(Alešův deník, zveřejněn bez jakékoliv redakční úpravy)
Z pravidelné osobní, lehce intimní korespondence člena posádky
Pátek, 28.9.2012
Odjezd ze Slaného v 17:00, stojím na křižovatce a mám pouze 6 zavazadel, úspěšně jsem proti minulé jachtě dokázal redukovat jejich počet o dvě. V 17:02 přijíždí Jirka s Danou. Auto je plné věcí, přesto se tam jen tak tak nacpu když budu držet svůj největší batoh na klíně. Zatím v pohodě, tak jedem! Přijíždíme do Kladna k Evě. Ta je už nachystaná se vším nezbytným vybavením, k mému překvapení se auto ukazuje jako bezedné, na klíně budeme mít s Evou sice už dvě zavazadla, ale když budu celou cestu v ruce držet Dančin květníček s bazalkou, tak to určitě půjde. Zatím pořád v pohodě, tak jedem! Pokračujeme do Prahy k Radkovi, kde všechny svoje věci přeložíme do Radkova auta, které je o něco větší, takže to, co máme s Evou na klíně určitě někam narvem. Po cestě zjišťujeme, že si vlastně moc nepamatujeme, kudy se to k Radkovi jede. Naštěstí Jirka si pamatuje přesně název ulice a číslo domu, takže se snažíme ho zadat do navigace, aby nás navedla. Moc se to nedaří, přijíždíme z nějaké jiné strany, takže nakonec přece jenom voláme Radkovi, aby nás navedl. Daří se to a kolem šesté Radek přistavuje auto, které je plné Radkových věcí! Tak to asi nepůjde!!! Po půl hodině nakládání, vykládání, nakládání v jiném pořadí, znovu vykládání a nakládání částečně v původním a částečně v úplně jiném pořadí se neuvěřitelné stává skutečností. Auto je naloženo a kupodivu všechna sedadla jsou VOLNÁ k sezení! Musíme ještě dofoukat kola abychom nejeli po ráfkách, ale to už známe z minula. Téměř přesně v 19:00 vyrážíme z Prahy směrem na Brno, Mikulov, Vídeň a Graz. První zastávku v Brně u Teska jsme udělali na doplnění zásob a malou svačinku, pak ještě jednou stavíme v Rakousku na čůrání. Odbočku z A2 u Ilzu jsme tentokrát nepřejeli, ale odbočili jsme včas a správně. Je asi hodina po půlnoci a pokračujeme po okresních, místních a částečně skoro polních komunikacích směrem na Bad Radkesburg, kde je přechod do Slovinska. Tam jsme asi za půl hodiny bez komplikací. Příště, až budu plánovat rozpočet, budu muset počítat větší rezervu v Eurech na dopravu. Kdyby nám změřili rychlost, tak těch 50 Euro, co jsem dal jako rezervu by to asi nezachránilo. Cesta přes Slovinsko je v pohodě, trochu klimbám vzadu a procitnu akorát v Lenartu, kde říkám: "Tady doleva", a zase usínám. v Ptuji trochu bloudíme, jedeme sice v podstatě správně, akorát mám pocit, že jsme měli odbočit o něco později, ale nakonec se to srovná a přejíždíme Dravu po krásném osvětleném mostě. Tím jsme se vyhnuli slovinské dálnici a dál míříme na Zagreb, kde plánujeme zastávku s krátkým spánkem. Přibližně ve 4 hodiny ráno jsme na parkovišti u motorestu „Plitvicki jezera“ na okruhu kolem Zagrebu, ale nevypadá to tady tak, jako v sezoně, kdy je parkoviště plné turistů a kdy se zde nocuje na karimatkách na trávníku vedle auta naprosto běžně. Teď tu stojí jen pár kamionů, navíc právě začalo pršet. Pokračujeme dál. V 5 hodin ráno, někde za tunelem Mala Kapela, chce Radek vystřídat u řízení, jedu já, ale nejde to moc dobře, hned za dalším tunelem je hustá mlha, zpomaluji místy na 80 km/h, za hodinu už to opravdu nejde. V okamžiku, kdy zjistím, že červená světla, která vidím před sebou a jež jsem do poslední chvíle považoval za osvětlený vstupní portál dalšího tunelu, jsou vlastně zadek kamionu, definitivně končím. Takhle dál jet nemůžeme a navíc, stejně jsme časově dost napřed, protože jsme se zastávkou na krátký spánek počítali. Právě před tunelem Sveti Rok odbočujeme na parkoviště a usínáme přímo v autě. Dvě hodiny utečou jako voda, v osm se vzbudím a auto je zevnitř úplně zapařené, do devíti trvá, než se všichni vzpamatujeme, dáváme malou snídani a pokračujeme směrem na Zadar.
Sobota, 29.9.2012
Protože jsme vyjeli s velkou časovou rezervou, máme dost času na prohlídku Zadaru. Parkujeme na nábřeží, kde jsou vyvázány malé rybářské čluny a vydáváme se na prohlídku historického centra. Radek se právě přepnul do módu "foto", což znamená, že se pohybuje za hlavní skupinkou ve vzdálenosti cca 100-200 m a fotografuje úplně všecko. V tomto módu se pohybuje zcela samostatně, jen je potřeba občas dohlédnout, aby neztratil kontakt se skupinou, například při nečekaném ostrém odbočení z původního směru prohlídky. Prošli jsme staré město s několika kostely a antickými památkami, zlomky ozdobných sloupů, říms a domovních portálů jsou vystaveny přímo na pěší zóně nedaleko nábřežního korza. Na nábřežní navigaci se fotíme, vzápětí si jde Eva vyzkoušet vodu, jestli je skutečně slaná a udělá to opravdu důkladně. Na schodech jí to uklouzlo a už se válí o schod níž, ale již po pás ve vodě. Další fotografování je na nábřeží, před kapitanátem, kde Jirka s Dančou skládali zkoušky, pak na dvoře hospody, kde čekali na výsledky, dále focení na mostě s anonymní většinou i 4% menšinou a pak ještě cestou k autu.
Před polednem pokračujeme po pobřežní silnici na Šibenik. Tam přijíždíme kolem půl druhé, marínu Mandlina nacházíme poměrně rychle a před vjezdem jdeme prověřit situaci, v kolik hodin se budeme moci nalodit. Potkáváme paní Pulić z charterovky Ankora. Ta má ale nějaký problém s lodí Martina II, kterou jsme si objednali a tak nám nabízí náhradní jinou loď jménem Nemo, která je novější, větší, na pocit příjemnější, ale větší znamená také vyšší poplatky na kotvení. Na druhou stranu si veze skoro dvakrát tolik pitné vody v nádržích, takže zase můžeme ušetřit za vodu. Jirka by raději vzal menší loď, ale byl se podívat i v té Martině a zdálo se mu, že to tam zapáchá. Nakonec se rozhodujeme pro Nema. Nemo, typ Impession 384 od Elánu, má tři kajuty stejně jako First, kterého jsme měli v dubnu, ale je asi o metr delší a především širší, takže pohyb v salonu je příjemnější i při rozloženém stolku. Domlouváme se na převzetí lodi kolem čtvrté hodiny, a proto vyrážíme na Karlovačko. Ve čtyři hodiny začínáme s přebírkou lodi a za dvě hodiny jsme přestěhováni z auta do lodi. Zatím je to všechno naházené páté přes deváté, ale teď není čas něco přerovnávat, protože se začne brzy stmívat a my si chceme ještě prohlédnout Šibenik a nakoupit pitnou vodu v barelech a nějakou zeleninu. Vodu jsme koupili v marketu poblíž maríny a razíme do města. Našli jsme místo na parkování poblíž centra a vyrážíme nahoru na hrad. Danča je hodně unavená z nevyspání a tak s Jirkou zůstávají v hospůdce na večeři, Radek, Eva a já jdeme nahoru. Už se hodně sešeřilo, je 19 hodin a slunce už zapadlo, focení už skoro nemá smysl, přesto se Radek nevzdává, statečně drží dlouhé expoziční časy z ruky. Vracíme se z hradu a přidáváme se k Jirkovi s Danou k večeři. Jídlo je dobré a není ani moc drahé, teda pokud si zrovna nedáte ryby. Vracíme se kolem chrámu sv. Jakuba, luštíme, kolik vlastně ukazují "Modré hodiny", které mají ciferník rozdělený ne na 12 ale na 24 hodin na číselníku a navíc je 24 dole, tam kde je normálně šestka. Vracíme se po nábřeží k autu a zpět na loď. Vybalujeme jídlo a schováváme ho do všech možných ukládacích prostor na lodi. Těch prostor je opravdu hodně, pod podlahou v salonu i v každé kajutě, pod a za sedačkami, v různých výklencích kolem motorového prostoru, prostě všude tam, kde oblý trup odděluje rovné obložení kajut je mnoho šikovných úkrytů na množství drobných věcí. Velké věci jako barely s pitnou vodou, přepravky s většinou jídla, co nemusí být v chladničce a většina pití může zůstat v batistách na palubě. Do chladničky vyskládáme zeleninu, sýry, a nezbytnou dávku tekutin všeho druhu na následující den. Po nezbytné sprše ještě sedíme na palubě a těšíme se na zítřejší trasu. Je absolutní bezvětří, k ránu začíná pršet. :-(((
Neděle, 30.9.2012
Je ráno, v Šibenickém zálivu je téměř bezvětří. Jsme v maríně Mandalina, vstáváme asi v 8 hodin, než se najíme, vysprchujeme a odrazíme je 11. Vyrážíme nejprve na motor ven z Šibenického zálivu, v ústí kanálu Svati Ante vytahujeme plachty a za větru kolem 8 Kn (uzlů) křižujeme proti JV větru na JJV kolem ostrova Zlarin. Přibližně na úrovni podmořského kabelu z pevniny na Zlarin nacvičujeme MOB (muž přes palubu) podle RYA (Royal Yacht Association) tj. bez motoru jenom na plachty, což je mnohem obtížnější než normálním postupem na motor. Postup je asi takový, že posádka lodi, která jede na plachty, provede v okamžiku vyhlášení poplachu MOB manévr „heave to“, čímž zastaví loď, následně provede obrat, případně objede MOB tak, aby byla k němu po větru a v takové pozici, aby se k němu přibližovala s předobočním větrem a takovým kurzem, aby měla možnost vyostřovat při snosu lodi nebo naopak odpadat, při nebezpečí ztráty rychlosti. Obojí se dost špatně odhaduje, pokud to není správně nacvičené. Taky vzdálenost, ve které se zahajuje přiblížení k MOB, nesmí být příliš malá, protože na předoboční vítr se loď pohybuje poměrně rychle a posádka by měla málo času na přípravu k vytažení MOB. První 2 pokusy se samozřejmě nepovedly, protože se nepodařilo určit správný kurz přiblížení k MOB tak, aby loď na jeho úrovni při vyostření proti větru téměř zastavila. Problém je v tom, že loď, v okamžiku, kdy je už velmi blízko a téměř zastavuje, se stává neovladatelnou, protože kormidlo přestává při malé rychlosti reagovat. Při prvním pokusu jsme byli příliš rychlí a nepodařilo se MOB zachytit, u druhého pokusu jsme zastavili moc brzo, takže jsme na něj nedosáhli a vítr nás začal zase snášet pryč, teprve třetí pokus se povedl a potom ještě jeden, taky úspěšný.
Na úrovni ostrova Drvenik měníme kurz na 180° a pokračujeme kole J konce Zlarinu dále kurzem 300° Zlarinskim kanálem kolem bóje izolovaného nebezpečí a dále Zmajanskim kanálem, stále s zadobočním JJV větrem. Na pozice 43°43'N , 15°44'E měníme kurz opět na J a mezi ostrovy Kaprije, Zmajan, Veli Mišnjak a Ravan s čerstvým JZ pravobočním větrem až 14 Kn plujeme k ostrovu Hrbošnjak, kde měníme kurz na SZ a podél ostrova Žirje míříme do průlivu mezi ostrovy Kakan a Kaprije. U ostrova Kakan v zátoce Potkučina kotvíme na bóji kolem 17:20, a jdeme se koupat. Je opět téměř bezvětří, poslední 2 NM jsme jeli na motor, protože vítr z ničeho nic ustal. Večeříme, povídáme, popíjíme, Jirka zahrál na kytaru, holky dělají Radkovi pedikuru (Radek přitom spí). Asi v 11 hodin jdeme spát, chvílemi lehce krápe, ale oblačnost pomalu ustupuje, zítra bude krásný den.
Pondělí, 1.10.2012
Ráno je krásné, polojasno, vane slabý J vítr, voda je úžasně čistá, hloubka asi 4 m, kolem plavou malé rybičky. V zátoce kotví 10 lodí na bójích, jsme od břehu asi 50 m. Vstáváme kolem 8. hodiny a koupeme se, děláme lehkou snídani. Po desáté se zvedá čerstvý J vítr a tak rychle odplouváme, protože je před námi dlouhá trasa a předpověď větru není příznivá. Vítr má po poledni slábnout až do úplné nuly. Vypluli jsme ze zátoky Potkučina na S straně ostrova Kakan a kurzem 300° míjíme černou bóji místního nebezpečí na SZ výběžku. Tady točíme na Z a kurzem 260° pokračujeme k ostrovu Mrtovnijak. Fouká silný JJV o síle 14-16 Kn, loď se chová dost neklidně, stále vyostřuje. Refujeme nejprve obě, potom pouze hlavní plachtu a pěkně si to užíváme, loď se uklidnila a jede asi 7 až 8 Kn. U ostrova vjíždíme do NP Kornati, zde opět měníme kurz na 200° k mysu Mede na JV cípu ostrova Kurbavela, kde točíme na SZ a vplouváme mezi kornatské ostrovy. Téměř v tom samém okamžiku vítr velmi zeslábl. Posouváme se velmi pomalu mezi ostrovy Žakan a Škulj do Kornatskeho kanálu. Vítr už úplně zdechl, nahazujeme proto motor. Kolem S okraje ostrova Piškera točíme na Z na volné moře v marné naději, že něco do plachet chytíme, ale není tu taky nic, přesně řečeno velmi slabý J vítr asi 3-5 Kn, na což loď vůbec nereaguje, jenom to tady víc houpá (to známe z Valdekra :-))). Vracíme se zpět mezi ostrovy a pokračujeme na motor stále na SZ až k průlivu Velká Proversa, kde se pluje podle navigačních znaků náměrné linie z kamenných kuželů. Spoléháme na ně a plujeme ve vytyčeném směru na linii kuželů a trochu máme strach o hloubku. Mapová hloubka v průlivu je 1,9 m, my máme ponor 1,8 m, děj se vůle Boží !!! Plujeme přesně podle linie a nejmenší hloubku pod kýlem ukazuje hloubkoměr 0,5 m, a pak jsme najednou z toho venku, dno rychle klesá na hloubku 12 m. Vplouváme do Lavdarského kanálu.
Kde se vzala, tu se vzala, najednou je tu lehká bríza, která vane trochu netradičně spíš z V. Roztáhli jsme plachty na motýla a chytáme, co se dá. Loď se skoro nepohybuje. Jdeme se koupat! S lodí pod plachtami, to je ale blbost !!! To jsem zjistil hned potom, co jsem skočil ze zádi do vody. Ta loď se vzdalovala ale zatraceně rychle. Naštěstí jsme si před tím vyhodili vázací lano, které plave za lodí a stačí k němu udělat pár temp a chytit se. Lano je ale těžké a ve vzdálenosti 5 m za lodí je už moc hluboko, takže se na něj nedá dosáhnout, nezbývá než loď dohonit plaváním. Bylo to jen tak tak. Z posledních sil jsem se usilovným kraulem dostat tak blízko, že jsem na lano dohmátl. Z lodi hází z druhého boku ještě jedno lano a navazujeme na ně zadní fendr aby i na konci plavalo. Svázáním vznikla smyčka, která bezpečně ohraničuje prostor na plavání. Jirka nahazuje motor a taháme se za lodí, za chvíli mám slanou vodu úplně všude, v nose, v puse v uších v očích prostě jsem nacucanej jak houba. Vracím se na loď a pokračujeme asi 3 MN na Z ke kotvení v městečku Sali na V pobřeží ostrova Dugi Otok. Do přístavu přijíždíme asi v 18 hodin a obsazujeme u mola jedno z posledních asi 3 míst. Kotví zde celá flotila lodí se startovními čísly nějaké regaty, je mezi nimi hodně českých posádek, vedle nás kotví rakušané. Vyvazujeme loď u mola, kam nás nasměrovala přístavní služba a chceme dotankovat vodu. Zjišťujeme ale, že máme krátkou hadici, která nedosáhne od hydrantu k plnícímu otvoru asi o 2 m. Jdu požádat na sousední loď, jestli by nám nepůjčili delší hadici. Vyhráno, hadice je dostatečně dlouhá a tankujeme vodu. Byli jsme skoro na suchu, což je překvapující, protože to bychom měli spotřebu jak automyčka, ale je to tak. Připojujeme se na elektřinu. Sakra !!!! Chybí nám 20 cm kabelu !!! Kabel už nejde víc vytáhnout, tak ho smotáváme, provlékáme šikmo přes vázací lana sousední lodi, pod lávkou, přes další vázací lana prostě nejpřímějším směrem k zásuvce, povedlo se, ale bylo to na knap, máme rezervu asi 5 cm. Večer se rozmýšlíme, jestli půjdeme na večeři nebo jenom na Karlovačko. V první hospodě si nás ostentativně nevšímali, tak jsme se sebrali a šli jsme do vedlejší, kde sice neměli čaj, který chtěl Jirka (je to jasné jsme na ostrově a voda je tu drahá!) ale točené Karlovačko měli. Jirka s Dančou chtěli malé, tak ho dostali do 2dl sklenice. Potom jsme to ještě zapili Pelinkovačem. Mezitím zahřmělo a dalo se do prudkého deště. Když déšť polevil, vrátili jsme se na loď a hráli jsme ovečky o to, koho bude Eva druhý den masírovat. To není nic proti ničemu, Eva je totiž sportovní fyzioterapeutka, což je něco jako paní doktorka. Já jsem vyhrál pouze masáž kotníčku, který mě už druhý den bolí, protože jsem si ho někde narazil. Nakonec ale na žádnou masáž stejně nedošlo. Přestalo pršet a vzduch se pěkně pročistil. Nedaleko nás v hospodě na nábřeží hulákají jachtaři z regaty. Předpověď na zítřek ale není moc ideální, zataženo bude celý den, vítr bude kulminovat kolem jedné hodiny na 14 Kn, v noci bude ustávat a začne foukat až další den kolem jedenácté. Musíme zítra najít nějaké pěkné místo na kotvení, abychom se mohli ráno koupat.
Úterý, 2.10.2012
Již večer začalo pršet prudkým slejvákem. Jsme v Sali na Dugim Otoku. Domy zde nemají většinou okapy a ulice jsou dlážděné vápencem nebo rovnou vybetonované bez kanalizačních vpustí, a tak z celé obce se voda valí po ulicích přímo na molo v přístavišti. Je to zvláštní, když ulicemi tečou potoky. Ráno je zataženo, poprchává a střídavě leje, v 9 hodin má regata breefing a v půl jedenácté vyrážejí na startovní čáru, v 11 jsme v přístavu skoro sami, dotankujeme ještě zbytek vody pomocí prázdnách barelů od koupené pitné, odpojujeme elektriku a odrážíme. Je přesně 12 hodin, v Sali se rozezněly zvony jakoby nám vzdávaly poctu, už skoro neprší a my vyplouváme z přístavu do Lavdarského kanálu. V kanále vane příjemně silný a teplý SSZ mistrál o síle až 14 Kn, přesně podle předpovědi, většinou však kolem 10 Kn. Postupně křižujeme na SZ proti němu směrem mezi ostrovy Rava a Iž. Nacvičujeme navigaci, máme za úkol najít místo kde podle mapy je hloubka pouze 8 m v okolním moři, které je hluboké kolem 60 m. Jirka, který úlohu vymyslel, samozřejmě znal optimální řešení a to jsme také provedli. Vytyčil na mapě směry z hledaného místa na dva zřetelné body na pevnině (na ostrovech) a s opravou magnetické deklinace vypočítal kompasové náměry na oba body. Pak jsme pluli mírně vpravo od předpokládané polohy hledaného místa a když jsme měli jeden z náměrů na ostrov vlevo od nás na kompasovém kurzu správně podle výpočtu, změnili jsme ostře kurz na ten ostrov a sledovali, jak se mění náměr na druhý bod. V okamžiku, kdy oba náměry souhlasily s vypočítanými hodnotami, jsme byli nad hledaným místem a skutečně se zde dno zvedalo až na hloubku 10 m, což je s ohledem na přesnost měření slušný výsledek.
Kolem druhé hodiny zamíříme z JV mezi ostrovy Dugi Otok a Rava a zde procvičujeme MOB podle RYA jako první den. Vítr je dosti silný a nám se to moc nedaří, zase se povedl asi až čtvrtý pokus. Buď jsme byli moc rychlí na přiblížení, nebo jsme nedokázali vyostřit k MOB a vítr a proud nás snesly dále od něj, nebo jsme udělali zase nějakou jinou chybu. Asi po hodině toho necháváme a točíme zpět na JV a později na V kolem J cípu ostrova Iž, kde máme vyhlídnuté místo na kotvení. Zadní vítr je ale poměrně slabý a tak nahazujeme motor, chvíli jedeme na motor, ale pak se vítr zmírnil tak, že ho plachtami tlačíme před sebou a tak se rozhodujeme plachty svinout. Je asi 17 hodin a jsme právě na jižním okraji Iže. Stáhli jsme genu i se spinakrovým peněm, to už jsme vymakali až k dokonalosti a navíjíme hlavní plachtu do stěžně, když najednou "r-r-r-r-r-u-p" a plachta je natržená u zadního lemu. Jak jsme ji namotávali do stěžně, zůstala zabržděná za zadní tah a natrhla se. Přemýšlíme co dál, máme ji zataženou tak, že kouká asi 1 m ze stěžně. Jet se na ní nedá, to by mohla rupnout ještě víc, do nejbližsí maríny (na pevnině) je to dost daleko, asi tak den cesty, představa, že bychom to mohli opravit, je čirá fantazie, ještě bychom to víc zničili. Domluvili jsme se na tom, že dneska zakotvíme ve vyhlédnuté zátoce a zítra pojedeme na genu do Šibeniku do domovské maríny, aby nám plachtu vyměnili. Vítr má být pro tento směr plavby příznivý, takže tam do večera určitě budeme. Voláme do Ankory a říkáme jim, co se stalo. Navrhují, abychom dojeli na ostrov Murter do maríny Betina, kam oni dojedou ze Šibeniku a plachtu přes noc opraví, takže ve čtvrtek ráno budeme moci zase vyplout. To je asi nejlepší řešení, jsme domluveni, jedeme zakotvit na ostrov Iž. Místo na kotvení jsme si vyhlédli v první zátoce z JV schovaní za dvěma malými ostrovy. Zde má být příjemné místo na kotvení. Už z dálky vidíme, že tam stojí již jedna loď, což může znamenat, že se tam už nevejdeme a budeme muset hledat jiné místo. Při přiblížení ale vidíme, že zátoka je vybavena asi 12 novými bójemi, takže se zde zakotví úplně bezpečně. Hloubka je u bójí asi 6 m. Je 18 hodin, vyvazujeme loď a jdeme se koupat. Voda je trochu chladnější než před dvěma dny, ale je skvěle čistá, vidět je z lodi krásné čisté písčité dno a všude je plno ryb. Vaříme večeři, hrajeme Einsteina a potom na kytaru. Kolem půlnoci jdeme spát, je úplné bezvětří, polojasno, měsíc je asi den nebo dva po úplňku.
Středa, 3.10.2012
Včera jsme zakotvili v krásné zátoce na bóji. Paní co přijela na člunu nás zkasírovat, byla velmi milá a dala nám slevu, jako že je již po sezóně tak naši 11 m loď napsala jako 9 m a platili jsme 12 Kun za metr, takže 108 Kun, což bylo zatím nejméně z míst, kde jsme dosud kotvili na bóji. Přitom zátoka byla naprosto luxusní, nakonec jsem napočítal 29 bójí k vyvázání. Ráno bylo jasno, v 7 hodin jsem vstával na východ slunce, ale jsme vyvázáni tak, že slunce nevychází nad mořem ale nad blízkým ostrovem, takže nebylo hned vidět. Šel jsem si proto ještě lehnout. V osm mi již svítilo do kajuty, vstal jsem a šel jsem i ho tedy vyfotit. Bylo krásné ráno, sice bezvětří :-((( , ale jasno, jen na V nad ostrovem Pašman se táhla nízká kupovitá oblačnost. Moře bylo jako zrcadlo. Dávám vodu na kafe a jdu se koupat. Plavu k blízkému molu, za chvíli připlave i Radek. Chci se vrátit pro člun a přijet s foťákem, ale Radek plave pro foťáky sám. Za chvíli se vrací s vodotěsným pytlíkem s oběma foťáky. Fotíme loď v ranním slunci, mraky a okolí zátoky. Koupeme se. Rychlá snídaně a v 10 hodin odvazujeme a vyrážíme směrem k ostrovu Murter do maríny Betina. Včera jsme natrhli hlavní plachtu a dnes se musíme dostat do maríny na pevnině, kde nám ji opraví. Nejbližší marína je právě Betina. Podstatně blíž je to sice do Sukošanu, ale my máme loď s tak vysokým stěžněm, že by nepodjela pod Ždrelackým mostem a museli bychom obeplouvat celý ostrov Pašman, což je mnohem dál než do Murteru. Ostrov Murter je sice ostrov, ale je s pevninou spojen mostem, takže je z pevniny snadno dosažitelný. V 10 hodin vyplouváme ze zátoky na ostrově Iž a JV kurzem míříme na motor přes Srednji kanal rovnou k Murteru. Ma motor jedeme 2 hodiny a asi po 10 MN zakotvíme na kotvě uprostřed Sitského kanálu, v místě kde je na mapě vyznačena hloubka 2,9 m u ostrova Ravna Sika. Jsme skoro v polovině cesty do Murteru, je poledne tak vaříme oběd. Jsou špagety "Carbonara", Radek vaří pro všechny, bylo to výborné, ostatně nejsem v jídle moc vybíravý a sním ledacos ... ale ne, bylo to opravdu výborné. Po obědě ještě koupání, potápění, focení, zkrátka nuda, nuda, šeď, šeď. Kolem jedné hodiny vyrážíme dále. Mezitím se zvedl mírný mistrál asi tak do 7 Kn, který v průběhu odpoledne zesílil na 10 Kn, chvílemi až 14 Kn. Vytahujeme genu (kosatku), jedinou nepoškozenou plachtu, kterou máme a rychlostí 3 až 4 Kn se zadním SV větrem míříme k Murteru. Je to ještě asi 15 MN. Je krásné počasí, do zad nám vane mistrál, užíváme si slunce a pomalu se suneme k Murteru. Míjíme rybí sádky, nebo něco podobného u ostrova Murvenjak a pak skupinu plachetnic z další sportovní regaty. Oproti nám jim to docela jede, fotíme je v náklonech. Mezi ostrovy Zminjak a Veli Vinik dáváme pozor na hloubku, průliv je poměrně úzký a mělký. V kritickém místě máme pod kýlem 0,5 m.
V půl šesté jsme před vjezdem do maríny, Radek navedl loď ke krajnímu místu u mola, což mu komplikoval boční vítr. Povedlo se, aniž by loď doznala dalších škod. V 18:30 přišla paní, co umí sešít plachtu na šicím stroji a tři maníci co umí plachtu sundat ze stěžně. Plachtu si odvezli s tím, že ji ještě večer dopraví na molo a my si ji už dokážeme natáhnout do stěžně zpátky. Šli jsme do městečka na večeři. Po skvělé večeři spláchnuté Ožujskem, zakončené palačinkou a Pelinkovačem jsme vyrazili zpět k lodi. Plachta neležela na molu, ale byla již natažená do stěžně, skvělá práce, díky. Radek dává do placu 12 letou skotskou, hrajeme Einsteina, jdeme spát po půlnoci. O dvě mola dál stojí katamaran, kde popíjí asi osm Chorvatů, hulákají a mají puštěný nějaký místní popík na plný pecky. Co asi na to říkají ti Němci z lodi vedle nás, kteří se nás odpoledne slušně ptali, jestli nám nevadí, že mají na lodi v kokpitu celkem tiše puštěné Floydy a Jirka jim řekl stejně slušně, ale rezolutně, že nám to teda vadí. Takže dobrou noc. Zítřejší plán cesty vymyslíme při snídani.
Čtvrtek, 4.10.2012
Je ráno asi půl osmé, vstávám a jdu se umýt do sprch v maríně, potkávám Evu, která taky už vstala a chystá se jít do města fotit to, co jsme nevyfotili včera večer kvůli nedostatku světla. Připravuji těsto na palačinky k snídani a vyrážíme. Procházíme starým středem města a fotíme, cestou zpátky jsme se zastavili v marketu pro nějaké potraviny. Před marketem potkáváme Radka. Kupujeme běžné věci na loď jako mléko, droždí, pivo a taky 40W žárovky. Když Radek zjistil, že jsem koupil žárovky, tak si taky koupil do zásoby. Po cestě se nás Eva ptala, proč jsme si je koupili, a když jsme jí vysvětlili, že jsou už v EU zakázané, tak povídá: " Aha, tak proto jsem nemohla sehnat žádné šedesátky!" Když jsme se vrátili k lodi a Jirka viděl co neseme, tak se tam taky vypravil s Evou ještě jednou a skoupili všechny žárovky, co tam měli v regále. Místní obyvatelé, kteří dnes nebo do konce týdne budou potřebovat nějaké žárovky mají prostě smůlu, dneska v Betině skoupili všechny žárovky zoufalci z EU.
Po návratu z obchodu jsem chtěl dodělat ty palačinky. Těsto si mezitím pěkně odpočinulo, tak to půjde raz dva. Když jsem se ale koukal na těsto, zdálo se mi nějaké sražené nebo co. Bylo takové krupičkovaté, ale na chuť se zdálo normální, jenom mělo takovou nějakou divnou příchuť, ale ne nepříjemnou, jenom jsem ji nemohl identifikovat, co to vlastně je. Po zamíchání, ale těsto už vypadalo normálně, tak jsem se do toho pustil. Hned první se mi na pánev připekla, i když jsem lehce pánev orosil olejem. Hm, tak to bylo málo, budu muset toho oleje dát trochu víc. Lepilo se to stále! Kromě toho jsem pořád cítil tu zvláštní vůni toho těsta, kterou jsem pořád nedokázal dešifrovat. Co to sakra jenom je? Další se mi přilepila, no to se na to vykašlu, že by to bylo tím teflonem? Mám pocit, že se na mě Dana nějak divně dívá, jako by kontrolovala, jak to dělám. Zrovna, když se mi to moc nedaří! Konečně je mám všechny hotové, když se Dana přiznává, že mi do těsta tajně přidala strouhaný kokos, protože ho má v palačinkách ráda. Maryšo, Maryšo, cos to urobila, děvčico nešťastná.
Když byly palačinky na stole, tak jsme společně stylově posnídali. Eva obětovala plážovou sukni a zapůjčila ji na ubrus. Bylo to vynikající. V poledne jsme odrazili od mola, a po hodinové jízdě na motor mezi murterskými ostrůvky jsme vyjeli na moře a vytáhli plachty. Hlavní plachtu máme sešitou, paní s šicím strojem to udělala opravdu profesionálně. Nutno poznamenat, že jsme nebyli ani zdaleka první, neboť na plachtě jsou už tři záplaty, kterých jsme si před tím ani nevšimli. Vytahujeme tedy plachty a míříme kurzem JV s mírným zadobočním větrem kolem ostrova Murter směrem do Zmajanskeho kanálu mezi ostrovy Zmajan a Tijat. Vítr fouká jenom mírný kolem 6 Kn a loď pluje asi 2 Kn, později odpoledne vítr mírně zesílí a loď zrychlila, ale jen tak na 3-4 Kn. Užíváme si slunce, fotíme, Jirka hraje na kytaru, absolutní pohoda. Asi v pět točíme kolem J cípu ostrova Tijat na S a vplouváme do zátoky Tijaštica, kde chceme zakotvit konečně na kotvě a ne na bóji. Jednak je to zdarma a pak to má svojí romantiku, protože se musí držet celou noc hlídka, kdyby se změnil vítr a kotva se vytrhla. Pak se musí nastartovat motor, aby loď mohla manévrovat a neskončila na skalách u pobřeží. Samozřejmě se nastavují ještě palubní přístroje, které hlídají hloubku pod kýlem nebo polohu GPS, ale někdy propluje pod kýlem hejno ryb a alarm spustí poplach, takže se u toho musí stejně hlídat a takový planý poplach je taky docela vzrušující. Navíc mám takové ponocování o samotě docela rád, člověk si při tom tak nějak uspořádá myšlenky a ledacos si v klidu promyslí. Člověk se tak v myšlenkách vrací do doby, kdy plachty skutečně kralovaly oceánům, moře kolem obchodních tras se hemžila korzáry a usnout na hlídce byl ten nejtěžší zločin.
Vplouváme do zátoky Tijaštica a vidíme, že civilizace nás opět dostihla. Jsou tu všude bóje a samozřejmě výběrčí. Platíme 200 Kun. Je tu asi 10 lodí. Je to skličující, to je konec svobody a svobodného jachtingu.
Pátek, 5.10.2012
V noci jsem toho moc nenaspal, nebylo to ale nějakou nespavostí, spíš jsem byl tak nějak ve střehu. Nejprve jsem zaregistroval ve 2 hodiny, že po lodi někdo chodí, Eva se byla napít, pak se asi ve 4 hodiny otočil vítr a otočil loď přídí k Z, ale vlny šly od V a narážely do zádě a hlasitě to šplouchalo. Pak začalo bouchat nějaké lano do stěžně, když jsem vylezl, abych ho upevnil, zjistil jsem, že to bylo na sousední lodi a nakonec v 6 začal vítr klepat zipem o konstrukci bimini, které jsme zapomněli večer zapnout, tak jsem zase vstal a šel to upravit. V půl sedmé vstávala zase Eva a šla fotit východ slunce. Slunce ale vycházelo až po sedmé, tak jsem si šel ještě lehnout a počkal jsem do sedmi a šel jsem fotit taky. Pak jsem zase zalezl a vstal až na osmou. Ráno bylo zase nádherné, noční vítr ale bohužel ustal. Připravujeme snídani, koupeme se, připravujeme se k odplutí. Dneska bude trasa celkem krátká, pokusíme se najezdit co nejvíce mil na plachty, ale vítr nám noc nepřeje. Odrážíme přesně v 11:00, hodinu jedeme na motor, než vyjedeme na volné moře, v poledne jdou plachty nahoru, ale není to nic moc, pomalu se suneme od ostrova Tijat k severnímu cípu Kaprie, kde chceme v jedné zátoce zakotvit na poslední koupání. V první vhodné zátoce jsou dva potápěči, druhá je plná lodí, ve třetí je volno. Konečně spouštíme kotvu a zasekáváme jí na první pokus. Dno je sice písčité ale kotva relativně dobře drží. Stojíme kousek od pobřeží, ale fouká spolehlivě směrem na moře a navíc na lodi pořád někdo je a dává pozor na kotvu. Vaříme poslední oběd, zásoby se už tenčí, ale večer budeme už večeřet v Šibeniku. Po obědě zvedáme kotvu a vytahujeme zase plachty. Fouká mírný zadoboční mistrál, opalujeme se, dopíjíme zásoby alkoholu. Na lodi je tak nesnesitelná pohoda, že bychom měli preventivně užívat nějaká depresiva, abychom se pomalu adaptovali na normální život. Pomalu se suneme východním kurzem kolem ostrova Zmajam, Tijat a Lupač k průlivu Svatý Ante a do Šibenického zálivu. Před pátou dotankujeme naftu a za dvacet minut se vyvazujeme v maríně Mandalína v Šibeniku. Vedle nás vzápětí vyvazuje loď s třema tlustejma chlapama. Teprve později zjišťuji, že jeden s nich je Lubomír Brabec (klasická kytara) a Daniel Hůlka (Dracula). Kromě nich jsou na palubě ještě nějaké dvě "sboristky". Za 5 minut je u nás potápěč a prohlíží loď zespoda. Všechno je OK, zkontrolovali celou loď a kromě roztržené a opravené plachty jsme ještě rozsedli záchodové prkýnko. Ze zálohy nám strhli 110 Euro. Je asi 6 hodin, jdeme na večeři do města, jdeme pěšky, je to asi 1,5 NM, teda vlastně něco přes 2 km, budu si muset zvykat na suchozemskou realitu. Restaurace, kde jsme byli první den je zavřená, asi mají jen sezónní provoz, v další restauraci, asi o 50 m dále mají v patře terasu, kde huláká skupinka německých jachtařů, zůstáváme na předzahrádce. Objednáváme si a za chvíli máme všichni jídlo. Žraloka na grilu už neměli, tak si dávám rumpsteak s žampionovou omáčkou, k tomu jedno Lažko a na konec samozřejmě Pelinkovač. Vracíme se do maríny, všude je, zdá se klid, i vedle u sousedů se zatím žádné árie z Drákuly nezpívají. Ještě sedíme, dopíjíme rozpité láhve, povídáme a po jedné jdeme spát. Budeme vstávat po sedmé, abychom se stihli do devíti hodin vypakovat z lodi ven. Budeme odjíždět ráno, takže kolem desáté večer už budeme doma.
Sobota, 6.10.2012
Je sobota 6:30, vstávám do probouzejícího se rána a jdu se umýt. V umývárně je již čilý ruch, dnes je den, kdy se střídají posádky, takže proto je zde po ránu tolik jachtařů. To je docela vyjímečná situace, protože správný jachtař totiž dlouho do noci paří a ráno pozdě vstává, protože obvykle nikam nespěchá. Dnes je to ale jinak, protože všichni musí opustit lodě do 9:00, aby personál z charterovky mohl na lodích uklidit, vyměnit povlečení atd. prostě jako v hotelu. Po návratu ze sprchy dávám vařit vodu na kafe, do trouby dávám rozpéct pečivo a jako první si balím věci, abych je mohl vyhodit na molo, uvolnil tak místo pro ostatní a nepletl se jim při jejich záchvatu balení. Dáváme rychlou, ale vydatnou snídani a v 9:05 opouštíme definitivně loď se všemi zavazadly. "Pokojské" už netrpělivě potahují ranní retku na molu u lodi a čekají až na to budou moci vlítnout. Ještě poslední společné foto posádky a už si tlačíme svůj vozík plně naložený zavazadly, bednami s nedopitým chlastem a bednou s 2 kg hladké mouky, krabicí nedopitého mléka a kvasnicemi, co s nich měly být buchty po mole směrem k parkovišti, kde jsme před týdnem nechali auto. Auto tam stojí bez kol na cihlách, koukáme na něj, na sebe a zase na auto a nechápeme co se děje. Po takovém skvělém týdnu takový šok. Co budeme dělat? Jak je to vůbec možné? Vždyť to je hlídané parkoviště, nebo není? Koukáme na sebe, Radek skřípe zuby, holkám je do breku ..., koukám na hodinky, je 6:30, vstávám do probouzejícího se rána a jdu se umýt :-))
Z Šibeniku odjíždíme od nákupního centra v 10:30 poté, co se Jirka skoro popral s nějakou paní, která jej chtěla předběhnout u kasy. Slyšel jsem to jen z vyprávění, protože jsem v té chvíli pomáhal přemístit obsah regálu s Pelinkovačem do Evina a Radkova košíku. Mimochodem ti dva ztropili také výtržnost u jiné pokladny, v okamžiku, když zjišťují, že jim chybí na zaplacení 0,58 Kn a chtějí to vyřešit tak, že dají paní pokladní z jedné láhve napít. Pokladní ale pro jejich řešení nemá pochopení, nakonec jim ty drobné promíjí, když si uvědomí, že by musela zavolat vedoucí, odemknout pokladnu a odečíst z účtenky jednu z flašek. Asi jí to za to nestojí, tak jen řekne, že to doplatí příště, na což oba horlivě přikyvují a sápou se po láhvi, kterou už dobrovolně odepsali.
Cesta po chorvatských dálnicích probíhá bez problémů, řídí Radek, je slunečno a jasno, na cestu jsem si nechal poslední čisté triko z moiry, což byla dobrá volba, protože v autě běží naplno ventilace a moira skvěle profukuje, jenom zout si boty si netroufám. Před tunelem Sveti Rok (5759 m) stavíme u motorestu, kde je poslední výhled na moře, fotíme se na římse odpočívadla, která je na okraji vysokého útesu. Eva si nařizuje foťák na samospoušť a diriguje nás, tedy Jirku, Radka a mě, jak si máme sednout, jak se tvářit, jak si rozhodit vlasy, aby byl záběr dynamický a sexy. Teda být fotomedelkou je fakt šichta, Evě se pořád něco nelíbí, jednou se vzájemně zastiňujeme, potom mám prý připitomělý výraz, následně jsem zcela bez výrazu, atmosféra na placu rychle houstne, ostatní "modelky" mají ke mně jízlivé poznámky, stejně jsou to obě tlustý krávy, do zadku mě tlačí ta zídka co na ní mám sedět a tý Evě se pořád něco nelíbí, jestli tu takhle budu muset sedět ještě 15 vteřin tak... áááááááá padám ze zídky po zádech dolů ze srázu ... tak dost takhle se to vážně stát nemohlo to je kravina to musím někdy přepsat.
Další cesta k hranicím se Slovinskem probíhá již poklidně, přijíždíme k celnici asi v 15:15, celník na chorvatské straně se ani neobtěžuje vylézt s budky, vidí námořnická trička tak jen mávne rukou, abychom jeli, Jirka chvíli mrmlá, že nedostal výjezdní razítko. Přijíždíme na slovinskou stranu, celník dlouho kouká do pasů, něco ukazuje kolegovi, pak vycházejí z kukaně a chtějí otevřít auto. Koukáme po sobě, do hajzlu, teď nám seberou ten Pelinkovač. Když budeme tvrdit, že každému patří přesně 2.2 láhve, i tak jsme přes limit! Celník vyndává jednu láhev za druhou a staví je na zem vedle auta ...devátá, desátá, jedenáctá, tak to jsou všechny. On ale šmátrá v našich věcech stále dál a hledá něco jiného. Nechápeme, mysleli jsme, že budeme v průseru s těma flaškama, ale tady jde očividně o něco jiného. Co můžou hledat, žádnou trávu jsme nevezli ani tam ani zpátky, leda, že by chtěli ty Jirkovy doutníky, ale ne to je blbost, to přece není trestné, zvlášť když nám zbyla už jen půlka krabičky. Čekáme. Najednou se celník otáčí a na tváři má trochu vítězoslavný, trochu vzrušený výraz, jako kdyby právě objevil 10 kilo semtexu a v ruce drží Radkovu stowatovou žárovku! Odebírají nám pasy a jsme obviněni z idologické diverze proti EU. Koukám na hodinky, je 6:30, vstávám do probouzejícího se rána a jdu se umýt :-))
Cesta přes Slovinsko i Rakousko probíhá již hladce, před nájezdem na dálnici A2 u Ilzu v Korutanech dáváme krátkou přestávku, ve které Radek během půl hodiny s Evou v rychlosti prolítne zhruba tak týdenní kurz fotografování pro začátečníky a pak hned pokračujeme směrem na Vídeň a Mikulov. V Mikulově zastavujeme na nějaké rychlé jídlo, ale nic se nám tam nelíbí, tak pokračujeme k Devíti křížům, až nakonec skončíme u McDonalda někde u Velkého Meziříčí. Do Prahy přijíždíme kolem jedenácté, na Kladně vykládáme Evu před půlnocí a ve Slaném jsme po půlnoci. Slibuji si, že celou neděli prolenoším v posteli.
Dopsáno v neděli 7.10. , krátce po poledni a odesláno Blance mailem, protože ještě spí.