou pak objevujeme pasáka vedoucího své stádo koz po cestě. Zdravíme a procházíme kolem. Tohle nikdy nepochopím - kde se v tak opuštěných místech vysoko v horách, kde jinak není živáčka, najednou vezme stádo zvířat a pasák. Přitom je to v horách jev dosti častý.
Další studánka, kterou potkáváme, je vyschlá. Nemáme už skoro žádnou vodu, kromě té hnědé. Chvílemi teď stoupáme jen mírně, chvílemi zase více. Dostáváme se blízko k mrakům a obklopuje nás řídká mlha, zakrývající sluníčko. Vcházíme do temného lesa, kde po chvíli překračujeme několik potůčků. Doplňujeme z nich vodu mnohem čistší.
Přicházíme k nejvyššímu bodu naší dnešní cesty. Spatřujeme několik děravých chatrčí, či snad spíše přístřešků, a obáváme se, že to je mapou uváděná chata Pirin. V jedné z chatrčí vidíme mezerami mezi hrubými fošnami, tvořícími alespoň jednu stěnu, hořet oheň.
Jdeme blíž. Dlí v ní muž a žena, kolem 40 let staří, v jedné části mají matrace na spaní, v protější, nejvíce otevřené, přikládají na otevřený oheň. Kdoví, co tu dělají. Každopádně nám ochotně ukazují další cestu (hurá, nejsme ještě u cíle). Domluva s nimi není snadná. Jirka H. to zkouší, my se všichni snažíme reagovat na otázky. Znovu se nám nedaří sladit kladnou či zápornou odpověď se správným kýváním hlavy, či pochopit hned správně význam odpovědi, kterou nám takto ten muž dává. Oba domorodci jdou kus s námi, aby nám ukázali, kudy správně jít. Když pak o sto metrů níže chceme jít raději po mírně se svažující cestě (domnívajíce se, že dojdeme na stejné místo), volají na nás a ukazují, že máme jít prudkou zkratkou. Nedá se nic dělat, musíme je poslechnout. A dobře jsme udělali, ta mírně se svažující cesta se pak ke zkratce nikde nepřipojila.
Po asi hodině další cesty přicházíme konečně k chatě Pirin (1600 m n.m.). Je to zděná, patrová budova. Jirka H. jde nakonec dovnitř zjistit, co a jak. Ubytovali by nás za 8 BGL za každého. Dlouho venku váháme, moc se nám to tu nelíbí, nakonec se sbíráme k odchodu. Nato z okna vyhlíží majitel a snižuje cenu na 6 BGL za osobu. Jdeme si to tedy všichni dovnitř prohlédnout.
Z chodby vcházíme do velké vytopené a zakouřené místnosti, kde majitel ještě s jedním chlápkem koukají na televizi a vůbec si nás nevšímají. V pozadí sedí ještě u dalšího stolu jeden turista. Bavíme se chvíli s tím turistou - je to Slovinec, umí anglicky a tady v horách Pirin je už 21. den v kuse. Prý jen 4 dny z toho bylo hezky. Radí nám, kam jít, kam radši ne, kde spát a podobně. Potom se jdeme podívat ještě nahoru do patra na místnosti, kde bychom bydleli. Jsou to neútulné a promrzlé místnosti pouze s postelemi či palandami, kde se vůbec netopí. Odmítáme tedy i levnou nabídku 6 BGL za osobu a odcházíme asi sto metrů zpátky za velký potok, na travnatou louku před zavřenou restaurací, kde se snad dá stanovat (podle mapy), i když podle cedulek přímo na místě to tak nevypadá. Schováváme se se stanem dozadu do rohu.
Stmívá se. Už téměř za tmy jdu k potoku a celý se myji. Voda je velice studená. I venku začíná být dost chladno. Po koupeli se ale cítím báječně. Danuška zatím uvařila pro mne a pro sebe superkombika (tj. instantní polévka malá s instantní polévkou nudlovou, rýže a hrášek) s oříšky místo hrachu. S chutí to jíme.
Jsou neobyčejně jasně vidět hvězdy. Dívám se na ně foťákem, ten ale není schopen naměřit expozici. Tak focení vzdávám. Tušíme noční zimu, a tak se teple oblékáme a jdeme spát.
smrtící výstup k chatě Tevno ezero
V noci je Danušce veliká zima. A počasí nás svými jasnými večerními hvězdami opět oklamalo - ráno totiž znovu prší.
Déšť není silný, a tak připravujeme snídani a svačiny. Scházíme také po malé stráni za stanem k potoku, kde se fotíme s Danuškou na samospoušť. Balíme a odcházíme znovu pozdě, naštěstí přestalo pršet a občas vysvitne sluníčko.
Čeká nás výstup o dalších 1000 výškových metrů k chatě Tevno Ezero, kousek před cílem budeme muset přejít horský průsmyk ve výšce asi 2600 m n.m..
Jdeme kolem chaty Pirin a vydáváme se po červené značce, která je součástí mezinárodní trasy vedoucí mnoha pohořími. Dostáváme se do krásného údolí, cesta jím stoupá proti proudu divoké říčky. Na stráních okolních hor podzim zbarvil stromy do krásných žlutých a červených odstínů, v údolí se válí spousty balvanů, které sem popadaly během věků. Jen ta mlha, ke které postupujeme, vypadá zlověstně.
Jak stoupáme, úměrně se mění ráz okolních hor. Stromy mizí, přibývají skály porostlé narezlou trávou.
A začíná pršet. Přes větrovku si beru svou malou pláštěnku. Dana má pončo a Jirka H. dlouhou silnou pláštěnku, pod kterou se mu vejde i batoh. Prší stále víc a víc a po čase už do nás buší ledové kroupy. Je čím dál větší zima. Napadá mě, zda se vrátit, ale mlčím. Jdeme dál. Stále prší.
Moje lehká malá pláštěnka nestačí zadržet ty spousty vody a začínám být mokrý téměř všude. Goretexové boty drží, ale začíná mi do nich stékat voda z promáčených kalhot. Jdeme stále dál, jako stroje, nehledíce napravo ani nalevo.
Terén je čím dál tím náročnější. Po několika hodinách chůze v dešti jsme už úplně celí mokří, v botách mám vodu a čvachtám v nich. Přichází bouře. Blesky bijí kolem nás, hromy burácejí ozvěnou, mezi nimi není ani chvilka ticha. Mám strach. Bouře vysoko v horách je něco úplně jiného než bouřka v nížině. Teď už nahlas vznáším otázku, zda bychom se neměli vrátit, přestože představa té tří- nebo čtyřhodinové cesty dolů v dešti se mi vůbec nelíbí. Zamítnuto.
Potok rozvodněný do několika ramen nám zahrazuje cestu, musíme jej několikrát překračovat. Nezbývají síly na obdivování fascinující krajiny. Vlevo od naší cesty se objevuje horské jezero, pod mraky kovově ztmavlé. Zhora ze skal do něj padá a stéká voda.
Já už jsem ale úplně promrzlý a docházím k přesvědčení, že musím něco udělat, jinak zmrznu. Zastavuji se u mírného převisu u obrovského balvanu, kde nefouká tolik vítr a prší méně. Svlékám se do půli těla a vyndavám z batohu poslední suché věci, které si oblékám. Přes ně si beru svou malou pláštěnečku a teprve přes ni větrovku. Jde to velice těžko, celý se třesu, nemohu hýbat prsty u rukou. Když to Danuška vidí, sama také promoklá a zmrzlá, nutí mě, ať sním trochu müsli, které mi z ruky nabízí. Já na to ale nemám ani pomyšlení. Beru batoh a jdeme dál. Cítím se teď přeci jen trochu lépe, mám aspoň malou část těla trochu v suchu.
Čeká nás poslední úsek - kamenitá strmá cesta k nějvyššímu bodu v průsmyku a sestup k chatě. Hledáme zbytky sil a stoupáme ledovým sněhem či vrstvou krup vzhůru jako po schodišti. Naštěstí už nehřmí a cesta není nikde nebezpečná tím, že by se dalo někam spadnout. Jen to klouže.
A jsme nahoře! Překračujeme úzký hřeben, kde velice fouká, a v přibývající tmě nastávajícího večera sestupujeme dolů do mlhy. Stále se do nás z této strany opírá ledový vítr, ale vědomí, že už máme nejvyšší bod za sebou a chata není daleko, nám dodává další síly.
Konečně u chaty! Je to malé stavení u jezera, jehož blízký břeh pár desítek metrů od nás vidíme i v té mlze. Je už skoro tma, když si čteme cedulku na dveřích, že "toto není hotel". To nás v našem stavu nemůže odradit. Vyčerpaní, promrzlí a promáčení se v předsíňce zouváme a vstupujeme dovnitř.
V místnosti je světlo, teplo a kolem stolu je pohodlně usazená skupinka Bulharů, které jsme potkali předevčírem u Roženského kláštera, kde chtěli vyfotit. Poznávají nás, my je také. Odsud vedou příkré dřevěné schůdky kamsi do podkroví a vedle schůdků je ještě vchod do malé kuchyňky. Trochu špatně odhadujeme situaci a vrháme se do té kuchyňky ke kamnům. Kuchyňka je ale zázemím mladého páru majitelů (či správců) chaty, což nám dávají trochu nepříjemně najevo. Abychom si je usmířili, platíme hned nocleh, což je 10 BGL za osobu (jak pak zjišťujeme, dvakrát víc než pro místní).
Snažím se v batohu najít ještě něco suchého, hlavně kalhoty. Mám už jen tenké elasťáky a bermudy, což se k sobě báječně hodí (také jeden z Bulharů je tam takto oblečen). K tomu si beru teplé pletené ponožky od Danuščiny babičky.
Nakonec nám dovolují vařit si čaj na kamnech, ale moc netopí, takže si nakonec bereme svůj vařič a vaříme ve tmě před chatou (naštěstí stále pod střechou) spoustu čaje a také kombika. Pozvolna rozmrzáme. Jsme zpomalení a unavení. Výstup, který jsme prožili, byl asi nejhorší turistický zážitek, jaký pamatuji. Ale jsme už v teple, suchu a bezpečí. Snad to neodneseme nějakou nemocí.
Téměř všechno v batohu je mokré, i spacák. Sušíme, jak se dá, na židlých přišoupnutých ke kamnům, u kamen, boty na zemi pod židlemi u kamen. Jedna Bulharka vidí Danušku, jak recykluje (tzn. suší) z bot vyndané mokré noviny, a dává nám několik suchých novin.
Dřevěné schody vedle kuchyňky vedou do podkroví, kde je spousta očíslovaných míst pro spaní, včetně matrací a dek. I když skupinka Bulharů je početná, stále ještě je tu spousta místa pro každého. Dobře, že není sezóna a není tu narváno. Jdeme brzy spát. Mám dvě a půl místa pro sebe, takže mohu spát šikmo a vejdu se tam.
Valjaviški ezera
Probouzíme se kolem 7. hodiny - naši spolunocležníci Bulhaři vstávají a odcházejí. Pak ještě trochu usínáme a vstáváme po čtvrt na 9. Chata je teď skoro prázdná.
Venku se honí mraky, jen chvilkami se v mezerách objevuje celé naše Tevno ezero. Snídáme a dosušujeme věci. Nevíme, jak se počasí vyvine, a tak v několika jasnějších okamžicích fotím Tevno ezero a jezero o několik set metrů níže, které je zčásti pokryté ledem.
Záchod (suchý) je asi sto metrů od chaty, postavený přímo na potůčku vytékajícím z jezera. Vůbec se nám nelíbí a chodíme za skály.
Kolem 12. hodiny se počasí trochu zlepšuje. Rozhodujeme se pro výlet po okolních Valjaviškých jezerech a spát znovu v této chatě. Nemusíme tedy tahat těžké batohy.
Ptáme se majitelky chaty a ta nám ukazuje červenými kolečky značenou cestu, vedoucí přímo k jezerům. Na mapě je sice uvedena, ale neznačená. Vyrážíme po ní na severozápad, později se chceme napojit na žlutou značku, pak na modrou a kolečko uzavřít po červené značce.
Hned po pár minutách stoupání se přehupujeme přes blízký hřeben nad chatou a otvírá se nám krásný pohled do horského údolí s jezerem hluboko pod námi. V náročném, ale nijak nebezpečném terénu sledujeme červená kolečka. Lezeme přes balvany, přeskakujeme z kamene na kámen. Všímáme si, že cesta je značena také kamennými mužíky, tj. mohylkami z kamenů jen tak položených na sebe. Chvíli klesáme, pak se držíme přibližně vrstevnice a přicházíme nad další, mělčí údolí, ve kterém jsou dvě menší jezírka.
Červená kolečka směřují pak někam příliš vzhůru a příliš na východ. Přesto po nich jdeme až do sedla, kde se do nás opírá vítr a otvírá se děsivý pohled do hloubek pod námi, kam značení pokračuje. Kolečka tedy opouštíme a sestupujeme zpátky a na západ, vedeni teď již pouze kamennými mužíky. Jsme vděčni za toto vedení a sami v některých nejasných místech stavíme několik mužíků. Scházíme až k těm dvěma jezírkům, která jsme viděli ze stráně. Mají krásně čistou vodu. Od nich klesáme ještě pár set metrů, stále sledujíce kamenné mužíky, k další soustavě dvou jezer, kde u malé kamenné skrýše vaříme a obědváme kombika s chlebem a sýrem.
Údolí, jezera a hory kolem nás jsou moc pěkné. Občas vysvitne i sluníčko. Moc se nám tu líbí. Nikde ani živáček. Po obědě pokračujeme přímo na sever a konečně se napojujeme na žlutou značku - mužíci nás spolehlivě dovedli. Vystupujeme po ní kousek vzhůru, abychom ze sedla spatřili dlouhé klesající údolí na druhé straně, pak se vracíme zpět k jezeru, podle něhož vede žlutá naším směrem. Od jezera opět klesáme a přicházíme k největšímu a nejkrásnějšímu jezeru (Goljamo Valjaviško ezero) s dvěma ostrůvky. Sluníčko prokukuje dírami v mracích a je tu opravdu nádherně. Sedíme na velkém kameni u jezera, jíme müsli tyčinku a kocháme se. Voda je zcela studená a průzračná. Chybí tu jen loďka, kterou bychom se po jezeře projeli a vylodili se na ostrůvcích.
K setkání s modrou značkou už to není daleko. Klesáme podél odtoku z jezera překrásným údolím. Pak se napojujeme na modrou a zase stoupáme. Potkáváme ještě další jezírka, u jednoho z nich se Danuška neúspěšně snaží fotit koně - schovávají se jí za velký keř. Po modré dlouho stoupáme a dostáváme se do dalšího vysokého sedla a odtud se po červené vracíme k naší chatě. Přicházíme z druhé strany, mezi námi a chatou je Tevno ezero, které obcházíme po malé pěšince zleva, Jirka H. zprava. Je asi půl sedmé. Vítá nás velký černobílý pes a pro zbytek večera se stává naším postrachem - je hrozně otravný (Danuška tomu říká "velmi hravý a vyžadující si naši pozornost"). Nemůžeme na zápraží vařit, nemůžeme jít na záchod nebo se mýt, aniž by na nás skákal a dotíral.
V chatě je kromě majitelů a nás už jen jakýsi ošlehaný místní horal. Myjeme se v ledovém potůčku vytékajícím z Tevného ezera (ale ještě nad záchodem stojícím o pár desítek metrů níže), vaříme guláš ze sojového masa a potom čaj. Vodu na pití i vaření bereme přímo z jezera. Dosušujeme věci, fotíme se v chatě při sporém osvětlení ze stativu bez blesku. Před spaním si jdeme čistit zuby a pozorujeme úžasnou spoustu hvězd, souhvězdí a úplně jasně mléčnou dráhu. Naše chatka svítí do tmy malými okny, za ní na obzoru se černají temné kontury hor a nad ní, jako roztržený řetízek, Velký Vůz.
sestup k chatě Demjanica
Vstáváme včas na to, abychom zvládli výšlap přes hřebeny k chatě Vichren. Jenže bůh bouřek Perun se nás za tuto smělou myšlenku rozhodl pokárat sesláním děsivého počasí. Za okny se v trávě a mezi kameny bělají mapy ledových krup, mlha je hustá tak, že by se dala krájet. Měníme plán a vydáváme se na sestup asi o šest set výškových metrů níž do chaty Demjanica.
Zpočátku fouká silný vítr a vhání nám ledové kroupy do tváří. O něco později, na závětrné straně, už jen sněží. Procházíme místy, která známe ze závěru předešlého dne. Mají počasím k nepoznání jinou atmosféru. Počasí se zlepšuje, dokonce vysvítá sluníčko. Ale jen nakrátko. Znovu přichází déšť, postupně zesiluje a k závěru cesty prší už vydatně. Do chaty přicházíme mokří, i když ne docela.
Ubytovává nás příjemný chlapík do pokojíku s palandami. Nejsou v něm kamna. Rozvěšujeme věci, kde se dá, a pokoušíme se místnost prohřát plynovými vařiči při vaření pozdního oběda. Zbytek deštivého dne i večera trávíme ve společné místnosti u kamen, spolu s dalšími ubytovanými. Pokoušíme se hrát slovní fotbal, ale ukazuje se, že Jirka Havelka není pro tuto hru vůbec způsobilý. Nejen, že zpochybňuje téměř každé slabikové rozdělení slova, což se ještě dá pochopit, hlavně ale vymýšlí výrazy, které z nás dvou ještě nikdo jak živ neslyšel.
Zatímco pak s Jirkou H. odcházíme do pokoje vařit čaj, k Danušce si přisedá jedna Bulharka a hezky si anglicko-česko-bulharsky povídají. My se vracíme z ledového pokoje zpátky do tepla i s čajem a hrajeme s šachovými figurkami dámu, pak všichni tři společně hrajeme upravenou halmu. Dostáváme, jen tak, od vedle sedících Bulharek oříšky - to je milé. Na záchod jdeme raději opět mimo určené venkovní budky.
sestup do Banska
Ráno vycházíme s nadějí, že alespoň do Banska dorazíme suší. Předpokládané prudké klesání je nakonec celkem mírné, ale zdlouhavé. Cesta vede lesem, my si ji občas prodlužujeme po pohodlnější lesní cestě pro auta. Horská bystřina, jejíž tok chvílemi kopírujeme, místy hučí v krásných průzračných peřejích. Déšt na sebe ale nenechává dlouho čekat a asi v polovině cesty jsme nuceni opět navléknout pláštěnky a pončo. V poslední fázi cesty dávám přednost chůzi po silničních serpentýnách a Danuška mě následuje. Jirka H. jde lesem a chvíli trvá, než se znovu nacházíme.
Jsme před Banskem a déšt sílí. Procházíme městečkem až na druhý konec, abychom zjistili, jak se dostaneme do Sofie. Máme štěstí. Autobus jede ráno v 5.40, do Sofie dorazíme v 9 hod. Kupujeme lístky, déšt ustává a vyrážíme hledat ubytování. Nakonec bydlíme v centru, v moc pěkném penzionku za 8 leva, kde si, po výměně peněz, krásně nacpáváme bříška. Menu: 2x fazolová polévka, 1x šopský salát, smažený balkánský a normální sýr, 2x krokety (spíše bramborové válečky se sýrem), borůvkový koktejl a teplé mléko s medem a skořicí.
Procházíme městěčko a obzvláště se nám líbí staré domy z kamenů prokládaných dřevem, často s dřevěnou terasou. Opět si všímáme pěkného bulharského zvyku vyvěšovat na ploty, zdi, vrata či dveře domů parte zemřelých blízkých a nechávat je tam dlouhou dobu či je tam umisťovat při příležitosti například výročí úmrtí.
V obchůdku s drobnostmi kupuji dárky domů. Ve staré části městečka pak potkáváme sympatické babičky, které si Danuška fotí. Zkoušejí přitom i komunikovat, a i když vzájemné otázky zůstavají z nedostatku porozumění nezodpovězené, mají ze setkání radost.
Jdeme dále. Po chvíli běží ulicemi osamocené kozy, zřejmě z pastvy. Jejich řada pozvolna řídne, jak zabíhají každá do vrat, kam patří. Vstupujeme do místního kostela, v jehož sousedství stojí kamenná věž se zvony. Zrovna na ně zvoní místní zvoník taháním za provaz. Vstup do kostela je za peníze, i když malé, a tak nevstupujeme. Když ale venku dlouho postáváme, vychází ze dveří kostela stará maličká babička a zve nás dovnitř. Na Danuščin dotaz, zda musíme platit, mává rukou, že ne. Po chvíli tedy vcházíme.
Kostel je uvnitř ponurý a vznešený zároveň. Pomalu jej procházíme a od jedné paní si u pultu kupuji svatý obrázek pro svoji babičku. Jdeme pak zase ven. Na vratech vedoucích do zahrady kolem kostela fotíme veliké množství různých parte.
Večer se chýlí a stále prší. V naší restauračce nevaří, jdeme jinam. Ochutnávám palačinku s medem a oříšky. Po večeři se vracíme a po horké sprše se ukládáme do rozestlaných postelí bulharského typu. To jsou takové, které mají pod matrací jen drátěnku, takže člověk spí dost prohnutý, a při každém pohybu pěkně vržou.
odlet, odjezd
Vstáváme velmi brzy - ve 4.30. Venku naučenými pohyby natahujeme své ochrany proti dešti. Je tma, samozřejmě prší a na autobusovém nádraží stojí už pár lidí. V autobuse je chladno, během tříhodinové cesty občas usínáme. Vystupujeme na jižním autobusovém nádraží a snažíme se zjistit, jak se dostat na hlavní nádraží vlakové. Jirka H. je evidentně znechucen věčným průvodcováním, což přichází v nevhodnou chvíli, protože Danušce za hodinu odjíždí autobus do Čech. Danuška se tedy neuměle pokouší domlouvat se s Bulhary sama.
Asi v 9:30 nasedáme na tramvaj č. 19, která by nás podle rozporuplných odpovědí dotazovaných spíše měla dovézt k hlavnímu nádraží. Odjez Danuščina autobusu je v 10:00, čas se nám tedy velmi krátí. Danuška si dobře vzpomíná na upozornění bulharského řidiče při příjezdu, že autobus odjíždí přesně a nečeká. Čas běží, tramvaj se šourá. Začínáme nervóznět. Danuška jde za řidičem tramvaje, ten jí však není schopen říci, za jak dlouho se dostaneme k nádraží.
Ve třičtvrtě na deset navrhuji taxi.
V 9:51 nejsme v cíli a trpělivost došla. Dávám si s Jirkou H. sraz v jednom Mc Donaldu, s Danuškou vybíháme na ulici a stavíme první taxi. Vyjíždíme a ukazuje se, že jsme byli už jen jednu zastávku tramvaje od cíle. Taxi nás dopravuje až k autobusu, a to v 9:55. Zloděj zlodějská si za těch pár set metrů účtuje nehorázných 6 BGL! Měli jsme si vybrat seriózní OK taxi, jak nám radili bulharští průvodci před třinácti dny hned po příletu do Bulharska, ale my prostě neměli čas si vybírat. Nemáme teď ani čas a ani chuť se s taxikářem hádat, Danuška musí získat místo v autobuse. Naštěstí je ještě jedna dvojsedačka volná. Loučíme se, máváme si a Danuška se vydává na nejméně 24 hodiny dlouhou cestu.
Na hranici s Jugoslávií, ještě na bulharské straně, musejí všichni se všemi osobními věcmi opustit autobus. I s cestovním zavazadlem čekají, co se bude dít. Celník v obleku a kožené bundě dává panovačné rozkazy, kterým (nejen Danuška) nerozumějí. Dává otázky, z nichž Danuška tuší výčet věcí, co by se neměly převážet. Prohlíží každé zavazadlo, některé muže šacuje, otevírá umělohmotné láhve a čichá k obsahu. Naštěstí přichází druhý. Ten Danušku i s krosnou posílá do autobusu. Ještě další procedury v tomto celním pásmu trvají 2 hodiny!
Já po rozloučení s Danuškou u autobusu jdu na smluvené místo do Mc Donalda. Tam si dáváme něco k pití, zjišťujeme, že na záchodě není toaletní papír, a pak jdeme na tržnici, kterou Jirka H. mezitím objevil a kde prý mají hluboké polévkové misky, které bych rád koupil domů a Danušku tím překvapil. Skutečně je tam mají a kupuji dvě misky a dva talířky pod ně.
Máme ještě chvíli čas, než nám poletí letadlo. Jdeme část cesty pěšky, na zbytek si pak kupujeme přestupní lístek pro dva přestupy na městskou dopravu. Nastupujeme do tramvaje a v mechanickém strojku si cvakáme první stranu lístku a ručně zatrháváme čas cvaknutí. Později přestupujeme do pěkného autobusu, jedoucího na letiště, ve kterém si cvakáme druhou stranu lístku. Jedeme a vtom přichází revizorka a chce po Jirkovi H. lístek. On jí ho ukazuje, ale ona vykládá (bulharsky), že musí mít i lístek na batoh. Ten Jirka H. samozřejmě nemá, ale nemá ani peníze na pokutu (malou - 4 BGL), protože už všechny bulharské peníze utratil. Mně zbývá pár leva, ale právě jen tak na pokutu svou, kterou platím, takže mne už ta ženská nechává na pokoji. Jirku ale pořád otravuje a po vystoupení z autobusu na letišti chce, aby s ní šel na policii. Jakýsi sympatický Bulhar jí říká (jak tak nějak napůl rozumíme), ať Jirku nechá být a není blbá, stačí, že měl lístek za sebe, ale ona je stále neodbytná. Je jasné, že na chytání věci neznalých turistů v tomto letištním autobuse založila své živobytí. Jirka s ní nakonec jde do letištní směnárny, kde si mění euro na leva a platí tu pokutu.
Odbavení a let probíhají bez problémů. V Praze se loučíme a já jedu autobusem domů. Ještě za světla přijíždím do Slaného. Danuška je přitom stále v autobuse na cestě do Čech a přijede až zítra dopoledne.