Letíme přes Finsko. Prší tu. Kolem letiště jsou jehličnaté lesy. Letiště na nás působí prostým, poklidným dojmem. Je tu příjemně, žádný shon, restauračky a občerstvení tu nevypadají tak snobsky jako na větších letištích Evropy. Daně se líbí místní lidi. Světlovlasí, vysocí, pěkně upravení. Neprocházíme už žádným skenováním, pouze pasovou kontrolou. Mají tu o hodinu víc než u nás. Přemýšlíme, zda je Finsko v EU. Nevíme. Na letišti každopádně platí eury, tak asi ano.
Na obou letech sedíme u exitu, takže máme pohodlí. Téměř se mi nedaří spát. Z Helsinek jsme odlétli v 16:40 (našeho času 15:40) a do Bangkoku máme dorazit v 6:40 (našeho času 1:40). Asi dvě hodiny před koncem letu podávají snídani. To u nás není ještě ani půlnoc a mně se teprve začínalo chtít spát. Pokud bude při plánování nějaké příští cesty na výběr, chtělo by to myslet i na tohle.
Vzpomněli jsme si taky, jak jsme vždycky první den po obědě v Thajsku odpadli a několik hodin spali. To se nám dnes nepodaří. Letadlo do Kambodži nám letí v půl čtvrté odpoledne.
Z letiště Suvarnabhumi teď do centra Bangkoku jezdí nadzemní rychlovlak. Je to snadná, rychlá a levná cesta. Při přestupu na metro jdeme asi tři sta metrů po ulici. Vypadá to, jako by se při stavbě netrefili do správného místa. Metrem jedeme do parku Lumpini. Dostáváme se tam až po deváté hodině a to už je po ranních cvičeních. Teď jsou tam už jen naprosto ojedinělé výjimky. Dáváme si tu první thajské jídlo a oprašujeme naši velmi skrovnou slovní zásobu.
Odtud se vydáváme pěšky směrem na Hualampong. Ale ani ne v půlce, u Hualampong Templu, je Dana už moc unavená. A to máme naštěstí batohy v úschovně na letišti. Chrám si prohlížím sám. Je skrovný, ale příjemný. Na nádvoří jsou řady zvonů, vzadu je malé čedí. K chrámu je přidružena i jakási nadace.
Zbytek cesty k nádraží jedeme metrem. Nic se tu nezměnilo. V hale čekají stovky cestujících na svůj spoj vsedě na zemi, na záchodech jsou trochu fronty a před nádražím pilně pracují naháněči turistických agentur. Ve známém bistru v tržnici naproti nádraží obědvám pad thai. Dana si tu nekupuje nic na sebe. Prý je to všechno bláznivě thajské. Je unavená, já jsem nervózní, trochu se hádáme. Cestou zpátky na letiště to spravujeme a bez problémů se odbavujeme na let do Phnom Penhu. Najíst se jdeme dolů do thajského foodcourtu a pak už letíme.
Před startem a při startu jde z klimošky jakoby pára. Pak to naštěstí přestává. Naše extra objednané a zaplacené jídlo je hrozné. Dana stejně vyčerpaná spí. Já to ochutnávám a radši nejím.
Na letišti v Phnom Penhu jsme za hodinu a kousek a i tam jde (s naším e-vízem) všechno velmi rychle. Jen pán, co nám dává razítko, je kamenná tvář.
U východu se nedá vyhnout taxikářům ($9) a tuk-tukářům ($7), a tak jedeme tuk-tukem do hotýlku Europe Guest House. Je tu ještě víc motorek a chaosu než v Thajsku, podobá se to tu menším thajským městům. Je příjemný večer, sluníčko klesá k obzoru a my se rozhlížíme po jakoby známém ale přitom novém prostředí. Tuk-tuk jede pomalu a my si cestu užíváme ve zvědavém očekávání, co nás tady všechno potká.
V Europe Guest Housu mají plno, majitel nás odvádí do blízkého Nordic Housu, kde se ubytováváme. Obsluha je tu příjemná a šikovná. Máme slušný pokoj s oknem, větrákem a koupelnou. Klimošku vůbec nepouštíme. Jdeme ještě na procházku a večeři. Nacházíme ryzí místní tržnici a úplně ztrácíme orientaci. Po jídle v lepší restauračce, kde jsme skoro sami, se nacházíme a jdeme spát. Dana usíná téměř hned, já ještě hodinku či dvě peru, holím se a píšu deník. Někde za oknem furt řve otravný dítě.
(Píše Dana) Budík zvoní v devět ráno a těžko se mi přijímá myšlenka, že už je třeba se probírat. Dítě, co prý večer řvalo, řve teď vytrvale dál - tentokrát někde na chodbě v zápalu jakési hry. Užívám si komfortu pokoje s vlastní koupelnou. Po sprše vyrážíme koupit lístky na autobus do Battambangu. Venku pálí sluníčko, ale vzduch od řeky příjemně chladí. Slečna u stánku s lístky nám ochotně zjišťuje místa v autobusech. Nakonec s vděčností platíme autobus v 15:15, ačkoliv jsme měli plán odjet nejpozději před dvanáctou. Pro mne výhoda, získávám čas na nákupy. Předtím ale jdeme na polévku. Zatím jsou na nás všude milí - guesthouse, restaurace, prodavačky - je tu fajn.
Chvíli se povalujeme, pak balíme. Věci si necháváme na recepci a hurá na tržiště. Je to obrovská kupolovitá žlutá budova, kde kupodivu postavili a k prodávání využili jen přízemí. Úspěšně si tu kupuju dvě sukně, tašku přes rameno, peněženku a klobouček, všechno hezky levně. Před odjezdem si dáváme v nudlové restauraci pad thai a čekáme na tranzit, co nás odveze k autobusu na nádraží.
Až na tři bílé dvojice je autobus plný Kambodžanů, všichni mají místenky. V autobuse všichni sedíme už ve tři, ale odjíždíme až v půl čtvrté. Brzy nato usínám. Prý jsme zdlouhavě a pomalu projížděli městem.
Cestou nám pro obveselení pan řidič pouští do televize a reproduktorů kambodžskou zřejmě populární hudbu. Těžko rozpoznáváme, jestli je mezi písničkami nějaký rozdíl. V jednu chvíli řidič zapíná i barevná blikající světla na stropě autobusu. Celá aparatura se po pár hodinách naštěstí porouchala. Autobus je klimatizovaný a dvě zastávky na čůrání a občerstvení jsou vždy teplotní šok. Pánové jdou čůrat do polí, dámy na turecké záchodky.
Po šesti hodinách, kolem desáté hodiny večer, přijíždíme do Battambangu. Obklopili nás tuk-tukáři, ale nevnucují se. Téměř čekají, až oslovíme my je. Vybíráme si jednoho z nich; je to příjemný tuk-tukář a veze nás k blízkému hotelu Royal. Útulný a čistý pokoj s vlastní koupelnou a příplatkem za teplou vodu nás stojí 10 dolarů. Jsme spokojení.
Usedáme do protější restauračky, kde jsme nejen mile obslouženi, ale navíc si fakt pochutnáváme na zeleninové polévce a smažené rýži. Jako pozornost podniku dostáváme nakrájené čerstvé ovoce. Zítra máme v plánu odpočinkový den, tak uvidíme.
(Píše Jirka) Dana zapomněla napsat, že jsem se v noci na pátek probudil s bolestí v krku. Víc jsem se přikryl, vzal jsem si šálu, hodně jsem pil, cucal jsem prášek proti bolesti v krku a ráno mi už bylo líp. Všechno jsem přes noc propotil.
Dobře jsme se vyspali, tropické spací pytle se osvědčily. Už mi je dobře. Na snídani šli zase naproti. Dali jsme si müsli s ovocem a jogurtem. Müsli v tom moc nebylo, zato nám navíc dali konývku čaje a misku s ovocem. K tomu byli zase extrémně příjemní.
O pár ulic dál jsme našli půjčovnu, ale už neměli žádnou motorku. Vzdali jsme tedy výlet na Wat Banan a půjčili si jen kola. Na prohlídku města jsou výborná, až nám všechno přišlo až moc blízko. Viděli jsme pár hezkých koloniálních budov, dva chrámy, řeku. Oběd jsme se odvážili si dát u typicky místních pouličních občerstvení - ryba s omáčkou a rýží, vše dohromady pro dva za $1,50. Po obědě jsme spolkli první malarone. Na záchod pak jdeme do hotelu, kde chvíli odpočíváme.
Dana nakonec odpočívá důkladněji a já jdu sám kolem sochy Prince na létajícím koni k přístavišti zjistit, jak je to s loďmi do Siem Reapu. Lístky nakonec zamlovám levnější v hotelu, ale odhad doby cesty se u různých zdrojů liší - od sedmi do dvanácti hodin. Na tržnici se schovávám před sprškou, trvá asi deset minut, pak jdu do hotelu.
Kolem třetí hodiny se spouští pořádnej slejvák. Voda padá v provazech a za chvilku se přidávají proudy z různých sběrných trubek. Fouká vítr. Je znát, že začíná období dešťů. Déšť trávíme v restauraci naproti a pohodlně sledujeme dění na ulici. Vidíme, jak ze dveří v domě vedle hotelu odhánějí košťaty vodu. Hotelový kluk přelézá z balkónu na balkón a odhání vodu odtamtud. Tuk-tuky jezdí se spuštěnými plachtami, na motorkách někteří jedou v pláštěnce či s deštníkem. Zatímco jsme se nedívali, tak nám kdosi vyšoupl kola z podstříšky na déšť. Jídlo mi tu tentokrát moc nechutná, jsou v něm instantní čínské nudle. Jako nášup ale dostáváme zdarma čaj a papája šejk.
Ptám se místního obyvatele - jednoho z tuk-tukářů, jak dlouho bude pršet. Hodinu nebo dvě, říká. Kolem půl šesté ale pořád ještě kape, naštěstí už jen kape. Chci ještě vidět sochu legendárního Dambanga, který drží černou hůlku, jež způsobila i jeho zčernání. Vyrážíme dobrodružně do ulic a hned na první křižovatce u tržnice zjišťujeme, že mnohé jsou pod vodou. To je zážitek, o kterém Dana snila. Provoz na ulicích to ale nijak nezmenšilo, asi je to tu běžné. Polozatopenými ulicemi přijíždíme ke kruhovému objezdu, uprostřed něhož stojí ona socha. Rychle ji fotíme a ujíždíme před tmou zpět. Obzvláště hluboká místa raději objíždíme jinými, méně zatopenými ulicemi. Prší až do noci, ale už jen mírně. Jdeme brzy spát, ráno nás čeká loď.
(Píše Dana) Po noci, kdy jsem usnula až kolem jedné hodiny, se mi v 5:30 vstává opravdu těžko. Budíček je takhle brzo, protože nás čeká dlouhá cesta lodí do Siem Reapu. V 6:40 nás má u hotelu vyzvednout tranzit a odvézt nás do přístavu. Jirka jde raději s předstihem do protější restauračky objednat snídani, protože už víme, že příprava jídla jim tam trvá dlouho. Tentokrát se překonávají a jídlo nám přinášejí ještě později, takže jsme trochu nervózní. Na cestu nám ale hodný majitel zabalil čtyři banány, takže se na něj nedalo zlobit.
Jedeme do přístavu, kde na nás čeká vyhlídková loď s terasou, občerstvením a prostorem na procházky při dlouhé plavbě. Ano, taková byla představa. Realita - žádná terasa, žádné občerstvení, malá loď s tvrdými dřevěnými lavicemi a volantem, ze kterého čouhají dráty. Naštěstí máme místo vpředu, kde není tak hlučný motor a navíc je tam místo na nohy. Zpočátku je po březích dost odpadků, ale jak se vzdalujeme od města, ubývají. Na občerstvení se staví za celou desetihodinovou jízdu jednou, na dvacet minut. Loď pro asi 30 až 40 lidí není zdaleka plná, většina cestujících jsou místní. Kromě nás tu cestují jen tři nebo čtyři zahraniční turisté.
Nebýt těch čímdáltím tvrdších sedaček, jízda by kupodivu nebyla zdlouhavá. Máme naštěstí mladého řidiče, který i k několika kilometrům zatáček přistupuje akčně. Na přídi mu v prudkých zátočinách pomáhá pádlem jeho asistent. Cestu ale dělají zajímavou především plovoucí rybářské vesnice, kterých míjíme spoustu. Občas v nich nabíráme nové pasažéry a vidíme někdy i dost zblízka domovy a způsob života místních lidí. Je fascinující, že jim to mnohačlenné rodinné soužití v tak malých prostorách funguje. Na plovoucích vorech mají i klece s domácími zvířaty, nejčastěji prasaty. V jednom případě tu klec měli přímo v obýváku.
Nejvděčnější jsou děti, které poté, co vidí naši loď, všeho nechají a volají s máváním "hello". Pijeme spíš málo, protože záchod je na konci lodi - temná dřevěná místnost u řvoucího a horký vzduch chrlícího motoru.
Jedeme dál a dál a řeka začíná být zarostlá nějakými rostlinami, podobnými jako na jezerech v Pekingu. Řidič hledá, kudy by proplul, kde je ještě trochu volné hladiny. Překvapuje nás, že i v plovoucích vesnicích je hladina zarostlá - proč si to nevyčistí? Řeka je nakonec zarostlá úplně a jen po malých kouscích projíždíme. Řidič se asi bojí, že se rostliny namotají na lodní šroub - kus tedy jede, pak zastaví a pustí pohon na chvíli pozpátku, aby se všechno případně odmotalo.
Po asi sedmi hodinách od začátku cesty připlouváme konečně na jezero Tonle Sap. Tady už je hladina volná. Jezero je v tuto roční dobu velmi mělké, čouhají z něj křoviny a klacky s igelity, které slouží jako bójky. Z takto vyznačené trasy v jednom místě odbočujeme, abychom dále směřovali na západ směrem k Siem Reapu. V tu chvíli řidič vystupuje a asi čtvrt hodiny něco s kladivem kutí u lodního šroubu. Vodu má po břicho. Zřejmě zmenšoval ponor šroubu, abychom nezadrhávali o dno.
Jezero brzy opouštíme a plujeme proti proudu malé řeky. Míjíme několik plovoucích vesnic, které nám připadají daleko méně autentické; jsou častým cílem turistů ze Siem Reapu. I z řeky poměrně brzy odbočujeme a dál plujeme umělým korytem. Vody v něm je málo a vysazují nás v malém kotvišti uprostřed polí, asi hodinu cesty tuk-tukem od města.
Dál tedy musíme jet tuk-tukem. Čeká jich tu několik - opět je příjemné, že se nevnucují. Vybíráme si sympatického mladíka. Cenu se nám daří usmlouvat jen o dolar, asi ze sedmi na šest. Usazujeme se v báječně měkkých sedačkách. Jedeme po prašné rezavé cestě, míjíme rýžová pole, chatrče i domorodce a připadáme si jako v Africe. Ve večerním slunci vypadají usedlosti a políčka, na kterých se pasou krávy, celkem malebně. V jednu chvíli nás náš řidič žádá, abychom vystoupili a malý kopeček vyšli pěšky - tuk-tuk by to s námi prý nevyjel. Vystupujeme tedy a jdeme kousek pěšky, doufajíce, že na nás nahoře s našimi batohy počká. Zaujali jsme skupinku místních dětí, smáli se na nás a volali "hello". Nejodvážnější holčička doběhla až k nám, tak jsem se s ní vyfotila.
Tuk-tukář na nás nahoře počkal. Veze nás pak už bez vystupování až do předem vybraného Bun Kao guesthousu. Nabízí nám své služby i na další dny - určitě chceme do Angkor Watu; o ceně ale nechce smlouvat. Deset dolarů za malý okruh, dvacet pět dolarů za velký okruh nebo za chrám Bantei Srei plus část velkého okruhu. Je nám sympatický, tak si s ním na zítřek ráno domlouváme sraz s tím, že asi pojedeme na Bantei Srei.
Ubytováváme se a jdeme se najíst. Největší turistické centrum je asi patnáct minut chůze daleko, okolo staré tržnice. Je znát, že Angkor Wat je světový unikát. Turistů, restaurací i obchodů je tu spousta a připadáme si téměř jako u bangkocké Khao San.
Po návratu na Jirku po vykročení z koupelny čeká svíčka, kytka a dárek. Má totiž svátek.