V jedné zemi, v lesích poblíž Bílých skal, u Malého potoka, žil moudrý muž Duard. Když byl mladší, žil na královském zámku a byl králův rádce. Teď zestárl a odstěhoval se se svou dcerou právě sem do lesů, kde hledal klid. Král si jej velmi vážil i nadále a stávalo se, že starého Duarda navštívil a ptal se jej na radu v závažných rozhodnutích. Ale obyčejní lidé se Duarda báli a vyprávěli si různé zkazky o jeho kouzlech.
Dcera Duardova rostla a byla den ze dne krásnější, až dospěla v dívku zralou, vhodnou pro vdávání.
Počátkem léta zavedl osud do Bílých skal mladého jinocha, který se vydal do světa hledat štěstí. Toho dne vyšla dívka k potoku prát prádlo. Mladík ji uviděl a všiml si, jak je krásná. Zeptal se jí, pro koho to prádlo pere.
"Pro otce a pro sebe, pane."
Mladík nemohl spustit oči z jejích krásných dlouhých vlasů a pružného štíhlého těla.
"Pomohu ti prát, když dovolíš."
Chlapec se dívce líbil a svolila. Prádla nebylo mnoho, a tak se mohli ještě před večerem procházet lesem. Povídali si a bylo jim hezky a u starého vysokého stromu se chlapec dívky zeptal, zda si jej chce vzít za muže.
"Ráda bych, vzácný pane, ale to musí tatínek rozhodnout. Pojďte k nám na večeři a zeptejte se ho."
Takovou krásnou dívku si chlapec vždy představoval, šel tedy s ní a požádal jejího otce o její ruku.
"Dám ti svou dceru, pokud mne přesvědčíš, že jí jsi skutečně hoden." Odpověděl Duard. "Vyspi se dnes u nás a ráno dostaneš úkol."
Ráno Duard chlapce probudil a vyzval ho, aby ho následoval. "Vezmi tyto sítě." Uložil mu.
Vyšli z chalupy a zamířili do lesa. Chlapec se rozhlížel, zda někde uvidí Duardovu dceru, ale ani v domě, ani po cestě ji nespatřil.
Šli lesem, překročili potok a nakonec došli k tůňce.
"Musíš dokázat, že budeš mé dceři dobrým manželem," řekl Duard, když zastavili na břehu, "vezmi sítě a rozhoď je do tůně. Mezi rybami, které vylovíš, bude i má dcera. Poznáš-li ji mezi ostatními, dám ti ji za ženu."
Sáhl do kapsy a vyndal krátké hnědé dřívko. "Touto hůlkou ji proměníš zpět do lidské podoby. Ale varuji tě. Zvolíš-li špatně, stihne tě neštěstí. Nechceš-li toto riskovat, můžeš odejít a na mou dceru zapomenout."
Duard podal chlapci hůlku a odešel.
"To jsem to chytil," pomyslel si chlapec, "co je to za kouzla a čáry?"
Snad by bylo lepší jít dále a najít jinou nevěstu, ale tak krásnou bude těžko někde hledat. Jen si vzpomněl na její krásnou postavu a dlouhé vlasy, nemohl myslet na nic jiného a touha v něm rostla.
Přemýšlel, jak pozná dívku mezi rybami. Jistě bude nejkrásnější z ryb, štíhlá, pružná, zdravá a s lesklými šupinami. Nakonec zahnal pochybnosti a rozhodil sítě.
Počkal, až slunce ozářilo hladinu nad sítí a síť se naplnila rybami. Poté síť vytáhl.
Byla plná ryb. Chlapec je prohlížel a hledal tu nejkrásnější. Viděl jich mnoho krásných, štíhlých, s lesklými a zdravými šupinami. To by byl harém, napadlo ho a zasmál se tomu.
Nakonec vybral tu, která se mu líbila nejvíce.
Pustil ostatní ryby, vzal do jedné ruky hůlku, do druhé vybranou rybu.
"Ty jsi jistě dívka mých snů," řekl a hůlkou se ryby dotkl.
Tu zvedl se vítr, slunce zakryl mrak a stín padl na tůň. Ryba se proměnila v neznámou krásnou mladou ženu dokonalých tvarů, ale když jí chlapec pohlédl v tvář, zamrazilo jej. Žena jej objala štíhlými pažemi, přivinula se k němu a pravila:
"Ty se staneš mým mužem." Mladík chtěl utéci, ale objetí bylo tak omamné, že se ani nepohnul.
V té chvíli vítr zesílil, hladina jezírka se mohutně rozvlnila a veliká vlna se převalila přes břeh. To duch vody si bral zpět, co mu bylo na chvíli odejmuto, a s tím vše, co stálo v cestě.
Na břehu zbyla jen malá hůlka a síť.
Druhý den ráno přišel Duard na břeh tůňky a našel hůlku a síť. Síť rozhodil do vody a z ryb, které vytáhl, vybral jednu, té se dotkl hůlkou a ona se proměnila v jeho dceru.
Dívce bylo do pláče.
"Nebyl by ti dobrým mužem," utěšoval ji Duard, "teď má, co chtěl. Možná je ve vodním světě spokojenější, než tady mezi lidmi."
Ten den však už z domu nevyšel, zavřel se ve svém pokoji a modlil se za chlapcovu duši.
Přešly letní dny a přišel podzim. Po něm dlouhá zima. Jaro jen pomalu přesvědčovalo kytky, aby vyrostly a vykvetly, a pupeny na stromech, aby se proměnily v květy a listy. Nakonec ale i ptáci poznali, že zima je opravdu pryč, a zpívali radostí na celý les.
Do kraje Bílých skal se tehdy zatoulal jiný mladík, který také hledal štěstí. Narazil na potok a šel dál podél něj. Až došel na louku, kde Duardova dcera právala v potoce prádlo. Ten den zrovna prala.
Chlapec slušně pozdravil a zeptal se dívky, kam se dostane, půjde-li dále podél potoka.
"Do skal a pak do králova města," odpověděla dívka.
Chlapec už dlouho s nikým nemluvil, dívka byla příjemná, neměl se tedy k odchodu. "Mohu tu s tebou chvíli zůstat?" Zeptal se a dívka přisvědčila.
Pomohl jí prát prádlo, a když ho rozložili na louce na sluníčku, šli se ještě projít.
Šli chvíli podél potoka a pak vystoupili na malý kopec, odkud byl výhled do kraje. Dívka chlapci ukázala skály, které v dálce vystupovaly nad koruny stromů.
"Když půjdete tudy, kolem Bílých skal, za pár dnů jste ve městě." V slunečním svitu vypadaly skutečně bílé.
Dole pod kopcem bublal potok a slabý vítr šuměl v listí. Po obloze pluly roztomilé mráčky. Přes spoustu drobných zvuků tu vládlo zvláštní ticho, které uklidňovalo.
"Všiml jste si někdy, jak je nebe veliké?" Zeptala se po chvíli dívka polohlasně, spíš jen pro sebe. "Co všechno se tam vejde."
Otočila k chlapci hlavu a pohlédla mu do očí.
Také on jí pohlédl do očí. Tu celý svět jako by na chvíli zmizel.
"Musím už jít," řekla dívka, "přeji vám šťastnou cestu."
Rozloučili se. Chlapec se pomalu vydal určeným směrem. K večeru dorazil k prvním skalám. Našel jeskyni, rozdělal oheň a upekl si něco nasoleného masa, co měl v torně. Pak usnul a spal až do rána.
Probudil se brzy a vyrazil na další cestu. Cesta stoupala a vinula se mezi skalami.
Sluneční paprsky probleskovaly skrz listí a začínaly hřát.
Pěšina vyšlapaná nejspíš jenom zvěří ho zavedla na vrchol jedné skály a otevřel se mu výhled do kraje. Krása vyhlídky ho upoutala a na chvíli se zastavil a jen se díval.
Najednou chápal, co ta dívka včera myslela, když říkala, že nebe je veliké.
Usmál se. Ale jako by se usmála ona. Byl to její úsměv, co mu hrál po tváři, a její přívětivá a milá nálada, kterou pociťoval. Uvědomil si to a usmál se ještě trochu více.
Posadil se do stínu a zůstal tiše sedět. Po chvíli k němu přihopsal malý ptáček. Nadrobil mu trochu tvrdého chleba. Ptáček všechno sezobal, zazpíval a odletěl.
Chlapcův pocit, že dívka je tu s ním, či spíše místo něho, vyprchal, ale vzpomínka zůstala. Věděl, co udělá. Vstal a vydal se zpátky tam, kde ji potkal.
Odpoledne se znovu setkali. Měl radost, že se opět vidí, a také ona byla ráda. Těžko by skrýval, proč se vrátil, a ani nic skrývat nechtěl. Zeptal se dívky, zda se chce stát jeho ženou.
"Ráda, můj pane." Vzápětí posmutněla. "Ale to musí tatínek rozhodnout."
Vyprávěla chlapci o tom, jakou zkoušku má tatínek přichystanou pro její nápadníky a jak to dopadlo před rokem. Ale chlapec se nic nebál. "Poznám tě všude, má paní."
Ruku v ruce vešli do otcova domu a chlapec požádal Duarda, aby mu dal svou dceru za ženu.
"Zřejmě už víš, jaká zkouška tě čeká." Pronesl Duard. "Není snadná a je nebezpečná."
"Vím, pane, ale nebojím se." Odpověděl chlapec.
Ráno dal Duard chlapci síť a zavedl jej k tůňce v lese. Dal mu také kouzelnou hůlku a naposledy jej vyzval, ať si vše rozmyslí. O ničem takovém však chlapec vůbec neuvažoval.
Duard odešel a mladík zůstal sám. Necítil se ale osamělý. Rozhodil sítě a počkal, až slunce ozáří hladinu nad sítí a ryby se připlavou vyhřívat. Pak síť vytáhl.
Byla plná ryb. Přebíral jednu po druhé, ale neprohlížel jim šupiny ani ploutve. Nezkoumal, zda jsou zdravé či štíhlé. Jenom se jim díval do očí.
Až uchopil jednu, kterou nehodil do vody jako ty ostatní před ní a jako teď všechny zbylé. Jemně ji pohladil, usmál se na ni a políbil ji na bok. Pak se jí dotkl hůlkou.
Ryba se změnila zpět v Duardovu dceru. "Poznals mne, můj pane." Řekla a usmála se.
"Vždycky a všude, má paní." Odpověděl chlapec. Objali se a políbili se.
Šťastně pak spolu žili až do smrti. Jenom dívka vždy v neděli chodila k tůňce v lese, kde položila květiny na malou mohylu, kterou tam postavila pro toho, kdo ji kdysi první okouzlil a zaplatil za to.