Výběr z básní, které jsme na Arše 98 psali na individuálně vylosovaná témata.
Jiří Mírovský: Probuzení
Prý je to sen,
že sám tady jsem,
že musím chtít
svou touhu naplnit.
Prý chtít a brát
furt víc a víc
mi může dát
jen bolest, dál nic.
Prý je to sen,
že zlo a dobro
dva nepřátelé jsou,
že duch a tělo
se sebou bojujou,
prý je to sen.
Prý tuhle zvěst
zvláštní posli přinesou,
maj' křídla z lásky
a lež nesnesou.
Prý je jak narození,
když jednou přilétnou,
když žádostmi nezranění
přinesou probuzení.
Jiří Mírovský: Probuzení
Jak snadné do očí se dívat
a pak za ruku tě vzít.
Upřímně s tebou chvíli být,
jak jsem vždy chtěl.
Jak snadné i tě líbat
a celou svou tě mít.
Upřímně tvůj chvíli být
a radovat se z těl.
Jak snadné brát i dávat,
když není přetvářky.
To mizí překážky
a co jsem jich měl!
Víš, lásko, takhle to je,
to vše je pravda, vážně.
Tohle žiju, takhle to cítím,
ale jenom těsně, jenom těsně,
než se ráno probudím.
Karel Doubek: Tajemství
Proč něco skrývat?
Snad proto, že se bojím, aby mi to někdo nesebral?
Snad proto, že se nechci dělit?
Nebo proto, že se obávám, že by to nikdo nechtěl?
A co je vlastně hodné skrytí?
Ať je to dobré či zlé, vznešené či přízemní,
všude jsem v kořenech i ve větvích já.
A před kým je třeba něco skrývat?
Ať je to přítel či nepřítel, velikán či prosťáček,
všude jsem na dně i na hladině já.
A tak mi ze všeho toho vychází jediné:
Já sám jsem sobě tajemstvím.
Já sám se bojím, abych sám sebe sobě nesebral.
Já sám se sebou o sebe se nechci dělit.
Já sám se obávám, že bych sám sebe nechtěl.
Alena Mejstříková: Touha
Touha poznat vše a touha žít
touha najít Tě a nepustit
touha nalézt srdce své, které kdesi bije
pro něco, co snad není utopie
či je?
Touha svou cestou jít a nechybit
touha bez viny bít a odpustit
to jsou slova a slov je plný svět
ale já chci i beze slov nalézt Tě
Básník vše říká svými verši
nejsem však básník přesto toužím
vyjádřit vše a pochopit
ale jde to těžko a tak nezbývá
než dál zkoušet žít
Lukáš Malý: Štěstí
Lidské oči, krásné, citlivé, kulaté, šikmé,
malé, velké, barevné, výrazné,
na celém světě různé
nádherné čisté zrcadlo
co zevnitř v každém je napsáno.
Světlo a tma, dobro a zlo,
štěstí a smůla, naděje, víra,
oči, ... lidské oči
co ke štěstí nám stačí?
Oči, ... lidské oči.
Aleš Kuchař: Láska
Do lásky jsem vetkal hvězdy
z oblohy, když se slunce rodí.
Do lásky jsem vetkal věrnost - víru,
aby měla sílu,
překonat i skalní sráz.
Do lásky jsem dal i oči,
vždyť se slepou láskou jdou jen cvoci.
Pro lásku bych i dýchal
a pak třeba i líbal,
když necháme svá srdce rozeznít.
Pro lásku budu zpívat,
a potom se jen dívat,
jak na jejich ústech se rodí slunce zář.
Pro lásku dám i duši,
to veliké nic i všechno
co v sobě nosím.
Pro lásku dám prostě všechno,
je v tom ovšem jedno nebezpečno,
že nebudeš chtít překonat skalní sráz.