Autorem tohoto dílu byla výhradně: SMRŠŤ
Pozn. autora: Nenesu žádnou odpovědnost za obsah pasáží napsaných mým kolegou.
(napsáno v dubnu až prosinci roku 1996)
David otevřel skříň a vytáhl velikou krabici s firemním štítkem firmy Tensai. Udělal místo na koberci, stolek a křeslo odsunul až ke zdi. Krabici posunul doprostřed místnosti a stiskl tlačítko na její horní stěně. Pak odešel do kuchyně, udělal si mírně opojnou šťávu a vypil ji. Potom si sedl v obýváku do křesla a čekal.
Po pěti minutách se vrátil do pokoje. Místo krabice stála tam již kovová kostra koule a v ní zavěšený jakýsi oblek i s přilbou. Kostra byla ukotvena v ložiscích tak, že oblek se mohl libovolně natáčet. Ano, bylo to zařízení virtuální reality, samozřejmě made in Japan.
David vyndal z police disk s nápisem Randezvous with Rama a zasunul jej do zdířky v základech zařízení. Pak vlezl do koule a navlékl se do obleku. Když si nasadil přilbu, vydal pokyn "jedem".
Úvodní demo, informující o objevení umělého tělesa prolétávajícího Sluneční soustavou, přeskočil. V prostoru před ním se objevilo menu. Zvolil load saved game a z další nabídky nahraných pozic tu poslední, pojmenovanou Tokio.
Další animaci, zachycující přílet lodi Endeavour k Rámovi, již ponechal. Ocitl se v kabině pozemské kosmické lodi, která se právě chystala přistát v ose otáčejícího se válce, neznámého to tělesa - Rámy. Válec byl obrovský - dle údajů palubního počítače 50 km dlouhý a 20 km v průměru. Otáčel se relativně rychle, a za předpokladu, že je dutý, v což svědčila jeho poměrně malá hmotnost, mohlo na vnitřním povrchu dosahovat zrychlení téměř hodnoty pozemské gravitace.
To vše a mnohem více mohl David vyčíst z obrazovky palubního počítače, již měl před sebou. Ale to už dobře znal, zpaměti, neboť tuhle hru nehraje zdaleka poprvé. Místo toho se nechával unést (za podpory již účinkující šťávy) iluzí hvězdného prostoru a nebezpečného manévru. Iluzí opravdu dokonalou, neboť japonský přístroj pro virtuální realitu předstihl své kolegy vyráběné ve zbytku naší planety o 50 let. A 50 let v elektronice, to je dlouho.
Hra Setkání s Rámou vznikla podle stejnojmenné knihy Arthura Charlese Clarka. Držela se přesně literární předlohy a rozvíjela ji tam, kde bylo nutné. V knize totiž tajemství stvořitelů a účelu Rámy nebylo rozřešeno. Clarke sice napsal později pokračování (dokonce tři), ale fakta v nich uváděná byla často v rozporu s prvním dílem, až se zdálo, že Clarke se ani nenamáhal, před napsáním pokračování přečíst si první díl a tak si oživit jeho děj. Ovšem u Clarka se podobným rozporům nikdo už asi nediví, vzpomeňme jen první a druhý díl Vesmírné odyssey. V prvním díle letí kosmonauté k Saturnu, ve druhém za tímtéž cílem k Jupiteru (ano, je to kvůli shodě s filmovou verzí, ale přeci jen ...). Autoři hry Setkání s Rámou vycházeli tedy pouze z prvního dílu a ostatní ignorovali - zcela k libosti Davida Pražana, který po vzoru chování katolické církve v historii prohlásil pokračování Setkání s Rámou za nepravá. Mimochodem, podobné prohlášení učinil i Jiří Mírovský po shlédnutí filmu Vetřelec3. Pro Jiřího má vetřelčí historie pouze dva díly.
Autoři hry slibují, že Rámovo tajemství je možno rozřešit, a to ještě v časovém limitu asi tří týdnů, neboť později se Ráma ocitne příliš blízko Slunce a Endeavour musí odstartovat pryč.
Po přistávacím manévru animace skončila a David se ocitl ve své rozehrané pozici, to jest na kraji města Tokio, nacházejícího se za Válcovým mořem, na jižní "polokouli". David byl hrdý na to, jak vyřešil překonání Válcového moře, aniž by musel použít Vážku, ultralehké letadlo. (Ještě že má ten návod.)
Pohlédl k obzoru, jenž se vpravo od něj zvedal výš a výš, jak kopíroval zakřivení válce, až se přímo nad jeho hlavou spojil s protějším. Neuvěřitelně neobvyklá scenérie naháněla hrůzu. Často se musel ujišťovat, že je to jen hra. Ve skutečnosti by takový pohled snášel mnohem hůř, vždyť to vypadalo, že celá ta krajina nad hlavou se musí každou chvíli zřítit - a nebo že on spadne do ní.
Zabolely ho oči, jak pohlédl přímo do jednoho z Rámových sluncí. Sklonil hlavu a chvíli mrkal, až mžitky zmizely. Napadlo ho, jestli ta přilba má nějakou pojistku a nebo jestli by byla schopna ho oslepit. Doufal, že nebyla.
Přímo před ním se kolmo od země zvedal dokonalý kvádr vysoký cca 20 m. Úplně hladký, bez jakékoli nepravidelnosti. Sakra, to tu nemůže být něco jiného? Všude v Rámovi je pořád všechno hladké a dokonalé. Tedy stavby, ne roboti, či co to je.
David se už propálil do několika staveb v různých městech. V New Yorku objevil to samé, co originální výprava kapitána Nortona, to jest muzeum či databanku. A ačkoliv prozkoumal několik dalších staveb v New Yorku, nepřišel na nic jiného. Ovšem těch neprozkoumaných zůstalo víc. Řádově víc. Když procházel ulicemi New Yorku, měl pocit, že je to jakýsi hlavolam, který kdyby uměl vyřešit, mohl by pak jít najisto, ale matematickými schopnostmi David nikdy neoplýval, a tak zůstalo u pocitu.
Připravil si plazmový hořák a vybral místo, kde začne propalovat zeď. Spustil plamen.
Díky zručnosti, kterou ve vypalování již získal, vytvořil ve třech minutách veliký otvor, jímž mohl projít dovnitř budovy. Prolezl tedy, a když se uvnitř postavil, srdce mu poskočilo radostí. Konečně, konečně to má! Spatřil totiž před sebou ve tmě se vznášet obdélníkovou desku a na ní se právě tvořil jakýsi nápis. To je první přímý kontakt, i když písemný! Cítil, že objevil něco důležitého. Přiběhl k nápisu - a myslel, že se zblázní. Byla to standardní komunikační deska, na níž četl: "Davídku, přeruš to na chvíli a pojď na večeři, je na stole."
David Pražan se s Adolfem Braunem setkal ve svém dosavadním životě jen třikrát. Z toho dvakrát o tom nevěděl.
Poprvé, když Braun vylétl ze školních reproduktorů. Tehdy si David myslel, že je to Standa Kohoušek.
Podruhé, když letěl v Nissanu o silvestra a potkal Standu s Jirkou v Nissanech. A Brauna. Tehdy věděl, že jde o Brauna.
Potřetí, když jej táhl zdánlivě mrtvého ze svého tehdejšího bytu k Radovanovi na hřbitov. Tehdy (opilý) si opět myslel, že se jedná o Standu Kohouška. Teprve později, když Jana s Adolfem začali žít spolu v novém bytě, dozvěděl se pravdu a Standovi skoro odpustil.
Dnes sedí v hospodě U zlatého kapra, známé spíše jako U rybiček (kam také dříve chodili Jiří Mírovský s tátou pro pivo a Standa Kohoušek s tátou na pivo), v ruce svírá skleničku vodky a sbírá odvahu k položení otázky. Naproti němu sedí Adolf Braun a dívá se na Davida. Neví, proč mu dnes David volal a žádal ho o setkání, že prý po telefonu to nejde. Čeká tedy, až David promluví. Mimochodem, Adolf Braun v Davidovi vidí jediného člověka, který je za určitých podmínek schopen "zneviditelnit" a skrýt před ním své myšlenky. Pravda, není to ani tak zásluhou nadpřirozené síly Daveho osobnosti, ale spíše zručností techniků OD.
Pro Davida to není lehké. Zjistil, že nebude mít klid, dokud nezjistí, kdo je skutečným otcem Robertka. David to totiž není, jak se dozvěděl z dopisu, který přišel ráno z Japonska (viz příloha 1).
Teda, mohlo by mu to být jedno, když stejně Robertka vychovává Jana s Adolfem, ale přesto. Hlodá ho to.
Obrátil do sebe zbytek skleničky, ale ani pak nevyšel ze svého mlčení.
"Ještě jednu?" Zeptal se číšník. David nereagoval, ale Braun kývl, že si David ještě dá. Číšník se vzdálil a po chvíli před Davida postavil dalšího panáka. Na účet připsal pátou čárku.
Takhle bychom se nikam nedostali, pomyslel si Braun a udělil Davidovi mentální štulec. Hrabat se mu v myšlenkách nechtěl.
"Víš, Adolfe, mám problém." Začal David. "V Japonsku je organizace, která, když tam pošleš požadavky, jako parametry, víš, tak oni ti pošlou, teda jako parametry dítěte, jaký chceš, víš, tak oni ti pošlou to, spermie, jako aby se ti narodilo dítě, jaký chceš." Na chvíli se odmlčel, aby upil ze sklenky. "Podle těch požadavků najdou asi dárce, víš, a smíchaj spermie tvoje a jeho, chápeš."
Pak, jako by se vyčerpal, znovu zmlkl. Zdálo se, že to, co chce říct, mu není příjemné. Běžný pocit u některých lidí. Nakonec vyhrkl: "Robertek je z takový spermie." A honem do sebe obrátil zbytek vodky.
Po chvíli se odvážil vzhlédnout. Ale jestli čekal u Adolfa údiv, přepočítal se.
"Tak v čem ti můžu pomoct, Davide?" Zeptal se jen, jako kdyby to všechno už dávno věděl.
David na něj chvíli zíral, pak vytáhl z kapsy dopis a podal jej Adolfovi. "Přečti si to." Když dočetl, podal mu David další papír - objednávku s parametry dítěte.
"Tohle je ta moje objednávka. Víš, oni nesdělují, kdo je dárce, ale já to musím vědět. Tak jsem myslel, že třeba ty bys to poznal, podle těch parametrů. Když víš všechno."
"Nevím všechno." Namítl Adolf, ale začal číst. Jak přejížděl očima Davidovy požadavky, jež dohromady dávaly ideálního nadčlověka, jeho zájem rostl. Když dočetl, podíval se vzrušeně na Davida.
"Tak co je," nevydržel to David, "čí je to dítě?"
Braun mu vrátil ten papír a naznačil, aby David sám přehlédl ty údaje.
"Nevíš?" Zeptal se Adolf, jako by to bylo zcela jasné, a trochu se usmíval. Ano, to by mohlo Davidovi dojít.
Ale nedošlo. Nechápavě se podíval na Adolfa a ten řekl: "moje."
Je nádherná a neuvěřitelně jasná noc. Průhled mezi korunami ztepilých stromů mi zaručuje výhled přesně do oblasti předpokládaného pohybu umělého tělesa po obloze. Vedle mne sedí krásná dívka. Já nenápadně pozoruji oblohu a ona se upřeně dívá na mne. Opravdu, krásnější noc od doby, kdy jsem se pohádal s Ádíkem, si ani nedokážu představit. Ještě, že mně po něm zbyl aspoň ten prášek, který jsem asi před hodinou nasypal té dívce do pudru na obličej. Takhle ho bude mít přesně dávkovaný. A Áda ho dal tehdy Janě vypít na ex. Takhle ji balamutit.
A David dodneška neví, jestli mně může věřit, že jsem s ní nespal já. Poté, co mu Áda řekl pravdu o otcovství Robertka, se trochu uzavřel, až je mi ho líto. Celé dny je jenom ve svém obchodě. Ale v noci se nad městem Slaným dějí podivuhodné věci. Však za chvilku uvidíme.
Výborně! Už to zabralo! Dívka - pro zvídavé dodávám, že se jmenuje Radka, stejně jako ta předchozí, aby se mně to náhodou nespletlo (mimochodem, je to Radovanova metoda, kdyby se jeho dívka nejmenovala Jana, tak se mu snad už ani nepostaví) - změnila chování a zrychleně dýchá. Myslím, že jí řeknu: "Asi jsem se do Tebe zamiloval, Radko", abych to vyzkoušel a případně jí udělal radost. A pak půjdeme na Hvězdárnu. Klíče mám v kapse. Jakmile jsem se domákl, že tam zkouší nějaká kapela (snad LuiSa buDali, nebo ještě blbější jméno?), ihned jsem se tam vetřel jako zpěvák, pche, kvůli klíčům, abych mohl pozorovat Davida největším dalekohledem v oblasti města. Klukům jsem nalhal, že si tam budu vodit ženský, a s pochopením mně klíče ihned vydali, když jsem odpřisáhl, že si dám pozor na buben (ze sady bubeníkovy) a budu barvitě popisovat noční rej. Teprve pak mi došlo, že to vlastně není tak úplně blbý nápad.
"Asi jsem se ..."
"Podívej, Stando, padá hvězda."
"Asi jsem se ..."
"Pojď budem si něco krásnýho přát. Hele, ty barvy a záblesky!"
"Asi..." Proboha, to bude David. Musíme na Hvězdárnu! "Asi máš pravdu. Přejme si něco krásného... Ale nesmíme to říct nahlas. Nemuselo by se to pak splnit. Pojď, řeknem si to očima." A nasadil jsem velice účinný ksicht zvaný Delon. "Asi jsem se do Tebe zamiloval, Radko, a toho se to přání týkalo."
Naše rty se setkaly a cítil jsem, že prášek oboustranně dokonale funguje. Taky jsem si totiž trošku šňupnul. Mám pak větší výdrž.
"Znám krásné a velmi romantické místo, kde budeme stoprocentně sami. Ukázal bych ti tam něco děsně velkýho a vzrušujícího."
"???"
"Dalekohled..."
. . .
Neuplynulo ani deset minut a byli jsme zamčeni v kopuli Hvězdárny. Chvíli jsem nastavoval dalekohled a zjistil, že David skutečně odstartoval a letěl opět mnou předpokládaným směrem. K Plutu. Co tam sakra pořád zkoumá?
Pak jsem dalekohled zamířil na Měsíc, vymyslel si pár latinských názvů pro ty šedé fleky a předal hledí Radce.
Klukům z kapely jsem na druhý den řekl, že jsme si krásně zakopulovali, aby měli radost. Ostatně jsem zas tak moc nekecal, protože i hvězdáři potvrdili, že: "ty čočky jsou zas ňáký upatlaný"...
Zavřel dveře a láskyplně pohladil stroj. Jeho Nissy ho nikdy nezklamal, zato ostatní věci ho štvou. Robertek Jany je Braunovo dílo, té se v noci po Silvestru, než se odstěhovala, často zdálo o Stanislavovi - David si to zvrhle kontroloval na svém japonském přístroji, který je maskován do obyčejné televize - a ani ta Fjodor vodka už není co bývala.
Vlezl si do auta, které pro nezasvěcené vypadá jako obyčejná škodovka, a cvičně si párkrát vyzkoušel zasunutí a vysunutí podvozku. Pak, jako by si vzpomněl na něco důležitého, vyběhl k almaře a policím a začal hledat.
Vytáhl postupně plechovku s hřebíčky, seprané montérky, součást babiččina šicího stroje značky SINGER, která ho kdysi zaujmula tak, že ji demontoval, chvilku se jí teď kochal a s hlasitým žuchnutím ji zahodil do kovového sudu vedle, pak staré červené trenýrky nejen se vzorky svých sekretů, nýbrž řádně začerněné olejem, a posléze se do půli těla ponořil do skříně osobně. Chvilku bylo dutě slyšet prskání, které se změnilo v nádávání:
"Zrovna tady sem sem to dával, aby to táta nenašel. Zrovna sem. Člověk se pro to handrkuje přes Sluneční soustavu až, doprdele, na Pluto, a vono si to zmizí. Jana mě sere, babička chce opravit šicí stroj, Robertek je cizí a, ....á tady seš nevděčníku, jenom ti kousínek chybí, taková malinká součástka, asi kulička do prdelky. Ale my ji najdeme, přimontujeme a pak zjistíme, k čemu vlastně sloužíme. Viď? No jo, ale ta koulička asi zůstala na Plutu."
Pak se narovnal a v jeho ruce se objevil ... neúplný lítací provokátor!
Stanislavovo oko před klíčovou dírkou silně zamrkalo.
Braun na gauči u Jany nachvilku přestal hladit Robertka, jak zaregistroval Standovo znepokojení.
David si uprd, což bylo neklamné znamení, že se poblíž děje něco nekalého. Nenápadně položil přístroj, pak rychle přiskočil k vratům, prudce je otevřel a vystrčil hlavu.
Nikde nikdo, prázdná ulice. Teď projelo auto. A zase ticho. David zabručel, vrátil se do garáže a zavřel za sebou vrata.
Stanislav za popelnicí si oddechl. Ještě že zná Davida a jeho tělo tak dobře. Nebo že by to...?
Ach, ano, teď když ho to napadlo, byl si tím jist. To Adolf Standu varoval!
Jak dlouho už ten pocit nezažil. A jak příjemný a teplý a uklidňující je. Dříve mu byl běžný, ale teď přišel poprvé po skoro půlce roku. Po půlce roku.
Vzpomínky na rozepři s Adolfem mu nyní opět vyvstaly před očima. A příjemný klid, který po Braunově krátkém vstupu do Standovy mysli v ní zavládl, během dalších úvah nenápadně vymizel.
To když tenkrát v lednu chtěl Standa po Braunovi malou službičku, vzpomínal Standa dál.
´Co by mu to udělalo? Jsme si přece na chlup podobní, Jana by nic nepoznala, tak projednou snad... . Ale to ne, to prý Janě nemůže udělat, nebo co. Jo, tenkrát na Plutu, to jsem mu byl dobrej, ale teď... . A přitom si Jana nejdřív myslela, že jsem to já... .´
Standa mávnul rukou, aby zahnal zbytečné vzpomínky, a opatrně vykoukl zpoza popelnice. Vzduch byl čistý, takže vstal, doběhl za roh a pak se vydal dál, směrem k domovu.
Mezi ostrovy Tanegašima a Kjúšú, v průlivu Ósumi, devadesát metrů pod hladinou moře, skrytá před zraky lidí i pozemských přístrojů, nachází se Obecná databanka. Tento její název na první pohled neříká nic, ve skutečnosti říká vše. Neboť v Obecné databance, zkráceně OD, může bádající vědec či privilegovaný občan nalézt a získat cokoli, co ho napadne. Nebo téměř cokoliv?
Chce plazmu? Zde ji nalezne. Chce látku z nitra Jupitera? Zde ji nalezne. Chce chlup libovolného ochlupeného biologického druhu žijícího ve známé části vesmíru? Získá jej zde. Chce kus kůry ze stromu? Získá jej zde. Cokoli může při svém bádání potřebovat, to dostane zde, v OD.
Je pochopitelné, že do OD nemá přístup každý. Je to tajná instituce, o jejíž existenci ví, bereme-li v úvahu jen pozemšťany, úzká elita vědců a pak už jen pár bohatých jednotlivců ze zbytku Země.
Tito všichni vědí o existenci OD a mohou její služby využívat. Ale jak je vůbec možná taková věc jako OD, kde se berou všechny ty vzorky čehokoli, to nevědí. To je tajemství, hlídané ještě mnohem užší skupinkou lidí, žijících (jak se zdá) trvale v odloučenosti od světa, v OD. Je to tajemství těch (nebo jejich potomků), kdo OD kdysi vymysleli a vybudovali.
Jaký fantastický objev musel být tehdy učiněn, že umožnil založení takového institutu! Nikdo z těch, kdo vědí o OD, totiž nepochybuje o tom, že provozovat podobný podnik nelze pomocí konvenčních prostředků, to jest v rámci známých fyzikálních zákonů. Zde musí být v činnosti síla dosud neznámá. Experti přes logiku vesmíru mají jistou domněnku. Tvrdí, že není vyloučené, že vesmír je sporný. Matematická logika říká, že ze sporu lze odvodit cokoliv. Nuže, oni experti přes logiku se domnívají, že tvůrci OD kdysi objevili takový spor a že od té chvíle mají v rukách nástroj, s nímž mohou dokázat cokoliv. OD by dle jejich názoru mohla být nepatrným produktem takového nástroje.
Odpůrci tohoto názoru naopak tvrdí, že sporná může být teorie, nikoli však již model. Na to ti první namítají, že není jisté, zda vesmír není jen teorie.
A jsou i jiné názory, jiné návrhy na vysvětlení existence OD, ale žádné skutečné vysvětlení není mezi vědci známé a jejich vzájemné rozpory neberou konce.
David Pražan se ovšem podobnými problémy příliš nezabývá. Ať tak či onak (a David se osobně domnívá, že spíše tak, neboť je to kratší), OD existuje a pro Davida je hlavní to, že má k ní přístup.
Nissan 2005-3c se snášel rychle na povrch Pluta. Jeho rychlost byla povážlivě veliká, což mohlo znamenat, že pilot je buď začátečník nebo naopak ostřílený profesionál.
David Pražan zkušeným pohybem stiskl tlačítko a předal tak závěrečnou fázi manévru autopilotu. Hned nato se rychlost člunu znatelně zmenšila.
Rovná krajina skýtala mnohá místa k přístání. David ukázal poblíž jednoho z nich. Člun se plavně snesl k označenému místu a hladce dosedl.
David vstal ze sedačky, navlékl se s trochou obtíží do skafandru, a když se ubezpečil, že příslušná kontrolka svítí zeleně, vypumpoval z kabiny vzduch. Pak otevřel dveře a vystoupil.
Pohlédl na planinu před sebou. A téměř se ho zmocnilo zoufalství. Nikdy to nenajde, i kdyby to tu bylo a i kdyby věděl, co hledá, pomyslel si. Viděl množství šlápot, které zde zanechaly v minulých dnech jeho podrážky, když šmejdil sem a tam a zase sem a tam a různě všemi směry. Prohledal již veliký okruh okolo místa, kde kdysi našel kamaráda Standu. Bez úspěchu.
Dobrá, řekl si. Dnes naposled. Když to dneska nenajdu, vykašlu se na to.
Zkontroloval údaj o zbytku kyslíku, jenž se zobrazoval na spodku přilby, a zjistil tak, že má něco přes dvě hodiny.
"O.K., Davy, to je času," povzbuzoval se, "takže nejdřív, kde budeš hledat?" Zmlkl a znovu se rozhlédl. Po chvíli se vydal dlouhými pomalými skoky k místu, kde byla půda pošlapána nejvíce, dokonce snad by řekl zválena.
Ano, tady přesně klečel tehdy Standa. Ale proč by se tu válel?
"Mysli, Davy, mysli!" Znovu si pomáhal zvukem svého hlasu k lepším úvahám.
Standa se sem musel nějak dostat, a možná že ... no ano, po nohou!
"Po nohou!" Zopakoval nahlas. To znělo pravděpodobně. Že ho to nenapadlo dřív, divil se.
"O.K., O.K., ..., O.K."
Jenže se ukázalo hned vzápětí, že najít Standovy stopy nebude tak snadné. Ne že by za tu dobu mohly zmizet, vždyť na Plutu není atmosféra a počasí tedy nemůže stopy zahladit. Ani s prudkými nebo velkými změnami teplot si zde, daleko od Slunce, nemusí dělat starosti. Jsou to jeho vlastní šlápoty všude kolem, které tedy smazaly, jak se zdá, stopy, jež hledal. O to víc si teď nadával, že ho už dříve nenapadlo zapojit do pátrání více důvtipu.
Ale snad to přeci jen půjde. Možná nalezne aspoň malý zbytek Standovy stopy a určí tak přibližně směr, odkud Standa přišel.
Měl štěstí. Po nějakém čase spatřil na okraji pošlapané plochy zbytek otisku špičky podrážky, která nebyla jeho. Udivilo ho však, že by Standa byl přišel z tohoto směru, od kolmého srázu, lidskou nohou nepřekročitelného i v této nízké gravitaci.
Dobrá, teď už ví, kde hledat. Stopa byla dále již dobře rozeznatelná, neboť Davidových šlápot rychle ubývalo.
Vzdaloval se od místa, kde Standu našel, a blížil se pomalu ke skále. Napadlo ho rozsvítit baterku, aby se věc, již hledal, zaleskla v jejím svitu, pakliže je ovšem lesklá.
A po několika minutách si zablahořečil za ten nápad. Neboť opravdu spatřil cosi se blýskat v prachu. Nedočkavě přiskočil k tomu místu, sehnul se a mezi prsty zdvihl stříbrnou kuličku.
Zaplavila ho vlna radosti. Pozvedl ruku s kuličkou do výše, aby ukázal světu svůj triumf, a zvolal: "Mám to!" Radostně poskakoval a znovu a znovu volal: "Mám to, mám to!"
Jeho oslavný skorotanec přerušilo hlasité zapípání, následované příjemným ženským hlasem, ohlašujícím, že zásoba kyslíku klesla na půl hodiny.
"O.K., už jdu," řekl celkem zbytečně kontrolce. Pak si představil, jaké jiné vnady měla žena, jíž patřil takový hlas, a napadlo ho, že by dnes mohl u videa strávit poměrně pěkný večer. Rozhlédl se ještě s baterkou kolem sebe, ale už nic nenašel. Zamířil tedy zpět a po chvíli došel k autu. Vzal za kliku, ale dveře nešly otevřít.
Vzápětí ho zamrazilo. Klíčky ležely na sedačce uvnitř.
Opusťme nyní na chvilku Davida a věnujme se jinému dramatu, odehrávajícímu se právě na Zemi v bytě J.Mírovského.
V předsíni před zrcadlem stojí Jirka rozkročen a polonahý, obličej rudý, poulící oči a celé jeho tělo se chvěje. Zdá se, že každou vteřinou padne na zem.
Vedle Jirky stojí Jarda Dolejší a klidně jej pozoruje s hodinkami v rukou, ukazovák maje připravený na jednou z knoflíků. Hlásí: "Minuta čtyřicet."
Žíly na Jirkových svalech hrozí prasknutím a chvění těla nabývá neuvěřitelných rozkmitů. Plíce pracují naplno, pronikání vzduchu ústy dovnitř a ven je stále hlasitější.
"Minuta padesát. To vydržíš do dvou ..." Ale vzápětí putuje asi čtyřicetikilogramová obouručná činka zponad hlavy, kde ji Jirka doposud držel, směrem k zemi.
"Minuta padesát dvě." Odečítá Jarda ze stopek, obrací se k botníku, na němž leží papír s dvěma sloupci časových údajů, a do levého připisuje nahlášenou hodnotu. "To je zatím tvůj nejlepší výkon."
"Hm. Ale dvě minuty bych to neudržel ani náhodou."
"Ale udržel."
"Neudržel."
Debata uvázla na mrtvém bodě. Jarda předal hodinky Jirkovi a sundal si tričko. Před zrcadlem trochu protřepal ruce a celé horní končetiny (spíš pro vizuální než fyzický efekt), pak pokusně krátce zatnul svaly. Zase je protřepal, podíval se na Jirku a zeptal se: "Tak můžu?"
"Jo."
Potom se rozdýchal, sehnul se, pečlivě uchopil činku, nadechl se, zadržel dech a zdvihl ji nad hlavu. Jirka spustil stopky.
David měl na sebe vztek. Tohle asi na nikoho nesvede. Taková začátečnická chyba. Na Zemi ho vždy dobře pobavilo, když si někdo zabouchl klíčky v autě. Kamarádovi Jardovi Dolejšímu se to dokonce podařilo s tím, že motor zůstal nastartován. Jarda tehdy musel přes půl Slaného domů pro náhradní klíče, zatímco náhodní kolemjdoucí si marně lámali hlavu, proč někdo odejde od auta a nechá běžet motor; pak nevšímavě míjeli to auto, naštvaní, že si z nich zas někdo dělá legraci.
Proboha, zhrozil se David. Jaktože se teď zdržuju takovými myšlenkami? Musím se přece soustředit na řešení nastalé situace, a ne se zabývat hloupostma.
Obešel člun a zkusil všechny ostatní vstupy i nákladní prostor. Bez úspěchu. Zkontroloval stav kyslíku - 25 minut. No nic, řekl si, za tu dobu ho jistě napadne, jak člun otevřít. Jistě se mu něco podobného již někdy stalo, takže použije znalost nabytou při té zkušenosti a nepříjemnou situaci hravě vyřeší.
Vzpomínal. Ano, jednou si zabouchl klíčky v autě. Naštěstí tehdy maminka měla v kabelce náhradní, takže je použil a auto hned otevřel. Když to promyslel, došel k závěru, že takto to nyní udělat nemůže. Vzpomínal a přemýšlel ještě asi pět minut, načež skončil s tím, že do podobné situace se ještě nikdy nedostal, takže teď vlastně neví, co má dělat.
Co tedy? Za chvíli se udusí. Ta představa se mu nezamlouvala ani trochu, takže znovu zapojil svůj důvtip. Snad někdy o podobné situaci někde četl, čte přeci hodně knih, nebo možná viděl nějaký film. Aha - už to má. Ale jak to přesně bylo? Vybavoval si v paměti co nejvíce detailů jedné scény z oblíbeného filmu, která ho právě inspirovala. Ano, ano, to je řešení. Má to. Teď už si může oddechnout. Prožil pár krušných chvilek, to si musí přiznat, ale hlavu neztratil a východisko našel.
Škoda, že ho nikdo nefilmuje, napadlo ho. Přistoupil k předním dveřím, rozhlédl se jako zloděj aut těsně před činem, pak se rozpřáhl pravou rukou a rázně pěstí prorazil okénko. To se poslušně rozsypalo na desítky, možná stovky kousků. Hm, ani Arnold by to neuměl líp, pomyslel si David, když pozoroval, jak úlomky skla pomalu padají k zemi.
Okénko bylo zcela zničené, ale nevadí. Koupí nové. Hlavně že je cesta volná. Protáhl ruku dovnitř a odemkl dveře. Zvenčí je pak otevřel, sklonil se a setřel střepy ze sedačky. Nechtěl riskovat porušení skafandru, kdyby si na ně sedl (a nejen skafandru). Nasedl a zabouchl. Pár střepů se ještě odlomilo ze zbytku skla ve dveřích a dopadlo na přilbu. Odrazily se od ní a beze spěchu klesly na zem.
Naposledy se David podíval na informaci o zbytku kyslíku ve skafandru - 12 minut.
"V pohodě," řekl a stiskl knoflík, jenž spouštěl plnění kabiny vzduchem. Plyn začal proudit ze skrytých trysek, ale tlak v kabině nestoupal. Vzduch totiž unikal rozbitým okénkem pryč.
Jirka s Jardou odpočívají. Vzpírání činky už zanechali, neboť, jak ukazují čísla na papíře v Jardově ruce, od asi čtvrtého řádku začaly výkony pomalu, ale jistě klesat.
"Stejně je to zajímavý," začal Jarda tónem, u něho poměrně dost častým, napovídajícím, že si právě na někom pěkně smlsne, "že tvůj nejlepší výkon je horší než můj nejhorší. To je zajímavý."
"Hm, to je fakt zajímavý," odpověděl Jirka naoko jen napůl pobaveně, aby nezkazil Jardovi radost. Ale ten by si ji zkazit nedal.
"Takže já vlastně, když už jsem unavenej a fyzicky totálně na dně, tak jsem pořád ještě silnější než ty čerstvej, na vrcholu formy a sil."
Teď už to Jirka nevydržel a začal se smát.
Vtom zazvonil zvonek. Jelikož seděli oba doposud v předsíni (na botníku a na zemi), mohl Jirka otevřít ihned.
"Čau." Pozdravil R.Kimla a S.Kohouška.
"Čau." "Čau." Odpověděli.
Radovan pohlédl na Jirku bez trička a prohlásil: "Korba!" Ale to "a" na konci protáhl způsobem naznačujícím, že to možná myslí spíš trochu jako z legrace, než zcela vážně.
Jarda se postavil za Jirku s teatrálně vypjatým hrudníkem a s pokusem o drsný výraz v obličeji.
"A další, bojim, bojim." Pokračoval Radovan ve stejném duchu, jen o něco hlasitěji.
"Pojďte dál." Řekl Jirka.
"Čau." Řekl Jarda.
"Pojďte vy ven." Řekl Standa.
Budiž přiznáno Davidovi ke cti, že nezaváhal už ani vteřinu. Vmžiku pochopil vážnost situace, popadl ruční řízení a odstartoval kolmo nahoru tak prudce, že pod sebou zvýřil obrovské množství prachu, jemuž bude trvat jistě mnoho hodin, než se zase usadí. Ba ne, to tak jen vypadalo. Ve skutečnosti si sedne za pár minut, neboť na Plutu není atmosféra, jež by ho zdržela.
Davidovi bylo jasné, že tak velkou díru ničím neucpe. Musí se co nejrychleji dostat na Zem a má na to asi deset minut. Takhle ještě nikdy nespěchal.
Jakmile dosáhl dostatečné výše, natočil loď směrem k Zemi a okamžitě zrychlil na mnohonásobek rychlosti světla.
V té chvíli se ke všem dosavadním dnešním Davidovým smůlám přidala další - a také si ji zavinil sám. Již před měsícem měl dobít baterii, ale říkal si, že ´to je dobrý´. Rušiče přetížení proto nedostaly plnohodnotnou dodávku energie a zabraly jen zčásti. David ztratil vědomí.
Životní funkce člověka ve skafandru, v našem případě Davida Pražana a jediného člena posádky v jedné osobě, byly neustále zaznamenávány a předávány palubnímu počítači v Nissanu, značky Sanyo 8080. Ten nyní u sledovaného objektu zaznamenal stav dočasného vyřazení z provozu. Pro takový případ měl tyto instrukce: pokračovat v činnosti tak dlouho, dokud nevede ke kolizi. V případě hrozícího nebezpečí měl provést pokus o obnovení činnosti posádky, čímž se myslelo pokusit se posádku probudit. Pokud neuspěje, je povinen opakovaně se pokoušet navázat spojení s mateřskou základnou a vyžádat si instrukce odtud. Současně (pro případ, že spojení selže) provede výpočet odhadu původního záměru posádky a následně se vyhne nebezpečí buď podle instrukcí získaných z mateřské základny, či (při jejich absenci) dle vlastní ´úvahy´ tak, aby vypočítaný původní záměr narušil co možná nejméně. Tato část programu palubního počítače nebyla spouštěna často a nikdo si to ani nepřál. Ale nyní taková situace nastala.
Když se člun dostal do blízkosti Země, bylo nutno zpomalit, jinak by při nadsvětelné rychlosti Zemi prorazil a zřejmě se sám zničil. Když počítač neuspěl při probouzení Davida, vyslal mateřské základně (kterou měl nadefinovanou jakožto byt č.22 ve Vítězné ulici č.1569 ve Slaném, na Zemi) žádost o instrukce. Ovšem z nadsvětelné rychlosti (vůči předpokládanému příjemci) nelze vyslat žádný signál, takže odpovědi se nedočkal. On však na ni nečekal. Na to nebyl čas. Musel jednat sám. Kdyby pak během činnosti, pro kterou se rozhodne, odpověď přišla, zachová se podle ní. Ale spoléhat na to nesmí.
Zeptal se programu pro odhad původního úmyslu posádky, zda tímto úmyslem mohlo být proražení Země. Pak čekal nekonečných několik setin vteřiny a dostal odpověď: ne. Zeptal se tedy znovu, jaký úmysl posádka asi měla. Za dvě vteřiny přišla odpověď: přistát co nejrychleji, aniž by byl ohrožen život nebo bylo ohroženo zdraví posádky. Tak nastala vzácná shoda mezi skutečným záměrem Davida, odhadem počítače a nutným opatřením pro vyhnutí se nebezpečí. Programátoři by si mohli blahopřát.
Přibližně ve stejnou dobu začal pracovat vysílač automatického nouzového signálu ve skafandru, hlásící éteru, že člověk uvnitř skafandru se během dvou minut ocitne bez kyslíku a brzy nato patrně zahyne. Leč i tento signál jako by ani nebyl, protože nadsvětelná rychlost (vůči Zemi) trvala.
Pak začalo zpomalení (nyní díky předvídavosti programátorů s přihlédnutím ke stavu baterie) a navedení na přistávací trajektorii. Když byla shora překročena hranice rychlosti světla, opakovaně vysílané zprávě se žádostí o instrukce již nestály v cestě paradoxy nadsvětelných rychlostí a vyrazila bez překážek k místu určení. Spolu s ní i nouzový signál ze skafandru, který však v této chvíli dával Davidovi již jen jednu minutu.
. . .
Zde měli autoři původně v úmyslu napsat krátké pojednání o možnosti nadsvětelných rychlostí vzhledem k teorii relativity, ale nakonec od svého záměru upustili, neboť se obávali, že možná ne všichni čtenáři mají dostatečné vzdělání v oboru teoretické fyziky a že by tudíž tuto pasáž mohli pochopit nesprávně. Ale přesnost vyjadřování a přesnost sdělovaných faktů je přední zásadou autorů, proto si nemohou nedorozumění se čtenářem dovolit.
Pan inženýr Pražan senior právě kouřil na záchodě a sledoval na příručním videu tchýni, jak cosi vysvětluje jeho manželce. Týkalo se to velikonočního dne a Davidovy opičky (pro pozorné čtenáře podotýkáme, že se nejedná o narážku ve smyslu sexuální orientace - viz. Brauniáda 2, nýbrž o stav alkoholového opojení). Právě byly u nejnapínavějšího (zvracel ?), když obrazovka zmatněla a naskočil na ni varovně červený nápis: DAVID V BEZVĚDOMÍ, NESUNDAL SI SKAFANDR, ZA 116 SEKUND PŘISTANE V GARÁŽI A ZA 57 SEKUND SE ZAČNE DUSIT. CHCÍPNUTÍ PŘEDPOKLÁDÁM ZA 324 SEKUNDY.
Pan Pražan tentokráte nevolal okamžitě překladatelům OD, aby v modulu kódů pro převod do českého jazyka zabezpečili užívání jemnějších výrazů, obzvláště když se jedná o jeho potomka, ale nečekaně rychle vstal a vběhl do pokoje.
"Kde je klíč od špajzu? Proboha necivte. Rychle?"
"U telefonu. Proč? Kam běžíš? Do špajzu? Proč máš pořád svlíknuté kalhoty a trenky? Jaktože na to nebyl čas?"
"No holka, nemáš to s těma klukama jednoduchý," pravila klidně tchýně a zasnila se.
Pan Pražan vletěl do spíže rychlostí kulového blesku. Chvilku bylo dutě slyšet prskání, které se změnilo v nádávání:
"Zrovna tady sem sem to dával, aby to Alena nenašla. Zrovna sem. Člověk se pro to handrkuje přes půl Země až, doprdele, do Japonska, a vono si to zmizí. Nenechaj mě vysrat, tchýně chce opravit šicí stroj, David se dusí a, ....á tady seš nevděčníku."
Popadl jednu ze sklenic, doslova oderval uzávěr, vysrkl obsah a víčko položil na zem. Na jeho rubu bylo modře vytištěno písmeno T v červeném kolečku. Hodinky na otcově ruce počaly odpočítávat 100 sekud. Pan Pražan úzkostlivě prohlížel příruční video, které stále svíral v druhé ruce.
DAVID SE 9 SEKUND DUSÍ. CHCÍPNUTÍ PŘEDPOKLÁDÁM ZA 258 SEKUND.
"Tohle si Ti překladatelé vyžerou. Přetrhnu je jako hady. Už ať to sakra působí. To bude dobrý. Fuj, mě z toho pálí žáha. Proč to tak kořeněj. Leze to taky do zubů. Davidovi se to furt zmenšuje. Proboha rychleji, rychleji."
Tchýně se probrala ze snů o mužích právě ve chvíli, aby zachytila nesouvislé mumlání zetě. Paní Pražanová také nerozuměla ničemu a tak jen přitakala matce:
"Nemám to jednoduchý. A mám pocit že je to čímdáltímvíc horší. Tohle je ještě paráda. Kdybys tu byla před měsícem, když David dostal dopis z Japonska! Chvilku se smál, chvilku brečel, pak nadával, zuřil, hned zas křičel, že někoho roztrhne. Oni to maj snad ňáký dědičný."
Kdyby místo zbytečných řečí vykoukly z pokoje, mohly vidět, jak osoba nadavájicí ve špajzu se staženými trenclemi poulí oči na hodinky. Když na nich naskočila nula, tzn., že roztok pro neutralizaci problémů spojených s rozložením, přenosem a opětovným pospojováním atomů začal působit, skočil otecko jednou nohou na víčko a cosi zmáčknul na hodinkách. Pak postupně, během několika sekund zmizel.
V ulici, kde mají Pražanovi garáž, stáli zcela náhodně - pro toho kdo tomu věří - čtyři postavy: Jiří Mírovský, Stanislav Kohoušek, Radovan Kiml a Jaroslav Dolejší.
Během několika vteřin přibyla pátá, která si právě zapínala kalhoty.
Že se před několika desítkami sekund garáž sama otevřela a vzápětí do ní vjel (jak pochopili později) David se škodovkou (?) neuvěřitelně rychle, to by ještě přešli, vyjma Jardy, který se silně, ba zlověstně zachmuřil a dal si předsevzetí Davida prevenčně upozornit na případné následky nezodpovědného chování řidičů. Ale to, že během chvilky uviděli jeho otce v negližé, který se zjevil před garáží (o drobné chybičce v udání zobrazovací kóty teleportu, pro kterou se neocitl přímo v garáži, nemaje tušení), je zarazilo.
Pan Pražan Davidovi sundal skafandr a po umělém dýchání se rozjásal nad tím, že David začal zvracet. Konečně obvyklý projev života.
Ze sudu, který v garáži převrhl při cestě k autu, se cosi vyvalilo a nepříjemně ho kleplo do paty. Nápis SINGER ho ujistil o tom, že našel to, co schází tchýni. O tom, co dělá předmět z jejího šicího stroje tady, nemělo cenu přemýšlet. Jak známo, tchýně se někdy vymykají přírodním zákonům. Nečekal, že vyřeší tolik věcí najednou, a tak tiše pronesl:
"Všechno zlé je pro něco dobré."
"Chce se mi zvracet," odpověděl David a v dalších návalech se převalil na bok.
"... takhle spěchat už bych nikdy nechtěl." Na chvíli se pan Pražan odmlčel a zatvářil se ještě starostlivěji. "Ale je tu něco horšího. Někdo mě při tom viděl."
Davidovi bylo tak špatně, že ho ta informace nijak neohromila. Řekl jen: "Kdo?"
"Tvoji kamarádi. Standa, Jirka Mírovský, ten Dolejší a ještě Radovan z Brandejska."
"Ale oni ..." začal David, ale hned zmlkl. Chtěl říct, že dva prvně jmenovaní už stejně o létání vědí, jenže si včas uvědomil, jaký by z toho byl sekec mazec.
"Co?"
"No, my už se moc nekamarádíme."
"Tak máš příležitost se s nimi usmířit. Pozvi je na sobotu."
David dobře věděl, co bude následovat. Musí dát všem do jídla či pití prášek zapomnění, aby tajemství zůstalo zachováno. A zjistit, zda někde o tom nemluvili. Připadalo mu to vzhledem ke Standově a Jirkově znalosti zbytečné, protože to stejně funguje jen na krátkodobé vzpomínky, ale aspoň před tátou to musí vypadat, že je vše v pořádku.
Hlava ho třeštila, takže to odložil na zítřek, vzal si prášek a šel spát.
Promílal kuličku mezi prsty. Hlavou mu vířily miriády myšlenek, kuličky se však týkala pouze jediná: "Až tatínek odejde, vyzkouším konečně zapojení té Věcičky."
Vzhledem k tomu, že se tato Myšlenka vracela v intervalech, které se neúprosně zkracovaly přímo úměrně času, který zbýval do předpokládaného odchodu otce, snažil se rozptýlit neuspořádaným čtením v čekání na zákazníka. Pan Pražan mezitím počítal v kanceláři ekonomické výsledky minulého měsíce.
David vrátil do regálku Anatomii člověka, s mírně ohnutým hřbetem v oddílu s názvem Pohlavní orgány ženy, neboť zjistil, že dnes ho tato četba nevzrušuje. Rozhlédl se nejen po místnosti s policemi plnými knih v obchodě, nýbrž i nakoukl ven. Žádný zákazník v dohledu.
Po deseti minutách ticha, kdy v kapse dráždil kuličku a Myšlenka nepřetržitě a nezadržitelně vířila v jeho mozku, sáhl pod pult. Podle hmatu poznal, co hledá, a pomalu, s něhou vysunul knihu na denní světlo. Starou, ohmatanou dětskou knížku otevřel na první straně.
Dýchla ne něj pohoda mládí i uvolněnost puberty. Prsty zlehýnka přejížděl po obrázku Zlatovlásky, dokud se nezarazily o suchou hnědou hmotu. Nehtem ji opatrně sloupnul a přemýšlel, kdy měl naposledy čokoládu. Předevčírem - kulaté čokoládové vajíčko! Pak dorazila Myšlenka. Rychle ji zapudil otočením několika listů. Pohled na Otesánka mu připomněl spolužáka z gymnázia, se kterým seděl v téže lavici. Měl všechno hrozně velké a byl nesmírně mužný. Krásně krkal. A byl takový celý zakulacený. Pak se začala blížit Myšlenka, což zaregistroval zvyšující se intenzitou žmoulání kuličky v kapse.
Rychle tedy přelistoval na obrázek prince, kterak líbá Šípkovou Růženku. Kdyby tak lidi aspoň na hodinu usnuli v pohybu... Podíval se letmo k regálku s Anatomií člověka a rychle se vrátil k obrázku. Šípková Růženka měla jemným tahem štětce naznačena prsa. Dokulata. Úder Myšlenky ho takřka omráčil a vysílen otočil list.
Červená Karkulka. Už jako kluk měl tu pohádku rád. Možná i kvůli ilustraci, která pro něj dostala nový význam až v pubertálním období. Pocítil dráždění v oblasti prostaty. Že by šel na záchod? No jasně na malou. Že ho to nenapadlo dřív, jak ukrátit chvíli a přivést se na jiné myšlenky!
"Tak slyšíš, co to žmouláš v kalhotech?" Tatínek se přiblížil a pozoroval oblinu v Davidových kalhotách.
"Já?" zkusil to David. Bál se, že tatínek bude chtít ukázat kuličku. Musí zatloukat!
"Jsi, kromě mne, jediný člověk v okolí nejmíň jednoho hektaru a ptáš se jestli ty? Co si to dělal?"
"Já,.... už dávno si tak hraju." Oblina v kalhotách se leknutím poslušně zmenšila. Nalevo od epicentra svírala ruka kuličku. "A baví mě to." Plácal, aby odvedl pozornost. "A čtu si."
"Ach jo. Já jsem si tak taky hrával. Bavilo mě to. Skoro každýho kluka to bavilo. Ale viděl jsi někdy někde nějakýho prodavače, aby ... zvoní telefon! Ještě si o tom doma promluvíme."
David snesl ponížení a uchránil svou kuličku. Ani Goliáš by ho nepřemohl. Je hrdý, jak pěkně to zaonačil. Vzal ji do dlaně a zmáčkl. Byla tvrdá. Tvrdší než by ho vůbec mohlo napadnout. Zasnil se a laškoval Myšlenkou.
Konečně po půlhodince uviděl tátu s kufříkem v ruce.
"Tak zatím ahoj a pěkně prodávej. Bacha na ty Švédy, co posledně šlohli cédéčko. Maj tu ve městě nějaký utkání v hokeji. Určitě se budou zase potloukat kolem."
"Pozdravuj mámu."
"Budu. Čau."
"Čau." řekl David zavřeným dveřím a pozoroval výlohou, jak otec nasedl do auta.
Už. Už může? Hurá, konečně! Ne. Ještě ne. Natolik tátu zná.
Před obchod zacouvalo auto, které před chviličkou prudce vyrazilo vpřed.
"Zapomněl jsem si tu doklady." Vydechl v letu přes místnost taťka.
"No, jó, doklady. Potvory."
Znovu sledoval tátu, jak z kanceláře pádí k autu, ani se už nepozdravili. Auto zmizelo.
David počkal obvyklých 30 sekund. Nic. Konečně vyndal kuličku na světlo a kochal se. Pak, jen tak pro pořádek, zkontroloval, zda nejde zákazník. Nešel.
V kanceláři vyndal z brašny tělo přístroje a šel k prodejnímu pultu. Pod ním přiblížil kuličku k prohlubni na zádi. Po jemném stisku zapadla. Na měřidlech přístroje začaly naskakovat nějaké hodnoty. To David nečekal. Chvilku zíral, pak věc upustil na podlahu a oběhl pult. Schoval se za něj.
Co když je to bomba! Nebo příruční anihilátor! Nebo stroj času! Musí být opatrný.
Ze zákaznické strany pultu pomalu vykoukl horem na druhou stranu. Přístroj mlčel. Svítila nějaká kontrolka, stupnice měřidel však byly na nule. David chvilku přemýšlel, a tak si ani nevšiml, že ho výlohou pozoruje potencionální zákazník. Ten viděl, jak David sedí na zemi, pak postupně vysouvá hlavu - za ní i tělo - přes desku pultu s knihami a kasou, opatrně, pomalu, centimetr po centimetru posouvá těžiště výš a výš, hrne knihy stranou a jako housenka mizí na druhé straně. Pak obrovským skokem nazpět prodavač své tělo připlácl vodorovně na zem ukázkovým placákem. Jiný by už nevstal, ale tento prodavač se náhle zdvihl, aby překvapivě obešel pult, cosi sebral z podlahy a odcupital do kanceláře.
David od svého pomalého manévru očekával, že ho přístroj bude ignorovat. Jakmile mu však byl blíže, nějaké hodnoty poskočily. Znovu se vyděsil a vší silou přeskočil pult. Kasa se povážlivě zakymácela, jak se do ní trefil špičkou boty. Přesýpání drobných mincí ho upozornilo, že je v obchodě. Zahlédl stín od výlohy. Neodvážil se pohlédnout člověku za výlohou do tváře. Dodal si ovšem odvahu k rozhodnému činu, kterým překoná svůj dnešní maximální výkon - psychologický souboj s otcem ohledně kuličky...Rozhodně vstal, došel za pult, vzal přístroj do ruky a odešel do kanceláře.
Vyčerpán klesl do křesla. Přístroj tedy není k zabíjení, či potrápení vlastního majitele. Četl o takových v posledním čísle Zpravodaje OD. Ve spoustě galaxií vyrábějí šílené stroječky, které zabíjejí. Jsou určeny jako dokonalá ochrana před zloději. Ten, který takovýto stroječek zcizí, se pak už ničeho netkne. Za to výrobce ručí. Stačí položit pekelnou krabičku na dané místo, odjistit a čekat. Podle průzkumu na planetě Zemi zatím nebudou expandovat na naše trhy. Odhady naznačují, že spíše než zlodějů, došlo by k úbytku osob, na které by byly pasti nastraženy neprávem (manželé, tchýně, učitelky...).
Přístroj položil na stůl a odběhl do prodejny. V místnosti, ani za výlohou, nikdo nebyl.
Vrátil se zpět a méně bojácně zkoumal ručičky něcometrů a čehosiměřičů, které tak neoklamatelně měnily hodnoty podle vzdálenosti Davida. Když měl přístroj v ruce, byly všechny hodnoty poměrně velké, vyjma jedné, která kolísala v oblasti minima.
"Namířil rukou směrem ke stěně. V jediném okamžiku bylo slyšet borcení a kvílení molekul, aby v příštím - zeď zmizela! Za ní stála Červená Karkulka a jako by nabízela Anatomii člověka, rozevřenou na té správné stránce. Usmívala se poněkud ztrnule. Čas totiž pro ni stál. David věděl, že ji může polibkem probudit, ale přesto tak neučinil. Namířil přístroj na ni a...zmizely jí červené šatečky. Opakoval do ztracena. Stála před ním nahá. Přiblížil se, aby lépe .." z krásných představ o funkcích přístroje ho probral šramot.
Zapomněl a i s přístrojem vběhl do prodejny.
Koukalo na něj 6 očí zpoza záplavy blond krucánků. Nebyla to Smradlavka z Orionu, té by se David nebál. Bylo to něco mnohem mnohem horšího. Švédové.
David pohodil přístroj pod pult k té staré ohmatané knížce, ani nezpozoroval, že kulička se tím nešťastným nárazem uvolnila a začala se pomalu kutálet.
"Dobrý den," řekl automaticky příchozím a v hlavě mu proudily tisíce důvodů vysvětlujících nepochopitelné chování Švédů. Stáli proti němu, jeden ruku pod bundou, a vyčkávali sledujíce jeho oči.
"Ahoj, přišli jsme se omluvit za našeho kamaráda, byl opilý," řekl ten s ukrytou rukou ve své mateřštině.
David právě vyhodnotil několik nejpravděpodobnějších hypotéz: Přišli, aby Davida okradli nejen o další přístroj, ale i o peníze z kasy - pokud zmáčkne tlačítko pod pultem, které by dalo signál policii, na místě ho zabijí pistolí, kterou má ten blonďatý obr na hrudi. Přišli, aby unesli Davida a po jeho rodině požadovali mnohamilionové výkupné a další CD přístroje. Chtějí získat násilím informace o OD. Zajímá je neznámý přístroj.
"Tady to vracíme a věříme, že se tím záležitost vyřeší. Nechceme problémy."
David nebyl daleko od zhroucení. Mluvčí Švédů odkryl bundu, vzal jakousi věc a mířil s ní na Davida. Byl to jejich CD přehrávač! Davida zamrzelo, že jim nerozumí. Od OD si nechal do mozku zařadit kompletní gramatiku a slovíčka pěti nejpoužívanějších jazyků světa. Švédština mezi nimi nebyla. Někdy se opravdu nevyplatí šetřit.
"Vemte si klidně další přístroje. Vemte si všechno. Peněz tu moc není, ale snad Vám budou stačit. Možná mám ještě nějaké v peněžence, nebo si půjdu vypůjčit do vedlejšího obchodu. Jen prosímvás nebuďte hrubí. Já si toho jako nebudu všímat. Podívejte, já jako odejdu a nikdy jsem Vás jako neviděl,..." pokusil se David být diplomatický. Pak chtěl prudce vyrazit zpět do kanceláře. Záměr se mu však nevydařil. Zmařila mu ho kulička, která se tou dobou již kutálela u Davidových nohou.
Švédové prostě nechápali. Čekali, že prodavač popadne přístroj, pousměje se (i Češi dovedou být opilí, jak se včera přesvědčili) a s pochopením jim odpustí. Místo toho prodavač cosi zmateně zamumlal a pak ani nestačili sledovat, co se vlastně stalo.
Prodavač naznačil rychlý pohyb stranou, jeho tělo se však rychle začalo pohybovat po kruhové dráze se středem u pasu. Během zlomku sekundy tedy spatřili, jak jeho nohy vzllétly nad pult, hlava s monumentální hybností narazila do kasy, ta se otevřela, zakymácela a vyhřezly jí střeva v podobě šuplíku s penězi. Touha peněz nebýt pospolu byla úchvatná. Gejzír pro Švédy minimálně zajímavé měny dosáhl až k nim. Prodavač se mezitím svezl na zem. Po takovém nárazu by málokterý i otrlý hokejista vstal.
Mluvčí Švédů se vydal Davidovi pomoci, aby dokázal své nejčistší úmysly. V okamžiku, kdy se přiblížil k postiženému, jednou rukou svíral přehrávač a druhou uchopil prodavače, který měl výraz nikoli bolesti, nýbrž králíka těsně před svým rozmašírováním kombajnem, se rozlétly dveře prodejny. A vstoupila Davidova záchrana.
Pokud teď čekáte, že vstoupí Braun a vše hravě vyřeší, jste na omylu. Tvůrci tohoto pojednání jsou asi chytřejší než jste čekali. Do místnosti totiž právě vstupují - těch zdržovaček pro zvýšení napětí čtenářů už bylo dost, proto se vraťme k ději - dva Davidovi známí.
Jarda, Davidův kamarád a odvěký ochránce slabších, došel k jedinému závěru, který se naprosto shodoval s Radovanovým. Pomohla jim v tom i Davidova zastřená věta: "Loupež, pomoc."
Radovan zastoupil dveře a zatvářil se velmi zasmušile. Jarda přiskočil k Davidovi a na Švéda zařval: "Vrať ho a pusť to", nic netuše, že se jedná o nevinného cizozemce.
Bývalý mluvčí zmateně položil přehrávač na pult a pustil Davida. Chování nově příchozích bylo nebezpečné.
"Neublížili ti, Davide?" Kontroloval Radovan.
"Ani ne." Hlesnul David a rychle vstal, velmi potěšený zvratem situace.
"Vzali ňáký prachy?"
"Myslím, že ne."
Švédové utvořili obranný trojúhelník a vyčkávali. Byli silně nervózní. Nově příchozí jim připadali jako cvičené protidrogové komando v akci.
"Nechceš zavolat poldy, Davy?" Porušil chvilkové ticho Jarda.
"Ne, díky. Vy jste mě zachránili i bez nich."
"To je tu budeme držet do nekonečna, nebo je mám pustit?"
"Asi je pustíme, Radovane," vychutnával si David situaci, kdy snad poprvé měl možnost přímo řídit dvě svalnatější osoby. "Anebo, ještě ne."
Švédové konečně spatřili, bohužel pro ně v trochu jiné podobě, prodavačův úsměv.
"Ať se mi omluví za ten bordel." Ukázal David na rozbitou kasu.
"Omluv se, debile!" Zařval Jarda na nejbližšího cizince.
Radovan duchapřítomně přeložil nechápavé skupince obsah sdělení souborem mezinárodních gest. Především: ty (ukazováčkem), mě neser (staré dobré známé české ty,ty,ty), nebo dostaneš přes držku. Při posledním ze zmíněných gest se Radovanovy klouby zlověstně zabělaly více než vlásky zločinců, kteří konečně začínali chápat, co se děje.
"I´m sorry, our friend..." intuitivně zvolil správné řešení jejich mluvčí.
"Stačí a teď drž klapačku, nebo na ní budeš potřebovat futrál."
"To je dobrý, Jardo. Radovane pusť je. Už je nechci ani vidět." David raději ukončil scénku. Tušil, že případná bitka by mu mohla zdevastovat krám ještě víc.
Radovan otevřel dveře a posunkovou řečí naznačil skupince směr odchodu. Jeho nutnost podpořil velmi energickým provedením.
"Bye," utrousil poslední ze Švédů a Radovan za ním vrhl znechucený pohled.
Po odchodu kamarádů, kteří mu pomohli sesbírat peníze a domluvili se na sobotní akci, David osiřel. Zkontroloval přístroj, ten byl O.K.. Zato kulička. Zavzpomínal: "Naposledy ji ucítil pod nohou, když po ní uklouzl. Ještě si stačil uvědomit, že odlétla někam pod regály, a pak už se věnoval svému tělu. Musel vypojit receptory bolesti v místech předpokládaného nárazu obličeje na kasu a uvolnit regenerační kapalinu z kapsle, vtipně ukryté chirurgy z OD ve slepém střevě spolu s dalšími potřebnými věcičkami. Jen to mu umožnilo přežít nelidský náraz a nemít z obličeje trhací kalendář."
Lehnul si na zem a díval se pod regály. Nic. Šátral rukou do mezer za knihami v nejspodnějších policích těsně nad zemí. Nic. Vylezl na pult, aby měl větší rozhled. Nic. Po této chviličce tělocviku pár plynů žádalo opustit Davidovo tělo. Prdnul si. Dost pozdě. Nic. Začínal věřit, že kuličku dočista rozšlápnul.
Rozhodl se, že ladně seskočí z pultu. Co kdyby přeci jenom přišel nějaký zákazník. Aby dokázal světu, jak je mrštný (to se to ukazuje s odlehčenou a přesto tvrdší kosterní soustavou na objednávku), vyskočil ještě půlmetr nad stůl. Mezitím, kdy mozek počítal trajektorii letu a místo dopadu, utkvěla pozornost očí na zemi uprostřed místnosti. Vzápětí znal přesné místo dopadu své mírně pokrčené levé nohy, na kterou tělo hodlalo doskočit. A pochopil. Pozdě. V poslední chvíli stačil vypnout receptory bolesti pro jistotu na celém těle a stlačit slepé střevo.
Davidova noha dopadla na kuličku a svezla se ke straně. Síla, kterou lidské tělo šikmo padá z výšky cca 1,5 metru na kuličku, je tak neuvěřitelná, jako Davidovo téměřsalto doboku, při kterém hlavou srazil polici s knihami. Po tvrdém dopadu byl zasypán lavinou beletrie.
Vstal a prohlídnul si hlavu v zrcadle. Ani škrábanec, natož boule. Z OD vědí, co inzerují.
Jak jen mohl kuličku přehlídnout! Uviděl ji blízko dveří, přistoupil k ní a udělal vůbec největší chybu dnešního dne. S chutí a vztekem ji ze vší síly nakopnul. Netušil, že tento akumulátor čerpající pro pozemšťany záhadné síly dokonce ze vzdálených hvězdných mas, se tak dokonale odrazí od protější stěny, od stropu, pak od další stěny, a když David pootočil hlavou, aby se podíval, co se vlastně děje, směrem, kterým kulička odlétla, tehdy se to stalo. Před nárazem kuličky do obličeje už nestačil ani vypnout receptory, natož se domluvit se svým slepým střevem. Nervovými vzruchy mu projel vjem tak silný a tak dlouho nepoznaný, že upadl.
Ze vší síly vstal, uchopil kuličku, která od něj odlétla k výloze, jejíž rozpraskané sklo drželo nyní pohromadě pouze zásluhou průhledné bezpečnostní folie, a došoural se k přístroji. V okamžiku, kdy zapadla kulička na správné místo, vstoupil do místnosti pan inženýr Pražan senior.
"Je půl šestý, za..ví..rrrá.....m. É..." Zíral na syna, na spoušť kolem - poničené knihy u pultu, na jehož zákaznické straně byl položen nedávno zcizený CD přehrávač, nakřápnutá kasa, do které se podle výrobce zkušený zámečník nedostane dříve než za čtvrt hodiny, police na zemi vedle hromady rozsypaných knih, vnitřní strana jedné výlohy nadranc. Jestli mu teď synátor na jeho otázku odpoví nepatřičně, jak to už jednou dnes udělal, poruší pan Pražan své zásady, a přesto, že ví, že je to nemožné, pokusí se syna zabít. Nebo dostane infarkt. Nebo mu nedá výplatu. Nebo mu zamkne Nissyho. Nebo...
Mezitím David zpozoroval svého otce. Bez rozmyšlení na něj pod pultem namířil přístroj, který jakoby ožil. Pokusil se něco zmáčknout. Nic. Táta to přežil, ani ho to neuklidnilo. Škoda. Nenápadně přístroj položil hodně hluboko pod pult a řekl:
"Ahoj, byli tu Švédové. Za cenu vlastního života jsem jim vyrval ze spárů přehrávač a porval se s nimi. Bylo jich šest...šestnáct. Přežil jsem přepadení jen zázrakem." Poté se zhroutil tělesně i duševně.
Ať se divíte, nebo ne, pan Pražan senior mu uvěřil.
. . .
David si ten večer doma prohlížel přístroj a dospěl k převratnému závěru, že se nejspíš jedná o přístroj měřicí. Zasnil se a představil si, jak ho draze odprodá zkoumálkům do OD. Viděl se na vlastní jachtě v karibiku a slyšel, jak si maminka povídá na palubě s jeho babičkou:
"Dneska jsem se spálila, no skoro 15,3 Davů. Představ si to holka. Jsem už starší osoba a 20 Davů je smrtelná dávka."
"Mne předevčírem polekal večer v posteli, když jsem si četla, můj Robert tak, že to vylítlo až na 17,8 Davů. To je skoro soudně žalovatelný."
"A co udělal?"
"To už asi není soudně žalovatelný."
"Tak vidíš, na zetě mi nešahej. Před lety mi spravil šicí stroj."
Pak přístroj pohladil a políbil mu prdýlku, na níž byla kulička, která mu dnes poopravila obličejovou fasádu. Odpustil jí.
Standa byl pozváním na dodatečnou oslavu Davidových narozenin a svátku překvapen přinejmenším stejně jako Jirka. Oba teď stojí před Pražanovic bytem. Podívali se na sebe. Snad budou mít štěstí, měl ten pohled znamenat. Pak nasazují bezstarostné obličeje, přesně takové, jaké by měli, kdyby šli na oslavu bez postranních úmyslů. Jirka zazvonil.
"Ahoj kluci, pojďte dál." Říká David, který přišel otevřít.
"Ahoj, co se ti stalo?" Davidův nos totiž vypadá jako mrkev křížená s rozšláplým rajčetem. Je větší než obvykle býval, odřený, podlitý, na jednom místě přelepený náplastí.
"Ále, to je taková příhoda." Asi o tom nechce moc mluvit.
"Běžte támhle do pokoje, já hned přijdu."
Jirka se Standou ještě nahlédli do obýváku, aby pozdravili rodiče (Dobrý den ... ahoj kluci) a pak se odebrali do určeného pokoje, kde již na stolku uprostřed byly připraveny brambůrky, tyčinky, jedno- a vícehubky (zvané též někdy chlebíčky) a jiné dobroty. Hrála zde hudba z reproduktorů umístěných na zemi, konkrétně album Anderson, Bruford, Wakeman, Howe. I skleničky byly připraveny, jen něco nalít.
Pozorné oči obou chlapců ale pátraly po něčem jiném, co však nenacházely. Zdá se, že bude třeba vyčkat pokročilejší doby.
Když David vešel s další miskou s nějakými sušenkami, seděli již oba v sedací soupravě a chroupali tyčinky.
"Tak, ještě tohle, berte si." Položil misku mezi ostatní věci na stůl. Pak se posadil na židli. Na chvíli zavládlo ticho.
"Tak jak je? Jak jde život? Dlouho jsme se neviděli." Řekl nakonec.
"No, jde to. Znáš to. A co ty?"
"Ale jo, díky za optání."
"Kluci už maj zpoždění," řekl po chvíli Jirka, když se podíval na hodinky. "To je typickej Žiml. Nikdy nepřijde na oslavu včas."
Vtom zazvonil zvonek.
"Někdo zvoní," řekl Jirka, "to možná bude on."
"Jo, já otevřu." Řekl David, vstal a vydal se ke dveřím. Jeho maminka ho však předešla a otevřela sama.
"Dobrý den."
"Ahoj, Járo. Pojď dál. Davídku, máš tu ... ."
"Jo, vždyť už jdu. Ahoj, pojď dál."
"Ahoj." Jardův pohled padne na Davidův nos a neubrání se úsměvu. "Cos dělal?"
"Ále, to je dlouhá historie. Kde máš Hanku?"
"Hanka je někde pryč, takže nemohla přijít. Jo, omlouvám se, že jdu pozdě, ale měli jsme návštěvu, byla u nás sestra s malým Jindříškem a ... ."
"To je dobrý, stejně tu ještě neni Kapr." (Pozn.: Kapr a Žiml jsou různé přezdívky R.Kimla, z nichž první vznikla na základě Radovanova oblíbeného účesu s lysinou, zatímco druhá je reakcí na události, které se odehrály při cestě na školní výlet do Tater a později v Tatrách, o nichž však (zatím) raději pomlčme.)
Oslava bez Radovana nemohla začít dříve než po uplynutí akademické zhrubahodiny, a tak se čekalo nasucho. Skupinka si zatím vyměnila několik standardních, již téměř kultovních osobních vtipů, jež se opakují na každé oslavě. Standa připojil i několik nových, ovšem na své staré téma (sex). Mimo jiné si Jarda přisadil poznámkou adresovanou Jiřímu, že právě hraje Anderson, Bruford, Waneman, Mowe (přesně takto vyslovováno), neboť Jiří si kdysi jména autorů popletl a Jardovi poradil špatný titul kazety.
V podobném duchu ubíhala minuta za minutou.
"Tak já nevím, budeme ještě čekat na toho Radovana?" Zeptal se David, když se již čekání zdálo beznadějné.
"Já bych počkal do třičtvrtě," navrhl Standa a při tom zůstalo.
Když bylo za minutu třičtvrtě, dorazil Radovan.
Tentokrát otevřel David sám, zavolav předtím do kuchyně, že tak učiní.
Radovan pohlédl na Davida a ihned se rozchechtal a rozhalasil: "Nazdar, Mozku, kams ten rypák strkal, snad ses zase nepral s Dánama?" Inu, takový už je Radovan. Bezprostřední, co na srdci, to na jazyku. Zvláště někdy. No, a občas si taky plete národnosti.
(Pozn.: Mozek je univerzální přezdívka Davida Pražana, kterou zřejmě vymyslel v záblesku geniality Martin Mencl (zvaný Najdžl (Nigel) - proč, to si bystrý čtenář domyslí), to jest onen zakulacený Davidův spolusedící z gymnázia. Přezdívka se (přes svou nelogičnost (David vůbec nevypadá jako mozek)) velmi rychle ujala, rozšířila a stala oblíbenou všemi, snad mimo Davida.)
V rukou Davida se objevila láhev šampaňského a v jeho obličeji dychtivý výraz. Jak je již zvykem, vyzval Standu k asistenci a otevřel dveře na balkon. Za hlasitého supění společnými silami pohnuli po chvíli snažení zátkou. O pár vteřin se ozvala rána a špunt vyletěl po přibližně parabolické trajektorii pryč. Radovan nastavil tác se skleničkami - oslava mohla začít.
. . .
Jana Kolářová sedí v křesle a pozoruje svého druha Adolfa v křesle protějším, jak se se zavřenýma očima klidně soustředí. Zavržená rodiči i bratrem, nemravná a bláznivá v očích mnohých známých, je konečně spokojena. Má totiž muže, kterého miluje a který miluje ji. Má muže, který naplňuje její život tak, že už nic kromě něho nepotřebuje. Zapomíná tak toužit po malichernostech a zlobit se pro maličkosti. Nezlobí se ani na ty, kteří ji odsuzují. Je to jejich věc, jejich problém. Možná by ona sama na jejich místě nebyla jiná.
Je Adolfovi naprosto oddaná. On ji učí otevírat oči a dívat se na svět zpříma, bez předsudků. On ví, co je správné a co ne. Co on řekne, ona udělá. A neptá se proč.
Je vůbec možné takto někoho povýšit na neomylného? Jana se ale neptá po možnostech. Prostě žije.
Zavře oči a nechává se unášet pocitem bezpečí a jistoty, jako nikdy dřív. Než usne, tak ji ale napadne hrozná myšlenka: co by dělala, kdyby to všechno ztratila?
. . .
Pan Pražan dobře vystihl okamžik, kdy zmizelo šampaňské a společnost se chystala přejít k tvrdšímu alkoholu. Vešel do místnosti s malým podnosem, na němž bylo šest skleniček naplněných zpoloviny nějakou průhlednou kapalinou se sníženou tekutostí. Skleničky byly uspořádány do protáhlého šestiúhelníku.
"Pánové, ochutnejte tady tuhle specialitu, schválně kdo pozná, z čeho to je."
První si vzal skleničku David, jednu ze dvou ležících na nejdelší úhlopříčce. Druhou si vzal jeho táta.
"To mám od známého z práce a oběma nám to s Davidem chutná, viď, Davide." Pokračoval pan Pražan, zatímco si chlapci rozebrali zbylé skleničky a znalecky přičichávali.
Radovan vyslovil asi dvě hypotézy, ale obě byly zamítnuty. Pak se trefil Jarda. Byla to padesáti procentní mangovice řádně vychlazená. Co ale Jarda čichem nerozeznal, byl bezzápachový prášek zapomnění v ní rozpuštěný. Zatímco Jirka a Radovan vyjadřovali údiv nad neobvyklým pitivem, Standa se přiblble usmíval, zdálo se, že se zasnil. První si toho všiml David:
"Co je s tebou, Stando, aby tě to nepoložilo, jen co sis přičuchnul."
"Nic mi není, jen musím rychle na záchod, nebo se počůrám. Tak na tvoje zdraví, Davide."
"A na mouchy," dodal Radovan a otočil obsah skleničky do svého hrdla. Stejně tak učinili i ostatní. A zatímco Radovan poněkud překvapil p.Pražana dopovězením zbytku svého přípitku, běžel Standa na záchod vyplivnout to svinstvo.
Prášek zapomnění funguje tak, že vymaže z paměti všechny neobvyklé a zvláštní, hlavně přímo podivné události, které osoba zažila ve zhruba dvou posledních týdnech. Běžné vzpomínky zůstanou zachovány. Prášek tedy není zcela selektivní, takže jeho užívání je spojeno s jistými potížemi. Osoba, která jej požije, zapomene někdy i to, co by si měla pamatovat, což může být podezřelé nebo příčinou různých nedorozumění. Pan Pražan má na podobný případ nepříjemné vzpomínky. Jednou musel svému známému podat v jídle prášek zapomnění, neboť ten jej viděl při implantování databanky ušním otvorem do hlavy. Onen známý pak sice na tuto příhodu zapomněl, ale mimoto zapomněl též na mimořádně velký obnos, který si krátce předtím od pana Pražana vypůjčil.
Standa přemítal, jak uskutečnit záměr, se kterým přišel. S Jiřího pomocí už počítat nemůže, neboť ten všechno zapomněl. Nebýt Adolfa, i Standa by teď bezstarostně hýřil.
Konečně usoudil, že nastal pravý čas. David s Radovanem si právě zkoušejí narvat do pusy celou skleničku, přičemž se David zaklání a padá nazad. Pak se převaluje na bok, řičí radostí, plácá rukou do země a volá: "To je prča." Na to Radovan ožije: "Kde je píča?" Ještě že rodiče odešli někam pryč, nejspíš k babičce.
Standa vstal a prošel předsíní do Davidova pokoje. Zde nalezl Jirku s Jardou zcela zaujaté závody aut ve hře Lotus Esprit Turbo Challenge. Ani si ho nevšimli, takže může bez obav pátrat. Zrakem přejel povrchy skříněk, stolu, poliček, ale neuspokojilo ho to. Ještě jednou se rozhlédl, zaposlouchal se do Davidova řevu z vedlejší místnosti a pak se rozhodně sklonil a otevřel první dvířka stěny.
. . .
Jana neměla klidné spaní. Zdálo se jí, že pro Adolfa přijde policie, protože má falešnou občanku, a že ho odvedou a zavřou. To byla strašlivá představa a Jana se jí velice trápila. Zdálo se jí, že sedí v křesle a napjatě očekává zazvonění zvonku u dveří. Několikrát slyšela kroky na chodbě, ale vždy odešly. Celá se potila. Zas další kroky. Jana zadržela dech a - zvonek jak siréna ji praštil do hlavy. Nahlas vykřikla a probudila se.
Adolf sebou trhnul a podíval se na vyděšenou Janu, která vypadala, jako by právě uběhla maratón s čertem v zádech.
V tu chvíli se Standa poprvé za večer ocitl bez Adolfova dozoru, neboť ten vstal a šel uklidňovat Janu. Další zazvonění ukázalo, že soused si přišel vypůjčit kleště.
Některé sny předávají svou náladu i do bdělého stavu a trvá minuty, než se jí zbavíme. Také Janě trvalo dlouho, než se docela uklidnila.
. . .
Standa prohledal půlku stěny, když konečně našel, co hledal - lítací provokátor. Nevěděl, že ho Adolf sleduje celý večer, všiml si ovšem jeho varování před mangovicí. Nevěděl ani, že teď právě ho Adolf nesleduje.
Prohlédl si přístroj a zjistil, že je funkční. Co ale s ním? Byl rozhodnut, že ho Davidovi ukradne, vědom si jeho nebezpečnosti, ale nerozmyslel si dosud, jak to udělá. Do kapsy ho těžko schová, na to je moc veliký. Možná by ho mohl nepozorovaně dát do tašky, se kterou přišel. Ano, tak to asi udělá. Půjde do pokoje, přístroj skryje za tělem a nenápadně jej schová do igelitky.
Ale Davidův hlas ozvavší se za jeho zády zhatil všechny plány: "Koukej, Stando, umíš si dát do pusy dvě tyhle skleničky najednou?"
David si na ukázku narval obě skleničky do pusy. Div, že si nevyvrátil panty. Čekal, že se Standa na něj otočí, ale ten stál stále zády k němu, hlavu skloněnou. Co tam dělá? Asi mě neslyšel, řekl si David a vykročil ke Standovi. Naklonil hlavu a strčil do Standy skleničkami, až ho zuby zabolely. Ale Standa se neotočil. Místo toho pomalu padl vpřed a zůstal bez hnutí ležet na břiše, ruce natažené až pod křeslo.
David se začal bát, zda Standovi něco není, možná omdlel. Nejraději by utekl, ale nakonec si vyndal skleničky z pusy, položil je na skříňku a pomalu, s jistými obavami, se skláněl nad Standou.
"Stando, co děláš?" Ptal se opatrně, ale odpovědi se nedočkal. Pomalu vzal Standu za rameno a otočil jej na záda. Vtom Standa vymrštil ruce směrem k Davidovu břichu, lochtal ho a křičel s vykulenýma očima: "Budliky, budliky!" David vykřikl leknutím a uskočil nazad. A Standa se smál, až se za břicho popadal.
Současně se od počítače ozvalo sebepochvalné: "Já jsem naprostej profesionál. Živější, vidíš toho profíka, co tě právě předjel? Ten je dost dobrej."
"Ten? Ten je tak slaboučkej, že jsem ho pustil na chvíli před sebe, aby nebrečel."
Oba hráči byli celou dobu zjevně cele zaujati hrou. Scéna, odehrávající se doposud za jejich zády, zůstala beze svědků.
"Jak to jde," zeptal se David, když oba hráči projeli cílem těsně po sobě (Jiří dřív).
"Paráda." Odpověděl Jirka.
"Dobrý," řekl Jarda, "ale potřeboval bych nějakýho pořádnýho soupeře, a ne takovýhleho začátečníka. Teď jsem ho teda musel nechat vyhrát, aby nebrečel."
"Jarda mě často takhle nechává vyhrát, někdy mi nechá i větší odstup." Upřesnil Jiří. Standa se zasmál.
"No jo, Jiří to neumí," poznamenal na to David.
"Jo, Davide," vzpomněl si Jarda, "cos to vyváděl předevčírem v obchodě, asi půl hodiny předtím, než jsme tam přišli se Žimlem? Viděl jsem tě výlohou. To se učíš lítat, nebo co?"
"Lítat?" Řekl David a zamyslel se.
V tu chvíli by Standa Jardu nejradši zakousl.
Standa klečí u záchodu, před sebou kbelík, a strká si prst do krku. Ne a ne zvracet. Sakra, řekl si, jestli tu kuličku nevyzvracím, tak co se stane? Ucpe mi střeva, nejspíš. Přemýšlel, co ho učila pí. Cyprisová na gymnáziu o zažívání, ale nemohl si na nic vzpomenout. Přestal přemýšlet a znovu si strčil prst do krku. Konečně se to podařilo a začal zvracet. Vyzvrátil celý obsah žaludku do kýble. Rychle tam přilil vodu, aby mohl obsah lépe prohlédnout, ale už tušil, že nebude úspěšný.
Skutečně. Kulička v kbelíku nebyla.
"Vidíš, já ti to říkal. Říkal jsem to. Ale ty na mne nedáš, děláš si co chceš."
David se držel za hlavu. Měl pocit, že se mu rozskočí. Z nadměrného množství bolest blokujících látek, které si v zoufalosti (ale bez efektu) vymačkal ze střeva, byl David celý nazelenalý. Některé zákony přírody ani japonská technika neobejde. A k tomu ještě tahle litanie. Proč jenom není zticha?
"Teď tě bolí hlava. Říkal jsem ti nepij. Máš, co jsi chtěl. A podívej se na ten nepořádek tady. Kdo to bude uklízet? To se na to mám celej den koukat?"
"Čum si na co chceš, kreténe, hlavně ale už drž hubu!" David to nevydržel a obořil se na svého rádce, počítač Sanyo 1379, kterému říkal Chytráček, podle nálady a situace buď posměšně nebo obdivně. Někdy mu taky říkal kreténe. To se pak ovšem Chytráček vždy urazil a vypnul.
Chytráček se urazil a vypnul se.
David odběhl na záchod zvracet.
Když se po deseti minutách vrátil, byl Chytráček stále vypnutý. "Jen tak zůstaň, šmejde," ulevil si znova a zazdálo se mu, že zhaslá kontrolka potemněla ještě více, jako by se už nikdy neměla rozsvítit.
Je jako ženská, pomyslel si David, potřeboval by občas zmlátit do němoty. Jenže to právě u počítače nejde. A vlastně u ženskejch taky ne. Holt jsem se narodil ve špatný době, dneska ty zákony ani neumožněj, aby chlap svojí ženskou pořádně vychoval.
Padl do křesla a zůstal bezvládně ležosedět. Po tom vyzvracení se se mu trochu ulevilo, ale pořád mu je mizerně. Má pocit, jako by sám vypil prášek zapomnění, neboť si na nic nevzpomíná. Pamatuje si, jak Radovan pořád nalejval a řvalo se ŤUK, pak se zas nalejvalo, au, to ta hlava bolí. Pak má vokno. Už nebude pít.
Ruka mu visela volně podél křesla dolů. Něčeho se dotýkala. Co to je, začal přemýšlet, aniž by se podíval. Ohmatával předmět prsty. Najednou se zarazil a rychle se podíval pod křeslo. To, co ošahával, byl ten přístroj, co neví, na co je. Ta věc z Pluta. Sakra, kde se to tu vzalo, schoval to přece do skříňky ve stěně. Aby nakonec ... no ano! Kulička je pryč! Začal se rozhlížet po pokoji jako štvaná zvěř, pak padl na všechny čtyři, lezl po zemi a převracel porůznu se povalující věci. Nakonec prohledal skříňku, kde byl přístroj uložen. Nic.
V hlavě měl najednou ještě větší temno než předtím. Chtělo se mu zase zvracet. Padl znovu do křesla a zůstal bez hnutí. Myšlenky se těžce převalovaly a zraňovaly ho svou ostrostí. "Živější, chlastáme," se mu nesmyslně znovu a znovu ozývalo v hlavě. Přepadla ho sebelítostivá nálada. Má to ale smůlu v posledních dnech, a vůbec letech. Vzpomněl si na Janu, ale bylo to tak hořké, že jakousi zázračnou silou vůle tu vzpomínku zapudil.
Pak přelétl v myšlenkách do minulosti zcela nedávné.
Pitomej přístroj, řekl si, je úplně k ničemu, a co jsem kvůli němu musel zažít! Málem jsem chcípnul, pak jsem se v obchodě ztrapnil před tátou, ten si teď myslí, že jsem ňákej úchylnej. Nakonec zdemoluju půlku krámu jako idiot. Jako bych se učil lítat. Sakra, to už někdo říkal. No, a teď navíc se kulička ztratila.
Najednou měl David pocit, že právě myslel na něco důležitého, ale že to propásl. Ve snaze všimnout si, co to bylo, se mu zazdálo, jako by ve své mysli na chvíli nahlédl pod nějaký závoj, zakrývající jakousi triviální skutečnost, aniž si ovšem stačil všimnout, jakou. Skutečnost, kterou kdysi znal. Ale když se o to znovu snažil, nešlo to. Cítil se zvláštně bezmocně před svou pamětí.
Vzápětí ho otrava alkoholem a utišovadly znovu přemohla a upadl do nezdravého a neosvěžujícího polospánku, či spíš skoro blouznění. Když se po chvíli probral, pamatoval si, že se mu zdálo o gymnáziu, o sci-fi klubu, o povídce, co psal do Vánoční soutěže, ale nedopsal. Jo, Dědek Čuchák tam účinkoval. A taky se mu do toho snu pořád pletlo ňáký lítání. Vzpomínal.
Vánoční soutěž. To bylo dobrý. Kluci vždycky ňáký povídky napsali, ale nakonec vždycky vyhrál Peška. Bane, jednou vyhráli kluci, v tý poslední Vánoční soutěži. Ale to se Peška nezúčastnil. A Dundr taky ne. Co to vlastně tenkrát vyhrálo? No jo, vlastně, Brauniáda.
(A zase má pocit, jako by se blížil k něčemu důležitému.)
Jo, to byly časy. Tam jsem hrál jednu z hlavních postav. Stejně to je sranda. Lidi si mysleli, že to jsou výmysly, a přitom se to tak stalo. Zvláštní, že jsem na to všechno už skoro zapomněl. Vždyť já to čet` tenkrát, ale pak nějak jsem to zapomněl. A pak se to všechno stalo. Zvláštní dílo. Přitom se stačilo poučit, vždyť jsem vlastně předem věděl, jak to dopadne. Jenže jsem to zapomněl. Jak to? A že jsem si to doteďka neuvědomil?
Podivné úvahy se rozvíjely v Davidově jedy přiotráveném a omámeném mozku. Vypadalo to, že si myšlenky samy určují cestu, kterou se vydají, a neptají se po vůli svého majitele.
Tak se stalo, že nakonec Davida dovedly k nápadu přečíst si Browniádu, tj. první díl Brauniády. Hrabal ve skříních, až někde dole nalezl onen svazek starých papírů. Po chvíli čtení si začal připadat jako archeolog, který právě objevil ztracený tajný návod na nalezení a otevření tajného vchodu do tajných chodeb tajné části jakési starobylé stavby. A když dočetl do míst, kde Standa skáče ze srázu a "A v tom okamžiku se v jeho ruce něco zablesklo. Nebyl to paprskomet. Poznal jsem to hned. Byl to lítací provokátor.", měl jasno.
A měl taky jasno, že kulička se ztratila. Znovu hledal, všude. Marně.
Pak ho napadla spásná myšlenka. Chytráček si pamatuje všechno, ten stále zaznamenává, co se děje v pokoji. On bude vědět, co se tu dělo a kde je kulička.
"Chytráčku!" Zavolal David.
Odpovědělo mu jen ticho. Kontrolka se nerozsvítila a tvářila se, jako by žasla nad tou drzostí a naivitou, snažit se ji po tom všem oslovovat.
A David se šel vyzvracet. Bylo mu teď totiž dvakrát špatně. Jednou z chlastu, podruhé z toho, co věděl, že musí následovat. Klasická situace, se kterou se potýkají muži snad co je svět světem. Bude odprošovat. Bude se kát, házet si popel na hlavu, zveličovat svou vinu. Bude se přiznávat ke všem špatnostem a zločinům, které nikdy neudělal. A bude litovat. A bude slibovat. Že se polepší, že už to nikdy neudělá, bude prosit o shovívavost, o poslední šanci. To vše několikrát dokola.
A to vše jen proto, že po tom druhém zrovna něco chce.
Tentokrát zvracel opravdu dlouho.
PO HODINĚ MONOLOGU A DALŠÍ HODINĚ NEROVNÉHO DIALOGU
SI KONEČNĚ DAVID CHYTRÁČKA PODMÍNEČNĚ UDOBŘIL
Tak teď snad můžu konečně položit tu otázku, kvůli které to celé dělám, pomyslel si David a zeptal se: "Chytráčku, prosímtě, potřeboval bych vědět, co se stalo s kuličkou, co byla tady vzadu v tomhle přístroji. Ty to určitě budeš vědět."
"Ztratila se během toho včerejšího bordelu?" Zeptal se Chytráček.
"No, asi."
"Tak to nevím, to jsem byl znechucený a vypnul jsem se na celý večer."
David myslel, že omdlí. Chtělo se mu řvát a rozbíjet. Tak to celé bylo k ničemu, zbytečně se tady dvě hodiny plazil před posranym počítačem.
Jen zázrakem se ovládl. Klid, klid, říkal si. Budeš tu mašinu ještě potřebovat.
Čertví, kdo vymyslel tyhle inteligentní Sanya. Ale všechny nejsou takový, to jenom tahle řada. Měl jsem si tenkrát objednat typ bez simulace nálad. Nebo s přepínačem. No, chybami se člověk učí.
Vypnul se, hm. Tak spolu musí vymyslet něco jiného.
"Jak by se dalo zjistit, kde ta kulička teď je?"
Když byl klidný, pracoval Chytráček perfektně. "Pokud si pamatuji, tak ta kulička byla ze speciální slitiny. Vydávala slabé záření ?-80, lidem neškodné. To znamená, že když použiješ správný zesilovač a zaměřovač, můžeš ji najít, není-li ovšem příliš daleko."
Standa kráčí s Radkou ruku v ruce pomalu po chodníku podél silnice vedoucí z křížovatky Žižkovy a Záfortenské ulice směrem k Božáku. Nespěchají. Je krášný den, sluníčko svítí, ale nepálí. Je neděle a provoz je malý. Celý svět jako by se uklidnil.
"Hele, maminka!" Řekla Radka Standovi a oba pokynuli hlavou k balkónu, kde paní Kohoušková věšela prádlo. Všimla si jich a všichni si zamávali.
Pomalu šli dál. Po chvíli slyšeli pí. Kohouškovou, jak volá: "Stando, Radko, hele, David, za váma, támhle." Ukazovala za ně.
Otočili se - a opravdu. Spatřili Davida, shrbeného nad jakýmsi přístrojem, nesa jej nízko nad zemí, kličkovat sem a tam. Paní Kohoušková se smála, ale nesnažila se na Davida volat. Radka si nebyla jistá, jestli se má smát nebo utíkat. Standa tušil, co se děje. David hledá kuličku. No, tak snadno mu to nepůjde.
"Pojď, Radko, posadíme se tady na trávu." Nečekal na souhlas a vtáhl ji z chodníku na trávník. Sedli si a čekali, co bude dál. I paní Kohoušková se nakláněla z balkónu, zvědavá, co se stane.
David o nich stále nevěděl. Oči nespustil z displaye onoho přístroje, vypadal jako cvičená opice, kdoví, proč s přístrojem nešel normálně vzpřímeně, asi z toho zaujetí.
Blížil se k nim.
"Co to dělá?" Zeptala se konečně Radka podezřívavým hlasem, neboť Davida ještě dobře neznala.
"Ale to nic, to je normální." Vysvětlil Standa.
Veselá postavička si zřejmě ani nevšimla, že sešla z chodníku a jde po trávě. O chvíli později zakopla o Standu a padla i s přístrojem k zemi.
"Do prdele," ozvalo se, "hlavně jestli se to nerozbilo." David se posadil a rychle kontroloval funkčnost přístroje. "Dobrý." Prohlásil nakonec spokojeně.
"Ahoj Davide!" Zakřičel Standa, čímž Davida pořádně vylekal.
"Jé, nazdar Stando, co tady děláš?"
"Nic, já tu jsem na procházce." Naklonil se k Davidovi a důvěrně dodal: "zdravotní, po tom včerejšku."
"No jo." Řekl David na to.
"A jak ty jsi dopad`, Davide?"
"Ále, špatně," zrozpačitěl David, "zvracel jsem."
"Nic si z toho nedělej, Davy, já měl taky na kahánku." Teď na to musím chytře, pomyslel si Standa. "Není divu, po tom, co jsme tam všechno včera snědli, příště už se nenechám vyhecovat a podobný soutěže se nezúčastním."
Standa správně předpokládal, že si David nebude nic pamatovat. Takže mu může namluvit, co chce. Davidův výraz to potvrzoval.
"Po tom by se i Rambo poblil, co jsme včera u vás spolikali."# [sB1]
David se zatvářil nevyzpytatelně, až málem Standu zmátl.
"Nejvíc se mi zvedal žaludek," pokračoval Standa, "když jsem viděl Žimla, jak sežral zavírátko od fixy. Tý tlustý." Sakra, má David vůbec tlustý fixy? "To bylo mnohem horší, než tenkrát u nás, vzpomínáš, Davy, jak jsme soutěžili, kdo vypije víc šťávy na ex? Jak jsme se z toho oba ..."
Nebylo třeba to doříkávat. David se už při těch představách začal zase dávit.
Radka pronesla "fuj" a poodsedla si. Standa konejšivě říkal: "To nic, dýchej zhluboka, to bude dobrý." A zatímco se David soustředil na to, aby se ty křeče v břiše uklidnily, Standa přemýšlel. Takže dobrý, teď je naočkovanej, zas to nepřehnat. Raději to rozpliznout do neurčita, aby se nezačal vyptávat.
"Ale musím se přiznat, Davide, že mám ze včerejška pěkný vokno. Pamatuju si jen takový útržky, jako by mi někdo vygumoval mozek." To bylo chytrý, pochválil se Standa v duchu, teď bude mít David výčitky a co skrývat. Takže to urychlíme: "A co ty tu vlastně děláš, Davide, a co to máš?"
David si vzpomněl, proč tu je. Podíval se na display. Údaje napovídaly, že kulička je v místech, kde sedí Standa. To je náhoda. "To nic, jenom něco zkouším. Stando, sedni si kousek dál, prosímtě."
Standa se poodsunul o metr k Radce. David přiskočil k vysezenému důlku a prohledával trávu. Pak, stále v kleku, se znovu rozhlédl s přístrojem kolem sebe a zkoumal data na displayi. "Prosímtě, Stando, ještě kousek."
Vzápětí se ve vysílačce umístěné v Davidově uchu ozvalo: "Skonči to tam, už vím, kde to je." To volal Chytráček.
"Co?" Zeptal se David nahlas, protože ho to zaskočilo.
Zvenčí to vypadalo asi takto: David řekl: "Prosím tě, Stando, ještě kousek." A vzápětí nato: "Co?"
V tu chvíli se Standa začal strašlivě smát, neboť právě vymyslel jeden ze svých nejlepších vtipů (bohužel zde nepublikovatelný), který navíc vyjímečně nebyl o sexu.
"Lokalizoval jsem kuličku," pokračoval Chytráček v Davidově uchu, "má ji Stanislav Kohoušek v zažívacím traktu. Vrať se domů, vymyslíme, co dál."
David se podíval nechápavě na Standu, který se stále svíjel smíchy. Přece to neslyšel, napadlo zmateného Davida, ale hned si uvědomil, že to není možné. To je zkrátka jen kohouškovina.
"Tebe to zas chytá, Stando, viď," řekl David trochu uraženě, protože když se takhle nepochopitelně někdo někde smál, vždycky si David začal myslet, že se směje jemu.
Standa se přestal smát. "Ne, to je dobrý, mne jenom něco napadlo." A začal se smát znovu.
"Hele, já už budu muset jít domu." Řekl David. "Mějte se, čau, ahoj."
"Ahoj, Davy."
"Ahoj." Řekla Radka a dívala se velice nechápavě.
David se díval na snímky, které Chytráček pořídil se Standou tam venku.
"Takže," komentuje situaci Chytráček, "tady vidíš žaludek, tady dvanácterník, ..." David málem nestačí sledovat tu řeč. Zkrať to, říká si v duchu, ale neriskuje urážku. "... a tady v tomhle spoji se zasekla kulička. Pravěpodobnost, že by během Standova života sama vyšla ven, je pět promile."
"To je pěkný." Prohlásil David. "Takže kulička je v prdeli."
"Ne v prdeli. Ty mě snad neposloucháš. Řekl jsem, že je v ..."
"Ale jo, dobrá. Ale dostat ji tam odsud nemůžeme."
"Pět promile je údaj platný bez zvláštních zásahů. My ale můžeme Kohouškovu tělu pomoci."
"Jak?"
Na obrazovce se místo snímků Standova nitra objevilo schema jakési složité chemické sloučeniny.
"Tohle je sextahydrát supervěrinu chlupnatého. Bude-li podáván Kohouškovi aspoň jednou denně v jídle, je pravděpodobnost, že kulička do týdne vyjde z těla, 98%."
"Výborně, Chytráčku, ty jsi génius."
"Má to ale háček."
"Jakej?"
"Musíš tam toho dát aspoň dvacet gramů. To jídlo nebude k jídlu."
"To je jedno, to se nějak zvládne." David už nechce žádné háčky!
"Ale to nerozezná kuře od hovězího," namítal ještě Chytráček.
"Tak mu k tomu dám jednou brambory a jednou rejži, no."
Však já to dostanu, když já si něco zamanu, tak to dokážu. Týden? Dobrá. Pozvu ho na chatu. A aby to nebylo nápadný, tak ostatní kluky taky. Jen aby měli všichni čas. Ale proč ne? Za čtrnáct dní jsou prázdniny.
Konec prvního dílu.