shánění dopravy, pojištění, peníze, nákupy
Obvykle chystám i kratší cesty po České republice déle dopředu. Tentokrát to bylo jinak.
Ve čtvrtek 16.8.2001 vymyslela Danulka, že se zítra podívá na internetu po možnostech levné dopravy do Španělska. V pátek tedy jela se mnou do práce a tam celý den hledala. Letenky stojí od 6,5 tis., autobusem je to asi za 5 tis.. Zvláště ten autobus je drahý. Po dlouhém hledání a volání sehnala dopravu s cestovní kanceláří Ludor, které zbyly v autobuse volná místa nevyužitá zájezdem. Zpáteční jízdenka (částečně otevřená) bude stát 3 tis. Kč, což je dost dobré. Má to ale jednu vadu - odjezd je teď v pondělí v 7 hodin ráno z Brna. A teď je pátek, 17 hodin.
Rozhodli jsme se, že pro nedostatek času vyměníme peníze u České spořitelny ve Slaném, kde bychom jinak pro špatný kurz a navíc 1% poplatek (jak jsme si už zakusili při výměně peněz před cestou do Itálie) už nikdy neměnili. Pojistit jsme se chtěli tamtéž (bez zdravotního pojištění už nikam nechci, byl jsem tehdy v Itálii kvůli tomu často nervózní.
Leč v sobotu ráno jsme byli dost rozčarováni zjištěním, že Česká spořitelna má v sobotu zavřeno, přinejmenším pobočka ve Slaném. Jeli jsme tedy do Prahy a peníze ve velmi dobrém kurzu (100 Pts za 20,68 Kč) vyměnili v metru uprostřed Václaváku, každý za 5 tisíc Kč. Byli jsme překvapeni tím, že se Pesety (možná je to česky jinak, napadá mě Pesos) špatně shánějí - v několika směnárnách je neměli a v jiných měli kurzy třeba přes 21 Kč, dokonce jsme viděli i přes 22,-.
Pojistili jsme se u GTS, Dana na ISIC (150 Kč cca na rok), já bez karty za 150 Kč na 10 dní, což má být s rezervou délka našeho pobytu.
V Praze jsme koupili ještě mapu Španělsko + Portugalsko za 159,- Kč (podrobnější mapu zrovna té části Španělska (SV) neměli).
Potraviny jsme nakoupili v Bille (Plus jsme nestihli) a částečně později v Praze v Carefouru za téměř 1000,- Kč, u Kulicha jsme koupili bombu do vařiče. Do práce jsem poslal mail, že si od pondělí beru dovolenou, zjistili jsme odjezdy do Brna (mizerné - musíme už v neděli večer do Prahy), sbalili jsme a mohli vyrazit.
odjezd
Autobus nám jel v 19:35 ze Slaného. V 19:20 si u nás v bytě nandavám batoh a ptám se Danušky, zda má pas. Odpověděla s hrůzou v očích, že ne. Chvíli mi trvá, než tomu uvěřím. Horečně vymýšlíme, co teď. Dana zavolala bráchovi Pavlovi na mobil, ať okamžitě skočí do auta a jede k nim domů (kde nikdo nebere telefon, takže možná bude muset vlézt oknem), vezme tam pas a přiveze ho na autobusové nádraží. Když domluvila, zbývalo 10 min.
Za 12 minut byl Pavel na nádraží; autobus jel naštěstí později.
V Praze si Danuška zkouší, jestli ještě umí malovat sprejované obrázky - umí. Já zatím dokupuji to jídlo v Carefouru.
cesta do Brna, cesta do Španělska
V 0:43 jedeme rychlíkem (vlakem) na Brno. Ve 4:15 tam máme být, v 7:00 pak máme čekat u autobusáku Zvonařka. Nařizuji hodinky na 4:05, ale neslyšíme je a probouzíme se ve 4:20. Vlak stojí. Mladík, co byl s námi v kupé, se probouzí také, popadá batoh a utíká pryč. Teprve teď se dívám na hodinky a zjišťuji, že už jsme asi v Brně. V tu chvíli se vlak rozjíždí.
Přichází průvodčí a říká, že další zastávka je v Břeclavi, odkud nám jede v 5:38 rychlík na Brno. V 6:15 jsme opět v Brně, zajížďka nás přišla dohromady na 192,- Kč.
Na místo srazu u Zvonařky přicházíme s předstihem, ale právě v ideální okamžik, kdy přijíždí mikrobus, spíše dodávka, a veze nás do Mikulova (mimochodem nedaleko od Břeclavi). Tam přesedáme do velkého a pěkného (později zjišťujeme, že klimatizovaného) zahraničního autobusu, jehož značku si nepamatuji, a asi v 8:30 vyjíždíme. Hraniční přechod je hned v Mikulově, vůbec nečekáme, pasy nekontrolují.
Stavíme každé asi 4,5 hodiny na asi 25 minut, od Vídně jedeme pořád po dálnicích, přes Rakousko, Itálii, Francii. Seděli jsme vzadu na pětce s dalšími dvěma lidmi a měli jsme pro sebe asi dvě a čtvrt sedačky (tamti se víc roztahovali). Cesta byla únavná, skoro vůbec jsem se nevyspal. Na čtení jsem měl 3001: The Final Odyssey od Clarka, nic moc jsem od toho nečekal (po předchozích dvou pokračováních) a také to nic moc není. Zaplatili jsme každý 1800,- za tento směr cesty, zpáteční nás bude stát 1200,- pokud pojedeme s nimi.
příjezd, přesun do Cadaques, první prohlídka okolí
V 6:38 nás nechávají na 4. dálničním sjezdu, asi 5 km od města Figueres.
Jdeme pěšky, chvílemi stopujeme, ale bez úspěchu. Po cestě nacházím v příkopu mapu 1:400 000 severovýchodu Španělska, přesně takovou, jakou jsme chtěli koupit doma, ale je utržená zrovna v místě, kde jsme; přesto ji bereme, je španělsky.
Pak jsem našel v příkopu letáček aquaparku Aqua Brava, který je nedaleko - vypadá hezky, rozhodujeme se, že ho asi později navštívíme. Ve Figueres je rovněž muzeum Salvatora Dalího.
V 9 hodin dorážíme do Figueres, je to pěkné a poměrně klidné menší město. V 10 hodin mě Danuška nechává s bágly na náměstí a sama jde shánět informace, já zatím píši deník až sem.
Potom jsme se najedli, našli vlakové i autobusové nádraží, zjistili důležité spoje, výhodně koupili spreje a ve 13 hodin odjeli s bodrým řidičem (který hlasitě a hlasem varietního umělce ohlašujícího další číslo hlásil stanice) do Cadaques. Severně jsou vidět Pyreneje, vlastně jsme na jejich východním úpatí. Jsou to holé kopce nelákající k návštěvě. Také krajina kolem nás je suchá a rostou tu jen rostliny a stromy nenáročné na vláhu. Ze zastávky Roses do Cadaques cesta začne stoupat a vede přes horské sedlo mezi dvěma šestistovkami. Silnička je úzká a klikatá, často nad prudkými svahy. V některých zatáčkách musejí protijedoucí auta couvnout, abychom mohli projet. (Při jedné z dalších našich cest tímto spojem došlo k malé nehodě - v zatáčce náš autobus škrtnul o protijedoucí dodávku - výsledkem bylo rozbité zrcátko u autobusu.)
Nakonec přijíždíme do Cadaques (asi ve 14:00). Pohled na okolní kopce je neutěšený. Krajina je to vyprahlá a nehostinná, nazval bych ji polopoušť. Pravý důvod stavu kopců zjišťujeme až později.
Ubytováváme se v jediném kempu v okolí, na kopci, kam stoupáme asi 15 minut po silnici. Stan máme blízko plotu, skrz který je vidět záliv s loďmi. Ubytování stojí 850 Pts za stan a 655 Pts za osobu na noc.
Pak jdeme na průzkum okolí. Moře je asi 300 metrů daleko (na letáčku ke kempu je uvedeno 100 m k pláži, což je lež nebo je dobře schovaná). Přicházíme k domu Salvatora Dalího. Vstupné je vysoké, i když ne příliš, ale nejdeme tam. Dalí má zajímavé obrazy, ale jako člověk mě nazaujal.
Z přístupů k moři jsem zklamaný. Skoro žádné klasické pláže, ani kaménkové, písčité vůbec ne. Většinou skalnatý břeh spadající příkře do vody. Všude spousta mořských ježků. Chodíme několik hodin, nakonec jsme se na jedné kamenité pláži, kde ježci nebyli, krátce vykoupali. Vlny také nebyly.
Po návratu do kempu jsme zjistili, že přibyla spousta stanů - jeden přímo před naším vchodem, v úzkém pruhu mezi námi a plotem.
Večer jdeme ještě do centra Cadaques najít místo na malování - našli jsme je rychle a dobré - pod silnou lampou na jakémsi náměstí. Již jiní varietní umělci tam nebo poblíž bavili diváky - např. na přilehlé pláži dívka s bubnem doprovázela dívku točící ohnivými provazy.
V noci fouká silný vítr, klepe nám se stanem, některé stěny (od předsíňky, která nemá podlahu) se větrem napínají a bouchají jako plachty. V jednu chvíli mě Danulka budí, že nám ulétly věci, co jsme sušili na stanu. Vstávám a nalézám je hned vedle stanu. Pak jdeme spolu čůrat.
další průzkum pobřeží, první potápění, první malování
Ráno se ukázalo, že blíže k rohu tábořiště balí jeden stan. Honem jsme se tam přesunuli (není to triviální akce - kolíky jdou zapichovat jen zatloukáním, a to ještě ne všude, občas je nutno vyhrabat kámen), tentokrát (doufáme) dostatečně blízko k plotu, aby se tam již nikdo nevecpal. Výhled máme opravdu pěkný - dva zálivy, několik ostrovů, kopce, večer maják přímo před námi (jistě mnoho kilometrů (možná víc než deset) vzdálený, přesto ve tmě vrhá v záblescích naším směrem stíny na stěnu stanu). Máme teď docela dobré místo, možná jedno z nejlepších v kempu.
Snídáme zapékané müsli s jogurtem (půlkilový ovocný se dá občas sehnat v přepočtu za 20 Kč), sušeným sojovým mlékem a vodou a je to výborné.
Vydáváme se na průzkum ostrova, který odděluje záliv u Dalího domu od moře; v tom zálivu kotví desítky lodí, skoro stovky. Cestou k němu procházíme přes malý kopec kolem jakési staré věže - ukazuje se, že ji kdosi obývá.
Ostrov je od pevniny oddělen jen asi 25 m širokou úžinou, která se možná dá přejít, není tam hloubka. My jsme nakonec zůstali na pevninské straně úžiny a vykoupali se - dosáhl jsem všude. Objevili jsme jen jednoho ježka, kterého za chvíli jakýsi Francouz vyšnorchloval (tzn. během potápění se se šnorchlem ho objevil a pak ho vyndal nějakým prkýnkem).
Pak jsme se (míjíce ostrov) vydali podél pobřeží jakoby směrem na Cadaques. Hned za zmíněnou úžinou jsme našli malý ostrůvek (jen stovky metrů čtverečních), skoro poloostrov, kam se dalo přeskočit suchou nohou. Zalíbilo se nám tam a odtud jsme vlezli do vody s brýlemi a sledovali život pod hladinou. Mně to se šnorchlem nešlo, Daně ano. Bylo to mé první potápění v dospělosti a líbilo se mi to (i když bez šnorchlu je to nepohodlné - člověk se hodně zadýchá). Viděli jsme několik druhů ryb. Ovšem vodní svět zde není tak zajímavý a vůbec ne barevný, jako se vídá v televizi. Asi je potřeba popojet do jižnějších a teplejších míst.
Na ostrůvku jsme si uvařili oběd - Omáčkovou fantazii (instantní těstoviny s omáčkou v prášku) s přidanými instantními nudlemi; je to jednoduché a rychlé jídlo a není špatné, pokud se nejí často.
Ostrůvek i okolní pobřeží (a téměř celé pobřeží v okolí Cadaques) jsou složeny ze zvětralé vyvřeliny, naprosto holé a suché. V průzkumu jsme pak pokračovali dál po břehu, objevili jsme, že mušličky mají nožičky a lezou. Vyfotil jsem to, také pěknou fialovou vodní houbu; ale potřeboval bych na podobné fotografie makropředsádku, můj objektiv zaostřující až od 38cm s ohniskovou vzdáleností max. 80 na to nestačí.
Po návratu do kempu jsme ocenili bazén - smyje se sůl, člověk se osvěží a protáhne se. Je dost velký i na zaplavání, řekl bych tak 20 metrů dlouhý.
Potom jsme zašli do centra Cadaques koupit pohledy (pěkné pohledy se dají koupit za 10 Kč a známka po Evropě vyjde na 15 Kč) a pro Danino malování (spíše pro prodávání) bílé podkladové papíry.
Po večeři v kempu jsme sbalili malování a s nervózní Danulkou vyrazili malovat. Začala asi v půl desáté.
Nejprve se seběhly děti, trochu neopatrné, později spousta dospělých. Napětí (alespoň moje) polevilo, když po dvou namalovaných obrázcích přišla první koupě. Nakonec jsme tam byli do půl jedné v noci a Danuška namalovala 10 obrázků a 12 jich prodala (tento zdánlivý protipis si bystrý čtenář jistě sám vysvětlí tak, že si nejméně dva obrázky Dana přinesla již namalované; další vysvětlení - že dostala peníze napřed - je možné, leč nepravdivé).
koupání v Roses na písečné pláži
Vstávat brzy po večerním až nočním malování není snadná věc. A tak nám (přes mohutný úprk od kempu z kopce, při kterém si Danulka definitivně zničila sandály) v 10:25 ujel autobus do Figueres (za prvé, nebyl jsem dost rychlý v přípravě, za druhé, myslel jsem si a tvrdil jsem, že jede až v 10:30; čili to byla vlastně jenom moje vina). Jeli jsme tedy až ve 12:25. Mezitím si Danulka koupila nové levné sandále (za 900 Pts).
Ve Figueres jsme koupili spousty sprejů (ve stejném obchodě jako prve; prodavač byl ochotný a sympatický).
Při cestě zpátky jsme vystoupili v Roses, kde se mi konečně splnil sen písečné pláže. Vlny byly, ale jen malé, přestože foukal vítr. Je to pláž v hlubokém zálivu, volné moře není nikde vidět, možná i proto byly vlny malé. Písek i voda byly báječné. Danuška (nyní v pozici milionářky :-) nám koupila nanuka.
Zpět do Cadaques jsme přijeli po osmé hodině, najedli jsme se a vyrazili jsme k dalšímu malování. Zdálo se, že to nejde tak dobře, ale nakonec znovu do půl jedné prodala Danuška 16 obrazů.
v aquaparku Aqua Brava, tanec Sardana
Nařídili jsme si hodinky na půl osmou. Vstáváme později, nevyspalí, snídáme jen Twiggy a Go tyčinky a v 8:40 jedeme do Roses. Tam Danulka kupuje velmi levně kvalitní papíry na malování a potom nastupujeme do autobusu, který nás zdarma po deseti minutách dováží k aquaparku Aqua Brava. Vstupné na den je 2 500 Pts za osobu.
Celý aquapark je pod širým nebem, rozsáhlý, se spoustou travnatých ploch se stromy skýtajícími stín. Vybíráme si vhodné místo a tam pokládáme věci. Zatímco Danulka snídá chleba se sýrem, já lezu po "horolezecké" stěně - maketě skály tyčící se nad vodou. Je to na mne dost těžké, padám do vody hned za první zátočinou.
Pak také snídám a vyrážíme na tobogány - nejdříve na Kamikaze. Je to prudká a vysoká skluzavka, říkáme jí trefně volný pád a je to opravdu síla. Dojezd (i dalších tří prudkých tobogánů) je v dlouhém korytě s vodou, která stříká kolem, jak člověk přes deset metrů brzdí.
Nadšení prvním tobogánem jdeme na další - jízda ve dvou na nafukovacím kruhu tvaru osmičky. Jedna ze dvou nebo tří dlouhých front (asi 20 min, jinak všude čekáme méně, max. pět minut), ale jízda tmou s prudkými zatáčkami je pěkná.
Pak další - vysoká skluzavka s několika hupy. Také rychlá, dá se jet i vsedě. Po ní podobná, ale ve tmě, ze které se ozývá burácení bouřky a kde blikají blesky.
Potom znovu volný pád - bojíme se jako prvně, kopíruji tělem vleže dno koryta, abych nevypadl - úvodní "převis" bere dech.
To byly všechny prudké a vysoké tobogány; čeká nás ještě nejméně pět menších. Nejdřív ale jdeme do vlnobití - největší bazén s umělými vlnami v Evropě. Vlny pouštějí jen občas, na chvíli a ne vždy naplno. Zrovna jsme se trefili do silného vlnobití a vlny byly obrovské, člověk se sotva udrží nad vodou, a to možná jen díky tomu, že tam nikde není velká hloubka. Skvělé.
Pak stupňovitá skluzavka v pěti vedle sebe, poté znovu vlny (malé) a už máme hlad - vaříme opět Omáčkovou fantazii s přidanými instantními nudlemi, nyní i s česnekem a sýrem navíc. Konečně mám čas dopsat deník až sem.
Po jídle pokračovala série nových a nových atrakcí; nejprve Amazonas - jízda na kruhu korytem "řeky" se zatáčkami, peřejemi a klidnými zátočinami, místy s umělým deštěm. Pak přišlo pět menších tobogánů bez prudkých míst, ale přesto byly rychlé a velmi zábavné (střídající se zatáčky, široké koryto (takže člověk se může téměř nechtěně i obrátit)). Dva z těchto tobogánů byly také na kruzích - nejlepší je otočit se a jet pozadu, ale dívat se dopředu pod sebe - vzrůšo.
Pro malé děti je v aquaparku vyhrazena soustava malých bazénků s malými tobogánky mezi nimi - nikdo nad 120 cm na ně nesmí (děti pod 120 cm zase nesmějí na větší tobogány - je to spravedlivé).
Potom jsme chvíli fotili - např. já Danulku na volném pádu. Je těžké, když se na to člověk nepřipraví, zachytit pohybující se objekt a nepohnout foťákem (nasměrovaným dlouho předtím tak, aby zabral pečlivě vybranou scénu) ve směru pohybu toho objektu.
Nakonec jsme si ještě užili v obrovských vlnách. Zjistili jsme, že mají několik druhů vlnění. Předtím to byly pobřežní vlny valící se na břeh, teď se hladina rozhoupala jako na volném moři. Neumím dobře odhadnout výšku vln a nevím, jestli to bylo přes metr nebo ne. Myslím, že místy určitě ano. Po celou dobu pouštění vln hlídkují na březích dva plavčíci připravení pomoci, kdyby se někdo topil (což by se slabšímu plavci mohlo stát, i když tam není velká hloubka).
Asi šest hodin jsme strávili v aquaparku a jen pár atrakcí jsme absolvovali vícekrát, pořád bylo kam jít, kde jsme ještě nebyli. Byl to zážitek, který stál za to.
Do Cadaques jsme se vrátili po šesté hodině a v devět jsme vyrazili malovat. Náhle jsem si vzpomněl, že jsme do pátku měli telefonicky potvrdit, že chceme jet autobusem v úterý zpět do Čech. To mi zkazilo na chvíli náladu, protože už byl večer a v kanceláři, kam jsme měli volat, už samozřejmě nikdo nebude. Zkusíme to v pondělí, snad nebude pozdě.
Místo pro malování, kde jsme byli první den, bylo druhý den zabrané, a tak jsme již včera museli přejít asi o 15 metrů jinam, naproti k podobnému místu. Stejně tak i dnes, s tím rozdílem, že na místě z prvního dne stálo pódium. Říkal jsem, že bychom měli jít na nějaké třetí místo, třeba o 15 metrů doleva, kdyby se tady začalo něco dít, ale Danuška nechtěla, že už je pozdě a nic se dít nezačne.
Prodej šel zpočátku velmi bídně. Navíc foukal poměrně silný vítr.
Asi po půl hodině se na pódiu začali scházet hudebníci. Po chvíli byli komplet a začali ladit - kromě kontrabasisty asi 10 dechařů, z toho jeden flétnista.
A pak spustili - hrozně nahlas, celkem technicky dobře. Až po dlouhé době jsme začali mít pocit, že hrají pořád tu samou písničku. Lidi začali před pódiem tancovat - chytili se za ruce, zvedli je do výšky, vytvořili kruh a opakovali stále dokola netriviální, ale jednoduché kroky. To trvalo několik hodin, kruh se zvětšoval a začal nám šlapat na fólii. A pořád ta samá písnička nebo co, kvality asi naší dechovky.
Dana pak zjistila, že šlo o národní tanec Sardana, který se v celé Katalánii tancuje každý pátek.
Přes všechny ty těžké podmínky prodala nakonec Danuška deset obrázků. Ke konci se pak Danulka bavila se skupinou Španělů; zjistila, že na vyprahlých kopcích nad městem ještě před rokem pěstovali olivy a víno (proto jsou celé stráně zpevněny malými zídkami a rozděleny na úzká políčka). Pak to všechno minulé léto shořelo. A skutečně, když už to člověk ví, snadno to pak vidí - i hranici, kam až oheň dosáhl.
Zatímco se tam Danulka bavila, já seděl na vyprázdněném pódiu. Přišli asi dva policisté a začali sundavat židle, které na pódiu zanechali hudebníci. Honem jsem se začal klidit, načež ten nejbližší zareagoval naléhavým: "No, no, no!" a ještě nějakou uklidňující větou, což jsem jednoznačně pochopil, jako že se nemám vyrušovat a v klidu sedět dál. Když jsem to pak vyprávěl Daně, zhodnotila to zcela v souladu s mými pocity: "To je skvělý, když policajti nejsou buzeranti."
oběd v restauraci, další potápění
Přispali jsme si a pak posnídali müsli s jogurtem, piškoty a cornflaky. Obloha byla oblačná (dříve k ránu prý zatažená). Danulka se zeptala jednoho místního obyvatele, zda zná předpověď počasí a zda bude pršet. Ten řekl: "Pršet? Tady? Ne. Do dvanácti je jasno."
Jasno nebylo, ale polojasno. Danuška mě pozvala na oběd do restaurace. Po cestě jsem si i já koupil sandále za 900 Pts, neboť mé skvělé se mi rozpadly.
Samozřejmě jsme všechny názvy jídel neznali, ani anglicky. Chtěli jsme něco mořského. Vybírali jsme podle ceny, podle rady číšnice a podle toho, co měla paní u vedlejšího stolu. Já si dal jakési sardinky s hranolkami, Danuška tresku rovněž s hranolkami. Báli jsme se, ale oboje nám chutnalo. Jako často, v půlce jsme si jídla prohodili. Po jídle jsme měli ještě trochu červeného vína.
Počasí bylo vhodné k procházení, tak jsme šli z náměstí podél pobřeží na druhou stranu (jih), kde jsme ještě nebyli. Objevili jsme krásné úzké uličky a ostrůvek, k němuž vedl kamenný můstek. Jen o kousek dál jsme našli výborné místo ke šnorchlování, ale váleli se tam nudisti. Šli jsme jen kousek vedle, tam to bylo také dobré.
Foukal stále silnější vítr, vlny se tříštily o skály, ale pořád byly dost malé, aby se dalo bez obtíží plavat a šnorchlovat. Tentokrát mi to šlo už i se šnorchlem (také na tom nic není).
Asi půl hodiny v kuse jsme sledovali život pod vodou. Objevil jsem hejno stovek malých (10 - 15 cm dlouhých) tenkých rybiček. Vypadaly jako ty sardinky, co jsem měl k obědu. Bylo úžasné, jak se nás nebály a jak uměly zahnout o libovolný úhel všechny současně a okamžitě. Mezi nimi proplouvalo pár větších ryb. Ještě jedno menší hejno kulatějších (z profilu) rybek jsme našli při vylézání z vody.
Blízko místa, kde jsme seděli, jsem objevil malou (plochou asi necelý metr čtvereční a jen desítky centimetrů do hloubky) tůňku, kam se jen trochu přelívaly vlny. Život v ní byl mnohem bohatší (díky teplotě) než ve vlastním moři. Brýlemi jsm se koukal pod hladinu - objevil jsem barevné rostliny a hlavně vodní příšery velikosti a tvaru luční kobylky, ale poloprůhledné. Danuška tam našla krabíka. Nepřišel jsem na to, jak to vyfotit, hladina byla stále čeřená vlnami a přes brýle by to asi šlo špatně.
Vydali jsme se pomalu zpět k centru, úmyslně dále od vody úzkými uličkami. Prohlédli jsme si místní dominantní kostel s obrovským zlatým oltářem, který se nasvítil na několik desítek vteřin po vhození mince. Před kostelem hrál kytarista známé melodie.
Vítr jako by stále sílil a bylo jasné, že s malováním budou potíže. Nakonec, po marném hledání vhodného místa v závětří, to Danuška pro dnešek vzdala. Šli jsme "brzy" spát - asi v 11 hodin.
znovu v Roses na písečné pláži, Danulka a půlnoční děti
Ráno stále foukal vítr, opět byly trochu mraky, ale opět se to zlepšovalo. Rozhodli jsme se jet do Roses znovu na písečnou pláž a možná trochu po obchodech.
Při příjezdu jsme spatřili tržiště s oblečením - šli jsme tam. Po cestě jsem v jednom obchodě delší chvíli obdivoval pěkné běžecké boty Reebok za 10 tis. Pts (asi 2 tis. Kč), nakonec jsem je nekoupil. U tržiště byl další velký obchod s oblečením, tam jsme strávili asi půl hodiny, a když jsme vyšli ven (aniž cokoliv koupili), tržnice končila. Šli jsme tedy na pláž.
Vlny byly dnes větší, protože foukal silný vítr. Také jsme popošli obloukem zálivu tak, aby vítr foukal kolměji na břeh - ještě o trochu větší vlny. Vítr s sebou strhával písek a ten létal na nás, když jsme leželi, a na všechny naše věci. Vařit nešlo. Jedli jsme jen müsli tyčinky, broskve, co Danulka koupila, a chleba s marmeládou z Čech. Po jejím otevření nás dost překvapilo, že je jahodová, přestože na etiketě bylo napsáno "borůvková" a všude byly namalované borůvky. Ale i jahodová je dobrá, tak nám to nevadilo.
Ve vlnách jsme se vydováděli. Pochopil jsem, jak funguje ježdění na hřebenu vlny - ve chvíli, kdy se vlna převrací, voda na jejím vrcholu teče dopředu - vrhali jsme se do toho místa a velikou rychlostí plavali s vlnou ke břehu. Přesto to nebyly vlny, jaké si představuji. V aquaparku byly větší.
Před odjezdem jsme ještě v jednom obchůdku (jednom z mála, které neměly v neděli odpoledne zavřeno) koupili pár dárků domů (víno v lahvi tvaru plachetnice pro mého tátu, olivový olej v pěkné lahvičce pro moji babičku).
Po příjezdu do Cadaques se zdálo, že vítr je možná trochu slabší než včera. Po večeři jsme šli malovat. Vítr skutečně postupně ustával a lepší volbou místa Danulce lidé tvořili bariéru. Tentokrát se do půl jedné (magická hodina, co se týče prodávání obrázků) prodalo 13 obrazů.
Danulka dostala krásný dárek (otvírací škebličku s "perličkou") od holčičky, která tam se svým tátou chodila každý den, co Dana malovala. První dva dny z toho si koupili několik obrazů.
Děti si vůbec Danulku oblíbily a pomáhaly jí v jednu v noci sklízet barvy a papíry. Jeden malinký katalánsky hovořící chlapeček, kterému Dana nerozuměla ani slovo, si prosadil právo podat jí při odchodu láhev s pitím, aby se nemusela shýbat. Jedna holčička objevila v koši prázdný spray, který tam Danulka hodila, a s radostným křikem se s ním rozběhla po náměstí.
Svědělo mě celé tělo (už na pláži), asi od toho písku? Pečlivě jsem se vysprchoval a šli jsme spát.
znovu šnorchlujeme, extrémní zájem o obrázky
Dneska jsme nikam nespěchali. Trochu mě bolelo v krku. V klidu jsme se nasnídali, zavolali jsme do Ludoru, že s nimi zítra pojedeme do Čech, a vyšli jsme k moři, přibližně k místu, kde jsme prvně šnorchlovali, tentokrát trochu blíže k jihu. Našli jsme si zálivek mezi nepřístupnými skalami, kde nikdo jiný nebyl. Sluníčko pražilo.
Zkusil jsem šnorchlovat s Daninými ploutvemi, bylo to lepší, člověk se pohodlněji a rychleji pohybuje, ale rozdíl (pro to mé plácání se na hladině) nebyl zásadní, možná to také s ploutvemi ještě dobře neumím (ne že by na tom něco bylo...).
Viděli jsme spoustu ryb a rybiček. Zkusil jsem vylovit velikou bílou škebli ze dna - po několika pokusech (bál jsem se, že mě "kousne", tak jsem do ní několikrát jen strčil prstem (přestože to byla jen jedna prázdná půlka škeble)) jsem ji vylovil. Na hladině se ukázala být docela malou škeblí, jakých jsou u břehů všude desítky. Nechápu, proč se předměty ve vodě jeví větší.
Danuška mě učila, jak si při potápění vyfukovat uši, ale nešel jsem tak hluboko, abych to uplatnil (snad jen asi jednou). Většinou jsem se pohupoval na hladině nebo těsně pod hladinou.
Sluníčko mě pálilo a kůže mě zase svědila a červenala, takže jsem se mazal a schovával do stínu.
Uvařili jsme si oběd (těstoviny s houbovou omáčkou - myslím, že to opět byla Omáčková fantazie) a dál šnorchlovali.
Pak jsme chtěli jít prozkoumat ostrov, co jsme už první den zde chtěli navštívit, ale Danušce se nakonec nechtělo zkoušet brodit a riskovat nutnost přeplavávat část úzkého kanálu, o kterém jsem se už tehdy také zmínil, takže jsme to vzdali.
Někdy touto dobou se Danulka rozhodla, že zítra neodjede a zůstane asi o týden déle. Nedovolala se ale do Ludoru.
V kempu jsme se vykoupali a chtěli usnout, ale mně se to nezdařilo. Danulce ano a zaspala včasnou chvíli k odchodu malovat.
Po večeři jsme vyšli k pozdějšímu malování (asi o hodinu). O obrázky byl velký zájem, do dvou hodin do rána jich Dana prodala 25.
odjezd
Ráno jsme vstali v 8:15, v krku mě bolelo víc. Sbalil jsem se rychle, věcí bylo méně (např. o stan a jídlo). Počínaje ránem až do odjezdu mi bylo do breku. Nechávám tu Danušku.
Vyrazili jsme asi v 10 hodin. Za kemp jsme každý zaplatili něco málo přes 5 tis. Pts za 7 nocí. (Později v autobuse do Čech jsem zjistil, že se sekli o dvě noci - započítali nám jenom pět nocí.) Danulce to začnou počítat znovu a zvlášť.
V 10:25 jsme jeli autobusem do Figueres. Po cestě spatřuji na jedné křižovatce ceduli se šipkou a s nápisem "Expo Titanic" a s namalovaným Titanikem. Lituji, že jsme si jí nevšimli dřív, určitě bychom tam šli.
Ve Figueres se Danuška konečně dovolala do Ludoru. Znovu nakoupila spousty sprejů (černé měli málo - obchodník je zatím objedná a Dana se pro ně staví večer cestou zpátky). Mně jsme koupili jídlo na cestu.
Vlakem ve 12:55 jsme vyjeli do Malgrat. Když mi na přestupu (kde vystoupit z klimatizovaného vlaku do rozpáleného nádraží byl největší teplotní šok za celý pobyt (ale šok je trochu silné slovo)) chtěla Danuška namazat svačiny, zjistili jsme, že nemáme nůž, pro který jsem se ještě ráno v kempu zvlášť vracel, někde jsme ho asi nechali.
Do Malgrat, odkud mi má jet autobus, přijíždíme asi ve 14:45. Našli jsme hotel Papi a v něm se na nástěnce dozvěděli, že odjezd je v 17:00 - asi za dvě hodiny. Danulce jel zpáteční vlak asi ve čtyři - za necelou hodinu. Pozvala mě na další jídlo - dal jsem si široké nudle s dobrou sýrovou omáčkou, Danuška špagety s červenou omáčkou. Tentokrát jsme výměnu nedělali, ani jeden jsme neměli chuť na jídlo toho druhého. Chutnalo nám to. V posledním soustu měla Danulka chili papričku a na pět minut ji to odrovnalo.
Na nádraží jsem se sotva držel, abych nebrečel. Vlak naštěstí nečekal a brzy po zastavení odjížděl. Zamávali jsme si a zůstal jsem sám. Stejně jsem si ale moc nepobrečel, všude byla spousta lidí.
Ve smutné náladě jsem ve zbylém čase vybíral dárek pro maminku - koupil jsem plastický (litý) obrázek s motivem plachetnic a rybářů na břehu v popředí. V 16:45 jsem se vrátil k hotelu Papi. Čekalo tam několik dalších Čechů na stejný autobus (vyjížděl odněkud víc na jihu).
Autobus přijel až v 18:10. Zatím jsem se učil slovíčka. V jednu chvíli jsem si vyndal broskev, naslinil kapesník a začal ji čistit. Pomyslel jsem si: "Než ji dočistím, ať je tu autobus." Za pár okamžiků se skutečně objevil. Milá příhoda.
Vyjeli jsme v 18:15, sedím znovu na pětce se stejnými dvěma lidmi. Divili se, že jedu sám. Dopisuji deníček až sem.
cesta a příjezd domů
V noci jsem se celkem vyspal (na 2 a 1/4 sedačky). Polštářek, který jsem si vzal do autobusu, je k tomu velkou pomocí. V 9 h ráno projíždíme kolem Benátek. Během dne pak obdivuji Alpy a obrovská vyschlá nebo skoro vyschlá koryta, na jaře jistě plná vody.
Ve 1/4 6 (tj. čtvrt na šest) přijíždíme na konec fronty - domnívám se, že vedoucí k hraničnímu přechodu. Po 15 min šourání se projíždíme zúženým úsekem ovládaným semafory s přehnaně dlouhou prodlevou. Jsem nervózní, chci se ještě dnes dostat do Slaného.
K přechodu přijíždíme v 17:50. Opět nikdo nekontroluje pasy a bez zdržení projíždíme. V Mikulově už čeká mikrobus (stejný jako předtím z Brna). Také jeho řidič se diví, kde jsem nechal Danu.
Do Brna na autobusák přijíždíme ve 3/4 7, dozvídám se, že nejbližší (a ten den poslední) autobus ze Zvonařky do Prahy jede v 19:55. Na Florenci je ve 22:20 - dost pozdě.
Na předchozí radu průvodce Ludoru utíkám k vlakovému nádraží, odkud poblíž jezdí soukromé expresní autobusy do Prahy - poslední z nich jede v 19:00, mám štěstí. Nasedám do něj.
Jím zbytky jídla a usínám (mám dvě sedačky pro sebe a polštářek). Šťastně se budím až v Praze s pohledem na Hradčany.
Asi v půl jedenácté jedu dálkařem do Slaného - asi v jedenáct vystupuji na slánském autobusáku.
Danuščiny zážitky z následujícího týdne, kdy sama zůstala ve Španělsku, jsou velmi zajímavé a chvílemi dramatické. Jen namátkou, navštívila Dalího muzeum, ve stanu měla škorpiona, seznámila se blíže se Španěly, od jejichž holčičky dostala tu škebličku, byla s nimi v nedalekém národním parku, pršelo jí, zažila neočekávanou a zásadní změnu (každoroční na konci sezóny) jízdního řádu ve chvíli, kdy vyrážela na cestu domů, úspěšně stopovala atd. atd..
Záleží spíše na Daně, jestli se to tu objeví podrobněji (takže asi neobjeví :-).
Rozpočet jsme měli tentokrát jen částečně společný, společné položky započítávám, ostatní (pokud se liší) jen svoje. Dárky domů do rozpočtu nezapočítávám. Výhradně Daniny položky neuvádím (například dva obědy v restauracích, nákupy broskví, nákupy sprejů, papírů). Jedná se tedy spíše jen o můj rozpočet.
Několik drobných položek jsem nezapočítal, takže odhadem mě Španělsko přišlo na necelých 7500 Kč.
Danulku to vyšlo na víc (platila něco za oba, měla výdaje s obrázky a byla tam déle). Na druhou stranu si mnohem víc peněz vydělala.